Lhůta k podání stížnosti proti usnesení v trestním řízení
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera - ze dne 2. června 2009
sp. zn. I. ÚS 160/09
ve věci ústavní stížnosti T. H. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2008 č. j. 3 To 833/2008-27, kterým byla jako opožděně podaná zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení okresního soudu o zamítnutí stěžovatelova návrhu na povolení obnovy trestního řízení.
Výrok
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11.2008 č. j. 3 To 833/2008-27 se zrušuje.
Odůvodnění
Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 8. 2008 č. j. 0 Nt 1612/2008-17 byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 73 T 113/2004. Zamítavé usnesení okresního soudu bylo doručeno obhájkyni stěžovatele dne 25. 8. 2008.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2008 č. j. 3 To 833/2008-27 byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti uvedenému usnesení okresního soudu podle § 148 odst. 1 písm. b) tr. ř. jako opožděně podaná. Krajský soud dospěl k závěru, že posledním dnem třídenní lhůty k podání stížnosti mělo být pondělí 18. 8. 2008, neboť stěžovatel i jeho obhájkyně byli přítomni vyhlášení napadeného usnesení okresního soudu dne 14. 8. 2008.
Stěžovatel má za to, že citovaným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě byla porušena jeho ústavně zaručená základní subjektivní práva (svobody), která jsou mu garantována čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Byla mu totiž porušením podústavního práva odňata možnost skutkově a právně argumentovat, tedy reálně a efektivně jednat před soudem ve své věci, čímž došlo k porušení, resp. vyloučení, jeho práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces.
Stěžovatel napadá právní názor krajského soudu, podle něhož zákonná třídenní lhůta k podání stížnosti proti usnesení o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení běží již od vyhlášení tohoto usnesení, pokud byli odsouzený a jeho obhájce vyhlášení přítomni. Svoji kritiku opírá především o judikaturu Ústavního soudu. Podle tvrzení stěžovatele Ústavní soud dovodil, že třídenní lhůtu k podání stížnosti proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu na obnovu řízení, je nutno počítat ode dne doručení opisu tohoto usnesení, a nikoliv od jeho vyhlášení [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008
sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205) nebo nález ze dne 5. 1. 2006
sp. zn. III. ÚS 457/05
(N 4/40 SbNU 39)]. Ustanovení § 137 odst. 1 věty druhé tr. ř. podle stěžovatele určuje dvě disjunktní formy oznamování usnesení - buď vyhlášením usnesení v přítomnosti dotčené osoby, anebo doručením opisu usnesení. Pokud bylo nutno doručit stěžovateli ve smyslu § 137 odst. 4 tr. ř. opis usnesení soudu, pak jeho přítomnost při vyhlášení citovaného usnesení nezaložila účinky oznámení. Opačný závěr by přitom nutil oprávněnou osobu podat stížnost proti usnesení, aniž by se mohla seznámit s jeho odůvodněním, což je pro podání stížnosti klíčové.
Stěžovatel proto uzavřel tak, že třídenní lhůta k podání stížnosti proti citovanému usnesení Okresního soudu v Ostravě počala běžet až od doručení opisu tohoto usnesení, tj. od 25. 8. 2008. Poněvadž stěžovatel podal stížnost dne 26. 8. 2008, podal ji v zákonné lhůtě, tedy včas.
Dne 26. 8. 2008 byla Krajskému soudu v Ostravě doručena prostřednictvím Okresního soudu v Ostravě "stížnost odsouzeného proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 8. 2008 č. j. 0 Nt 1612/2008-17", podaná obhájkyní JUDr. Z. D. Tuto stížnost krajský soud napadeným usnesením ze dne 12. 11. 2008 č. j. 3 To 833/2008-27 podle § 148 odst. 1 písm. b) tr. ř. zamítl. V odůvodnění tohoto usnesení se mj. praví: "Z obsahu spisu - protokolu o veřejném zasedání na č. l. 13 až 15 vyplývá, že odsouzený i jeho obhájkyně byli přítomni veřejnému zasedání konanému dne 14. 8. 2008, v němž bylo napadené usnesení vyhlášeno, jeho odůvodnění i poučení o opravném prostředku byli rovněž přítomni. Poté si odsouzený ponechal lhůtu k vyjádření. Z obsahu spisu se dále podává, že stížnost podal odsouzený prostřednictvím své obhájkyně dne 26. 8. 2008. Z výše uvedeného však vyplývá, že posledním dnem k podání stížnosti měl být den 17. 8. 2008, protože však byla neděle, bylo posledním dnem lhůty k podán stížnosti pondělí dne 18. 8. 2008. Stížnost tedy byla podána opožděně (...).".
Krajský soud v Ostravě podle svého vyjádření k ústavní stížnosti vycházel ze skutečnosti, že stěžovatel i jeho obhájkyně byli přítomni veřejnému zasedání konanému dne 14. 8. 2008, v němž bylo napadené usnesení vyhlášeno a byli přítomni poučení o opravném prostředku, kdy si stěžovatel po tomto poučení ponechal lhůtu k vyjádření. Z usnesení dále vyplývá, že posledním dnem k podání stížnosti ve smyslu § 143 odst. 1 tr. ř. měla být neděle 17. 8. 2008, proto připadl poslední den lhůty na pondělí 18. 8. 2008, avšak stěžovatel prostřednictvím obhájkyně podal stížnost až 26. 8. 2008. Ze svého sběrného spisu přitom krajský soud nemůže zjistit, zda stěžovatel, ať již sám, či prostřednictvím své právní zástupkyně, namítl nesprávné poučení o možnosti podání opravného prostředku, včetně lhůty k jeho podání. Krajský soud v Ostravě souhlasí s upuštěním od ústního jednání ve smyslu § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Ústavní soud požádal o vyjádření také Krajské státní zastupitelství v Ostravě. To uvedlo, že vzhledem k judikatuře Ústavního soudu, na niž stěžovatel příkladmo odkazuje (srov. nález
sp. zn. IV. ÚS 2519/07
a nález
sp. zn. III. ÚS 457/05
) se jeví jako opodstatněné ústavní stížnosti vyhovět a napadené usnesení zrušit. Závěrem svého vyjádření krajské státní zastupitelství vyjadřuje pochybnost, zda má v řízení o ústavní stížnosti postavení vedlejšího účastníka ve smyslu § 76 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě bylo vydáno v neveřejném zasedání, a Krajské státní zastupitelství v Ostravě tudíž nebylo v původním řízení v posledním stupni činné, byť obecně v souladu s § 12 odst. 6 tr. ř. je stranou v řízení před soudem též státní zástupce.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod, což odůvodňuje ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů [srov. nález
sp. zn. III. ÚS 173/02
ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95)]. Sem patří i taková interpretace norem podústavního práva, která se jeví v daných souvislostech jako argumentačně vybudovaná - se zřetelem na konkrétní případ - bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, takže ji objektivně není možno akceptovat.
V projednávané věci bylo relevantním ustanovení § 137 tr. řádu. Podle odstavce 1 tohoto ustanovení je třeba usnesení oznámit osobě, které se přímo dotýká, jakož i osobě, která k němu dala svým návrhem podnět; oznámení děje se buď vyhlášením usnesení v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit, anebo doručením opisu usnesení. Dle odstavce 2 téhož ustanovení, má-li osoba, jíž je třeba usnesení oznámit, obhájce, popřípadě zmocněnce, stačí, že usnesení bylo vyhlášeno buď oné osobě, anebo jejímu obhájci, popřípadě zmocněnci; oznamuje-li se usnesení doručením opisu, doručí se jen obhájci, popřípadě zmocněnci. Podle § 137 odst. 4 trestního řádu usnesení, jímž bylo rozhodnuto o opravném prostředku, se státnímu zástupci, osobě, které se rozhodnutí přímo dotýká, a osobě, která svým návrhem dala k usnesení podnět, vždy v opise doručí. Podle ustanovení § 143 odst. 1 tr. řádu se stížnost podává u orgánu, proti jehož usnesení stížnost směřuje, a to do tří dnů od oznámení usnesení (§ 137); jestliže se usnesení oznamuje jak obviněnému, tak i jeho zákonnému zástupci nebo obhájci, běží lhůta od toho oznámení, které bylo provedeno nejpozději.
K oznamování usnesení v trestním řízení a k počítání lhůty k podání stížnosti proti usnesení o opravném prostředku v trestním řízení se Ústavní soud vyjádřil opakovaně. V nálezu
sp. zn. III. ÚS 303/04
ze dne 10. 3. 2005 (N 52/36 SbNU 555) vyložil, že § 137 odst. 1 tr. ř. zakládá právní účinky oznámení usnesení kontravalentně buď vyhlášením, anebo doručením. Není-li účelem a smyslem doručování toliko naplnění jeho informační funkce, povinnost doručovat dle § 137 odst. 4 tr. ř. ve spojení s ustanoveními § 143 odst. 1 a § 140 odst. 1 písm. b), aa) tr. ř. vylučuje právní účinky oznámení usnesení vyhlášením (argumentum reductionis ad absurdum). Ve vztahu k teleologickému výkladu pak Ústavní soud připomněl, že jednotlivá ustanovení jednoduchého práva jsou orgány veřejné moci povinny interpretovat a aplikovat v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod, tj. v daném případě in favorem procesně oprávněného. Tudíž i při případné, hypoteticky možné konkurenci více metodologicky racionálně obhajitelných interpretačních alternativ je nutno zvolit jako výsledek výkladu tu, která opodstatněně nabývá přednosti před ostatními, tj. upřednostnit interpretaci takovou, která je ústavně konformnější.
V nálezu
sp. zn. III. ÚS 457/05
(viz výše) - rovněž ve věci obnovy řízení - Ústavní soud na svých právních závěrech setrval a zdůraznil, že pokud je stěžovateli nutno ve smyslu § 137 odst. 4 tr. řádu doručit opis usnesení příslušného obvodního soudu, pak jeho přítomnost při vyhlášení citovaného usnesení nezaložila účinky oznámení, které nastalo až doručením opisu usnesení. Ústavní soud dodal, že opačný závěr by nutil oprávněnou osobu podat stížnost proti usnesení, aniž by se mohla seznámit s jeho písemným vyhotovením, a povinnost doručit opis usnesení by se pak jevila jako samoúčelná; takový závěr je proto zjevně nesprávný. Bez ohledu na skutečnost, že při vyhlášení usnesení se vedle výroku sděluje i podstatná část odůvodnění (§ 128 odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 138 tr. ř.), je obeznámenost s písemným odůvodněním usnesení pro kvalifikované podání stížnosti klíčová. Usnesení o opravném prostředku ve smyslu § 137 odst. 4 tr. ř. se přitom svým významem blíží rozsudku, a právě proto byla stanovena povinnost jeho opis oprávněným osobám písemně doručit. Pokud by se lhůta k podání stížnosti neodvíjela od doručení opisu usnesení, ztratilo by toto ustanovení svůj racionální smysl.
V nálezu
sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(viz výše) zaujal Ústavní soud stejné stanovisko, a to z týchž důvodů jako v citovaných nálezech předchozích.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že stejný názor zastává i uznávaná odborná komentářová literatura (srov. P. Šámal a kol., Trestní řád, komentář, díl I., str. 1001, 5. vydání, C. H. Beck, 2005).
Shora citované závěry, podle kterých je třeba třídenní lhůtu k podání stížnosti (§ 143 odst. 1 tr. řádu) proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu na obnovu řízení, počítat ode dne doručení opisu usnesení, a nikoliv od jeho vyhlášení, plně dopadají i na projednávanou věc a Ústavní soud neshledal žádný důvod se od nich jakkoliv odchýlit. Pokud obhájkyně stěžovatele obdržela opis usnesení okresního soudu dne 25. 8. 2008 a stížnost proti němu podala dne 26. 8. 2008, pak bylo třeba učinit závěr, že stížnost byla podána včas. Zamítnutím stěžovatelovy stížnosti v důsledku chybného posouzení počátku lhůty porušil Krajský soud v Ostravě normy podústavního práva, čímž odňal stěžovateli možnost reálně a efektivně ve své věci jednat před soudem. Vyloučení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces současně představuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jichž se stěžovatel dovolává.
Proto Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.