6 Tdo 998/2024-497
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 11. 2024 o dovolání, které podal obviněný R. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2024, č. j. 67 To 212/2024-433, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 1 T 59/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále též „soud prvního stupně“ nebo jen „soud“) ze dne 15. 5. 2024, č. j. 1 T 59/2024-410, byl obviněný R. H. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b), písm. d) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že od přesně nezjištěné doby druhé poloviny roku 2020 nejméně do 5. 6. 2023 v Praze XY – XY, ulici XY XY, v bytě č. XY nacházejícím se v přízemí domu, který obžalovaný obýval společně s poškozeným D.
B., narozeným dne XY, jakožto svým spolubydlícím, opakovaně, v různě dlouhých intervalech, a to i několikrát do měsíce, zejména po požití alkoholu, který obžalovaný užíval pravidelně nejprve ve večerních hodinách a následně již po celý den, vědom si své nejen fyzické, ale i psychické převahy nad poškozeným, neboť si byl vědom, že se poškozený léčí s psychickými problémy, za účelem zjednání poslušnosti a oddanosti, spočívající v tom, aby poškozený činil přesně to, co obžalovaný požadoval, mimo jiné, aby poškozený sháněl finanční prostředky, které se obžalovanému nedostávaly z důvodu toho, že obžalovaný nepracoval, pasujíc se do role pána domu, opakovaně činil na poškozeného nejen psychický nátlak v podobě výhružek směřujících na život poškozeného, tak na jeho rodinu, dále poškozeného opakovaně fyzicky napadal, přičemž agresivita obžalovaného vygradovala dne 3.
5. 2023, kdy obžalovaný bez jakéhokoliv důvodu přišel k poškozenému, který ležel ve své posteli a spal, uchopil poškozeného jednou rukou podkrkem a začal poškozeného rdousit či škrtit až do doby, než poškozený upadl do bezvědomí, ve kterém se blíže nezjištěnou dlouhou dobu nacházel, kdy po procitnutí poškozeného obžalovaný stále držel poškozeného pod krkem, rdousil či škrtil jej a poškozený byl nucen vytočit hlavu, aby se mohl plně nadechnout, kdy jednání obžalovaného mělo na poškozeného takový dopad, že se poškozený začal třást, až obžalovaný dostal ze svého jednání strach, a proto zavolal rychlou záchrannou službu, kdy po příjezdu zdravotníků je obžalovaný informoval o tom, že poškozený měl nejspíše epileptický záchvat, aby tak zakryl své jednání, kdy poškozený toto nijak, jednak ze strachu z obžalovaného a jednak z prožitého šoku, nerozporoval, načež došlo k ošetření poškozeného ve Fakultní nemocnici Bulovka, a dále dne 28.
5.
2023 obžalovaný přišel k poškozenému, který ležel ve své posteli a spal, kdy poškozeného nejprve probudil a následně poškozeného rukama sevřenýma v pěst opakovaně bil do hlavy a obličeje, následně poškozeného začal rdousit či škrtit a to takovou silou, až poškozený začal chroptět, kdy během toho obžalovaný poškozenému sdělil: „Zachrochtej mi ještě!“, a vzhledem k síle rdoušení či škrcení upadl poškozený do bezvědomí, ve kterém se blíže nezjištěnou dlouhou dobu nacházel, čehož se obžalovaný zalekl a zavolal rychlou záchrannou službu, kdy po příjezdu zdravotníků je obžalovaný informoval o tom, že poškozeného napadla neznámá osoba, což poškozený nijak, jednak ze strachu z obžalovaného a jednak z prožitého šoku, nerozporoval, načež došlo k ošetření poškozeného ve Fakultní nemocnici Bulovka, kdy byla zjištěna zranění dosahující ze soudně lékařského hlediska ublížení na zdraví, a to zlomenina nosního septa na dvou místech a zlomenina vrcholu nosních kůstek, která poškozeného omezovala v obvyklém způsobu života po dobu dvou týdnů v důsledku bolestí nosu na dotek či jiný kontakt, při smrkání a nosní hygieně a obecně při mimice obličeje, podkožní krevní výrony, dále krvácející tržná rána rtu, krvavé levé oko, podkožní krevní výrony pod oběma očima, tržné rány na dolním rtu, škrtící rýha na krku, a dále dne 31.
5. 2023 obžalovaný přišel k poškozenému, který ležel ve své posteli a spal, kdy poškozeného nejprve probudil a začal poškozenému vyčítat, že kvůli němu nemůže spát, že kvůli tomu přišel o práci, následně poškozeného rukama sevřenýma v pěst opakovaně udeřil do hlavy a obličeje, následně poškozeného začal rdousit či škrtit, a to takovou silou, až poškozený upadl do bezvědomí, které trvalo blíže nezjištěnou dlouhou dobu, kdy po procitnutí poškozeného obžalovaný v rdoušení či škrcení pokračoval, přičemž se zeptal poškozeného: „Život, nebo smrt?“, kdy po sdělení poškozeného: „Život!“, obžalovaný v rdoušení ustal, kdy po příjezdu zdravotníků je obžalovaný informoval o tom, že poškozeného napadla neznámá osoba, což poškozený nijak, jednak ze strachu z obžalovaného a jednak z prožitého šoku, nerozporoval, načež došlo k ošetření poškozeného ve Fakultní nemocnici Bulovka, kdy byla zjištěna zranění dosahující ze soudně lékařského hlediska uškození na těle a to podkožní krevní výron v oblasti levé očnice, tržná ranka pod levým okem, tržné rány předsíňové sliznice dolního rtu, škrtící rýha na krku staršího data při dolní části krku, přičemž tímto jednáním způsobil obžalovaný poškozenému D.
B. kromě psychické újmy těžkou újmu spočívající v takovém zhoršení jeho chronické paranoidní schizofrenie, že poškozený byl dlouhodobě hospitalizován od 5. 6. 2023 do 23. 10. 2023, tj. 140 dnů, v Psychiatrické léčebně Bohnice, a vyvolání úzkostí, dále mu způsobil zranění mající ze soudně lékařského hlediska charakter ublížení na zdraví v podobě zlomeniny nosní přepážky a zlomeniny vrcholu nosních kůstek, ale i drobná poranění, a to zejména v podobě podlitin či bolestivých míst na různých místech těla.
2. Obviněný byl za tento zločin odsouzen podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. l tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit poškozené společnosti Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky, IČ: 471 14 304, škodu ve výši 21 933 Kč.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 16. 7. 2024, č. j. 67 To 212/2024-433, jímž ho podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení městského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. Podle obviněného byla porušena zásada dvojího přičítání při stanovení výměry trestu odnětí svobody, která je vyjádřena v § 39 odst. 5 tr. zákoníku. Soud prvního stupně totiž k dlouhodobosti páchání daného zločinu přihlédl jak v rámci právní kvalifikace, jelikož naplňuje znak kvalifikované skutkové podstaty, tak i jako k přitěžující okolnosti v rámci úvah o trestu. Na rozdíl od zohlednění výše škody násobně převyšující kvalifikační znak dané skutkové podstaty jako přitěžující okolnosti takto nelze postupovat v případě zohlednění doby, po kterou byl trestný čin páchán, protože zákon neposkytuje pevně stanovené hranice, ve vztahu k nimž by bylo možné posuzovat překročení základní intenzity pro naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty. K této námitce odvolací soud pouze citoval nepřiléhavou judikaturu. Dále obviněný uvádí, že soudy bagatelizovaly jeho prohlášení viny jako polehčující okolnosti, která měla mít vyšší význam při stanovení výměry trestu. Tento postup soudů neodpovídá zásadám pro ukládání trestu, ani běžné praxi v této situaci, zvlášť v případě, když je obviněnému poprvé ukládán tento druh trestu.
5. Závěrem svého dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze a dále postupoval podle § 265l tr. ř.
6. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který připomenul, že dovolatel opakuje ve svém dovolání obhajobu, kterou uplatnil již ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu. S námitkami obviněného se přitom odvolací soud vypořádal v bodech 7. – 12. odůvodnění svého usnesení napadeného předmětným dovoláním. Podrobně vyhodnotil všechny okolnosti významné pro stanovení druhu a výměry trestu včetně zohlednění intenzity, s níž dovolatel naplnil znak kvalifikované skutkové podstaty „po delší dobu“. Z hlediska dovolání je podstatné, že dovolatel brojí toliko proti přiměřenosti uloženého trestu. Proto nezbývá než připomenout, že námitky směřující proti druhu či výměře trestu lze uplatňovat pouze pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména též nesprávné vyhodnocení polehčujících okolností a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu. Přiměřeností trestu by se Nejvyšší soud mohl v dovolacím řízení zabývat pouze, když by nastala výjimečná situace, v níž by docházelo k porušení ústavní zásady proporcionality trestních sankcí. Státní zástupce v tomto směru cituje relevantní judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu. Dovolatel však nenamítá, že by byl uložený trest v rozporu se zásadou proporcionality trestních sankcí. Porušení uvedené zásady ani nic nenasvědčuje, neboť volbu druhu a výměry trestu přesvědčivým způsobem odůvodnil již soud prvního stupně v bodě 8. odůvodnění jeho rozsudku.
7. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání
9. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání.
10. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], · obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.].
11. Úvodem je na místě upozornit, že samotný výrok o trestu je možno z hmotněprávních pozic napadat především prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu, což ovšem není případ této trestní věci, neboť dovolateli byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména například nesprávné vyhodnocení kritérií podle § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, v zásadě nelze v dovolání podřazovat pod dovolatelem uplatněné ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je „jiné
nesprávné hmotně právní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku), a ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. Pod zmíněnou variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podřazovat jen taková pochybení, která spočívají např. v nesprávné aplikaci ustanovení o ukládání úhrnného a souhrnného trestu v případě souběhu trestných činů, nebo třeba při ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu, neboť se jedná o jinou problematiku hmotněprávní povahy než týkající se otázky druhu a výměry uloženého trestu, na kterou míří, jak bylo již uvedeno, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod číslem 22/2003 Sb. rozh. tr.).
12. Je tak třeba uvést, že pod druhou variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze podřadit námitku dovolatele, podle níž byl porušen zákaz dvojího přičítání téže okolnosti k jeho tíži (či k jeho prospěchu) stanovený § 39 odst. 5 tr. zákoníku. Podle obviněného mu byla okolnost spočívající v dlouhodobosti páchání daného trestného činu přičtena jak v rámci právního posouzení skutku kvalifikovanou skutkovou podstatou trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 2 písm. d) tr.
zákoníku, tak i jako přitěžující okolnost při ukládání trestu. Na rozdíl od pochybení při posuzování kritérií pro uložení souhrnného, úhrnného či společného trestu, zmiňovaného výše, nesměřuje námitka porušení zákazu dvojího přičítání podle § 39 odst. 5 tr. zákoníku k posouzení hmotněprávní problematiky samostatné od stanovení druhu a výměry trestu, tedy kupř. k tomu, zda k souběhu došlo, k jakému jeho druhu, případně, jestli jsou splněny podmínky pro ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu.
Posouzení otázky, jestli došlo k dvojímu přičtení téže okolnosti v rámci právního posouzení skutku a současně i při ukládání trestu jako přitěžující nebo polehčující okolnosti, se přímo váže ke stanovení druhu a výměry trestu. Tento závěr lze podpořit i odkazem na systematiku trestního zákoníku, tedy konkrétně na to, že zmíněný zákaz je upraven pod § 39 odst. 5 tr. zákoníku, k němuž je řazena rubrika „stanovení druhu a výměry trestu“.
13. Ačkoliv popsaná námitka dovolatele není vzhledem k poskytnutému výkladu podřaditelná pod jím uplatněný dovolací důvod, ani jiný důvod dovolání, Nejvyšší soud pro úplnost uvádí následující. Obviněný opomíjí, že ačkoliv okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby nelze znovu přičítat jako obecnou přitěžující okolnost, je stále přípustné, aby soud při ukládání trestu zohlednil, s jakou intenzitou byl naplněn zákonný znak, pod který je tato okolnost subsumována (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze dne 27. 1. 1972, sp. zn. 1 To 169/71, publikované pod č. 45/1972 Sb. rozh. tr.). Soud prvního stupně právě takto postupoval, jak vyplývá z bodu 8. jeho rozsudku, v němž uvedl, že „[D]louhodobost je v daném případě znakem kvalifikované skutkové podstaty, nicméně i v intencích daného ustanovení se jedná o dobu mimořádně dlouhou, kdy s ohledem na trvání poškozený nutně z této situace neviděl žádné východisko a pokusil se dokonce o sebevraždu“.
14. Nelze přitom akceptovat argumentaci dovolatele, podle které lze tento postup přijmout, pokud se jedná o zohlednění výše způsobené škody, nikoliv však ve vztahu k časovému rozsahu páchání trestné činnosti. V případě určování intenzity naplnění znaku objektivní stránky spočívajícího ve výši škody je sice podstatně jednodušší tuto intenzitu kvantifikovat. Nicméně vyšší složitost takového právního posouzení stran naplnění znaku založeného na délce doby, po kterou byla trestná činnost páchána, takový postup nevylučuje.
15. Pokud jde konkrétně o naplnění znaku „po delší dobu“ podle § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, pak lze uvést, že vzhledem k tomu, že již vlastní týrání je zlé nakládání, které se vyznačuje určitým trváním, musí se při páchání takového činu po delší dobu jednat o dobu trvání řádově v měsících. V souvislosti s tím je třeba zdůraznit, že čím méně intenzivní bude týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat, a naopak (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář.
2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1937). Určující je tedy nejen celková doba týrání, ale přihlédnout je třeba též ke konkrétnímu způsobu provedení činu, intenzitě týrání, jeho četnosti, míře zranitelnosti oběti apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 8 Tdo 105/2008, publikované pod č. 58/2008 Sb. rozh. tr. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1560/2017). Vzhledem k neurčité povaze daného znaku může být jeho posouzení (resp. posouzení, jak moc byla jeho kvalifikační mez překročena) sporné v situaci hraniční intenzity týrání, časového rozsahu kupříkladu jen v řádu týdnů, nebo nižšího počtu měsíců, případně v kombinaci uvedeného.
To však není případ právě posuzované věci.
16. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že týrání poškozeného trvalo po dobu tří let. Jedná se o velmi dlouhou dobu, tedy o několik desítek měsíců (od poloviny roku 2020 do poloviny roku 2023). K týrání poškozeného docházelo opakovaně i několikrát do měsíce jednáním spočívajícím ve fyzických útocích na něj (škrcení či rdoušení až do způsobení bezvědomí, bití pěstmi do hlavy a obličeje a způsobení zlomeniny nosu, krevních výronů a tržných ran na rtu či pod okem) i vytvářením psychického nátlaku v podobně výhružek směřujících na jeho život.
Nadto byla intenzita týrání zvyšována tím, že poškozený je osobou duševně nemocnou, a jako taková je i zranitelnější, přičemž obviněný svým jednáním psychické potíže poškozeného ještě prohloubil. Z uvedeného je tedy zřejmé, že došlo ke kombinaci značně intenzivního jednání s velmi dlouhou dobou jeho páchání. Není tak sporu o významném překročení doby nezbytné pro naplnění znaku obsaženého v § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku (páchá-li takový čin po delší dobu), což je možné zohlednit při ukládání trestu způsobem popsaným výše.
Rozhodně tedy nelze tvrdit, jak to činí dovolatel, že by takový postup nebyl v jeho věci přípustný. Stejný postup (jako při zohlednění výše škody) lze uplatit i při hodnocení míry intenzity naplnění jiného zákonného znaku (zde doba páchání trestného činu). K porušení zákazu dvojího přičítání podle § 39 odst. 5 tr. zákoníku proto ve věci dovolatele nedošlo.
17. Pod žádný z dovolacích důvodů není podřaditelná ani další námitka dovolatele, kterou soudům vyčítá nedostatečné zohlednění jeho prohlášení viny při stanovení druhu a výměry trestu. V tomto ohledu se již jedná o výhradu přímo směřující k přiměřenosti trestu, tedy založenou na jeho nesouhlasu s uloženým druhem nebo výměrou trestu. K přezkoumání výroku o trestu z hlediska jeho přiměřenosti však lze v dovolacím řízení přistoupit pouze v situaci, když je uložený trest ve srovnání se spáchaným trestným činem, resp. s k němu relevantními okolnostmi, tak zjevně neúměrný, že dochází k narušení ústavních práv dovolatele (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
9. 2023, sp. zn. 6 Tdo 846/2023). Ve věci obviněného se nicméně nejedná o případ, kdy by bylo možné hovořit o jeho zjevně excesivním trestním postihu vyvolávajícím nutnost kasačního zásahu Nejvyššího soudu, a to ani s ohledem na to, že před soudem prohlásil vinu. Naopak prohlášení viny obviněného soud prvního stupně zohlednil, a to tak, že mu uložil trest odnětí svobody v polovině trestní sazby za jím spáchaný trestný čin (viz bod 8. odsuzujícího rozsudku). Tímto způsobem rozhodl, přestože uznal obviněného vinným ze spáchání trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí ve třech jeho kvalifikovaných podobách [podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), d) tr.
zákoníku], k čemuž přistupovaly některé přitěžující okolnosti, jakož i zmíněná výší míra intenzity naplnění znaku vyjádřeného v § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Ani této námitce tudíž nemohl Nejvyšší soud přisvědčit.
V.
Způsob rozhodnutí
18. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ve svém dovolání uplatnil námitky, které se s uplatněnými dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. věcně rozešly. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.
19. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 11. 2024
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu