6 Tz 36/2023-6980
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 7. 6. 2023 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ivo Kouřila, Mgr. Pavla Götha a JUDr. Vladimíra Veselého stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněné právnické osoby S., IČO: XY, se sídlem XY, proti pravomocnému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2021, č. j. 3 To 423/2020-6899, a rozhodl takto:
I. Podle § 268 odst. 2 tr. ř. pravomocným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2021, č. j. 3 To 423/2020-6899, byl porušen zákon v neprospěch obviněné právnické osoby S., a to v § 256 tr. ř., pokud podle něj zamítl její odvolání v části napadající výrok o trestu, a v řízení předcházejícím v ustanoveních § 254 odst. 1 tr. ř. a § 20 odst. 1 t. o. p. o.
II. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2021, č. j. 3 To 423/2020-6899, a to v té části výroku podle § 256 tr. ř., jímž bylo zamítnuto odvolání obviněné právnické osoby S. v části napadající výrok o jí uloženém trestu, jakož i další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 270 odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Blansku (dále „nalézací soud“) ze dne 7. 10. 2020, č. j. 1 T 156/2019-6859, byla obviněná právnická osoba S. (dále také „obviněná“) uznána vinnou ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustila jednáním popsaným pod body 1. – 10. výrokové části rozsudku, když ke škodě České republiky zastoupené Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj zkrátila daňovou povinnost v celkové výši 2.130.401 Kč. Za tento zločin byla obviněná podle § 20 odst. 1 t. o. p. o. odsouzena k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu provádění staveb, jejich změn a odstraňování a dále v zákazu výroby, obchodu a služeb neuvedených v přílohách 1-3 živnostenského zákona, a to na dobu 3 let. Citovaným rozsudkem bylo rozhodnuto též o vině dalších obviněných, a to tak, že obviněný P. L. byl uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, zatímco obviněný Z. K. byl naopak podle § 226 písm. c) tr. ř. obžaloby zproštěn.
2. O odvoláních všech tří obviněných proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 5. 2021, č. j. 3 To 423/2020-6899, jímž je podle § 256 tr. ř. zamítl.
3. Proti tomu usnesení krajského soudu podal obviněný P. L. dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 15. 11. 2021, sp. zn. 6 Tdo 1175/2021, tak, že ho podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Podání opatrovníka obviněné právnické osoby označené jako dovolání nemohl Nejvyšší soud takto posoudit, neboť nebylo podáno prostřednictvím obhájce (viz body 11. – 18. usnesení). Bylo s ním tudíž naloženo v souladu s § 265d odst. 2 větou třetí tr. ř. II. Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní
4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2021, č. j. 3 To 423/2020-6899, podal ministr spravedlnosti České republiky (dále jen „ministr spravedlnosti“ nebo „stěžovatel“) podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona (dále též jen „stížnost“) ve prospěch obviněné. Upozornil na nutnost přesného vymezení druhu (obsahu) a rozsahu zakázané činnosti. Souvislost spáchaného trestného činu s činností, která může být zakázána, musí být užší, přímá a bezprostřední. Nemusí být znakem objektivní stránky skutkové podstaty spáchaného trestného činu, postačuje, pokud obviněné alespoň jeho spáchání usnadnila. Na přímou souvislost spáchaného trestného činu s činností, která má být zakázána, lze usuzovat z toho, že tato činnost nepostrádá věcný (vnitřní, účelový), místní a časový vztah ke spáchanému trestnému činu.
5. Těmto požadavkům však podle mínění stěžovatele nedostál již Okresní soud v Blansku při ukládání trestu. Ve výroku o trestu sice výslovně vyjmenoval konkrétní činnosti, jichž se zákaz týkal, nicméně co do šíře okruhu těchto činností zmíněný zákaz de facto vztáhl na veškerou činnost, k níž byla dotčená právnická osoba jinak oprávněna. Takto pojaté vymezení trestu zákazu činnosti se pak svými důsledky fakticky rovná trestu zrušení právnické osoby podle § 16 odst. 1 t. o. p. o., pro jehož uložení však v daném případě nebyly splněny zákonné podmínky. Podle zjištění nalézacího soudu promítnutých do skutkové věty výrokové části jeho odsuzujícího rozsudku byly podstatou trestněprávního jednání obviněné podvodné fakturace „práce na objektu“, a dále „úklid na čisto, mytí oken, zakrytí nábytku, zakrytí podlah, přesuny nábytku“, přičemž podle vlastního vyjádření nalézacího soudu obsaženého v odůvodnění téhož rozsudku pod bodem 32. obviněná právnická osoba „zneužila svého postavení společnosti, která je již známá a dlouhodobě působí v oblasti plastových oken“. Obsahová náplň živnosti označované jako „výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“ je ovšem zcela nepochybně výrazně širší.
6. Z proklamovaného stavu skutkových zjištění nelze dovodit, že by se obviněná trestné činnosti dopustila v rámci každé z činností, k jejichž výkonu byla podle stavu zápisu v obchodním rejstříku v rozhodné době oprávněna a jíž se následně uložený trest zákazu činnosti týkal. Nalézacím soudem zvolené vymezení trestu zákazu činnosti, který byl obviněné uložen, tudíž ani neodpovídá požadavkům na ukládání tohoto druhu trestu vyplývajícím z § 20 odst. 1 t. o. p. o. Výrok o trestu zákazu činnosti nalézacího soudu je navíc neúplný, neboť byl soudem opřen pouze o § 20 odst. 1 t. o. p. o., a nikoli též o § 73 odst. 3 tr. zákoníku.
7. Pakliže odvolací soud podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl odvolání obviněné explicitně směřované (mimo jiné i) proti výroku o trestu z rozsudku soudu prvního stupně, zatížil své rozhodnutí vadou spočívající v tom, že takové rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněné byl totiž uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, resp. trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byla uznána vinnou. Přestože je zřejmé, že vytýkané vady mají svůj původ v rozsudku soudu nalézacího, lze uvedené odstranit změnou rozhodnutí soudu odvolacího, totiž změnou výroku o trestu ukládaného obviněné.
8. Závěrem proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud: · podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2021, č. j. 3 To 423/2020-6899, byl porušen zákon v neprospěch obviněné právnické osoby S. v § 256 tr. ř. a v řízení předcházejícím v § 20 odst. 1 zákona t. o. p. o. ve spojení s § 73 odst. 3 tr. zákoníku; · podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2021, č. j. 3 To 423/2020-6899, ve vztahu k obviněné právnické osobě S.; · podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž vyslovil souhlas s rozhodnutím Nejvyššího soudu o podané stížnosti v neveřejném zasedání.
9. Nejvyšší státní zástupce se ke stížnosti pro porušení zákona vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který se s ní ztotožnil. Uvedl, že nelze dovodit, že by se obviněná dopustila trestné činnosti v rámci výkonu každé z činností, k jejichž výkonu byla podle stavu zápisu v obchodním rejstříku v rozhodné době oprávněna, a jíž se následně uložený trest zákazu činnosti týkal. Jakkoli by trest zákazu činnosti eventuálně mohl být vymezen i tak široce, že by pokrýval výkon všech předmětů podnikání zapsaných v obchodním rejstříku, spáchaná trestná činnost daňového charakteru tuto krajní variantu vyloženě neodůvodňuje. Ztotožnil se též se závěrečným návrhem ministra a připojil souhlas s rozhodnutím o podané stížnosti v neveřejném zasedání.
10. Obviněná se k podané stížnosti vyjádřila prostřednictvím Mgr. Miroslava Burgeta, jemuž udělila plnou moc k její obhajobě. Sdělila, že se s argumenty v ní obsaženými ztotožňuje a odkázala na obsah dovolání ze dne 7. 10. 2021. Uložený trest zákazu činnosti je podle ní formulován nadmíru obecně a neurčitě, zakazuje i výkon činností, ke kterým není nezbytné zvláštní oprávnění a které s trestnou činnosti nesouvisely, a ve svých důsledcích je likvidační. Navrhla proto, aby návrhu ministra spravedlnosti bylo vyhověno.
III. Přípustnost stížnosti pro porušení zákona
11. Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda byla stížnost podána osobou oprávněnou, na místě k tomu určeném a proti rozhodnutí, proti němuž je podání stížnosti přípustné. Shledal přitom, že stížnost byla podána ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného u Nejvyššího soudu a proti pravomocnému rozhodnutí, proti němuž je přípustná stížnost pro porušení zákona (§ 266 odst. 1 tr. ř.).
12. Podle § 266 odst. 2 tr. ř. lze proti výroku o trestu stížnost pro porušení zákona podat jen tehdy, jestliže trest je ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je v zřejmém rozporu s účelem trestu. Vzhledem k tomu, že ministrem spravedlnosti byla stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněné právnické osoby podána vůči výroku, jímž jí byl nalézacím soudem uložen trest zákazu činnosti podle § 20 t. o. p. o. ve spojení s § 73 tr. zákoníku, a navazujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jenž zamítl odvolání obviněné právnické osoby, přestože rozsudek nalézacího soudu trpěl uvedenou vadou, musí Nejvyšší soud posoudit, zda stížnost pro porušení zákona splňuje podmínky přípustnosti dané citovaným ustanovením. Podmínky stanovené citovaným ustanovením § 266 odst. 2 tr. ř. jsou stanoveny alternativně a postačuje proto, pokud je splněna alespoň jedna z jmenovaných, a to: · jestliže trest je ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu, · jestliže trest je ve zřejmém nepoměru k poměrům pachatele nebo · jestliže uložený druh trestu je v zřejmém rozporu s účelem trestu.
13. Nejvyšší soud v minulosti judikoval, např. v rozsudku ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 4 Tz 51/2002, že příliš široké vymezení obsahu trestu zákazu činnosti, pokud neodpovídá požadavku souvislosti se spáchaným trestným činem, může splňovat podmínku pro podání stížnosti pro porušení zákona proti výroku o trestu ve smyslu § 266 odst. 2 tr. ř., tj. že uložený druh trestu je v rozporu s účelem trestu. V citované věci byl odsouzenému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozování živnosti podle zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, jenž byl Nejvyšším soudem považován za příliš široce vymezený. Byť se tento odsouzený trestné činnosti dopustil v několika odvětvích živnostenského podnikání, nepovažoval to Nejvyšší soud za dostatečný podklad pro zákaz všech živností.
14. V projednávané věci byl obviněné právnické osobě uložen trest zákazu činnosti natolik široký, že odpovídá jejímu předmětu podnikání, který je taktéž vymezen velmi široce, a to jako provádění staveb, jejich změn a odstraňování a dále výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1-3 živnostenského zákona. Trest uložený nalézacím soudem a potvrzený soudem odvolacím je tudíž ve zřejmém rozporu s účelem trestu a nadto ve zřejmém nepoměru se spáchanou trestnou činností. Stížnost pro porušení zákona proto splňuje podmínky přípustnosti podle § 266 odst. 2 tr. ř.
IV. Relevantní právní úprava
15. Podle § 20 odst. 1 t. o. p. o. může soud uložit právnické osobě trest zákazu činnosti na jeden rok až dvacet let, byl-li trestný čin spáchán v souvislosti s touto činností.
16. Podle § 73 odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívá v tom, že se odsouzenému po dobu výkonu tohoto trestu zakazuje výkon určitého zaměstnání, povolání nebo funkce nebo takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis.
V. Důvodnost stížnosti pro porušení zákona
17. Nejvyšší soud podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení tomuto rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona je důvodná.
18. Jak již bylo uvedeno (§ 20 t. o. p. o.) trest zákazu činnosti může být právnické osobě uložen, byl-li trestný čin, jímž byla shledána vinnou, spáchán v souvislosti s touto činností. Souvislost spáchaného trestného činu s činností, která může být zakázána, musí být užší, přímá, bezprostřední (viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaná pod č. 9/1964 Sb. rozh. tr., č. 42/1967 Sb. rozh. tr., č. 13/1969 Sb. rozh. tr. a č. 5/1980 Sb. rozh. tr.), i když činnost, kterou lze zakázat, nemusí být znakem objektivní stránky skutkové podstaty spáchaného trestného činu. Souvislost v tomto smyslu bude dána především v případě, když právnická osoba spáchala trestný čin přímo při výkonu určité činnosti. Postačí ovšem, jestliže tato činnost poskytla trestně odpovědné právnické osobě pouze příležitost ke spáchání trestného činu (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 523/2006, uveřejněné pod č. 26/2007 Sb. rozh. tr.) nebo pokud jí alespoň usnadnila spáchání trestného činu.
19. Z hlediska souvislosti se spáchaným trestným činem je nutné přesně vymezit druh (obsah) a rozsah zakázané činnosti. Upravuje je § 73 odst. 3 tr. zákoníku, z něhož se ovšem u právnických osob s ohledem na § 1 odst. 2 t. o. p. o. uplatní jen ta část, kde jde o výkon takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis. Smysl trestu zákazu činnosti spočívá v tom, aby se právnické osobě zabránilo vykonávat jen takovou činnost, která jí poskytla příležitost k páchání trestné činnosti určitého druhu. Příliš úzké vymezení nebude zaručovat dostatečnou ochranu společnosti před opakováním trestného činu ze strany právnické osoby, příliš široké určení může bezdůvodně omezovat vůbec další existenci trestně odpovědné právnické osoby (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 453.).
20. Z judikatury Nejvyššího soudu proto vyplývá, že trest zákazu činnosti nelze uložit obecně jako zákaz provozování jakékoli podnikatelské činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 1995, sp. zn. Tzn 28/95, nebo rozsudek ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 3 Tz 169/2001). Zákaz činnosti je tudíž třeba omezit jen na ty druhy živnosti, jejichž výkon má přímou souvislost se spáchaným trestným činem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 4 Tz 51/2002). Judikatura také upozorňuje, že je-li ukládán trest zákazu činnosti za trestný čin spáchaný v souvislosti s podnikáním obchodní společnosti, jeho rozsah nemůže automaticky zahrnovat všechny předměty podnikání, k jejichž výkonu měla taková obchodní společnost podnikatelské oprávnění, ale je třeba respektovat, v souvislosti s jakou konkrétní činností byl spáchán trestný čin (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 5 Tdo 637/2009).
21. V projednávané věci byl Okresním soudem v Blansku obviněné právnické osobě uložen mimo jiné podle § 20 t. o. p. o. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provádění staveb, jejich změn a odstraňování a dále v zákazu výroby, obchodu a služeb neuvedených v přílohách 1-3 živnostenského zákona, a to na dobu 3 let. Uložení trestu odůvodnil nalézací soud v bodě 32. svého rozsudku tím, že společnost zneužila svého postavení jako známé a dlouhodobě působící společnosti na trhu v oblasti plastových oken. Uložený trest v trvání 3 let proto považoval za adekvátní. Jakékoli bližší odůvodnění ve vztahu k vymezení zákazu činnosti a jeho souvislosti s trestnou činností v jeho odůvodnění absentuje. Odvolací soud přezkoumal výrok o trestu uložený obviněné právnické osobě a v bodě 17. svého usnesení uvedl, že jej považuje za správný, neboť se „obžalovaná právnická osoba trestné činnosti dopustila v souvislosti s touto činností“, přičemž uložený trest je adekvátní a přiměřený.
22. Podle popisu skutku výroku o vině rozsudku nalézacího soudu se obviněná trestné činnosti dopustila (zjednodušeně vyjádřeno) tím, že obviněný P. L. jako její jednatel [§ 8 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) t. o. p. o.] podával daňová přiznání v úmyslu zkrátit daň s vědomím toho, že ke zdanitelným plněním uvedeným ve fakturách nikdy nedošlo. Těmito plněními měly být: „úklid na čisto, mytí oken, zakrytí nábytku, zakrytí podlah, přesuny nábytku“, „provedení prací na akci …“, „práce na objektu …“. Nalézací soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že na všech akcích byly prováděny práce, které byly ve smluvních a účetních dokumentech nazvány jako pomocné, ve skutečnosti však byly provedeny jako součást hlavní části zakázky (str. 27 rozsudku).
23. Jak již bylo řečeno, z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je zřejmé, že ten se nedostatečně, či přesněji vyjádřeno vůbec, nevěnoval otázce souvislosti ukládaného trestu zákazu činnosti se spáchanou trestnou činností či otázce přiměřenosti jeho rozsahu. Ani odvolací soud ve svém usnesení těmto otázkám nevěnoval pozornost. Z porovnání obsahu ukládaného trestu zákazu činnosti, který, jak bylo již řečeno, zcela odpovídá předmětu podnikání obviněné právnické osoby, s popisem skutku z výroku o vině rozsudku nalézacího soudu vyplývá absence jejich dostatečné souvislosti, ale především očividný nepoměr. Zatímco trestná činnost právnické osoby se týkala tzv. pomocných prací (byť v rámci jejích legálních stavebních činností, avšak takových, které jí k trestné činnosti poskytovaly příležitost – viz bod 18.), uložený trest zákazu činnosti se vztahoval nejen na první bod předmětu podnikání společnosti „provádění staveb, jejich změn a odstraňování“, ale také na šířeji vymezený bod druhý – „výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“, u něhož lze jen stěží hledat souvislost s projednávanou trestnou činností. V případě uloženého trestu zákazu činnosti tak absentuje v celém jeho rozsahu souvislost s trestnou činností obviněné právnické osoby, a byl tudíž uložen v příliš širokém rozsahu. Jinak řečeno, nelze učinit pozitivní závěr o přímé, bezprostřední a užší souvislosti mezi zakázanými činnostmi a spáchanou trestnou činností.
24. Dostatečně určitá a jednoznačná specifikace činností zakázaných ukládaným trestem zákazu činnosti je nezbytná z hlediska stadia výkonu trestního rozhodnutí, a to jak pro právní jistotu obviněného, tak pro kontrolovatelnost výkonu. Neboť jestliže odsouzený v průběhu trestu zákazu činnosti vykonává činnost, která byla jeho předmětem, naplňuje tím znaky skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že nalézacím soudem byl druhý bod předmětu podnikání právnické osoby převzat z obchodního rejstříku beze změny, tedy jako „výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“, vznikají pochyby nad obsahem zahrnutých činností, jejichž výkonu se má obviněná zdržet. V tomto směru je nutno považovat uložený trest za neurčitý.
25. Konečně je nutno upozornit, na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu vylučující uložení zákazu trestu činnosti v rozsahu všech živností, či v rozsahu všech předmětů podnikání právnické osoby (viz bod 19.). Právě takový trest zákazu činnosti byl uložen obviněné právnické osobě v projednávané věci, neboť rozsah zakázaných činností přesně odpovídá jejímu předmětu podnikání zapsanému v obchodním rejstříku. Ministr spravedlnosti přiléhavě poukázal na to, že takto pojaté vymezení trestu zákazu činnosti se svými důsledky fakticky rovná trestu zrušení právnické osoby, pro jehož uložení však v daném případě nebyly splněny zákonné podmínky.
26. Na základě výše uvedeného je na místě uzavřít, že obviněné právnické osobě byl nalézacím soudem uložen trest zákazu činnosti podle § 20 odst. 1 t. o. p. o. (bez současné citace § 73 odst. 3 tr. zákoníku), který byl ve zjevném rozporu s účelem trestu. Byl vymezen příliš široce a neurčitě a postrádal souvislost s trestnou činností, jíž byla obviněná shledána vinnou. Jeho uložením nalézací soud porušil zákon v ustanovení § 20 odst. 1 t. o. p. o. (a v jím neaplikovaném § 73 odst. 3 tr. zákoníku) v neprospěch obviněné právnické osoby. Krajský soud v Brně v odvolacím řízení popsanou vadu nezjistil, čímž porušil ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř., a nezákonné rozhodnutí nezrušil a vadu nenapravil. Namísto toho odvolání obviněné podle § 256 tr. ř. nedůvodně zamítl, čímž porušil zákon i v tomto ustanovení v neprospěch obviněné.
VI. Způsob rozhodnutí
27. Nejvyšší soud na základě provedeného přezkumu tedy dospěl k závěru, že výrokem o trestu zákazu činnosti uloženým nalézacím soudem byl porušen zákon v neprospěch obviněné. Krom toho ministr spravedlnosti správně poukázal na to, že ve výroku, jímž nalézací soud uložil obviněné právnické osobě trest zákazu činnosti, chyběl odkaz na ustanovení § 73 odst. 3 tr. zákoníku. Odvolací soud, který rozhodoval o odvolání obviněné, ani tuto (zejména však výše popsanou) vadu rozsudku nalézacího soudu nenapravil, ač tak mohl a měl učinit.
28. Nejvyšší soud proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněné usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2021, č. j. 3 To 423/2020-6899, v ustanovení § 256 tr. ř., pokud podle něj zamítl její odvolání v části napadající výrok o trestu, a v řízení předcházejícím v ustanoveních § 254 odst. 1 tr. ř. a § 20 odst. 1 t. o. p. o. (rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 7. 10. 2020, č. j. 1 T 156/2019-6859).
29. Přestože k nezákonnému zásahu došlo již v řízení před soudem prvního stupně, pro nápravu vady shledané Nejvyšším soudem postačuje, pokud znovu a řádně proběhne odvolací řízení. Nejvyšší soud proto podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil pouze usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2021, č. j. 3 To 423/2020-6899, a to v té části výroku podle § 256 tr. ř., jímž bylo zamítnuto odvolání obviněné právnické osoby S., v části napadající výrok o jí uloženém trestu, jakož i další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
30. Z vyložených důvodů Nejvyšší soud podle § 270 odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Na odvolacím soudu bude, aby opětovným projednáním odvolání obviněné v části napadající výrok o trestu vadu vytknutou tímto rozhodnutím v novém odvolacím řízení napravil. Při svém rozhodování, v němž se uplatňuje § 273 tr. ř., je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 270 odst. 4 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 6. 2023
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu