6 Tdo 953/2024-2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 1. 2025 o dovolání,
které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného Antonia Miminiho,
bytem Via Delle Rose 5/A, Desenzano del Garda, Italská republika, současně Ke
Kurtům 380/9, 142 00 Praha 4 – Písnice, občana Italské republiky, proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 7. 2024, sp. zn. 6 To 29/2024, jako
soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 16
T 9/2023, takto:
I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 15. 7. 2024, sp. zn. 6 To 29/2024.
II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na
zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2023, sp. zn. 16 T
9/2023 (dále jen „soud prvního stupně“), byl obviněný Antonio Mimini (dále jen
„obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst.
1, odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových
zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„v přesně nezjištěné době od počátku roku 2010 do konce roku 2016 v
provozovnách poškozené společnosti SPÍDO CZ s.r.o., IČ: 256 03 744, se sídlem
251 01 Čestlice 289 (dále jen ,poškozená‘ nebo ,SPÍDO‘), které se nacházely do
12.04.2013 na adrese 251 01 Říčany, Bezručova 410/19, od 12.04.2013 do
28.06.2016 na adrese 251 01 Herink, Do Višňovky 81, a od 28.06.2016 na adrese
251 01 Čestlice 289, v soudním obvodu Okresního soudu Praha-východ, popř.
jinde, si jako prokurista poškozené a dále jako osoba, která poškozenou
fakticky ovládala a řídila, soustavně přisvojoval finanční prostředky z
provozní pokladny poškozené umístěné v její provozovně či deponované na tzv.
hlavní pokladně, kteroužto spravoval, s cílem se takto na úkor poškozené
obohatit, kdy v uvedeném období ku škodě poškozené postupně z pokladny odčerpal
částku v úhrnné výši nejméně 12 108 757 Kč“.
2. Za to mu byl uložen podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí
svobody v trvání 5 let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon
tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku
mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce
statutárního orgánu, člena statutárního orgánu či prokuristy a osoby zmocněné k
obchodnímu vedení obchodních korporací a družstev na dobu 5 let.
3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit
poškozené společnosti SPÍDO CZ s.r.o. (dále také jen „SPÍDO“) způsobenou škodu
ve výši 12 108 757 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost
SPÍDO CZ s.r.o. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve
věcech občanskoprávních.
4. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 7. 2024, sp. zn. 6 To 29/2024. Z
podnětu tohoto odvolání napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. v
celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl
tak, že podle § 226 písm. c) tr. ř. obviněného zprostil obžaloby Krajského
státního zastupitelství v Praze č. j. KZV 15/2021-191 ze dne 25. 1. 2023, pro
skutek spočívající v tom, že „poškozené společnosti SPÍDO CZ s.r.o., IČ: 256 03
744, se sídlem 251 01 Čestlice 289 (dále jen ‚poškozená‘ nebo ‚SPÍDO‘), do 12.
4. 2013 na adrese 251 01 Říčany, Bezručova 410/19, od 12. 4. 2013 do 28. 6.
2016 na adrese 251 01 Herink, Do Višňovky 81, a od 28. 6. 2016 na adrese 251 01
Čestlice 289, v soudním obvodu Okresního soudu Praha-východ, popř. jinde, si
jako prokurista poškozené a dále jako osoba, která poškozenou fakticky ovládala
a řídila, soustavně přisvojoval finanční prostředky z provozní pokladny
poškozené umístěné v její provozovně či deponované na tzv. hlavní pokladně,
kteroužto spravoval, s cílem se takto na úkor poškozené obohatit, kdy v
uvedeném období ku škodě poškozené postupně z pokladny odčerpal částku v úhrnné
výši nejméně 12 108 757 Kč“, který byl právně kvalifikován jako zločin
zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. a) tr.
zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obžalovaný.
5. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. poškozenou společnost SPÍDO CZ s.r.o.,
odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal nejvyšší
státní zástupce (dále též „dovolatel“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
7. Dovolatel uvedl, že se závěrem odvolacího soudu se nemůže ztotožnit,
neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků
trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
8. Odvolací soud nereagoval adekvátně na závěry soudu prvního stupně,
neboť zprošťující výrok vychází především z vyhodnocení listin, a to smlouvy o
zápůjčce ze dne 1. 2. 2016 a uznání dluhu ze dne 12. 1. 2017 a výpovědi svědka
Luboše Nováka ohledně vzniku těchto listin. Daný výrok je založen na závěru, že
provedeným dokazováním nebylo zjištěno, že by tyto listiny podepsal obviněný. Z
rozsudku soudu prvního stupně nicméně vyplývá, že jeho závěr o vině nebyl
primárně založen na předmětných listinách. Závěr o podepsání listin byl učiněn
jako vedlejší.
9. Soudy prvního i druhého stupně dospěly ke shodnému stanovisku, že
dotčené finanční prostředky existovaly jak účetně, tak fakticky. Stanovisko o
zpronevěření finančních prostředků obviněným podporuje vznik manka na pokladně
od počátku roku 2010 do konce roku 2016, což vyplynulo ze znaleckého posudku
Ing. Soni Novákové, Ph.D., ve spojení s dalšími důkazy. Po celé toto období
rozhodoval obviněný o finančních záležitostech a vybíral finanční prostředky z
provozní pokladny. I když u poškozené nebyla vydána pravidla pro nakládání s
hotovostí, tak účetnictví bylo vedeno řádně. Obviněný byl fakticky nejvýše
postavenou osobou v poškozené společnosti. Byl to právě obviněný, který dosadil
jako jednatelku svojí přítelkyni Šárku Jelínkovou a poté dceru Silvii Mimini, i
když jmenované funkci jednatelky nevykonávaly a byly využity obviněným, který
obchodní společnost ovládal. Záleželo na něm, aby zajistil řádné vedení
účetnictví a kontroloval stav pokladny. Jestliže nehodlal zavést pravidla
nakládání s hotovostí, porušil tím povinnosti prokuristy.
10. Obviněný utvrzoval svědkyni Šárku Jelínkovou v přesvědčení, že
účetní stav odpovídá faktickému. Pokud by se finanční prostředky ztrácely jiným
způsobem, musel by obviněný v rámci těchto dotazů manko na pokladně řešit,
avšak žádná taková situace nebyla v rámci provedeného dokazování zjištěna.
Popsané skutečnosti nevzal odvolací soud v úvahu a dospěl k závěru, že finanční
prostředky mohl zpronevěřit kterýkoliv zaměstnanec obchodní společnosti. V
takovém případě nedává smysl, aby obviněný v rámci inventarizace tvrdil, že
hotovost účetně vedená na pokladně odpovídá skutečnému stavu. Naopak
vysvětlením tohoto postupu je, že obviněný odsouhlasením inventarizace zakrýval
vlastní nakládání s finančními prostředky.
11. Pokud jde o závěry odvolacího soudu ohledně smlouvy o zápůjčce ze
dne 1. 2. 2016 a uznání dluhu ze dne 12. 1. 2017, upozornil nejvyšší státní
zástupce, že odvolací soud tyto listiny považuje za zásadní, což je v rozporu s
tím, jaký význam jim přisoudil soud prvního stupně.
12. Soud prvního stupně logicky odůvodnil závěr, že obviněný zmiňované
listiny podepsal a dal pokyn k jejich vzniku. Obviněný měl enormní podíl na
vzniku těchto listin, neboť interní účetní operací došlo k tomu, že manko na
pokladně, za které byl jako prokurista odpovědný, bylo převedeno účetně na
položku závazky a začalo navenek vypadat jako zápůjčka. Zvolený postup byl
očividně proveden v zájmu obviněného a účetně se tak zpronevěru podařilo
zakrýt.
13. Ze znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, odvětví zkoumání
ručního písma, vyplývá, že podpisy obviněného na dotčených listinách mohou být
jeho podpisy v rovině nízké pravděpodobnosti. Tento závěr byl ovlivněn dvěma
faktory. Za prvé se nepodařilo získat dostatek srovnávacího materiálu a za
druhé podpisy obviněného jsou graficky jednoduché, a proto závěr nemohl být
jednoznačný, ani kdyby srovnávacího materiálu byl dostatek. Uvedené závěry
znalkyně jsou odvolacím soudem hodnoceny tak, že vyloučila, že by zkoumané
podpisy byly pravými podpisy obviněného, což není pravda. Pokud soud prvního
stupně uvedl, že podpisy považuje za pravé, a tento závěr logicky odůvodnil,
pak takový závěr považoval nejvyšší státní zástupce za učiněný v souladu s § 2
odst. 6 tr. ř.
14. Ve výpovědi svědkyně Šárky Jelínkové, která měla obviněnému
tlumočit, opomněl odvolací soud část, v níž uvedla, že Luboš Novák a Antonio
Mimini spolu komunikovali „esperanto – česky a italsky“ a že ve společnosti si
dávali 3x denně kávu a Novákovi nic nepřekládala, rozuměli si. Svědek M. C.
vypověděl, že s Miminim se domlouvali různě česko-italsky. Svědek Novák
vypověděl, že většina listin byla obviněným podepsána v češtině. Je logické, že
obviněný nabyl alespoň minimální znalost českého jazyka, jinak by poškozenou
společnost nemohl vést. Případně se nabízí možnost doplnit dokazování, zda
společnost disponuje listinami obviněným v češtině podepsanými.
15. Ohledně počtu pokladen poškozené společnosti se musí oddělovat stav
účetní a faktický. Většina svědků pokládala za druhou pokladnu stav, že
obviněný držel část finančních prostředků u sebe.
16. Odvolací soud k veřejnému zasedání předvolal pouze obě znalkyně a
svědka Luboše Nováka, přičemž na základě jejich výslechů dospěl k odlišným
skutkovým zjištěním, než soud prvního stupně a rozhodl o zproštění obžaloby.
Přinejmenším stejně významným důkazem svědčícím o vině obviněného byl výslech
svědkyně Šárky Jelínkové, za podstatné nejvyšší státní zástupce označil i
výslechy svědků M. C. a A. J., přesto nikdo z nich nebyl znovu vyslechnut.
17. Výsledkem nesprávného postupu odvolacího soudu, je zásadní deformace
provedených důkazů, neboť nebyly hodnoceny v souladu s jejich obsahem, čímž
došlo k vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.
Odvolací soud svoje úvahy nevysvětlil logicky a přijatelně. Nebyly tak splněny
podmínky pro odchýlení se od skutkových zjištění učiněných soudem prvního
stupně. V posuzované věci se mělo podle názoru odvolacího soudu jednat o
nesprávně zjištěný skutkový stav. To je však v rozporu s provedeným
dokazováním, resp. dokazováním doplněným před odvolacím soudem. Nejvyšší státní
zástupce zdůraznil, že odvolací soud je vázán hodnocením důkazů soudem prvního
stupně. Odchýlit se může pouze za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. Pokud odvolací
soud rozhodl o zproštění obviněného s výslovným odkazem na § 259 odst. 3 písm.
a), b) tr. ř., to znamená, že se odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního
stupně, a to na základě pro skutková zjištění podstatných důkazů provedených
před odvolacím soudem. Žádný takový důkaz však před odvolacím soudem proveden
fakticky nebyl. Obviněný měl být shledán vinným ze spáchání skutku ve smyslu
rozhodnutí soudu prvního stupně.
18. Z pohledu právní kvalifikace nejvyšší státní zástupce poukázal na
nesprávnou aplikaci kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zpronevěry
podle § 206 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, neboť zvlášť přitěžující okolnost
spočívající ve spáchání činu v postavení osoby mající zvlášť uloženu povinnost
hájit zájmy poškozeného byla neadekvátně užita soudem prvního stupně, resp. již
v podané obžalobě. K této změně právního posouzení nejvyšší státní zástupce
odkázal na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 5 Tdo
1480/2008. Kvalifikační znak skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle
§ 206 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku není dán u jednatele společnosti s ručením
omezeným a nemůže být dán ani u prokuristy takové společnosti, pokud taková
povinnost nevyplývá např. z obsahu prokury. Což v posuzované věci není. Uvedený
kvalifikační znak se nemůže odvíjet pouze od postavení osoby ovládající
fakticky společnost.
19. Pokud by nebylo prokázáno, že předmětnou částku zpronevěřil
obviněný, přicházelo by v úvahu skutek právně překvalifikovat jako trestný čin
porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 tr.
zákoníku. Obviněný byl prokuristou obchodní společnosti, přitom nezajistil
vydání závazných pravidel pro nakládání s hotovostí.
20. Podle nejvyššího státního zástupce je napadené rozhodnutí nesprávné
a je namístě hodnotit jednání obviněného ve shodě se stanoviskem soudu prvního
stupně. Pokud odvolací soud obviněného za daných okolností zprostil obžaloby,
zatížil své rozhodnutí vadou ve smyslu dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. v jeho první variantě.
21. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož
konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle § 265k odst.
1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadený
rozsudek odvolacího soudu, jakož i všechna rozhodnutí na zrušené rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
22. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno
rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem, vyjádřil i pro tento případ souhlas
s projednáním věci v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
23. Ve věci se podáním ze dne 11. 10. 2024 vyjádřil obhájce obviněného,
který informoval, že jeho klient si opatřil překlad doručeného dovolání do
italského jazyka a který ve vztahu k dovolací argumentaci mimo jiné uvedl, že
využívá svého práva podat vyjádření k jednotlivým bodům doručeného dovolání po
věcné i právní stránce, a to ve lhůtě 10 dnů od umožnění nahlédnutí do
trestního spisu vedeného v nadepsané věci. Souhlasil s projednáním dovolání v
neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a), příp. c) tr. ř. a to
zejména z důvodu, že z obsahu dovolání lze bez dalšího předpokládat postup
Nejvyššího soudu ve smyslu ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy že
bude jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.
24. V návaznosti na předchozí podání se obviněný zastoupen svým obhájcem
vyjádřil druhým podáním. Uvedl, že výslovně odkazuje na všechna předchozí
písemná podání a ústní vyjádření před soudy obou stupňů a na obsah odůvodnění
svého odvolání. Tvrzený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
podle něj dán není. Vrchní soud v Praze dospěl ke správným závěrům a obviněný
se s ním po věcné i právní stránce v rozhodujících závěrech zcela ztotožňuje.
Na postupu odvolacího soudu nelze shledat ani žádné procesní pochybení.
Obžaloba Krajského státního zastupitelství v Praze je od počátku vadná a
nezákonná. Za vadný označil i rozsudek soud prvního stupně, který z obžaloby
nekriticky vyšel. Podané dovolání považoval za nedůvodné a postup obžaloby za
překvapivý. Uvedl, že délka prověřování v předmětné věci byla nezákonná, když
podání vysvětlení učinil obviněný dne 18. 12. 2018, avšak trestní stíhání bylo
poprvé zahájeno až usnesením ze dne 12. 4. 2021, které pak bylo 1. 9. 2021
zrušeno. Tedy fáze prověřování, která je podle § 159 odst. 1 písm. c) tr. ř.
omezena lhůtou 6 měsíců, trvala téměř tři roky. Důvodné pochybnosti byly takové
intenzity, že nedovolovaly trestní stíhání ani zahájit.
25. Pokračoval, že odvolací soud provedl dokazování potřebné pro nové
rozhodnutí ve věci. Jím provedené důkazy bez dalšího postačí k objasnění
skutkového stavu, resp. neumožňují jiný závěr, než který vyslovil odvolací
soud. Rekapituloval, že ze znaleckého posudku pro obor ekonomika, odvětví
účetní evidence, vyplynuly tři zásadní závěry, které jej samy o sobě vyviňují,
a to, že do roku 2017 byla korunová pokladna jen jedna, že nelze určit, kdo
finanční prostředky z pokladny odčerpal, ani konstatovat, zda se tam fyzicky
finanční prostředky dostaly a že z účetnictví společnosti bylo možné zjistit,
že byly evidovány závazky za jednatelem. Obviněný se plně ztotožnil se závěry
odvolacího soudu vztahující se k tomu, zda podepsal listiny – smlouvu o půjčce
a uznání dluhu. Tvrzení obžaloby o jejich podpisu jeho osobou považoval za
nelogické a odporující provedeným důkazům. Ztotožnil se i se závěry odvolacího
soudu týkajícími se svědka Luboše Nováka. Uvedl, že výpověď tohoto svědka
neodpovídá ostatním provedeným důkazům a vyznívá nelogicky. Jeho výpověď
považoval za nevěrohodnou. Upozornil na to, že jmenovaný svědek byl obchodním
ředitelem společnosti SPÍDO CZ s.r.o., který zodpovídal za obchodní a provozní
vedení společnosti včetně řešení manka na pokladně a že převedení evidovaného
zůstatku pokladny k 1. 1. 2017 na účet 378 – půjčky bylo provedeno svědkyní J.
na výslovný pokyn svědka Luboše Nováka, tedy bez vědomí a vlivu obviněného.
Jmenovaný svědek podává nepravdivá tvrzení ve snaze se vyvinit ze své
odpovědnosti za úpadek společnosti SPÍDO CZ s.r.o. Připomněl, že svědek v
rozhodné době podnikal se svou společností SPÍDO v.o.s. a tak přímo konkuroval
SPÍDO CZ s.r.o. se stejným zbožím a stejnými obchodními partnery.
26. Obviněný k udělené prokuře uvedl, že se obžaloba mýlí, resp. vychází
z nesprávné právní úpravy, že by předmětná prokura byla udělena bez omezení. Z
žádného právního předpisu nevyplývá, že prokurista měl mít na starosti pokladnu
či by měl mít povinnost zajistit závazná pravidla pro nakládání s hotovostí.
Prokura byla udělena bez dohody o plné moci, tedy obecně podle § 14 tehdy
platného obchodního zákoníku. Podle příslušné právní úpravy takto nebyl
obviněný zmocněn k úkonům, které by vyžadovaly písemnou formu, tedy bylo
vyloučeno, aby se jako prokurista podílel na obchodním, organizačním,
personálním a účetním vedení společnosti.
27. Shrnul, že soud druhého stupně provedl dokazování potřebné pro nové
rozhodnutí a vyvodil z něj jediné možné závěry. Dovolací soud by tak měl závěry
odvolacího soudu potvrdit a seznat, že argumenty obžaloby jsou chybné.
Zdůraznil, že v předmětné věci je vyloučeno, aby bylo obviněnému prokázáno
všech znaků tvrzené skutkové podstaty zpronevěry. Navrhl, aby dovolací soud
dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř.
III.
Přípustnost dovolání
28. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal,
zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou
osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad
pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro
odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
29. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 7. 2024,
sp. zn. 6 To 29/2024, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst.
2 písm. b) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce je osobou oprávněnou k podání
dovolání podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolání, které splňuje
náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal ve lhůtě uvedené
v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
30. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o
něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném
zákonném ustanovení. Přitom nepostačuje, aby zákonný dovolací důvod byl jen
formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také
svým obsahem odpovídaly.
IV.
Obecná východiska rozhodování
31. Podle dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání
podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro
naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů
nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim
nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto
dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má
za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již v dostatečné
míře zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí
soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací
důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné
hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž
by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich
interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen
nepodstatných skutkových zjištění.
32. Nejvyšší státní zástupce opřel své dovolání o ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě, tj. že rozhodná skutková
zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve
zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
33. O zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými
zjištěními se jedná tehdy:
a) když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy,
b) když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z
logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení,
c) když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem
provedených důkazů
(přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS
177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a
další).
V.
Důvodnost dovolání
34. V posuzované věci nejprve rozhodl soud prvního stupně tak, že
obviněného uznal vinným výše (bod 1.) popsaným trestným činem. Následně, na
podkladě odvolání obviněného, ve věci rozhodl soud druhého stupně, který jej
naopak obžaloby zprostil. Z obsahu jeho rozhodnutí je patrno, že rozhodnutí
soudu prvního stupně zrušil pro vady rozsudku ve smyslu § 258 odst. 1 písm. b)
tr. ř. Těmito vadami je nejasnost nebo neúplnost skutkových zjištění týkajících
se přezkoumávané části rozsudku, případně nevypořádání se se všemi okolnostmi
významnými pro rozhodnutí. Podle odvolacího soudu se mělo jednat o nesprávně
zjištěný skutkový stav, což vyplývá rovněž z toho, že o zproštění obviněného
obžaloby nově rozhodl podle § 226 písm. c) tr. ř. [pozn. v odůvodnění rozsudku
uveden § 226 písm. b) tr. ř.] s výslovným odkazem na § 259 odst. 3 písm. a), b)
tr. ř., tj. poté, co sám provedl částečné dokazování (v rozsahu dále zmíněném –
bod 38.) a své rozhodnutí založil na odlišném skutkovém zjištění. Jeho
podstatou je závěr, že důkazy provedenými před soudem prvního stupně nebylo
prokázáno pachatelství obviněného. Jinými slovy vyjádřeno, byť se odvolací soud
ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že na majetku poškozené došlo ke
škodě převyšující 12 mil. Kč, neztotožnil se s ním v tom, že k jejímu vzniku
došlo jednáním obviněného, který měl – podle závěru soudu prvního stupně –
peněžní prostředky odčerpávat z tzv. „hlavní“ či „druhé“ pokladny. Podle toho,
co vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, odhlédnuto od v něm
obsaženého údaje o důvodu zproštění obviněného obžaloby [§ 226 písm. b) tr.
ř.], takový závěr měl být soudem prvního stupně učiněn vadně, v rozporu s
provedenými důkazy. Podle odvolacího soudu nic takového prokázáno nebylo, což
následně vedlo uvedený soud k závěru o nemožnosti učinění závěru, že to byl
obviněný (a výlučně on), kdo vyvedl peněžní prostředky z dispozice poškozené a
tím je zpronevěřil.
35. Z dovolání nejvyššího státního zástupce plyne, že se s takovým
skutkovým zjištěním odvolacího soudu neztotožňuje. Pokládá ho za zjevně
rozporné s obsahem provedeného dokazování (a to nejen dokazování před soudem
prvního stupně, ale i dokazování provedeného soudem odvolacím, jehož rozsah
hodnotí jako nedostatečný k provedení tak zásadní změny skutkového zjištění) a
ve své podstatě odporující tomu, co plyne z kompletního hodnocení důkazů v
rámci uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
36. S ohledem na dosud uvedené lze konstatovat, že skutkového zjištění
týkající se otázky existence jednoho či dvou míst (jedné či dvou pokladen), kde
měla být ukládána hotovost inkasovaná poškozenou od jejích zákazníků, společně
s otázkou, zda přicházelo v úvahu, aby k úbytku hotovosti docházelo i na jiném
místě, než uzavřel soud prvního stupně (který možnost odcizování peněz z
poklady v provozovně zaměstnanci či jinými osobami a zejména v rozsahu
odpovídajícím zjištěnému úbytku zjevně vyloučil), je třeba považovat za
rozhodné skutkové zjištění ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací
soud se proto soustředil především na posouzení toho, zda skutkové zjištění
odvolacího soudu, které je založeno na závěru o vyloučení druhé „hlavní“
pokladny, je dovoditelné z provedených důkazů, či zda je o něm naopak třeba
prohlásit, že je s těmito důkazy ve zjevném rozporu.
37. Dovolací soud k tomu ještě připomíná, že odvolací soud je zásadně
vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně. Odchýlit se od tohoto hodnocení
a skutkového stavu obsaženého v napadeném rozsudku je možné pouze za podmínek §
259 odst. 3 tr. ř., resp. § 263 odst. 7 tr. ř. Do hodnocení důkazů soudem
prvního stupně může odvolací soud zasáhnout pouze tehdy, pokud toto hodnocení
vybočuje ze zásad formální logiky, je neúplné či nebere na zřetel podstatné
skutečnosti významné pro skutková zjištění. Možnost odchýlit se od skutkových
zjištění (jejich změna nebo doplnění) soudu prvního stupně nicméně vyžaduje,
aby odvolací soud provedl znovu podstatné důkazy provedené již v hlavním
líčení, resp. aby provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení.
A) Zjištění odvolacího soudu a jeho závěr
38. V posuzované věci odvolací soud provedl ve veřejném zasedání
dokazování opisem z evidence rejstříku trestů ČR a Itálie obviněného,
informativním výpisem z jeho konta ČSSZ, výslechem znalkyně Ing. Soni Novákové,
Ph.D., zpracovatelky posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence,
výslechem znalkyně Mgr. Marie Beňové, zpracovatelky posudku z oboru
písmoznalectví, odvětví zkoumání ručního písma, a svědka Luboše Nováka
zaměstnance společnosti SPÍDO a v posledním roce jednatele společnosti SPÍDO.
Na podkladě těchto důkazů přistoupil odvolací soud k jinému (od soudu prvního
stupně odlišnému) vyhodnocení dále uvedených důkazů a potažmo i k jiným
skutkovým závěrům.
39. Výpověď svědka Luboše Nováka odvolací soud označil za nelogickou a
neodpovídající ostatním provedeným důkazům, když daný svědek mimo jiné hovořil
o tom, že společnost měla dvě pokladny, a to pokladnu provozní a pokladnu
hlavní. Soud druhého stupně měl za to, že obchodní společnost disponovala do
roku 2017 jedinou pokladnou.
40. Jmenovaný soud dále rozporoval závěry soudu prvního stupně ohledně
toho, zda obviněný podepsal či nikoli listiny nazvané smlouva o zápůjčce ze dne
1. 2. 2016 a uznání dluhu ze dne 12. 1. 2017. Nesouhlasil s tím, že by obviněný
tyto listiny podepsal, neboť to vyloučil sám obviněný, s vysokou
pravděpodobností dcera obviněného a znalkyně z oboru písmoznalectví, zkoumání
ručního písma, která uvedla, že sporné podpisy ve znění Antonio Mimini na
těchto listinách mohou být v rovině nízké pravděpodobnosti pravými podpisy
obviněného. Soud druhého stupně považoval za nepravděpodobné, že by obviněný
podepsal inkriminované listiny pouze česky i z toho důvodu, že jde o cizince s
velmi špatnou znalostí českého jazyka a poukázal na nejednoznačné vyjádření
svědka Luboše Nováka, který podle něj nedokázal na veřejném zasedání
přesvědčivě vysvětlit rozpory v jeho výpovědi ohledně úrovně znalosti českého
jazyka u obviněného.
41. Soud druhého stupně také nesouhlasil s tím, že to byl právě a jedině
obviněný, kdo měl možnost finanční prostředky nelegálně odčerpat, neboť
striktní pravidla k manipulaci s hotovostí nebyla k dispozici. Přístup do
pokladny fakticky měl každý zaměstnanec, každý zástupce poškozené. Měl za to,
že nebylo možno dospět k závěru, že to byl právě a jedině obviněný (u něhož se
nadto nezjistilo, že by vedl nákladný život), kdo finanční hotovost nelegálně
čerpal.
42. Naproti tomu, jak již bylo zmíněno, i odvolací soud uzavřel, že o
existenci částky přesahující 12 mil. Kč, která byla z majetku poškozené
vyvedena, pochybnosti nevznikly. Vyšel přitom ze znaleckého posudku Ing. Soni
Novákové, Ph.D., prokazujícího účetní existenci dané částky v účetních
dokladech poškozené a z výpovědi svědka Luboše Nováka prokazující její
existenci faktickou (s ohledem na závěry znalkyně o setrvalé ziskovosti
poškozené – roky 2006–2016 kromě let 2009, 2014 a 2017, byť znalkyně tento
závěr s ohledem na absenci pokladních inventur učinit nemohla).
43. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že skutková zjištění soudu
prvního stupně jsou správná pouze částečně, neboť některé skutkové závěry podle
něj nenacházejí oporu v provedených důkazech, jsou nejasné a neúplné. Není tak
podle něj možné prokázat, že by se zpronevěřené finanční částky zmocnil
obviněný a není tak možné prokázat, že předmětný skutek spáchal. V důsledku
toho pak obviněného zprostil obžaloby.
B) Zjištění dovolacího soudu
44. Odvolací soud sice před svým rozhodnutím provedl v rámci veřejného
zasedání o odvolání dokazování, nicméně ve shodě s dovolatelem je třeba
uzavřít, že jeho realizací si vzhledem k jeho (omezenému) rozsahu nevytvořil
patřičný procesní rámec pro to, aby zásadním způsobem změnil skutková zjištění,
k nimž dospěl soud prvního stupně.
45. V obecnosti lze konstatovat, že opětovným provedením některých
důkazů sice získá odvolací soud oprávnění tyto důkazy hodnotit odlišně od soudu
prvního stupně, avšak to samo o sobě nemusí být dostačující k tomu, aby učinil
odlišné skutkové závěry, zejména pokud nadále existuje skupina důkazů, které
tato nově formulovaná skutková zjištění nepodporují, resp. vyznívají nadále ve
prospěch skutkových závěrů původně učiněných soudem prvního stupně.
46. Taková situace existuje podle dovolacího soudu v označené věci.
Dovolatel důvodně poukazuje na to, že odvolací soud vyšel při zproštění
obviněného obžaloby jen z některých důkazů, a to při pominutí či upozadění
poznatků plynoucích z důkazů jiných, které vyznívají odlišně. V této
souvislosti je vhodné připomenout, že odvolací soud svůj závěr opřel zejména o
vyhodnocení smlouvy o zápůjčce a uznání dluhu mimo jiné v kontextu znaleckého
posudku Mgr. Marie Beňové, dále hodnocení znaleckého posudku Ing. Soni
Novákové, Ph.D., a výpovědi svědka Luboše Nováka učiněné ve veřejném zasedání.
Jak je patrno z jeho rozhodnutí, uvedené důkazy považoval za zásadní. Odkázal
pak rovněž na výpovědi svědků P. Š., H. M., M. D. Č., P. M., M. K., L. Ř. a M.
C., s tím, že i tyto důkazy mají prokazovat, že poškozená do roku 2017
disponovala pouze jedinou pokladnou. Je ovšem nutno již na tomto místě
zdůraznit, že výpovědi jmenovaných svědků odvolací soud neprovedl a ve své
podstatě ani blíže co do jejich skutečného obsahu patřičně nehodnotil v
kontextu dalších důkazů. Hodnocení soudu druhého stupně proto nelze označit za
komplexní.
47. Znění § 2 odst. 6 tr. ř. přitom vyžaduje, aby soud hodnotil důkazy
podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech
okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Jednou z okolností, kterou
považoval soud prvního stupně za podstatnou pro své rozhodnutí, a která ani
nebyla zejména zásadním způsobem odvolacím soudem zpochybněna, bylo faktické
postavení obviněného v poškozené obchodní společnosti SPÍDO a jeho vnímání
ostatními osobami, které se na činnosti poškozené podílely. Z rozsudku soudu
prvního stupně vyplývá, že na podkladě provedených důkazů učinil zjištění, že
obviněný byl od srpna roku 1997, kdy byla obchodní společnost zapsána do
obchodního rejstříku, jedním z jejích společníků. Ačkoliv nikdy nebyl podle
obchodního rejstříku jednatelem této společnosti, podle výpovědí téměř všech
svědků byl ve společnosti fakticky nejvýše postavenou osobou. Jednatelkou
společnosti totiž byla již od května 1998 jeho přítelkyně Šárka Jelínková, a
poté jeho dcera Silvia Mimini, které však reálně samostatně jednatelství
nevykonávaly, skutečnou ovládající osobou byl obviněný. Ten měl navíc od roku
2011 udělenu prokuru bez jakéhokoliv omezení. Obviněný tak byl tím, kdo reálně
vedl společnost, včetně jejího finančního hospodaření, a byl tak odpovědný za
způsob, jakým bylo ve společnosti nakládáno s finančními prostředky, přičemž
také kontroloval stav pokladní hotovosti. Na jeho odpovědnosti bylo i to, že
nebyl vydán vnitřní předpis k nakládání s hotovostí (zde lze poznamenat, že
neexistenci předpisu pro nakládání s hotovostí potvrdil sám obviněný). On tedy
byl tou osobou, která ovládala tok finančních prostředků ve společnosti.
48. Takový skutkový závěr soudu prvního stupně má (vyjma především
svědků Šárky Jelínkové a Luboše Nováka dále zmíněných) svůj podklad i ve
výpovědi dcery obviněného, svědkyně Silvie Mimini, která byla také (od 19. 10.
2010 do 4. 12. 2024) jednatelkou společnosti SPÍDO. Z její výpovědi
(vyslechnuta byla italskou finanční policií a její výpověď byla provedena jako
důkaz v hlavním líčení) se podává, že nezná český jazyk, jednatelkou poškozené
společnosti byla proto, že to chtěl její otec, a neměla tam žádnou pracovní
náplň. Podepisovala dokumenty, které jí předložil otec. Nevěděla například, kde
měla společnost pokladnu s hotovostí a kdo ji spravoval.
49. Faktické postavení obviněného v rámci poškozené, kdy byl podle
zjištění soudu prvního stupně ostatními vnímán jako nejvýše stojící osoba,
nebylo dokazováním provedeným odvolacím soudem zpochybněno a uvedený soud ani
odlišný závěr nečiní. Jak již bylo uvedeno, svůj zprošťující závěr učinil na
podkladě vyloučení možnosti, že by k úbytku finanční hotovosti docházelo jejím
čerpáním z tzv. „hlavní“ pokladny, kterou měl podle zjištění soudu prvního
stupně obhospodařovat obviněný. K vyloučení její existence odvolací soud dospěl
na základě znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence,
vypracovaného znalkyní Ing. Soňou Novákovou, Ph.D., avšak tento svůj negativní
závěr učinil, aniž by náležitě uvážil, zda je tento důkaz způsobilý takový
závěr odůvodnit, a zejména aniž by se vypořádal s dalšími důkazy, které
informace o její existenci přinášejí.
50. Pokud se týče zjištění znalkyně, ta uvedla, že jí bylo řečeno, že
společnost měla 2 pokladny, a to prvou pokladnu provozní, a dále druhou
pokladnu hlavní, která byla u pana Miminiho. Podle znalkyně to tak mohlo být,
avšak neměla k dispozici pokladní knihu, tak to nemohla ověřit. Do roku 2016
bylo účtováno na jednu korunovou pokladnu. Skutečný stav pokladny nebylo možno
určit, neboť nikde nebyly záznamy, že by někdo udělal inventarizaci, že by
někdo ty peníze fyzicky přepočítal.
51. Dovolatel odvolacímu soudu vytkl, že pominul právě ty důkazy, které
o reálném systému nakládání s hotovostí u poškozené vypovídají, v čemž je mu
třeba přisvědčit. Soud prvního stupně totiž své rozhodnutí učinil i na podkladě
výpovědi Šárky Jelínkové. Tuto svědkyni, jejíž výpověď soud prvního stupně
považoval za věrohodnou, odvolací soud znovu nevyslechl. Její údaje proto ani
nemohl hodnotit odlišně od uvedeného soudu (jak učinil v případě svědka Luboše
Nováka, kterého vyslechl) a tyto ani – neboť z pohledu soudu prvního stupně
byly významné pro rozhodnutí o vině obviněného – nemohl pominout (což se však
stalo, neboť i její výpověď je podkladem pro odlišný závěr stran existence a
fungování druhé, hlavní pokladny – viz dále).
52. Z provedeného dokazování vyplynulo, že svědkyně Šárka Jelínková byla
řadu let jednatelkou poškozené společnosti SPÍDO a zároveň přítelkyní
obviněného. Ačkoliv byla jednatelkou společnosti, její náplň práce ve
společnosti spočívala ve vedení základního účetnictví a práci s dokumenty.
Oproti tomu na obchodním vedení společnosti se nepodílela. Funkce pana Miminiho
byla taková, že jednal s italskými obchodními partnery a kontroloval situaci ve
společnosti. Z její výpovědi v hlavním líčení se podává, že pokladnu měli
nastavenu tak, že když přišel zákazník, tak ten, kdo ho obsloužil, dal peníze
do (provozní, tj. pultové) pokladny a ty se vybíraly k převodu na bankovní účet
nebo se převáděly do hlavní pokladny, která byla u obviněného. Do hlavní
pokladny se převáděly peníze, které nešly do banky. To se předávalo panu
Miminimu. Co s nimi pan Mimini dělal, nevěděla. Co se dělo s hlavní pokladnou,
to také nevěděla. Ona u hlavní pokladny účtovala všechny pohyby, ale jaké ty
výdaje nebo příjmy byly, to nevěděla. Pokyn na převod peněz na hlavní pokladnu
pocházel od pana Miminiho. Hlavní pokladna byla výsadou pana Miminiho. Pan
Luboš Novák nedělal to samé, ani nikdo jiný. Inventarizace hlavní pokladny
probíhala každoročně, a to tak, že v inventarizační komisi byl obviněný a
svědkyně předložila účetní zůstatek a požádala ho o jeho odsouhlasení a on
(obviněný) jí inventuru podepsal. Účetní operace na bankovním účtu prováděla
svědkyně Šárka Jelínková na popud obviněného, když dostala seznam toho, co je k
úhradě. Měla za to, že nikdo jiný podle ní úhrady na účtu neprováděl.
53. Výpověď svědkyně Šárky Jelínkové koresponduje s výpovědí svědka
Luboše Nováka. Ze zjištění soudu prvního stupně vycházejícího zejména z
výpovědí jmenovaných svědků plyne, že druhá, hlavní pokladna byla ve správě
obviněného (slovy svědka Nováka „kasa byla ve správě pana Miminiho“, společnost
měla „šuplík“, do kterého se inkasovaly příchozí peníze z prodeje přes pult, a
druhou pokladnu, kde byla hotovost neodvedená do banky, s hlavní pokladnou
hospodařil obviněný). Na bankovní účet se vkládaly peníze až z hlavní pokladny.
Inventarizace byla prováděna jednou za rok, tu prováděl opět obviněný. Podle
svědka Luboše Nováka bylo jednodušší použít (pozn. na závazky společnosti)
peníze z hlavní pokladny o čemž se svědek domníval, že se bavil s obviněným a
ten měl „celou řadu vysvětlení“, proč teď nemůže s těmi penězi disponovat.
54. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku poukázal rovněž na
výpověď svědkyně A. J., ohledně níž soud prvního stupně ve svém rozsudku uvedl,
že potvrdila výpověď svědkyně Šárky Jelínkové stran provádění inventarizace
pokladny. Rovněž tato výpověď byla pominuta.
55. Shrnuto, soud prvního stupně učinil skutkové zjištění, že společnost
SPÍDO CZ s.r.o. měla fakticky dvě korunové pokladny, tedy pokladnu denní
(nazývanou též pultovou či provozní), kam se dávaly peníze z prodeje „přes
pult“, a pak pokladnu hlavní, v níž byla hotovost neodvedená do banky, která
zůstávala k dispozici společnosti. Z denní pokladny se odváděly tržby do
pokladny hlavní a s hlavní pokladnou hospodařil Antonio Mimini. Rovněž to, zda
a jak byly peníze z hlavní pokladny převáděny na bankovní účet společnosti,
bylo v působnosti Antonia Miminiho. Tento závěr soud prvního stupně učinil na
podkladě konkrétních důkazů (viz výše), jež si korespondovaly, a z nichž důkaz
nepochybně velmi významný pro objasnění dané skutečnosti (tj. zejména výpověď
svědkyně Šárky Jelínkové) soud odvolací neprovedl a v podstatě pominul.
56. Podle odvolacího soudu je skutkový závěr o dvou pokladnách důkazně
nepodložený. Závěr stran důkazní nepodloženosti takového skutkového zjištění,
resp. skutkový závěr opačně vyznívající, tj. že poškozená měla jen jednu
pokladnu, však nelze učinit, pokud je jeho existence (o tom, že fakticky
existovaly dvě pokladny, do nichž se hotovost ukládala) odvoditelná z důkazu,
který jako procesně účinný proveden byl (v řízení před soudem prvního stupně) a
který nebyl (v posuzovaném případě odvolacím soudem) důvodně označen jako důkaz
nevěrohodný. Pokud taková procesní situace existuje ve věci dovolacím soudem
posuzované, je nutno přisvědčit dovolateli v tom, že skutkový závěr, od něhož
se odvíjí rozhodnutí odvolacího soudu o zproštění obviněného obžaloby, je ve
zjevném rozporu s provedenými důkazy.
57. Znovu je třeba připomenout, že soudy obou stupňů dospěly ke shodnému
závěru, že předmětné finanční prostředky, o něž byla společnost SPÍDO
poškozena, existovaly jak účetně, tak i fakticky. K tomu je možno připomenout,
že z výpovědi svědkyně Šárky Jelínkové plyne, že obviněný v rámci inventarizace
pokladny potvrzoval, že hotovost účetně vedená na pokladně odpovídá skutečnému
stavu. Za této situace je zjevným nedostatkem rozhodnutí odvolacího soudu, že
nedává odpověď na to, jak a kdy ke škodě na majetku poškozené došlo. Je třeba
si totiž položit otázku, kde se nacházela peněžní hotovost v této výši, která
sféru poškozené prokazatelně opustila (i podle zjištění odvolacího soudu byla
ve výši přesahující 12 mil. Kč). Podle výpovědí svědků totiž byla tržba z
provozní pokladny (kasička umístěná ve stole) pravidelně vybírána, vyšší částky
v ní nezůstávaly a žádné rozdíly zjišťovány nebyly. V daných souvislostech je
na místě upozornit zejména na výpovědi svědků P. M., I. R., M. C. a M. D. Č.,
přičemž není od věci poznamenat, že většinově vypověděli o tom, že peníze z
dané pokladny vybíral právě obviněný. Stejně tak není od věci poznamenat, že
tato skutečnost měla být pečlivě hodnocena mimo jiné v kontextu výpovědi
svědkyně Šárky Jelínkové, a to i z hlediska otázky existence druhé, hlavní
pokladny.
58. Odvolací soud de facto dospěl k závěru, že finanční prostředky mohl
zpronevěřit kterýkoliv zaměstnanec obchodní společnosti. Pak ovšem nepostrádá
logiku námitka dovolatele, že pokud by se finanční prostředky ztrácely jiným
způsobem (jinak než jednáním obviněného), pak by obviněný jistě manko na
pokladně řešil, avšak žádná taková situace nebyla v rámci provedeného
dokazování zjištěna.
59. Odvolací soud se dále v odůvodnění svého rozhodnutí zaměřil na
smlouvu o zápůjčce ze dne 1. 2. 2016 a na uznání dluhu ze dne 12. 1. 2017,
přičemž vyjádřil svůj nesouhlas s tím, že by je podepsal obviněný, což podle
něj bylo významné pro posouzení jeho viny či neviny. Zdůraznil, že to vylučuje
sám obviněný, s vysokou pravděpodobností jeho dcera Silvia Mimini a taktéž
znalkyně Mgr. Marie Beňová. Již na tomto místě je třeba konstatovat, že
jmenovaná znalkyně danou skutečnost nevyloučila, neboť učinila závěr, který
paradoxně i sám odvolací soud sám zmínil, že sporné podpisy ve znění Mimini
Antonio na inkriminovaných listinách mohou být v rovině nízké pravděpodobnosti
pravými podpisy obviněného. Takový závěr rozhodně není možno označit za
vyloučení autorství obviněného ve vztahu k podpisům daných listin. Pak ovšem za
problematické považuje dovolací soud hodnocení odvolacího soudu, že je s
podivem, že krajský soud vývody tohoto znaleckého posudku hodnotí ve prospěch
závěru, že obviněný předmětné listiny podepsal. Argumentuje-li odvolací soud,
že je vysoce nepravděpodobné, že by obviněný podepsal inkriminované dokumenty
pouze česky i z toho důvodu, že jde o cizince s velmi špatnou znalostí českého
jazyka, zejména v jeho písemné podobě (dovolací soud zde nehodlá polemizovat o
úrovni jazykových znalostí češtiny u obviněného), pak (opět) není nelogickým
argument dovolatele připomínající, že obviněný ve své výpovědi uvedl, že
podepsal i bianco listiny (viz č. l. 1700 – podepsal tisíc dokumentů a občas
něco podepsal in bianco). S touto skutečností se odvolací soud nevypořádal.
60. K danému posudku je pak ještě vhodné uvést, že v písmoznalectví se
používají následující stupně pravděpodobnosti:
1. Kategorický kladný závěr (sporný a srovnávací materiál napsala stejná
osoba)
2. Kladný závěr v rovině vysoké pravděpodobnosti
3. Kladný závěr v rovině střední pravděpodobnosti
4. Kladný závěr v rovině nízké pravděpodobnosti
5. Nerozhodný závěr
6. Záporný závěr v rovině nízké pravděpodobnosti
7. Záporný závěr v rovině střední pravděpodobnosti
8. Záporný závěr v rovině vysoké pravděpodobnosti
9. Kategoricky záporný závěr (sporný a srovnávací materiál napsaly různé
osoby)
Kladný závěr v rovině nízké pravděpodobnosti se stanovuje v případech, kdy
zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že sporný a srovnávací materiál napsala
stejná osoba. Nízký identifikační význam zjištěných skutečností ale nedostačuje
ani k stanovení závěru ve střední rovině pravděpodobnosti (více zde:
https://www.pismoznalectvi.org/o-pismoznalectvi/).
61. Za popsaného stavu je finální závěr odvolacího soudu o tom, že není
možno prokázat bez důvodných pochybností, že to byl jedině a právě obviněný,
kdo mohl peníze poškozené nelegálně odčerpat, předčasný. Jmenovaný soud zatím
nepostupoval procesně bezvadně, a to jak z hlediska provedení důkazů nezbytných
pro odchýlení se od skutkových zjištění soudu prvního stupně stran otázky
pachatelství obviněného na shora popsaném skutku, tak z hlediska jejich
hodnocení.
VI.
Právní kvalifikace skutku
62. Nejvyšší soud se z důvodů obsažených v dovolání nejvyššího státní
zástupce zabýval především otázkou, zda je důvodné jeho tvrzení o naplnění
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomu své stanovisko
vyjádřil výše. Protože však dovolatel v rámci svého mimořádného opravného
prostředku vyjádřil svůj názor i k otázce právní kvalifikace skutku (ač
neuplatnil příslušný dovolací důvod), považoval Nejvyšší soud za vhodné
vyjádřit se také k této otázce, byť si je vědom toho, že zatím nebyla náležitě
vyřešena otázka, zda daný skutek spáchal obviněný. Upozorňuje tedy na
skutečnost, že následující závěry je třeba v tomto smyslu chápat podmíněně.
63. S vývody dovolatele ohledně nesprávnosti právního posouzení skutku,
pro který byla na obviněného podána obžaloba, se Nejvyšší soud ztotožňuje.
Právní kvalifikaci v podobě užití kvalifikačního znaku skutkové podstaty
trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku považuje
při posouzení skutku kladeného obviněnému za vinu za neodpovídající, neboť
zvlášť přitěžující okolnost spočívající ve spáchání činu v postavení osoby
mající zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného byla neadekvátně
užita, a to jak soudem prvního stupně v odsuzujícím rozsudku, tak již v podané
obžalobě.
64. K této dílčí změně právního posouzení lze odkázat na závěry usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1480/2008: „K naplnění
znaku spočívajícího ve zvlášť uložené povinnosti hájit zájmy poškozeného je
tedy v jednotlivých případech třeba, aby byl vyjádřen ve specifickém zákonném
či smluvním ustanovení, jež by podrobně konkretizovalo jak způsob, kterým by
měl pachatel hájit zájmy poškozeného, tak i povahu těchto zájmů. Současně je
nutné, aby v naznačeném smyslu zcela jasně a úzce vymezená (slovy zákona zvlášť
uložená) povinnost byla výslovně vázána na určitou osobu, která musí vykonávat
stanovenou činnost ve prospěch konkrétního subjektu a hájit jeho zájmy ve snaze
docílit maximální ochranu cizího majetku, aby nedocházelo k jeho bezdůvodnému
znehodnocení, a v některých případech může taková povinnost spočívat i ve snaze
o zvětšení hodnoty cizího majetku. Nepochybně má tak např. skladník zvláštní
povinnost opatrovat uskladněné zboží a manipulovat s ním výlučně v souladu s
příslušnými dodacími, přejímacími či vydávacími listinami a způsob, jakým má
nakládat s jemu svěřeným majetkem, je pak stanoven zpravidla pracovní smlouvou
ve spojení s interními předpisy podniku, obchodní společnosti nebo jiné
instituce. Obdobně bude možné tuto specifickou povinnost shledat např. u
správce nemovitosti, obchodníka s cennými papíry, správce účtu apod. Zvlášť
uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného však nebude možné dovodit u
vedoucího zaměstnance, jednatele společnosti s ručením omezeným, předsedy
představenstva akciové společnosti, případně u jiných osob pouze na základě
jejich postavení ve vedoucí funkci či v čele podniku a jemu podobného subjektu.
Jak však zjistil Nejvyšší soud, skutková zjištění a právní závěry, k nimž
dospěly soudy nižších stupňů v posuzované věci, neodpovídají uvedené
interpretaci zákonného znaku spočívajícího v porušení zvlášť uložené povinnosti
hájit zájmy poškozeného ve smyslu § 255a odst. 2 písm. a) trestního zákona“.
Obdobné závěry vyplývají rovněž z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 10.
2022, sp. zn. 5 Tdo 1258/2021.
65. Kvalifikační znak skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle
§ 206 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku není bez dalšího dán u jednatele
společnosti s ručením omezeným a nemůže být dán ani u prokuristy takové
společnosti, pokud tato povinnost nevyplývá například z obsahu prokury, o čemž
v projednávaném případě nelze uvažovat. Tím spíše se uvedený kvalifikační znak
nemůže odvíjet pouze od postavení osoby fakticky ovládající obchodní
společnost.
VII.
Způsob rozhodnutí
66. V části V. tohoto odůvodnění Nejvyšší soud vyložil, že pokud
odvolací soud obviněného zprostil podané obžaloby s odůvodněním, že nebylo
prokázáno, že skutek spáchal obviněný, zatížil své rozhodnutí vadou ve smyslu
uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první
variantě, neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění
znaků trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku, jsou ve zjevném
rozporu s obsahem provedených důkazů.
67. Pro úplnost k vyjádření obviněného Nejvyšší soud poznamenává, že to
v podstatě opakovalo argumentaci, která byla obsažena v rozhodnutí soudu
druhého stupně a nepřineslo do věci nic odlišného.
68. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle
§ 265k odst. 1, 2 tr. ř. (za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř.) zrušil
napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 7. 2024, sp. zn. 6 To
29/2024, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Praze,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Úkolem odvolacího soudu
je znovu rozhodnout o odvolání obviněného, a to s přihlédnutím k tomu, co
odeznělo v odůvodnění tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 1. 2025
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu