6 Tdo 986/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30.
října 2007 dovolání, které podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch
obviněného P. J., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2007,
sp. zn. 10 To 116/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního
soudu v Berouně pod sp. zn. 1 T 81/2006, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27.
3. 2007, sp. zn. 10 To 116/2007, z r u š u j e . Současně se zrušují další
rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze p ř i k a z u j e , aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 15. 1. 2007, sp. zn. 1 T 81/2006,
byl obviněný P. J., uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224
odst. 1, odst. 2 tr. zák., a to na pokladě skutkového zjištění, jak je v
rozhodnutí uvedeno. Za tento trestný čin byl obviněný podle § 224 odst. 2 tr.
zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž podle § 58
odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. byl
obviněnému uložen trest zákazu činnosti řízení všech motorových vozidel na dobu
pěti let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené společnosti Č. k. p., a V.
z. p., odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali obviněný P. J., státní zástupce Okresního státního
zastupitelství v Berouně a poškozená Č. k. p. odvolání.
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 10 To 116/2007,
byl podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. napadený rozsudek zrušen a z důvodů
uvedených v § 11 odst. l písm. j) tr. ř. bylo trestní stíhání obviněného P. J.
zastaveno pro skutek posouzený obžalobou jako trestný čin ublížení na zdraví
podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., spočívající v tom,
že dne 3. 6. 2005 v 18.45 hod. jako řidič motocyklu tov. zn. Yamaha XZ 550, bez
registrační značky, při jízdě po hlavní silnici ve směru od centra B. k
čtyřramenné křižovatce s vedlejší účelovou komunikací vedoucí od obchodního
domu D. ústící z levé strany a vedlejší místní komunikací ulice K. ústící z
pravé strany, a to rychlostí nejméně 83 km/hod., se čelně střetl v pravém
jízdním pruhu této křižovatky se zadní pravou částí osobního automobilu tov.
zn. Škoda Fabia, řízeným Ing. P. V., který vyjížděl z účelové komunikace od
obchodního domu D. a přejížděl křižovatku silnice rovně do ulice K., přičemž
při povolené rychlosti v obci by obviněný dojel k místu střetu v okamžiku, kdy
by vozidlo Fabia již opustilo koridor střetu či by i neintenzivním bržděním
mohl zabránit střetu s vozidlem, v důsledku této nepřiměřené rychlosti jízdy
obviněného pak došlo ke střetu, při kterém utrpěl spolujezdec nemající
ochrannou přilbu L. R., těžké zranění, spočívající v pohmoždění mozku při
zlomeninách lebních kostí, kterému dne 6. 6. 2005 podlehl.
Vůči citovanému usnesení odvolacího soudu podala nejvyšší státní zástupkyně v
neprospěch obviněného P. J. dovolání, které opřela o dovolací důvody podle §
265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř. Podle jejího názoru bylo usnesením Krajského
soudu v Praze rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny
podmínky pro takové rozhodnutí a rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku.
V odůvodnění svého podání dovolatelka shrnula výsledky dosavadního trestního
řízení ve věci. Rovněž se v podrobnostech zabývala obecnými úvahami ohledně
právní úpravy a aplikace principu „ne bis in idem“, a to jak ve vnitrostátním
právu, tak v článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a
základních svobod i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Uvedla, že
zjistí-li orgán činný v trestním řízení ohledně podezřelého či obviněného
předchozí pravomocné rozhodnutí o mimotrestním deliktu, musí zkoumat:
a) zda předmětem rozhodnutí o mimotrestním deliktu byl stejný skutek, který je
předmětem trestního řízení,
b) zda se jedná o mimotrestní delikt, který judikatura Evropského soudu pro
lidská práva kvalifikuje jako trestní,
c) zda znaky skutkové podstaty mimotrestního deliktu, o kterém bylo rozhodnuto,
a znaky skutkové podstaty trestného činu jsou stejné.
Dovolatelka konstatovala, že pouze kladné odpovědi na otázky sub a) až c)
zakládají nepřípustnost trestního stíhání podle článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7
k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s ustanovením §
11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Namítla, že právní názor vyslovený v usnesení
Krajského soudu v Praze vychází z nepřesného porovnání popisu skutku z
přestupkového řízení a popisu skutku, pro který bylo trestní řízení vedeno, a z
nesprávného právního posouzení skutku při aplikaci zásady „ne bis in idem“.
Zdůraznila, že pokud byl obviněný v přestupkovém řízení uznán vinným přestupkem
proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle § 22 odst. 1 písm. f)
zák. č. 200/1990 Sb., v platném znění, a následně bylo proti jeho osobě vedeno
trestní stíhání pro skutek popsaný v obžalobě okresní státní zástupkyně v
Berouně ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. Zt 359/2005, a v rozsudku Okresního soudu v
Berouně ze dne 15. 1. 2007, sp. zn. 1 T 81/2006, přičemž doslovný popis obou
skutků připomněla, tak nelze dospět k závěru, že byl v přestupkovém řízení
postižen pro skutek, který byl předmětem trestního řízení.
Dále dovolatelka uvedla, že při úvaze o možné aplikaci zásady „ne bis in idem“
je nutno řešit otázku případné totožnosti obou skutků, tedy skutku, který byl
předmětem přestupkového řízení, a skutku, který byl předmětem trestního řízení.
Pro posouzení, zda šlo o týž skutek, je podstatné, že o něj jde nejen při
naprostém souladu v jednání i v následku, ale také v případě úplné shody
alespoň v jednání při rozdílném následku, stejně jako v případě úplné shody
alespoň v následku při rozdílném jednání. Totožnost skutku je zachována i při
alespoň částečné shodě v jednání nebo v následku (nebo v obojím), pokud je
taková shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové
okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace,
která přichází v úvahu. Ve stejném smyslu je používán i pojem „čin“.
Dovolatelka vytkla, že v předmětné trestní věci došlo k porušení zásady „ne bis
in idem“, neboť senát Krajského soudu v Praze ne zcela důsledně vycházel z
právní teorie týkající se „totožnosti skutku“ a z vnitrostátní judikatury
zabývající se problematikou zásady „ne bis in idem“ (např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 3 Tdo 161/2006), jakož i z
judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Zdůraznila, že zásada „ne bis in
idem“ brání trestnímu stíhání a odsouzení toho, proti němuž dřívější
přestupkové řízení o témže skutku trestněprávní povahy meritorně skončilo
pravomocným rozhodnutím příslušného správního orgánu a toto rozhodnutí nebylo
zrušeno z podnětu mimořádného opravného prostředku. Uvedla, že v posuzovaném
případě nedošlo k postižení obviněného P. J. pro přestupek, který by měl svým
popisem skutku trestněprávní povahu. V popisu přestupku nebyl popsán vůbec
žádný následek jízdy řidiče (obviněného), a to ani na zdraví či životě jiné
osoby, ani žádný jiný. V popisu přestupkového jednání bylo uvedeno, že obviněný
měl účast na dopravní nehodě jako řidič motocyklu, přičemž chybělo jakékoliv
konstatování byť minimální míry zavinění uváděné nehody. Tato nehoda nebyla
vůbec specifikována (ani následkem, ani průběhem přednehodového či nehodového
děje, ani uvedením dalšího zúčastněného vozidla, jeho řidiče či způsobené
škody). Z popisu jednání obviněného v rozhodnutí o přestupku nešlo ani náznakem
dovodit, že způsob jeho jízdy byl příčinou dopravní nehody, když bylo pouze
konstatováno, že překročil hranici nejvyšší povolené rychlosti pro jízdu v obci
a že měl účast na dopravní nehodě jako řidič.
Pokud jde o naplnění skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle
§ 224 odst. l, 2 tr. zák., tak dovolatelka připomněla, že se nevyžaduje nutně
překročení nejvyšší povolené rychlosti. Způsob porušení důležité povinnosti
řidiče je velmi různorodý a může k němu dojít např. i při dodržení nejvyšší
povolené rychlosti. Překročení rychlosti zpravidla nebývá jedinou a rozhodující
příčinou dopravní nehody, jak tomu bylo i v případě obviněného. Na vzniku
nehodového děje se evidentně podílela jeho opožděná reakce, jak je uvedeno již
v usnesení o zahájení trestního stíhání, a to jak v popisu skutku ve výrokové
části, tak i v odůvodnění rozhodnutí.
Podle názoru dovolatelky nebylo možno dojít k závěru, že při absenci následku v
popisu skutku v rozhodnutí o přestupku, se popisy skutků z řízení přestupkového
a z řízení trestního shodovaly v podstatných okolnostech v jednání. V
přestupkovém rozhodnutí bylo překročení rychlosti popsáno jako zcela izolovaná
část jednání obviněného, bez jakéhokoliv náznaku způsobu řízení motocyklu
vedoucího k předmětné dopravní nehodě. Popisy obou skutků se vůbec neshodovaly
v popisu následku (v přestupkovém rozhodnutí chyběl), v jednání se shodovaly
pouze zčásti, a to v ne zcela podstatných okolnostech. Lze dovodit, že Krajský
soud v Praze ve svém rozhodnutí nepřípustně široce vyložil pojem „totožnost
skutku“, což ve svém důsledku vedlo k nesprávné aplikaci zásady „ne bis in
idem“ a k nezákonnému rozhodnutí o zastavení trestního stíhání obviněného. Též
se nepřekrývají znaky skutkové podstaty přestupku, za nějž byl obviněný v
přestupkovém řízení postižen a trestného činu ublížení na zdraví podle § 224
odst. l, 2 tr. zák., pro který byl stíhán. V této spojitosti dovolatelka
poukázala na vymezení tohoto trestného činu v trestním zákoně a přestupku proti
bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 22 odst. 1
písm. f), bod č. 3 zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších
předpisů. Podtrhla, že uvedený přestupek a trestný čin ublížení na zdraví podle
§ 224 odst. 1, 2 tr. zák. nemají shodné znaky skutkových podstat a skutek, pro
který byl obviněný v rámci trestního řízení stíhán, zahrnuje skutkové okolnosti
jednání P. J., které v rámci přestupkového řízení nebyly řešeny a v
přestupkovém postihu vyjádřeny, respektive nebyly kvalifikovány jako
přestupkové jednání. Postihem obviněného pro přestupek nebyl vyčerpán celý
skutek, tj. nebylo postiženo ani způsobení dopravní nehody, ani následek
dopravní nehody v podobě nedbalostního usmrcení jiné osoby.
Z těchto důvodů nebylo podle dovolatelky namístě aplikovat zásadu „ne bis in
idem“, neboť obviněný nebyl postižen pro přestupek, který by byl totožným
skutkem, pro který bylo trestní stíhání proti němu vedeno. Pro rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž usnesením podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. zrušil
odvoláními napadený rozsudek soudu prvního stupně a z důvodů uvedených v § 11
odst. 1 písm. j) tr. ř. trestní stíhání obviněného pro předmětný skutek
posouzený obžalobou jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2
tr. zák. zastavil, nebyly splněny podmínky.
V petitu dovolání nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §
265k odst. l, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil
usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 10 To 116/2007,
jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhla, aby
podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Praze přikázal předmětnou věc v
potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Pokud by dovolací soud shledal,
že je nutno v posuzované věci rozhodnout způsobem předpokládaným v ustanovení §
265r odst. 1 písm. c) tr. ř., nejvyšší státní zástupkyně vyjádřila souhlas s
projednáním věci v neveřejném zasedání.
Obviněný P. J. se k dovolání ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr.
ř. písemně nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání
nejvyšší státní zástupkyně je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. c) tr. ř.],
bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.).
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
dále nutno posoudit, zda námitky vznesené nejvyšší státní zástupkyní naplňují
jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle § 265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu
některý z následujících důvodů:
f) bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního
stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž
byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí,
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení.
V mimořádném opravném prostředku nejvyšší státní zástupkyně v podrobnostech
vytýká, že v předmětné trestní věci nebyly splněny podmínky pro zastavení
trestního stíhání obviněného P. J. a v této souvislosti vznáší argumenty, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení. Tyto námitky
uplatněné dovolací důvody obsahově naplňují.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle § 265i
odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost
výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z
důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí
předcházející, přičemž dospěl k následujícím závěrům.
Ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. zakotvuje, že trestní stíhání nelze
zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno,
stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
Podle článku 10 Ústavy České republiky platí, že vyhlášené mezinárodní smlouvy,
k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána,
jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než
zákon, použije se mezinárodní smlouva. Ve smyslu článku 95 odst. 1 Ústavy České
republiky je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která
je součástí právního řádu.
Článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních
svobod (dále jen „Úmluva“) má v českém překladu název „Právo nebýt souzen nebo
trestán dvakrát“. Český překlad tohoto článku uveřejněný ve Sbírce zákonů zní:
„Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím
pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen
konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu.“
Ve vnitrostátních poměrech je nutno vyložit článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k
Úmluvě především tak, že brání opětovnému trestnímu stíhání a potrestání ve
vztahu trestný čin – trestný čin. Na tento vztah pamatují vnitrostátní
ustanovení, tj. článek 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a § 11 odst.
1 písm. f), g) tr. ř. Jelikož v tomto ohledu článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k
Úmluvě nestanoví něco jiného než zákon, je třeba vycházet z vnitrostátních
ustanovení (viz citovaný článek 10 Ústavy). Obdobně je třeba vyjít z
vnitrostátní úpravy i na vztahy přestupek – přestupek a trestný čin – přestupek
které řeší ustanovení § 76 odst. 1 písm. g) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích
ve znění pozdějších předpisů a ustanovení § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. Ohledně
vztahu přestupek – trestný čin, u něhož vnitrostátní právo překážku „ne bis in
idem“ nestanoví se otvírá prostor k vnitrostátní přímé aplikaci článku 4 odst.
1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, a to v případech, kdy po pravomocném rozhodnutí o
přestupku následuje trestní stíhání ohledně téhož skutku a pro trestný čin
mající stejné znaky skutkové podstaty jako dřívější přestupek.
Ve věci obviněného P J. je podstatné, že ač orgány činné v trestním řízení v
České republice při posuzování překážky „ne bis in idem“ vycházejí z totožnosti
skutku [§ 11 odst. 1 písm. f) až h) tr. ř.] chápané jako totožnosti rozhodných
skutkových okolností určitého činu, tak ustanovení článku 4 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě nezakazuje opětovné stíhání a odsouzení pro tentýž skutek, ale
pro tentýž (trestný čin), což svědčí pro názor, podle něhož je podstatná i
totožnost právní kvalifikace určitého činu trestněprávní povahy, jak ostatně
již Nejvyšší soud vícekrát uvedl (např. v usnesení ze dne 25. 5. 2006, sp. zn.
6 Tdo 514/2006, ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 3 Tdo 161/2006, a ze dne 7. 3.
2007, sp. zn. 5 Tdo 223/2007). Takový výklad odpovídá judikatuře Evropského
soudu pro lidská práva (dále jen „Evropský soud“), který v jednotlivých svých
rozhodnutích nepovažuje samotné dvojí stíhání a odsouzení pro tentýž skutek (v
jeho obvyklém pojetí užívaném v České republice) za porušení článku 4 odst. 1
Protokolu č. 7 k Úmluvě, a to v případech, jestliže jde o stíhání a odsouzení
pro takové odlišně právně kvalifikované činy, které mají rozdílné podstatné
znaky skutkových podstat (např. rozhodnutí Evropského soudu ze dne 30. 5. 2000
ve věci Ponsetti a Chesnel vs. Francie). Z toho je nutno dovodit, že při
aplikaci ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. může být stanoven důvod pro
zastavení trestního stíhání jednoznačně pouze v těch případech, když se po
pravomocném rozhodnutí o přestupku vede trestní stíhání ohledně téhož skutku
pro trestný čin mající stejné znaky skutkové podstaty jako přestupek. Proto
nikoliv každé pravomocné rozhodnutí o přestupku vytváří překážku věci
rozhodnuté pro trestní stíhání ohledně trestného činu spáchaného na tomtéž
skutkovém základě. Přímá aplikace ustanovení článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k
Úmluvě o zákazu dvojího trestání je v konkrétním případě závislá na tom, zda v
přestupkovém řízení bylo rozhodnuto o tomtéž skutku, a zda se jednalo o činy se
stejnými rozhodnými znaky skutkové podstaty. Podle názoru Nejvyššího soudu se v
posuzované trestní věci o takový případ nejedná.
Z rozhodnutí o přestupku vydaného Městským úřadem v Berouně ze dne 9. 2. 2006,
č. j. 3831/05/DOPR-KR/563/05, 4407/05DOPR-HR/666/05, vyplývá, že obviněný P. J.
je vinen z přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle
ustanovení § 22 odst. 1 písm. f) (označení zákona chybí, ale zjevně jde o zák.
č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů), kterého se
dopustil tím, že dne 3. 6. 2005 v 18.45 hod. v B., u SM D. měl účast na
dopravní nehodě jako řidič motocyklu tov. zn. Yamaha XZ 550, nezjištěné
registrační značky, kdy s touto dle znaleckého posudku Ing. Z. S., jel
rychlostí 75 km/h. Dalším šetřením bylo zjištěno, že motocykl není
zaregistrován v registru vozidel. Svým jednáním porušil ustanovení § 4 písm.
a), b), § 5 odst. 1 písm. a) a § 18 odst. 4 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na
pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů. Za tento přestupek mu byla podle ustanovení § 22 odst. 2 s
přihlédnutím k ustanovení § 12 odst. 1 zákona o přestupcích uložena pokuta ve
výši 500,- Kč. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 7. 3. 2006 (vše na č. l. 12
spisu o přestupku).
Přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle ustanovení §
22 odst. 1 písm. f) zák. č. 200/1990 Sb., ve znění účinném do 30. 6. 2006, se
dopustil ten, kdo jiným jednáním, než které bylo uvedeno pod písmeny a) až e),
porušil zvláštní zákon. Tím byl zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Z
rozhodnutí o přestupku vyplývá, že obviněný porušil ustanovení § 4 písm. a),
b), § 5 odst. 1 písm. a) a § 18 odst. 4 zák. č. 361/2000 Sb., ve znění účinném
do 30. 6. 2006 (dále v odstavci jen „zákon“).
Podle § 4 písm. a), b) zákona při účasti na provozu na pozemních komunikacích
je každý povinen
a) chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví
nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí
ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména
stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním
podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a
svému zdravotnímu stavu,
b) řídit se pravidly silničního provozu na pozemních komunikacích upravenými
tímto zákonem, pokyny policisty, pokyny osob oprávněných k řízení provozu na
pozemních komunikacích podle § 75 odst. 5 zákona a zastavování vozidel podle §
79 odst. 1 zákona a pokyny osob, o nichž to stanoví zvláštní právní předpis,
vydanými k zajištění bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích.
Podle § 5 odst. 1 písm. a) zákona řidič je kromě povinností uvedených v § 4
zákona dále povinen užívat vozidlo, které splňuje technické podmínky stanovené
zvláštním předpisem.
Podle § 18 odst. 4 zákona v obci smí jet řidič rychlostí nejvýše 50 km/hod., a
jde-li o dálnici nebo silnici pro motorová vozidla, nejvýše 80 km/hod.
Trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí
ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt a čin
spáchá proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání,
povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Porovná-li se skutek, na jehož podkladě bylo v předmětné trestní věci vedeno
trestní stíhání proti obviněnému P. J. pro trestný čin ublížení na zdraví podle
§ 224 odst. 1, 2 tr. zák., se skutkem, za který byl v přestupkovém řízení
postižen (viz jejich doslovné citace popsané výše), je zřejmé, že se nejedná o
situaci, kdy by v rámci trestního řízení bylo rozhodováno o skutku, který by
byl právně kvalifikován jako trestný čin mající v podstatě stejné znaky
skutkové podstaty jako předchozí přestupek. Jednání obviněného jako řidiče
motocyklu se v obou případech prakticky shoduje ohledně překročení nejvyšší
povolené rychlosti při řízení tohoto vozidla v daném úseku komunikace. U
skutku, pro který bylo trestní stíhání zastaveno, jeho jednání obsahuje i další
skutečnosti, které spolutvořily s překročením povolené rychlosti přednehodový
děj. Z hlediska následku se oba skutky neshodují. V popisu přestupku není
uveden žádný následek jízdy obviněného na zdraví nebo životě lidí, přičemž u
druhého skutku je popsáno usmrcení jiné osoby (spolujezdce převáženého na
motocyklu). Porušení ustanovení § 4 písm. a), b) a § 18 odst. 4 zák. č.
200/1990 Sb., ve znění účinném do 30. 6. 2006, za která byl obviněný v
přestupkovém řízení postižen, bylo deliktem toliko ohrožujícím, přičemž trestný
čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. je trestným činem
poruchovým. Navíc v řízení o přestupku byl obviněný postižen i za jednání
spočívající v porušení § 5 odst. 1 písm. a) zák. č. 200/1990 Sb., ve znění
účinném do 30. 6. 2006, jež skutek, pro který bylo trestní stíhání zastaveno,
ani neobsahuje (jízda s motocyklem nezaregistrovaným v registru vozidel). Je
zjevné, že skutek, ohledně něhož bylo trestní stíhání obviněného odvolacím
soudem zastaveno, zahrnoval skutkové okolnosti (způsobení dopravní nehody a
její následek v podobě nedbalostního usmrcení jiné osoby), které nebyly v
přestupkovém řízení řešeny a v rámci postihu vyjádřeny. Právní kvalifikace
deliktu z přestupkového řízení a trestného činu z trestního řízení, se ve svých
formálních znacích skutkových podstat, jak je patrno při porovnání výše
citovaných ustanovení, nepřekrývaly.
Podle názoru Nejvyššího soudu nebylo v posuzované trestní věci namístě
aplikovat zásadu „ne bis in idem“, neboť po pravomocném rozhodnutí o přestupku
proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle ustanovení § 22 odst. 1
písm. f) zák. č. 200/1990 Sb., ve znění účinném do 30. 6. 2006, nebylo vedeno
trestní stíhání pro trestný čin mající stejné znaky skutkové podstaty jako
přestupek, tj. v daném případě ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr.
zák. U obviněného tudíž může být dána odpovědnost za přestupek i trestný čin.
Dovoláním napadené rozhodnutí proto není správné.
Pro úplnost lze připomenout, že obdobný případ byl 30. 7. 1998 řešen u
Evropského soudu ve věci Oliviera vs. Švýcarsko, kdy stěžovatelka způsobila
dopravní nehodu, při níž zranila jednoho z jejích účastníků. Byla pokutována
sumou 200 švýcarských franků za nezvládnutí kontroly vozidla v důsledku
nepřizpůsobení rychlosti podmínkám provozu podle zákona o silničním provozu.
Téměř o dva roky později byla odsouzena k pokutě 2000 švýcarských franků za
trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti podle trestního zákona. Okresní
soud tuto pokutu posléze snížil na 1500 švýcarských franků a zároveň zrušil
první pokutu 200 švýcarských franků, a protože byla už zaplacena, odečetl ji od
sumy druhé pokuty. Neuznal argument stěžovatelky, podle které byl v řízení
podle trestního zákona porušen princip „ne bis in idem“. Evropský soud, ke
kterému byla stížnost posléze předložena, poznamenal, že v dané věci šlo o
typický případ ideálního souběhu porušení zákona, který je charakterizován
okolností, že jeden trestný čin se štěpí na dvě odlišná porušení zákona, v
tomto případě na nezvládnutí řízení vozidla a ublížení na zdraví z nedbalosti.
V takových případech je lehčí trest zpravidla absorbován těžším. Podle jeho
názoru na stěžovatelčině situaci nebylo nic, co by odporovalo článku 4
Protokolu č. 7 k Úmluvě, protože ten zakazuje dvojí odsouzení za totéž porušení
zákona, zatímco při ideálním souběhu porušení zákona jeden trestný čin
představuje dvě odlišná porušení. Evropský soud proto došel k závěru, že
ustanovení článku 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě nebylo porušeno.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. a
za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. (dovolání podala nejvyšší státní
zástupkyně v neprospěch obviněného) zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze
dne 27. 3. 2007, sp. zn. 10 To 116/2007. Současně zrušil další rozhodnutí na
zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu. Dále podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v
Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po zrušení napadeného usnesení se trestní věc obviněného P. J. dostala do
procesního stadia řízení před odvolacím soudem. Úkolem Krajského soudu v Praze
bude, a to při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu,
věc projednat v takovém rozsahu, aby mohl učinit o podaných odvoláních zákonu
odpovídající rozhodnutí. Zároveň lze ve smyslu ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř.
odkázat na právní názor, který v tomto usnesení Nejvyšší soud vyslovil.
V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil
toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť zjištěnou vadu napadeného
rozhodnutí nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. října 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k