6 Tdo 99/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. února 2006 o dovolání
obviněného R. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. K., obviněného
K. D., obviněného J. D., a obviněného R. K., roz. D., proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2005, č. j. 4 To 225/2005-551, v trestní
věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 493/2003, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. D. o d m í t á .
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. D. o d m í t á .
Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného J. D. o d m í t á .
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 6. 1. 2005, č. j. 2 T 493/2003-439,
byl obviněný R. D. v bodě ad 1), 2), 4) výroku rozsudku uznán vinným trestným
činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. Za tento trestný
čin a za sbíhající se trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b), e)
tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne
18. 7. 2003, sp. zn. 11 T 515/2002, a dále za sbíhající se trestné činy útoku
na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák. a krádeže podle §
247 odst. 1 písm. b) tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu
v Břeclavi ze dne 22. 3. 2004, sp. zn. 1 T 291/2003, a taktéž za sbíhající se
trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák., kterým byl uznán
vinným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 1 T
164/2003, byl obviněnému uložen podle § 247 odst. 2 a § 35 odst. 2 tr. zák.
souhrnný trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, přičemž pro jeho výkon
byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Týmž rozsudkem byl obviněný K. D. uznán vinným v bodě 4) výroku rozsudku
trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. a podle §
247 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců.
Podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do
věznice s dozorem.
Obviněný J. D. byl uznán vinným v bodě 4), 5) výroku rozsudku trestným činem
krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. Za tento trestný čin mu
byl uložen podle § 247 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání osmi
měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do
věznice s ostrahou.
Shora uvedeným rozsudkem byl obviněný R. K. uznán vinným v bodě 1) výroku
rozsudku trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák. Za tento
trestný čin a za sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí
podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem
Okresního soudu v Břeclavi ze dne 16. 2. 2004, sp. zn. 2 T 666/2003, mu byl
uložen podle § 247 odst. 1 a § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí
svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b)
tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50
odst. 1 tr. zák. byl obviněnému R. K. uložen trest zákazu činnosti spočívající
v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání čtyř let.
V souvislosti s ukládáním souhrnného trestu u obviněného R. D. a R. K. byly
podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušeny výroky o trestu z příslušných rozsudků.
Dále bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. o
nárocích poškozených na náhradu škody.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2005, č. j. 4 To 225/2005-551,
byla odvolání družky obviněného R. D., odvolání obviněného K. D., J. D. a R. K.
proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 6. 1. 2005, č. j. 2 T
493/2003-439, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta. Uvedené usnesení
Krajského soudu v Brně obvinění R. D., K. D., J. D. a R. K. napadli dovoláním.
Dovolání obviněný R. D. opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g),
h) a l) tr. ř. Nesouhlasí se závěrem krajského soudu ohledně bodu 1) výroku o
vině. V tomto směru poukázal na absenci subjektivní stránky trestného činu. Ze
všech okolností je podle něj totiž zřejmé, že vrak vozidla byl odložen, neboť
byl zarostlý, neudržovaný a bez SPZ, proto zde nemohl být dán úmysl věc
odcizit. Pokud jde o bod 2) výroku rozsudku, uvedl, že údajní pachatelé byli
spatřeni v areálu, kam přelezli plot, avšak svědci nebyli schopni pachatele
identifikovat. Má za to, že rovněž u skutku pod bodem 4) výroku rozsudku nebyla
vina obviněnému prokázána. Byl-li obviněný uznán vinným trestným činem krádeže
podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., musel by svým činem způsobit
škodu nikoliv malou. Škodou nikoliv malou se ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák.
rozumí škoda dosahující nejméně částky 25.000,- Kč. V žádném z popsaných skutků
však škoda této částky nedosahuje. Domnívá se proto, že nemohl být uznán vinným
kvalifikovanou skutkovou podstatou trestného činu krádeže podle odst. 2 § 247
tr. zák. Je zřejmé, že z tohoto důvodu nemohl být ani ukládán trest v rozpětí
trestní sazby podle § 247 odst. 2 tr. zák., čímž mu byl podle jeho názoru
uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve
výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl
uznán vinným a „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí
nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedených v písmenech a)
až k), mimo důvodu podle § 265b písm. g), protože se nejednalo o pokračující
trestný čin a škoda způsobená v bodě 1) je 15.000,- Kč, v bodě 2) 8.000,- Kč a
v bodě 4) 16.280,- Kč, kteréžto škody nelze sčítat, ale zakládají samostatný
trestný čin, stanovením viny a trestu podle sazby odstavce 2 tak byl porušen
trestní zákon, konkrétně ustanovení o ukládání trestů“. Vzhledem k těmto
skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně
zrušil a Okresnímu soudu v Břeclavi přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl. Současně podal podnět předsedovi senátu Okresního soudu v
Břeclavi k postupu podle § 265h odst. 3 tr. ř. s tím, aby navrhl Nejvyššímu
soudu přerušení výkonu rozhodnutí.
Obviněný K. D. dovolání podal s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1
písm. c), g) tr. ř. Vytkl soudu, že učinil závěr o vině pod bodem 4) výroku
rozsudku na základě výpovědi F. D. Ten však pouze uvedl, že doma se bavili
o tom, že A., R., J. a K. měli někde vzít bočnice, což nelze považovat za přímý
důkaz a dále poukázal na rozpory ve výpovědích ostatních spoluobviněných.
Kromě toho je přesvědčen, že soudy se nijak nevypořádaly s otázkou, jakým
způsobem se zúčastnil tohoto skutku. Podle jeho názoru není zřejmé, zda-li šlo
o účastenství ve formě spolupachatelství a proč, které důkazy tomu nasvědčují,
či zda se jednalo o formu pomoci. Je tedy dán dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný
odůvodnil tím, že v dětství utrpěl poranění lebky, dokáže obtížně vnímat
skutečnosti, špatně se vyjadřuje, nedokáže učinit jakýkoliv delší projev,
souvisle číst, psát, veškeré jednání za něj obstarává matka. S ohledem na tento
zdravotní stav mu byl přiznán plný invalidní důchod, navštěvuje odborného
lékaře MUDr. R. K., B. Byť není zbaven způsobilosti k právním úkonům, má za to,
že není schopen se sám náležitě hájit a již v přípravném řízení mu měl být ve
smyslu ustanovení § 36 odst. 2 tr. ř. ustanoven obhájce. Navrhl, aby Nejvyšší
soud napadené rozhodnutí zrušil a Okresnímu soudu v Břeclavi přikázal, aby věc
v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Podal též podnět předsedovi
senátu Okresního soudu v Břeclavi k postupu § 265h odst. 3 tr. ř., neboť je
zřejmé, že řízení trpí vadami, v novém řízení bude nutno ukládat jiný trest, a
výkon tohoto trestu považuje za neopodstatněný.
Jak v dovolání uvedl obviněný J. D., důvody dovolání podle § 265b odst. 1
písm. g) a l) tr. ř. spatřuje v tom, že výrok o vině ke skutku pod bod bodem 4)
a 5) soudy opřely o výpověď nezl. F. D. Podle názoru obviněného je však tato
výpověď procesně nepoužitelná, neboť F. D. nebyl poučen o právu odepřít
výpověď, pokud jde o jeho příbuzného, a u jeho výslechu nebyl přítomen zákonný
zástupce. Obviněný pokládá jeho svědectví za nepřímé, protože vypovídal jen o
tom, co slyšel. Sám přiznává, že se na celé věci podílel pouze tak, že šel do
výkupny k paní S. domluvit prodej hliníku, popírá však jakoukoliv účast na
trestné činnosti. Z toho dovodil, že „zde není dána subjektivní stránka
trestného činu čin spáchat, případně měl-li poskytnout pomoc, pak se soud měl
zabývat i tímto účastenstvím ve smyslu pomoci“. Namítl, že těmito úvahami se
soud vůbec nezabýval, nepřizpůsobil tomu trest, ani se nevypořádal s tím, proč
jeho výpovědi neuvěřil. Má-li být usvědčován také výpovědí obviněného K. D.,
domnívá se, že jde o osobu s úrazem hlavy s duševními následky, která není
schopna samostatně jednat, reprodukovat myšlenky atd., tudíž není schopna sama
se náležitě hájit, a proto měl mít při jednotlivých úkonech v trestní věci
obhájce. Se zřetelem k těmto skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí zrušil a Okresnímu soudu v Břeclavi přikázal, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl. V dovolání zmínil, že zároveň podal
předsedovi senátu Okresního soudu v Břeclavi podnět podle § 265h odst. 3 tr.
ř., aby navrhl Nejvyššímu soudu přerušení výkonu rozhodnutí.
V podaném dovolání obviněný R. K. uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1
písm. g) a l) tr. ř. Má za to, že v průběhu celého řízení nebylo dostatečně
prokázáno, že by skutek pod bodem 1) skutečně spáchal. Tvrdí, že Okresní soud v
Břeclavi závěr o vině učinil toliko na podkladě výpovědi obviněného mladistvého
F. D. Je však toho názoru, že jeho výpověď nekoresponduje s žádným z dalších
důkazů, když je navíc velmi kusá a neurčitá. Nelze z ní totiž dovodit, jak se
obviněný na trestné činnosti podílel, zda ve formě spolupachatelství,
účastenství, případně zda mohl jednat ve skutkovém omylu. Dodal, že výpověď
obviněného mladistvého F. D. trpí procesní vadou, neboť nebyl ve smyslu
ustanovení § 91 odst. 1 tr. zák. (správně má být uvedeno trestního řádu) poučen
o právu odepřít výpověď v neprospěch svého bratra R. K. Uvedl, že z hlediska
naplnění skutkové podstaty trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a)
tr. zák. v dané věci chybí subjektivní stránka trestného činu. Jak vyplývá z
výpovědi F. D., vrak vozidla byl neudržovaný, bez registrační značky, zarostlý
trávou. Ze všech okolností tedy bylo možno usuzovat na to, že se jedná o věc
odloženou, konkrétně o kovový odpad. Vzhledem k této skutečnosti se domnívá, že
zde nemohl být dán jeho úmysl přisvojit si cizí věc tím, že se jí zmocní.
Nesouhlasí rovněž se způsobem stanovení výše škody. Je přesvědčen, že při
určování výše škody vzniklé sešrotováním vraku vozidla nelze vycházet z
hodnoty vozidla téže značky, pokud se jedná o pojízdné, řádně udržované,
provozuschopné a registračními značkami opatřené vozidlo, když v posuzované
věci výše škody měla být stanovena v hodnotě vraku vyplacené výkupem kovového
šrotu, tedy ve výši cca 600,- Kč. Takto stanovená výše škody by neumožňovala
jednání obviněného kvalifikovat jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1
písm. a) tr. zák., protože by nedosáhla výše škody nikoliv nepatrné ve smyslu §
89 odst. 11 tr. zák., tj. částky nejméně 5.000,- Kč. S ohledem na shora uvedené
navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a Okresnímu soudu v
Břeclavi přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. I u
tohoto obviněného je obsahem dovolání podnět předsedovi senátu Okresního soudu
v Břeclavi k postupu podle § 265h odst. 3 tr. ř., tj. k tomu, aby předseda
senátu podal návrh Nejvyššímu soudu k přerušení výkonu rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně souhrnně ke všem
dovoláním, byla-li uplatněna s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1
písm. g) a l) tr. ř., konstatovala, že jimi uváděný dovolací důvod pro podání
dovolání nekoresponduje s obsahem odůvodnění podání, neboť uváděné argumenty se
týkají výlučně hodnocení důkazů z hlediska právní kvalifikace a v závislosti na
tom ukládání trestu. S ohledem na dostupný spisový materiál nezastává názor, že
by skutková zjištění byla v extrémním rozporu s právním posouzením jednání
obviněných. Ostatně ani ohledně dovolání obviněného K. D. podaného z důvodu
dovolání vymezeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. z dostupných
spisových materiálů nevyplývá, že by v daném případě byly dány důvody pro
nutnou obhajobu ve smyslu ustanovení § 36 odst. 2 tr. ř. Za dané situace
navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných R. D., J. D. a R. K. odmítl
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť byla podána z jiného důvodu, než je
uveden v § 265b tr. ř. Ohledně obviněného K. D. navrhla odmítnout dovolání
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou
přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána obviněnými jako
osobami oprávněnými, jejich podání byla učiněna prostřednictvím téhož obhájce
[§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze
podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní
náležitosti stanovené v § 265f tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř. S výjimkou dovolání obviněných K. D. a R. D., byl v dovolání ostatních
obviněných uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že
skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin,
třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní
kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině
popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit
od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a
protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat
činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov.
rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.
nemají povahu právně relevantních námitek. Vedle již zmíněných rozhodnutí
ústavního soudu je rovněž k předmětné otázce nutno zmínit rozhodnutí Ústavního
soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, kdy Ústavní soud uvedl, že „Nejvyšší soud jako soud
dovolací není už samotným vymezením dovolacích důvodů již uváděným ustanovením
trestního řádu povolán k plnému soudnímu přezkumu rozsudků nižších soudů
činných v trestním řízení. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud
jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů.
Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku (§ 265a odst. 1
trestního řádu) ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším
soudem. Nejvyšší soud není povolán k dalšímu již třetímu justičnímu zkoumání
skutkového stavu. Neodůvodněný nebo pouze neurčitou argumentací podepřený
poukaz na nesprávné právní posouzení musí mít Nejvyšší soud možnost odmítnout.
Je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1
trestního řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní
iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení
odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 trestního řádu).
Absenci subjektivní stránky obviněný R. D. dovozuje z toho, že nemohl mít úmysl
věc odcizit, neboť šlo o vrak, který byl odložen, byl zarostlý, neudržovaný a
bez SPZ. S tímto názorem obviněného se Nejvyšší soud neztotožnil. Na věci
opuštěné se vztahuje ustanovení § 135 odst. 3 zákona č. 40/1964, občanský
zákoník. Podle tehdy platného znění tohoto ustanovení na věci skryté, jejichž
vlastník není znám, a na věci opuštěné platí přiměřeně režim ustanovení § 135
odst. 1 a 2 občanského zákoníku týkající se věci ztracené. To znamená, že není-
li vlastník znám, je nálezce povinen odevzdat ji příslušnému státnímu orgánu. Nepřihlásí-li se o ni vlastník do jednoho roku od jejího odevzdání, připadá věc
do vlastnictví státu. Nálezce by tedy měl věc opuštěnou odevzdat, zatímco
obviněný se tímto způsobem nezachoval, naopak, věc prodal, aniž by mu patřila a
po vlastníkovi vozidla nijak nepátral. Z výpovědi spoluobviněného mladistvého
F. D. totiž plyne, že vrak vozidla zn. Honda stál u jedné garáže, navíc ve
vagónové kolonii, kde lze předpokládat, že vrak vozidla bude mít svého
majitele. Lze proto usoudit, že obviněný neměl jakýkoliv zájem na tom, aby
vlastníka vraku vozidla zjišťoval. Z tohoto pohledu se jeví argumentace
obviněného jako účelová. Za této situace Nejvyšší soud neshledal námitku
obviněného opodstatněnou. Nejvyšší soud je toho názoru, že tato námitka
obviněného je založena na konstrukci jiných, než objektivně zjištěných
skutečností. Stejně lze pohlížet na námitky vznesené obviněným ke skutku pod
bodem 2) a pod bodem 4), když podle tvrzení obviněného mu vina nebyla
prokázána. Lze tudíž shrnout, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil jen námitky ryze skutkového charakteru. Skutky pod bodem 1), 2), 4) výroku o vině byly spáchány během doby kratší čtyř
měsíců, zjevně je mezi nimi blízká časová souvislost /skutek pod bodem 1) byl
spáchán dne 6. 2. 2003 a skutek pod bodem 4) dne 17. 5. 2003/, dále lze
konstatovat, že byly vedeny jednotným záměrem (zmocnit se cizí věci), naplňují
stejnou skutkovou podstatu trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a)
tr. zák. a není rovněž pochyb, že všechny útoky byly provedeny podobným
způsobem. Ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák. byly rovněž splněny všechny znaky
pokračujícího trestného činu. Protože u pokračujícího trestného činu se škoda
způsobená jednotlivými dílčími útoky sčítá, dosáhla v dané věci škoda celkové
hodnoty 39.280,- Kč. Jde o částku, která převyšuje hranici 25.000,- Kč škody
nikoliv malé, proto je namístě právní kvalifikace jednání obviněného podle §
247 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. Za trestný čin krádeže podle § 247
odst. 2 tr. zák. lze uložit trest odnětí svobody v rozpětí trestní sazby šesti
měsíců až tří let. Byl-li obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání 16
měsíců, nejde o trest, který by vybočoval z mezí trestní sazby stanovené
trestním zákonem (jak se domnívá obviněný). Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
lze dovolání podat, je-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon
nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v
trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jak bylo shora
konstatováno, obviněnému byl uložen trest v dolní polovině trestní sazby § 247
odst. 2 tr. zák. Je tedy zřejmé, že v dané věci nemohl být dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. úspěšně uplatněn.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá v tom, že bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl
v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Uvedený dovolací důvod má tedy dvě alternativy, k oběma Nejvyšší soud
přihlížel, protože v dovolání obviněných nebyl uplatněný dovolací důvod blíže
konkretizován.
Tento dovolací důvod (v části první) má zajišťovat nápravu tam, kde soud
druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí
napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž
byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání
nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u
odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy
řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li
splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem
byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Za této situace
není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval námitky
obviněných (R. D., J. D. a R. K.) uvedené v odvolání za nedůvodné. Tím, že
odvolací soud postupem podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a
odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž byla podána odvolání, je zřejmé že
odvolání obviněných, i ostatních oprávněných osob – družky obviněného R. D. I.
D. - podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít, že obviněným nebyl
přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Pokud obviněný R. D. spojil s
tímto dovolacím důvodem otázku pokračujícího trestného činu či otázku ukládání
trestů, jde o námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. ř. nekryjí. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dospěl k
závěru, že konkrétními námitkami obviněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř. nenaplnil, a proto ohledně tohoto dovolacího důvodu rozhodl
tak, že podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl,
protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
Třebaže obvinění v dovolání konkrétní námitky k druhé alternativě dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tedy že byl v řízení mu
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) tr. ř.,
neuvedli, Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího
důvodu byly uplatněny ostatní dovolací důvody, tj. dovolací důvody podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. (u obviněného R. D., J. D. a R. K.), podle § 265b odst.
1 písm. h) tr. ř. (u obviněného R. D.). Těmito dovolacími důvody se Nejvyšší
soud zabýval jednotlivě a jsou odůvodněny u každého z jmenovaných obviněných na
jiném místě tohoto rozhodnutí.
Pokud jde o námitky obviněného K. D. k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést pouze následující.
Obviněný podal odvolání pouze proti výroku o trestu a i přes tuto skutečnost
uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to přesto, že
na tento případ dopadá rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. trest., které stanoví,
že „jestliže odvolání bylo podáno toliko proti výroku o trestu rozsudku soudu
prvního stupně a odvolací soud podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával
zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i
správnost postupu řízení, které mu přitom předcházelo (aniž byl přitom povinen
přezkoumat jiné výroky postupem podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř.), může dovolatel
napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl
odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně“. Směřuje-li
přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle § 254
odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumávat ani podle § 254 odst. 2, 3
tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle § 265i odst.
1 písm. a) tr. ř. Tolik tedy k nezbytnosti odmítnutí dovolání obviněného K. D.,
pokud jde o dovolání uplatněné s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný uplatnil s tím,
že v řízení neměl obhájce, ač ho podle zákona měl mít.
Uvedený dovolací důvod /§ 265b odst. 1 písm. c) tr. ř./ dopadá na případy, kdy
v příslušné trestní věci byly dány podmínky nutné obhajoby ve smyslu § 36 tr.
ř. a obviněný musel být v řízení zastoupen obhájcem, ať již zvoleným (§ 37 tr.
ř.) nebo ustanoveným (§ 38 tr. ř.), a přitom vůbec žádného obhájce neměl. Právo
na obhajobu patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak
mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách [viz např. čl. 6 odst. 3
písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod uveřejněné ve
sdělení č. 209/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů], tak i ústavními
předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod č. 2/1993 Sb., ve
znění úst. zák. č. 162/1998 Sb.).
Nejvyšší soud zjistil, že obviněný v průběhu celého trestního řízení neměl
obhájce. V otázce způsobilosti obviněného se náležitě hájit, tj. k existenci
důvodu nutné obhajoby podle § 36 odst. 2 tr. ř. dospěl Nejvyšší soud k
následujícím závěrům:
Konstantní judikatura v tomto směru zastává stanovisko, že obviněný musí mít
obhájce také tehdy, považuje-li to soud a v přípravném řízení státní zástupce
za nutné, zejména proto, že vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obviněného
mají pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit (§ 36 odst. 2 tr. ř.).
Pochybnosti o způsobilosti se hájit mohou vzniknout např. u obviněných, u nichž
duševní stav vyvolává v tomto směru pochybnosti, dále u obviněných hluchých,
hluchoněmých, němých, slepých, s vadami řeči nebo těžce nemocných, anebo u
obviněných, kteří neumí číst a psát (srov. č. 27/1997 Sb. rozh. tr. a č.
65/1978 Sb. rozh. tr.). Takovým důvodem může být i právní nebo skutková
složitost projednávané věci nebo okolnost, že obviněný nemá obhájce, ač
spoluobviněný, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy prvního obviněného, má dva
specializované obhájce, atd.
Jak vyplývá ze spisu, obviněný v přípravném řízení byl řádně poučen o právech
obviněného, mimo jiné o tom, že není povinen vypovídat. Tohoto práva v
přípravném řízení nevyužil a vypovídal. K dotazu na zdravotní stav uvedl, že se
cítí zdráv a je schopen výslechu a prohlásil, že obhájce si volit nebude (viz
protokol o výslechu obviněného na čl. 47 – 48). U hlavního líčení dne 30. 8.
2004 odmítl k věci vypovídat. Taktéž odmítl učinit výpověď ohledně své osoby a
ohledně svého zdravotního stavu (viz protokol o hlavním líčení ze dne 30. 8.
2004 – čl. 321). Z těchto skutečností je patrné, že nebylo zjištěno nic, co by
nasvědčovalo tomu, že obviněný nebyl schopen se v předcházejícím řízení
náležitě hájit, tj. že by trpěl takovou tělesnou či duševní vadou, v jejímž
důsledku by v průběhu řízení vyvstala potřeba tyto skutečnosti ověřovat.
Jinými slovy řečeno, ačkoliv obviněný zdůrazňuje, že není schopen samostatně
jednat, obtížně vnímá, špatně se vyjadřuje, že veškeré jednání za něj obstarává
matka atd., sám obviněný v předchozím řízení nijak potřebu ustanovení obhájce
nedal najevo. Utrpěl-li obviněný v dětství úraz hlavy, může mít sice toto
poranění vliv na jeho schopnost se vyjadřovat, nicméně tato okolnost sama o
sobě není ještě důvodem ke vzniku pochybností o jeho způsobilosti se náležitě
hájit podle § 36 odst. 2 tr. ř. Protože chování obviněného nebylo doprovázeno
jinými okolnostmi (např. výraznými změnami v jeho chování upozorňujícími na
tělesné nebo duševní vady), které by mohly mít vliv na schopnost vnímat prožité
události, reprodukovat je či reagovat na okolní vjemy atd. (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 3 Tdo 374/2003, publikované v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek č. 25, ročník 2004, pod T 598),
Nejvyšší soud nesdílí názor obviněného, že nebyl schopen se náležitě hájit.
Důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 2 tr. ř. nemohla založit ani právní či
skutková komplikovanost věci, neboť o takový případ v dané věci nejde.
Lze tedy uzavřít, že kromě toho, že se obviněný v dovolání zmiňuje, že
navštěvuje odborného lékaře, v předchozím řízení, ač měl možnost se ke svému
zdravotnímu stavu vyjádřit, neučinil tak, ani jinak nevyšlo najevo, že by
obhájce mít musel. Za této situace Nejvyšší soud dovolání obviněného ohledně
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl, aniž musel věc meritorně
přezkoumávat ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř.
Nejvyšší soud konstatuje, že i dovolání obviněného J. D. bylo podáno z jiného
důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. K procesní použitelnosti výpovědi
obviněného mladistvého F. D. s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst.
1 písm. g), l) tr. ř. lze uvést, že tak jako v případě obviněného R. D., nebylo
ani u tohoto obviněného rozlišeno, kterou alternativu dovolacího důvodu
uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. měl obviněný na mysli. Z obsahu
dovolání je však nepochybné, že jeho námitky směřují proti procesní
použitelnosti některých důkazů, proti hodnocení důkazů a ve svém důsledku proti
skutkovému zjištění, tedy proti tomu, že byl uznán vinným. Poukazuje na to, že
nesouhlasil se závěry vyvozenými z předložených důkazů, a proto si podal
odvolání do výroku o vině a trestu, když napadal zejména nedostatečnost důkazů,
jejich použitelnost a vzájemné rozpory. Vzhledem k tomu, že bylo jeho odvolání
krajským soudem zamítnuto podle § 256 tr. ř., podává z důvodů shora uvedených
dovolání. Zde však musí Nejvyšší soud konstatovat, že tvrzení obviněného o
rozsahu podaného opravného prostředku není pravdivé a z usnesení Krajského
soudu v Brně vyplývá (str. 3 usnesení Krajského soudu v Brně), že odvolání
bylo podáno pouze do výroku o trestu. Za této situace, kdy dovolací důvod
uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl jenom prostředkem k uplatnění
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který směřuje proti
výroku o vině bylo nutno dovolání J. D. odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. a)
tr. ř. [viz blíže výklad k obviněnému K. D. - § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a
rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. trest.].
Ani dovolání obviněného R. K. nebylo s to dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. naplnit. Pokud jde o námitky k výpovědi obviněného F. D.,
Nejvyšší soud zjistil následující. Před výslechem byl obviněný mladistvý F. D. poučen jako obviněný, tj. mimo jiné také o právu podle § 33 tr. ř. a podle § 92
odst. 2 tr. ř. odmítnout výpověď. Usnesení o zahájení trestního stíhání
převzal dne 30. 5. 2003, jeho obhájce dne 12. 6. 2003. Obhájce byl obviněnému
mladistvému ustanoven dne 5. 6. 2003. O výslechu obviněného dne 20. 6. 2003
byli vyrozuměni: obviněný mladistvý F. D. (dne 30. 5. 2003), rodiče mladistvého
F. D., zásilku převzal otec obviněného D. D. dne 30. 5. 2003, obhájce
obviněného JUDr. J. D. (zásilku převzal tentýž den jako opatření o ustanovení
obhájce, tj. dne 12. 6. 2003). Obviněný má jako svědek právo odepřít výpověď
vůči tomu ze spoluobviněných, s nímž je v blízkém příbuzenském vztahu (srov. §
100 odst. 1 tr. ř. věta za středníkem). Možnost využití tohoto práva je však
limitována skutečností, zda lze příslušnou část výpovědi odloučit od ostatních
částí, u nichž důvod pro odepření výpovědi není dán. Není-li výpověď svědka
nebo její část odlučitelná ve vztahu k ostatním spoluobviněným, má právo svědek
odepřít výpověď v celém rozsahu. V konkrétní věci se řízení vedlo proti více
obviněným v postavení spolupachatelů, jejichž trestnou činnost lze jen stěží od
sebe vzájemně oddělit. Obviněný mladistvý F. D. byl ještě před zahájením
výslechu znovu upozorněn na skutečnost, že nemusí vypovídat, přesto se
rozhodl, že vypovídat bude. Je to jeho výhradní právo určit způsob vedení
obhajoby. Nejvyšší soud považuje za vhodné dodat, že byť v trestním řízení má
obviněný jako svědek právo odepřít výpověď vůči tomu ze spoluobviněných, k
němuž je v blízkém příbuzenském vztahu, nemůže absence poučení sama o sobě
způsobovat procesní nepoužitelnost tohoto důkazu. Jinými slovy řečeno, tato
vada není tak podstatným porušením předpisů o dokazování v trestním řízení, že
by měla za následek neúčinnost důkazu. V části týkající se spolupachatelství
pachatel vznáší námitky, které jsou však projevem toho, že obviněný se
neztotožnil s učiněným skutkovým zjištěním. Je také zřejmé, že i když znak
skutkové podstaty trestného činu krádeže podle § 247 tr. zák. „zmocnit se cizí
věci“ opírá o tvrzení, že se cizí věcí zmocnit nemohl, neboť se jednalo o vrak
vozidla, bez registrační značky, zarostlý trávou, tudíž bylo možno se domnívat,
že jde o věc odloženou, nespadá uvedená námitka do kategorie námitek právních,
nýbrž do námitek skutkových. Jak již Nejvyšší soud uvedl k obsahově shodné
námitce obviněného R. D., věci opuštěné podléhají režimu § 135 odst. 3
občanského zákoníku, což však v dané věci není podstatné. Významné je, že
ačkoliv obvinění vznášejí námitku „odložené“ věci, nijak se nesnažili vlastníka
vraku zjistit, přestože vrak vozidla se nacházel ve vagónové kolonii v
blízkosti garáže. I když by se tato otázka mohla jevit jako ryze právní, není
tomu tak. Je totiž zřejmé, že oba obvinění ji vznášejí účelově, tj. s úmyslem
zbavit se trestní odpovědnosti.
Ne jinak tomu je i v případě, kdy se obviněný
snaží zpochybnit způsob stanovení ceny vozidla. Je třeba podotknout, že
kriteria rozhodná pro stanovení výše škody jsou obsažena v ustanovení § 89
odst. 12 tr. zák. Jde o jedno z hledisek hmotného práva, které je třeba vzít v
úvahu při stanovení výše škody. Pokud však obviněný poukazuje na způsob
stanovení výše škody, nejedná se o námitku, která by spadala do kategorie
námitek právních, nýbrž skutkových. To znamená, že taková námitka není
způsobilá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit, protože
nesouvisí s nesprávnou kvalifikací skutku nebo s otázkou jiného nesprávného
hmotně právního posouzení. Jak se podává ze znaleckého posudku znalce z oboru
ekonomika, ceny a odhady věcí movitých, Ing. M. O., časovou hodnotu vraku
stanovil na základě úrovně cen dílů na autovrakovišti, přičemž hodnotu vraku
stanovenou ve výši 15.000,- Kč pokládá za minimální, protože přesná cena dílů
se odvíjí od individuálních dohod mezi prodejci na vrakovištích a zájemcem. Cena je ovlivňována i dosažitelností těchto dílů, přičemž v dané věci se
jednalo o vůz méně obvyklý, čímž ceny dílů stoupají. Výše škody byla tedy
stanovena podle kritéria věty první § 89 odst. 12 tr. zák., čemuž nelze ničeho
vytknout. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného bylo podáno z
jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., proto jej podle § 265i odst. 1
písm. b) tr. ř. odmítl.
Ačkoliv všichni obvinění podali podnět předsedkyni senátu soudu prvního stupně
k postupu podle § 265h odst. 3 tr. ř. k přerušení výkonu trestu odnětí
svobody, u obviněného R. D. návrh na přerušení výkonu trestu odnětí svobody u
Nejvyššího soudu neučinila, rovněž tak u obviněných K. D., J. D. a R. K.
neshledala důvody pro předložení návrhu na odložení výkonu trestu odnětí
svobody. Rozhodování o přerušení či odložení výkonu trestu podle § 265h odst. 3
tr. ř. se tak stalo bezpředmětným.
Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o dovolání obviněných
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, aniž by věc musel věc meritorně
přezkoumávat ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. Ohledně rozsahu odůvodnění
Nejvyšší soud odkazuje na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. února 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann