8 Tdo 1560/2017-31
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 2. 2018 o dovolání
obviněného J. M., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v
Liberci ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 55 To 109/2016, jako odvolacího soudu v
trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 32 T 57/2013,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 32 T
57/2013, byl obviněný J. M. uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235
odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 5. 2004 (dále „tr.
zák.“), a zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1,
odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Za trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr.
zák. byl podle § 235 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. odsouzen
k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, pro jehož výkon
byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Současně byl podle § 35 odst. 2 tr. zák. ve výroku o trestu zrušen rozsudek
Okresního soudu v České Lípě ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 31 T 80/2009, ve
spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne
9. 12. 2010, sp. zn. 55 To 429/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na něj
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu. Za zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst.
1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku za
použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání dvou let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto
trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl ve
výroku o trestu zrušen rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 13. 1.
2014, č. j. 32 T 57/2013-183, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad
Labem – pobočky v Liberci ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 55 To 229/2014, jakož i
všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
2. Proti označenému rozsudku prvního stupně podal obviněný odvolání směřující
proti všem jeho výrokům. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v
Liberci ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 55 To 109/2016, byl podle § 258 odst. 1
písm. a), d) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu
zrušen a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný J. M.
byl uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199
odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, za což byl podle § 199 odst. 2 tr.
zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu
odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl
pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr.
zákoníku byl ve výroku o trestu zrušen rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze
dne 13. 1. 2014, č. j. 32 T 57/2013-183, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu
v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 28. 8. 2014, č. j. 55 To
229/2014-205, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 8 Tdo 301/2017, byl z
podnětu dovolání obviněného rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky
v Liberci ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 55 To 109/2016, podle § 256k odst. 1, 2
tr. ř. zrušen; současně byla zrušena i všechna další rozhodnutí na zrušené
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. bylo Krajskému soudu v Ústí nad
Labem – pobočce v Liberci přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
4. V řízení po zrušení věci dovolacím soudem Krajský soud v Ústí nad Labem –
pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 55 To 109/2016, podle §
258 odst. 1 písm. a), d) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém
rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl
uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst.
1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku, § 43 odst.
2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let,
pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice
s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z
rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 13. 1. 2014, č. j. 32 T
57/2013-183, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky
v Liberci ze dne 28. 8. 2014, č. j. 55 To 229/2014-205, jakož i všechna další
rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu.
5. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný zločinu týrání osoby
žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku
dopustil tím, že od 6. 1. 2005 do 18. 5. 2011 ve společných domácnostech na
adresách O. a O. v Č. L. opakovaně psychicky a fyzicky napadal svoji družku J.
P., a to tak, že mu musela uprostřed noci, když se vracel opilý, chodit
otevírat vchodové dveře, když přišel domů sám, stahoval ji prudce za nohy z
postele, aby mu ohřála jídlo a dělala společnost, kdy nesměla od stolu odejít,
násilím ji opakovaně nutil k sexu, když odmítla, bil ji pěstmi do hlavy, což
vedlo situaci, že se sexu nedobrovolně podrobovala, aby nebyla bita, nutil ji
před ním masturbovat, u čehož se sám ukájel, splachoval jí antikoncepci, bil
ji, když odmítala plnit jeho příkazy, například odnášet cenné věci z domácnosti
do zastavárny, při jednom z útoků jí zlomil přední horní zub, vyhrožoval, že ji
píchne jehlou od injekční stříkačky, nutil ji chodit po čtyřech a štěkat jako
pes, u některých z útoků byla přítomna jejich nezletilá dcera XXXXX*), vodil si
do bytu ženské známosti z restaurace a poškozené nakazoval, aby je nerušila,
přičemž měla poškozená po fyzickém napadání modřiny po celém těle, které v
obličeji zakrývala make-upem, ale nevyhledala lékařské ošetření.
6. Pro úplnost je vhodné doplnit, že soudy nerozhodovaly v této věci poprvé.
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 13. 1. 2014, sp. zn. 32 T
57/2013, byl obviněný uznán vinným pod bodem 1. zločinem týrání osoby žijící ve
společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. a), d) tr. zákoníku, jehož
se měl dopustit skutkem popsaným v podstatě ve shodě s obžalobou (a též shodně
právně kvalifikovaným) v přesně nezjištěné době od října 2001 do 19. 5. 2011,
pod bodem 2. přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku
(skutek časově zařazený do přesně nezjištěné doby od 18. 1. 2012 do 19. 7.
2012) a pod body 3. a 4. přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1
tr. zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtyřicet
dva měsíce, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. K odvolání
obviněného byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci
ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 55 To 229/2014, podle § 258 odst. 1 písm. a), b),
c), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku o vině pod
bodem 1. a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla v rozsahu zrušení věc vrácena soudu
prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Podle § 258 odst. 2 tr. ř. byl
rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3
tr. ř. bylo rozhodnuto tak, že obviněnému byl za přečin nebezpečného
vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a přečin zanedbání povinné výživy
podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, které zůstaly pod body 2., 3., 4. nedotčeny,
podle § 196 odst. 1, § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody na
osm měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku
zařazen do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek soudu prvního
stupně nezměněn. V řízení po zrušení věci pak chronologicky následovala
rozhodnutí zmiňovaná pod body 1. až 4. tohoto usnesení Nejvyššího soudu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti rozsudku Krajského soud v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne
13. 6. 2017, sp. zn. 55 To 109/2016, podal obviněný prostřednictvím obhájce v
zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, ve věci
shledal „extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, pokud jde o přiměřenost
uloženého trestu a jejich následným právním posouzení“. Vytkl rovněž, že mu byl
uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve
výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl
uznán vinným.
8. Podle názoru obviněného odvolací soud porušil zásadu zákazu reformationis in
peius, když mu uložil trest odnětí svobody v téže výměře jako před zrušením
jeho rozhodnutí usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 8 Tdo
301/2017. Je si sice vědom skutečnosti, že za zločin týrání osoby žijící ve
společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku je možno
uložit trest odnětí svobody v rozpětí dvou až osmi let, s ohledem na
skutečnost, že původní rozhodnutí odvolacího soudu, jímž mu byl uložen souhrnný
trest odnětí svobody v trvání dvou let, bylo soudem dovolacím zrušeno toliko v
důsledku dovolání obviněného, však představoval trest odnětí svobody v trvání
dvou let ten nejpřísnější, který mu bylo možno uložit.
9. Obviněný upozornil na skutečnost, že dovolacím soudem zrušeným rozhodnutím
odvolacího soudu byl odsouzen za jednání, kterého se měl dopouštět od přesně
nezjištěné doby v říjnu 2001 do 18. 5. 2011, s výjimkou období od 5. 2. 2004 do
5. 1. 2005, avšak nyní odvolací soud upravil popis skutku tak, že jej časově
ohraničil obdobím od 6. 1. 2005 do 18. 5. 2011. Skutečnost, že se trestného
činu dopouštěl ve výrazně kratším časovém období, než jak bylo vymezeno v
původním rozhodnutí odvolacího soudu, se měla promítnout do úvah o výši
ukládaného trestu. Pokud tedy původním rozhodnutím odvolacího soudu byl
obviněnému uložen trest odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní
sazby, a to i s přihlédnutím, že od skutku uběhla delší doba a nebylo zjištěno,
že by se po dobu posledních tří let dopustil společensky škodlivé činnosti, pak
měl odvolací soud ve svém novém rozhodnutí do svých úvah promítnout i to, že se
doba trestněprávně postižitelného jednání zkrátila o několik let, od skutku
uběhl delší časový úsek a společensky škodlivého jednání se nedopustil po dobu
posledních čtyř let. Obviněný dodal, že si našel novou partnerku, žije
spořádaným životem a našel si práci. Odvolací soud se při úvahách o trestu
důsledně neřídil zákonnými hledisky pro ukládání trestů uvedenými v ustanovení
§ 39 a násl. tr. zákoníku. Měl za to, že s přihlédnutím k výrazné změně doby
páchání trestného činu, době, která od ukončení jednání uplynula, jakož i k
neúměrné době, po kterou proti jeho osobě bylo vedeno trestní stíhání, byly
splněny podmínky k užití ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném
snížení trestu odnětí svobody.
10. Připomněl, že trestní stíhání pro projednávanou trestnou činnost bylo proti
němu zahájeno usnesením ze dne 6. 8. 2012, avšak konečné rozhodnutí bylo
vyneseno až v červnu 2017, tedy téměř po pěti letech trestního stíhání a více
než šesti letech od ukončení jednání, v němž je spatřován zločin týrání osoby
žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
Odvolací soud tak měl podle jeho názoru akcentovat stupeň nebezpečnosti činu
pro společnost i v návaznosti na okolnosti, které nastaly až po jeho spáchání a
které zde byly v době vydání odsuzujícího rozhodnutí. V této souvislosti
odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 7 Tdo
1087/2009, z nějž vyplývá, že čím delší doba uplynula od spáchání trestného
činu, tím méně naléhavá je nutnost, aby jeho pachatel byl postižen, přičemž v
krajní podobě se tato zásada promítá až do promlčení trestního stíhání. Vztah
mezi spáchaným trestným činem a potřebou postihu jeho pachatele se postupem
času zeslabuje kontinuálně, a nikoli skokem tak, že trestný čin si po celou
dobu promlčecí doby drží původní stupeň společenské nebezpečnosti a teprve
momentem, kdy nastává promlčení trestního stíhání, tuto nebezpečnost ztrácí. Je
tedy logické, že čím je uvedený časový odstup od doby spáchání delší, tím je
stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost obecně nižší, z čehož
vyplývá také obecná důvodnost požadavku, aby se při posuzování stupně
nebezpečnosti činu pro společnost přihlíželo i k okolnostem, které nastaly v
době po jeho spáchání. Tuto myšlenku v dovolání dále podrobněji rozváděl.
11. Obviněný mínil, že uvedené úvahy by měly nalézt svůj odraz nejen v úvahách
o výměře trestu, ale eventuálně i při zvažování právní kvalifikace žalovaného
jednání z hlediska naplnění jeho materiální stránky. Domníval se, že pokud
odvolací soud rozhodoval o skutku, který byl spáchán před více než šesti lety,
nemůže tato okolnost zůstat bez vlivu na stupeň nebezpečnosti, resp. na
společenskou škodlivost. Odvolací soud mohl kvalifikovat jeho jednání podle §
199 odst. 1 tr. zákoníku, čímž by byla zároveň zohledněna skutečnost, že došlo
k výraznému zkrácení doby souzeného jednání oproti tomu, jak bylo vymezeno v
předchozím rozsudku odvolacího soudu. V tomto ohledu odkázal na rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2008, sp. zn. 11 To 37/2008, ve kterém
soud vyjádřil názor, že uplynula-li od spáchání projednávané trestné činnosti
delší doba, je v takovém případě nutno zkoumat i to, zda je reálně splněna
materiální podmínka podle ustanovení § 88 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb.,
trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (dále též jen „tr. zák.“), pro danou
kvalifikovanou skutkovou podstatu, a je přitom nutno vycházet z komplexního
hodnocení stupně nebezpečnosti pro společnost v reálném čase, tj. z hledisek
uvedených v § 3 odst. 4 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009, tedy jaký je
aktuálně zjištěný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Obviněný tak s
ohledem na výše uvedené učinil závěr, že odvolací soud projednávaný skutek
nesprávně právně posoudil, když jej kvalifikoval podle ustanovení § 199 odst.
1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
12. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je podle obviněného dán
„s ohledem na změnu v popisu skutku v rozsudku odvolacího soudu a dále v
souvislosti s průtahy v řízení“, které sám nezavinil, v důsledku čehož se
uložený trest jeví jako postih zcela nepřiměřený. V této souvislosti poukázal
na nález Ústavního soudu ČR ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I ÚS 554/04, v němž
Ústavní soud zdůraznil, že kompenzace porušení práva na přiměřenou délku řízení
podle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod může
být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Současně připomněl
některé z nich (např. upuštění od potrestání nebo mimořádné snížení trestu
odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby). Upozornil také na to, že
jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je zároveň třeba zkoumat,
zda zásah do osobní svobody obviněného je v souvislosti s délkou řízení ještě
proporcionálním zásahem či nikoliv.
13. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v
Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 6. 2017, č. j. 55 To
109/2016-339, jakož i další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Krajskému soudu v
Ústí nad Labem – pobočce v Liberci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl. Zároveň požádal o přerušení výkonu trestu odnětí svobody
podle § 265o odst. 1 tr. ř.
14. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání k námitce obviněného, že jeho
jednání bylo nesprávně právně kvalifikováno s ohledem na to, že doba jeho
trestného jednání byla výrazně zkrácena, a s ohledem na časový odstup od
projednávaného jednání, v důsledku čehož došlo ke snížení společenské
škodlivosti, připomněla, že zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí
podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který
týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící ve společném obydlí a takový čin
páchá po delší dobu. Pokud jde o dlouhodobost, pak se pod tímto pojmem rozumí
časový úsek v trvání řádově měsíců. Zdůraznila, že existuje provázanost mezi
posouzením doby týrání a jeho intenzitou v tom smyslu, že čím méně je týrání
intenzivní, tím delší dobu musí trvat a naopak, aby se mohlo jednat o naplnění
této okolnosti podmiňující vyšší trestní sazbu. Obviněný páchal předmětnou
trestnou činnost v období od 6. 1. 2005 do 18. 5. 2011, tedy po dobu celých
sedmi let se podle popisu skutku dopouštěl velmi intenzivního týrání,
zahrnujícího jak psychické, tak i fyzické násilí, které směřovalo do všech sfér
života poškozené. I přesto, že v předešlém stadiu řízení byla doba trestného
jednání obviněného vymezena delším časovým úsekem, neznamená to automaticky
zásah do změny právní kvalifikace ve prospěch obviněného, zejména při způsobu
zacházení obviněného s poškozenou. Několikaletý interval domácího násilí v
takové intenzitě, jak je popsáno v tzv. skutkové větě odvolacího soudu,
bezpochyby naplňuje zmíněnou okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby.
15. K námitce subsidiarity trestní represe, v jejímž rámci se obviněný
odvolával na judikaturu k zákonu č. 140/1961 Sb., trestní zákon, která
reflektovala zásady subsidiární úlohy trestní represe jako aplikační pravidlo
při stanovení viny, která se projevovala v používání materiálního korektivu
přílišné tvrdosti formálních znaků trestného činu, a to jak u základních, tak u
kvalifikovaných skutkových podstat, a to zejména prostřednictvím ustanovení § 3
odst. 1, 2, 4 a § 88 tr. zák., uvedla, že trestní zákoník č. 40/2009 Sb., podle
nějž bylo posuzováno trestné jednání obviněného, zavedl namísto aplikačního
pravidla pravidlo interpretační, a to v souladu s formálním pojetím trestného
činu. Opuštěním materiálního pojetí trestného činu a zavedením jeho formálního
pojetí trestním zákoníkem totiž zanikla možnost zohlednění určitých okolností
případu již při rozhodování o vině pachatele trestného činu, tedy v rovině
viny, přičemž tyto okolnosti je možné zohlednit jen při rozhodování o trestu.
Nad rámec řečeného však poukázala, že ani doba, která uplynula od spáchání
trestného jednání obviněného, nezeslabila účinky trestného jednání v rovině
trestněprávní, neboť délka řízení byla do značné míry zapříčiněna tím, že
orgány trestního řízení odpovídajícími procesními prostředky reagovaly na jeho
obhajobu.
16. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný
podřadil námitku porušení zákazu reformationis in peius. Státní zástupkyně
připustila, že teoreticky by námitka porušení zákazu reformationis in peius
mohla být podřazena pod uvedený dovolací důvod, a to v alternativě, podle které
lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen trest ve výměře mimo trestní
sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, a to
s ohledem na význam zákazu reformationis in peius jako jednoho ze stěžejních
principů spravedlivého procesu ve stadiu odvolacího řízení. Tomuto dovolacímu
důvodu by obsahově odpovídala námitka, že výměrou uloženého trestu byla
překročena horní hranice přípustné výměry, jak vyplývá ze zákazu reformationis
in peius. Obviněný však namítl, že mu byl uložen trest odnětí svobody ve stejné
výměře jako předchozím rozsudkem, který reagoval na značně delší dobu páchání
přisouzeného trestného činu, přičemž takovou námitku nelze pod dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit. Nadto poukázala, že v posuzované
trestní věci však prokazatelně k porušení zásady zákazu reformationis in peius
nedošlo.
17. Uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebyl
podle státní zástupkyně naplněn ani výhradou, že byl obviněnému uložen
nepřiměřený trest odnětí svobody, jelikož uložení nepřiměřeně přísného nebo
naopak mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto, ale ani
jiného dovolacího důvodu. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné napadat
pouze pochybení soudu, která se týkají druhu a výměry uloženého trestu v jasně
vymezených intencích, tedy druh trestu byl nepřípustný nebo byl trest uložen
mimo hranice příslušné trestní sazby. S poukazem na citovaný dovolací důvod se
nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost
uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně
respektována ustanovení, která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro
jeho ukládání. Dodala, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu, a to
odnětí svobody, přičemž tento trest byl vyměřen v rámci trestní sazby stanovené
v § 199 odst. 2 tr. zákoníku.
18. Pokud obviněný namítal, že mu měl být uložen trest podle § 58 odst.
1 tr. zákoníku, pak státní zástupkyně zdůraznila, že na aplikaci předmětného
ustanovení není zákonný nárok, neboť toto ustanovení může soud aplikovat,
odůvodňují-li to okolnosti případu nebo pro poměry pachatele, kdy by použití
trestní sazby odnětí svobody stanovené trestním zákonem bylo pro pachatele
nepřiměřeně přísné a lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání.
Obviněnému byl však předmětný trest ukládán v režimu podle § 43 odst. 2 tr.
zákoníku, tedy jako trest souhrnný za sbíhající se trestnou činnost, tedy i za
přečiny nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a zanedbání
povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl obviněný uznán
vinným rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 13. 1. 2014, sp. zn. 32 T
57/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v
Liberci, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 55 To 229/2014. Z toho důvodu, že těmito
rozhodnutími byl obviněnému uložen trest odnětí svobody, nebylo možné uložit
jiný druh trestu, přičemž podmínky pro využití předmětného moderačního
ustanovení k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody podle § 58 tr. zákoníku
nebyly shledány.
19. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr.
ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně
neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
21. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů
dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že
dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem
stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě
procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani
nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři.
Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem
odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci
nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat
Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
22. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a
úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací
soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu
odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro
posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“.
Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci
skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných
námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně
odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř.,
nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z
dovolacích důvodů.
23. Z hlediska napadeného rozhodnutí, obsahu dovolání obviněného a uplatněného
důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je významná otázka,
zda skutek, jak byl zjištěn a popsán odvolacím soudem ve výroku o vině jeho
rozsudku, vykazuje všechny zákonné znaky zločinu týrání osoby žijící ve
společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Obviněný
namítal, že jeho čin měl být kvalifikován podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku, a
to jak se zřetelem k výraznému zkrácení doby páchání činu oproti popisu skutku
v rozsudku odvolacího soudu, který byl zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne
27. 4. 2017, sp. zn. 8 Tdo 301/2017, tak především s ohledem na dobu, která
uplynula od spáchání projednávaného trestného činu. Tvrdil, že „časový odstup
od projednávaného jednání by měl nalézt svůj odraz nejen v úvahách o výměře
trestu, ale eventuálně i při zvažování právní kvalifikace žalovaného jednání z
hlediska naplnění jeho materiální stránky“. V této souvislosti odkázal též na
závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 7 Tdo
1087/2009, a Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 2008, sp. zn. 11 To 37/2008.
Námitky obviněného však nemohou obstát.
24. Zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst.
2 písm. d) tr. zákoníku se dopustí, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu
žijící s ním ve společném obydlí, páchá-li takový čin po delší dobu. Podle tzv.
právní věty rozsudku odvolacího soudu obviněný týral osobu blízkou žijící s ním
ve společném obydlí a páchal takový čin po delší dobu.
25. Podle stávající praxe soudů je znak „týrání“ vykládán v tom smyslu, že se
jím rozumí takové zlé nakládání s osobou blízkou žijící s pachatelem ve
společném obydlí, které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti, necitelnosti a
bezohlednosti a též určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké
příkoří (srov. např. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3. 6.
1983, sp. zn. 5 Tz 14/83, uveřejněné pod č. 20/1984 Sb. rozh. tr., usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005, uveřejněné pod č.
20/2006 Sb. rozh. tr., stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR ze
dne 18. 11. 1983, sp. zn. Tpjf 169/82, uveřejněné pod č. 11/1984 Sb. rozh.
tr.). Přitom není nutné, aby u týrané osoby vznikly nějaké následky na zdraví v
podobě zranění či jiné obdobné újmy. Souvisí to s tím, že týrání nemusí mít
nutně jen povahu fyzického násilí, ale může spočívat i v působení psychických
útrap. Vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti je požadavek, který se vztahuje k
jednání pachatele jako celku. Jednotlivé dílčí akty jednání pachatele, jsou-li
posuzovány izolovaně, samy o sobě nemusí být nutně příliš závažné. Podstatné
je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu daném
konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází, svou povahou, návazností,
četností, opakováním, stupňováním intenzity, charakterem vzájemného vztahu
pachatele a týrané osoby apod. Jsou-li jednotlivé dílčí akty jednání pachatele
nazírány v těchto souvislostech a zejména pak jako jeden celek, reálně přichází
v úvahu, že celé jednání pachatele vyznívá z hlediska stupně hrubosti a
bezcitnosti mnohem závažněji, než když jsou jednotlivé dílčí akty jednání
pachatele hodnoceny odděleně či samostatně (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1197/2008, ze dne 12. 8. 2010, sp. zn.
8 Tdo 957/2010, ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 7 Tdo 564/2013).
26. Co se týče znaku „po delší dobu“ jako okolnosti podmiňující použití vyšší
trestní sazby, vzhledem k tomu, že již vlastní týrání je zlé nakládání, které
se vyznačuje určitým trváním, musí se při páchání takového činu po delší dobu
jednat o dobu trvání řádově v měsících. V souvislosti s tím je třeba zdůraznit,
že čím méně intenzivní bude týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé
nakládání trvat, a naopak (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až
421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1937). Určující je tedy
nejen celková doba týrání, ale přihlédnout je třeba též ke konkrétnímu způsobu
provedení činu, intenzitě týrání, jeho četnosti apod. (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 8 Tdo 105/2008, publikované pod č.
58/2008 Sb. rozh. tr.).
27. Obviněný s poškozenou, s níž žil ve společném obydlí, nakládal způsobem,
který nelze označit než jako neakceptovatelný, zlý, vyznačující se vyšším
stupněm hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti. Obviněný ji prudce stahoval za
nohy z postele, aby mu ohřála jídlo a dělala společnost, kdy nesměla od stolu
odejít, násilím ji opakovaně nutil k sexu, když odmítla, bil ji pěstmi do
hlavy, což vedlo situaci, že se sexu nedobrovolně podrobovala, aby nebyla bita,
nutil ji před ním masturbovat, u čehož se sám ukájel, splachoval jí
antikoncepci, bil ji, když odmítala plnit jeho příkazy, například odnášet cenné
věci z domácnosti do zastavárny, při jednom z útoků jí zlomil přední horní zub,
vyhrožoval, že ji píchne jehlou od injekční stříkačky, nutil ji chodit po
čtyřech a štěkat jako pes, u některých z útoků byla přítomna jejich nezletilá
dcera XXXXX*), vodil si do bytu ženské známosti z restaurace a poškozené
nakazoval, aby je nerušila, přičemž měla poškozená po fyzickém napadání modřiny
po celém těle. S ohledem na tyto skutečnosti by bylo nepatřičné až absurdní
uvažovat o tom, že by takto intenzivní týrání, k němuž docházelo po dobu více
než sedmi let, bylo posouzeno jinak než jako týrání, které pokračovalo po delší
dobu. Jak již bylo uvedeno, při intenzivním týrání postačí i kratší doba,
přičemž vždy se musí jednat o dobu trvání řádově v měsících. V posuzovaném
případě se však jednalo o dobu trvání řádově v letech, a proto nelze uvažovat o
nenaplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty „po delší dobu“. Je nutno
souhlasit se státní zástupkyní, že skutečnost, že došlo ke zkrácení doby
trestného jednání obviněného v tzv. skutkové větě rozsudku odvolacího soudu
oproti zrušenému původnímu rozsudku odvolacího soudu soudem dovolacím,
neznamená nutnost změny právní kvalifikace ve prospěch obviněného, jelikož
zákonné znaky dané právní kvalifikace jsou stále naplněny.
28. Pokud jde o výtku stran údajné absence materiální stránky, resp. potřebného
stupně nebezpečnosti činu, dovolací soud považuje za potřebné připomenout, že
nebezpečnost činu pro společnost jakožto materiální znak trestného činu byla
součástí obecné definice trestného činu podle § 3 zákona č. 140/1960 Sb.,
trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009. Podle této předchozí právní úpravy
musely být naplněny nejen pojmové znaky v trestním zákoně uvedené (formální
stránka trestného činu), ale i znak nebezpečnosti činu pro společnost
(materiální stránka trestného činu). Nebezpečnost činu pro společnost působila
nejen jako jakýsi korektiv formálního pojetí trestného činu, ale s ohledem na §
88 odst. 1 tr. zák. materiálně bylo třeba posuzovat i okolnosti podmiňující
použití vyšší trestní sazby. Právě k této právní úpravě se váží rozhodnutí, na
která obviněný ve svém dovolání v této souvislosti odkázal, tedy usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1087/2009, a rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2008, sp. zn. 11 To 37/2008, která však
není možné v daném případě uplatnit. Aktuální právní úprava, tj. zákon č.
40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, je totiž založena
na formálním pojetí trestného činu. Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku trestným
činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který
vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z této definice trestného činu vyplývá,
že oproti definici trestného činu v § 3 tr. zák. došlo k vypuštění tzv.
materiálního znaku („pro společnost nebezpečný čin“). Formální pojetí trestného
činu podle důvodové zprávy k trestnímu zákoníku také lépe reflektuje oddělení
moci zákonodárné od soudní a výkonné, neboť vymezení trestných činů důsledně
ponechává na Parlamentu České republiky a soudům ponechává jen posuzování, zda
jsou jednáním konkrétního pachatele naplněny znaky trestného činu, aniž by soud
byl oprávněn dospět k závěru, že při naplnění zákonných znaků nejde o trestný
čin s ohledem na nesplnění jeho materiální podmínky.
29. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky
uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě
méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní
represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost
pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech
společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle
jiného právního předpisu. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní
vyplývajícího principu ultima ratio do trestního zákoníku má význam i
interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný
čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost činu
není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek
pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr.
zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba
zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného
činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií
vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům
zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který
není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně
uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice
trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové
podstaty.
30. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je tedy třeba
postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná
zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda
zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se
případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by
mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské
škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného
trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu
subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku a z ní
vyplývající princip ultima ratio, trestní odpovědnost pachatele (v
podrobnostech viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1.
2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
31. Jednání obviněného, který se velmi intenzivním způsobem dopouštěl týrání
poškozené, jak je popsáno v tzv. skutkové větě rozsudku odvolacího soudu, a to
po dobu více než sedmi let, nutno označit za zcela typický, běžný případ
zločinu týrání osoby blízké žijící s ním ve společném obydlí po delší dobu.
32. Pokud obviněný namítal, že odvolací soud mohl jeho jednání kvalifikovat
podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku i s ohledem na skutečnost, že se projednávané
trestného činu dopustil před více než šesti lety, je nutno zdůraznit, že tato
skutečnost nemá při rozhodování o jednání, které je posuzováno podle aktuální
právní úpravy, z hlediska právní kvalifikace význam. Pokud jde o samotné
naplnění okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, nelze zásadu
subsidiarity trestní represe přímo využít, a proto naplnil-li pachatel znaky
kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, nelze posoudit takové jednání
podle mírnější právní kvalifikace téže skutkové podstaty jen s odkazem na
zásadu subsidiarity trestní represe, což je důsledkem toho, že materiální znak
již není pojmovým znakem trestného činu (součástí jeho definice v § 13 odst. 1
tr. zák.). Okolnosti, které umožňují učinit závěr o menší škodlivosti takového
konkrétního jednání (např. vzhledem k době, která uplynula od spáchání činu
zakládajícího znak opětovnosti, jako zvlášť přitěžující okolnosti), je možno
zohlednit v rámci úvahy o stanovení druhu a výměry trestu (viz stanovisko
trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012,
uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 22. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 84/2011, uveřejněné pod č. 58/2011 Sb. rozh.
tr.).
33. Skutek obviněného popsaný ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu byl
proto opodstatněně právně kvalifikován jalo zločin týrání osoby žijící ve
společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
34. Další námitky obviněného směřovaly proti výroku o trestu, a to ve dvou
rovinách. Jednak vytkl, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl-li mu
uložen trest odnětí svobody na dva roky, byl porušen zákaz reformationis in
peius, jelikož původním rozsudkem odvolacího soudu, který byl dovolacím soudem
zrušen, mu byl rovněž uložen trest odnětí svobody na dva roky, ačkoli v
napadeném rozsudku odvolacího soudu je výrazně zkrácena doba, po kterou se
obviněný trestného činu dopouštěl, od skutku uběhl delší časový úsek a navíc se
obviněný po dobu posledních čtyř let nedopustil dalšího společensky škodlivého
jednání. Měl za to, že se odvolací soud při úvahách o trestu důsledně neřídil
zákonnými hledisky pro ukládání trestů uvedenými v ustanovení § 39 a násl. tr.
zákoníku. Dále pak obviněný pokládal uložený trest se zřetelem k okolnostem
souvisejícím s délkou řízení, dobou uplynuvší od spáchání činu, způsob jeho
života po spáchání činu za nepřiměřeně přísný a měl za to, že mělo být použito
ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí
svobody.
35. V souvislosti s výtkou vztahující se k trestu uloženému odvolacím soudem je
podstatné připomenout, že za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu
důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno,
pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v
porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např.
pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný
trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu,
apod. Uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu v důsledku
nesprávného vyhodnocení kritérií podle § 39, § 41 a § 42 tr. zákoníku nelze v
dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn.
11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb.).
36. Obviněný však ve vztahu k výroku o trestu odkázal též na důvod dovolání
uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm.
h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh
trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo
trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán
vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, že buď byl
uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co
do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu.
37. Logický výklad ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze v tomto
případě založit na úvaze, že může-li obviněný s odkazem na tento důvod dovolání
namítat, že mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v
trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, může i namítnout, že mu
měl být uložen trest mírnější s odkazem na zákaz reformace in peius. Ve prospěch takového závěru svědčí i to, že důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je jediným dovolacím důvodem, v jehož
rámci lze uplatnit námitky proti výroku o trestu (nejde-li i ve vztahu k výroku
o trestu o výhrady založené na tom, že napadené rozhodnutí spočívá na jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř.). Dovolací soud si je vědom rovněž právního názoru Ústavního
soudu, podle něhož nerespektování zákazu reformationis in peius v oblasti
základů trestní odpovědnosti může věc posunout do ústavně právní roviny, neboť
se může zhoršit procesní postavení obviněného, a to jen v důsledku využití
odvolacího práva, čímž dojde k porušení práva na spravedlivý proces, přičemž
žádný soud nemůže omezovat svůj přezkum tak, že se odmítne zabývat námitkou
porušení některé z esenciálních zásad spravedlivého procesu (k tomu př. nálezy
Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05, ze dne 8. 6. 2006,
sp. zn. II. ÚS 304/04, aj.).
38. Zákon v ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř., jež se týká řízení po přikázání
věci dovolacím soudem k novému projednání a rozhodnutí, stanoví, že byl-li
napadený rozsudek zrušen jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch
obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch
(tzv. zákaz reformationis in peius). To znamená, že orgán činný v trestním
řízení po projednání věci v rozsahu pokynů dovolacího soudu a při respektování
jím vysloveného právního názoru nesmí změnit rozhodnutí v neprospěch
obviněného, a to s výjimkou případu, když byl rozsudek zrušen též (nebo jen) v
důsledku odvolání podaného v neprospěch obviněného. Podle § 259 odst. 4 část
věty před středníkem tr. ř. v neprospěch obviněného může odvolací soud změnit
napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v
neprospěch obviněného. Tím je současně vyjádřen zákaz reformationis in peius,
tj. zákaz změnit napadený rozsudek soudu prvního stupně v neprospěch
obviněného, pokud odvolací soud nerozhoduje z podnětu odvolání státního
zástupce podaného v neprospěch obviněného. Za změnu rozhodnutí v neprospěch
obviněného nutno považovat jakoukoli změnu a v kterémkoli výroku, pokud z
podnětu opravného prostředku podaného ve prospěch obviněného zhoršuje postavení
obžalovaného a přímo se ho dotýká, bez ohledu na to, o které otázce z těch, o
nichž se v trestním řízení rozhoduje, bylo v daném případě rozhodováno (viz
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 1998, sp. zn. 5 Tz 57/98,
uveřejněný pod č. 22/1999 Sb. rozh. tr.). V posuzované věci odvolací soud
rozhodoval výlučně z podnětu odvolání obviněného, proto nemohlo v žádném směru
dojít k rozhodnutí v jeho neprospěch.
39. Nejvyšší soud však ve vztahu k zásadě zákazu reformationis in peius
neshledal v postupu odvolacího soudu žádného pochybení. Obviněnému byl
rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočkou v Liberci ze dne 28. 6.
2016, sp. zn. 55 To 109/2016, posléze zrušeným Nejvyšším soudem z podnětu
dovolání obviněného, uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let,
pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. V nyní napadeném rozsudku
odvolacího soudu mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let,
pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému byl tedy uložen
trest stejného druhu a ve stejné výměře jako předchozím rozhodnutím, ačkoli
byla ve prospěch obviněného zkrácena doba, po kterou páchal předmětnou trestnou
činnost. Zkrácení doby, po kterou obviněný páchal danou trestnou činnost, však
nezpůsobila změnu právní kvalifikace trestného činu, jehož se obviněný
dopustil, a tak se odvolací soud pohyboval ve stejném rozpětí pro uložení
trestu odnětí svobody, jako v předchozím řízení, tj. v rozpětí od dvou do osmi
let ve smyslu § 199 odst. 2 tr. zákoníku (za užití § 43 odst. 1, 2 tr.
zákoníku). Odvolací soud v řízení po přikázání věci dovolacím soudem uložil
obviněnému trest odnětí svobody na samé spodní hranici zákonného rozpětí
stanoveného § 199 odst. 2 tr. zákoníku, tedy trest odnětí svobody v nejnižší
možné výměře. Trest uložený odvolacím soudem v nyní dovoláním napadeném
rozsudku tak ve svém souhrnu nezhoršuje postavení obviněného, a není proto v
rozporu se zákazem reformationis in peius.
40. Pod důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze podřadit
výhrady obviněného, že uložený trest je trestem nepřiměřeně přísným a že mělo
být použito ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu
odnětí svobody. Ačkoliv námitky obviněného nelze podřadit pod žádný z důvodů
dovolání uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., dovolací soud pro úplnost
poznamenává, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, jakými
úvahami se řídil při stanovení druhu trestu a jeho výměry, a závěry, k nimž
dospěl, též náležitě zdůvodnil (viz zejména strana 11 napadeného rozsudku
odvolacího soudu). Obviněnému jako pachateli nejen zločinu týrání osoby žijící
ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, ale i
sbíhajících se přečinů nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr.
zákoníku a zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, byl podle
§ 199 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody ve
výměře dvou let, tedy na dolní hranici zákonné trestní sazby, jež činí dva až
osm let. Takto uložený trest nelze hodnotit jako neadekvátní a nepřiměřeně
přísný. V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud přiléhavě upozornil právě na ty
okolnosti, které byly ve světle úvah o druhu a výměře trestu relevantní.
Odvolací soud přihlédl k tomu, že od skutku uběhla delší doba a že se po dobu
posledních čtyř let obviněný nedopustil společensky škodlivé činnosti, přihlédl
však i k přitěžujícím okolnostem, tedy k tomu, že obviněný byl v minulosti
opakovaně souzen i trestán a společenská škodlivost nyní projednávaného
trestného činu je vysoká.
41. K té části dovolání, v níž obviněný namítl, že mu měl být trest odnětí
svobody uložen podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku pod dolní hranicí zákonné
trestní sazby, je třeba uvést, že ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku
představuje prostředek soudcovské individualizace trestu, který umožňuje
zmírnění trestu odnětí svobody. Postup podle § 58 tr. zákoníku umožňuje řešit
situaci, kdy vzhledem k okolnostem konkrétního případu a osobě pachatele
představuje i dolní zákonná sazba trestu odnětí svobody nepřiměřený trest pro
pachatele. Trestní zákoník sice neváže postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku
na „výjimečné“ okolnosti případu ani na „mimořádné“ poměry pachatele, ale již z
názvu tohoto ustanovení je zřejmé, že půjde o mimořádné snížení trestu odnětí
svobody, a nikoli o pravidelný postup soudu. Proto jej nemohou odůvodnit jen
běžně se vyskytující skutečnosti. Pro aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku je
tedy nutné respektovat výjimečný charakter tohoto ustanovení a použít ho jen v
těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech zde uvedených
podmínek. Nemůže se jednat o souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž
jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného
činu běžně nevyskytují a výrazně snižují závažnost trestného činu, neboť jen za
splnění těchto předpokladů může nabýt charakteru okolností výjimečných (např. věk blízký věku mladistvých, obviněný spáchal čin pod vlivem tíživých osobních
nebo rodinných poměrů, které si sám nezavinil, k činu byl vyprovokován surovým
násilným jednáním poškozeného apod.; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014, publikované pod č. 24/2015-I. Sb. rozh. tr.). Ze znění § 58 odst. 1 tr zákoníku lze dovodit tři podmínky nezbytné k
mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby: (1)
jsou zde určité okolnosti případu nebo poměry pachatele, které způsobují, že
(2) použití normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody – s ohledem na
její dolní hranici – by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že (3) lze
dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání. Všechny
tři podmínky jsou stanoveny kumulativně a musí být splněny zároveň. Závěr o
nepřiměřené přísnosti trestu uloženého v rámci normální (nesnížené) sazby
trestu odnětí svobody se musí opírat o zhodnocení okolností případu a poměrů
pachatele, nestačí jen názor soudu o přílišné přísnosti trestní sazby a její
dolní hranice. Okolnostmi případu se z hlediska postupu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku rozumí všechny skutečnosti, které mají vliv na posuzování povahy a
závažnosti spáchaného trestného činu a možností nápravy pachatele (§ 39 odst. 1, 2 tr. zákoníku). Pokud jde o poměry pachatele, jejich význam pro mimořádné
snížení trestu odnětí svobody se zhodnotí podobně jako význam okolností
případu. Jestliže poměry pachatele ovlivnily spáchání trestného činu, přihlédne
se k nim již v rámci okolností případu, jinak musí být poměry pachatele z
hlediska § 58 odst. 1 tr.
zákoníku takového rázu, že trest odnětí svobody
uložený v rámci normální (nesnížené) zákonné trestní sazby, byť i na její dolní
hranici, by se u tohoto pachatele důvodně pociťoval jako podstatně citelnější
než u jiných pachatelů a byl by příliš přísný. V tomto směru se zde uplatní
všechny osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry pachatele, které jsou podle §
39 odst. 1 tr. zákoníku jedním z obecných hledisek pro stanovení druhu trestu a
jeho výměry.
42. V této souvislosti nutno upozornit na již ustálenou judikaturu Nejvyššího
soudu, v jejímž smyslu námitky obviněného ohledně odvolacím soudem
neaplikovaného ustanovení § 58 tr. zákoníku nenaplňují dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 263/2016, ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 4
Tdo 890/2016, ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1051/2014, ze dne 26. 7. 2016,
sp. zn. 6 Tdo 969/2016 aj.). Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko
výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s
povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by
byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze
dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Zásada přiměřenosti trestních
sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a
humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována
ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní
svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony.
Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda
zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je
ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného
statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní
svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o
opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle
dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu
ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). O žádný takový extrémní případ, jak
již bylo vyloženo dříve, se ale v posuzované věci nejedná. Okolnosti
vyhodnocené odvolacím soudem jako okolnosti polehčující ve spojení i s dalšími
okolnostmi případu či poměry pachatele rozhodně nejsou natolik výjimečné, aby
dovolily vyslovit závěr, že by použití trestní sazby odnětí svobody stanovené
trestním zákoníkem bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout
jeho nápravy i trestem kratšího trvání (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 6 Tdo 780/2016).
43. Trest, který byl obviněnému uložen, tedy není ani druhem trestu, který
zákon nepřipouští, ani mu nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu
stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, a v
konkrétním případě jej rozhodně nelze vnímat ani jako trest extrémně přísný a
zjevně nespravedlivý.
44. Konečně dovolací soud neshledal důvodnou ani námitku obviněného, že v
řízení došlo k průtahům, které obviněný sám nezavinil, v důsledku čehož mu
porušení práva na přiměřenou délku řízení mělo být kompenzováno prostředky
trestního práva, např. upuštěním od potrestání nebo mimořádným snížením trestu
odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, k čemuž však nedošlo, a proto
se mu uložený trest jevil jako zcela nepřiměřený.
45. Nejvyšší soud nezpochybňuje, že porušení práva na projednání věci v
přiměřené lhůtě ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) je významným zásahem do principů
zaručujících právo na spravedlivý proces. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka
trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který nejenže v obecné
rovině odporuje smyslu práva obviněného (ale i poškozeného) na spravedlivý
proces, ale je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje
účelu trestního řízení.
46. Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva
(dále „ESLP“) posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti případu s
přihlédnutím ke kriteriím zakotveným v judikatuře tohoto soudu, jimiž jsou:
složitost případu, chování stěžovatele a postup státních orgánů a to, oč se
stěžovateli ve sporu jedná, tj. co je pro něj v sázce (např. věc E. proti
Německu, č. 8130/78, rozsudek ze dne 15. 7. 1982; věc C. proti Itálii, č.
9381/81, rozsudek ze dne 25. 6. 1987; věc I. S. r. l. proti Itálii, č.
12088/86, rozsudek ze dne 27. 2. 1992; věc K. proti Polsku, č. 30210/96,
rozsudek velkého senátu ze dne 26. 10. 2000; věc W. proti Polsku, č. 27785/95,
rozsudek ze dne 19. 10. 2000, aj.).
47. Z relevantní judikatury ESLP je však možno vyčíst, že v případě porušení
práva na přiměřenou délku řízení, přičemž tento závěr je vždy individuální,
vyslovuje soud porušení Úmluvy, případně přizná spravedlivé zadostiučinění.
ESLP ale akceptuje, že dostatečnou formou kompenzace – na úrovni vnitrostátní
úpravy smluvních států ? může být i zmírnění trestu, jestliže je soud použije
výslovně proto, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a
uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn (rozsudek E. proti Německu
ze dne 15. 7. 1982, č. 8130/78, srov. též REPÍK, B.: K otázce právního
prostředku nápravy při překročení přiměřené lhůty řízení. Bulletin advokacie,
6-7/2001, str. 13). Za těchto podmínek má ESLP za to, že smluvní stát poskytl
dostatečnou ochranu právům vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že stěžovatel
ztrácí postavení poškozeného podle čl. 34 (dříve čl. 25) Úmluvy a tím i
legitimaci k podání stížnosti. V rozsudku ze dne 26. 6. 2001 ve věci B. proti
Norsku, č. 26390/95, formuloval ESLP vztah mezi porušením práva na vyřízení
věci v přiměřené lhůtě a jeho kompenzací v podobě stanovení výše trestu ještě
přesněji, když uvedl, že zmírnění trestu nezbavuje jednotlivce postavení
poškozeného podle čl. 34 Úmluvy, avšak z tohoto obecného pravidla existuje
výjimka, pokud národní orgány dostatečně průhledným způsobem konstatovaly
porušení pravidla přiměřené délky řízení a toto pochybení již kompenzovaly
zmírněním trestu, a to výslovným a měřitelným způsobem. Je-li splněna taková
podmínka, dospívá ESLP k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen.
48. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, na
který odkázal i obviněný v dovolání, opíraje se o tyto poznatky, zdůraznil, že
ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp.
kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní
trestnímu právu. Je proto povinností obecných soudů využít všech takových
prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva na
osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v
přiměřené lhůtě. To vše takovým způsobem, aby byla především zajištěna ochrana
základních práv obviněného a současně vyloučeno nastoupení mezinárodněprávní
odpovědnosti České republiky za porušení závazků plynoucích z Úmluvy.
49. Poznamenal, že zároveň s otázkou spravedlivého procesu a jeho dílčí
součásti, tedy práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, je třeba zkoumat
otázku, jaké důsledky má porušení svou povahou procesních základních práv ve
sféře základních práv stěžovatele, která jsou svou povahou hmotně právní.
Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je zřejmé, že zároveň je
třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody obviněného (čl. 8 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod), obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v
souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (obdobně
též nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/06, a ze dne
10. 5. 2007, sp. zn. III. ÚS 715/06).
50. Dovolací soud konfrontoval průběh trestního stíhání se stěžejními kritérii
relevantními pro posuzování přiměřenosti délky řízení (složitost věci, postup
orgánů činných v trestním řízení, význam trestního řízení pro pachatele a jeho
jednání) a shledal, že délka řízení nemohla relevantně ovlivnit druh a výměru
uloženého trestu, jelikož ji jednoznačně nelze označit za nepřiměřenou.
51. Z obsahu spisu vyplývá, že sdělení obvinění pro skutek kvalifikovaný jako
zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2
písm. d) tr. zákoníku bylo obviněnému doručeno dne 6. 8. 2012 (č. l. 2). Nutno
dodat, že trestní stíhání bylo zahájeno i pro skutek kvalifikovaný jako přečin
nebezpečné vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a dne 12. 9. 2012 bylo
zahájeno trestní stíhání obviněného pro skutek kvalifikovaný jako přečin
zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku (č. l. 3, 4). Trestní
stíhání obviněného bylo orgány činnými v přípravném řízení prováděno bez
významnějších průtahů, a to i s ohledem na skutečnost, že bylo třeba vyšetřit
více skutků, vyslechnout řadu svědků, obstarat informace ohledně finanční
situace obviněného aj. a mezi jednotlivými úkony nebyly delší časové prodlevy. Obžaloba byla na obviněného podána u Okresního soudu v České Lípě dne 14. 3. 2013 a byla vedena pod sp. zn. 32 T 57/2013 (č. l. 151 až 155). Okresní soud v
České Lípě usnesením ze dne 4. 6. 2013 rozhodl o spojení trestní věci
obviněného vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 32 T 57/2013 a sp. zn. 32 T
117/2013, s tím, že nadále bude trestní řízení vedeno pod sp. zn. 32 T 57/2013
(č. l. 163). První hlavní líčení nařízené na 23. 9. 2013 bylo odročeno na 13. 1. 2014 z důvodu nepřítomnosti obviněného (č. l. 166). Z důvodu neznámého
pobytu obviněného, v důsledku čehož mu nemohlo být doručeno předvolání k
hlavnímu líčení a obžaloba, byl dne 23. 9. 2013 vydán příkaz k zatčení
obviněného, na základě něhož byl obviněný dne 28. 9. 2013 předveden a byla mu
doručena obžaloba sp. zn. 32 T 57/2013, návrh na potrestání sp. zn. 32 T
117/2013, usnesení o spojení těchto věcí a předvolání k hlavnímu líčení na 13. 1. 2014 (č. l. 168). Dne 13. 1. 2014 se konalo hlavní líčení a byl vyhlášen
odsuzující rozsudek, který byl obviněnému doručen až dne 2. 6. 2014, jeho
obhájci již dne 28. 2. 2014 a státnímu zástupci Okresního státního
zastupitelství dne 4. 3. 2014 (č. l. 187), přičemž je patrné, že předsedkyně
senátu žádala o prodloužení lhůty k vyhotovení rozsudku (č. l. 188), a to
především z důvodu většího počtu rozhodnutých věcí, které vyžadovaly
odůvodňování, přičemž předsedkyně senátu měla tři jednací dny v týdnu. Proti
tomuto rozsudku podal obviněný odvolání do protokolu po vyhlášení rozsudku, a
to do výroku o vině i trestu (č. l. 181). Odůvodnění odvolání bylo Okresnímu
soudu v České Lípě doručeno dne 1. 4. 2014 (č. l. 190). Věc byla předložena
Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci k rozhodnutí o odvolání
dne 12. 6. 2014 (č. l. 195). Dne 28. 8. 2014 bylo konáno veřejné zasedání
odvolacího soudu (č. l. 201), který rozsudkem ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 55 To
229/2014, podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu
prvního stupně zrušil ve výroku o vině pod bodem 1. a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla v rozsahu zrušení věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání
a rozhodnutí. Podle § 258 odst. 2 tr. ř. byl rozsudek soudu prvního stupně
zrušen ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř.
bylo rozhodnuto tak, že
obviněnému byl uložen za přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1
tr. zákoníku a přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, které zůstaly pod body 2., 3., 4. nedotčeny, podle § 196 odst. 1, §
43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody na osm měsíců, pro jehož
výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s
ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn (č. l. 205 a násl.). Předseda senátu žádal o prodloužení termínu k vyhotovení
rozhodnutí z důvodu množství a složitosti vyřizovaných věcí a pro dovolenou (č. l. 204). Po vrácení věci soud prvního stupně postupoval v intencích pokynů
odvolacího soudu a nařídil hlavní líčení na den 4. 2. 2015, avšak obhájce
obviněného požádal z osobních důvodů o odročení hlavního líčení (č. l. 214). Předvolání k hlavnímu líčení se obviněnému podařilo doručit až dne 19. 8. 2015,
soud prvního stupně následně konal hlavní líčení dne 4. 9. 2015 (č. l. 229). Hlavní líčení bylo odročeno na den 10. 12. 2015 za účelem předvolání a
předvedení svědkyně H. D. (č. l. 230), hlavní líčení konané dne 10. 12. 2015
bylo opět odročeno na den 12. 1. 2016 za účelem vyhlášení rozsudku (č. l. 238). Dne 12. 1. 2016 soud prvního stupně vyhlásil odsuzující rozsudek, kterým
obviněného uznal vinným pod bodem 1. trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a pod bodem 2. zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí
podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku (skutek totožný s nyní
posuzovaným jednáním obviněného, č. l. 241 až 242). Rozsudek soudu prvního
stupně byl obviněnému doručen 1. 2. 2016 a jeho obhájci dne 29. 1. 2016 (č. l. 248 verte). Proti rozsudku prvoinstančního soudu podal obviněný prostřednictvím
obhájce odvolání, které bylo Okresnímu soudu v České Lípě dodáno dne 5. 2. 2016, přičemž odůvodnění odvolání bylo podáno dne 25. 2. 2016 (č. l. 254). Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, kterému byla věc předložena
dne 16. 3. 2016 (č. l. 255), konal o odvolání obviněného dne 28. 6. 2016
veřejné zasedání a podle § 258 odst. 1 písm. a), d), tr. ř. zrušil napadený
rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že
obviněného uznal vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle
§ 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku (č. l. 270-271). Následně předseda
senátu požádal o prodloužení termínu k vyhotovení rozhodnutí z důvodu množství
vyřizovaných věcí (č. l. 273). Označený rozsudek byl obviněnému doručen dne 31. 10. 2016 (č. l. 283 verte), jeho obhájci dne 31. 8. 2016 (č. l. 281) a
okresnímu státnímu zastupitelství dne 1. 9. 2016 (č. l. 283 verte). Proti
tomuto rozsudku podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání dne 30. 12. 2016 (č. l. 298). Věc byla Nejvyššímu soudu předložena dne 6. 3. 2017 (č. l. 305). Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 8 Tdo 301/2017,
byl z podnětu dovolání obviněného rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem –
pobočky v Liberci ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 55 To 109/2016, podle § 256k
odst. 1, 2 tr. ř. zrušen a podle § 265l odst. 1 tr. ř.
bylo Krajskému soudu v
Ústí nad Labem – pobočce v Liberci přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl (č. l. 308 až 313). Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka
v Liberci, kterému byla věc předložena dne 10. 5. 2017 (č. l. 316), ve veřejném
zasedání konaném dne 13. 6. 2017 vyhlásil nyní dovoláním napadený rozsudek. Předseda senátu požádal o prodloužení termínu k vyhotovení rozhodnutí z důvodu
množství vyřizovaných věcí a indispozičního volna (č. l. 338). Rozsudek byl
obviněnému doručen dne 6. 9. 2017 (č. l. 348 verte), jeho obhájci dne 24. 7. 2017 (č. l. 347 verte) a okresnímu státnímu zastupitelství dne 26. 7. 2017 (č.
l. 348 verte). Proti tomuto rozsudku podal obviněný opět dovolání dne 25. 9.
2017 (č. l. 368). Po doručení usnesení odvolacího soudu všem oprávněným osobám
a uplynutí dovolací lhůty byl spisový materiál s dovoláním obviněného dne 8.
12. 2017 předložen Nejvyššímu soudu (č. l. 374).
52. Na podkladě těchto zjištění je možné shrnout, že trvání a průběh trestního
stíhání (i přes vady zjištěné v rozhodovací činnosti soudů obou stupňů)
nedokládají zaviněné průtahy na straně orgánů činných v trestním řízení, jež by
svým významem a závažností opodstatňovaly jiné, pro obviněného příznivější
rozhodnutí o druhu a výměře trestu. Naopak lze upozornit, že délka řízení se
protáhla v rámci řady měsíců z důvodu opakovaného neúspěchu při doručování
písemností obviněnému pro nezastižení jeho osoby či nemožnost zjistit, kde se
nachází (např. č. l. 162, 167, 219, 224). Podle dovolacího soudu lze proto
konstatovat, že věc byla projednána ve lhůtě, kterou nelze vnímat jako
evidentně nepřiměřenou.
53. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiného
důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř. a dílem
relevantně uplatněnou námitkou dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. naplněn nebyl. Dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné,
Nejvyšší soud je proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak
v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
54. Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného na odložení výkonu
rozhodnutí, poněvadž obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu
(což nevylučuje, aby k takovému postupu učinil podnět). Předseda senátu soudu
prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu
Nejvyššího soudu – též s ohledem na výsledek řízení o dovolání – důvody pro
případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 2. 2018
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.