6 Tdo 948/2025-162
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 11. 2025 o dovolání, které podala obviněná E. Š. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2025, č. j. 9 To 129/2025-143, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 9 T 63/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ (dále též „soud prvního stupně“ nebo jen „okresní soud“) ze dne 30. 4. 2025, č. j. 49 T 63/2025-127, byla obviněná E. Š. (dále „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustila tím, že
dne 3. 3. 2021 v době od 12:00 hodin do 12:30 hodin v budově Policie České republiky, XY XY, XY, okres Praha-XY, před policejním orgánem Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územní odbor Praha venkov – JIH, Služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení hospodářské kriminality, v trestní věci vedené pod sp. zn. KRPU-204338/TČ-2019-040281, po řádném poučení v procesním postavení svědka uvedla, že dne 22. 1. 2020 a dne 26. 2. 2020 zkušební testy k rozšíření řidičského oprávnění vyplnila samostatně a řádně, ačkoli si byla vědoma, že se toto tvrzení nezakládá na pravdě, neboť jí zkušební komisař otázky před odevzdáním zkontroloval tak, aby test úspěšně složila.
2. Obviněná byla za tento přečin odsouzena podle § 346 odst. 2 tr. zákoníku a § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu v 60 denních sazbách ve výši 250 Kč, tedy v celkové výši 15 000 Kč.
3. O odvolání obviněné proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 25. 6. 2025, č. j. 9 To 129/2025-143, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež opřela o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněná soudům nižších stupňů vytýká, že nesprávně posoudily její námitku uplatněnou již v dřívějších stadiích řízení, že skutek neměl být kvalifikován jako trestný čin v důsledku uplatňující se zásady nemo tenetur se ipsum accusare (dále též jen „nemo tenetur“). Soudy podle ní „nedostatečně vyhodnotily, jak se obyčejný dosud netrestaný člověk cítí na policejním výslechu ve velké trestní kauze s vědomím, že jednání odsouzené zcela jednoznačně trestnou činnost ve zdrojové věci umožnilo, byť ne takovým způsobem, aby se jednalo o trestněprávně relevantní pomoc“. Obviněná s poukazem na § 92 odst. 1 tr. ř. a čl. 37 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále „LZPS“) dovozuje, že její odsouzení zmíněnou zásadu porušuje a na podporu tohoto tvrzení se dovolává závěrů obsažených v jí citovaných rozhodnutích (rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 13 To 63/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2004, sp. zn. 11 Tcu 130/2004). Namítá, že „musela učinit rychlou úvahu o tom, jestli i jí nehrozí nějaká forma trestní represe. Vyhodnocení soudů, že i laik musí mít základní představu o tom, jak funguje trestní právo, považuje za nesprávné. Zdůrazňuje, že „i právně vzdělané osoby mají často s disciplínou trestního práva problémy, protože se jedná o tzv. královskou disciplínu práva obecně“ a že ona, „jakožto osoba bez právního vzdělání, nemusí být spravedlivě seznámena se všemi detaily právní úpravy účastenství na trestném činu“. Její jednání je třeba „hodnotit a posuzovat její optikou … nemohla vědět, jakým směrem se bude trestní stíhání vyvíjet“. Soudy tudíž nevyhodnotily správně její jednání, neboť „se pouze kryla před hrozbou trestního stíhání, byť třeba pouze domnělého“.
5. Obviněná poukazem na to, že okruh subjektů, na něž se zákaz nucení k sebeobviňování vztahuje, se neomezuje jen na toho, vůči němuž se vede některé řízení, namítá, že „neměla být nucena přiznávat se k trestné činnosti, nebo účasti na trestné činnosti, i když třeba domnělé, nebo jen vzdáleně hrozící“. Z hlediska svého vyhodnocení situace (tj. že existuje i určitá míra pravděpodobnosti, že by dané jednání mohlo být trestným činem) je přesvědčena, že mohla uvést nepravdu. V dané souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1536/22, z něhož dovozuje, že se na ni zásada zákazu nucení k sebeobviňování vztahovala, a mohla tedy legálně o své, byť pouze domnělé, trestné činnosti uvést nepravdu.
6. Závěrem svého dovolání proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí i jemu předcházející odsuzující rozsudek soudu prvního stupně a sám rozhodl o jejím zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř.
7. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání obviněné uvedl, že z obsahu dovolání je patrno, že tvrzený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se má vztahovat k odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, a že usnesení
odvolacího soudu chtěla dovolatelka patrně napadnout podle písm. m) citovaného ustanovení. Ta ve svém dovolání opakuje obhajobu, kterou uplatnila již před okresním soudem a kterou shrnula ve svém odvolání proti jeho odsuzujícímu rozsudku – podstatná část textu dovolání je shodná s textem předchozího odvolání. Opět namítá, že v době své výpovědi si nemohla být jistá svým budoucím procesním postavením – zda i ona nebude obviněna z nějaké účasti na zdrojovém trestném činu. Nově k tomu poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1536/22.
8. S námitkami obviněné se vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. S jejich argumentací se státní zástupce ztotožňuje, v podrobnostech na ni odkazuje a k poukazu dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1536/22, sděluje, že je nepřiléhavý. V judikované věci bylo postavení obviněného jakožto osoby stíhané i za zdrojový trestný čin nepochybné. Byl totiž totožným rozsudkem uznán vinným jak tím, že zdrojový trestný čin spáchal, tak i tím, že o něm jako svědek nepravdivě vypovídal. Právě k této okolnosti se vztahuje druhá věta uvedeného nálezu publikovaného pod č. 136/2022 Sb. nál. a usn. ÚS: „Postihnout za křivou výpověď lze osobu, jejíž výpověď, popisující více skutkových okolností, se v samostatně oddělitelné části netýká její vlastní trestné činnosti. Nezkoumá-li obecný soud souvislost obsahu nepravdivé výpovědi obviněného s povahou jeho trestné činnosti, za kterou byl odsouzen, popř. nezkoumá-li u takto vznesené námitky v řízení o opravném prostředku, zda taková situace nenastala, porušuje tím právo obviněného na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod“. Obviněná oproti tomu nebyla nikdy v jiném postavení než svědka, a nebyla tedy ani v postavení osoby podezřelé, natož obviněné či obžalované, jak k citovanému nálezu přiléhavě konstatuje okresní soud v bodu 8. odůvodnění svého rozsudku.
9. Pokud dovolatelka dovozuje, že se při výslechu obecně bála možné trestní represe vůči své osobě, neuvedla žádnou konkrétní okolnost, která by takový trestní postih činila pravděpodobným či reálným. Pouhý neurčitý obecný strach pociťovaný jinak zachovalou osobou při policejním výslechu není pro
právní posouzení nepravdivé svědecké výpovědi významný. Obviněná opakuje námitky již dříve uplatněné, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly. Takové dovolání je zjevně neopodstatněné – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, a ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002.
10. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
12. Obviněná své dovolání opřela o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., k jehož naplnění dochází, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vzhledem k tomu, že o jejím odvolání rozhodl odvolací soud způsobem upraveným v § 256 tr. ř., měla usnesení odvolacího soudu napadnout prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, tedy proto, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Tento nedostatek jejího mimořádného opravného prostředku však neměl vliv na posouzení jeho důvodnosti z pohledu námitek v něm uplatněných (a dovolacího důvodu, který vznesla).
13. Pro úplnost je vhodné dodat, že se dovolací soud nezabýval otázkou správnosti a úplnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů, byť dovolatelka při odůvodnění svého dovolání zmínila, že „odmítá, že by vědomě během policejního výslechu lhala“. Toto kusé konstatování nevyvolává potřebu zabývat se vlastním skutkem, jehož popis je uveden ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, neboť obviněná žádnou dovolací argumentaci, která by byla způsobilá skutková zjištění soudů zpochybnit, nepředložila, a dovolací důvod určený k nápravě vad skutkového zjištění [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] ani neuplatnila. Nejvyšší soud se proto soustředil výhradně na posouzení toho, zda napadené rozhodnutí, resp. jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně skutečně zatěžuje vada, která by odpovídala obviněnou vznesenému dovolacímu důvodu.
14. Obviněná při vymezení dovolacího důvodu zmínila obě jeho alternativy. Ve vlastním textu věnujícímu se odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku však nevymezila, zda mají její námitky odůvodnit obě, či jen některou z nich. Nejvyšší soud usuzuje, že podřazení námitek obviněné pod druhou alternativu (rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení) nepřichází v úvahu, neboť ty se opírají o normy procesního charakteru, a tudíž případnou nesprávnost jejich interpretace a aplikace orgány činnými v trestním řízení by bylo třeba posuzovat jako vadu procesního charakteru a nikoli nesprávného hmotněprávního posouzení.
15. Opak je však třeba konstatovat stran možnosti podřazení jejích námitek pod první alternativu jí uplatněného důvodu dovolání (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku). Ač to dovolatelka explicitně nevyjadřuje, což je třeba rovněž hodnotit jako dílčí vadu jejího mimořádného opravného prostředku, neboť úkolem dovolacího soudu obecně není domýšlet význam/ smysl námitek dovolatele, lze usuzovat, že poukazem na práva plynoucí z odkazovaných ustanovení trestního řádu a Listiny, v kontextu tvrzení že „mohla legálně … uvést nepravdu“, namítá absenci protiprávnosti jejího činu.
16. Stanoví-li § 13 odst. 1 tr. zákoníku, že [t]restným činem je protiprávní čin, který […], pak námitka obviněnou uplatněná je podřaditelná pod první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť je jí vytýkána nesprávnost právního posouzení skutku. Zbývá proto rozhodnout, zda je tato námitka obviněné důvodná.
17. Jak již zmínil státní zástupce, dovolací argumentace obviněné je opakováním toho, co uplatnila v rámci své obhajoby před oběma ve věci činnými soudy. Je proto vhodné připomenout, jak na obsahově shodnou námitku tyto reagovaly při jejím vypořádání.
18. Okresní soud v odůvodnění svého rozsudku zmínil závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1536/22, na něž navázal konstatováním, že tyto se na projednávanou věc nevztahují. Zdůraznil, že „[o]bžalovaná ve zdrojové věci nikdy nebyla v jiném postavení než v postavení svědka. Nebyla ani v postavení osoby podezřelé, natožpak obviněné či obžalované, nebyly proti ní v té věci podniknuty žádné úkony trestního řízení. Její obhajoba v tomto směru stojí na tvrzení, že se tehdy při výslechu mohla domnívat, že jen samotná její účast na zkouškách zakládá nějakou formu trestní součinnosti. Předmětnou zásadu, jíž se obžalovaná zaštiťuje, nelze vztahovat na domnělou trestnou činnost, která však ve skutečnosti trestná není, v opačném případě by aplikovatelnost předmětné zásady byla v zásadě téměř bezbřehá, protože by se po odhalení lži mohl dotyčný svědek vždy uchýlit k tvrzení, že se domníval, že by jeho jakákoliv spoluúčast mohla být vyhodnocena jako trestná, a to i v situaci, kdy z hlediska trestního práva patřičnou „kvalitu“ ve skutečnosti postrádala, a vyhnout se tak postihu za křivou výpověď, která naopak trestná je. Je tedy vždy nutné hodnotit, zda svou výpovědí svědek kryje nějakou svou vlastní trestnou činnost, přičemž rozhodným kritériem je právě ona trestnost dané činnosti. Pokud vypovídá svědek nepravdivě o skutkových okolnostech, které pro něj trestné nejsou, ona výše zmíněná ,imunita‘ se na něj nevztahuje, což je i případ obžalované.“
19. Odvolací soud, který zmínil (body 3. a 4. odůvodnění jeho usnesení), že odvolatelka svou argumentaci staví na potřebě aplikace zásady nemo tenetur se ipsum accusare, se ve vztahu k této námitce omezil na konstatování, že se s ní soud prvního stupně plně vypořádal („… způsobem nevzbuzujícím pochybnost, zejména pokud jde o v odvolání zmiňovanou zásadu „nemo tenetur se ipsum accusare“ – viz bod 7. odůvodnění“).
20. V dané souvislosti je třeba připomenout, že soud prvního stupně výše zmíněným způsobem argumentoval poté, co odcitoval stěžejní myšlenku obsaženou v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. IV ÚS 1536/22 („… skutečnost, že pachatel má, byť v postavení svědka, možnost odepřít výpověď o svém, do té doby třeba neznámém trestném jednání, nedává státu možnost jej sankcionovat v případě, že této možnosti nevyužije a uvede výpověď nepravdivou. Není tedy rozhodné, v jakém právním postavení pachatel o své trestné činnosti vypovídá, stejně tak je nerozhodné, v jakém druhu a fázi řízení tak činí. Při posouzení trestní odpovědnosti pachatele za jeho výpověď je tak rozhodujícím kritériem její obsah. Zastírá-li pachatel obsahem výpovědi jiné své trestné jednání, nemůže být shledán vinným ze spáchání křivé výpovědi. Popisuje-li výpověď více skutkových okolností, vztahuje se tato ,imunita‘ pachatele pouze k těm jejím částem, které se týkají jeho trestné činnosti.“), pro kterou jsou závěry učiněné ve věci tehdy Ústavním soudem posuzované neaplikovatelné ve věci dovolatelky.
21. Této lze přisvědčit v tom, že ochranu zmíněná zásada poskytuje nejen osobě, která je již trestně stíhána, ale i osobě dosud trestně neobviněné. Současně však nelze uvažovat tak (jak dovolatelka činí), že by měla zajistit beztrestnost osobě, která po řádném zákonném poučení (včetně možnosti odepření výpovědi ve smyslu § 100 odst. 2 tr. ř., jak se stalo i v případě obviněné) vědomě uvádí nepravdivé (lživé) skutečnosti, které mají význam pro rozhodování orgánu činného v trestním řízení (tedy i soudu), ač sama na žádné trestné činnosti neparticipovala a nebezpečí, že by si podanou výpovědí přivodila možnost trestního obvinění, jí tak zjevně nehrozí. Byť Ústavní soud požaduje, aby zásada nemo tenetur byla interpretována extenzivně („Zásadu zákazu nucení k výpovědi, resp. zákazu nucení k sebeobviňování, je podle Ústavního soudu nutné vykládat extensivně, aby státní moc neměla možnost mezí jejich aplikace zneužívat k neoprávněnému získávání usvědčujících důkazů.“ – viz citovaný nález), její uplatnění nemůže být bezbřehé.
22. I když lze připustit, že se uplatní nejen v případě, že by si vyslýchaná osoba podáním pravdivé výpovědi přivodila nebezpečí trestního stíhání, potažmo odsouzení pro trestný čin a právní následky s tím spojení (trestní sankce), nýbrž i v případě postihu za čin menší společenské škodlivosti (přestupek), neuplatní se v občanskoprávním vztahu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. III. ÚS 3162/12), resp. v situaci, kdy dané osobě nehrozí veřejnoprávní sankce (např. má-li řízení správně- administrativní charakter – viz rozsudek NSS ze dne 11. 10. 2024, sp. zn. 8 Azs 204/2021). Nelze se jí proto zaštiťovat v případech, kdy vyslýchané osobě reálně hrozí jen soukromoprávní či administrativní následky.
23. Obviněná sice ve svém dovolání hovoří o potenciální hrozbě trestního stíhání, činí tak nicméně v návaznosti na tvrzení (potřeba rychlého vyhodnocení situace vzhledem k tom, že si byl vědoma „ne zrovna standardního průběhu zkoušek“), které vůbec ve své obhajobě v dřívějších stadiích řízení neuplatnila (zde tvrdí, že byla na zkoušky připravena, resp. jak již bylo uvedeno, k věci jako obviněná nevypovídala). Svou dovolací argumentací se tak odchyluje od skutkových zjištění soudů, které k ničemu takovému nedospěly. Obviněná zjevný rozpor skutkových zjištění soudů s obsahem provedených důkazů neosvědčila (ostatně ani ho nenamítla), takový rozpor dovolací soud neshledal, a proto dovolací argumentaci obviněné uplatněnou pod dovolacím důvodem podle písm. h) mohl posuzovat jen na podkladě skutkových zjištění vyjádřených v napadených rozhodnutích. To ostatně plyne i ze zákonného vymezení tohoto dovolacího důvodu. Při jeho uplatnění musí dovolatel své námitky formulovat ve vztahu ke skutkovým zjištěním vyjádřených v napadených rozhodnutích a tyto si nemůže modifikovat.
24. Lze usuzovat, že motivací jejího jednání (uvedení nepravdivé výpovědi) bylo zabránit důsledku, který by ji patrně postihl v případě přiznání faktu, že při vypracování testu využila instrukcí, které jí podle zjištění soudu při jeho tvorbě poskytl zkušební komisař Š. Důsledek v podobě nesložení zkoušky však není následkem, jehož vzniku by mělo být aplikací zásady nemo tenetur zabráněno, neboť jej nelze považovat za formu veřejnoprávní sankce ve výše vyloženém smyslu (tj. v podobě právního následku za protiprávní čin, který z hlediska společenské škodlivosti odpovídá trestní či administrativní sankci ukládané za spáchání trestného činu či přestupku).
25. Nejvyšší soud ve shodě se soudy nižších stupňů usuzuje, že čl. 37 a čl. 40 Listiny, jimiž obviněná argumentuje (patrně míněny čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny), a z nich vyvozovaná zásada nemo tenetur, neodůvodňují – vzhledem ke skutkovým zjištěním soudů, tj. absenci hrozby trestního stíhání obviněné, resp. absenci poznatků o okolnostech, které by toto odůvodňovaly – učinit v posuzované věci závěr o absenci protiprávnosti, potažmo trestnosti jednání obviněné, pro které na ni byla podána obžaloba. Pokud obviněné žádný postih v podobě veřejnoprávní sankce nehrozil a sama jako dovolatelka ani na takovou konkrétní možnost ve svém mimořádném opravném prostředku nepoukazuje, pak nelze činit závěr, že uvedení vědomě nepravdivého údaje o průběhu zkoušky ve výpovědi, kterou učinila v procesním postavení svědka po řádném poučení před policejním orgánem dne 3. 3. 2021 bylo jednáním právním řádem (i při uvážení čl. 37 odst. 1 a 40 odst. 4 Listiny) dovoleným. Je tomu právě naopak. Protože skutkové okolnosti, které se staly předmětem posouzení soudy nižších stupňů, zůstaly nezměněny (důvod ke změně skutkových zjištění dovolací soud neshledal), nebylo možno ve věci obviněné aplikovat zásadu nemo tenetur. Stejný závěr je třeba učinit i ve vztahu k obviněnou rovněž vyzdvihovanému znění § 92 tr. ř. (resp. druhé věty jeho prvního odstavce), podle něhož [o]bviněný nesmí být žádným způsobem donucován k výpovědi nebo doznání.
26. Pocit nejistoty při výslechu policejním orgánem ústící do úvahy, že existuje i určitá míra pravděpodobnosti, že by dané jednání mohlo být trestným činem, tj. argument obhajoby o potřebě vztažení zásady nemo tenetur i k pouze domnělé trestné činnosti (nemající však podklad ve výpovědi obviněné), nemůže závěr o nedostatku protiprávnosti jednání, jímž byla uznána vinnou, odůvodnit.
V. Způsob rozhodnutí
27. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněné plyne, že ve svém dovolání uplatnila námitky, které byly Nejvyšším soudem vyhodnoceny jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto o jejím mimořádném opravném prostředku rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
28. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 11. 2025
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu