USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 9. 2018 o
dovoláních, která podali obviněný K. B., a obviněný P. B., proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 7. 2017, č. j. 6 To 100/2016-946,
jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp.
zn. 3 T 182/2012, takto:
Podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění
pozdějších předpisů, se věc obviněných K. B. a P. B. p o s t u p u j e velkému
senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu k rozhodnutí.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 7. 10. 2015, č. j. 3 T
182/2012-872, byli obvinění K. B. a P. B. (dále jen „obvinění“, příp.
„dovolatelé“) uznáni vinnými: pod bodem I. výroku obviněný K. B. pokračujícím
zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, pod bodem
II. výroku obviněný P. B. přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku,
jichž se podle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustili tím, že
I. obžalovaný K. B. sám
- dne 21. 1. 2011 uzavřel se svou babičkou S. B., darovací smlouvu datovanou
dnem 20. 1. 2011, na základě které S. B. darovala obžalovanému bytovou jednotku
v budově, na stavební parcele, v katastrálním území Ž., okres L., v hodnotě
550.000 Kč, přičemž věděl, že její podpis bude ověřován pracovnicí Městského
úřadu v L., a dále bude proveden vklad u Katastrálního úřadu pro Ú. K.,
Katastrální pracoviště Ž.,
- dne 21. 1. 2011 si ponechal na svůj účet převést od své babičky S. B., na
základě příkazu pro banku podepsaný S. B., který byl realizován dne 25. 1.
2011, odkup 121890 ks podílových fondů Sporoinvestu OPF, přičemž získané
finanční prostředky z tohoto odkupu ve výši 224.814,80 Kč byly na základě téhož
příkazu převedeny na účet vedený u mBank, BRE Bank S. A., P., jehož majitelem
je obžalovaný,
přičemž těchto jednání se dopustil přesto, že si byl vědom toho, že její
závažný zdravotní stav vylučuje schopnost činit právní úkony, svobodně se o své
vůli rozhodovat, jakož i posoudit následky svého jednání, neboť poškozená v
předmětnou dobu trpěla Alzheimerovou chorobou, a tuto skutečnost nesdělil před
příslušnými orgány a bankou, a tímto jednáním zkrátil majetek S. B., nejméně o
774.814,80 Kč a obohatil sebe,
II. obžalovaný P. B. sám
dne 26. 1. 2011 byl přítomen ověření podpisu své matky S. B., na plné moci, na
základě které byl zplnomocněn k umoření její vkladní knížky, vedené Českou
spořitelnou, a. s., pobočka Louny, na jméno S. B., se zůstatkem 26.917,80 Kč a
následně dne 27. 1. 2011, na základě takto získané plné moci podal v pobočce
České spořitelny v Lounech návrh na umoření vkladní knížky a převedení celého
zůstatku na účet vedený u mBank, BRE Bank, S. A., P., jehož majitelem je
obžalovaný K. B., kdy celá částka byla na základě jeho pokynu převedena dne 8.
4. 2011,
přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že si byl vědom toho, že její
závažný zdravotní stav vylučuje schopnost činit právní úkony, svobodně se o své
vůli rozhodovat, jakož i posoudit následky svého jednání, neboť poškozená v
předmětnou dobu trpěla Alzheimerovou chorobou, a tuto skutečnost nesdělil
zaměstnankyni Městského úřadu v L., která prováděla ověření podpisu a následně
bance a tímto jednáním se neoprávněně obohatil na úkor S. B., nejméně o částku
26.917,80 Kč.
2. Za toto jednání byli odsouzeni:
obviněný K. B. podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v
trvání 24 měsíců, jehož výkonu mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82
odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců.
Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost, aby podle svých sil
vydal bezdůvodné obohacení získané trestným činem,
obviněný P. B. podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v
trvání 6 měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu
byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost, aby podle svých sil
vydal bezdůvodné obohacení získané trestným činem.
3. Obvinění byli podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázáni nahradit škodu
poškozené S. B., a to K. B. v částce 224.814,80 Kč a P. B. v částce 26.917,80
Kč, přičemž poškozená byla podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána se zbytkem
uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. O odvolání obviněných proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v
Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19. 7. 2017, č. j. 6 To 100/2016-946, jímž
napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil
ve výroku o náhradě škody týkající se obou obviněných a podle § 259 odst. 3 tr.
ř. znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř.,
obviněnému K. B. uložil povinnost vydat bezdůvodné obohacení v částce
224.814,80 Kč oprávněným dědicům dle výsledků dědického řízení po pozůstalé S.
B., zemřelé dne 27. 4. 2016,
obviněnému P. B. uložil povinnost vydat bezdůvodné obohacení v částce 26.917,80
Kč oprávněným dědicům podle výsledků dědického řízení po pozůstalé S. B.,
zemřelé dne 27. 4. 2016.
5. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal odvolací soud oprávněné dědice dle
výsledků dědického řízení po poškozené se zbytkem nároku na náhradu škody na
řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podali obvinění
prostřednictvím obhájce JUDr. Vladimíra Davida dovolání, jež opřeli o dovolací
důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), k) a l) tr. ř.
7. Obvinění předeslali, že rozsudek napadají především pro vadu
spočívající v tzv. extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními
závěry soudů. Skutková zjištění nebyla dostatečně podložena, soud prvního
stupně se nevypořádal s jejich obhajobou, vzniklé pochybnosti vykládal v jejich
neprospěch a důkazy hodnotil způsobem odporujícím základním zásadám trestního
řízení. Prvostupňovému soudu vytkl, že zamítl návrhy na provedení důkazů
navržené obviněnými. Obvinění podotkli, že ve druhém rozhodnutí v téže věci
soud prvního stupně zcela odlišně vymezil skutkové věty, aniž tato změna měla
podklad v provedených důkazech. Tento postup nasvědčuje tomu, že soud prvního
stupně obviněným odepřel právo na spravedlivý proces. Současně dovolatelé
namítají, že zásadní změna ve formulaci skutku měla za následek změnu v objektu
trestného činu. Zatímco první jednání mělo směřovat proti samotné poškozené, ve
druhém případě vůči příslušným orgánům zajišťujícím úřední ověření podpisu.
Takový postup shledávají nezákonným a nejsou jim známy okolnosti, které soud k
tomuto postupu vedly. Za nesrozumitelný pokládá obviněný K. B. závěr nalézací
soudu o trestnosti jednání spočívajícího v tom, že nesdělili příslušným orgánům
a bance tu skutečnost, že zdravotní stav poškozené vylučuje její schopnost
činit právní úkony a svobodně se o své vůli rozhodovat. Důkazně podložený není
ani závěr nalézacího soudu, že se trestného jednání dopustil tím, že byl
přítomen ověření podpisu poškozené na plné moci.
8. Obvinění připomenuli závěr odvolacího soudu, podle něhož se měl K. B.
dopustit zločinu zpronevěry. To podle nich nasvědčuje tomu, že odvolací soud
hodnotí jednání podle jiného ustanovení trestního zákoníku. Soudu prvního
stupně dále vytýkají, že se ani náznakem nezabýval účelem finančních operací a
tím, v čí prospěch byly převedeny finanční prostředky. Tato skutečnost má vliv
na zjištění domnělé škody, resp. bezdůvodného obohacení. Obviněný P. B. v
předmětnou dobu pečoval o poškozenou a částka z údajného bezdůvodného obohacení
byla využita jako kauce a záloha pro odborné zdravotnické zařízení. Bezdůvodné
obohacení nelze vyčíslit bez zohlednění kontextu životní situace.
9. Změna posouzení trestné činnosti soudem prvního stupně, která měla
spočívat v zamlčení podstatných skutečností, zasáhla do práva obviněných na
spravedlivý proces rovněž tím, že soudy neprovedly další dokazování ve smyslu
opětovného výslechu pracovnice matriky, nebylo ani provedeno dokazování ohledně
údajného zamlčení ve vztahu k pracovníkům katastrálního úřadu a České
spořitelny, a. s. Obvinění kladou otázku, do jaké míry si byli nebo mohli být
vědomi toho, že poškozená je natolik handicapována, že její zdravotní stav
vylučuje její schopnost činit právní úkony a svobodně se rozhodovat o své vůli.
10. Dovolatelé vyslovili pochybnosti i ke zpracovaným znaleckým
posudkům. Není jim zřejmé, z jakého důvodu byla po zrušení rozsudku soudu
prvního stupně oslovena znalkyně MUDr. Michaela Štěpánková k podání vysvětlení
podle § 109 tr. ř. Takový postup je vyhrazen pro případy, kdy lze očekávat
odstranění nejasností nebo neúplností znaleckého posudku. Zpracování dodatku
znaleckého posudku znalkyní a její opětovný výslech navozuje dojem o zaujatosti
soudu prvního stupně. Soud se tak zřejmě snažil opětovným výslechem znalkyně
dosáhnout toho, že skutková zjištění vyvozená ze znaleckého posudku v
předcházejícím rozhodnutí byla správná.
11. Ve vztahu k reviznímu znaleckému posudku dovolatelé odkázali na své
podání ze dne 10. 11. 2014, v němž se vyjadřovali k tomu, že předmětný ústav je
k jeho zpracování nevhodný. Znalecký posudek měl být zpracován institucí
zabývající se diagnostikováním a léčením Alzheimerovi choroby, která by mimo
jiné posoudila, do jaké míry mohly osoby vyskytující se v okolí poškozené
posoudit její zdravotní stav. Namítají, že dcera iniciátora trestního stíhání
(K. B.) pracovala v zařízení, jež bylo zpracovatelem posudku. Metodika zvolená
znaleckým ústavem byla nevhodná pro posouzení duševní kondice poškozené a její
schopnosti činit právní úkony. Dovolatelé brojí rovněž proti stručnému
zhodnocení obsaženému v posudkové části znaleckého posudku. Ani v obecné rovině
nesouhlasí se závěry znalce, že osoby trpící Alzheimerovou chorobou nejsou
způsobilé k právním úkonům. Tyto osoby, dokud není jejich způsobilost omezena
soudem, běžně právně jednají.
12. Nesprávné posouzení skutku spatřují obvinění i v tom, že se soudy
důsledně nevypořádaly s aplikací zásady ultima ratio trestního práva. Předmětná
trestní věc je následkem vyústění příbuzenských neshod a snahy dosáhnout na
majetek poškozené.
13. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. odůvodnili
obvinění tím, že v napadeném rozhodnutí chybí výrok, jímž mělo být rozhodnuto o
jejich odvolání nad rámec těch částí napadeného rozsudku soudu prvního stupně,
které byly rozsudkem odvolacího soudu zrušeny, tj. výroky o náhradě škody.
Tímto rozhodnutím proto odvolací soud podle jejich názoru fakticky nerozhodl o
odvoláních, která směřovala do výroků o vině a trestu.
14. Závěrem obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr.
ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, případně i rozsudek
Okresního soudu v Lounech a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl rozsudkem
podle § 226 písm. a) nebo b) tr. ř. tak, že zprostí obviněné obžaloby, případně
aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem,
případně Okresnímu soudu v Lounech, aby věc znovu projednal a rozhodl. Obvinění
s ohledem na již nařízenou exekuci navrhli, aby byl podle § 265o odst. 1 tr. ř.
přerušen nebo odložen výkon rozhodnutí.
15. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněných vyjádřil
prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství.
Ta k námitce obviněných, že soud nepřípustně upravil popis tzv. skutkových vět,
uvedla, že odvolatelé se zabývají pouze otázkou nedostatečné důkazní
podloženosti změněného důkazního podkladu výroku o jejich vině, a to aniž by
poukazovali na porušení zásady totožnosti skutku, a uplatňují tak námitky
procesní a tím i skutkové povahy, které po stránce věcné nelze podřadit po jimi
zvolené dovolací důvody. Nadto připomenula důvody, jež soud prvního stupně k
tomuto kroku vedly a jež vycházejí z judikovaného způsobu právního posouzení
obdobného případu podvodného jednání. Ke změně v objektu trestného činu podvodu
přitom nedošlo, neboť jím byl stále cizí majetek.
16. Za jedinou kvalifikovanou námitku obviněných považuje státní
zástupkyně tu, jež se vztahuje k popisu jednání K. B., a to, jakým způsobem
proti majetku poškozené S. B., záležejícím ve vlastnictví podílových fondů,
vlastně jednal. K tomu poznamenala, že modus operandi vedoucí k jeho obohacení
o finanční hodnotu podílových fondů poškozené skutečně nebyl zcela zřetelně
formulačně vyjádřen. Přes tento stylistický nedostatek však má za to, že na
podkladě bankovního příkazu poškozené došlo k realizaci odkupu tam uvedeného
počtu podílových fondů s inkasem jejich kupní ceny na účet jmenovaného
dovolatele tak, jak to odpovídalo povaze dalšího bankovního příkazu poškozené.
17. Výhrady obviněných proti znaleckým posudkům státní zástupkyně
nesdílí. Obvinění navíc neuvedli žádné důvody, které je vedou k přesvědčení o
nedostatečné odbornosti znalců osloveného znaleckého ústavu. Mělo-li tomu tak
být proto, že vedle zodpovězení standardního znaleckého zadání k povaze
duševního onemocnění poškozené v rozhodné době a jeho vlivu zejména na
schopnost jejího rozhodování o nakládání s vlastním majetkem a na posouzení
následků jejího jednání, se měli znalci zabývat také otázkami rozpoznatelnosti
takového stavu poškozené především ze strany jejích příbuzných, pak posledně
uvedené zaměření znaleckého dokazování rozhodně nesouvisí s otázkou úrovně
znalecké odbornosti zpracovatelů ústavního znaleckého posudku. Jde totiž o
vyhodnocení otázky záležející v posouzení subjektivní stránky jednání
dovolatelů, a to na podkladě vyhodnocení důkazů na ni zaměřených, které však
znalcům nepřísluší. Zpochybnění odborných znaleckých závěrů není namístě ani s
obecným odkazem na použitou metodiku znaleckého ústavu.
18. Státní zástupkyně nesdílí ani námitku, jimiž se obvinění domáhají
použití zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr.
zákoníku. Zastává stanovisko, že přisouzený způsob podvodného modu operandi při
zneužití duševně nemocné poškozené, nota bene v postavení babičky, resp. matky
dovolatelů, nedisponující vlastní svobodnou vůlí a použité jimi jako nástroje k
zamlčení takové podstatné skutečnosti, pro kterou by příslušné úřady na
uskutečněných převodech jejího majetku v rámci výkonu své působnosti nikterak
neparticipovaly, naopak o takové společenské škodlivosti jednání obou
dovolatelů svědčí. Proto je namístě uplatnění jejich trestní odpovědnosti.
Obvinění navíc neuvedli žádné, natož pak takové skutkové okolnosti svého
jednání, pro které by jejich jednání nemělo dosahovat ani té míry společenské
škodlivosti, jaká by odpovídala běžně se vyskytujícím případům podvodného
jednání srovnatelné povahy.
19. K vadě absentujícího výroku rozsudku odvolacího soudu, jenž obvinění
podřadili pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., zdůraznila,
že odvolání je jednotným právním úkonem, který je toliko vnitřně strukturován
co do výroků rozsudku, které napadá, a vad, které těmto výrokům rozsudku
(případně jemu předcházejícímu řízení) vytýká. Odvolání konkrétní osoby, resp.
v daném případě společné odvolání obou nynějších dovolatelů, je třeba vnímat
jako jediný celek, tedy jako jeden opravný prostředek, byť je vnitřně rozdělen
na části, odpovídající jeho prostřednictvím napadeným výrokům. Z toho pak
vyplývá, že o žádném takovém odvolání nelze rozhodnout např. tak, že je k
tomuto odvolání napadený rozsudek soudu prvého stupně částečně zrušen a v
návaznosti na to případně činěno další rozhodnutí, zatímco v části, v níž je
toto odvolání shledáno nedůvodným, je zamítnuto.
20. V daném případě směřovalo společné odvolání obou obviněných proti
výrokům o vině a trestu, přičemž k přezkoumání výroků o náhradě škody došlo za
podmínek § 254 odst. 3 tr. ř., neboť se jedná o výroky, které mají svůj podklad
ve výroku o vině. Stalo se tak bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům
podáno odvolání. Pokud nebyly shledány důvody k jakýmkoliv změnám ve výrocích o
vině a trestu a tyto byly potvrzeny jako správné, pak s ohledem na změněné
poměry na straně poškozené S. B. bylo nutno odpovídajícím způsobem upravit
specifikaci osob vystupujících v procesním postavení poškozených s tou změnou,
že podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo nově rozhodnuto
ve vztahu k jejím dědicům. Za stavu, že nynější dovolatelé využili svého práva
k podání odvolání a dali tak podle § 254 odst. 3 tr. ř. také procesní podnět k
přezkoumání navazujících výroků o náhradě škody, bylo o změně v adhezních
výrocích rozhodnuto právě z podnětu jejich odvolání. Proto odvolacímu soudu
nelze důvodně vytýkat, že o části jimi podaného společného odvolání nerozhodl.
21. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obou
obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřila
souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst.
1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí [§
265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal,
zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné
lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit, a zda je podaly osoby
oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle § 265a
odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami
oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i
obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
23. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §
265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky
naplňují jimi uplatněné dovolací důvody.
24. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je
při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek
nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
25. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svoboda čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
26. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro
existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v
pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(trestního, ale i jiných právních odvětví).
27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., je dán tehdy,
jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy,
kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a
činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn
byl, ale není úplný. Za neúplný se považuje takový výrok napadeného rozhodnutí,
který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. pokud
v případě výroku o vině není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné
znaky trestného činu podle § 120 odst. 1 písm. c) tr. ř. K naplnění tohoto
dovolacího důvodu však nepostačuje skutečnost, že jeden z výroků rozhodnutí ve
věci samé je vadný, např. pokud je ve výroku o vině uvedena nesprávná doba
spáchání skutku.
28. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy,
pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr.ř.,
aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí
nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písmenech a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy
může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první)
dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené
rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek
zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř.
nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky
stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro
nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli
oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při
odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa
druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z
jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale
řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou
ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
29. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí
uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného
prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že
neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle § 256
tr. ř. a u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé
alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému
rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na
přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení
věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu
vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů
podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či
své rozhodnutí takovou vadou.
30. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že
Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§
265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní
iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má
zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr.
ř.).
31. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení
dovolání obviněných.
b) vlastní posouzení dovolání
32. Přestože dovolací argumentaci obviněných je třeba z větší části
považovat buď za uplatněný důvod dovolání ani formálně obsahově nenaplňující
[dovolací důvod podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. ř.], případně za zjevně
neopodstatněnou [dovolací důvody podle § 256b odst. 1 písm. k) a l) tr. ř.],
jako celek nelze jejich dovolání pokládat za takové mimořádné opravné
prostředky, o nichž by dovolací soud mohl rozhodnout formou jejich odmítnutí.
Dovolání totiž obsahují i námitku (viz níže bod 39. a násl.), která vyvolala
přezkum Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 3 tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
33. Jak již zmíněno, převažující část námitek dovolateli vznesených
nelze pod tento dovolací důvod podřadit. Obvinění totiž nenapadají (s výjimkou
níže uvedenou) nesprávnost hmotně právního posouzení soudy zjištěného
skutkového stavu věci, nýbrž zpochybňují převážně rozsah dokazování a způsob
vyhodnocení důkazní situace soudy prvního a druhého stupně. Svá dovolání navíc
založili ve shodě s jejich dosavadní obhajobou na výtkách vznesených v
předcházejících stadiích trestního řízení. Nadále nastolují polemiku, že a) se
soudy neztotožnily s jejich obhajobou, b) částka pocházející z bezdůvodného
obohacení, jež vzniklo na základě umoření vkladní knížky, byla využita jako
kauce a záloha pro odborné zdravotnické zařízení (námitka obviněného P. B.), c)
znalecké posudky z hlediska závěrů v nich učiněných (znalecký posudek
zpracovaný MUDr. Michaelou Štěpánkovou a revizní znalecký posudek zpracovaný
Ústřední vojenskou nemocnicí – Vojenskou fakultní nemocnicí v Praze)
neodpovídají jejich představám, a to i pro jejich eventuální ovlivnění tím, že
dcera iniciátora trestního stíhání K. B. pracovala v instituci, která znalecký
posudek zpracovávala (znalecký posudek zpracovaný Ústřední vojenskou nemocnicí
– Vojenskou fakultní nemocnicí v Praze). Za nesprávný pokládají rovněž závěr
soudů o duševním stavu poškozené v době, v níž právně jednala, jakož i otázku,
zda mohli duševní stav poškozené, jenž vylučoval její způsobilost právně
jednat, rozpoznat.
34. Veškeré tyto námitky nespadají pod obviněnými uplatněný dovolací
důvod, nadto nejsou důvodné ani v obecné rovině. Z hlediska jejich věcného
posouzení lze odkázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který rozhodoval
o řádném opravném prostředku dovolatelů. Stran vyhodnocení skutkových námitek
by (s přihlédnutím k obsahu str. 7-11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu)
proto bylo zjevně nadbytečné, aby dovolací soud opakoval či parafrázoval
důvody, pro které nepovažuje tuto část dovolacích námitek obviněných za
důvodnou.
35. Za pravdu nelze dát obviněným ani v té části jejich mimořádných
opravných prostředků, v níž se dovolávají nepřípustné změny skutkových
zjištění, jež soud prvního stupně promítl do popisu jejich jednání, a to teprve
v reakci na zrušující rozhodnutí odvolacího soudu (usnesením Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 2. 12. 2013, č. j. 6 To 382/2013-677). Obvinění namítají,
že nalézací soud ve svém v pořadí prvním meritorním rozhodnutí (tj. rozsudku
Okresního soudu v Lounech ze dne 3. 9. 2013, č. j. 3 T 182/2012-638) zaujal
stanovisko, že podvodné jednání obviněných směřovalo proti poškozené S. B.,
zatímco ve druhém odsuzujícím rozsudku (tj. rozsudku Okresního soudu v Lounech
ze dne 7. 10. 2015, č. j. 3 T 182/2012-872) tak učinil vůči příslušným orgánům
zajišťujícím úřední ověření podpisu, resp. vklad práva do katastru nemovitostí,
jakož i předmětné finanční instituci. Takovým postupem podle nich „došlo … ke
změně objektu trestného činu“, což obvinění pokládají za nezákonné.
36. Aniž by dovolatelé blíže konkretizovali, v čem by tvrzená
nezákonnost postupu soudu prvního stupně měla spočívat (omezili se toliko na
tvrzení, že takový postup odporuje hmotnému právu a základním zásadám trestního
řízení), lze usuzovat, že svými výhradami ve skutečnosti napadají porušení
zásady obžalovací, resp. nedodržení totožnosti skutku.
37. O porušení norem trestního práva hmotného jít nemůže již proto, že
ani změněný popis skutku neměl žádný vliv na posuzování otázky objektu
trestného činu, jímž u trestného činu podvodu, jako jednoho z trestných činů
proti majetku jsou majetkové zájmy. Jak na to poukázala státní zástupkyně ve
svém vyjádření, z hlediska osoby poškozené nedošlo k žádné změně, jednáním
obviněných mělo dojít k porušení jejího vlastnického práva.
38. Ani procesní část uplatněné námitky, k níž se dovolací soud
vyjadřuje nad rámec nezbytného, neboť ji nelze pod hmotně právní důvod dovolání
podřadit, však není důvodná. Totožnost skutku je dána i tehdy (vedle případu
naprosté shody mezi popisem skutku, který je obsažen v usnesení o zahájení
trestního stíhání, resp. obžalobě na straně jedné a výrokem o vině v rozsudku
soudu, jímž byl obviněný uznán vinným na straně druhé), pokud panuje shoda mezi
podstatnými skutkovými okolnostmi. Každý orgán činný v trestním řízení (soud
nevyjímaje) musí přihlížet ke změnám, ke kterým došlo v průběhu trestního
stíhání. O shodu proto půjde rovněž tehdy, pokud existuje úplná shoda v
následku při rozdílném způsobu jednání. O takovou situaci jde v posuzovaném
případě, jelikož způsob jednání obviněných tak, jak byl popsán v obžalobě (viz
č. l. 508-518), a tím, jak byl vyjádřen ve druhém rozsudku soudu prvního stupně
(viz č. l. 872-885), zůstal v rozhodujících skutečnostech stejný. Pokud soud
prvního stupně na podkladě zrušujícího usnesení odvolacího soudu dospěl k
závěru, že při zachování způsobu jednání, totožnosti následku a shodného
právního posouzení skutků, je nezbytné zohlednit odlišnost v subjektu, vůči
němuž obvinění podstatné skutečnosti zamlčeli, nelze dospět k závěru, že by
zásada totožnosti skutku a tím zásada obžalovací (§ 2 odst. 8 tr. ř.) byla
porušena.
39. Obvinění však v rámci výhrad vůči hmotně právnímu posouzení vznesli
i námitku, jejíž smysl je třeba vyložit jako jimi uplatněný dovolací důvod
věcně naplňující. Nesprávné právní posouzení skutku totiž dovolatelé opřeli i
o tvrzení (body 17. a 18. dovolání), podle něhož „není srozumitelný závěr
nalézacího soudu, že se dopustil(i) trestného jednání tím, že nesdělil(i)
příslušným orgánům a bance tu skutečnost, že zdravotní stav S. B. vylučuje
schopnost této osoby činit právní úkony a svobodně se o své vůli
rozhodovat.“ (viz str. 6 dovolání).
40. Danou námitku lze hodnotit jako formálně naplňující jimi uplatněný
dovolací důvod, jelikož jejím prostřednictvím dovolatelé zpochybňují naplnění
zákonných znaků objektivní stránky trestného činu, jehož spácháním byli uznáni
vinnými (obviněný K. B. v bodě I. výroku, obviněný P. B. v bodě II. výroku
rozsudku nalézacího soudu), byť je třeba připustit, že explicitně tato námitka
nerozvádí to, co je obsahem další části odůvodnění tohoto usnesení.
41. V obecnosti je úvodem vhodné připomenout, že trestného činu podvodu
podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím,
že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti,
a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Objektivní stránka
předmětného trestněprávního deliktu je založena na tom, že pachatel uvede
jiného v omyl, využije jeho omylu nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v
důsledku čehož je subjektem, jenž se nerozhoduje se znalostí podstatných
okolností případu, provedena majetková dispozice, která se projeví ve vzniku
škody nikoli nepatrné na cizím majetku (téhož, případně i jiného subjektu) při
současném obohacení pachatele nebo jiné osoby.
42. Popis skutku, z něhož Nejvyšší soud při posouzení důvodnosti
uplatněné dovolací argumentace obviněných vycházel, je založen na zjištění,
podle něhož
(bod I.) – „K. B. … dne 21. 1. 2011 uzavřel se svou babičkou S. B. … darovací
smlouvu … na základě které S. B. darovala obžalovanému bytovou jednotku … v
hodnotě 550.000 Kč, přičemž věděl, že její podpis bude ověřován pracovnicí
Městského úřadu v L., a dále bude proveden vklad u Katastrálního úřadu pro Ú.
K., Katastrální pracoviště Ž. …
– dne 21. 1. 2011 si ponechal na svůj účet převést od své babičky S. B. … na
základě příkazu pro banku podepsaný S. B. … odkup 121890 ks podílových fondů
Sporoinvestu OPF, přičemž získané finanční prostředky z tohoto odkupu ve výši
224.814,80 Kč byly na základě téhož příkazu převedeny na účet … jehož majitelem
je obžalovaný,
přičemž … si byl vědom toho, že její závažný zdravotní stav vylučuje schopnost
činit právní úkony, svobodně se o své vůli rozhodovat, jakož i posoudit
následky svého jednání, neboť poškozená v předmětnou dobu trpěla Alzheimerovou
chorobou, a tuto skutečnost nesdělil před příslušnými orgány a bankou, a tímto
jednáním zkrátil majetek S. B. … nejméně o 774.814,80 Kč a obohatil sebe, a
dále,
(bod II.) „obžalovaný P. B. … dne 26. 1. 2011 byl přítomen ověření podpisu své
matky S. B. … na plné moci, na základě které byl zplnomocněn k umoření její
vkladní knížky, vedené Českou spořitelnou, a. s., pobočka Louny, na jméno S.
B., se zůstatkem 26.917,80 Kč a následně dne 27. 1. 2011, na základě takto
získané plné moci podal v pobočce České spořitelny v Lounech návrh na umoření
vkladní knížky a převedení celého zůstatku na účet … jehož majitelem je
obžalovaný K. B., kdy celá částka byla na základě jeho pokynu převedena dne 8.
4. 2011, přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že si byl vědom toho, že
její závažný zdravotní stav vylučuje schopnost činit právní úkony, svobodně se
o své vůli rozhodovat, jakož i posoudit následky svého jednání, neboť poškozená
v předmětnou dobu trpěla Alzheimerovou chorobou, a tuto skutečnost nesdělil
zaměstnankyni Městského úřadu v Lounech, která prováděla ověření podpisu a
následně bance a tímto jednáním se neoprávněně obohatil na úkor S. B. … nejméně
o částku 26.917,80 Kč.“
43. Podle soudů nižších stupňů podvodné jednání obviněného K. B. (bod I.
výroku o vině) je vybudováno na následujících zjištěních:
a) obviněný uzavřel s poškozenou S. B. darovací smlouvu k bytové
jednotce v hodnotě 550.000 Kč při vědomí, že podpis na darovací smlouvě bude
ověřován pracovnicí Městského úřadu v L. a bude následně proveden vklad práva u
Katastrálního úřadu pro Ú. K., Katastrální pracoviště Ž.,
b) (po)nechal si na svůj účet převést na základě příkazu pro banku
podepsaného poškozenou částku 224.814,80 Kč rovnající se hodnotě odkoupených
podílových listů,
c) obojí [ad a), b)] při vědomí, že zdravotní stav poškozené vylučuje
její schopnost činit právní úkony, svobodně se o své vůli rozhodovat a posoudit
následky svého jednání, jelikož trpěla Alzheimerovou chorobou, a
d) tuto skutečnost nesdělil před příslušnými orgány a bankou,
e) čímž zkrátil majetek poškozené nejméně o 774.814,80 Kč a obohatil
sebe.
44. Jednání druhého z dovolatelů (bod II. výroku o vině) je založeno na
zjištěních spočívajících v tom, že:
a) obviněný byl přítomen ověření podpisu poškozené na plné moci, na
jejímž základě byl zplnomocněn k umoření vkladní knížky poškozené, vedené
Českou spořitelnou, a. s., pobočka Louny,
b) na podkladě takto získané plné moci podal v pobočce České spořitelny
v Lounech návrh na umoření vkladní knížky a převedení celého zůstatku na
bankovní účet majitele K. B., kdy celá částka byla na tento účet převedena dne
8. 4. 2011,
c) byl si vědom toho, že zdravotní stav poškozené vylučuje její
schopnost činit právní úkony, svobodně se o své vůli rozhodovat, jakož i
posoudit následky svého jednání z toho důvodu, že poškozené trpěla
Alzheimerovou chorobou, a
d) tuto skutečnost nesdělil zaměstnankyni Městského úřadu v L., která
prováděla ověření podpisu a následně bance, čímž
e) sebe obohatil nejméně o částku 26.917,80 Kč.
45. Obvinění trestný čin podvodu [K. B. pokračující zločin podvodu podle
§ 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, P. B. přečin podvodu podle § 209
odst. 1 tr. zákoníku] spáchali – viz právní věta odsuzujícího rozsudku – v
alternativě, že zamlčeli podstatné skutečnosti a tímto jednáním způsobili na
cizím majetku značnou škodu (obviněný K. B.), resp. škodu nikoli nepatrnou
(obviněný P. B.). Podvodné jednání obviněných mělo na podkladě zjištění soudu
prvního stupně, potažmo odvolacího soudu, směřovat vůči příslušným orgánům
(jednání K. B. vůči pracovnici Městského úřadu v L. a Katastrálnímu úřadu pro
Ú. k., Katastrální pracoviště Ž. v prvním případě, resp. bance v případě
druhém, jednání P. B. vůči zaměstnankyni Městského úřadu v L., která prováděla
ověření podpisu a – teprve následně – bance).
46. Soudy vyjádřené naplnění znaku spočívajícího v zamlčení podstatných
skutečností implikuje závěr, že trestný čin podvodu byl podle nich v této
variantě objektivní stránky naplněn tím, že obviněný K. B. jednáním popsaným
pod bodem I. výroku rozsudku nesdělil podstatnou informaci, jíž byla jeho
vědomost, že poškozená trpí Alzheimerovou chorobou v prvním případě pracovnici
Městského úřadu v L. a Katastrálnímu úřadu pro Ú. k., Katastrální pracoviště
Ž., ve druhém případě bance, která na podkladě podepsaného příkazu poškozenou
učinila ve skutkové větě popsanou majetkovou dispozici, zatímco obviněný P. B.
totožnou informaci zamlčel zaměstnankyni Městského úřadu v L. a následně bance.
47. Popsaný způsob jednání obviněných je nedostatečný, neboť – z
hlediska příčinného vztahu mezi jednáním obviněných a z něj vzešlého následku v
podobě úbytku na majetku poškozené – nevyjadřuje soudy užitou právní
kvalifikaci jimi zjištěného skutku. V popisu jednání obsaženého v tzv. skutkové
větě výrokové části rozsudku totiž nalézací soud transparentním způsobem
nedokázal vyjádřit (a oba soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vyložit), jak se
zamlčení podstatných skutečností obviněnými kauzálně projevilo v následném
způsobení škody na majetku poškozené, tj. na cizím majetku (míněno v tom
smyslu, že nebýt tohoto zamlčení, ke vzniku škody by nedošlo).
48. Protože při spáchání trestného činu podvodu může být zaznamenán
výskyt více subjektů (pachatel, osoba poškozená, osoba jednající v omylu, osoba
obohacená) než jen pachatel a poškozený, neboť osobou uvedenou v omyl nemusí
být poškozený a stejně tak osobou obohacenou nemusí být pachatel, panuje shoda
v tom, že při zamlčení podstatných skutečností může pachatel svým jednáním
směřovat nejen vůči poškozenému, nýbrž i vůči třetí osobě, která místo něj
danou majetkovou dispozici provádí. Pochybnosti nepanují ani v tom směru, že
zamlčet podstatné skutečnosti je možné jak před osobou fyzickou, tak před
osobou právnickou (osobou za ni jednající).
49. Z okruhu podstatných skutečností, jež může pachatel úmyslně zamlčet,
aby dosáhl svého cíle, k němuž směřuje, není důvod vyjímat i poznatek o tom, že
osoba, která fakticky dispozici se svým majetkem provedla, trpí závažnou
duševní nemocí, jež ji diskvalifikuje z právního jednání proto, že si plně
neuvědomuje následky svého (právního) počínání. Jinak řečeno, za podstatný údaj
lze důvodně pokládat informaci o tom, že uvedená osoba, v důsledku choroby u ní
se vyskytující, není schopna svobodně projevit svoji vůli, svobodně nabývat
práv či se zavazovat k povinnostem.
50. Z dokazování provedeného soudy nižších stupňů vyplynulo, že takový
stav nezpůsobilosti racionálního nakládání s vlastním majetkem byl ke dni
konání popsaných úkonů zjištěn v důsledku projevů Alzheimerovy choroby u
poškozené S. B.
51. Uvedená zjištění vedla soudy ve věci rozhodující k tomu, že za osobu
jednající v omylu přestaly považovat poškozenou S. B. a svoji pozornost
obrátily směrem k institucím (resp. jejich pracovníkům), které se podílely na
realizaci úkonů vzešlých z projevů, jež poškozená učinila. Uvedené řešení má
své ratio, neboť ve shodě s tím, co vyjádřilo předchozí usnesení Nejvyššího
soudu vydané v jiné trestní věci (viz dále bod 61. a násl.), z něhož soudy při
rozhodování věci dovolatelů vyšly, nemá smysl uvažovat o omylovém jednání u
osoby, jež není způsobilá racionálně zpracovat obdržené informace. Je-li
základem omylu neshoda vědomí a představ dotčené osoby s realitou, která se
projeví v tom, že taková osoba učiní úkon, který by při znalosti skutečného
stavu věci neprovedla, pak u osoby, která není způsobilá důsledky svého jednání
zvážit, není důvodné hodnotit, zda příslušnou dispozici provedla pod vlivem
omylu.
52. Na straně druhé, má-li být za takového stavu (tj. existence osoby
takovou poruchou trpící) o podvodu ve smyslu jeho zákonného vymezení obsaženého
v § 209 tr. zákoníku uvažováno, je třeba dojít ke zjištění, že ke škodě na
straně poškozeného a k obohacení na straně pachatele či jiné osoby došlo v
důsledku toho, že některá jiná (od samotného poškozeného odlišná) osoba
provedla pod vlivem nedostatku nezbytných informací (ať již při vyvolání či
využití jejího omylu či v důsledku zamlčení podstatných okolností pachatelem)
majetkovou dispozici, která se v podobě vzniku škody projevila.
53. Pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209
tr. zákoníku je proto nezbytné (conditio sine qua non), aby jednání pachatele
spočívající v zamlčení podstatných skutečnosti bylo způsobilé vést k následné
majetkové dispozici, k níž by jinak, při správné informovanosti osoby tuto
dispozici činící, nedošlo. Jinými slovy vyjádřeno, k naplnění tohoto znaku
skutkové podstaty nemůže dojít tehdy, pokud obviněný, který má vědomost o
zdravotním stavu poškozeného, jež ho činí k příslušnému úkonu nezpůsobilým,
zamlčí tuto – jinak podstatnou – informaci tomu (fyzické či právnické osobě),
jehož jednání není nadané potenciálem majetkovou dispozici provést.
54. V posuzované trestní věci byli obvinění odsouzeni pro přečiny
podvodu proto, že informaci o duševním stavu poškozené zamlčeli zaměstnankyni
Městského úřadu v L., Katastrálnímu úřadu pro Ú. K., Katastrální pracoviště Ž.
a bance (České spořitelně, a s.). Zatímco jednání (obviněného K. B.) popsané
pod bodem I. směřovalo proti pracovnici Městského úřadu v L. a bance („nesdělil
před příslušnými orgány a bankou“), ve druhém případě směřovalo jednání
(obviněného P. B.) jak vůči osobě provádějící ověření podpisu, tak vůči bance
(„zaměstnankyni Městského úřadu v L., která prováděla ověření podpisu a
následně bance“).
a) Podvodné jednání směřující vůči pracovnici ověřující podpis
55. Závěr soudů o tom, že k naplnění skutkové podstaty podvodu podle §
209 tr. zákoníku dostačuje, zamlčí-li pachatel podstatný údaj (informaci o tom,
že poškozená trpí Alzheimerovou chorobou) vůči orgánu veřejné moci, jenž
ověřuje podpis na listině, Nejvyšší soud nesdílí.
56. Postup, jímž dochází k ověření podpisu na příslušné listině, jež
může být využita jako podklad pro majetkovou dispozici (např. vklad práva do
Katastru nemovitostí), představuje tzv. legalizace, kterou orgán veřejné moci
ověřuje, že žadatel listinu před ověřující osobou vlastnoručně podepsal nebo
podpis na listině uznal za vlastní (§ 10 odst. 1 zákona č. 21/2006 Sb., o
ověřování, ve znění pozdějších předpisů). Legalizací se podle § 10 odst. 2
téhož zákona nepotvrzuje „správnost ani pravdivost údajů uvedených v listině
ani jejich soulad s právními předpisy. Úřad za obsah listiny neodpovídá.“
Smyslem legalizace je tedy prosté ověření podpisu jednajícího a následkem
tohoto postupu nemůže dojít k majetkové dispozici, jež se projevuje v úbytku,
resp. rozmnožení majetku.
57. Vlastní ověření podpisu oprávněným zaměstnancem městského úřadu
nemůže být samo o sobě považováno za jednání dostačující k tomu, aby (pouze) na
jeho podkladě došlo (příp. mohlo dojít) k majetkové dispozici. Jinak řečeno,
vlastní ověření podpisu – z popisu jednání obviněných plyne, že proces
realizovaný před městským úřadem se týkal toliko tzv. legalizace – nevede k
žádné majetkové dispozici, jelikož tímto úkonem došlo pouze k ověření podpisu
jednajícího. Úkon zaměstnance úřadu ověřujícího podpis na určité listině je
proto třeba pokládat pouze za předstupeň následné (možné, nikoli však nutné)
majetkové dispozice.
58. Rozhodnutí soudů nižších stupňů se takovým úvahám vyhnuly, neboť v
nich nezbytná souvislost mezi jednáním obviněných (zamlčením podstatné
skutečnosti) a přivozeným následkem v podobě škody vyložena není, resp. pokud
ano, pak způsobem, který senát rozhodující ve věci odvolatelů nemůže akceptovat.
59. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně plyne, že ten (str. 22
rozsudku – „Oproti obžalobě … provedl úpravu skutkové věty v návaznosti na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2001, sp. zn. 8 Tdo 377/2011…“) svůj
odsuzující rozsudek, jímž závěr o podvodném jednání obviněných vůči osobě, jež
není způsobilá svoji vůli projevit (tamtéž: „… poškozené, která nebyla schopna
v důsledku svého onemocnění projevit svou vlastní a svobodnou vůli…“), opřel o
závěr, který z citovaného rozhodnutí vyplývá.
60. Vlastní zhodnocení z hlediska právního posouzení zjištěného
skutkového stavu založil nalézací soud, stejně jako následně odvolací soud (viz
dále bod 77. a násl.), na tom, co ve skutkově podobné věci k této problematice
vyložil již dříve Nejvyšší soud.
61. Nejvyšší soud v označeném usnesení (ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 8
Tdo 377/2011) ve vztahu k typově stejnému jednání obviněného („… vylákal před
Obvodním úřadem městské části P. podpis kupní smlouvy… přičemž věděl, že
závažný zdravotní stav poškozeného vylučuje v důsledku v té době již znatelných
projevů duševní poruchy, demence, schopnost poškozeného … činit právní úkony,
nabývat práv a brát na sebe právní povinnosti, a tedy i svobodnou vůli… vylákal
před Obvodním úřadem městské části P. podpis poškozeného na návrh na povolení
vkladu vlastnického práva…“) dospěl k závěrům, které nabyly (str. 6 usnesení)
této podoby: „[p]odle skutkových zjištění však podvodné jednání obviněného
nesměřovalo vůči poškozenému, neboť ten pro svou psychickou dekompenzaci a
neschopnost vlastními smysly dostatečně vnímat dopad činů, jež konal, nebyl
dostatečně nadán vlastní vůlí, a tedy vůči němu obviněný nemohl podvodně
jednat, neboť u osoby, která je součástí podvodného jednání je nezbytné, aby
byla schopna registrovat okolnosti, které jsou jí jako reálné předkládány, což
u poškozeného pro jeho špatný psychický zdravotní stav nebylo možné. Podvodné
jednání obviněného však směřovalo ve vztahu k orgánům, jež byly na činu
zainteresovány a na základě jejichž úředního postupu bylo možné realizovat
převod majetku, o nějž se zde především jednalo. Tímto úřadem byl zejména
Obvodní úřad městské části P., před nímž obviněný zneužil psychický stav
poškozeného k tomu, aby vylákal jeho podpis na kupní smlouvě o převodu
nemovitostí, rovněž před ním vylákal od poškozeného podpis na čestné prohlášení
o uhrazení kupní ceny a též i podpis na návrh na povolení vkladu vlastnického
práva. Tím obviněný docílil toho, že Katastrální úřad B., rozhodnutím pod č. j.
V11-999/2000, povolil vklad práva.“.
62. V návaznosti na dosud uvedené senát č. 8 ve svém rozhodnutí doplnil,
že „[z] uvedeného je tedy patrné, že obviněný jednal podvodně ve vztahu k oběma
těmto úřadům, neboť jim zamlčel, že poškozený není způsobilý vlastního úsudku a
jeho podpisy na předmětných dokumentech nejsou projevem jeho vlastní svobodné
vůle, ale jen „nástrojem“ v rukou obviněného, který právě této skutečnosti
využil a před uvedenými orgány předstíral, že poškozený jedná svobodně a z
vlastního rozhodnutí, ač tomu tak nebylo. Obviněný tak zamlčel podstatné
skutečnosti, resp. neuvedl při svém podvodném jednání okolnosti, které by
vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že by k zamýšlenému plnění,
resp. převodu majetkového práva z poškozeného na společnost obviněného, došlo.“.
63. Zbývá dodat, že senát č. 8 svou argumentaci uzavřel konstatováním,
že „[p]okud osoba, která převádí na jinou osobu svůj majetek a nejedná přitom
ze své svobodné vůle, ale činí-li tak z vůle jiného, jde o velmi závažný zásah
do oprávněných zájmů této osoby, resp. jejich majetkových práv.“.
64. Předkládající senát se s názorem zaujatým v rozhodnutím vydaném pod
sp. zn. 8 Tdo 377/2011 ztotožňuje (viz též bod 51.) v tom směru, že poškozený,
jehož zdravotní stav vylučuje v důsledku projevů duševní poruchy či choroby
způsobilost právně jednat, tj. vlastními projevy vůle nabývat práv a zavazovat
se k povinnostem, nemůže být ani způsobilým subjektem, vůči němuž může pachatel
jednat podvodně. Taková osoba není schopna registrovat a správně logicky
zpracovávat okolnosti, které jsou jí předkládány jako reálně existující. Pokud
tedy podvodné jednání směřuje proti takové osobě, není poškozený tím, k
ovlivnění jehož vůle dochází vlivem vyvolání omylu, jeho využitím či zamlčením
podstatné skutečnosti. Takovým subjektem, jenž může v důsledku jednání
pachatele nabýt nesprávnou představu, která se kauzálně projeví v majetkové
dispozici, již by jinak (při správné informovanosti) neprovedl, v takovém
případě může být jen ten, na základě jehož rozhodnutí, resp. obecněji jeho
projevu vůle, je s majetkem ve vlastnictví poškozeného naloženo.
65. V citovaném rozhodnutí je závěr o naplnění skutkové podstaty
trestného činu podvodu vybudován na zjištění, že jednání obviněného směřovalo
vůči orgánům na věci zainteresovaným. Těmito orgány byly Obvodní úřad městské
části Praha 6 a následně i katastrální úřad, který provedl na základě
předložených listin vklad práva do Katastru nemovitostí. Jako podstatné senát
rozhodující v této věci shledává tu část argumentace citovaného rozhodnutí [viz
vyjádření, že„[t]ímto úřadem (pozn. jenž byl, resp. jeho zaměstnanec, uveden v
omyl zatajením podstatné okolnosti) byl zejména Obvodní úřad městské části
Praha 6…“)], z níž plyne, že z hlediska vzniku škody v důsledku provedení
majetkové dispozice v omylu jednající osoby shledal senát č. 8 rozhodným již
jednání zaměstnance, jenž ověřoval podpisy na předložených listinách.
66. S tímto se však senát č. 6 rozhodující ve věci dovolání obviněných
neztotožňuje. Samotným ověřením podpisů totiž nedošlo k žádné změně, jež by se
projevila v majetkové sféře poškozeného, tj. vlastníka dotčených nemovitostí.
Získání ověřeného podpisu na příslušné listině, kterou hodlá pachatel v dalším
svém jednání využít k tomu, aby dosáhl provedení majetkové dispozice, lze
pokládat pouze za součást jeho přípravných aktivit, ve vztahu k nimž by
(směřoval-li by původně k činu, jehož příprava je trestná) – pokud by ve svém
původně zamýšleném jednání dobrovolně přestal – nebylo možno vyslovit jeho vinu
trestným činem, neboť by se uplatnila ustanovení upravující zánik trestní
odpovědnosti pachatele za vývojová stadia předcházející dokonání (§ 20 odst. 3
tr. zákoníku v případě přípravy).
67. Podle názoru předkládajícího senátu podvodné jednání může směřovat
toliko vůči tomu orgánu, který svým postupem umožní pachateli zamýšlenou
majetkovou dispozici realizovat. Pouze jednání směřované vůči takovému orgánu,
z jehož činnosti vzejde změna majetkových poměrů, může být kauzální pro to, aby
jednáním vyvolaným pachatelem mohlo dojít k majetkové dispozici mající za
následek vznik škody, a v důsledku toho mohlo být i označeno za jednání
podvodné ve smyslu požadavku formulovaného zněním § 209 tr. zákoníku. Pokud
obviněný jedná vůči orgánu, jenž pravomocí tohoto druhu nedisponuje, nemůže
nabýt jednání obviněného vůči němu charakter jednání podvodného, a to ani
tehdy, pokud je mu ze strany jednajícího pachatele podstatná informace
zamlčena.
68. Senát ve věci rozhodující usuzuje, že tato konstatování se uplatní
bez ohledu na to, zda by se ověřující osoba při znalosti skutečného stavu věci
zachovala způsobem, který jako možné řešení svého postupu zmínila v rámci své
výpovědi (in fine) u hlavního líčení dne 9. 4. 2013 svědkyně J. Z. (č. l.
576v.). V dané souvislosti totiž reálnost takového řešení musí být posuzována s
přihlédnutím k tomu, jak důvody, pro které se legalizace neprovede, upravuje
zákon (viz § 13 zákona č. 21/2006 Sb.).
69. Zbývá dodat, že z dovolání napadených rozhodnutí explicitně neplyne,
jak se zamlčení skutečnosti, že poškozená trpí Alzheimerovou chorobou,
projevilo v případě jednání u katastrálního úřadu.
b) Podvodné jednání směřující vůči peněžnímu ústavu (České spořitelně, a. s.)
70. Co do skutkové roviny projednávané věci je třeba dát obviněným za
pravdu rovněž v té části jejich dovolací argumentace, v níž uplatnili výhradu
tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudu. Existenci
označeného nesouladu spatřují mimo jiné v tom, že závěr soudů o vině dovolatelů
není podložen důkazy, které by jej podporovaly. Namítají-li dovolatelé, že
„nebylo vůbec provedeno dokazování ohledně údajného zamlčení ve vztahu k
příslušným pracovníkům katastrálního úřadu a zejména České spořitelny, a. s.“,
je třeba jim v této souvislosti přitakat.
71. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi (srov. např. usnesení
Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04) formuloval východiska, na nichž je možné
kladný závěr o nastolení situace tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými
důkazy a z nich vyvozenými skutkovými, potažmo právními závěry učinit. Extrémní
nesoulad je dán především tehdy, pokud je možné důvodně učinit závěr, že
skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že
tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky
přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu
důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad
je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s
provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního
posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na
spravedlivý proces. Tzv. extrémní nesoulad je tedy dán i tehdy, pokud ze soudy
provedených důkazů skutková zjištění vůbec neplynou.
72. K takové situaci došlo i ve věci posuzované. Soudy učinily závěr o
naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku na
podkladě zjištění (viz body 43. a 44.), že informaci o duševní dekompenzaci
poškozené dovolatelé zamlčeli před příslušným bankovním ústavem – Českou
spořitelnou, a. s. (viz formulace tzv. skutkové věty, podle níž obvinění
zamlčeli informaci o závažném zdravotním stavu poškozené „před příslušnými
orgány a bankou“ – obviněný K. B., resp. že tuto informaci „nesdělil
zaměstnankyni Městského úřadu v L. … a následně bance“). Takové zjištění však
soudy nepodpořily žádným v řízení provedeným důkazem, jenž by svědčil o
adekvátnosti jimi učiněného závěru.
73. Soud prvního stupně závěr o vině dovolatelů (tj. že podstatnou
skutečnost zamlčeli vůči bance) učinil toliko na podkladě sdělení banky
(obsaženého na č. l. 224 týkající se prodeje podílových listů, resp. na č. l.
247 týkající se umoření vkladní knížky), z nichž lze učinit toliko zjištění, že
k provedení majetkové dispozice došlo, aniž by v řízení před soudem byl v
procesním postavení svědka vyslechnut příslušný zaměstnanec banky (resp. byl
provedl jiný důkaz, jenž by takovou skutečnost potvrzoval), vůči němuž obvinění
informaci o nepříznivém duševním stavu poškozené zamlčeli v době, kdy předmětné
majetkové transakce jménem poškozené realizovali.
74. Za situace, kdy soudy učinily kategorický závěr, že obvinění
naplnili skutkovou podstatu podle § 209 tr. zákoníku tím, že podstatnou
skutečnost (informaci o duševní dekompenzaci poškozené) zamlčeli před
příslušnou bankou, z napadených rozhodnutí se nepodává, na podkladě jakého
důkazu soudy takový závěr učinily a vůči komu (povinný adresát informace)
obvinění tuto informaci zamlčeli. V tomto směru je proto nezbytné pokládat
závěr soudů obsažený v popisu skutku za předčasný, jelikož v řízení před soudem
prvního stupně (při hlavním líčení), ani v řízení před soudem odvolacím (při
veřejném zasedání) nebyl proveden žádný důkaz, který by takový skutkový závěr
soudů podporoval. Za tohoto stavu je nezbytné dospět k závěru, že pokud se
obvinění v podaném dovolání upínají k požadavku vyslovení tzv. extrémního
nesouladu ve vztahu k této skutečnosti, je třeba jim dát za pravdu, jelikož
soudy ve věci rozhodující touto vadou svá rozhodnutí reálně zatížily.
75. Nadto je nezbytné konstatovat, že závěr soudů o trestní odpovědnosti
obviněných je předčasný i v té rovině, že – jak již bylo vysvětleno v bodu 73.
tohoto usnesení – z provedených důkazů nelze dovodit zjištění, zda zamlčení
podstatné skutečnosti vůči zaměstnanci České spořitelny, a. s., bylo kauzálně
významné pro majetkovou dispozici, kterou banka provedla. Jinými slovy
vyjádřeno (a to bezprostředně souvisí s tím, co Nejvyšší soud uvedl), na
podkladě provedeného dokazování nelze učinit nezpochybnitelný závěr, že vnitřní
předpisy banky umožňují zabránit majetkové dispozici za situace, kdy osoba
požadovanou transakci realizující, či v jejíž prospěch je tato transakce
prováděna, zamlčí informaci o nepříznivém duševním stavu osoby (klientky), v
jejíž prospěch je majetek bankou spravován. Z provedených důkazů (ani z popisu
skutku) nelze bezpečně učinit závěr, že zamlčení informace o duševním stavu
poškozené v době udělení příkazu (obviněný K. B.), resp. návrhu na umoření
vkladní knížky a převedení celého zůstatku na účet dovolatele (obviněný P. B.),
by za každých okolností vedlo k zamítnutí žádosti o provedení příslušné
transakce bankou tehdy, pokud si zaměstnanec tuto transakci provádějící byl
této informace vědom, tj. do jaké míry je tato informace kauzálně významná pro
následný postup banky (provedení majetkové dispozice či odmítnutí jejího
provedení). Soudy nižších stupňů v tomto směru žádnou argumentaci neuvedly,
neboť dokazování tímto směrem vedené ani nebylo prováděno (žádný svědek, o
něhož by se mohly opřít, vyslechnut k této problematice nebyl a konkrétní
podklad neposkytující ani listinné důkazy opatřené).
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) a l) tr. ř.
76. K námitkám uplatněným v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. k) tr. ř. lze uvést, že o odvolání rozhoduje odvolací soud vždy jako o
celku. Jestliže shledá dovolání důvodným ohledně některého z více napadených
výroků a tento výrok zruší, resp. změní, pak již nerozhoduje o zamítnutí
odvolání podle § 256 tr. ř. ve vztahu k těm výrokům, které shledal bezvadnými;
svoje stanovisko k těmto výrokům vyjádří odvolací soud pouze v odůvodnění svého
rozhodnutí. Odvolací soudy sice někdy v takovýchto případech v zájmu větší
srozumitelnosti a jednoznačnosti svého rozhodnutí zahrnují do výrokové části
svého rozhodnutí formulaci „jinak zůstává napadený rozsudek beze změny“ nebo
jinou formulaci s podobným obsahem, povinnost učinit takovouto formulaci
součástí výrokové části rozhodnutí však odvolacímu soudu z žádného ustanovení
trestního řádu nevyplývá. V napadeném rozhodnutí tedy z formálního hlediska
žádný výrok nechybí a rozhodnutí není zatíženo vadou v ustanovení § 265b odst.
1 písm. k) tr. ř. uvedenou.
77. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho
alternativě zvolené obviněnými, tj. že byl zamítnut řádný opravný prostředek,
znamená, že odvolací soud o odvolání obviněného rozhodne způsobem upraveným v §
256 tr. ř. Takto však nerozhodl soud odvolací, který z podnětu odvolání
obviněných přistoupil k částečnému zrušení napadeného rozsudku, kdy sám svým
rozsudkem opětovně rozhodl o nárocích uplatněných poškozenými. Již z toho
důvodu nelze pokládat tento obviněnými uplatněný důvod dovolání za naplněný.
V.
Ke způsobu rozhodnutí o podaném dovolání
78. Jak již zmíněno výše, soudy nižších stupňů se problematikou naplnění
objektivní stránky trestných činů, jimiž obviněné uznaly vinnými, blížeji
nezabývaly. Soud prvního stupně toliko vyložil, že s oporou o rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 8 Tdo 377/2011, provedl
a) úpravu skutkové věty, bez dotčení totožnosti skutku, tj. vyložil
dodržení zásady obžalovací (§ 2 odst. 8 tr. ř.), že
b) upravil tzv. právní větu (nahrazení alternativy uvedení jiného v omyl
soudem užitým znakem zatajení podstatné skutečnosti) a že
c) vymezil (ve skutkové větě) místa, „ kde sídlí banka či příslušný
orgán, vůči kterým došlo k zamlčení podstatných skutečností“ (str. 22 rozsudku).
79. Následně nalézací soud uvedl (str. 26), že „z popsaného jednání obou
obžalovaných je zřejmé, že přesuny majetku činili ve svůj prospěch na úkor
poškozené, a to tak, že zamlčeli před úřady či bankou její zdravotní stav a
nemožnost projevu svobodné vůle. Z toho je tedy patrný i aktivní postup obou
pachatelů, tak jak jim je kladeno za vinu. Z výše uvedeného je bezpečně
prokázáno, že oba obžalovaní jednali v přímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1
písm. a) trestního zákoníku, neboť chtěli získat do své moci majetek poškozené,
aby k němu neměla přístup poškozená a potažmo druhý syn a jeho rodina. Jednání
je právem kvalifikováno u obžalovaného K. B. pod bodem I jako pokračující
zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku pro
blízkou časovou souvislost a podobný způsob provedení, a u obžalovaného P. B.
pod bodem II jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku a soud
je uznal vinnými“.
80. Z pohledu řešené problematiky (odhlédnuto od vyložení naplnění
kvalifikačního znaku daného výší způsobené škody) je uvedená citace vlastně
úplným vyložením právního posouzení obou skutků ze strany soudu prvního stupně
(jenž se jinak podrobně věnoval zhodnocení důkazní situace).
81. Odvolací soud, který se také podrobně vyjádřil ke skutkovým námitkám
uplatněným obviněnými v jejich odvoláních (bod 10. a násl. odůvodnění jeho
rozsudku), se k podstatě řešeného problému vyslovil v bodě 13. odůvodnění svého
rozsudku, kde v návaznosti na připomenutí závěrů vyplývajících z usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 8 Tdo 377/2011, uvedl zejména
následující skutečnosti: „Uvedené závěry lze aplikovat i na nyní posuzovaný
případ, kdy obžalovaný K. B. jednal podvodně k Městskému úřadu v L., ve vztahu
ke Katastrálnímu úřadu pro Ú. K., Katastrálnímu pracovišti Ž., a ve vztahu k
České spořitelně, a obžalovaný P. B. ve vztahu k Městskému úřadu v L., neboť
oba obžalovaní těmto institucím zamlčeli, že poškozená není schopna vlastního
úsudku a její podpisy na předmětných dokumentem nejsou projevem její svobodné
vůle, ale jen projevem vůle obžalovaných, kteří právě této skutečnosti využili
a před uvedenými úřady a bankou předstírali, že poškozená jedná z vlastní vůle,
ač tomu tak nebylo. Obžalovaní tak zamlčeli podstatné skutečnosti, které kdyby
byly zmiňovaným institucím známy, vedly by k tomu, že by k zamýšleným převodům
nedošlo. Obžalovaní tedy trestné činy podvodu naplnili v alternativě, že
zamlčeli podstatné okolnosti. V tomto směru soud prvního stupně správně a v
souladu se zájmem provedl úpravu skutkových vět oproti obžalobě a, a to bez
dotčení totožnosti skutku, a ze stejných důvodů došlo i k úpravě právních vět.
Pokud jde o určení místa spáchání skutků, ta jsou vymezena místy, kde sídlí
instituce, vůči nimž došlo k zamlčení podstatných skutečností.“.
82. Z uvedené citace je zřejmé, že odvolací soud se snažil o rozvedení
právní argumentace nalézacího soudu, učinil tak ovšem způsobem, který nemá z
větší části oporu v provedeném dokazování (konkrétně konstatování „… které
kdyby byly zmiňovaným institucím známy, vedly by k tomu, že by k zamýšleným
převodům nedošlo“, neboť – s výjimkou vyjádření svědkyně J. Z.– v uvedeném
směru dokazování vůbec nebylo vedeno). Navíc je zřejmé, že zásadní význam
přikládá odvolací soud i samotnému ověření podpisu poškozené, což podle mínění
senátu č. 6 není případné.
83. Z důvodů, které senát č. 6 vyložil výše (zejm. bod 67. a násl.),
dospěl k závěru, že dovoláními napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů nemohou
obstát. Takové zjištění je ovšem podmíněno tím, že se uplatní právní názor
obsažený v tomto rozhodnutí, jenž koliduje právnímu názoru, z něhož s oporou o
citované usnesení senátu č. 8 vyšly soudy, jež tato rozhodnutí vydaly.
Existence právního názoru obsaženého v označeném rozhodnutí Nejvyššího soudu
brání tomu, aby senát č. 6 sám přistoupil k tomu, že by z důvodu vady
naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil podle §
265k odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu, jemu předcházející
rozsudek soudu prvního stupně, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí
obsahově navazující, pokud změnou, k níž zrušením došlo, pozbyla svého
podkladu, neboť na případy, kdy se senát Nejvyššího soudu věc rozhodující hodlá
odchýlit od hmotně právního názoru vysloveného jiným senátem téhož soudu,
pamatuje ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve
znění pozdějších předpisů.
84. Senát č. 6 proto při aplikaci citovaného ustanovení rozhodl o
dovolání obviněných K. B. a P. B. tak, že jejich věc předložil k rozhodnutí
velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu.
85. Jen pro úplnost se dodává, že s ohledem na povahu vydaného
rozhodnutí se předkládající soud v detailech nezabývá dalšími skutečnostmi,
jejichž řešení se nabízí, tj. např. stran dostatečnosti skutkových zjištění
obsažených ve výroku rozsudku soudu prvního stupně z pohledu, na který
upozornilo vyjádření státního zástupce, či z pohledu toho, zda vzhledem ke
skutkovému vyjádření obsaženému v bodě II. výroku je odůvodněn závěr o tom, že
obviněný P. B. zde popsaným jednáním obohatil sebe, jak vyjadřuje tzv. právní
věta. Stejně tak by bylo předčasným zaujímat stanovisko k námitce obviněných,
kteří se domáhají své trestní neodpovědnosti s oporou o aplikaci principu
ultima ratio, resp. skrze aplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 9. 2018
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu