6 Tz 17/2015

6 Tz 17/2015-27

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 3. června 2015 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Veselého a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Ivo Kouřila stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. H.a ve prospěch obviněné Ing. V. H., roz. N., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2013, č. j. 7 To 123/2009-80, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:

Pravomocným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2013, č. j. 7 To 123/2009-80, byl porušen zákon v ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) v neprospěch obviněného J. H. a v neprospěch obviněné Ing. V. H., a v řízení předcházejícím v ustanovení § 137 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) v neprospěch obou obviněných.

Napadené usnesení se zrušuje.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Městskému soudu v Praze se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 2. 2009, sp. zn. 1 Nt 2526/2008, byl podle § 283 písm. d) tr. ř. zamítnut návrh obviněných J. H. a Ing. V. H. na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 6 T 152/2007.

Toto rozhodnutí bylo vyhlášeno samosoudkyní ve veřejném zasedání konaném dne 23. 2. 2009 za přítomnosti státní zástupkyně, společného obhájce obou obviněných JUDr. Jřího Demuta a obviněné Ing. V. H. Obviněný J. H. nebyl veřejnému zasedání přítomen. Po vyhlášení usnesení obviněná Ing. V. H. uvedla do protokolu, že si proti němu podává stížnost, státní zástupkyně se práva stížnosti vzdala. Písemné vyhotovení předmětného usnesení, které obsahovalo také poučení v tom smyslu, že je proti němu přípustná stížnost, kterou lze podat do tří dnů ode dne jeho oznámení k Městskému soudu v Praze prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2, bylo doručeno Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 2 dne 13. 3. 2009 a obhájci obou obviněných JUDr. Jiřímu Demutovi dne 18. 3. 2009. Jmenovaným obviněným nebylo usnesení nalézacím soudem doručováno.

Za oba obviněné podal obhájce JUDr. J. D. proti výše citovanému rozhodnutí dne 19. 3. 2009 stížnost s tím, že tato bude blíže odůvodněna ve lhůtě deseti pracovních dní po projednání věci s klienty, což se ve skutečnosti stalo dne 7. 5. 2009, kdy bylo odůvodnění předmětné stížnosti podáno k přepravě u poštovního úřadu a nalézacímu soudu bylo doručeno dne 12. 5. 2009.

Usnesením ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 7 To 123/2009, Městský soud v Praze v neveřejném zasedání podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou stížnost obviněné Ing. V. H. a dále podle § 148 odst. 1 písm. b) tr. ř. zamítl jako opožděně podanou stížnost obviněného J. H.

Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona, a to ve prospěch obou obviněných. V odůvodnění této stížnosti pro porušení zákona uvedl, že jmenovaný obvodní soud nepostupoval v souladu s ustanovením § 137 odst. 4 tr. ř., neboť rozhodoval o opravném prostředku a opis svého usnesení nedoručil oběma obviněným coby stěžovatelům. Připomněl přitom nutnost extenzivního výkladu slova „rozhodování o opravných prostředcích“ s tím, že na uvedené pochybení soudu prvního stupně nereagoval ani Městský soud v Praze, jako soud stížnostní, neboť se opíral o nesprávnou právní argumentaci, vycházející toliko z obsahu ustanovení § 137 odst. 1, 2 tr. ř., aniž by současně přihlédl k ustanovení § 137 odst. 4 tr. ř., v důsledku čehož také chybně posoudil počátek lhůty k podání opravného prostředku a stížnost obviněného J. H. meritorně vůbec neprojednal, a obviněné Ing. V. H. nedal možnost kvalifikovaně uplatnit námitky

proti napadenému rozhodnutí po seznámení s jeho odůvodněním v písemné podobě.

O této stížnosti rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 6 Tz 99/2012. Akceptoval zmíněnou argumentaci ministra spravedlnosti a konstatoval, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 7 To 123/2009, byl porušen zákon v ustanovení § 148 odst. 1 písm. b) tr. ř. v neprospěch obviněného J. H., a v ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. v neprospěch obviněné Ing. V. H., a v předcházejícím řízení v ustanovení § 137 odst. 4 tr. ř. Současně zrušil citované usnesení a všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Městskému soudu v Praze pak přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Po doručení zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu Obvodnímu soudu pro Prahu 2 tento zaslal své usnesení ze dne 23. 2. 2009, sp. zn. 1 Nt 2526/2008, oběma obviněným do vlastních rukou, a to na adresu jejich trvalého bydliště. Ve spise jsou založeny doručenky určené do vlastních rukou adresátů s vyloučením vložení do schránky, z nichž se podává, že Ing. V. H. převzala usnesení dne 27. 5. 2013 a téhož dne i J. H. V kolonce „podpis osoby, která zásilku převzala“ na doručenkách jsou podpisy H. a H.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2013, č. j. 7 To 123/2009-80, vydaným v neveřejném zasedání, pak byly stížnosti obou obviněných podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuty jako nedůvodné.

Proti uvedenému rozhodnutí Městského soudu v Praze podal ministr spravedlnosti ve smyslu ustanovení § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obou obviněných.

V odůvodnění stížnosti připomněl znění ustanovení § 137 odst. 1, 2, 4 tr. ř., § 143 odst. 1 tr. ř. a také § 36a odst. 2 písm. a) tr. ř. v kontextu ustanovení § 36 odst. 1 písm. a) tr. ř., § 33 odst. 1 tr. ř., § 37 tr. ř. a § 39 tr. ř. V souvislosti s tím zdůraznil, že v posuzovaném případě nedošlo k řádnému doručení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 2. 2009, sp. zn. 1 Nt 2526/2008, obviněným, neboť ti se v době od 16. 5. 2013 do 25. 9. 2013 nacházeli ve výkonu trestu odnětí svobody z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 11. 2011, sp. zn. 6 T 119/2011, a tudíž v době údajného doručení předmětného usnesení dne 27. 5. 2013 nemohli poštovní zásilku osobně převzít v místě trvalého bydliště. Na základě šetření provedeného u České pošty, s. p., pošta J. bylo zjištěno, že obě listovní zásilky vyzvedla u poštovní přepážky dne 27. 5. 2013 jejich dcera N. H., která se prokázala svým občanským průkazem.

Na základě výše uvedeného ministr spravedlnosti vyjádřil názor, že Obvodní soud pro Prahu 2, navzdory snaze o doručení nepostupoval v souladu s ustanovením § 137 odst. 4 tr. ř., neboť rozhodoval o opravném prostředku a opis svého usnesení řádně nedoručil osobám, které svým návrhem daly k usnesení podnět. Přitom počátek běhu lhůty k podání stížnosti oběma obviněným mohl počít až od doručení opisu usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 2. 2009, sp. zn. 1 Nt 2526/2008, oběma obviněným, k němuž však nedošlo. Toto pochybení pak nenapravil ani soud stížnostní, jenž dne 19. 6. 2013 v neveřejném zasedání rozhodl o stížnostech obou obviněných tak, že je pod usnesením sp. zn. 7 To 123/2009 podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Ministr spravedlnosti tedy uzavřel, že v daném případě došlo nerespektováním ustanovení § 137 odst. 4 tr. ř. oběma soudy opětovně u obou obviněných k porušení jejich práva na doručení opisu usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 2. 2009, sp. zn. 1 Nt 2526/2008, o zamítnutí jejich návrhu na povolení obnovy řízení, k jehož vydání dali podnět, a k porušení jejich práva na seznámení se s právní argumentací obvodního soudu, proti níž mohli směřovat své stížnostní důvody a námitky, se kterými se pak Městský soud v Praze jako stížnostní soud nemohl řádně vypořádat. Nesprávnou interpretací § 137 odst. 1, odst. 2 tr. ř., nepřihlížející ke speciálnímu ustanovení § 137 odst. 4 tr. ř., došlo s odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 303/04, III. ÚS 457/05, IV. ÚS 2519/07 a I. ÚS 160/09 k porušení práva obviněných podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobody na spravedlivý proces a k porušení práva na spravedlivé řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

V neposlední řadě ministr spravedlnosti argumentoval, že vzhledem k tomu, že se oba obvinění v době od 16. 5. 2013 do 25. 9. 2013, tedy v době rozhodné, nacházeli ve výkonu trestu odnětí svobody, došlo zároveň ze strany Obvodního soudu pro Prahu 2 k porušení jejich práva na obhajobu ve smyslu ustanovení § 36a odst. 2 písm. a) tr. ř. Obvodní soud pro Prahu 2, a poté ani Městský soud v Praze, tuto skutečnost nezohlednil, neboť se nutnou obhajobou obviněných nijak nezabýval.

Z těchto důvodů ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud:

1. podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 7 To 123/2009, byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. H. a v neprospěch obviněné Ing. V. H. v ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení předcházejícím v ustanovení § 137 odst. 4 tr. ř. a § 36a odst. 2 písm. a) tr. ř.; 2. podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 7 To 123/2009, zrušil, případně zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud s ohledem na důvod zrušení pozbyla podkladu, a 3. dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř. a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost usnesení, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona je z podstatné části důvodná.

Podle § 137 odst. 1 tr. ř. je třeba usnesení oznámit osobě, které se přímo dotýká, jakož i osobě, která k němu dala svým návrhem podnět; usnesení soudu se oznámí též státnímu zástupci. Oznámení se děje buď vyhlášením usnesení v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit, anebo doručením opisu usnesení.

Podle § 137 odst. 2 tr. ř. má-li osoba, jíž je třeba usnesení oznámit, obhájce, stačí, že usnesení bylo vyhlášeno buď oné osobě, anebo jejímu obhájci, oznamuje-li se usnesení doručením opisu, doručí se jen obhájci.

Podle § 137 odst. 4 tr. ř. se usnesení, jímž bylo rozhodnuto o opravném prostředku vždy v opise doručí osobě, které se rozhodnutí přímo dotýká a osobě, která svým návrhem dala k usnesení podnět, jakož i státnímu zástupci.

Podle § 143 odst. 1 tr. ř. se stížnost podává u orgánu, proti jehož usnesení směřuje, a to do tří dnů od oznámení usnesení (§ 137), jestliže se usnesení oznamuje jak obviněnému, tak i jeho zákonnému zástupci nebo obhájci, běží lhůta od toho oznámení, které bylo provedeno nejpozději.

Podle § 148 odst. 1 tr. ř. nadřízený orgán zamítne stížnost a) není-li přípustná, b) byla-li podána opožděně, osobou neoprávněnou, osobou, která se jí výslovně vzdala nebo která znovu podala stížnost, kterou již před tím výslovně vzala zpět, nebo c) není-li důvodná.

V daných souvislostech lze pro úplnost připomenout skutečnosti, jež Nejvyšší soud rozvedl ve svém předcházejícím rozhodnutí ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 6 Tz 99/2012. Konstatoval, že Ústavní soud ve svých rozhodnutích (viz např. sp. zn. III. ÚS 303/04, sp. zn. III. ÚS 457/05 a sp. zn. I. ÚS 160/09) opakovaně zdůraznil, že ustanovení § 137 odst. 1 tr. ř. zakládá právní účinky oznámení usnesení kontravalentně buď vyhlášením anebo doručením. Není-li účelem a smyslem doručování toliko naplnění jeho informační funkce, povinnost doručovat podle § 137 odst. 4 tr. ř. ve spojení s ustanovením § 143 odst. 1 a § 140 odst. 1 písm. b), aa) tr. ř. vylučuje právní účinky oznámení usnesení vyhlášením (argumentum reductionis ad absurdum). Ve vztahu k teleologickému výkladu Ústavní soud k myšlenkovému postupu stran aplikace rozhodných právních norem v této souvislosti připomněl, že jednotlivá ustanovení jednoduchého práva jsou orgány veřejné moci povinny interpretovat a aplikovat v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod, tj. v daném případě in favorem procesně oprávněného. Tudíž i při případné, hypoteticky možné konkurenci více metodologicky racionálně obhajitelných interpretačních alternativ je nutno zvolit jako výsledek výkladu tu, která opodstatněně nabývá přednosti před ostatními, tj. upřednostnit interpretaci takovou, jež je ústavně konformnější.

Pokud je obviněnému třeba doručit ve smyslu § 137 odst. 4 tr. ř. opis usnesení soudu prvního stupně, pak jeho přítomnost při vyhlášení takového usnesení nezakládá účinky oznámení, které nastane až doručením opisu usnesení. Opačný závěr by nutil oprávněnou osobu podat stížnost proti usnesení, aniž by se mohla seznámit s jeho písemným vyhotovením, a povinnost doručit opis usnesení by se pak jevila jako samoúčelná; takový závěr je proto zjevně nesprávný. Bez ohledu na skutečnost, že při vyhlášení usnesení se vedle výroku sděluje i podstatná část odůvodnění (§ 128 odst. 2 tr. ř. ve spojení § 138 tr. ř.) je obeznámenost s písemným odůvodněním usnesení pro kvalifikované podání stížnosti klíčová. Usnesení o opravném prostředku ve smyslu § 137 odst. 4 tr. ř. se přitom svým významem blíží rozsudku, a právě proto byla stanovena povinnost jeho opis oprávněným osobám písemně doručit. Pokud by se lhůta k podání stížnosti neodvíjela od doručení opisu usnesení, ztratilo by toto ustanovení svůj racionální smysl.

Exkluzivita, resp. specialita ustanovení § 137 odst. 4 tr. ř. – kogentního zákonného imperativu, když opravné prostředky nejsou v citovaném ustanovení rozlišeny na kategorii řádných a mimořádných, a to na základě jak výkladu jazykového, tak i logického a systematického, zakládá povinnost soudu usnesení, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení, doručit osobám tam uvedeným, tj. v daném případě i obviněným.

Nejvyšší soud však z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 1 Nt 2526/2008 a důkazů, jež provedl při veřejném zasedání (výpisů z centrální evidence vězňů a kopie zprávy České pošty, s. p., pošty J.), zjistil, že v dosavadním řízení nebylo ustanovení § 137 odst. 4 tr. ř. dodrženo. Obvodní soud pro Prahu 2 přes zjevnou snahu postupovat v souladu s právním názorem shora rozvedeným, opis svého usnesení ze dne 23. 2. 2009, sp. zn. 1 Nt 2526/2008, jímž rozhodl o opravném prostředku, oběma obviněným nedoručil. K řádnému doručení tohoto usnesení oběma obviněným nemohlo dojít, neboť ti se v době od 16. 5. 2013 do 25. 9. 2013 nacházeli ve výkonu trestu odnětí svobody z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 11. 2011, sp. zn. 6 T 119/2011, a tudíž v době údajného doručení předmětného usnesení dne 27. 5. 2013 (podle poštovních doručenek založených ve spise) nemohli poštovní zásilku v místě svého trvalého bydliště osobně převzít. Ze zprávy České pošty, s. p., pošta J., bylo zjištěno, že obě listovní zásilky vyzvedla u poštovní přepážky dne 27. 5. 2013 jejich dcera N. H.

Důvodně přitom v daných souvislostech ministr spravedlnosti poukázal na to, že počátek běhu lhůty k podání stížnosti oběma obviněným mohl počít až od doručení opisu usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 2. 2009, sp. zn. 1 Nt 2526/2008, oběma obviněným, k němuž však nedošlo.

Pochybení soudu prvého stupně pak nenapravil Městský soud v Praze, který jako soud druhého stupně svým rozhodnutím ze dne 19. 6. 2013, č. j. 7 To 123/2009-80, stížnosti obou obviněných jako nedůvodné podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

Dlužno ovšem dodat, že soudy ve věci činné mohly jen stěží zjistit, že zásilky obsahující rozhodnutí soudu prvního stupně nebyly doručeny jejich adresátům – obviněným.

Za zjištěného stavu věci však přesto nezbylo než v zásadě opakovat to, co bylo uvedeno v předcházejícím rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 6 Tz 99/2012, že nerespektováním ustanovení § 137 odst. 4 tr. ř. oběma soudy došlo u obviněného J. H. i obviněné Ing. V. H. k porušení jejich práva na doručení opisu usnesení nalézacího soudu o zamítnutí jejich návrhu na povolení obnovy řízení, k jehož vydání dali podnět, k porušení jejich práva na seznámení se s právní argumentací obvodního soudu, proti níž mohli směřovat své stížnostní důvody a námitky, se kterými se tak Městský soud v Praze jako soud stížnostní nemohl řádně vypořádat. Tím byla obviněným opětovně odňata možnost reálně a efektivně ve své věci jednat před soudem. Důsledkem toho byla chybná aplikace ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stran obou obviněných. Tímto porušením došlo též k negaci podstaty a smyslu ústavně zaručeného základního práva svědčícího obviněným. V daném případě tak byla porušena nejen norma podústavního práva, ale též bylo vyloučeno právo na soudní ochranu a spravedlivý proces upravené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jenž garantuje každému právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.

Nejvyšší soud se však neztotožnil s námitkami ministra spravedlnosti stran porušení zákona v neprospěch obviněných v ustanovení § 36a odst. 2 tr. ř., tedy práva na obhajobu, z důvodu, že ačkoli se oba obvinění v době od 16. 5. 2013 do 25. 9. 2013, tedy v době rozhodné, nacházeli ve výkonu trestu odnětí svobody, Obvodní soud pro Prahu 2, a poté ani Městský soud v Praze, tuto skutečnost nezohlednil, neboť se nutnou obhajobou obviněných nijak nezabýval.

Podle § 36a odst. 2 písm. a) tr. ř. musí mít odsouzený obhájce v řízení o stížnosti pro porušení zákona, v řízení o dovolání a v řízení o návrhu na povolení obnovy, jde-li o případy uvedené v § 36 odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř.

Podle § 36 odst. 1 písm. a) tr. ř. musí mít obviněný obhájce už v přípravném řízení, je-li ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody, ve výkonu ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody nebo na pozorování v zdravotnickém ústavu (§ 116 odst. 2).

Z předloženého spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že oba obvinění udělili dne 10. 12. 2008 plnou moc „v trestní věci o obnovu řízení“ JUDr. Jiřímu Demutovi, advokátovi se sídlem Praha 7, Dukelských hrdinů 14 (č. l. 4, 5 spisu), který v zastoupení obviněných podal dne 11. 12. 2008 návrh na obnovu řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 6 T 152/2007, účastnil se veřejných zasedání u jmenovaného soudu ve dnech 2. 2. 2009 a 23. 2. 2009 a podal také za oba obviněné stížnost proti usnesení tohoto soudu ze dne 23. 2. 2009, sp. zn. 1 Nt 2526/2008. Ve spise Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 1 Nt 2526/2008 není založen žádný doklad o ukončení zastoupení obou obviněných jmenovaným obhájcem, žádná listina, z níž by vyplývalo anebo která by prokazovala, že by dotyčný obhájce nebo samotní obvinění tuto plnou moc, udělenou pro řízení o obnově řízení, nějakým způsobem ukončili. Nejvyšší soud dále na základě své úřední činnosti kontaktoval dne 27. 5. 2015 JUDr. Jiřímu Demutovi, který potvrdil, že předmětné plné moci skutečně platily po celou dobu řízení o obnově řízení a nebyly v jeho průběhu ani jednou ze stran vypovězeny, resp. zrušeny. Pokud si tedy obvinění již na počátku daného řízení o obnově řízení zvolili ve smyslu § 37 tr. ř. obhájce, výkon jehož obhajoby trval po celou dobu tohoto řízení, nedošlo ze strany soudů ve věci činných k porušení zákona, tedy konkrétně práva na obhajobu ve smyslu ustanovení § 36a odst. 2 písm. a) tr. ř.

Z těchto podstatných důvodů Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2013, č. j. 7 To 123/2009-80, byl porušen zákon v neprospěch obviněných J. H. a Ing. V. H. v ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., a v řízení předcházejícím v ustanovení § 137 odst. 4 tr. ř.; v návaznosti na to podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil citované usnesení Městského soudu v Praze, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. června 2015

Předseda senátu: JUDr. Vladimír Veselý