6 Tdo 986/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. září 2009 o dovolání
obviněného R. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2009, č.
j. 11 To 110/2008-810, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové
pod sp. zn. 9 T 12/2007, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 11. 2007, č. j. 9 T
12/2007-648, byl obviněný R. M. pod body I., II. uznán vinným trestným činem
nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187
odst. 1, 3 písm. a) tr. zák. a odsouzen podle § 187 odst. 3 tr. zák. k trestu
odnětí svobody v trvání deseti roků, když pro výkon trestu odnětí svobody byl
podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou,
o propadnutí věcí bylo rozhodnuto podle § 55 odst. 1 písm. a), c) tr. zák. Také
obviněná M. P. byla uznána vinnou trestným činem nedovolené výroby a držení
omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák.
(bod I., III. výroku rozsudku) a byl jí podle § 187 odst. 3 tr. zák. uložen
trest odnětí svobody v trvání osmi roků, když pro výkon trestu odnětí svobody
byla zařazena podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s ostrahou, ohledně
propadnutí věcí bylo rozhodnuto podle § 55 odst. 1 písm. a), b) tr. zák.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 3. 2008, č. j. 11 To 5/2008-703, z
podnětu odvolání obviněných podle § 258 odst. 1 písm. a), b), d) tr. ř. zrušil
napadený rozsudek v celém rozsahu a za splnění podmínek uvedených v § 259 odst.
3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že pod bodem I. výroku rozsudku Vrchního
soudu v Praze uznal oba obviněné vinnými, že společně neoprávněně vyrobili
psychotropní látku a uvedený čin spáchali ve větším rozsahu, pod bodem II.
obviněný R. M. neoprávněně prodal a jinak jinému opatřil psychotropní látku a
uvedený čin spáchal ve větším rozsahu, obviněná M. P. pod bodem III. výroku
rozsudku odvolacího soudu neoprávněně prodala a jinak jinému opatřila
psychotropní látku a uvedený čin spáchala ve větším rozsahu, čímž spáchali
obviněný R. M. (bod I., II.) trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a
psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., za což mu
byl podle § 187 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání šesti
let, když na dobu výkonu trestu odnětí svobody byl podle § 39a odst. 2 písm. c)
tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou; obviněná M. P. byla týmž rozsudkem
Vrchního soudu v Praze uznána vinnou (bod I., III.) trestným činem nedovolené
výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2
písm. a) tr. zák. a byl jí podle § 187 odst. 2 tr. zák. za použití § 40 odst. 1
tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let, když pro jeho výkon
byla podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. O propadnutí
věcí bylo rozhodnuto podle § 55 odst. 1 písm. a), c) tr. zák. v případě
obviněného R. M.a podle § 55 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. v případě obviněné
M. P.
K dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněných R. M. a
M. P. Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 6 Tdo 911/2008, podle
§ 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 3.
2008, č. j. 11 To 5/2008-703, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další
rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k
níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu
soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného R. M. odmítl.
Vrchní soud v Praze znovu ve věci rozhodoval rozsudkem ze dne 12. 1. 2009, č.
j. 11 To 110/2008-810, přičemž z podnětu odvolání obou obviněných podle § 258
odst. 1 písm. b), c), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za
splnění podmínek uvedených v § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že
v bodě I. a II. výroku uznal obviněného R. M. vinným trestným činem nedovolené
výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 3
písm. a) tr. zák., ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., a podle §
187 odst. 3 tr. zák. mu uložil trest odnětí svobody v trvání osmi let. Pro
výkon tohoto trestu obviněného podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do
věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému podle § 55 odst. 1 písm. a), c) tr.
zák. uložen trest propadnutí věci (věcí konkrétně ve výroku vyjmenovaných).
Obviněná M. P. byla v bodech I. a III. výroku uznána vinnou trestným činem
nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187
odst. 1, 3 písm. a) tr. zák., ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr.
zák., a odsouzena podle § 187 odst. 3 tr. zák. za použití § 40 odst. 1 tr.
zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Pro výkon tohoto trestu byla
podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Podle § 55 odst. 1
písm. a), b) tr. zák. jí byl uložen trest propadnutí věci (věcí uvedených ve
výroku rozsudku).
Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. Má za to, že k přitěžující okolnosti ve smyslu § 6 písm. a) tr.
zák. nemělo být přihlédnuto, neboť nesouhlasí s tím, aby byl trestně odpovědný
za následek, který nezavinil. Uvedl, že propojení jeho osoby a obviněné M. P.
bylo mnohem volnější, než by odpovídalo znakům § 6 písm. a) tr. zák. Tvrdí, že
on sám žádnou drogu nikdy nevyráběl. Obviněná P. měla své stálé odběratele,
které vůbec neznal. Také on měl stejně izolovaný okruh odběratelů. Drogu spíše
používal jako „platidlo“ za různé protislužby, finanční prostředky za prodej
drog získávala hlavně obviněná P. Domnívá se, že skutečnou výši jeho prospěchu
po odečtení vlastní konzumace zjistit nelze tím spíše, že nemohl zavinit těžší
následek způsobený spoluobviněnou P. ani z nedbalosti v obdobích, kdy vařila
drogu zcela sama. Vzhledem k tomu, že každý z nich distribuoval drogy sólově,
nelze podle jeho názoru výtěžky z prodeje sčítat dohromady. Z dokazování
nevyplývá, že by vzájemně mohli znát, kolik činí získaný prospěch z prodeje
drog toho druhého. Je přesvědčen, že z tohoto důvodu mu nelze přičítat
odpovědnost za těžší následek a kvalifikovat jeho jednání podle § 187 odst. 3
písm. a) tr. zák., přičemž za správné považuje hodnocení provedeného dokazování
odvolacím soudem v předchozím odvolacím řízení. Dále vytkl odvolacímu soudu, že
postupoval podle § 88 odst. 1 tr. zák., ačkoliv pro použití tohoto ustanovení
nebyly dány podmínky. Především podle obviněného nebyla zjištěna žádná
okolnost, která by podstatně zvyšovala stupeň nebezpečnosti trestného činu pro
společnost. V závěru dovolání obviněný vznáší výhrady ke znaleckému posudku
vypracovanému ve vztahu k jeho příčetnosti. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2009, č. j. 11 To 110/2008-810, v
celém rozsahu zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl, případně aby sám ve věci rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v rámci svého vyjádření k
dovolání obviněného konstatovala, že ne všemi v dovolání uplatněnými námitkami
obviněný relevantně naplnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedené se týká především námitky o jeho případné nepříčetnosti. Jestliže
obviněný polemizuje se zjištěními, které soudy na základě znaleckých posudků
učinily ohledně jeho diagnózy a o jejím vlivu na jeho rozpoznávací a ovládací
schopnosti, případně sám napadá závěry znaleckého posudku, je zřejmé, že těmito
námitkami nenaplnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť
jím uplatněné námitky, týkající se případné nepříčetnosti, jsou ryze skutkové,
zjevně zpochybňující toliko správnost vypracovaného znaleckého posudku. Pokud
jde o další námitku obviněného, totiž že v rámci spolupachatelství mu k tíži
neměla být přičtena částka, kterou za distribuci pervitinu získala M. P., je
podle státní zástupkyně ze skutkového zjištění zjevné, že obvinění dopředu
počítali s tím, že pervitin budou vyrábět opakovaně a v takovém rozsahu, aby se
jim zúročily investice, které do výroby metamfetaminu vložili. Pokud obvinění
do výroby metamfetaminu investovali částku téměř 400.000,-- Kč, je zřejmé, že s
ohledem na jimi vedený způsob života, kdy byli v zásadě bez jiných příjmů,
počítali jednak s návratností investované částky a rovněž s prospěchem, za
který je třeba považovat jak výtěžek z prodeje drog, tak protislužby
obdarovaných. Obvinění zcela zřejmě metamfetamin vyráběli právě proto, aby jej
prodali. Celé jejich jednání je tedy třeba posoudit jako spolupachatelství
podle § 9 odst. 2 tr. zák., neboť i za prodej drogy byli odpovědni jako
spolupachatelé, a to právě za situace, pokud pervitin společně vyráběli, resp. dohodli se na takovém objemu výroby pervitinu, aby jej mohli, byť každý
samostatně, prodávat. Správnost uvedeného právního posouzení vyplývá mimo jiné
i z toho, že po každém varu si obvinění metamfetamin rozdělili napůl, přičemž
to, co nezkonzumovali, dále distribuovali, ať již formou prodeje, darování, či
poskytnutí jako protihodnoty za služby. Prospěch, který každý z obviněných
získal, je rovněž srovnatelný. Podle státní zástupkyně je správné posuzovat
jednání obviněných jako spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., neboť v
kontextu se shora uvedenými skutečnostmi by bylo nelogické, aby prospěch
pocházející ze společné trestné činnosti byl u každého z obviněných zjišťován
samostatně a každému z obviněných kladena za vinu pouze finanční částka, kterou
samostatně získal prodejem vyrobené drogy. Namítá-li obviněný nedostatečně
vysoký stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání vzhledem ke kvalifikované
skutkové podstatě, státní zástupkyně má za to, že z pohledu ustanovení § 88
odst. 1 tr. zák. Vrchní soud v Praze poukázal zejména na délku doby, po kterou
obvinění páchali trestnou činnost, množství vyrobené, prodané event. jinak
poskytnuté drogy.
Současně je možné k tíži obviněného konstatovat, že v
uvedeném směru je zohlednitelnou skutečností i počet osob, jimž metamfetamin
prodal, přičemž je zřejmé, že okruh osob, kterým se dostala, byl s ohledem na
vyrobené množství daleko větší (srov. č. 34/1976, č. 26/1994 Sb. rozh. tr.). Pokud Vrchní soud v Praze jednání obviněného kvalifikoval podle § 187 odst. 1,
3 písm. a) tr. zák., pokládá státní zástupkyně tuto právní kvalifikaci za zcela
správnou. Se zřetelem ke shora uvedenému navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání
obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně
neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je
přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako
osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr.
ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1
tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem
stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že
skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin,
třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní
kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině
popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit
od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a
protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat
činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov.
rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.,
nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a
jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného
rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit
povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce
zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je
smyslem převážné části námitek v dovolání uplatněných, znevěrohodnit způsob
hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový
případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé
shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný
skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat
na to, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem
určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu
odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění
skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením
§ 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení
všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke
zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán
činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění –
skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování
tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§
125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a
o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při
hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom
musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na
provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval
prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a
trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a
hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.),
stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením § 125
odst. 1 tr. ř. zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že
námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§ 265a
odst. 4 tr. ř.).
V kontextu s uplatněným dovolacím důvodem je třeba konstatovat, že nemohou
obstát námitky obviněného, jimiž zpochybňuje zjištěný skutkový stav nebo se
domáhá přehodnocení provedených důkazů, zejména přikládá-li dohodě se
spoluobviněnou M. P. jiný význam, než byl ve skutečnosti zjištěn. Rovněž
nezpůsobilou naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je
námitka obviněného, která se týká jeho příčetnosti. Nutno konstatovat, že se
závěry vyplývající ze znaleckého posudku znalkyně z oboru zdravotnictví,
odvětví psychiatrie, MUDr. V. se soudy dostatečně vypořádaly, soud prvního
stupně na str. 15 – 16 rozsudku, odvolací soud se pak jimi zabýval na str. 20
rozsudku.
Obviněný soudům dále vytýká, že posoudily jeho jednání jako spolupachatelství
podle § 9 odst. 2 tr. zák., v důsledku čehož mu byl ve smyslu § 6 písm. a) tr.
zák. přičten k tíži i následek, který byl způsoben jednáním spoluobviněné M. P.
Nesouhlasí s tím, že nese trestní odpovědnost za následek, který podle jeho
názoru nezavinil, a to ani ve formě nedbalosti podle § 6 písm. a) tr. zák.
Současně namítá, že z materiálního hlediska nebyla naplněna podmínka pro
použití § 88 odst. 1 tr. zák., neboť nebyla zjištěna okolnost, která by
podstatně zvyšovala stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Otázkou spolupachatelství a posouzením zavinění k těžšímu následku, tj.
posouzením jednání obviněného podle kvalifikované skutkové podstaty trestného
činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů § 187
odst. 1, 3 tr. zák., se Nejvyšší soud v konkrétní věci zabýval (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 6 Tdo 911/2008). Je třeba uvést,
že ani v novém odvolacím řízení nedošlo k zásadním změnám ve skutkovém
zjištění, přestože došlo k nepatrným úpravám v popisu skutku. I nadále odvolací
soud vycházel z toho, že obviněný M. měl prospěch z prodeje drogy ve výši
285.000,- Kč a M. P. ve výši 360.000,- Kč. Ve svém souhrnu tak z distribuce
drog utržili 645.000,- Kč, kdy v období od června roku 2006 do ledna roku 2007
uskutečnili minimálně 112 varů, při každém varu vyrobili 15 g metamfetaminu,
přičemž vyrobený metamfetamin v celkovém množství 1680 g po každém varu
rozdělovali na půl. Nejvyšší soud podotýká, že odlišný závěr odvolacího soudu
se týká pouze právního posouzení spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.
(nikoliv skutkových zjištění), kdy shledal, že k okolnostem podmiňujícím
použití vyšší trestní sazby existuje zavinění u každého z obou pachatelů.
Konstatuje-li obviněný, že hodnocení předchozího dokazování odvolacím soudem v
minulém řízení je správné, Nejvyšší soud připomíná, že i na základě předchozího
dokazování bylo možno učinit závěr o právní kvalifikaci podle § 187 odst. 1,
3 písm. a) tr. zák.
I v předchozím řízení o dovolání zaujal Nejvyšší soud k posouzení společného
úmyslu spolupachatelů stanovisko. Vycházeje z konstantní judikatury je třeba
uvést, že společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů,
která není vyžadována (postačí konkludentní dohoda). Každý spolupachatel si
však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních
spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s
tím pro tento případ srozuměn. Z provedeného dokazování vyplynulo, že obvinění
si byli vzájemně vědomi toho, že druhý z nich bude drogu (pervitin) dále
prodávat, tedy že za prodej drogy získá nějaký výtěžek. Ostatně i část zisku z
uskutečněného prodeje byla dále použita na nákup potřebných surovin k výrobě
pervitinu. Zbývá zdůraznit, že spolupachatelovi podle § 9 odst. 2 tr. zák. se
těžší následek způsobený úmyslně druhým spolupachatelem přičte i tehdy, když ho
sám zavinil jen z nedbalosti /§ 6 písm. a) tr. zák./, pokud zákon nevyžaduje
úmyslné zavinění (srov. č. 49/1971-V. Sb. rozh. tr.). S ohledem na množství
vyrobené omamné látky bylo možno předpokládat, že utržené částky za její prodej
budou vysoké. S ohledem na množství drogy, které prodejem přesáhlo hranici
500.000,- Kč, již lhostejno zůstává, zda obvinění získali jejím prodejem také
jiné protihodnoty. V každém případě lze nepochybně vyloučit, že by obviněný
mohl počítat s tím, že spoluobviněná M. P. množství vyrobené drogy spotřebuje
sama, neboť množství vyrobeného pervitinu vyjádřené v penězích i po odečtení
nákladů na výrobu přesahovalo hranici 500.000,- Kč více než dvojnásobně. Lze
tedy učinit spolehlivý závěr, že obviněný měl vědomost alespoň o tom, že
vyrobený pervitin bude stejně jako on sám i spoluobviněná M. P. prodávat. Není
tudíž pochyb, že jejich společné jednání bylo vedeno společným úmyslem porušit
nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem. Za dané situace je možno také
konstatovat, že každý ze spolupachatelů byl srozuměn s těžším následkem, který
může z jejich společného jednání vzniknout. Uvedené srozumění postačuje k
posouzení zavinění ve smyslu § 6 písm. a) tr. zák.
Při hodnocení, zda byla naplněna materiální podmínka uvedená v § 88 odst. 1
tr. zák. musí soud vzít v úvahu, že již stanovením určité okolnosti podmiňující
použití vyšší trestní sazby zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se
vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla
podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto
nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v
konkrétním případě (§ 3 odst. 4 tr. zák.) ani při formálním naplnění této
okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby,
když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům
trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (srov. 34/1976-I.).
Jednání obviněných od počátku směrovalo k porušení nebo ohrožení objektu
trestného činu podle § 187 tr. zák., jímž je zájem na ochraně společnosti a
lidí proti možnému ohrožení, které vyplývá z nekontrolovaného nakládání s jedy,
omamnými a psychotropními látkami, přípravky obsahujícími omamnou nebo
psychotropní látku a prekursory. Jednak množství vyrobené, resp. prodané drogy
(naplňující znak „značného prospěchu“ kvalifikované skutkové podstaty), jednak
počet 112 varů (nejde přitom o nijak malé množství), délka doby, po kterou k
trestné činnosti docházelo, tak i množství lidí, které si drogu zakoupilo,
event. jim byla droga poskytnuta jako protihodnota a bylo tak vystaveno jejím
škodlivým účinkům, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro
společnost. Pokud tedy obviněný pokládá právní kvalifikaci svého jednání podle
§ 187 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák. za nesprávnou, nelze mu přisvědčit. Pro
úplnost zbývá dodat (k námitce obviněného ohledně uloženého trestu), že závěr,
že čin byl spáchán za okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby při
splnění materiálního kritéria podle § 88 odst. 1 tr. zák., je logicky
neslučitelný se současným závěrem, že vzhledem k okolnostem případu by použití
vyšší trestní sazby bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze účelu trestu
dosáhnout i trestem kratšího trvání (srov. č. 11/1963 Sb. rozh. trest.).
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného
podané s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu
Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V
souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání
rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto
směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. září 2009
Předseda senátu :
JUDr. Jan Engelmann