6 Tz 36/2025-435
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. 11. 2025 stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněného V. A. proti pravomocnému trestnímu příkazu Okresního soudu v Nymburce ze dne 27. 9. 2024, č. j. 1 T 93/2024-333, a rozhodl takto:
Podle § 268 odst. 1 písm. a) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona zamítá.
1. Trestním příkazem Okresního soudu v Nymburce ze dne 27. 9. 2024, č. j. 1 T 93/2024-333, byl obviněný V. A. uznán vinným jednak přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu, jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, které spáchal ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku se spoluobviněnými O. B. a S. H., ohledně nichž nebylo v dané trestní věci dosud trestní stíhání pravomocně skončeno. Vytýkaného jednání se dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) • dne 19. 3. 2023 v době okolo 02:15 hodin sám, po předchozí krátké rozepři, před vchodem do restaurace XY na adrese XY XY, XY-XY, okres XY, úmyslně nejméně dvakrát udeřil pěstmi pravé a levé ruky do obličeje V. H., nar. XY, • dne 19. 3. 2023 v době okolo 02:15 hodin, společně s O. B., S. H. a D. S., před vchodem do restaurace XY na adrese XY XY, XY-XY, okres XY, úmyslně přesně nezjištěnými údery rukama a kopy nohama opakovaně udeřili I. H., nar. XY, do celého těla, čímž mu způsobili tržné rány týlní krajiny hlavy, kontuzi hlavy a kontuzi pravého kolene a podvrtnutí a natažení krční páteře, přičemž si zranění vyžádalo lékařské ošetření v nemocnici Nymburk, • dne 19. 3. 2023 v době okolo 02:15 hodin, společně s O. B., S. H. a D. S., před vjezdem do firmy P., na adrese XY č.p. XY, XY-XY, okres XY, úmyslně, společně a opakovaně udeřili přesně nezjištěnými údery rukama a kopy nohama V. H., nar. XY, do celého těla včetně obličeje, přičemž v důsledku výše uvedených jednání utrpěl V. H. zlomeninu nosních kůstek s minimálním posunem úlomků a podkožní krevní výrony a oděrky čela, očnic, lícních krajin, obličeje a nosu, a tato zranění si vyžádala lékařské ošetření a vedla ke znesnadnění běžného způsobu života po delší než přechodnou dobu.
2. Za uvedené přečiny byl obviněnému V. A. uložen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku s přihlédnutím k § 314e odst. 2 tr. ř. za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky v trvání 3 let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, škodu ve výši 17 619 Kč, společně a nerozdílně s dalšími spoluobviněnými.
3. Trestní příkaz vůči obviněnému V. A. nabyl právní moci dne 15. 10. 2024. II. Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní
4. Proti citovanému trestnímu příkazu podala ministryně spravedlnosti (dále též „stěžovatelka“) pod č. j. MSP-239/2025-ODKA-SPZ/5 stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného V. A., kterou odůvodnila tak, že trestním příkazem byl obviněnému uložen mimo jiné trest vyhoštění z území České republiky v trvání tří let. Podle ministryně Okresní soud v Nymburce neuvážil pečlivě všechny okolnosti případu, což vedlo k tomu, že se neřídil obecnými pravidly pro ukládání trestů. Aby mohl být trest vyhoštění uložen, je nezbytné současné splnění tří podmínek, konkrétně, že pachatel není občanem České republiky, dále že uložení takového trestu vyžaduje bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem a nenaplnění některé ze skutečností vylučujících uložení trestu vyhoštění ve smyslu § 80 odst. 3 tr.
zákoníku. Z trestního spisu je zřejmé naplnění dvou ze tří citovaných podmínek, neboť obviněný není občanem České republiky a současně není osobou naplňující, byť jen jednu ze skutečností zmíněných v § 80 odst. 3 tr. zákoníku. Podstatou šetřeného protiprávního jednání bylo fyzické napadení jiných osob. Okresnímu soudu proto zbývalo posoudit, zda s ohledem na povahu a závažnost trestných činů, jichž se obviněný dopustil, a na jeho poměry je dána nikoliv jen teoretická, ale reálná obava, že by jeho další pobyt na území České republiky byl spojen s ohrožením bezpečnosti lidí.
Poukázala na komentář k trestnímu zákoníku, podle něhož uložení trestu vyhoštění je odůvodněno zpravidla za předpokladu, že vzhledem k osobě pachatele hrozí z jeho strany opakování trestné činnosti nebo na usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 193/2015, podle kterého je uložení trestu vyhoštění namístě zejména v případech závažnějšího úmyslného trestného činu, spáchání více trestných činů v souběhu, organizované kriminality, přeshraničního spáchání trestných činů atd. Podle ministryně spravedlnosti při rozhodování o druhu a výši uložených trestů nebyla dostatečným způsobem zohledněna primární příčina vzniklého konfliktu, za niž je podle dalších na místě přítomných osob nezbytné považovat předchozí protiprávní jednání poškozeného V.
H. Podle ministryně lze učinit závěr, že se ze strany obviněného jednalo o ojedinělé, situačně podmíněné a jím nevyprovokované protiprávní jednání spočívající v užití násilí proti dvěma jiným osobám. Předmětné protiprávní jednání sice zasáhlo zájem na ochraně lidského zdraví a narušilo veřejný pořádek, nicméně jeho intenzita byla spíše menšího stupně společenské škodlivosti. Při posuzování podmínek uložení trestu vyhoštění nebylo soudem dostatečně přihlédnuto ani k informacím o osobě obviněného a jeho poměrech.
Tento se v době před spácháním trestných činů zdržoval v České republice po dobu nejméně 2,5 roku, nebyl dosud soudně trestán, ani postižen nebo prověřován za jiné protiprávní jednání. Podle ministryně spravedlnosti tak lze učinit závěr, že pro použití trestu vyhoštění nebyly splněny zákonné podmínky ve smyslu § 80 odst. 1 tr. zákoníku, v důsledku čehož jej nebylo možné vůbec uložit.
Uloženým trestem vyhoštění nebyla zajištěna proporcionalita trestu ve vztahu k povaze a závažnosti spáchaného protiprávního jednání. Závěrem ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud 1) podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že trestním příkazem Okresního soudu v Nymburce ze dne 27. 9. 2024, č. j. 1 T 93/2024-333, byl porušen zákon v neprospěch obviněného V. A. v ustanovení § 80 odst. 1 tr. zákoníku; 2) podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil trestní příkaz Okresního soudu v Nymburce ze dne 27. 9. 2024, č. j. 1 T 93/2024-333, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu;
3) podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Nymburce, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
5. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k podané stížnosti pro porušení zákona vyjádřil tak, že se s argumentací v ní obsaženou neztotožňuje. Podaná stížnost pro porušení zákona se argumentačně nijak nevypořádává s omezením přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku proti výroku o trestu ve smyslu § 266 odst. 2 tr. ř. Za takovou argumentaci nepovažuje prosté konstatování rozporu s účelem trestu v bodu 17. odůvodnění podané stížnosti pro porušení zákona (nezajištění proporcionality trestu ve vztahu k povaze a závažnosti spáchaného protiprávního jednání). Naplnění uvedené podmínky nelze dovodit ani z poukazu stěžovatelky na okolnosti činu a jeho povahu a závažnost, neboť tímto argumentačním okruhem je namítána prostá nepřiměřenost uložení uvedeného druhu trestu, nikoliv trestním řádem požadovaný zřejmý nepoměr. Z tohoto hlediska státní zástupce považuje takto koncipovanou stížnost pro porušení zákona za nepřípustnou.
6. I v případě, že by stížnost pro porušení zákona za přípustnou považována byla, neztotožňuje se s ní státní zástupce z věcného hlediska, neboť podle něj nedošlo k porušení § 80 odst. 1 tr. zákoníku. Z tohoto nevyplývá, že by ukládání trestu vyhoštění připadalo v úvahu pouze v případech závažné trestné činnosti. O tom svědčí skutečnost, že uvedený druh trestu lze uložit i jako trest samostatný i v poměrně krátké výměře od jednoho roku. Státní zástupce se neztotožnil s celkovým hodnocením závažnosti trestné činnosti obviněného. Podanou stížnost pro porušení zákona hodnotí jako prostou polemiku s celkovou přiměřeností uloženého trestu, který však nelze považovat za jakkoli nepřiměřený. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podanou stížnost pro porušení zákona zamítl podle § 268 odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustnou. Pro případ, že dojde k závěru, že je stížnost pro porušení zákona přípustná, navrhl ji zamítnout podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou.
7. K vyjádření státního zástupce uvedla replikou zvolená obhájkyně obviněného, že se plně ztotožňuje se závěry stěžovatelky, které se týkají porušení hmotněprávních norem trestního práva upravujících podmínky pro uložení trestu vyhoštění ve smyslu § 80 tr. zákoníku. Z dikce zákona jasně vyplývá výjimečný charakter trestu vyhoštění, který lze uložit pouze tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky podle § 80 tr. zákoníku. Nelze proto paušálně tvrdit, že tyto podmínky byly splněny, aniž by orgány činné v trestním řízení konkrétně prokázaly a odůvodnily, jakými skutečnostmi či projevy obviněného dospěly k závěru, že existuje reálné riziko ohrožení bezpečnosti osob či majetku nebo jiného veřejného zájmu. Odpovědnost orgánů činných v trestním řízení nespočívá pouze v tvrzení, že podmínky pro uložení trestu vyhoštění jsou formálně naplněny, ale zahrnuje i povinnost pečlivě a konkrétně prokázat, že dané riziko skutečně existuje. Podle obhájkyně uvedené ustanovení trestního zákoníku obsahuje demonstrativní výčet typových situací, v nichž je uložení trestu vyhoštění zpravidla na místě a jde o zcela odlišné skutkové situace, než je posuzovaný případ obviněného. Obhájkyně se zcela připojila k závěru stěžovatelky, podle něhož byl uložený trest vyhoštění nepřiměřený nejen z hlediska hmotného trestního práva, ale též z hlediska zásady proporcionality. Dále poukázala na další stěžejní porušení ze strany orgánů činných v trestním řízení a v tomto plně odkázala na své podání ze dne 22. 4. 2025 označené jako podnět k podání stížnosti pro porušení zákona. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud vyslovil porušení zákona, zrušil napadený trestní příkaz i všechna na něj navazující rozhodnutí a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
8. Ministryně spravedlnosti reagovala na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství tak, že zejména odstavce 13 až 16 podané stížnosti pro porušení zákona detailně rozebírají skutečnosti nasvědčující tomu, že postupem Okresního soudu v Nymburce byl porušen zákon v ustanovení § 80 odst. 1 tr. zákoníku. Ze souhrnu zmíněných a ve stížnosti pro porušení zákona konkretizovaných okolností je patrný jak nepoměr trestu vyhoštění k povaze a závažnosti spáchaných přečinů i poměrů pachatele, tak zejména rozpor uloženého trestu vyhoštění s účelem trestu, v důsledku čehož nelze hovořit o nepřípustnosti podané stížnosti pro porušení zákona. Nelze opomenout, že trest vyhoštění může mít pro státní příslušníky Ukrajiny v kontextu aktuálně probíhajícího ozbrojeného konfliktu mnohem závažnější důsledky než pro občany zemí, v nichž ozbrojený konflikt neprobíhá. Je přitom nezbytné, aby soud při rozhodování o uložení trestu vyhoštění postupoval s náležitou mírou citlivosti a individuálního přístupu. Závěrem uvedla, že považuje podanou stížnost pro porušení zákona za přípustnou i důvodnou a ve vztahu k naplnění podmínek pro uložení trestu vyhoštění má i judikaturní potenciál. III. Přípustnost stížnosti pro porušení zákona
9. Předtím, než Nejvyšší soud přistoupil k posouzení vlastní důvodnosti podané stížnosti pro porušení zákona, musel se zaobírat její přípustností. Označený mimořádný opravný prostředek je v případě, že směřuje proti výroku o trestu, přípustný jen tehdy, jestliže trest je ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je ve zřejmém rozporu s účelem trestu (§ 266 odst. 2 tr. ř.).
10. K výkladu pojmů obsažených v citovaném ustanovení trestního řádu, při jejichž naplnění vadnou aplikací zákona je přípustná stížnost pro porušení zákona, přistoupil Nejvyšší soudu již v minulosti, a to i za účinnosti předcházejícího trestního zákona. Od jeho dřívějšího výkladu se není důvodu odchylovat.
11. Pojmy povaha a závažnost trestného činu, jakož i poměry pachatele, jsou formulovány v ustanovení § 39 odst. 1, 2 tr. zákoníku a pojem účelu trestu je v souladu s ustanovením § 23 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb. pojímán jako ochrana společnosti před pachateli trestných činů, zábrana odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a výchova k vedení řádného života, čímž je působeno i na ostatní členy společnosti. Takto bylo v minulosti Nejvyšším soudem judikováno, že zřejmý nepoměr uloženého trestu ve vztahu k povaze a závažnosti trestného činu je dán tehdy, pokud byl obviněnému uložen trest v takové výši, která nedosahuje nejnižší výměry stanovené zákonem pro daný trestný čin (rozsudek ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 7 Tz 272/2000) nebo pokud uložením některého druhu trestu došlo k překročení horní hranice zákonné trestní sazby stanovené pro tento druh trestu (rozsudek ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 4 Tz 92/2012). Uložení trestu ve zřejmém nepoměru k poměrům pachatele znamená, že uložený trest zásadně nerespektuje individualitu odsouzeného spočívající v jeho osobních, rodinných, majetkových, případně dalších poměrech, které existovaly v době rozhodování o trestu. Jde o případy vad, které jsou očividné a ve vztahu k nimž proto nelze trvat na nezměnitelnosti mimořádným opravným prostředkem napadeného rozhodnutí.
12. Trestní příkaz Okresního soudu v Nymburce ze dne 27. 9. 2024, č. j. 1 T 93/2024-333, který je vůči obviněnému V. A. pravomocný, neobsahuje (v souladu s jeho obsahovým vymezením v ustanovení § 314f odst. 1 tr. ř.) odůvodnění. Z jeho výrokové části lze pouze zjistit, že tento obviněný byl uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu (podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku) a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Trestní sazba stanovená v § 146 odst. 1 tr. zákoníku činí šest měsíců až tři léta odnětí svobody a trestní sazba stanovená v § 358 odst. 1 tr. zákoníku činí až dvě léta odnětí svobody. Obviněnému byl za dva spáchané přečiny uložen úhrnný trest podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku v trestní sazbě stanovené za přísnější přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, tedy v jedné pětině zákonné trestní sazby. Výkon uloženého trestu odnětí svobody byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let, což je zkušební doba v polovině možného rozpětí stanoveného v § 82 odst. 1 tr. zákoníku. Trest vyhoštění byl obviněnému uložen ve výměře tří let, tedy v první třetině trestní sazby stanovené pro tento druh trestu ve smyslu § 80 odst. 2 tr. zákoníku.
13. Na tomto místě je třeba upozornit, že při posuzování podané stížnosti pro porušení zákona je třeba vycházet z hmotněprávní úpravy obsažené v trestním zákoníku účinné v době rozhodování Okresního soudu v Nymburce. Zákonnost napadeného rozhodnutí totiž Nejvyšší soud hodnotí ve vztahu ex tunc. Nelze proto úvahy o možnosti ukládání trestu vyhoštění zohledňovat ve vztahu k alternativám uvedeným v § 80 odst. 1 písm. a) až e) tr. zákoníku, ve znění provedeném zákonem č. 314/2025 Sb., neboť tato novela nabyla účinnosti až 1. 10. 2025. Byť je již účinná v době rozhodování Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona, nemohou její ustanovení odůvodnit přijetí výroku o porušení zákona či navazujícího kasačního výroku. Přihlédnout k ní by Nejvyšší soud mohl až při rozhodování o výroku následujícím po výroku po zrušení napadeného rozhodnutí, tj. při vlastním dalším rozhodování o věci, neboť zde již postupuje podle stavu ex nunc.
14. Ustanovení § 80 odst. 1 tr. zákoníku účinné v době rozhodování Okresního soudu v Nymburce pouze stanovilo, že trest vyhoštění mohl být uložen pachateli, který není občanem České republiky, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem. Obviněnému V. A. byl tento druh trestu uložen za jednání, kdy nejprve sám nejméně dvakrát udeřil pěstmi pravé a levé ruky do obličeje V. H., poté společně s dalšími osobami přesně nezjištěnými údery rukama a kopy nohama opakovaně udeřili I. H. do celého těla, čímž mu způsobili vícečetné tržné rány týlní krajiny hlavy, kontuzi hlavy, kontuzi pravého kolene a podvrtnutí a natažení krční páteře. Dále pak opakovaně udeřili přesně nezjištěnými údery rukama a kopy nohama V. H. do celého těla včetně obličeje.
15. Obviněný V. A. v protokole o výslechu obviněného v přípravném řízení dne 30. 5. 2020 v podstatě trestnou činnost kladenou mu za vinu doznal, byť si na průběh událostí konkrétně nevzpomněl. Ke své osobě uváděl, že bydlí sám v nájmu na adrese XY XY, XY-XY, žena se synem ročník XY bydlí na Ukrajině v XY oblasti, kde postavil dům. Nebylo tedy zjištěno, a s tímto dílčím právní závěrem stěžovatelka souhlasí, že by uložení trestu vyhoštění bránila jakákoliv okolnost uvedená v § 80 odst. 3 tr. zákoníku.
16. Jednotlivé druhy trestů samosoudce Okresního soudu v Nymburce uložil obviněnému A. s přihlédnutím ke konkrétnímu stupni společenské škodlivosti jeho jednání i zohlednění jeho osobních poměrů. Zřejmý nepoměr uložených trestních sankcí ve vztahu k povaze a závažnosti spáchaných trestných činů nebo poměrům obviněného by mohl být dán tehdy, pokud by druh uloženého trestu nebo výměra trestu podstatně nerespektovaly hlediska stanovená zejména v § 39 odst. 1, 2 tr. zákoníku vážící se k povaze a závažnosti trestného činu, případně k poměrům obviněného, nebo když by některý z uložených trestů zásadně nezohlednil individualitu obviněného (obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 1997, sp. zn. 2 Tzn 14/97). Takovou situaci však Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal.
17. Byť se podaná stížnost snaží Nejvyšší soud přesvědčit o opaku (v jejím znění je zmínka o absenci podmínky spočívající v ohrožení bezpečnosti lidí, která je jednou ze zákonných předpokladů pro uložení trestu vyhoštění), ve své argumentaci přesvědčivě naplnění této podmínky neosvědčuje. Nejvyšší soud ve shodě s jejím posouzením státním zástupcem dospěl k závěru, že nepřípustnost uložení trestu vyhoštění ve své podstatě buduje na hodnocení skutečností, které jsou významné pro uložení adekvátního trestu, resp. těch, které by (obecně) mohly svědčit o jeho nepřiměřenosti. Takto, stížností dovozovaný požadavek na hodnocení konkrétního stupně společenské škodlivosti jednání obviněného, potažmo vztahu ukládaného trestu k povaze a závažnosti jím spáchané trestné činnosti, směřuje jinak, a to k posouzení přiměřenosti. Jak již bylo opakovaně uvedeno, tyto pojmy jsou obsaženy v ustanovení § 39 tr. zákoníku (Stanovení druhu a výměry trestu). Vadu výroku, která by svědčila o tom, že obviněnému byl trest uložen ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu, Nejvyšší soud neshledal. Jak již bylo uvedeno, zákon nepodmiňuje uložení trestu vyhoštění zjištěním toho, že pachatel spáchal jen určitý typ deliktu (např. zločin). Při posuzování stížnosti byl Nejvyšší soud vázán skutkovým zjištěním obsaženým v napadeném trestním příkaze (to napadeno nebylo), který popisuje opakované zapojení se obviněného do konfliktu s poškozenými, jejich nikoli jednorázové fyzické napadení, a to i v součinnosti s dalšími dvěma obviněnými. Jeho čin proto nelze pokládat za zcela bagatelní. Zřejmý (očividný) nepoměr uloženého trestu není v posuzované věci dán. Současně nelze ani konstatovat, že by obviněnému uložený druh trestu (trest vyhoštění) byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru o nesplnění podmínky přípustnosti podání stížnosti pro porušení zákona směřující pouze proti výroku o trestu stanovenou v § 266 odst. 2 tr. ř. IV. Způsob rozhodnutí
18. S ohledem na úvahy popsané výše Nejvyšší soud podanou stížnost pro porušení zákona podle § 268 odst. 1 písm. a) tr. ř. zamítl, neboť není přípustná. Za splnění § 274 odst. 2 tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 11. 2025
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu
Vypracoval: Mgr. Daniel Plšek