Samotná skutečnost, že obviněný byl předán do České republiky, aniž se vzdal uplatnění zásady speciality, není důvodem pro zastavení trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. c) tr. ř. jen proto, že státní zástupce v přípravném řízení nepodal návrh podle § 198 odst. 3 z. m. j. s. na vyžádaní dodatečného souhlasu se stíháním obviněného, pokud je toto trestní stíhání vedeno v České republice pro jiný skutek spáchaný před předáním bez omezení jeho osobní svobody vazbou a dosud nedošlo k jeho pravomocnému odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, a ani mu nebylo pravomocně uloženo ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody [§ 198 odst. 1 písm. a) z. m. j. s.].
Samotná skutečnost, že obviněný byl předán do České republiky, aniž se vzdal uplatnění zásady speciality, není důvodem pro zastavení trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. c) tr. ř. jen proto, že státní zástupce v přípravném řízení nepodal návrh podle § 198 odst. 3 z. m. j. s. na vyžádaní dodatečného souhlasu se stíháním obviněného, pokud je toto trestní stíhání vedeno v České republice pro jiný skutek spáchaný před předáním bez omezení jeho osobní svobody vazbou a dosud nedošlo k jeho pravomocnému odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, a ani mu nebylo pravomocně uloženo ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody [§ 198 odst. 1 písm. a) z. m. j. s.].
1. Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 8. 2021, č. j. 46 T 3/2021-82 (dále jen „napadené usnesení“), rozhodl podle § 231 odst. 1, 2 a § 223 odst. 1 tr. ř. z důvodu § 11 odst. 1 písm. c) tr. ř. o zastavení trestního stíhání obžalovaného Z. B. (dále též jen „obžalovaný“) pro skutek (z důvodu hospodárnosti se znění skutku na tomto místě neuvádí a odkazuje se přímo na výrok napadeného usnesení), v němž je spatřován zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020.
nedošlo k jeho pravomocnému odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, a ani mu nebylo pravomocně uloženo ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody [§ 198 odst. 1 písm. a) z. m. j. s.].
Soud: Vrchní soud v Praze
Spisová značka: 6 To 60/2021
Datum rozhodnutí: 22.09.2021
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Zásada speciality, Zastavení trestního stíhání
Dotčené předpisy: § 198 odst. 1 písm. a) z. m. j. s., § 198 odst. 3 z. m. j. s., § 11 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí: A
Publikováno ve sbírce pod číslem: 23 / 2022
Vrchní soud v Praze k stížnosti státního zástupce zrušil usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 10. 8. 2021, č. j. 46 T 3/2021-82, a soudu prvního stupně
uložil, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.
Z odůvodnění:
2. V odůvodnění napadeného usnesení soud prvního stupně mj. uvedl, že obžalovaný byl do České republiky předán justičními orgány Francouzské republiky na základě evropského zatýkacího rozkazu vydaného Krajským soudem v Ústí nad Labem ze dne 20. 6. 2016, sp. zn. 50 T 5/2012, za účelem výkonu trestu odnětí svobody, jenž mu byl v uvedené věci uložen. Předání obžalovaného bylo realizováno dne 15. 7. 2016, přičemž téhož dne obžalovaný nastoupil výkon trestu odnětí svobody uloženého mu ve věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 5/2012. Plánovaný konec výkonu tohoto trestu byl stanoven na den 11. 3. 2021, avšak usnesením Okresního soudu Plzeň – město ze dne 25. 3. 2019, sp. zn. 3 PP 8/2019, které nabylo právní moci dnem 25. 3. 2019, byl obžalovaný podmíněně propuštěn z výkonu tohoto trestu odnětí svobody se stanovením zkušební doby v trvání 5 let za současného uložení dohledu a uložení přiměřených povinností a omezení podle § 89 odst. 2 tr. zákoníku spočívajících v tom, že mu bylo uloženo, aby po propuštění na svobodu neprodleně nastoupil do zaměstnání, bez zbytečných důvodů neměnil zaměstnavatele, v případě ztráty zaměstnání se zaevidoval na úřadu práce a s tímto orgánem řádně spolupracoval a dále aby nejpozději do 2 dnů od propuštění na svobodu kontaktoval Probační a mediační službu a neměnil zaměstnání bez jejího souhlasu a bydliště bez jejího vědomí. Ze spisového materiálu Krajského soudu v Ústí nad Labem vedeného pod sp. zn. 50 T 5/2012 plyne, že obžalovaný se v rámci předávacího řízení před francouzskými justičními orgány nevzdal uplatnění zásady speciality. Dne 19. 9. 2017, tj. v době, kdy se obžalovaný nacházel ve shora uvedeném výkonu trestu odnětí svobody, mu bylo ve věznici doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání jeho osoby v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 9/2020 (z níž byla věc obžalovaného Z. B. dne 28. 6. 2021 podle § 23 odst. 1 tr. ř. vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí, a to pod sp. zn. 46 T 3/2021). Státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze v přípravném řízení nepodal návrh na vyžádání dodatečného souhlasu vydávajícího orgánu k rozšíření trestního stíhání obžalovaného Z. B. (na rozdíl od postupu státního zástupce v jiné trestní věci obžalovaného vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 63 T 3/2021, kde tak státní zástupce učinil). Trestní stíhání obžalovaného ve věci vedené pod sp. zn. 46 T 9/2020 (resp. sp. zn. 46 T 3/2021) probíhalo po jeho podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, obžaloba pro shora uvedený zločin byla na obžalovaného podána dne 30. 12. 2020.
1. Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 8. 2021, č. j. 46 T
3/2021-82 (dále jen „napadené usnesení“), rozhodl podle § 231 odst. 1, 2, § 223
odst. 1 tr. ř. z důvodu § 11 odst. 1 písm. c) tr. ř. o zastavení trestního
stíhání obžalovaného Z. B. (dále jen „obžalovaný“) pro skutek (z důvodu
hospodárnosti se znění skutku na tomto místě neuvádí a odkazuje se přímo na
výrok napadeného usnesení), v němž je spatřován zločin zkrácení daně, poplatku
a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm.
a) tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020.
3. Soud prvního stupně v odůvodnění napadeného usnesení dále dospěl k závěru, že trestní stíhání obžalovaného je v rozporu se zákonem a je nepřípustné, neboť v trestním řízení byla porušena procesní práva obžalovaného, který se v předávacím řízení nevzdal práva na uplatnění zásady speciality a justiční orgán vydávajícího státu nebyl v přípravném řízení požádán o souhlas s rozšířením trestního stíhání obžalovaného. Protože se trestní stíhání obžalovaného v projednávané věci konalo v rozporu se zásadou speciality, nemůže být zákonným podkladem pro vydání meritorního rozhodnutí. Trestní stíhání obžalovaného bylo zahájeno v době, kdy se nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody uloženého soudem, který vydal evropský zatýkací rozkaz, na jehož základě byl obžalovaný na území Francouzské republiky zadržen a následně předán do České republiky. Toto pochybení nebylo napraveno tím, že byl obžalovaný z výkonu tohoto trestu podmíněně propuštěn za současného uložení přiměřených povinností, omezení a dohledu probačním úředníkem. V projednávané věci hrozí obžalovanému v případě uznání viny přísný nepodmíněný trest odnětí svobody – viz návrh státního zástupce v obžalobě. Tím spíše měl státní zástupce v přípravném řízení podat příslušný návrh soudu k podání žádosti francouzským justičním orgánům o souhlas s rozšířením trestního stíhání obžalovaného pro skutek, pro který je stíhán ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 9/2020. Pokud by státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze navrhoval jiný druh trestu nespojený se zbavením osobní svobody, pak není takového souhlasu třeba. Soud prvního stupně má za to, že souhlas francouzských justičních orgánů s rozšířením trestního stíhání obžalovaného je pro trestní řízení proti obžalovanému ve věci vedené pod sp. zn. 46T 9/2020 (nyní pod sp. zn. 46 T 3/2021) nezbytně nutný, neboť v případě vyhlášení odsuzujícího rozsudku ukládajícího nepodmíněný trest odnětí svobody by jej nebylo možno bez souhlasu vydávajícího orgánu vykonat.
6. Vrchní soud v Praze z podnětu podané stížnosti podle § 147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal správnost napadeného usnesení, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost je důvodná, byť z jiných důvodů.
2. V odůvodnění napadeného usnesení soud prvního stupně mj. uvedl, že
obžalovaný byl do České republiky předán justičními orgány Francouzské
republiky na základě evropského zatýkacího rozkazu vydaného Krajským soudem v
Ústí nad Labem dne 20. 6. 2016 ve věci vedené pod sp. zn. 50 T 5/2012 za účelem
výkonu trestu odnětí svobody, jenž mu byl v uvedené věci uložen. Předání
obžalovaného bylo realizováno dne 15. 7. 2016, přičemž téhož dne nastoupil
obžalovaný výkon trestu odnětí svobody uloženého ve věci Krajského soudu v Ústí
nad Labem sp. zn. 50 T 5/2012. Plánovaný konec tohoto trestu byl stanoven na
11. 3. 2021, avšak usnesením Okresního soudu Plzeň – město ze dne 25. 3. 2019,
sp. zn. 3 PP 8/2019, které nabylo právní moci dnem 25. 3. 2019, byl obžalovaný
podmíněně propuštěn z výkonu tohoto trestu odnětí svobody se stanovením
zkušební doby v trvání 5 let za současného uložení dohledu a uložení
přiměřených povinností a omezení podle § 89 odst. 2 tr. zákoníku spočívajících
v tom, že mu bylo uloženo, aby po propuštění na svobodu neprodleně nastoupil do
zaměstnání, bez zbytečných důvodů zaměstnavatele neměnil, v případě ztráty
zaměstnání se zaevidoval na úřadu práce a s tímto orgánem řádně spolupracoval,
a dále, aby nejpozději do 2 dnů od propuštění na svobodu kontaktoval Probační a
mediační službu České republiky a zaměstnání neměnil bez jejího souhlasu a
bydliště bez jejího vědomí. Ze spisového materiálu Krajského soudu v Ústí nad
Labem, sp. zn. 50 T 5/2012, plyne, že obžalovaný se v rámci předávacího řízení
před francouzskými justičními orgány nevzdal uplatnění zásady speciality. Dne
19. 9. 2017, tj. v době, kdy se obžalovaný nacházel ve shora uvedeném výkonu
trestu odnětí svobody, mu bylo ve věznici doručeno usnesení o zahájení
trestního stíhání jeho osoby v trestní věci sp. zn. 46 T 9/2020 (z níž byla věc
obžalovaného Z. B. dne 28. 6. 2021 podle § 23 odst. 1 tr. ř. vyloučena k
samostatnému projednání a rozhodnutí pod sp. zn. 46 T 3/2021). Státní zástupce
Městského státního zastupitelství v Praze v rámci přípravného řízení nepodal
návrh na vyžádání dodatečného souhlasu vydávajícího orgánu k rozšíření
trestního stíhání obžalovaného Z. B. (na rozdíl od postupu státního zástupce v
jiné trestní věci obžalovaného vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 63 T
3/2021, kde tak státní zástupce učinil). Trestní stíhání obžalovaného ve věci
sp. zn. 46 T 9/2020 (resp. 46 T 3/2021) probíhalo po jeho podmíněném propuštění
z výkonu trestu na svobodě, obžaloba pro shora uvedený zločin byla na
obžalovaného podána dne 30. 12. 2020.
7. Na úvod je třeba uvést, že smyslem zásady speciality je ochrana obviněného před trestním stíháním pro skutky, pro něž nebyl dožádaným státem vydán nebo předán (obviněný nemůže být ve státě, kam byl vydán nebo předán, stíhán či zbaven osobní svobody pro jiné skutky, než pro které byl dožádaným státem vydán), a to v době, kdy se nachází v moci orgánů dožadujícího státu. Zásada speciality je upravena v ustanoveních § 85 a § 198 z. m. j. s. První z nich je zařazeno v části upravující spolupráci s mezinárodními trestními soudy a tribunály, a to v hlavě upravující vydání osoby. Druhé ustanovení je zařazeno v části upravující zvláštní postupy mezinárodní justiční spolupráce s jinými členskými státy Evropské unie, a to v hlavě upravující předání osoby. V projednávaném případě byl obžalovaný předán do České republiky z Francouzské republiky na základě justiční spolupráce členských států Evropské unie, tudíž i zásadu speciality je třeba v jeho případě posoudit podle § 198 z. m. j. s. a judikatury vztahující se výlučně k tomuto ustanovení, tj. nelze bez dalšího použít judikaturu vztahující se k § 85 z. m. j. s. a ani starší judikaturu vztahující se k § 406 tr. ř. účinného do 31. 12. 2013, tj. do nabytí účinnosti zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Úprava zásady speciality v § 198 z. m. j. s. je speciální, užší než v § 85 z. m. j. s. a než byla dříve v § 406 tr. ř. Na tomto místě je třeba upozornit, že soud prvního stupně v textu odůvodnění napadeného usnesení nesprávně užil pojmy odvozené od slova „vydat“, když měl správně uvádět termíny odvozené od slova „předat“.
3. Soud prvního stupně v odůvodnění napadeného usnesení citoval
ustanovení § 189 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční
spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. m.
j. s.“). Dále soud citoval ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) tr. ř. a dospěl k
závěru, že trestní stíhání obžalovaného je v rozporu se zákonem a je
nepřípustné, neboť byla v rámci trestního řízení porušena procesní práva
obžalovaného, který se v rámci předávacího řízení nevzdal práva na uplatnění
zásady speciality, a justiční orgán vydávajícího státu nebyl v rámci
přípravného řízení požádán o souhlas s rozšířením trestního stíhání
obžalovaného. Protože se trestní stíhání obžalovaného v projednávané věci
konalo v rozporu se zásadou speciality, nemůže být zákonným podkladem pro
vydání meritorního rozhodnutí. Trestní stíhání obžalovaného bylo zahájeno v
době, kdy se nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody pro soud, který vydal
evropský zatýkací rozkaz, na jehož základě byl obžalovaný na území Francouzské
republiky zadržen a následně předán do České reepubliky. Toto pochybení nebylo
napraveno tím, že byl obžalovaný z výkonu tohoto trestu podmíněně propuštěn za
současného uložení přiměřených povinností, omezení a dohledu probačním
úředníkem. V projednávané věci hrozí obžalovanému v případě uznání viny přísný
nepodmíněný trest odnětí svobody – viz návrh státního zástupce v obžalobě. Tím
spíše měl státní zástupce v rámci přípravného řízení podat příslušný návrh
soudu k podání žádosti francouzským justičním orgánům o souhlas s rozšířením
trestního stíhání obžalovaného pro skutek ve věci pod sp. zn. 46 T 9/2020.
Pokud by státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze navrhoval
jiný druh trestu nespojený se zbavením osobní svobody, pak takového souhlasu
není třeba. Soud má za to, že souhlas s rozšířením trestního stíhání
obžalovaného francouzskými justičními orgány je pro trestní řízení proti
obžalovanému ve věci pod sp. zn. 46 T 9/2020 (nyní sp. zn. 46 T 3/2021)
nezbytně nutný, neboť v případě vyhlášení odsuzujícího rozsudku ukládajícího
nepodmíněný trest odnětí svobody by jej nebylo možno bez souhlasu vydávajícího
orgánu vykonat.
8. Ustanovením § 198 odst. 1 z. m. j. s. se provádí ustanovení čl. 27 rámcového rozhodnutí Rady Evropské unie ze dne 13. 6. 2002 č. 2002/584/SVV o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (dále jen „rámcové rozhodnutí“). Pro posouzení zásady speciality je klíčový rozsudek Soudního dvora ze dne 1. 12. 2008 č. C-388/08 ve věci Artur Leymann, Aleksei Pustovarov, který ve vztahu k článku 27 rámcového rozhodnutí zaujal při rozhodování o předběžné otázce právní názor, podle něhož výjimka stanovená v čl. 27 odst. 3 písm. c) rámcového rozhodnutí musí být vykládána v tom smyslu, že pokud jde o „jiný trestný čin“, než kvůli kterému byla osoba předána, musí být souhlas vyžádán – v souladu s čl. 27 odst. 4 rámcového rozhodnutí – a získán, má-li být vykonán trest odnětí svobody nebo opatření spojené s odnětím svobody. Osoba, která byla předána, může být stíhána a odsouzena za takový trestný čin před obdržením souhlasu, pokud během trestního stíhání pro tento trestný čin nebo v rozsudku o něm nebylo uloženo žádné opatření omezující svobodu. Souhlas cizího státu s rozšířením předání tak musí být vyžádán, aby bylo možné vykonat uloženou trestní sankci spojenou s omezením nebo zbavením osobní svobody (např. nepodmíněný trest odnětí svobody). Z uvedeného plyne, že podle § 198 odst. 1 písm. g), odst. 3 z. m. j. s. je třeba vyžádat souhlas příslušného orgánu předávajícího státu až v případě, že došlo k pravomocnému odsouzení předané osoby k nepodmíněnému trestu odnětí svobody nebo ochrannému opatření spojenému se zbavením osobní svobody, přičemž jde o souhlas k výkonu takovéhoto trestu nebo ochranného opatření. Naopak, byl-li v trestním řízení vedeném pro jiný skutek spáchaný před předáním, než pro který byla osoba předána z jiného členského státu Evropské unie do České republiky, uložen jiný druh trestu nebo ochranného opatření než nepodmíněný trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody, podle § 198 odst. 1 písm. d) z. m. j. s. není vůbec třeba souhlasu příslušného orgánu předávajícího státu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 11 Tdo 606/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 11 Tdo 326/2020).
4. Proti tomuto usnesení podal včas ve lhůtě uvedené v § 143 odst. 1 tr.
ř. stížnost státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen
„státní zástupce“), který v jejím odůvodnění uvedl, že policejnímu orgánu ani
dozorovému státnímu zástupci od počátku trestního stíhání obžalovaného, tj. ode
dne 19. 9. 2017, nebylo známo, že se obžalovaný při vydání z Francie nevzdal
zásady speciality. Na uvedenou skutečnost upozornil obžalovaný až dne 23. 10.
2019 při prostudování spisu a současně namítl, že jeho trestní stíhání je
nepřípustné s ohledem na zásadu speciality. Vzhledem k tomu, že obžalovaný se
zdržoval na území České republiky po uplynutí 45 dnů po svém propuštění z
výkonu trestu odnětí svobody dne 25. 3. 2019, ačkoli měl možnost území České
republiky opustit, má státní zástupce za to, že byla naplněna zákonná výjimka
ze zásady speciality uvedené v § 198 odst. 1 písm. c) z. m. j. s. Dohled,
přiměřené povinnosti a omezení, které byly obžalovanému v souvislosti s jeho
podmíněným propuštěním uloženy, posoudil státní zástupce tak, že obžalovanému
neznemožňují území České republiky opustit. Státní zástupce má za to, že
trestní stíhání obžalovaného není nepřípustné. Uvedl, že i kdyby při
rozhodování o stížnosti soud dospěl k závěru, že zákonná výjimka ze zásady
speciality stanovená v § 198 odst. 1 písm. c) z. m. j. s. není v případě
obžalovaného dána, pak stejně není na místě zastavení trestního stíhání, ale
namístě je projednání jeho trestní věci v řízení před soudem a při uznání jeho
viny zohlednění zásady speciality uložením jiného trestu než nepodmíněného
trestu odnětí svobody. Obžalovaný nebude ohrožen nepodmíněným trestem odnětí
svobody a jeho trestní stíhání bude přípustné z důvodu naplnění výjimky ze
zásady speciality ve smyslu § 198 odst. 1 písm. d) z. m. j. s. Závěrem státní
zástupce navrhl, aby bylo napadené usnesení zrušeno.
9. V posuzovaném případě, kdy obžalovaný dosud, tj. ani v přípravném řízení, v projednávané trestní věci vedené Městským soudem v Praze pro skutek, v němž je spatřován zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020, nebyl omezen na osobní svobodě, nebylo trestní řízení proti obžalovanému prováděno v rozporu s mezinárodními závazky České republiky, a tím ani v rozporu s jejím právním řádem. Není vadou přípravného řízení, jak uvádí soud prvního stupně, že nebyl vyžádán dodatečný souhlas s trestním stíháním obžalovaného. Naopak, vyžádání souhlasu předčasně, aniž by bylo třeba obžalovaného omezit v tomto trestním řízení na osobní svobodě, by bylo formální chybou, nadbytečným úkonem, administrativně zatěžujícím jak dožadující, tak dožádaný stát. Teprve pokud bude v této trestní věci obžalovaný uznán vinným a bude mu pravomocně uložen nepodmíněný trest odnětí svobody a nenastane-li jiný důvod vynětí z pravomoci českých justičních orgánů předpokládaných ustanovením § 198 odst. 1 z. m. j. s., nelze ve vykonávacím řízení pokračovat, aniž by byl vyžádán dodatečný souhlas k výkonu takového trestu. Obdobně je však třeba postupovat i v případě, vyvstane-li důvod k vzetí obžalovaného do vazby ještě v průběhu řízení před soudem před vyhlášením meritorního rozhodnutí.
10. Z výše uvedeného vyplývá, že argumentace soudu prvního stupně není správná a nepřípadná je i argumentace státního zástupce v podané stížnosti, popřípadě též argumentace obžalovaného, kterou uvedl v reakci na stížnost státního zástupce. Trest odnětí svobody je univerzálním druhem trestu, který lze za podmínek stanovených zákonem uložit za každý trestný čin, takže pokud by samotná možnost uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody byla překážkou pro další vedení trestního stíhání po předání osoby z cizího státu, postrádalo by ustanovení § 198 odst. 1 písm. a) z. m. j. s. svůj smysl, neboť právě v tomto ustanovení je zakotvena jedna ze zákonných výjimek připouštějících vedení trestního stíhání i pro jiný skutek (spáchaný před předáním osoby), než pro který byla osoba předána z jiného členského státu Evropské unie do České republiky, a to poté, co k tomuto předání fakticky došlo. Jestliže tedy dosud osobní svoboda obžalovaného v tomto řízení nebyla omezena a alespoň prozatím ani nemá být omezena, je bezpředmětné vyjadřovat se k ostatním výjimkám obsaženým v ustanoveních § 198 odst. 1 písm. b) až g) z. m. j. s.
5. Obžalovaný se prostřednictvím svého obhájce ke stížnosti státního
zástupce vyjádřil. Namítl, že nebylo jeho povinností upozorňovat orgány činné v
trestním řízení, že k jeho trestnímu stíhání si musí vyžádat souhlas
francouzských justičních orgánů s ohledem na zásadu speciality, neboť tato
skutečnost jim byla dostatečně známá z výpisu z jeho trestního rejstříku a
další evidence Policie České republiky k jeho osobě, pokud by postupovaly v
souladu s ustanovením § 2 odst. 4, 5 tr. ř. Spis Krajského soudu v Ústí nad
Labem sp. zn. 50 T 5/2012 byl orgánům činným v přípravném řízení k dispozici,
chyběl jim však postup podle § 2 odst. 4 tr. ř., z úřední povinnosti. Druhá
úvaha státního zástupce týkající se možnosti opuštění území České republiky
podle obžalovaného hraničí s návodem ke spáchání trestného činu a návodem k
mařením plnění podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu stanovených v
usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. 3. 2019 pod sp. zn. 3 PP
8/2019. Opatření uložená Okresní soudem Plzeň-město obžalovaný plní. Je sice na
svobodě, jak uvedl státní zástupce, ale nelze z toho dovodit, že po podmíněném
propuštění z výkonu trestu odnětí svobody se obžalovaný nachází na území České
republiky dobrovolně a mohl by ji opustit. Obžalovaný není na území České
republiky dobrovolně, je zde proto, že působí zajišťující instituty usnesení
Okresního soudu Plzeň-město, které omezují jeho pohyb. Obžalovaný má za to, že
názor státního zástupce je nesprávný a poukázal v této souvislosti na usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tcu 29/2006. Obžalovaný navrhl, aby vrchní soud
stížnost státního zástupce zamítl.
6. Vrchní soud v Praze z podnětu podané stížnosti podle § 147 odst. 1
tr. ř. přezkoumal správnost napadeného usnesení, jakož i řízení, jež mu
předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost je, byť z jiných důvodů, důvodná.
11. Jak již uvedeno shora, smyslem zásady speciality je ochrana obviněného před trestním stíháním pro skutky, pro něž nebyl dožádaným státem vydán/předán. Dožádaný stát tak má možnost chránit vydávanou/předávanou osobu před stíháním např. pro skutky, jež nejsou na jeho území trestné, pro politické trestné činy apod. Smyslem zásady speciality není vytvoření automatické cesty k úniku pachatelů trestných činů před trestní odpovědností za určitých situací. Dále je třeba zdůraznit, že zásada speciality, tj. uvedená ochrana obviněného, je dočasná. Může zaniknout výslovným prohlášením obviněného, že se jí vzdává, souhlasem předávajícího státu, popřípadě dalšími způsoby uvedenými v ustanovení § 198 odst. 1 z. m. j. s. S ohledem na dočasnost případné překážky ve stíhání obviněného, resp. v jeho omezení na osobní svobodě nebo ve zbavení osobní svobody, nelze zastavit trestní stíhání obviněného. Ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovně uvádí, že důvodem pro zastavení trestního stíhání není dočasné vynětí z pravomoci orgánů činných v trestním řízení. V krajním případě, kdyby mělo opatření souhlasu dožadujícího státu trvat delší dobu, lze s ohledem na běh promlčecích lhůt uvažovat pouze o přerušení trestního stíhání.
12. Pro úplnost vrchní soud dodává, že vznikne-li v průběhu trestního řízení pochybnost o tom, zda uplatnění zásady speciality nebrání trestnímu stíhání obviněného, resp. omezení nebo zbavení osobní svobody obviněného, je nutno postupovat podle § 10 odst. 2 tr. ř. per analogiam, tj. předložit věc Nejvyššímu soudu, aby rozhodl o tom, zda je obviněný vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení (viz přiměřeně s ohledem na novou právní úpravu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 11 Tcu 29/2006, uveřejněné pod č. 24/2007 Sb. rozh. tr.).
13. Vzhledem k tomu, že v projednávaném případě zatím není třeba řešit, zda obžalovaný je či není vyňat z pravomoci českých justičních orgánů, nemohlo napadené usnesení obstát a muselo být podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušeno. Vrchní soud současně uložil soudu prvního stupně, aby ve věci obžalovaného znovu jednal a rozhodl.
7. Na úvod je třeba uvést, že zásada speciality, jejímž smyslem je
ochrana obviněného před trestním stíháním pro skutky, pro něž nebyl dožádaným
státem vydán nebo předán (obviněný nemůže být ve státě, kam byl vydán nebo
předán, stíhán či zbaven osobní svobody pro jiné skutky, než pro které byl
dožádaným státem vydán), a to v době, kdy se nachází v moci orgánů dožadujícího
státu. Zásada speciality je upravena v zákoně č. 104/2013 Sb., o mezinárodní
justiční spolupráci ve věcech trestních, a sice v ustanovení § 85 a v
ustanovení § 198. První ustanovení je řazeno v části upravující spolupráci s
mezinárodními trestními soudy a tribunály, v hlavě upravující vydání osoby.
Druhé ustanovení je řazeno v části upravující zvláštní postupy mezinárodní
justiční spolupráce s jinými členskými státy, v hlavě upravující předání osoby.
V projednávaném případě byl obžalovaný do ČR z Francouzské republiky předán na
základě justiční spolupráce členských států Evropské unie, tudíž i zásadu
speciality je třeba v jeho případě posoudit podle ustanovení § 198 z. m. j. s.
a judikatury vztahující se výlučně k tomuto ustanovení, tj. nelze bez dalšího
aplikovat judikaturu vztahující se k ustanovení § 85 z. m. j. s. a ani starší
judikaturu vztahující se k ustanovení § 406 tr. ř. účinného do 31. 12. 2013,
tj. do nabytí účinnosti z. m. j. s. Úprava zásady speciality v ustanovení §
198 z. m. j. s. je speciální, užší než v ustanovení § 85 z. m. j. s. a než
byla dříve v ustanovení § 406 tr. ř. Na tomto místě je třeba upozornit, že soud
prvního stupně v textu odůvodnění napadeného usnesení nesprávně užil termíny
odvozené od slova vydat, když správně měl uvádět termíny odvozené od slova
předat.
4. Proti tomuto usnesení podal včas ve lhůtě uvedené v § 143 odst. 1 tr. ř. stížnost státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen „státní zástupce“), který v jejím odůvodnění uvedl, že policejnímu orgánu ani dozorovému státnímu zástupci od počátku trestního stíhání obžalovaného, tj. ode dne 19. 9. 2017, nebylo známo, že se obžalovaný při vydání z Francie nevzdal zásady speciality. Na uvedenou skutečnost upozornil obžalovaný až dne 23. 10. 2019 při prostudování spisu a současně namítl, že jeho trestní stíhání je nepřípustné s ohledem na zásadu speciality. Vzhledem k tomu, že obžalovaný se zdržoval na území České republiky po uplynutí 45 dnů po svém propuštění z výkonu trestu odnětí svobody dne 25. 3. 2019, ačkoli měl možnost opustit území České republiky, má státní zástupce za to, že byla naplněna zákonná výjimka ze zásady speciality uvedená v § 198 odst. 1 písm. c) z. m. j. s. Dohled, přiměřené povinnosti a omezení, které byly obžalovanému v souvislosti s jeho podmíněným propuštěním uloženy, posoudil státní zástupce tak, že obžalovanému neznemožňují opustit území České republiky. Státní zástupce má za to, že trestní stíhání obžalovaného není nepřípustné. I kdyby při rozhodování o stížnosti soud dospěl k závěru, že zákonná výjimka ze zásady speciality stanovená v § 198 odst. 1 písm. c) z. m. j. s. není v případě obžalovaného dána, pak stejně není na místě zastavení trestního stíhání, ale projednání jeho trestní věci v řízení před soudem a při uznání jeho viny zohlednění zásady speciality uložením jiného trestu než nepodmíněného trestu odnětí svobody. Obžalovaný nebude ohrožen nepodmíněným trestem odnětí svobody a jeho trestní stíhání bude přípustné z důvodu naplnění výjimky ze zásady speciality ve smyslu § 198 odst. 1 písm. d) z. m. j. s. Závěrem státní zástupce navrhl, aby bylo napadené usnesení zrušeno.
8. Ustanovením § 198 odst. 1 z. m. j. s. se provádí čl. 27 Rámcového
rozhodnutí Rady ze dne 13. 6. 2002 o Evropském zatýkacím rozkazu a postupech
předávání mezi členskými státy (2002/584/SVV; dále jen „rámcové rozhodnutí“).
Pro posouzení zásady speciality je klíčový rozsudek Soudního dvora ze dne 1.
12. 2008 ve věci C-388/08 PPU, Artur Leymann, Aleksei Pustovarov, který ve
vztahu k článku 27 rámcového rozhodnutí zaujal při rozhodování o předběžné
otázce právní názor, podle něhož výjimka stanovená v čl. 27 odst. 3 písm. c)
rámcového rozhodnutí musí být vykládána v tom smyslu, že pokud se jedná o „jiný
trestný čin“, než kvůli kterému byla osoba předána, musí být souhlas vyžádán –
v souladu s čl. 27 odst. 4 tohoto rámcového rozhodnutí – a získán, má-li být
vykonán trest odnětí svobody nebo opatření spojené s odnětím svobody. Osoba,
která byla předána, může být stíhána a odsouzena za takový trestný čin před
obdržením souhlasu, pokud během trestního stíhání pro tento trestný čin nebo v
rozsudku o něm nebylo uloženo žádné opatření omezující svobodu. Souhlas cizího
státu s rozšířením předání tak musí být vyžádán, aby bylo možné vykonat
uloženou trestní sankci spojenou s omezením nebo zbavením osobní svobody (např.
nepodmíněný trest odnětí svobody). Z uvedeného plyne, že podle § 198 odst. 1
písm. g), odst. 3 z. m. j. s. je třeba souhlas příslušného orgánu
předávajícího státu vyžádat až v případě, že došlo k pravomocnému odsouzení
předané osoby k nepodmíněnému trestu odnětí svobody nebo ochrannému opatření
spojenému se zbavením osobní svobody, přičemž se jedná o souhlas k výkonu
takovéhoto trestu nebo ochranného opatření. Naopak, byl-li v rámci trestního
řízení vedeného pro jiný skutek spáchaný před předáním, než pro který byla
osoba předána z jiného členského státu Evropské unie do České republiky, uložen
jiný druh trestu nebo ochranného opatření než nepodmíněný trest odnětí svobody
nebo ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody, není podle § 198
odst. 1 písm. d) z. m. j. s. souhlasu příslušného orgánu předávajícího státu
vůbec třeba (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2020, sp. zn.
11 Tdo 606/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 11 Tdo
326/2020).
5. Obžalovaný se vyjádřil ke stížnosti státního zástupce prostřednictvím svého obhájce a namítl, že nebylo jeho povinností upozorňovat orgány činné v trestním řízení, aby si k jeho trestnímu stíhání vyžádaly souhlas francouzských justičních orgánů s ohledem na zásadu speciality, neboť tato skutečnost jim byla dostatečně známá z výpisu z evidence Rejstříku trestů a z další evidence Policie České republiky k jeho osobě, pokud by postupovaly v souladu s ustanoveními § 2 odst. 4, 5 tr. ř. Spis Krajského soudu v Ústí nad Labem vedený pod sp. zn. 50 T 5/2012 byl orgánům činným v přípravném řízení k dispozici, nedodržely však z úřední povinnosti postup podle § 2 odst. 4 tr. ř. Druhá úvaha státního zástupce týkající se možnosti opuštění území České republiky podle obžalovaného hraničí s návodem ke spáchání trestného činu a k maření plnění podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody stanovených v usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. 3. 2019, sp. zn. 3 Pp 8/2019, přičemž obžalovaný plní opatření uložená Okresní soudem Plzeň-město. Je sice na svobodě, jak uvedl státní zástupce, ale nelze z toho dovodit, že po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody se obžalovaný nachází na území České republiky dobrovolně a mohl by ho opustit. Obžalovaný není na území České republiky dobrovolně, ale je zde proto, že působí zajišťující instituty usnesení Okresního soudu Plzeň-město, které omezují jeho pohyb. Obžalovaný má za to, že názor státního zástupce je nesprávný, a v této souvislosti poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 11 Tcu 29/2006. Obžalovaný navrhl, aby vrchní soud zamítl stížnost státního zástupce.
9. V posuzovaném případě, kdy obžalovaný dosud, tj. ani v přípravném
řízení, v projednávané trestní věci vedené Městským soudem v Praze pro skutek,
v němž je spatřován zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve
znění účinném od 1. 10. 2020, nebyl omezen na osobní svobodě, nebylo trestní
řízení proti obžalovanému prováděno v rozporu s mezinárodními závazky České
republiky a tím ani v rozporu s jejím právním řádem. Není vadou přípravného
řízení, jak uvádí soud prvního stupně, že nebyl vyžádán dodatečný souhlas s
trestním stíháním obžalovaného. Naopak, vyžádání souhlasu předčasně, aniž by
bylo třeba obžalovaného omezit v tomto trestním řízení na osobní svobodě, by
bylo formální chybou, nadbytečným úkonem, administrativně zatěžujícím jak
dožadující, tak dožádaný stát. Teprve pokud bude v této trestní věci obžalovaný
uznán vinným a bude mu pravomocně uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, a
nenastane jiný důvod vynětí z pravomoci českých justičních orgánů
předpokládaných ustanovením § 198 odst. 1 z. m. j. s., nelze ve vykonávacím
řízení pokračovat, aniž by byl vyžádán dodatečný souhlas k výkonu takového
trestu. Obdobně je však třeba postupovat i v případě, vyvstane-li důvod k vzetí
obžalovaného do vazby ještě v průběhu řízení před soudem před vyhlášením
meritorního rozhodnutí.
10. Z výše uvedeného vyplývá, že argumentace soudu prvního stupně není
správná a nepřípadná je i argumentace státního zástupce v podané stížnosti,
potažmo argumentace obžalovaného, kterou uvedl v reakci na stížnost státního
zástupce. Trest odnětí svobody je univerzálním druhem trestu, který lze za
podmínek stanovených zákonem uložit za každý trestný čin, pročež pokud by
samotná možnost uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody byla překážkou pro
další vedení trestního stíhání po předání osoby z cizího státu, postrádalo by
ustanovení § 198 odst. 1 písm. a) z. m. j. s. svůj smysl, neboť právě v tomto
ustanovení je zakotvena jedna ze zákonných výjimek připouštějících vedení
trestního stíhání i pro jiný skutek (spáchaný před předáním), než pro který
byla osoba předána z jiného členského státu Evropské unie do České republiky, a
to poté, co k tomuto předání fakticky došlo. Pokud tedy dosud osobní svoboda
obžalovaného v tomto řízení omezena nebyla a nejméně prozatím omezena být nemá,
je bezpředmětné vyjadřovat se k ostatním výjimkám obsaženým v ustanovení § 198
odst. 1 písm. b) až g) z. m. j. s.
11. Jak již uvedeno shora, smyslem zásady speciality je ochrana
obviněného před trestním stíháním pro skutky, pro něž nebyl dožádaným státem
vydán/předán. Dožádaný stát tak má možnost chránit vydávanou/předávanou osobu
před stíháním např. pro skutky, jež nejsou na jeho území trestné, pro politické
trestné činy apod. Smyslem zásady speciality není vytvoření automatické cesty k
úniku pachatelů trestných činů před trestní odpovědností za určitých situací.
Dále je třeba zdůraznit, že zásada speciality, tj. uvedená ochrana obviněného,
je dočasná. Může zaniknout výslovným prohlášením obviněného, že se jí vzdává,
souhlasem předávajícího státu, popř. dalšími způsoby uvedenými v ustanovení §
198 odst. 1 z. m. j. s. S ohledem na dočasnost případné překážky obviněného
stíhat, resp. omezit na osobní svobodě nebo ho osobní svobody zbavit, nelze
trestní stíhání obviněného zastavit. Ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) tr. ř.
výslovně uvádí, že důvodem pro zastavení trestního stíhání není dočasné vynětí
z pravomoci orgánů činných v trestním řízení. V krajním případě, kdy by mělo
opatření souhlasu dožadujícího státu trvat delší dobu, lze s ohledem na běh
promlčecích lhůt uvažovat pouze o přerušení trestního stíhání.
12. Pro úplnost vrchní soud dodává, že vznikne-li v průběhu trestního
řízení pochybnost o tom, zda uplatnění zásady speciality nebrání trestnímu
stíhání obviněného, resp. omezení nebo zbavení osobní svobody obviněného, je
nutno postupovat podle § 10 odst. 2 per analogiam tr. ř., tj. předložit věc
Nejvyššímu soudu, aby rozhodl o tom, zda je obviněný vyňat z pravomoci orgánů
činných v trestním řízení (srov. přiměřeně s ohledem na novou právní úpravu
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 11 Tcu 29/2006, č.
24/2007 Sb. rozh. tr.).
13. Vzhledem k tomu, že v projednávaném případě dosud není třeba řešit,
zda obžalovaný je či není vyňat z pravomoci českých justičních orgánů, nemohlo
napadené usnesení obstát a muselo být podle § 149 odst. 1 písm. b) zrušeno.
Vrchní soud současně soudu prvního stupně uložil, aby ve věci obžalovaného
znovu jednal a rozhodl.