5 Tdo 223/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7.
března 2007 o dovolání, které podal obviněný R. P., proti usnesení Krajského
soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 55 To
350/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Liberci pod sp. zn. 1 T 66/2002, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .
Obviněný R. P. byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 9. 6. 2005, sp.
zn. 1 T 66/2002, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem –
pobočka v Liberci ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 55 To 350/2005, uznán vinným pod
bodem 1. trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle
§ 148 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že v období od 13. 12. 1996 do
23. 10. 1997 uskutečnil dovoz 25 použitých osobních automobilů z F. do Č. r.,
zakoupených od společnosti S. v D., a při celním řízení předložil na Celním
úřadu v L. u 23 automobilů zfalšované faktury, které se nevztahovaly na
vozidla, ale na náhradní díly, do těchto faktur byla doplněna značka vozidla,
číslo karoserie, prohlášení o původu, případně doplněna číslice o ceně a
vozidlo bylo vydáváno za náhradní díly s menší celní hodnotou, než která
skutečně byla zaplacena, tím byla zkreslena cena a uvedeny nepravdivé údaje v
dokladech sloužících pro vyměření daně, v důsledku toho došlo ke zkrácení cla
ve výši 165 431, Kč a daně z přidané hodnoty ve výši 189 947,-Kč, což je
celková škoda ve výši 355 378,- Kč způsobená Celnímu ředitelství Ú. n. L.
Za tento trestný čin a současně i za sbíhající se trestné činy ublížení na
zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. a neposkytnutí pomoci podle § 208 tr.
zák., jimiž byl obviněný R. P. uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Liberci
ze dne 24. 11. 1998, sp. zn. 2 T 991/95, byl obviněný odsouzen podle § 224
odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání 10 měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro výkon
trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle § 53 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 150 000,- Kč. Podle § 54 odst. 3
tr. zák. pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl
obviněnému stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Současně
bylo rozhodnuto podle § 35 odst. 2 tr. zák. o zrušení výroku o trestu
obviněného, jenž mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 24.
11. 1998, sp. zn. 2 T 991/95, jakož i všech dalších rozhodnutí obsahově
navazujících na tento výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Pod bodem 2. výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 9. 6.
2005, sp. zn. 1 T 66/2002, byl obviněný R. P. uznán vinným trestným činem
zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., za který mu byl uložen samostatný
trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin. Pod bodem 3. výroku o vině
téhož rozsudku pak byl obviněný podle § 226 písm. a) tr. řádu zproštěn obžaloby
z dalšího trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. Těchto
částí rozsudku se podané dovolání netýká.
Uvedený rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci ve spojení s usnesením
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 30. 8. 2006, sp.
zn. 55 To 350/2005, jímž byla podle § 256 tr. řádu zamítnuta odvolání
obviněného R. P. i odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství
v Liberci směřující v neprospěch obviněného proti zprošťujícímu výroku rozsudku.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
podal obviněný R. P. prostřednictvím svého obhájce dne 12. 12. 2006 dovolání,
které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jak
vyplývá z obsahu podaného dovolání, směřuje výhradně proti rozhodnutí, jímž
bylo zamítnuto odvolání obviněného vztahující se k výroku o jeho vině trestným
činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr.
zák. pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně. Podle názoru obviněného se
odvolací soud řádným způsobem nevypořádal s jeho námitkou, že za stejné
jednání, pro nějž byl uznán vinným uvedeným trestným činem, byl postižen
pokutou ve výši 40 000,- Kč na základě rozhodnutí Celního úřadu v L. Jak dále
obviněný namítá, odvolací soud postupoval v rozporu s právním názorem obsaženým
v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 11 Tdo
738/2003, a jeho trestní stíhání mělo být zastaveno. Obviněný vyjádřil
nesouhlas s názorem odvolacího soudu v napadeném usnesení, pokud se v něm
odkazuje na skutečnost, že citované rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky
nebylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a že zásada
zakazující dvojí odsouzení v téže věci se má vztahovat jen na trestné činy,
nikoliv na vztah mezi přestupkem a trestným činem. Podle dovolatele názor
uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 7. 2004, sp. zn.
11 Tdo 738/2003, naopak zdůrazňuje, že zásada „ne bis in idem“ dopadá i na
uvedený vztah, tj. na situaci, je-li obviněný stíhán pro trestný čin, za který
byl již předtím postižen ve správním řízení pro přestupek, přičemž citovaný
rozsudek podrobně odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, z
níž tento názor vychází.
Z uvedených důvodů obviněný R. P. dovodil, že napadené usnesení Krajského soudu
v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci o jím podaném odvolání vychází z
nesprávného právního posouzení skutku, a je proto dán dovolací důvod uvedený v
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl
Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), aby zrušil
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 30. 8.
2006, sp. zn. 55 To 350/2005, a aby přikázal tomuto soudu k novému projednání a
rozhodnutí.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření
k dovolání obviněného R. P. podrobně rozebrala samotnou problematiku
konkrétního jednání obviněného tak, jak mu bylo v provedeném řízení prokázáno,
a to v návaznosti na tvrzenou námitku odvolatele. Podle názoru státní
zástupkyně samotná dovolací argumentace obviněného nespadá pod jím uplatněný
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože nejde o
problematiku hmotně právního posouzení skutku, ale námitky obviněného o
nepřípustnosti jeho trestního stíhání odpovídají důvodu dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. e) tr. řádu. Státní zástupkyně shledává obsah námitek obviněného
právně relevantním a způsobilým k projednání v řízení o dovolání, přičemž zcela
přisvědčila názoru dovolatele o nepřípustnosti jeho trestního stíhání. Jak dále
státní zástupkyně zdůraznila, na daný případ nelze aplikovat důvod
nepřípustnosti dovolatelova trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. f) tr.
řádu, který sice výslovně zakotvuje zásadu „ne bis in idem“, ovšem pouze ve
vztahu mezi trestnými činy navzájem, nýbrž je zde možné přímo aplikovat
překážku dovolatelova trestního stíhání uvedenou v § 11 odst. 1 písm. j) tr.
řádu, a to v návaznosti na ustanovení čl. 10 a čl. 95 Ústavy České republiky a
čl. 4 odst. 1 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních
svobod. S ohledem na obsah výrokové části rozhodnutí Celního úřadu v L., jímž
byl obviněný postižen pro celní delikt podle § 293 písm. d) celního zákona č.
13/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a po jeho porovnání se skutkem, jímž
byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 9. 6.
2005, sp. zn. 1 T 66/2002, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad
Labem – pobočka v Liberci ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 55 To 350/2005, jež bylo
napadeno dovoláním, se podle státní zástupkyně jedná fakticky o totožný skutek
trestněprávní povahy. Proto je nutno na něj aplikovat v návaznosti na
ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu, citovaná ustanovení Ústavy České
republiky a mezinárodní Úmluvy o ochranně lidských práv a základních svobod
zásadu „ne bis in idem“, tedy zákaz opakovaného postižení pro stejný čin.
Za této situace státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla,
aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil v napadené části
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 30. 8.
2006, sp. zn. 55 To 350/2005, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v
Liberci ze dne 9. 6. 2005, sp. zn. 1 T 66/2002, aby současně zrušil i všechna
rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně,
k níž dojde zrušením, pozbyla podkladu, a aby dále postupoval podle § 265l
odst. 1 tr. řádu a věc přikázal Okresnímu soudu v Liberci, aby ji v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný R. P. podal dovolání jako
oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím
obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu),
dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a
odst. 2 písm. h) tr. řádu] a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr.
řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný R. P. opírá jeho existenci o ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. K tomuto dovolacímu důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je naplněn
zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje
znaky jiného trestného činu, než jaký v němž spatřovaly soudy obou stupňů,
anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí i o jiném
nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla
určitá skutková okolnost posouzena podle odlišného ustanovení hmotného práva,
než jaké na ni dopadalo. Jak je ovšem zcela zřejmé z obsahu podaného dovolání v
posuzované věci, obviněný R. P. shledává uplatněný dovolací důvod podle
citovaného ustanovení v takových dovolacích námitkách, jimiž nezpochybňuje
hmotně právní závěr soudů obou stupňů o naplnění všech znaků skutkové podstaty
trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148
odst. 1 tr. zák. skutkem popsaným pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku
soudu prvního stupně, ani nevytýká jiné nesprávné hmotně právní posouzení.
Obviněný se totiž domáhá uplatnění zásady „ne bis in idem“, která zakazuje
opakovaný postih pro tentýž čin, a dovozuje nesprávnost procesního postupu
odvolacího soudu, který měl podle názoru obviněného na podkladě jím podaného
odvolání zastavit trestní stíhání pro skutek obsažený ve zmíněném výroku o
vině, a to z důvodu nepřípustnosti trestního stíhání. Navíc obviněný ve svém
dovolání ani nepoukazuje na konkrétní důvod nepřípustnosti svého trestního
stíhání ve smyslu § 11 odst. 1 tr. řádu.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že – jak vyplývá z vymezení obsahu dovolání
podle § 265f odst. 1, 2 tr. řádu a z požadavku na konkretizaci dovolacího
důvodu podle § 265b tr. řádu – k účinnému podání dovolání nepostačuje pouhé
formální uvedení některého z těchto důvodů dovolání s odkazem na určité zákonné
ustanovení, ale uplatněný dovolací důvod musí být také skutečně v podaném
dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které mu odpovídají. Jde-li
tedy o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je odvolatel
povinen uvést konkrétní hmotně právní vady, které spatřuje v právním posouzení
stíhaného skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí, anebo jiné
vady v posouzení podle norem hmotného práva. Podstatou citovaného dovolacího
důvodu proto nemohou být procesní námitky vytýkající porušení ustanovení
trestního řádu nebo jiného právního předpisu procesní povahy. Námitky
obviněného R. P. v jím podaném dovolání v posuzované věci ovšem evidentně
nesměřují vůči správnosti právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního
posouzení, protože obviněný nijak nezpochybňuje právní závěr o spáchání
trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148
odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným, nýbrž vytýká napadenému rozhodnutí
výlučně procesní pochybení odvolacího soudu, pokud se domnívá, že zde
existovala nepřípustnost trestního stíhání obviněného založená překážkou věci
rozhodnuté, resp. zásadou „ne bis in idem“. Taková případná procesní vada sice
může být rovněž důvodem k dovolání, nikoliv však podle ustanovení § 265b odst.
1 písm. g) tr. řádu, které uplatnil obviněný, ale v konkrétním případě jen
odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, které připouští podat
dovolání, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle
zákona bylo nepřípustné. Obviněný však své dovolání neopřel o posledně citovaný
dovolací důvod, takže již z tohoto hlediska by bylo nutné považovat podané
dovolání za zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nehledě na tento formální nedostatek se Nejvyšší soud neztotožnil ani se
samotnou podstatou dovolací námitky obviněného, pokud zde shledává existenci
překážky „ne bis in idem“.
Na tomto místě je nutno připomenout, že v ustanovení § 11 odst. 1 tr. řádu jsou
taxativně, pozitivně a výslovně uvedeny okolnosti, jejichž existence činí
trestní stíhání nepřípustným, takže v jejich důsledku trestní stíhání nelze
zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno.
Podle citovaného ustanovení jde o kogentní úpravu, kterou je třeba chápat jako
průlom do zásad oficiality (§ 2 odst. 4 tr. řádu) a legality (§ 2 odst. 3 tr.
řádu), které patří mezi základní zásady trestního řízení. Nepřípustnost
trestního stíhání pak vyplývá též ze zásady „ne bis in idem“, tedy z práva
nebýt souzen či trestán dvakrát za týž čin. Okolnosti zakládající nepřípustnost
trestního stíhání z tohoto důvodu jsou vymezeny v ústavních předpisech, v
ustanoveních trestního řádu a v mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká
republika vázána. V tomto směru je základní vnitrostátní normou ustanovení čl.
40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů), podle něhož nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již
byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Prakticky stejný je i obsah
ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. řádu, které tuto zásadu rozvíjí a z něhož
vyplývá, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li zahájeno, nelze v něm
pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, proti němuž dřívější trestní
stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo
rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže
rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno. Obdobně je nepřípustnost
trestního stíhání vymezena i v ustanoveních § 11 odst. 1 písm. g), h) tr. řádu,
pokud jde o pravomocné rozhodnutí o schválení narovnání a o postoupení věci.
Podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu pak trestní stíhání nelze zahájit, a
bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno též tehdy,
stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
Podle čl. 10 Ústavy České republiky platí, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k
jejichž ratifikaci dal souhlas Parlament a jimiž je Česká republika vázána,
jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než
zákon, použije se mezinárodní smlouva. Ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy České
republiky je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která
je součástí právního řádu. Takovou mezinárodní smlouvou je nepochybně i Úmluva
o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), která byla
publikovaná pod č. 209/1992 Sb., a to včetně protokolů, jež ji doplňují a
považují se za její součást. Ustanovení čl. 4 odst. 1 protokolu č. 7 k Úmluvě
má v českém překladu název „Právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát“. Český
text tohoto ustanovení uveřejněný ve Sbírce zákonů zní: „Nikdo nemůže být
stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za
trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle
zákona a trestního řádu tohoto státu.“ (viz sdělení pod č. 209/1992 Sb.). V
této souvislosti je nutno odkázat jak na judikaturu Evropského soudu pro lidská
práva vztahující se k aplikaci tohoto ustanovení Úmluvy, tak na již citovaný
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 11 Tdo 738/2003, ale i na
další aktuální rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež se podrobněji zabývají stejnou
problematikou. Jde zejména o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2006, sp.
zn. 4 Tz 183/2005, který byl publikován jako rozhodnutí pod č. 10/2007 Sb.
rozh. tr., případně o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 5
Tdo 166/2006, a ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1026/2006. Všechna tato
rozhodnutí se zabývají obdobnou situací, jaká nastala v posuzované věci
obviněného R. P., když obvinění před tím, než byli uznáni vinnými konkrétním
trestným činem, byli postiženi také pro přestupek, případně pro kárný delikt, a
předmětem posouzení bylo, zda se jednalo o porušení zásady „ne bis in idem“, a
tedy zda pozdější trestní stíhání nebylo nepřípustné.
Jak vyplývá z české vnitrostátní úpravy obsažené v ustanoveních § 11 odst. 1
písm. f), g) a h) tr. řádu, nestanoví překážku „ne bis in idem“ v těch
případech, když se po pravomocném rozhodnutí o přestupku vede trestní stíhání
ohledně téhož skutku, v němž je spatřován trestný čin, který má stejné znaky
skutkové podstaty jako již dříve projednaný přestupek. Proto v takových
případech je nutno podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu aplikovat přímo
ustanovení příslušných mezinárodních smluv, pokud zakotvují překážku trestního
stíhání vedeného pro týž čin i nad rámec české vnitrostátní úpravy, tedy
zejména ustanovení čl. 4 odst. 1 protokolu č. 7 k Úmluvě, na které poukazuje
faktický obsah dovolacích námitek obviněného R. P.
V posuzované věci je podle Nejvyššího soudu podstatné, že ač orgány činné v
trestním řízení v České republice při posuzování překážky „ne bis in idem“
vycházejí z totožnosti skutku [§ 11 odst. 1 písm. f) až h) tr. řádu] chápané
jako totožnosti rozhodných skutkových okolností určitého činu, ustanovení čl. 4
odst. 1 protokolu č. 7 k Úmluvě nezakazuje opětovné stíhání a odsouzení pro
tentýž skutek, ale pro tentýž (trestný) čin, což svědčí pro názor, podle něhož
je podstatná i totožnost právní kvalifikace určitého činu trestněprávní povahy.
Takový výklad ostatně odpovídá judikatuře Evropského soudu pro lidská práva,
který v jednotlivých svých rozhodnutích nepovažuje samotné dvojí stíhání a
odsouzení pro tentýž skutek (v jeho obvyklém pojetí užívaném v České republice)
za porušení ustanovení čl. 4 protokolu č. 7 k Úmluvě, a to v případech,
jestliže jde o stíhání a odsouzení pro takové odlišně právně kvalifikované
činy, které mají rozdílné podstatné znaky skutkových podstat (viz zejména
rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 30. 5. 2000 ve věci
Ponsetti a Chesnel vs. Francie). Z toho je nutno dovodit, že při aplikaci
ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu může být stanoven důvod pro zastavení
trestního stíhání jednoznačně pouze v těch případech, když se po pravomocném
rozhodnutí o přestupku vede trestní stíhání ohledně téhož skutku pro trestný
čin mající stejné znaky skutkové podstaty jako přestupek. Proto nikoliv každé
pravomocné rozhodnutí o přestupku vytváří překážku věci rozhodnuté pro trestní
stíhání ohledně trestného činu spáchaného na tomtéž skutkovém základu. Přímá
aplikace ustanovení čl. 4 protokolu č. 7 k Úmluvě o zákazu dvojího trestání je
v konkrétním případě závislá především na tom, zda v přestupkovém řízení a poté
v trestním řízení bylo rozhodnuto o tomtéž skutku, a zda se tudíž jednalo o
činy se stejnými rozhodnými znaky skutkové podstaty. V trestní věci obviněného
R. P. se však podle názoru Nejvyššího soudu nejedná o takový případ.
Jak je patrné z obsahu rozhodnutí o celním deliktu vydaného Celním úřadem v L.
(č. l. 29 a násl. trestního spisu, svazek I.), obviněnému R. P. jako
podnikající fyzické osobě byla uložena pokuta ve výši 40 000,- Kč za to, že
porušil celní předpisy skutkem spočívajícím v tom, že
- pod bodem I. písm. a) v rozporu s ustanovením § 105 odst. 4 zákona č. 13/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „celní zákon“), ve 25 případech
doložil celní prohlášení – jednotné celní deklarace (dále ve zkratce „JCD“),
kterými navrhoval propuštění zboží, tj. použitých osobních automobilů do režimu
„volný oběh“, padělanými doklady, a to 25 fakturami, jejichž čísla jsou uvedena
na následujícím přehledu JCD, s kterými byly předloženy,
- pod bodem I. písm. b) opět v rozporu s ustanovením § 105 odst. 4 celního
zákona uvedl nesprávné údaje v jednotlivých částech JCD a na základě padělaných
faktur a nesprávných údajů v JCD celní úřad deklarantovi ve smyslu § 120
celního zákona propustil zboží do režimu „volný oběh“ bez ověřování údajů JCD.
Celního přestupku pod bodem II. citovaného rozhodnutí se pak obviněný dopustil
zcela odlišným jednáním, když neuposlechl výzvy celních orgánů a bez omluvy se
řádně a včas nedostavil na celní úřad k celnímu řízení.
Podle § 293 písm. d) celního zákona (ve znění platném v době citovaného
rozhodnutí) poruší celní předpisy ten, kdo způsobí, že mu bylo zboží propuštěno
na základě nepravých, pozměněných nebo padělaných dokladů nebo nesprávných nebo
nepravdivých údajů. Tento čin je celním deliktem, dopustí-li se ho právnická
osoba (§ 298 odst. 1 celního zákona), za kterou se považuje i fyzická osoba –
podnikatel (§ 298 odst. 2 celního zákona), jak tomu bylo u obviněného R. P..
Podle § 148 odst. 1 tr. zák. se trestného činu zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí (mimo jiné)
daň a clo. O tentýž skutek (čin) z hlediska uplatnění překážky „ne bis in idem“
půjde, byl-li obviněný v jednom typu řízení uznán vinným přestupkem a ve druhém
řízení trestným činem, přičemž formální znaky skutkových podstat těchto
protiprávních činů jsou shodné a vzájemně se odlišují pouze v materiální
stránce, resp. ve stupni jejich nebezpečnosti pro společnost. Jak je ovšem
patrné z porovnání zákonných znaků obou citovaných skutkových podstat jak
celního deliktu, tak trestného činu, nejsou shodné ani se nepřekrývají v
podstatných znacích. Pro spáchání celního deliktu je totiž významné, aby na
základě zkreslených dokladů a údajů v celním řízení došlo k propuštění zboží do
určitého celního režimu, a to bez ohledu na skutečnost, jaké důsledky mělo
takové jednání pro vyměření a zaplacení daně a cla. Ke spáchání zmíněného
trestného činu je naopak rozhodné, aby došlo k daňovému a celnímu úniku, a to
zatajením nebo zkreslením určitých skutečností rozhodných pro vyměření a
zaplacení daně a cla, bez ohledu na skutečnost, zda a do jakého celního režimu
bylo zboží propuštěno.
Jak je tedy zřejmé z popisu skutků spáchaných v posuzované věci obviněným R.
P., o nichž se rozhodovalo jak v celním řízení, tak v trestním řízení,
podstatou celního deliktu bylo faktické jednání obviněného směřující k
propuštění zboží (dovážených automobilů) do celního režimu volného oběhu bez
ověřování údajů v jednotných celních deklaracích, zatímco podstatou trestného
činu bylo zkrácení daně z přidané hodnoty a dovozního cla, jejichž výše se
odvíjela od charakteru a hodnoty dováženého zboží. Z hlediska neexistence
překážky „ne bis in idem“ je pak bez významu, že zmíněný celní přestupek i
trestný čin spáchal obviněný v bezprostřední časové souvislosti (viz k tomu
přiměřeně i rozhodnutí pod č. 10/2007 Sb. rozh. tr.).
Z toho vyplývá, že obviněný R. P. se vedle skutku spočívajícího v předložení
25 jednotných celních deklarací s nesprávnými údaji, které doložil k 23
dováženým automobilům padělanými prodejními doklady a jimiž navrhl propuštění
zboží (automobilů) do celního režimu „volný oběh“, se současně dopustil dalšího
skutku, který nebyl významný pro naplnění znaků zmíněného celního deliktu, ale
je relevantní z hlediska naplnění znaků trestného činu zkrácení daně, poplatku
a podobné povinné platby. Skutky, pro které byl obviněný postižen v celním
řízení a v trestním řízení, se tedy v podstatných rysech neshodují a každý z
nich směřoval k porušení jiného chráněného zájmu a také měl i jiný následek.
Pravomocné rozhodnutí o celním deliktu obviněného podle § 293 písm. d) celního
zákona a následné trestní stíhání a odsouzení pro trestný čin zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák. se tedy netýkalo
týchž skutků, neboť v nich nejsou obsaženy stejné znaky skutkových podstat
uvedeného celního deliktu a trestného činu. Na tom nic nemění ani skutečnost,
že k porušení předpisů trestního práva a celního zákona došlo v časové i
faktické souvislosti s podáním jednotlivých falešných, případně zkreslených
dokladů, jež ve svém důsledku vedly jak ke spáchání celního deliktu, tak i ke
zkrácení daně a cla.
Za této situace by nebylo možno shledat podmínky pro aplikaci ustanovení § 11
odst. 1 písm. j) tr. řádu, zakládající nepřípustnost trestního stíhání
obviněného, ani v případě, kdyby obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, takže dovolání by stejně bylo
zjevně neopodstatněné.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného R. P. podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, když takovýto závěr bylo
možno učinit bez přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání,
aniž by bylo možno opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran
trestního řízení, nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r
odst. 7 tr. řádu.
Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v neveřejném zasedání v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 7. března 2007
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y