6 Tdo 193/2015

6 Tdo 193/2015-I.-431

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. září 2015 o

dovoláních, která podali obvinění M. M. a J. S., proti rozsudku Vrchního soudu

v Olomouci ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. 2 To 19/2014, jako soudu odvolacího v

trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 61

T 7/2013, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. M. a J. S. o d

m í t a j í .

I.

Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 26. 11. 2013, sp.

zn. 61 T 7/2013, byl obviněný M. M. uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným

zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c), odst. 3

písm. a), písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.

zákoníku [bod 1) až 6) výroku předmětného rozsudku], pokračujícím přečinem

porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku [body

1/a), b) výroku předmětného rozsudku], pokračujícím přečinem šíření poplašné

zprávy podle § 357 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku [body 2/a) – e) výroku

předmětného rozsudku] a pokračujícím přečinem nedovoleného ozbrojování podle §

279 odst. 1 tr. zákoníku [body 1/c), 2/f) a 5) výroku předmětného rozsudku]. Za

tyto trestné činy byl jmenovaný obviněný odsouzen podle § 175 odst. 3 tr.

zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody

v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr.

zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 80 odst. 1, odst. 2

tr. zákoníku mu byl dále uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu

neurčitou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen též trest

propadnutí věcí, a to:

- dalekohledu zn. FOMEI 10x42 v látkové tašce,

- vyhledávače nočních kamer zn. WEGA - I, č. ......,

- diktafonu zn. OLYMPUS bez v.č. + příslušenství,

- krabice s logem Motorola modrobílé barvy s obsahem: přídavná anténa +

kabeláž, nabíječka na vysílačku, vysílačka zn. MOTOROLA DP 3400, el. akumulátor,

- krabice s logem Motorola modrobílé barvy s obsahem: GPS navigace

GARMIN OREGON 450 v látkovém obalu černé barvy s karabinou, 2x vysílačka

MOTOROLA DP 3400, 2 x nabíječka IMPRES, 1x přídavná anténa, příslušenství –

kabeláž,

- rušička signálu, zlaté barvy typ TG-200D-pro, č. .......... +

autonabíječka,

- mobilní telefon zn. Samsung, černé barvy, s dotykovým displejem +

baterie + SIM karta zn. T. Mobile,

- mobilní telefon zn. Vertu č. ......., šedočerné barvy + baterie typ

BL-4V 3,7V, SIM karta Orange č. ........., paměťová karta Micro 8GB zn.

KINGSTONE č. ........, včetně klíčku na otevírání zadního krytu a černý látkový

obal + redukce k nabíječce mobilního telefonu.

Týmž rozsudkem byl uznán vinným také obviněný J. S., a to pokračujícím zvlášť

závažným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku [body 1/a), c) a 6)

výroku předmětného rozsudku]. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně

totiž „M. M., poté co opustil počátkem roku 2012 se svými společníky V. H. a T. Ď., území Slovenské republiky, založil pro tyto účely právnickou osobu

společnost Final Solution, s. r. o., IČ: 29311225 se sídlem Zlín, ulice Vodní

1972, zapsanou do obchodního rejstříku dne 5. 3. 2012, jejímž předmětem

podnikání je výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3

živnostenského zákona. Samotným M. M. byla tato společnost a její činnost

prezentována jako společnost na vymáhání pohledávek, přičemž pod záštitou této

společnosti, jejíž název v překladu zní »Konečné řešení«, M. M. na základě

smluv o postoupení pohledávek přebíral od různých věřitelů, reálné i

přinejmenším sporné až fiktivní dlužné pohledávky v různé výši, kdy za účelem

jejich vymožení a to všemi prostředky, bez ohledu na majetková i osobnostní

práva reálných či přinejmenším sporných dlužníků, organizoval nejméně od května

roku 2012 do svého zadržení a vzetí do vazby v listopadu 2012, na území

Zlínského kraje a jeho okolí, kromě opakovaného verbálního nátlaku, sledování a

opakovaného kontaktování těchto osob, cílené ničení osobního majetku

jednotlivých fyzických či právnických osob, a to zejména žhářskými útoky na

jejich vozidla a další majetek v jejich vlastnictví, střelbu na vozidla a

rodinné domy jednotlivých dotčených osob a rovněž přímé fyzické útoky na

jednotlivé dlužníky, v úmyslu dosáhnout za každou cenu zaplacení těchto

pohledávek. Při těchto útocích byly používány i nelegálně držené střelné zbraně

a docházelo i k neoprávněnému vstupu do nemovitých prostor poškozených a jejich

rodinných příslušníků. Sám M. M. se těchto přímých útoků na zdraví a majetek

poškozených téměř nikdy osobně neúčastnil, s výjimkou osobního jednání s nimi,

které bylo vedeno z jeho strany formálně bez výslovných hrozeb a nátlaku,

včetně pořizování nahrávek z těchto schůzek, ale prakticky vždy z nich byla

zřejmá skrytá či v náznacích projevená hrozba tak, aby byla v poškozených

vyvolána obava a aby vyhověli nátlaku M. a jeho společníků. Fyzickým

vykonáváním těchto jednání pověřoval prakticky výhradně M. M. V. H. a T. Ď.,

kteří byli M. M. bezmezně podřízeni a plnili bezezbytku jeho pokyny a kteří na

pokyn M. M. rovněž dále cíleně z důvodu přehledu o dlužnících a z důvodu

dalšího nátlaku na ně, zjišťovali jejich osobní a rodinné zvyklosti, trávení

volného času, užívání nemovitostí a vozidel, včetně zjišťování registračních

značek jejich vozidel a kontaktování rodinných příslušníků poškozených. J. S. a

R. H. se účastnili činnosti M. M. a jeho společníků v některých níže konkrétně

popsaných skutcích, a to zejména tím způsobem, že přestože jim bylo známo, jaké

metody, včetně násilí a hrozeb násilí, při vymáhání pohledávek, používá M. M. a

jeho společníci V. H. a T. Ď., přímo postupovali M. M.

konkrétní pohledávky,

podávali M. M. a jeho společníkům konkrétní podrobné informace o jednotlivých

dlužnících, v některých případech se i účastnili osobně či telefonicky nátlaku

činěného na poškozené. R. H. rovněž mimo jiné zajišťoval při jednotlivých

schůzkách přítomnost dalších osob, zejména výrazně urostlých mužů, tak aby byla

při jednání s dlužníky demonstrována fyzická síla jejich skupiny a aby byly

rovněž jednotlivé poškozené osoby zastrašeny, zajišťoval a organizoval

sledování jednotlivých dotčených osob, včetně zajištění vozidel, v jednom z

níže popsaných skutků i proto, aby se podařilo R. H., respektive společnosti RH

Security, s. r. o., ve které byl jednatelem, získat zakázku týkající se

zabezpečení ochranné služby v hudebním klubu FLIP ve Z., kdy tímto popsaným

jednáním se obvinění dopustili konkrétně následujících skutků:

1)

a) J. S. na podkladě písemných smluv o postoupení pohledávky ze dne 5. 5. 2012

uzavřené mezi smluvními stranami – postupitelem J. S. a postupníkem spol. Final

Solution s. r. o., zastoupenou M. M., na částku 326.688 Kč, mající vztah k

dlužníku R. P., ........., postoupil k vymáhání předmětné dlužné částky spol. Final Solution s. r. o., a nadále poskytoval M. M. konkrétní součinnost při

níže popsaném jednání, přestože mu bylo známo, jaké metody jsou při této

činnosti používány. M. M. v úmyslu rychlého uhrazení předmětného dluhu v přesně

nezjištěné době měsíce května roku 2012 přikázal svým společníkům V. H. a T. Ď., aby před termínem naplánovaného osobního setkání a vyrozumění R. P. o tom,

že společnost Final Solution, s. r. o. převzala předmětnou pohledávku, vnikli

na pozemek dlužníka a podpálili mu vozidlo, čímž chtěl dlužníka přimět k

uhrazení dluhu, kdy V. H. a T. Ď. v době od 23:00 hodin dne 21. 5. 2012, do

02:20 hodin dne 22. 5. 2012 v katastru obce H. – D., okr. V., po přestřihání

kovového oplocení (škoda 200 Kč) společně neoprávněně vnikli na pozemek

rodinného domu č. p. .... majitele P. P., ......, kde přesně nezjištěným

způsobem úmyslně založili požár vozidla Subaru Forester combi, ......, VIN:

......., majitelky J. V., ...... (škoda 105.000 Kč), které bylo zaparkováno

pod dřevěnou - zastřešenou pergolou (škoda 120.000 Kč), v důsledku čehož se

vozidlo vznítilo společně s dřevěnou pergolou, kdy došlo ke kompletnímu shoření

daného vozidla, včetně věcí osobní potřeby poškozené L. P., a to asi 15 litrů

benzínu Natural BA95 v hodnotě 536 Kč, 1 kusu dřevěné dětské houpačky v hodnotě

270 Kč, dětského šlapacího traktoru v hodnotě 2.900 Kč, dětské autosedačky v

hodnotě 1.600 Kč, a neplatného řidičského průkazu na jméno L. V. (dívčí jméno

poškozené L. P.), čímž byla poškozeným způsobená celková škoda ve výši 230.506

Kč. c) M. M. ve společnosti V. H. a T. Ď. v následné době po úmyslném založení

požáru osobního motorového vozidla Subaru Forester combi, ....., opakovaně

telefonicky a osobně kontaktovali manžele L. P., ...... a R. P., ......., v

místě jejich současného bydliště H.-D. ...., okr. V., aby R. P. uhradil dlužnou

částku ve výši 326.688 Kč, kterou má ve vztahu ke společnosti Final Solution,

s. r. o., kdy poté co R. P. M.

M. sdělil, že vůči němu nemá žádný dluh a

odmítli opakovaně uhradit předmětný dluh s odůvodněním, že proběhlo insolvenční

řízení, které tuto dlužnou částku právně vyřešilo, M. M. přikázal V. H. a T. Ď., aby opět poškodili majetek manželů P. střelbou z brokové zbraně tak, aby je

tímto přinutil předmětný dluh zaplatit, přičemž V. H. společně s T. Ď. dne 12. 8. 2012 kolem 01:30 hodin z vnější strany oplocení rodinného domu čísla

popisného v obci H.-D., z nezjištěné brokové zbraně, přestože nejsou držitelé

zbrojního oprávnění, nejméně 2x vystřelili do zde na odstavené ploše

zaparkovaného osobního motorového vozidla značky Škoda Felicia, zelené barvy,

....., VIN: ......., kde zasáhli rozptýlenými broky zejména pravou část daného

vozidla, dále zasáhli vnější část předmětného rodinného domu v místech okna od

místnosti kuchyně, následně se přemístili do jiné palebné polohy, odkud zasáhli

vystřelenými broky štítovou část a okno podkrovní místnosti ložnice, kde v tuto

dobu přespávali poškození L. P. a R. P., přičemž poškozením předmětného vozidla

způsobil D. S., ......, škodu ve výši 10.557 Kč, a majiteli dotčené nemovitosti

– P. P., ......, škodu ve výši 1.500 Kč, čímž způsobili celkovou škodu ve výši

12.057 Kč.

6) J. S. na podkladě písemné mandátní smlouvy ze dne 25. 10. 2012 uzavřené mezi

mandantem J. S. a mandatářem spol. Final Solution s. r. o., zastoupenou M. M.,

pověřil M. M., aby vymohl dlužnou pohledávku ve výši nejméně 1.422.563 Kč s

příslušenstvím, od věřitele (správně dlužníka) D. M., ......, přestože mu bylo

známo, jaké metody M. M. při vymáhání pohledávek používá a poskytl mu k tomu i

aktivní součinnost, kdy J. S. D. M. od počátku měsíce června roku 2012

opakovaně telefonicky kontaktoval s tím, že mu sdělil, že ve své chatě v H.

ubytovává vymahače ze Slovenska, tedy M. M. a jeho lidi, a pokud mu nebude

předmětný dluh splácet v týdenních splátkách od 100.000 Kč do 500.000 Kč tak

jej tito vymahači zmasakrují, jako už to udělali v případě jiného dlužníka pana

P., na což poškozeného S. sám upozornil, přičemž při osobním jednání, které

proběhlo v přesně nezjištěné době na přelomu měsíce května a června roku 2012 v

P. na S. n. mu J. S. opakovaně vyhrožoval masakrem ze strany těchto slovenských

vymahačů, obdobně jako v případě dlužníka P., kdy dne 26. 10. 2012 byl D. M.

skutečně telefonicky kontaktován prostřednictvím telefonu ......., kde

slovensky hovořící muž sdělil, že budou pro pana S. vymáhat dlužnou pohledávku,

přičemž se domáhal osobního jednání, které se mělo uskutečnit dne 5. 11. 2012,

přičemž D. M. z důvodů vyhrůžek J. S. se předmětné schůzce právě s M. M., V. H.

a T. Ď. vyhnul, kdy jej hledali i v místě jeho bývalého bydliště u jeho bývalé

družky B. V., a dne 11. 11. 2012 telefonoval M. M. z telefonního čísla .....,

na telefonní číslo B. V. - přítelkyně D. M. (telefonní číslo – ), kde se jí do

telefonu představil a požadoval po ní předání D. M. k telefonu, přičemž k

dotazu z jakého důvodu hledá M. přes její telefon ji M. M. uvedl »Protože vy ho

doma schováváte a já ho budu u vás doma hledat, když ho budete zatajovat i vy,

tak se půjdu i dcery zeptat, kde se schovává, protože mi nebere telefon a pořád

se něčemu vyhýbá«, kdy v poškozených D. M. a B. V. toto jednání spočívající ve

vyhrožování masakrem a opakovaného kontaktování a návštěvy vyvolalo obavu z

uskutečněni takové újmy.“

Za shora uvedený zločin byl obviněný J. S. podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku

odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §

56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 70 odst.

1 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to

mobilního telefonu zn. Nokia, stříbrné barvy, IMEI: ......., včetně SIM karty

zn. T - Mobile č. ....... a baterie č. .......

Citovaným rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněných V. H., T.

Ď. a R. H. a dále ve smyslu § 228 odst. 1 tr. ř. o solidární povinnosti

obviněných M. M., V. H., T. Ď. a J. S. k náhradě v rozsudku určené škody vůči

poškozeným R. P., L. P., P. P., D. S. a o povinnosti obviněných M. M., V. H.,

T. Ď. a R. H. společně a nerozdílně nahradit v rozsudku vymezenou škodu

poškozeným ZLÍNLAND, s. r. o., Music-land.CZ, s. r. o., ZAREMBA Stav s. r. o.,

J. Š., CZECH GAME Invest a. s. Obvinění M. M., V. H. a T. Ď. byli zavázáni

společně a nerozdílně k povinnosti nahradit určenou škodu poškozeným

společnostem Česká pojišťovna, a. s., TOMA, a. s. a VZP ČR Praha. Podle § 229

odst. 1 tr. ř. byli poškození TOMA, a. s. a L. P. odkázáni se zbytky svých

nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali všichni obvinění, státní

zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočka ve Zlíně a

poškozená Česká pojišťovna, a. s., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v

Olomouci. Poté, co Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 27. 5. 2014, č. j. 2

To 19/2014-5896, podle ustanovení § 23 odst. 1 tr. ř. vyloučil k samostatnému

projednání a rozhodnutí řízení proti obviněným V. H., T. Ď. a R. H., rozsudkem

ze dne 5. 6. 2014, č. j. 2 To 19/2014-5973, podle § 258 odst. 1 písm. b), písm.

d), písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání příslušného státního zástupce,

obviněného M. M. a poškozené České pojišťovny, a. s., napadený rozsudek

částečně zrušil, a to v celém rozsahu ohledně obviněného M. M. (bod I.) a podle

§ 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl (bod II.) tak, že jmenovaného obviněného

uznal vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c),

odst. 3 písm. a), písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.

zákoníku [body 1) – 6)], přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst.

1, odst. 3 tr. zákoníku [body 1/a), b)], přečinem šíření poplašné zprávy podle

§ 357 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku [body 2/a) – e)] a přečinem nedovoleného

ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku [body 1/c), 2/f), 5)].

Uvedených trestných činů se jmenovaný obviněný podle skutkových zjištění

Vrchního soudu v Olomouci dopustil tím, že „poté, co opustil počátkem roku 2012

se svými společníky V. H. a T. Ď. území Slovenské republiky, založil pro tyto

účely právnickou osobu společnost Final Solution, s. r. o., IČ: 29311225, se

sídlem Zlín, ulice Vodní 1972, zapsanou do obchodního rejstříku dne 5. 3. 2012,

jejímž předmětem podnikání je výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1

až 3 živnostenského zákona. Samotným M. M. byla tato společnost a její činnost

prezentována jako společnost na vymáhání pohledávek, přičemž pod záštitou této

společnosti, jejíž název v překladu zní »Konečné řešení«, M. M. na základě

smluv o postoupení pohledávek přebíral od různých věřitelů reálné i

přinejmenším sporné až fiktivní dlužné pohledávky v různé výši, kdy za účelem

jejich vymožení, a to všemi prostředky, bez ohledu na majetková i osobnostní

práva reálných či přinejmenším sporných dlužníků, organizoval nejméně od května

roku 2012 do svého zadržení a vzetí do vazby v listopadu 2012 na území

Zlínského kraje a jeho okolí, kromě opakovaného verbálního nátlaku, sledování a

opakovaného kontaktování těchto osob, cílené ničení osobního majetku

jednotlivých fyzických či právnických osob, a to zejména žhářskými útoky na

jejich vozidla a další majetek v jejich vlastnictví, střelbu na vozidla a

rodinné domy jednotlivých dotčených osob a rovněž přímé fyzické útoky na

jednotlivé dlužníky v úmyslu dosáhnout za každou cenu zaplacení těchto

pohledávek. Při těchto útocích byly používány i nelegálně držené střelné zbraně

a docházelo i k neoprávněnému vstupu do nemovitých prostor poškozených a jejich

rodinných příslušníků. Sám M. M. se těchto přímých útoků na zdraví a majetek

poškozených téměř nikdy osobně neúčastnil, s výjimkou osobního jednání s nimi,

které bylo vedeno z jeho strany formálně bez výslovných hrozeb a nátlaku,

včetně pořizování nahrávek z těchto schůzek, ale prakticky vždy z nich byla

zřejmá skrytá či v náznacích projevená hrozba tak, aby byla v poškozených

vyvolána obava a aby vyhověli nátlaku M. a jeho společníků. Fyzickým

vykonáváním těchto jednání pověřoval prakticky výhradně M. M. V. H. a T. Ď.,

kteří byli M. M. bezmezně podřízeni a plnili bezezbytku jeho pokyny a kteří na

pokyn M. M. rovněž dále cíleně z důvodu přehledu o dlužnících a z důvodu

dalšího nátlaku na ně zjišťovali jejich osobní a rodinné zvyklosti, trávení

volného času, užívání nemovitostí a vozidel, včetně zjišťování registračních

značek jejich vozidel a kontaktování rodinných příslušníků poškozených. J. S. a

R. H. se účastnili činnosti M. M. a jeho společníků v některých níže konkrétně

popsaných skutcích, a to zejména tím způsobem, že přestože jim bylo známo, jaké

metody, včetně násilí a hrozeb násilí při vymáhání pohledávek používá M. M. a

jeho společníci V. H. a T. Ď., přímo postupovali M. M. konkrétní pohledávky,

podávali M. M. a jeho společníkům konkrétní podrobné informace o jednotlivých

dlužnících, v některých případech se i účastnili osobně či telefonicky nátlaku

činěného na poškozené. R. H.

rovněž mimo jiné zajišťoval při jednotlivých

schůzkách přítomnost dalších osob, zejména výrazně urostlých mužů tak, aby byla

při jednání s dlužníky demonstrována fyzická síla jejich skupiny a aby byly

rovněž jednotlivé poškozené osoby zastrašeny, zajišťoval a organizoval

sledování jednotlivých dotčených osob, včetně zajištění vozidel, v jednom z

níže popsaných skutků i proto, aby se podařilo R. H., respektive společnosti RH

Security, s. r. o., ve které byl jednatelem, získat zakázku týkající se

zabezpečení ochranné služby v hudebním klubu Flip ve Z., kdy tímto popsaným

jednáním se obvinění dopustili konkrétně následujících skutků:

1)

a) J. S. na podkladě písemných smluv o postoupení pohledávky ze dne 5. 5. 2012

uzavřené mezi smluvními stranami – postupitelem J. S. a postupníkem spol. Final

Solution, s. r. o., zastoupenou M. M., na částku 326.688 Kč, mající vztah k

dlužníku R. P., ..., postoupil k vymáhání předmětné dlužné částky spol. Final

Solution, s. r. o., a nadále poskytoval M. M. konkrétní součinnost při níže

popsaném jednání, přestože mu bylo známo, jaké metody jsou při této činnosti

používány. M. M. v úmyslu rychlého uhrazení předmětného dluhu v přesně

nezjištěné době měsíce května roku 2012 přikázal svým společníkům V. H. a T. Ď., aby před termínem naplánovaného osobního setkání a vyrozumění R. P. o tom,

že společnost Final Solution, s. r. o., převzala předmětnou pohledávku, vnikli

na pozemek dlužníka a podpálili mu vozidlo, čímž chtěl dlužníka přimět k

uhrazení dluhu, kdy V. H. a T. Ď. v době od 23:00 hodin dne 21. 5. 2012 do

02:20 hodin dne 22. 5. 2012 v katastru obce H. – D., okr. V., po přestříhání

kovového oplocení (škoda 200 Kč) společně neoprávněně vnikli na pozemek

rodinného domu č.p. ... majitele P. P., ....., kde přesně nezjištěným způsobem

úmyslně založili požár vozidla Subaru Forester combi, ......, VIN: .....,

majitelky J. V., ...... (škoda 105.000 Kč), které bylo zaparkováno pod dřevěnou

- zastřešenou pergolou (škoda 120.000 Kč), v důsledku čehož se vozidlo vznítilo

společně s dřevěnou pergolou, kdy došlo ke kompletnímu shoření daného vozidla,

včetně věcí osobní potřeby poškozené L. P., a to asi 15 litrů benzínu Natural

BA95 v hodnotě 536 Kč, 1 kusu dřevěné dětské houpačky v hodnotě 270 Kč,

dětského šlapacího traktoru v hodnotě 2.900 Kč, dětské autosedačky v hodnotě

1.600 Kč, a neplatného řidičského průkazu na jméno L. V. (dívčí jméno poškozené

L. P.), čímž byla poškozeným způsobena celková škoda ve výši 230.506 Kč. b) V souvislosti s jednáním uvedeným pod bodem 1/a) opakovaně kontaktovali

poškozeného V. O., ....., a to tak, že poté, co proběhly opakované osobní

schůzky poškozeného V. O., .... – jednatel spol. Hakisto, s. r. o., s M. M., V. H. a T. Ď., kteří vystupovali pod společností Final Solution, s. r. o., v rámci

kterých se M. M., V. H. a T. Ď. dotazovali na osobu R. P., ......., zejména pak

na skutečnosti, zda je u něj zaměstnán, jaký je jeho výdělek, zda pracuje na

turnusy a další informace, a poté, co V. O. tyto osoby odkazoval na osobní

jednání v pracovní den u něj na sídle firmy v B., následně na příkaz M. M. vnikli V. H. a T. Ď.

v době od 03:00 hodin do 03:20 hodin dne 6. 6. 2012 po

odemčení visacího zámku vstupní branky prostřednictvím klíče, který byl

ponechán v zámku, do vnitřních prostor oploceného dvoru rodinného domu

č.p. .... v obci H., okr. V., majitelky D. R., ....., kde z důvodu zastrašení

V. O., který má v předmětném domě trvalé bydliště, a přinucení ho ke spolupráci

nezjištěným způsobem založili požár osobního motorového vozidla značky Škoda

Octavia combi, červené barvy, ......., VIN: ......, které bylo zaparkováno mezi

dřevěným oplocením sousedního pozemku, zděnou garáží a předmětným domem, čímž

byla způsobena majiteli vozidla společnosti Hakisto, s. r. o., IČ: 28585283, se

sídlem Brno, Mezírka 1, škoda ve výši 205.000 Kč, D. R. vznikla v důsledku

očazení fasády domu, částečným zahořením a očazením dřevěného podbití, očazením

a poškozením nátěru rýn a svodů a poškozením dvoukřídlých dřevěných vrat od

garáže v důsledku žáru škoda ve výši 49.000 Kč, zahořením věcí osobní potřeby

V. O., které byly uloženy v předmětném vozidle (turisticko-lesnická obuv,

lesnických pomůcek a lesnického oděvu), vznikla škoda 5.900 Kč a poškozenému R. P., ....., vznikla v důsledku žáru z ohně předmětného vozidla škoda na latích

dřevěného oplocení, částečného zahoření vozidla Škoda Favorit Forman a boční

stěny stolárny, které přiléhaly k sousednímu pozemku poškozené D. R., škoda ve

výši 24.600 Kč, přičemž tímto jednáním byla způsobena celková škoda ve výši

284.500 Kč. c) M. M. ve společnosti V. H. a T. Ď. v následné době po úmyslném založení

požáru osobního motorového vozidla Subaru Forester combi, ......., opakovaně

telefonicky a osobně kontaktovali manžele L. P., ....., a R. P., ....., v místě

jejich současného bydliště H. – D. .., okr. V., aby R. P. uhradil dlužnou

částku ve výši 326.688 Kč, kterou má ve vztahu ke společnosti Final Solution,

s. r. o., kdy poté, co R. P. M. M. sdělil, že vůči němu nemá žádný dluh a

odmítli opakovaně uhradit předmětný dluh s odůvodněním, že proběhlo insolvenční

řízení, které tuto dlužnou částku právně vyřešilo, M. M. přikázal V. H. a T. Ď., aby opět poškodili majetek manželů P. střelbou z brokové zbraně tak, aby je

tímto přinutil předmětný dluh zaplatit, přičemž V. H. společně s T. Ď. dne 12. 8. 2012 kolem 01:30 hodin z vnější strany oplocení rodinného domu čísla

popisného v obci H. – D., z nezjištěné brokové zbraně, přestože nejsou

držitelé zbrojního oprávnění, nejméně 2x vystřelili do zde na odstavené ploše

zaparkovaného osobního motorového vozidla značky Škoda Felicia, zelené barvy,

....., VIN: ......, kde zasáhli rozptýlenými broky zejména pravou část daného

vozidla, dále zasáhli vnější část předmětného rodinného domu v místech okna od

místnosti kuchyně, následně se přemístili do jiné palebné polohy, odkud zasáhli

vystřelenými broky štítovou část a okno podkrovní místnosti ložnice, kde v tuto

dobu přespávali poškození L. P. a R. P., přičemž poškozením předmětného vozidla

způsobil D. S., ......, škodu ve výši 10.557 Kč, a majiteli dotčené nemovitosti

– P. P., ....., škodu ve výši 1.500 Kč, čímž způsobili celkovou škodu ve výši

12.057 Kč.

2) R. H. jako jednatel společnosti (bezpečnostní agentury) RH Security, s. r. o., se sídlem V. – J. č.p. ...., ve snaze získat pro tuto společnost

zabezpečení ochranné služby v hudebním klubu Flip ve Z., opakovaně v období od

jara roku 2012 kontaktoval provozovatele hudebního klubu Flip ve Z. – J. M.,

....., kterému nabízel zajištění ochrany tohoto klubu, kdy poté, co byly

nabídky R. H. ze strany J. M. odmítnuty, oslovil R. H. v nezjištěné době v

jarních měsících 2012 osobu M. M., aby mu pomohl zajistit vstup jeho

bezpečnostní agentury do ochrany tohoto klubu, přičemž M. M. dne 13. 7. 2012

kolem 23:05 hodin společně s R. H., T. Ď., V. H. a skupinou dalších minimálně

40 značně fyzicky disponovaných mužů navštívil diskotéku Flip ve Z., kde

demonstrovali provozovatelům klubu svoji sílu, přičemž v průběhu předmětné

návštěvy donutil blíže nezjištěný muž z této skupiny servírku na spodním baru

B. V., ....., aby mu opakovaně vydala alkoholické a nealkoholické nápoje bez

placení, přičemž poté, co byl vyzván, aby objednané pití zaplatil, tak hodil

oproti servírce sklenici, která se rozbila o zeď baru, kdy dodal, že oni nikdy

nic neplatí, a skutečně ani nikdo z mužů za pití nezaplatil. Následně byl J. M. opětovně kontaktován ze strany R. H., který mu opětovně nabízel ochranu klubu,

a poté, co byl znovu s touto nabídkou odmítnut, M. M. přikázal V. H. a T. Ď.,

aby opakovaně oznámili na tísňovou linku 158, že v hudebních klubech Flip a

Musicland A ve Z. je uložena bomba, čímž měla být předmětným klubům způsobena

finanční újma a provozovatelé těchto hudebních klubů měli být přinuceni k tomu,

aby si zajistili novou ochrannou službu, kterou by zajišťovala právě

bezpečnostní agentura R. H., popřípadě R. H. a V. H. nově založená bezpečnostní

agentura Security Progress, s. r. o., IČ: 29447097, založená dne 18. 6. 2012,

přičemž následně společně V. H. a T. Ď., resp. z této dvojice vždy jeden:

a) dne 21. 7. 2012 v 01:18 hodin oznámili z veřejného telefonního automatu

číslo ......, umístěném ve Z. na ulici B. n. číslo popisné ....., anonymním

mužským hlasem na tísňovou linku 158, že »každé dvě hodiny vybuchne v

Musiclandu A a Flip ve Z. bomba«, kdy stejnou výhrůžku zopakovali opět ze

stejného telefonního automatu v 01:27 hodin a následně v 01:50 hodin zopakovali

stejnou výhružnou, poplašnou zprávu o uložení bomby v Musiclandu A a Flipu z

veřejného telefonního automatu číslo ....., umístěném ve Z. na křižovatce ulic

D. – Z., přičemž tato oznámení vyvolala opatření složek Integrovaného

záchranného systému Zlín, které provedly kontrolu obou hudebních podniků, kdy

nebyl žádný nástražný výbušný systém nalezen, přičemž toto opatření se dotklo v

Musiclandu A celkově cca 300 osob a v klubu Flip celkově 600 osob, které musely

tyto hudební kluby v rámci kontroly objektu opustit,

b) dne 22. 7. 2012 v 01:36 hodin oznámili z veřejného telefonního automatu

číslo ........., umístěném ve Z. na ulici N. S.

číslo popisné ...., anonymním

mužským zastřeným hlasem na tísňovou linku 158, že »Stár klub ve Flipu, taky v

Áčku vybuchne bomba«, přičemž toto oznámení vyvolalo opatření Policie České

republiky a Městské policie Zlín, kterými byla provedena kontrola obou

hudebních podniků, kde nebyl nalezen žádný nástražný výbušný systém, kdy toto

opatření se dotklo v Musiclandu A asi 50 osob a v klubu Flip asi 500 osob,

které musely kluby v rámci kontroly objektů opustit,

c) dne 27. 7. 2012 v 23:50 hodin oznámili z veřejného telefonního automatu

číslo ......., umístěném ve Z. na ulici B. nábřeží číslo popisné ......,

anonymním mužským hlasem na tísňovou linku 158, že »v klubu Flip a v Áčku

vybuchne bomba«, přičemž toto oznámení vyvolalo opatření složek Integrovaného

záchranného systému Z., které provedly kontrolu obou hudebních podniků, kde

nebyl žádný nástražný výbušný systém nalezen, přičemž toto opatření se dotklo v

Musiclandu A celkově cca 80 osob a v klubu Flip celkově cca 100 osob, které

musely tyto hudební kluby v rámci kontroly opustit,

d) dne 28. 7. 2012 v 02:36 hodin oznámil z veřejného telefonního automatu

číslo ......., umístěném ve Z. na ulici N. S. číslo popisné ....., anonymním

mužským hlasem na tísňovou linku 158, že »v klubu Flip a v Áčku vybuchne

bomba«, přičemž toto oznámení vyvolalo opatření složek Integrovaného

záchranného systému Z., které provedly kontrolu obou hudebních podniků, kde

nebyl žádný nástražný výbušný systém nalezen, přičemž toto opatření se dotklo v

Musiclandu A celkově cca 40 osob a v klubu Flip celkově cca 400 osob, které

musely tyto hudební kluby v rámci prováděné kontroly opustit,

e) dne 29. 7. 2012 v 02:18 hodin oznámili z veřejného telefonního automatu

číslo ......., umístěném u budovy prodejny smíšeného zboží číslo popisné ..... v obci J., okres Z., anonymním mužským hlasem na tísňovou linku 158, že »v

klubu Flip a v Áčku vybuchne bomba«, přičemž toto oznámení vyvolalo opatření,

kterého se účastnilo 6 policistů Policie České republiky ve Zlíně a 4 strážníci

Městské policie ve Zlíně, kteří provedli kontrolu obou hudebních klubů, kde

nebyl žádný nástražný výbušný systém nalezen, přičemž toto opatření se dotklo v

Musiclandu A celkově cca 80 osob a v klubu Flip celkově cca 300 osob, které

musely tyto hudební kluby v rámci prováděné kontroly opustit,

přičemž v souvislosti s prováděnou evakuací osob z předmětných hudebních klubů

vznikla ve shora uvedených konkrétních případech provozovateli hudebního klubu

Flip Zlín – spol. Zlínland, s. r. o., se sídlem Praha, ul. Hlubočepská č.p. 84/37, IČ: 25347144, celková škoda ve výši 115.300 Kč a provozovateli hudebního

klubu Music Land A ve Z. - spol. Music-land. CZ, s. r. o., se sídlem Zlín, ul. Antonínova č.p. 4379, IČ: 26298007, celková škoda ve výši 56.800 Kč,

f) poté, co provozovatel hudebního klubu Flip ve Z. – J. M., ......, odmítal

nabídky od R. H. týkající se ochrany předmětného hudebního klubu, přikázal M. M. v přesně nezjištěné době v průběhu srpna roku 2012 V. H. a T. Ď., aby J. M. zastrašením střelbou na jeho majetek přinutili nabídku R. H. přijmout, přičemž

V. H. a T. Ď. společně, resp.

nejméně jeden z nich, dne 8. 8. 2012 v době kolem

00:50 hodin v obci Z. – R., okr. Z., aniž by byli držitelé zbrojního oprávnění,

vystřelil zpoza oplocení rodinného domu č.p. .... do areálu dvoru předmětného

domu, kde z nezjištěné brokové střelné zbraně, nejméně dvěma výstřely, úmyslně

zasáhli zde zaparkované osobní motorové vozidlo značky Volvo V50, 2,0D,

......., VIN: ........, v důsledku čehož došlo k poškození (prostřelení)

skleněné výplně zadních pátých dveří, k poškození zadní a vrchní části

karoserie a vnitřní interiérové části předmětného vozidla, čímž byla způsobená

škoda ve výši 14.637 Kč společnosti Czech Game Invest, a. s., IČ: 26972492, se

sídlem Praha, ulice Hlubočepská 84/37.

3) M. M. na základě písemné smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 28. 6. 2012,

která byla uzavřena mezi smluvními stranami – postupitelem J. H., ......, a

postupníkem Final Solution, s. r. o., zastoupené M. M., týkající se dlužné

pohledávky 2.300.000 Kč ve vztahu k dlužníkovi J. K., ....., tohoto v období od

28. 6. 2012 ve společnosti V. H. a T. Ď. opakovaně kontaktoval v místě jeho

současného bydliště na adrese H., ul. D. č. č. ...., kde po něm M. M. požadoval

zaplacení částky ve výši nejméně 2.000.000 Kč, přičemž poté, co J. K. M. M.

opakovaně sdělil, že žádný dluh nemá vůči jeho osobě, ani v minulosti neměl

dluh vůči osobě J. H., dne 28. 10. 2012 zorganizoval M. M. fyzické napadení J.

K. za účelem jeho přinucení předmětný dluh zaplatit, přičemž osobně M. M. za

tímto účelem přijel ve společnosti V. H. a T. Ď. do H. a po vzájemné dohodě při

přesně nezjištěné součinnosti všech tří obžalovaných přesně nezjištěný

obžalovaný kolem 14:35 hodin v H. na ulici D. č., před hlavními vstupními

dveřmi do panelového domu č.p. ...., v době, kdy poškozený J. K. otevřel

vstupní dveře, tohoto fyzicky napadl tak, že jej opakovaně udeřil nezjištěným

předmětem, pravděpodobně kovovým teleskopickým obuškem, do oblasti temene hlavy

a dále kopy a dalšími údery do různých částí těla, zejména trupu a končetin,

kdy těmto úderům se poškozený snažil zabránit tím, že si dával před sebe ruce,

přičemž v důsledku tohoto útoku utrpěl poškozený sérii zranění spočívajících

zejména v tříštivé zlomenině dolního konce kosti loketní s posunem úlomků a

nutností operativního řešení, dvě tržné rány ve vlasaté části hlavy, tržnou

ranku pod levým kolenním kloubem, krevní podlitiny v obličeji, podlitiny a

oděrky v oblasti obou lopatek a otok a krevní podlitiny v oblasti levého

zápěstí s nutností nemocničního ošetření do 30. 10. 2012 a poté od 9. 11. do

12. 11. 2012 s nutností operačního ošetření zraněné levé horní končetiny s

výraznou bolestivostí po dobu až 3 týdnů a podstatným omezením v běžných

životních činnostech po dobu až šesti týdnů, tedy prakticky na hraně delší doby

trvající poruchy zdraví, kdy útočník s ohledem na intenzitu a směr útoku,

vedeného zejména proti hlavě poškozeného, musel vědět, že mohou způsobit vážné

až život přímo ohrožující zranění poškozeného, a s tímto následkem byli

obžalovaní srozuměni. Tímto jednáním způsobili škodu i poškozené Všeobecné

zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 41197518 – regionální pobočka Brno,

Benešova 10, 659 14 Brno-město, ve výši nejméně 38.952 Kč.

4) M. M. na základě písemné smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 13. 9. 2012,

která byla uzavřena mezi smluvními stranami – postupitelem L. N., ....., a

postupníkem Final Solution, s. r. o., zastoupené M. M., týkající se dlužné

pohledávky 735.000 Kč ve vztahu k dlužníkovi J. V., ....., tohoto M. M.

opakovaně ve společnosti V. H. a T. Ď. kontaktovali v měsících září až říjen

roku 2012 na provozovně Sport baru v O., kde se při osobních jednáních J. V.

zavázal, že M. M. bude dluh splácet v týdenních splátkách ve výši 4.000 Kč, kdy

z důvodu navození strachu a připomenutí J. V., že má splácet předmětný dluh, a

s vědomím M. M., že se J. V. zdržuje ve vnitřních prostorách Sport baru v O., a

s vědomím toho, že přítelkyně J. V. – M. A., ......, je provozovatelkou

předmětného baru, M. M. z důvodu přinucení J. V., aby existující dluh splácel,

přikázal V. H. a T. Ď., aby poškodili skleněné výplně oken na předmětném baru,

kdy oba tohoto příkazu uposlechli a dne 4. 11. 2012 kolem 02:15 hodin v O., na

třídě T. B. č.p. ...., poškodili dvě skleněné výplně výloh provozovny Sport

baru provozovatelky M. A. pomocí dvou kamenů, které prohodili výlohami dovnitř

baru, čímž způsobili majiteli budovy – společnosti Toma, a. s., IČ: 18152813,

se sídlem Otrokovice, třída T. Bati 1566, škodu poškozením ve výši 16.680 Kč,

kdy v důsledku tohoto jednání zaslal J. V. dne 15. 11. 2012 prostřednictvím

bankovního převodu na účet spol. Final Solution, s. r. o., částku ve výši 4.000

Kč.

5) R. H. v průběhu měsíce října roku 2012 inicioval u M. M., aby převzal

dlužnou pohledávku ve výši 6.528.571 Kč od společnosti White zone, s. r. o., se

sídlem Praha, Mezibranská 1579/4, mající vztah ke společnosti Zaremba Stav, s. r. o., se sídlem Praha 8, Světová 473/12, zastoupené jednatelkou E. A., přičemž

ze strany R. H., M. M., V. H., T. Ď. a jejich dalšího doprovodu tvořeného

dalšími fyzicky disponovanými muži, byli opakovaně kontaktováni představitelé

společnosti Zaremba Stav, s. r. o., s tím, aby předmětný dluh uhradili, kdy

poté, co proběhla schůzka mezi generálním manažerem společnosti Zaremba Stav,

s. r. o. – M. Z., ....., R. H., M. M. a dalšími několika fyzicky disponovanými

muži v restauraci na hotelu Moskva ve Z., což M. Z. vnímal jako formu nátlaku a

zastrašení, v rámci které byly těmto osobám ze strany M. Z. a jeho právního

zástupce předloženy podklady, které předmětnou pohledávku vyvracejí, bylo M. Z. ze strany M. M. sděleno, že on stejně svého docílí ať tak, či jinak s tím, že

by mu jinak klesla autorita, kdy v následné době byl M. Z. telefonicky

kontaktován ze strany R. H., který si sjednal schůzku ohledně projednání

předmětného dluhu na den 12. 11. 2012, přičemž M. M. přikázal V. H. a T. Ď., s

čímž byl R. H. minimálně srozuměn, aby sledovali rodinný dům č.p. .... v obci

R., okr. Z., který v současné době obývá M. Z., aby zjistili, jaká vozidla M. Z. užívá, jaké má zvyklosti, a sledovali, kde se M. Z. aktuálně zdržuje, kdy po

tomto zjištění M. M. přikázal V. H. a T. Ď., aby podpálili vozidlo Volkswagen

Touareg a vystřelili na vozidla a předmětný dům, aby tak M. Z. donutili spornou

pohledávku ve výši 6.528.571 Kč uhradit, přičemž dne 9. 11. 2012 v době od

03:10 hodin do 03:15 hodin v obci R., na volně přístupné odstavné ploše před

rodinným domem č.p. ..., úmyslně založili nezjištěným akcelerantem požár

motorového vozidla značky Volkswagen Touareg, ......., VIN: ....., v důsledku

čehož došlo k celkovému shoření vozidla se způsobenou škodou ve výši 350.000

Kč, a dále ve stejné době, přestože nebyli držitelé zbrojního oprávnění,

vystřelili zpoza oplocení několikrát z dosud nezjištěné brokové střelné zbraně

směrem na rodinný dům č.p. ...., kdy jednotnou olověnou střelou a rozptýlenými

olověnými broky poškodili zadní páté dveře, registrační značku, karoserii

zadního zavazadlového prostoru, zadní sedačky, anténu a vrchní lak vozidla

značky Mercedes S 350, ......, VIN: ......., čímž způsobili škodu ve výši

160.000 Kč, kdy u obou vozidel byla škoda způsobena spol. Zaremba Stav, s. r. o., se sídlem Praha 8, ul. Světová č.p. 473/12, IČ: 28265092, a dále vystřelili

z brokové zbraně na motorové obytné vozidlo značky Fiat Bürstner, ....., VIN:

......, u kterého poškodili 11 průstřely zadní část vozidla a interiér daného

vozidla, čímž způsobili spol. JOKR plus, s. r. o., se sídlem Praha 1 – Staré

Město, ul. Benediktská č.p. 722/11, IČ: 25522744, škodu ve výši 150.000 Kč, a

dále střelbou z rozptýlených broků poškodili zateplenou část fasády daného

rodinného domu s rámem a skleněnou výplní okna, čímž byla způsobena poškozenému

J.

6) J. S. na podkladě písemné mandátní smlouvy ze dne 25. 10. 2012, uzavřené

mezi mandantem J. S. a mandatářem spol. Final Solution, s. r. o., zastoupenou

M. M., pověřil M. M., aby vymohl dlužnou pohledávku ve výši nejméně 1.422.563

Kč s příslušenstvím od věřitele (správně dlužníka) D. M., ......, přestože mu

bylo známo, jaké metody M. M. při vymáhání pohledávek používá, a poskytl mu k

tomu i aktivní součinnost, kdy J. S. D. M. od počátku měsíce června roku 2012

opakovaně telefonicky kontaktoval s tím, že mu sdělil, že ve své chatě v H.

ubytovává vymahače ze Slovenska, tedy M. M. a jeho lidi, a pokud mu nebude

předmětný dluh splácet v týdenních splátkách od 100.000 Kč do 500.000 Kč, tak

jej tito vymahači zmasakrují, jako už to udělali v případě jiného dlužníka pana

P., na což poškozeného S. sám upozornil, přičemž při osobním jednání, které

proběhlo v přesně nezjištěné době na přelomu měsíce května a června roku 2012 v

P. na S. n., mu J. S. opakovaně vyhrožoval masakrem ze strany těchto

slovenských vymahačů, obdobně jako v případě dlužníka P., kdy dne 26. 10. 2012

byl D. M. skutečně telefonicky kontaktován prostřednictvím telefonu ......, kde

slovensky hovořící muž sdělil, že budou pro pana S. vymáhat dlužnou pohledávku,

přičemž se domáhal osobního jednání, které se mělo uskutečnit dne 5. 11. 2012,

přičemž D. M. z důvodů výhrůžek J. S. se předmětné schůzce právě s M. M., V. H.

a T. Ď. vyhnul, kdy jej hledali i v místě jeho bývalého bydliště u jeho bývalé

družky B. V., a dne 11. 11. 2012 telefonoval M. M. z telefonního čísla ......

na telefonní číslo B. V. – přítelkyně D. M. (telefonní číslo – ......), kde se

jí do telefonu představil a požadoval po ní předání D. M. k telefonu, přičemž k

dotazu, z jakého důvodu hledá M. přes její telefon, jí M. M. uvedl »Protože vy

ho doma schováváte a já ho budu u vás doma hledat, když ho budete zatajovat i

vy, tak se půjdu i dcery zeptat, kde se schovává, protože mi nebere telefon a

pořád se něčemu vyhýbá«, kdy v poškozených D. M. a B. V. toto jednání

spočívající ve vyhrožování masakrem a opakovaného kontaktování a návštěvy

vyvolalo obavu z uskutečnění takové újmy.

Shora uvedeným jednáním byla poškozeným způsobena škoda na jejich majetku ve

výši nejméně 1.253.386 Kč a hrozilo způsobení škody při užití násilí nebo

pohrůžky bezprostředního násilí v další celkové výši nejméně 11.312.822 Kč při

vymožení existujících či fiktivních pohledávek násilím nebo hrozbou

bezprostředního násilí.“

Za tyto trestné činy odvolací soud odsoudil obviněného M. M. podle § 175 odst.

3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí

svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. d)

tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu uložil podle § 80

odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku trest vyhoštění z území České republiky na dobu

neurčitou a podle § 70 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. zákoníku trest propadnutí

věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to

- dalekohledu zn. FOMEI 10x42 v látkové tašce,

- vyhledávače nočních kamer zn. WEGA - I, č. ......,

- diktafonu zn. OLYMPUS bez v.č. + příslušenství,

- krabice s logem Motorola modrobílé barvy s obsahem: přídavná anténa +

kabeláž, nabíječka na vysílačku, vysílačka zn. MOTOROLA DP 3400, el. akumulátor,

- krabice s logem Motorola modrobílé barvy s obsahem: GPS navigace

GARMIN OREGON 450 v látkovém obalu černé barvy s karabinou, 2x vysílačka

MOTOROLA DP 3400, 2x nabíječka IMPRES, 1x přídavná anténa, příslušenství –

kabeláž,

- rušičky signálu, zlaté barvy typ TG-200D-pro, č. ....... +

autonabíječky,

- mobilního telefonu zn. Samsung, černé barvy, s dotykovým displejem +

baterie + SIM karty zn. T. Mobile,

- mobilního telefonu zn. Vertu č. ......, šedočerné barvy, baterie typ

BL – 4V 3,7V, SIM karty Orange č. ......., paměťové karty Micro 8GB zn.

KINGSTONE č. ......, včetně klíčku na otevírání zadního krytu + černého

látkového obalu + redukce k nabíječce mobilního telefonu.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl o povinnosti obviněných

M. M. a J. S. k náhradě škody vůči poškozeným R. P., L. P., P. P. a D. S..

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. dále zavázal obviněného M. M. k náhradě škody

poškozeným ZLÍNLAND, s. r. o., Music-land.CZ, s. r. o., ZAREMBA Stav s. r. o.,

J. Š., CZECH GAME Invest a. s., Česká pojišťovna, a. s., TOMA, a. s. a VZP ČR

Praha. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozené TOMA, a. s., a L. P. se

zbytky jejich nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Odvolací soud pak deklaroval, že ohledně obviněného J. S. zůstal napadený

rozsudek nezměněn (bod III.). Podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného J. S. a

příslušného státního zástupce podané v neprospěch obviněného J. S. zamítl (bod

IV.).

II.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podali dovolání oba

obvinění.

Obviněný J. S. uplatnil ve svém dovolání dovolací důvod podle § 265b odst. 1

písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku primárně konstatoval, že

rozhodnutí soudů obou stupňů podle jeho názoru trpí nejen zásadními právními

vadami, ale také vadami v oblasti tzv. důkazního řízení. Poté, co podrobně

popsal skutky pod body 1/a), c) a 6), kladené mu za vinu, konstatoval, že

rozsudek soudu prvního stupně je vadný jak ve výroku o vině, tak ve výroku o

trestu, neboť jeho skutkové závěry jsou v extrémním rozporu s provedeným

dokazováním, mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry je

extrémní rozpor, a skutek tak, jak byl vymezen ve skutkové větě, neodpovídá

použité právní kvalifikaci, přičemž mu byl uložen trest za jednání, kterým

nebyl uznán vinným. Podle jeho přesvědčení dále nebyly v posuzovaném případě

zohledněny okolnosti významné z hlediska ukládání trestu i náhrady škody.

Odvolací soud se podle jeho mínění ve svém rozsudku nevypořádal s námitkami,

které v odvolání uplatnil, a vady rozsudku soudu prvního stupně nebyly zhojeny.

K námitce skutkových a procesních vad, nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí,

extrémnímu rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy a skutkových

zjištění a z nich vyvozených právních závěrů obviněný J. S. konkrétně uvedl a

poukázal na

- porušení zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř.,

neboť soudy řádně nezhodnotily všechny okolnosti (provedené důkazy). Orgány

činné v trestním řízení pak porušily i zásadu plynoucí z § 2 odst. 5 tr. ř.,

jelikož nezjistily skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Tyto vady měly za následek porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu

čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Uvedeného

porušení jeho ústavního práva se dopustil také soud odvolací, neboť nedostál

povinnosti se přesvědčivě vypořádat s jeho odvolacími námitkami. - pochybení soudů při posuzování naplnění subjektivní stránky trestného

činu kladeného mu za vinu. Co do otázky jeho pohnutky akcentoval, že kdyby se

jí soudy pečlivěji zabývaly, nemohly přehlédnout, že předmětné pohledávky

skutečně existovaly v rámci jeho podnikatelské činnosti. Dodal, že postoupení

(obtížně vymahatelné) pohledávky nemůže být považováno za protiprávní jednání,

stejně tak poskytování informací postupníkovi o dlužnících (patří mezi

povinnosti postupitele). Jeho zájmem nebylo soustavně vymáhat pohledávky, resp. se na takové činnosti nějak podílet, a tímto způsobem se obohacovat, ale pouze

dosáhnout zaplacení svých vlastních pohledávek. - odchylnost závěru soudů ve věci činných stran jeho seznámení se

spoluobžalovaným M. M. a tvrzených nadstandardních vztahů (resp. neprokázání

podoby vztahu mezi nimi), aniž by pro takový postup byly splněny podmínky podle

ustanovení § 263 odst. 7 věty druhé tr. ř. Na jednom místě soud prvního stupně

uvedl, že se jednalo o rovnoprávný vztah typu dodavatel – odběratel, což však

obratem popřel s tím, že šlo o vztahy nadstandardní. Pozastavil se nad tím, že

obviněnému M. M. postupovali své pohledávky i jiní věřitelé, kteří však za

trestnou součinnost stíháni nebyli. - skutečnost, že orgány činné v trestním řízení pracovaly pouze s

jedinou (jejich vlastní) skutkovou verzí, jíž podřídily hodnocení důkazů. V něm

se současně dopustily pochybení v jeho neprospěch, anebo v případě důkazů

ostatních tyto hodnotily k jeho tíži. Po provedení a zhodnocení všech důkazů

tedy zůstala minimálně důvodná pochybnost o jeho vině – došlo k porušení zásady

in dubio pro reo. Jako konkrétní pochybení soudu prvního stupně uvedl výtku

stran jeho poskytování informací o dlužnících (a to s poukazem na běžnou praxi

exekutorských úřadů), vnitřně rozporný způsob hodnocení smlouvy o postoupení

pohledávek a poukázal na nejasnost závěru soudu, že spoluobviněný M. M. neměl

žádné zákonné oprávnění pohledávku vymáhat. Konstatoval také závěry

insolvenčního řízení u poškozeného D. M., zejména, že insolvenční správce

žádnou z přihlášených pohledávek (tedy včetně přihlášky obviněného J. S.)

nepopřel a všechny uznal. Odvolacímu soudu oponoval v tom smyslu, že jeho vinu

není možné dovozovat ze skutečnosti, že mezi jím a spoluobviněným M.

M. bylo

dohodnuto rozdělení zisku 50 na 50. Namítl, že vinu nelze dovozovat ani

vzhledem k názvu, resp. překladu názvu společnosti obviněného M. M.. - rozpor, kdy na jednom místě odvolací soud uvedl, že měl vědět, že

jednání obviněného M. M. je protiprávní, na jiném místě, že ačkoli byl

spoluobviněným M. M. ubezpečován o legálnosti všech praktik, měl nejméně

pochybnosti. Současně uvedl, že i pokud by takové podezření měl, není to u

hlediska zavinění totéž, jako kdyby o protiprávním jednání věděl nebo se na

této činnosti podílel. Podle názoru obviněného (především s odkazem na tzv. odposlechy) nelze jeho vědomost o protiprávnosti činnosti obviněného M. M. a

jeho skupiny či dokonce zapojení do ní dovozovat z jejich údajných

nadstandardních vztahů či tykání. Spoluodpovědným za konkrétní jednání

spoluobviněných tak nemůže být, jestliže se o něm dozvěděl buď ex post, nebo

sice dříve, než k němu došlo, ale stalo se tak v době, kdy neměl na běh věci

žádný vliv. Jeho námitky vznesené v této souvislosti v doplnění odvolání navíc

podle něj nebyly odvolacím soudem náležitě vypořádány, resp. orgány činné v

trestním řízení v tomto směru obecně neučinily žádná relevantní zjištění. - nezřetelnost v tom, na základě jakého důkazu dospěl vrchní soud k

závěru, že uděloval spoluobviněným rady, což má prokazovat jeho zapojení do

činnosti skupiny a ani skutková věta rozsudku krajského soudu takovou informaci

neobsahuje. - nevěrohodnost „profesionálních dlužníků“, poškozených R. P. a D. M.,

neboť tito mají zájem na jeho odsouzení. Jejich výpovědi a vinu obviněného

zpochybňují také tzv. odposlechy, čemuž se však odvolací soud opět nevěnoval. Ze strany odvolacího soudu nedošlo ani k odstranění rozporů mezi svědeckými

výpověďmi P. U. a J. Ž. na jedné straně a poškozeného D. M. na straně druhé,

což činí napadený rozsudek nepřezkoumatelným. - objektivní stránku, v rámci níž mu bylo kladeno za vinu, že osobně

vykonal slovními výhrůžkami nátlak na poškozeného R. P. a D. M., což bylo

prokázáno pouze jejich výpověďmi, žádné jiné důkazy nebyly provedeny. Závěr, že

již dříve měl P. vyhrožovat, jsou podle něj v rozporu se skutkovou větou 1/a),

která taková jeho jednání vůbec neobsahuje (soud přihlédl při úvahách o výši

trestu k jednání, za které nebyl podle výroku odsouzen). Není mu kladeno za

vinu, že by sám vyvíjel nátlak na dlužníky, není tedy zřejmé, jakým způsobem se

měl na trestné činnosti podílet – odvolací soud se s danou námitkou

nevypořádal. Vymezena, resp. posouzena nebyla ani forma jeho spolupráce ani

jiná součinnost, ani o ní nebylo pojednáváno. Soudy řádně neujasnily a ani

neprokázaly, zda byl skutečně členem organizované skupiny, resp. že měl v

úmyslu být (třeba i neformálně) jejím členem. Pokud by tomu tak bylo, musel by

být odpovědný za všechny skutky. - neprokázání jeho konkrétní vědomosti o činnostech spoluobviněného M. M. a o jejich (zcela určitých) metodách, které při vymáhání pohledávek

používají. Není ani zřejmé, z čeho soud dovozuje, že by bez jeho začlenění do

skupiny k tak rozsáhlému páchání trestné činnosti nedošlo.

- absenci prokázání jeho vědomí o všech znacích skutkové podstaty

trestného činu v okamžiku postoupení pohledávek, pokud má jeho údajná trestná

činnost tímto započínat;

- nejasnost v otázce zavinění, neboť soudy ve věci činné rozdílně

hodnotily formu úmyslu, která má vliv na jeho zavinění a tím i druh a výši

uloženého trestu. Soud prvního stupně dovodil zčásti úmysl přímý a zčásti

nepřímý a navíc mu v rozporu s výrokem přisoudil vinu i za skutky, za které

nebyl nalézacím soudem vůbec odsouzen (stran násilí na svědku J. K. a fyzického

útoku na M. A.). Odvolací soud nepříznivě pro něj dovodil pouze úmysl přímý.

V rámci námitky nesprávného právního posouzení skutku upozornil, že

- kvalifikace nekoresponduje se skutkem, jenž je obsažen ve skutkové

větě. Soudem prvního stupně bylo jeho jednání kvalifikováno jako pokračující

zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. a), c), d) tr. zákoníku ve stádiu

pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný J. S. byl ale nalézacím soudem

uznán vinným zločinem vydírání i za skutek uvedený pod bodem 1/c), ačkoli se

zde jeho jméno vůbec neobjevuje, není zřejmé, v čem mělo jeho protiprávní

jednání spočívat a zda se ho vůbec dopustil. Ve skutkové větě výroku soudu

prvního stupně nejsou u konkrétních jednání 1/a), c) a 6) zahrnuty všechny

znaky skutkové podstaty daného trestného činu. Popis skutku ve skutkové větě

neobsahuje všechny znaky vyjádřené v právní větě a jedná se tak podle něj o

nesprávné právní posouzení skutku. Uvedené skutečnosti jsou tak v rozporu s §

120 odst. 3 tr. ř. Ve skutkové větě podle obviněného J. S. dále absentuje i

způsob spáchání trestného činu, který je znakem objektivní stánky trestného

činu podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, tedy „pohrůžkou násilí nebo jiné těžké

újmy“. Chybí podle něj také určení, zda a v jakém okamžiku měl pojmout úmysl

stát se členem organizované skupiny. Ve skutkové větě také podle jmenovaného

obviněného nejsou specifikovány ani konkrétní metody vymáhání, o nichž měl

vědět (že bude použita zbraň, že může vzniknout značná škoda), přesto jimi byl

uznán vinným.

- nedostatky skutkových vět [1/a), c), 6)] nemůže nahradit úvodní část

výroku, tzv. preambule. Ani v ní není přesně popsáno jeho členství v

organizované skupině, úmysl být jejím členem, ani časové hledisko – odkdy se

stal tímto členem nebo na základě čeho se tak stalo. Dále v ní není vymezeno,

zda se jeho úmysl vztahoval ke konkrétním útokům organizované skupiny, jaký měl

mít motiv být členem, chybí určení objektu trestného činu i objektivní stránka,

jeho jednání, příčinná souvislost a následek. Rovněž absentuje pohrůžka násilí

nebo jiné těžké újmy, slovo nátlak je neurčité; není zřejmý jeho cíl, zda a k

čemu měl kterého poškozené nutit, co měl který poškozený konat, zda poškození

vůbec vnímali, že je k něčemu nutí. V preambuli je dále uvedeno, že se měl

účastnit některých skutků, není však patrno, kterých. Nebylo vymezeno ani kdy,

z jakých důvodů a jaké konkrétní metody při vymáhání pohledávek mu měly být

známé. Není konkretizováno, jak se včlenil do skupiny, jaká byla jeho úloha,

jak aktivně se podílel na činnosti a jednotlivých útocích. Skutky kladené mu za

vinu byly vymezeny příliš obecně, nedostatečně (skutek nebyl individualizován

tak, aby nemohl být zaměněn se skutkem jiným, což má mimo jiné vliv na překážku

věci rozhodnuté) a nepřezkoumatelným způsobem (zejména co do jeho úmyslného

členství a úmyslu spáchat trestný čin se zbraní a úmyslem způsobit značnou

škodu), v pasáži odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně věnované preambuli se

pak vůbec jeho jméno nevyskytuje.

- ve všech bodech skutkové věty [1/a), c), 6)] nejsou vůbec vymezeny

znaky kvalifikované skutkové podstaty, a proto za její naplnění vůbec neměl být

odsouzen. Pokud by obstálo hodnocení důkazů (což zjevná nevěrohodnost svědků

vylučuje), mohl by být odsouzen pouze za jednání pod bodem 6), a to v základní

skutkové podstatě a maximálně podmíněným trestem.

- v rozsudku soudu prvního stupně ve skutkové větě 1/a) není uvedeno,

kdy postoupil k vymáhání dlužné částky;

- výrokem rozsudku soudu prvního stupně došlo k porušení práva nebýt

zbaven svobody jinak než ze zákonných důvodů a být stíhán, souzen a potrestán

jen za jednání specifikované v zákoně, k porušení zásady řádného zákonného

procesu podle § 2 odst. 1 tr. ř. a práva na spravedlivý proces. Odvolací soud

tuto zásadní vadu v rozporu s ustanovením § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř.

neodstranil.

Podle názoru obviněného J. S. došlo i k vadnému vyměření jeho trestu. Zejména

poukázal na skutečnost, že nebyl shledán vinným za skutek 1/b), přesto nalézací

soud považuje v odůvodnění rozsudku jeho zavinění u skutku 1/b) za prokázané,

což mělo vliv na (přísnější) vyměření jeho trestu. Odvolací soud se k této

námitce nijak nevyjádřil.

Jestliže skutková věta výroku rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje jeho

úmysl způsobit jednáním značnou škodu, a ani mu takový úmysl nebyl prokázán, je

podle obviněného J. S. ve vztahu k němu vadný také výrok soudu prvního stupně o

náhradě škody a měl by být zrušen.

S ohledem na shora uvedené navrhl obviněný J. S., aby Nejvyšší soud zrušil

výroky pod body III. a IV. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 6.

2014, č. j. 2 To 19/2014-5973, ve spojení s výroky rozsudku Krajského soudu v

Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 26. 11. 2013, č. j. 61 T 7/2013-5030, které se

týkají jeho osoby, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému řízení. Současně

navrhl, aby Nejvyšší soud přerušil výkon shora uvedeného rozsudku až do

rozhodnutí o podaném dovolání. Dále obviněný J. S. i jeho obhájce JUDr. Martin

Machač vyjádřili nesouhlas s projednáním jeho věci v neveřejném zasedání.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce

Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co

stručně shrnul obsah dovolání, uvedl, že námitku obviněného J. S.o stran

tvrzeného extrémního rozporu nepovažuje za důvodnou. Obviněným vylíčené námitky

označil za pouhý projev jeho nesouhlasu s tím, v jakém rozsahu soudy provedly

dokazování, resp. s tím, jaká skutková zjištění na základě provedených důkazů

učinily. Obviněný v rámci této části dovolání podle státního zástupce krom

nesouhlasu se soudy též prezentoval své vlastní představy o skutkovém ději, sám

důkazy hodnotil a vyvodil své vlastní skutkové závěry, z nichž však nelze

dovodit extrémní rozpor.

Státní zástupce nepovažoval za důvodnou ani argumentaci dotyčného obviněného

stran tvrzené nesprávnosti použité právní kvalifikace jeho jednání jako

pokračujícího zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. a), c), d) tr.

zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. V této souvislosti

podotkl, že není nezbytné, aby soud v popisu každého dílčího útoku výslovně

jmenoval obviněného, lze-li z obsahu rozhodnutí bez pochyb dovodit, že se ten

který útok vztahuje i k obviněnému, což v tomto případě lze. K námitce

obviněného, že skutková věta rozsudku soudu prvního stupně nevykazuje všechny

znaky uvedeného trestného činu, uvedl, že se v daném případě jedná o

pokračující delikt, a proto není nezbytné, aby každý jednotlivý dílčí útok

naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu v plném rozsahu. Postačí, je-li

naplněna souhrnem těchto dílčích útoků. V podrobnostech odkázal na tzv.

skutkovou větu rozsudku odvolacího soudu, ze které podle něj vyplývá bezpečně,

že se obviněný společně s dalšími osobami dopustil jednání, které bezprostředně

směřovalo k dokonání trestného činu a jehož se dopustil v úmyslu trestný čin

spáchat, když jiného pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutil, aby

něco konal, tento čin spáchal jako člen organizované skupiny, se zbraní a v

úmyslu způsobit takovým činem značnou škodu, přičemž k dokonání trestného činu

nedošlo. Dodal, že tzv. skutková věta je dostatečně konkrétní, aby skutek

kladený obviněnému za vinu nemohl být zaměněn s jiným.

Dále státní zástupce konstatoval, že vady, které se týkají procesu vyměření či

stanovení druhu trestu nebo jeho výše, nelze s výjimkou vad, kdy byl obviněnému

uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve

výměře mimo trestní sazbu, v dovolání úspěšně namítat. Námitky obviněného

směřující do výroku o trestu tudíž shledal irelevantními. Námitky týkající se

výroku o náhradě škody považoval rovněž za nedůvodné, neboť obviněný J. S. zde

vycházel ze své vlastní verze skutkového děje, nikoliv ze skutkových zjištění

učiněných soudy. Základem dovolacího přezkumu je ovšem zásadně ten skutkový

stav, který zjistily soudy v předchozích fázích trestního řízení. Z toho přitom

zločinný úmysl obviněného podle státního zástupce vyplývá jednoznačně.

Následně státní zástupce se závěrem, že z odůvodnění napadených soudních

rozhodnutí, resp. z dostupného spisového materiálu, nelze dovodit ani existenci

tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním

posouzením věci, když z nich naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s

pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí

splňuje požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř., navrhl dovolání obviněného

J. S. odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně

neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí

za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ

odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1

písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

K vyjádření státního zástupce podal obviněný J. S. repliku, v níž dané

vyjádření označil za tendenční a plně setrval na skutečnostech a argumentaci,

kterou v dovolání uvedl. V návaznosti na ni vyjádřil přesvědčení, že se státní

zástupce nikterak nevypořádal s jeho námitkami stran vnitřních rozporů v

rozsudku soudu prvního stupně, hodnocení uzavření smluv, jeho zapojení do

skupiny a (ne)věrohodnosti svědků a oponoval tak jeho závěrům. Obviněný J. S.

upozornil, že jeho námitky se zakládaly na objektivně zjistitelných

skutečnostech a nejednalo se o jeho subjektivní názor. Obstát podle něj co do

správnosti a úplnosti nemůže ani skutková věta výroku, když nesplňuje všechny

náležitosti podle § 120 odst. 3 tr. ř. a nejsou v ní zahrnuty znaky jak

základní [vyjma ad bod 6)], tak (zvláště) kvalifikované skutkové podstaty

trestného činu kladeného mu za vinu.

Ke shora popsanému dovolání podanému prostřednictvím obhájce JUDr. Martina

Machače se obviněný J. S. připojil ještě jím vypracovaným samostatným podáním –

dodatkem k dovolání doručeným Nejvyššímu soudu dne 3. 7. 2015. K němu na

podporu svých tvrzení připojil kopii dopisu D. M..

Obviněný M. M. ve svém dovolání, jímž napadl citovaný rozsudek Vrchního soudu v

Olomouci ve všech výrocích, uplatnil důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1

písm. b), c), d), g), h) tr. ř. Dovolání rozdělil do několika částí, ve kterých

obsáhle konkretizoval a rozebral jednotlivé uplatněné dovolací důvody. Dovolací

námitky pak koncentroval (shrnuto) zejména do níže uvedených bodů.

1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V této části dovolání obviněný M. M. velmi podrobně poukázal na své

odvolání a konstatoval, že odvolací soud se podle jeho názoru nevypořádal s

velkou částí jím vznesených námitek proti rozsudku soudu prvního stupně. Tím,

že tyto námitky jmenovaný soud ignoroval, bylo podle jeho úvah porušeno zejména

jeho právo na spravedlivý proces a na obhajobu. Své tvrzení dále opřel o

důkazy, které nebyly vůbec provedeny nebo na jím navrhované důkazy, kterými se

odvolací soud vůbec nezabýval. Opakovaně připomínal, že odvolací soud v

rozsudku používal zejména klamné informace, lhal, protiřečil si na jednotlivých

místech rozsudku, rozhodoval svévolně, manipuloval s důkazy, vyvozoval závěry v

extrémním rozporu se skutkovým zjištěním, postupoval v rozporu se zásadou in

dubio pro reo, rozhodoval bez opory v provedeném dokazování. Dále zpochybňoval

provedené důkazy a namítl, že žádnými důkazními prostředky nebyla prokázána

vina žádného z obviněných v dané kauze, že připouštějí možnost jiného hodnocení

a že nelze vytvořit závěr o tom, že se právě odsouzení skutků dopustili tak,

jak bylo v rozsudku popsáno, a výrok o vině tedy nemůže obstát pouze na základě

podezření. Zopakoval vlastní úvahy nad možnými alternativami, jak byl skutek

spáchán a vlastní názory na hodnocení důkazů.

Ke skutku 1/a) výroku napadeného rozhodnutí (stručně shrnuto) uvedl,

- že žádnou ze zajištěných stop nebylo potvrzené, že se obvinění

nacházeli na místě činu;

- soud se nevypořádal s námitkami o správnosti odborného vyjádření

Hasičského záchranného sboru, ani s námitkami k hodnocení znaleckých posudků

(nebylo prokázáno úmyslné zavinění);

- odůvodnění nesplňuje zákonné podmínky, chybí konkretizace toho, co

bylo důkazy zjištěno, jedná se o souhrn úvah, což ho činí nepřezkoumatelným;

- soud opomenul odposlech hovoru mezi svědkem R. P. s policejním

příslušníkem K. a odposlech hovoru mezi obviněnými M. M. a J. S., jakožto důkaz

ve prospěch obviněných;

- soud se nevypořádal s rozdíly při vzniku požárů u skutků 1/a) a 1/b);

události nemají věcnou souvislost;

- soud opomenul listinné důkazy (okolnosti převádění pohledávky

obviněného J. S. vůči společnosti TOPA výroba s. r. o.), jež má být důkazem

legálního způsobu vymáhání pohledávek a současně svědčit nevině obviněného J.

S.;

- výpověď svědka D. M. byla vyvrácena svědeckými výpověďmi svědků P. U.,

J. Ž. a V. L.; namítl ignoraci opakovaných žádostí o doslovnou protokolaci

svědecké výpovědi ze strany soudu, odepření možnosti klást svědkovi otázky,

popř. jejich zamítnutí pro nedůvodnost; dále rozpor ve výpovědi svědka

výpovědi, zpochybňování termínu schůzky, ale také možnost komplotu svědků D. M.

a R. P.;

- namítal nevěrohodnost svědků R. a L. P. (kauza AZ Les Plus, s. r. o.)

a ztrátu odposlechů R. P.; poukázal na rozpor v rozsudku – kdy je na jednom

místě uvedeno, že byl poškozený R. P. vyzván k zaplacení dluhu před samotným

skutkem a na jiném místě, že nebyl odsouzenými před skutkem kontaktován;

- konstatoval absenci úmyslu, neexistenci důkazu, který by jej

prokazoval, neúplné zjištění skutkového stavu a absenci příčinné souvislosti,

jež soud nahradil domněnkami; oponoval argumentaci časovou souvislostí, neboť

se podle něj nejedná se o hodnocení důkazů, ale o dotváření skutkového stavu

domněnkami.

Ke skutku 1/b) výroku napadeného rozhodnutí namítl

- nepřesný popis skutkové věty stran opakovaného kontaktování;

- pachová stopa ze zámku byla získána v rozporu se zákonem a je označena

jako hlavní důkaz, ačkoli má být pouze důkazem podpůrným; absentují důkazy

další;

- nebylo prokázáno, že vůbec došlo ke skutku (k neoprávněnému vniknutí

do obydlí jiného);

- motiv a úmysl byly dokazováním vyvráceny, avšak tento důkaz byl

(neprávem) opominut;

- soud se nevypořádal s námitkami o správnosti odborného vyjádření

Hasičského záchranného sboru a ani s námitkami k hodnocení znaleckých posudků

(není prokázáno úmyslné zavinění);

- nepřípustné pozměnění rozhovoru obviněného V. H. se svědkem V. O. ze

strany soudu a opomenutí skutečnosti svědčící ve prospěch obviněných.

Ke skutku 1/c) výroku napadeného rozhodnutí zmínil

- rozpor se skutkovým zjištěním, P. nebyli opakovaně telefonicky

kontaktováni;

- neprokázání, že by dal příkaz k útoku, neúčastnil se, nemůže být tedy

spolupachatelem, došlo k nesprávné kvalifikaci;

- absenci zjištění, kolik bylo na místě pachatelů, že by páchali

„společně“, nebyla zjištěna palební poloha, a odkud bylo stříleno; předložil

vlastní úvahy o tom, jak mohl být čin spáchán;

- nenaplnění znaků trestného činu nedovoleného ozbrojování a neprokázání

spolupachatelství;

- nesouvislost pachové stopy se skutkem a její získání v rozporu se

zákonem;

- neoprávněné opomenutí pachové stopy z travnaté plochy jako důkazu

svědčícího ve prospěch obviněných;

- opomenutí skutečnosti svědčící ve prospěch obviněných vyplývající z

odposlechů, sledování automobilů a lokalizace telefonů;

- vynechání podezření ze spáchání skutků 1/a) a c) osobami vymáhající

pohledávky pro svědka J. N.;

- pochybnost, až vyloučení souvislosti časové a věcné mezi trestnou

činností 1/a), 1/b) a 1/c) z důvodu odlišnosti skutků a absence zjištění

skutkového děje.

Ke skutku 2) výroku napadeného rozhodnutí obecně konstatoval

- neexistenci důkazu, že by jej obviněný R. H. oslovil za účelem

domluvení zakázky, poznali se až později;

- manipulaci soudu s důkazy; neprovedení kamerového záznamu z diskotéky

jako důkazu (obecně žádá o přehrání všech kamerových záznamů); dramatizaci

situace, znásobení počtu přítomných údajných osob, jež se neměli dopustit byť

jen přestupku;

- nikoli doslovný a přesný přepis odposlechů;

- odmítnutí důkazního návrhu – svědecké výpovědi osoby zplnomocněné

klubem Flip;

- klamavé překroucení výpovědi svědkyně B. V.;

- neexistenci důkazu, že by měl dát příkaz k páchání předmětné trestné

činnosti.

Ke skutku 2/a) až e) výroku napadeného rozhodnutí nadto dodal, že

- je v rozporu se skutkovým zjištěním, že by obviněný R. H. opětovně

kontaktoval svědka J. M.;

- důkazy si navzájem odporují; soud se nevypořádal se znaleckými posudky

z fonoskopie, opomenul výsledky analýzy DNA;

- bylo jiné znění poplašné zprávy;

- neexistuje fotodokumentace snímání pachové stopy ze sluchátka;

- absentuje odůvodnění stanovené výše škod.

Ohledně skutku 2/f) výroku napadeného rozhodnutí shledal

- nevypořádání soudu s faktem, že pachová stopa nemá souvislost se

skutkem;

- opomenutí závěrů ze sledování automobilů a lokalizace telefonů –

obvinění se na místě nenacházeli;

- jiné místo střelby;

- neexistenci důkazu ve vztahu k držení, popř. použití zbraně a absenci

závěru který z obviněných střílel a v souvislosti s tím i nezákonnost

alternativního výroku;

- vadu v zamítnutí návrhu na výslech svědkyně H.;

- zkreslení popisu skutku a jeho vykonstruování tak, aby bylo možno

spojit obviněného R. H. s ním.

Ke skutku 3) výroku napadeného rozhodnutí soudům ve věci činným oponoval tím,

že

- stopy zajištěné na místě činu nepotvrdily přítomnost obviněných na

místě činu;

- neexistuje důkaz, že by trestný čin zorganizoval;

- skutková věta vyjadřuje formální znaky účastenství na trestném činu,

tomu však odporuje právní věta, která nepochopitelně popis údajného jednání

právně kvalifikuje jako spolupachatelství na tomto skutku; popis skutku však

neuvádí ani skutkové okolnosti charakterizující spolupachatelství všech

obviněných na něm;

- byly opomenuty svědecké výpovědi svědka J. G. a M. B.;

- při úmyslu spáchat těžkou újmu na zdraví nestačí pouhé směřování

„zejména proti hlavě“ nebo „s ohledem na intenzitu“; došlo k nesprávnému

právnímu posouzení; absentuje skutečnost, kdo vlastně spáchal, jakým způsobem

se podílely jiné osoby;

- byl klamně vyložen rozhovor se svědkem J. H. jako důkaz svědčící ve

prospěch odsouzených, dále namítal lokalizaci telefonu během hovoru – nebyl na

místě činu;

- jeho náhodné potkání s poškozeným J. K. neprokazuje, že trestný čin

spáchal;

- byly nesprávně interpretovány SMS zprávy, jež zaslal poškozenému J.

K., z nichž nevyplývá nic, co by mělo dokazovat vinu obviněných;

- soud přes jednoznačné znění hovoru (obviněného M. M. a J. H.)

svědčícího ve prospěch obviněných presumoval, že jde o důkaz nevěrohodný a že

on věděl o odposlechu;

- odposlechy svědčící ve prospěch byly soudem opomenuty;

- nebyla prokázána spojitost se zajištěným obuškem, oblečením obviněných

a skutkem;

- pachové stopy byly získány v rozporu se zákonem;

- byl ignorován identikit pachatele.

Stran skutku 4) výroku napadeného rozhodnutí tvrdil, že

- nebyl proveden žádný důkaz, který by potvrdil, že se skutek stal v

tolik hodin, kolik uvádí svědkyně M. A.; podle údajů ze sledování vozidla to

není ani reálné;

- prohlídka vozidla a některých obviněných bezprostředně po útoku je

důkazem svědčícím v jejich prospěch, neboť nebyly zajištěné žádné věci

nasvědčující tomu, že by spáchali předmětný skutek (kukly, rukavice), což je

třeba hodnotit v souvislosti s výsledky analýzy DNA, podle nichž na kamenech

nebyl zjištěn žádný biologický materiál, takže je zřejmé, že je pachatel

nedržel holýma rukama;

- byla opomenuta část výpovědi svědka J. V. (že slyšel přijíždět auto);

- existenci rozporu se skutkovou větou – J. V. nebyl kontaktován

opakovaně;

- neexistuje důkaz, který by potvrdil, že vydal příkaz k jednání;

- nález pachových stop na kamenech neumožňuje učinit závěr o skutkovém

ději, a že jimi hodili obvinění, navíc nebyly získány v souladu se zákonem;

- telefonní hovory s H. jsou bez jakéhokoli vztahu k trestné činnosti;

- byly zneužity časové souvislosti – pohyb vozidla v den neuhrazení

první splátky dlužníkem;

- používání vozidel k trestné činnosti není skutkovým zjištěním; v

předmětné dny navíc k trestné činnosti nedošlo;

- časovou a věcnou souvislost nelze použít jako důkaz.

Ke skutku 5) výroku napadeného rozhodnutí vyjádřil přesvědčení, že

- skutková věta je v nesouladu s vykonaným dokazováním (kontakt legálním

způsobem, schůzka s M. Z. na jeho návrh);

- byla vykonstruovaná úvaha o „fyzicky disponovaných mužích“; svědek A.

Č. (známý M. Z.) byl ozbrojen;

- neexistuje důkaz, který by prokázal, že přítomnost osob na schůzce s

M. Z. jím byla vnímána jako forma nátlaku a zastrašení;

- byly opomenuty listinné důkazy prokazujících rozdělení pohledávky mezi

dva věřitele

- pohledávka byla v jiné výši, v rozsudku je tedy popsána neexistující

pohledávka; došlo k odepření jeho práva na obhajobu, vymáhal pouze poloviční

částku pohledávky

- nebyla prokázána existence důkazů vyvracejících předmětnou pohledávku

a nebyly provedeny navrhované důkazy stran zjištění původu pohledávky;

- je dán extrémní rozpor se skutkovým zjištěním – obviněný R. H.

nesjednal schůzku s M. Z. na 12. 11. 2012, šlo o odsouvání termínu ze strany M.

Z. k zakrývání stop jeho údajné ekonomické trestné činnosti; obviněný mohl

prokázat pobyt M. Z. v ČR, a i to, že lhal o cestě do zahraničí a před

odsouzenými se zapíral (toho se týkalo i údajné zjišťování místa zdržování se

M. Z.);

- došlo k opomenutí skutečnosti, že se obvinění v době spáchání skutku

nacházeli podle lokalizace telefonů a pohybu vozidla na jiném místě;

- nebylo prokázáno, že by M. M. udělil příkaz ke sledování, ani že by s

tímto jednáním měl být srozuměn obviněný R. H.; ze skutkových zjištění

nevyplývá, že by se na spáchání skutku podílelo více osob, popř. jak konkrétně

by takové osoby konaly;

- popis předmětného jednání je vykonstruovaný na základě způsobeného

následku, úmysl dovozován ze vztahu věřitel – dlužník;

- není naplněna skutková podstata trestného činu vydírání, nedošlo k

žádnému násilnému jednání; nebylo dokazováno, jakým způsobem došlo k požáru

vozidla, kdo to měl způsobit, není specifikováno údajné společné jednání;

závěr, že obvinění společně vystřelili, nemá oporu v dokazování, skutek nemusel

být spáchán dvěma osobami; nebylo vedeno dokazování k prokázání stejné doby

střelby a zahoření automobilu; skutkové zjištění stran trestného činu

nedovoleného přechovávání a použití zbraně není podložené důkazy, není uvedeno

jednání, kterým by měl tento trestný čin naplnit;

- nebylo uvedeno, co mělo být pachovými stopami prokázáno, může se

jednat o pachové stopy, které vznikly v jinou dobu, než při páchání trestné

činnosti; opomenutí pachové stopy svědka O. K.; pachové stopy nebyly získány v

souladu se zákonem;

- bylo jiné místo střelby; žádána rekonstrukce byla soudem zamítnuta;

- při schůzce v hotelu Moskva nešlo o demonstraci síly, obviněný M. M.

měl svůj doprovod, obviněný R. H. také svůj a L. F. s I. jsou zástupci

společnosti White Zone s. r. o.;

- není zřejmé, co a jakým způsobem má prokazovat komunikace s K.;

- svědek Ing. J. B. je zodpovědný za falešné postoupení pohledávky, což

soud odmítl prověřit;

- došlo k pozměnění obsahu odposlechů a vytržení z kontextu;

- nebyl vykonán žádný důkaz o telefonátu obviněného H. a A. ohledně

klíčů od Škody Felicie, neprokázáno užívání jiných vozidel k páchání trestné

činnosti; z místa činu navíc odjížděl Volkswagen (došlo k zatajení předmětných

kamerových záznamů obhajobě);

- svědci M. Z. a Ing. J. B. jsou nevěrohodní; podal vlastních úvahy a

konstrukce o možné alternativě spáchaného skutku.

U skutku 6) výroku napadeného rozhodnutí akcentoval, že

- ze skutkové věty neplyne žádné jeho protiprávní jednání, nelze tedy

mluvit o součinnosti mezi ním a obviněným J. S.; skutek ve vztahu k obviněným

M. M., V. H. a T. Ď. není trestný čin, nepopisuje žádné jednání, či jak se na

něm měli účastnit;

- trestní oznámení podané D. M. nemá žádnou spojitost se skutkem 1a); je

pravděpodobné, že se D. M. s rozhodnými skutečnostmi seznámil až po zahájení

trestního stíhání (prostřednictvím médií);

- skutečnosti svědčící ve prospěch obviněných zůstávají opomenuty, z

odposlechů jsou věty vytrhovány z kontextu;

- nebylo prokázáno, že by obviněný J. S. vyhrožoval D. M.; údajné vyhrožování na

schůzce v P. nevykazuje znaky trestného činu vydírání;

- B. V. je za poškozenou označena protiprávně, neexistuje žádná újma v

příčinné souvislosti se skutkem.

V další části dovolání obviněný M. M. poukázal také na některé z jeho návrhů na

provedení důkazů, které podle jeho slov zůstaly opomenuty. Jednalo se zejména o

žádost o zabezpečení protokolu o PVO a MPI souvisejících se svědkem O. K. a

také potvrzení z úřadu vlády, že v čase spáchání skutku byl ve službě, trestní

oznámení na skupinu osob kolem M. Z., vyjádření znalce v oboru DNA a v oboru

fonoskopie k negativním hodnotám, návrh na výslech Mgr. Z. a plk. L.,

vykonání důkazu odposlechy, kterými byli odsouzení voláni na PČR do V. nebo

zatajení žádostí na vykonání povolených sledování, oznámení servisních složek a

zatajení zprávy z ÚZČ Brno. Obhajoba měla dále více důkazních návrhů

souvisejících s vyhrazeným spisem.

Dále obviněný M. M. konstatoval protiprávnost odmítnutí jeho důkazních návrhů

ze strany odvolacího soudu [zejména rekonstrukce událostí střelby na majetek

poškozených, neprovedení výslechu osob stran skutku pod bodem 5) a 1/b), 2) a

listinných důkazů, neprovedení výslechu Mgr. K. M. a také žádost o provedení

listinných důkazů prokazujících její vlastnictví věcí, neakceptování náčrtku

místa činu u skutku 1/c), nepřehrání záběrů brány u domu poškozeného M. Z. a

všech kamerových záznamů ohledně skutku č. 2), a také jeho žádosti o přehrání

konkrétních odposlechů (poškozený P. a jeho dcera)], vymezil se vůči závěrům o

pachových stopách (včetně jejich zákonnosti) a možnosti spáchat skutky (útoky

střelbou) soudy popsaným způsobem, dále polemizoval s odůvodněním odvolacího

soudu, které považoval také za nedostatečné, konstatoval libovůli odvolacího

soudu kvůli jeho abstraktním domněnkám, resp. vykonstruovanému závěru a

poukázal na celkovou nedůslednost odvolacího soudu. Provedením navržených

důkazů mohly být některé zásadní skutečnosti objasněny bez důvodných

pochybností.

Obviněný M. M. také považoval za protiústavní zásah obecných soudů do

základních práv nevypořádáním se s pachovými stopami a znaleckými posudky z

fonoskopie. Důkazy, kterými odvolací soud prokazoval vinu obviněných, pak podle

jeho názoru mohly zároveň prokazovat i jejich nevinu.

K nesprávnému hmotně právnímu posouzení skutků a jiných okolností obviněný M.

M. uvedl následující námitky.

Soudy podle jeho přesvědčení neodlišovaly spolupachatelství od účastenství na

skutcích. Z argumentace napadeného rozhodnutí podle něj vyplynulo, že odvolací

soud považoval tzv. organizovanou skupinu jako celek za (samostatný) subjekt

trestního řízení, u něhož není potřebné zjišťovat, kdo konkrétní skutky

spáchal. S odkazem na zásadu individuální trestní odpovědnosti fyzické osoby

tento závěr jmenovaný obviněný rezolutně odmítl. Současně ani skutková věta

podle něj při žádném z obviněných neuvádí formu trestné součinnosti, odvolací

(ani nalézací) soud netvrdí, že obvinění skutky spáchali jako spolupachatelé, a

s odkazem na organizovanou skupinu se formou jejich účasti na předmětných

skutcích nezabýval. Správná právní kvalifikace jeho údajného jednání má však

pro něj klíčový význam mj. kvůli zásadě akcesority účastenství. Dále poukázal

také na podle jeho mínění zmatečné odůvodnění viny obviněného J. S. za trestný

čin nedovoleného ozbrojování při skutcích č. 1/c), 2/f) a 5), byť z něj nebyl

obviněn, obžalován ani odsouzen.

Dále poukázal také na podle jeho přesvědčení nezákonnost tzv. preambule

skutkové věty, tato podle něj není skutkem a nebyla nijak právně kvalifikována.

Soud v počátečním popisu jednání uvádí skutečnosti, které mají být obecné pro

všechny skutky s odůvodněním, že uvádět tyto skutečnosti vždy v jednotlivých

skutcích by bylo nadbytečné, opakující se. Podle názoru obviněného M. M. je

však právě z tohoto důvodu preambule skutku nezákonná, vnáší do skutkové věty

rozsudku chaos a způsobuje nepřezkoumatelnost výroku. Nadto zaujal názor, že

popis preambule není v souladu s právní větou, popisuje skutečnosti, které

neodpovídají znakům skutkových podstat trestných činů. Za zmatečné označil

části preambule, které podle něj podsouvají myšlenku útěku ze Slovenské

republiky v úmyslu „spojit“ se s obviněným J. S. a páchat trestnou činnost,

dále označení, že pohledávky jsou sporné, fiktivní, když přitom v tomto ohledu

nebylo prováděno žádné dokazování, „opakovaný verbální nátlak“, který nebyl

nespecifikován, „přímé fyzické útoky na jednotlivé dlužníky“, když předmětem

dokazování byl pouze jeden jediný fyzický útok, nedostatečnou specifikaci

používání nelegálně držených zbraní, konstatování soudů, že se přímých útoků

TÉMĚŘ nikdy neúčastnil, nedostatečnou specifikaci použité zřejmé skryté hrozby

při jednání s dlužníky, nebylo ani zřejmé, v čem spočíval psychický nátlak a

čím konkrétně bylo vyhrožováno, ani „pověřování prakticky výhradně“ obviněných

V. H. a T. Ď.. V této souvislosti dodal, že vše uvedené vylučuje jeho

spolupachatelství, mohlo by jít spíše o účastnictví formou návodu. Jednání J.

S. a R. H. pak podle něj nelze podřadit pod znaky žádného trestného činu

(maximálně tak nepřekažení či neoznámení trestného činu). K obviněnému R. H.

rovněž nebyly prokázány další skutečnosti popsané v preambuli (např. jaká

vozidla zajistil, které poškozené dal sledovat).

Další argument obviněného M. M. pak směřoval do nesprávného posouzení skutků

jako pokusu trestného činu vydírání a rozporu právní věty s odůvodněním

rozhodnutí. Akcentoval, že jelikož jejich jednání mělo pouze směřovat k

započetí naplňování objektivní stránky trestného činu vydírání, nejedná se o

pokus, mohlo se tedy jednat pouze o přípravu k trestnému činu vydírání. Podle

jeho názoru nejsou v odůvodnění rozvedeny úvahy o právním posouzení skutku a

odvolací soud ani nepřezkoumal jeho námitky. Odůvodnění rozsudku odvolacího

soudu se odkazem na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu dostává do rozporu se

slovním vyjádřením právní věty po její změně. Ve skutkovém stavu také nejsou

obsaženy takové skutečnosti, které by měly bezprostředně směřovat k

uskutečňování jednání uvedenému ve skutkové podstatě trestného činu vydírání.

Mohlo tedy spíše jít o účastenství na poškození cizí věci. Není naplněna ani

subjektivní stránka trestného činu vydírání a už vůbec ze skutkových okolností

neplyne, že by zamýšlel způsobit právě takovou škodu, jež je specifikována ve

skutkové větě.

Obviněný dále konstatoval nenaplnění znaků okolností podmiňujících použití

vyšší trestní sazby. Spáchání skutků členy organizované skupiny nelze podle něj

dovodit ze skutkové věty, neboť v rámci jednotlivých dílčích útoků nepopisuje

konkrétní jednání jednotlivců, ve kterém by bylo možno spatřovat znaky

rozdělení úkolů či společné dohody, nebylo provedeno žádné dokazování k

prokázání „vzájemné dohody“. Preambule uvádí různé fráze o součinnosti, která

ale není seznatelná z konkrétních skutků. Ve skutkové větě absentuje vyjádření

subjektivní stránky jednání obviněných V. H. a T. Ď., nelze tedy podle něj

uvažovat o společně zamýšleném cíli a je vyloučeno jejich spolupachatelství.

Obvinění J. S., R. H. měli být s trestnou činností pouze srozuměni (ačkoli ani

toto nebylo prokázáno). Podotkl, že při srozumění není možné plánování a

promyšlené rozdělování úkolů.

Překvapivé podle něj bylo rozhodnutí odvolacího soudu, neboť se odvolací soud

odchýlil od hodnocení důkazů soudem prvního stupně a tyto důkazy hodnotil

jinak, aniž by je sám opakoval nebo doplnil. Zjištění soudu prvního stupně pak

sám měnil v neprospěch obviněných – u obviněných J. S. a R. H. konstatoval

úmysl přímý, přestože odvolání obviněných i státního zástupce byly zamítnuty, a

tuto změnu rozsahu zavinění soud nijak nezdůvodnil – a porušil tím v jejich

případě zákaz reformationis in peius. Nadto ani nevyplývá účastenství

obviněných J. S. a R. H. na skutcích, fyzicky se jich neúčastnili a nemůže být

tedy naplněna skutková podstata trestného činu vydírání.

Navázal vadností posouzení skutků jako pokračujících trestných činů, kterou

spatřoval v opomenutí rozlišování spolupachatelství od účastenství, když i u

členů organizované skupiny je nutno rozlišovat jakým způsobem se konkrétní

členové na jednání podíleli a nelze některé dílčí útoky páchat ve formě

pachatelství a některé ve formě účastenství. Podotkl, že obvinění ani nebyli

vedeni stejným záměrem, byli různí poškození. Poukázal také na alternativnost

výroku skutkové věty ke skutkům pod bodem 2/a) - f) a bodem 3).

V další části dovolání se obviněný M. M. podrobně vyjádřil k jednotlivým

skutkům v návaznosti na námitky právních vad uvedených výše, a to s výhradou

neprokázání popisu skutkové věty.

Ke skutku 1/a) výroku napadeného rozsudku namítl (stručně shrnuto), že

- v popisu skutku není uvedena žádná „součinnost“ obviněného J. S., jeho

protiprávní jednání nelze dovozovat (nemá ani znaky účastenství ve formě

návodu); nelze také dovodit, co přesně mu bylo známo o praktikách při vymáhání

pohledávek; jeho vědomost o praktikách nevyjadřuje srozumění s žádným trestným

činem;

- se vůči obviněným V. H. a T. Ď. mohl dopustit pouze návodu k trestnému

činu poškození cizí věci a porušování domovní svobody; ze skutkové věty navíc

neplyne, zda výše jmenovaní obvinění byli vedeni stejným záměrem jako on, zda o

jeho záměru vůbec věděli (absence vyjádření subjektivní stránky);

- jednání nelze kvalifikovat jako trestný čin spáchaný nejméně se dvěma

osobami, neboť se na jednání objektivně nepodílel.

Ke skutku 1/b) výroku napadeného rozsudku uvedl, že

- se vůči obviněným V. H. a T. Ď. mohl dopustit pouze návodu k trestnému

činu poškození cizí věci a porušování domovní svobody; není vyjádřena

subjektivní a objektivní stránka jeho jednání, když se ve skutkové větě uvádí

pouze „na příkaz“, neplyne z ní, co a z jakých důvodů měl přikázat, ani není

vyjádřena subjektivní stránka jednání obviněných V. H. a T. Ď.; neexistuje ani

motiv – po poškozeném nebylo nic požadováno;

- nejedná se o dílčí útok na skutek č. 1 písm. a) navazující.

Ke skutku 1/c) výroku napadeného rozsudku konstatoval, že

- se mohl dopustit pouze návodu k trestnému činu poškození cizí věci a

nemůže být považován ani za návodce k trestnému činu nedovoleného ozbrojování,

neboť není vyjádřeno jeho zavinění ani účastenství a nenaplnil znaky skutkové

podstaty tohoto trestného činu;

- ve skutkové větě není vyjádřena subjektivní stránka jednání obviněných

V. H. a T. Ď. a ani není projeven úmysl poškozené k něčemu přimět;

- skutek nelze hodnotit jako dílčí útok pokračujícího trestného činu;

- není dána trestní odpovědnost obviněného J. S., skutková věta je v

rozporu s odůvodněním stran vědomosti obviněného J. S. o legálnosti jednání

skupiny.

Ke skutku 2) výroku napadeného rozsudku zdůraznil, že popis skutkové věty je

nejasný, a vyjádřil domněnku, že podle popisu se nejedná o žádný trestný čin.

Ke skutku 2/a) až e) výroku napadeného rozsudku dodal, že

- byl nedostatečně zjištěn skutkový stav a bylo znemožněno právní

posouzení skutku, včetně zavinění obviněných, resp. ani zde není vyjádřena

subjektivní stránka jejich jednání;

- se mohl dopustit pouze návodu k trestnému činu;

- v souvislosti s (chybným) alternativním výrokem dochází k absenci

trestněprávně relevantního chování vždy jednoho z dané dvojice;

- z něj neplyne, zda byli obvinění vedeni stejným záměrem; obvinění

nepřistoupili k naplňování skutkové podstaty trestného činu vydírání, šíření

poplašné zprávy není násilím; k trestnému činu vydírání neexistuje úmysl;

- obviněný R. H. nedával žádnou obchodní nabídku zástupcům klubu

Musicland A, přesto, že útok směřoval i na tento klub;

- absentuje zjištění, zda konkrétní (nezjištěný) pachatel byl veden

stejným záměrem jako obviněný M. M., popř. zda o takovém záměru vůbec věděl

(akcesorita účastenství); z popisu soudu o vztahu obviněných V. H. a T. Ď. k M.

lze dovodit, že pouze plnili příkaz a pak nelze v jejich jednání spatřovat

přípravu či pokus trestného činu vydírání (neexistuje zavinění, byli pouze

vykonavatelé); při absenci vyjádření subjektivní stránky nezjištěného

odsouzeného nelze hovořit, že by provozovatelé měli být k něčemu přinuceni.

Ke skutku 2/f) výroku napadeného rozsudku shledal, že

- se jedná o nedostatečně zjištěný skutkový stav, včetně zavinění,

obsahuje chybný alternativní výrok („nejméně jeden z nich“); on sám se mohl

dopustit pouze návodu k trestnému činu;

- nemůže být považován za návodce k trestnému činu nedovoleného

ozbrojování – není vyjádřeno jeho zavinění, jako účastník se na předmětném

trestném činu nepodílel, nenaplnil znaky skutkové podstaty;

- v souvislosti s alternativním výrokem absentuje trestněprávně

relevantního chování vždy jednoho z dvojice, který pachatelem v daném případě

nebyl;

- jako motiv se jeví odmítnutá nabídka, nabídku však před skutky 2/a) –

e) odmítal pan Š., ne poškozený J. M..

K účasti obviněného R. H. na skutcích č. 2/a) – f) obviněný M. M. uvedl, že

skutková věta neobsahuje žádné protiprávní jednání obviněného R. H.. Tato

skutečnost má podle obviněného M. M. také dosah na nesprávné právní posouzení

jeho údajného jednání.

Ke skutku 3) výroku napadeného rozsudku vyjádřil přesvědčení, že

- ve skutkové větě je tvrzeno, že skutek „zorganizoval“, skutková věta

však neobsahuje popis konkrétního jednání, ze kterého by vyplývalo, že by

skutek zorganizoval;

- nebyla přesně zjištěna součinnost obviněných, není zřejmé, kdo z nich

jak jednal, zda takové jednání naplňuje skutkovou podstatu nějakého trestného

činu či účastenství;

- v souvislosti s alternativním výrokem dochází k absenci trestněprávně

relevantního chování těch, kteří pachateli nebyli, a nelze nést trestní

odpovědnost za následek vzniklý jednáním nezjištěné osoby; nebyl zjištěn

skutkový stav, soudy neměly o vině některého z obviněných žádný důkaz;

- skutek nelze kvalifikovat jako dílčí útok pokračujícího trestného

činu, ani jako spáchaný členy organizované skupiny, nelze dovozovat vinu

žádného z nich;

- srozumění s možností způsobení těžké újmy nelze vyvozovat ze směru

útoku „zejména proti hlavě“ nebo s ohledem „na intenzitu“; nelze ani vyvozovat

srozumění i u ostatních odsouzených, kteří v tomto případě nebyli pachateli;

- nelze dojít k závěru, že vůlí pachatele bylo způsobit těžkou újmu na

zdraví (pachatel v útoku nepokračoval, ač mohl, neútočil intenzivně); odvolací

soud bez provedení důkazů doplnil (vykonstruoval) podstatná (a vadná) skutková

zjištění stran újmy, jež měla hrozit a závěru, proč k dokonání trestného činu

nemělo dojít;

- nebyl proveden žádný znalecký posudek jako důkaz o zranění

poškozeného, což způsobuje nepřezkoumatelnost použité právní kvalifikace a

porušení práva na spravedlivý proces;

- není zřejmé, proč nedošlo k dokonání trestného činu;

- ve výroku odvolacího soudu popsaný skutkový děj o vině odvolatele

nelze nijak právně kvalifikovat a vyvozovat z něho zavinění ve vztahu k žádnému

z obviněných.

Ke skutku 4) výroku napadeného rozsudku podotkl, že

- se mohl dopustit pouze návodu k trestnému činu poškození cizí věci;

jeho motiv, úmysl není náležitě vyjádřen skutkovými okolnostmi;

- subjektivní stránka u obviněných V. H. a T. Ď. jako hlavních pachatelů

nebyla vyjádřena, skutek tak nelze kvalifikovat jako spáchaný organizovanou

skupinou, ani jako dílčí akt pokračujícího trestného činu;

- absentuje jednání, kterým by mělo dojít k naplnění znaků skutkové

podstaty trestného činu vydírání;

- nelze dovozovat úmysl způsobit škodu ve výši pohledávky – jednalo se o

splátky.

Ke skutku 5) výroku napadeného rozsudku poznamenal, že

- popis jednání spoluobviněného R. H. ve skutkové větě nelze hodnotit

jako protiprávní, není uvedeno žádné jeho trestněprávně relevantní chování,

není založena trestní odpovědnost, ani žádná forma účasti na trestném činu;

nebyla specifikována forma toho, co přesně, odkud a jak měl vědět;

- preambule je nekonkrétní a nepřezkoumatelná – obvinění R. H. a J. S.

se podle jejího znění účastnili některých konkrétních skutků, není však

specifikováno kterých a jak; ve skutcích je pak popsáno nezávadné jednání;

- samotná údajná vědomost obviněného R. H. nevyjadřuje formu

součinnosti, z popisu skutku nelze dovodit ani jeho zavinění;

- popsaná výše údajně zamýšlené škody (naplňující použití vyšší trestní

sazby) je také v extrémním rozporu s provedenými důkazy;

- trestní odpovědnost jiných osob nelze zakládat na subjektivním vnímání

poškozeného Z., že více mužů na schůzce vnímal jako formu nátlaku;

- se mohl dopustit pouze návodu k trestnému činu poškození cizí věci a

současně nemůže být považován za návodce k trestnému činu nedovoleného

ozbrojování, když není vyjádřeno jeho zavinění, zda měl vědomost o přechovávání

zbraně, sám se jako účastník na činu nepodílel a nenaplnil znaky skutkové

podstaty tohoto trestného činu.

Ke skutku 6) výroku napadeného rozsudku zastával názor, že

- ve skutkové větě (která obsahuje nesprávný a zmatečný popis) není

popsáno žádné jeho jednání, které by bylo protiprávní, a ke kterému by měl

obviněný J. S. poskytnout součinnost, ani žádné jiné trestněprávně relevantní

jednání ostatních obviněných.

- soudy obou stupňů nebyly dostatečně nestranné;

- při jednání J. S. s poškozeným D. M. v P. se J. S. nedopustil

trestného činu vydírání, ale vyhrožování. Nikdo z dalších obviněných se na

údajném vyhrožování nepodílel. Celá část skutku ohledně údajného vydírání D. M.

telefonicky je pak prokazatelně vykonstruovaná.

Obviněný M. M. dále opětovně namítl existenci tzv. extrémního nesouladu z

důvodů rozporů právních závěrů a skutkových zjištění s provedenými důkazy,

absenci přesvědčivého a srozumitelného odůvodnění napadených výroků rozsudku,

spojitosti těchto závěrů s provedenými důkazy. V jím předestřených případech

upozornil na nepřezkoumatelnost výroků rozsudku odvolacího soudu. Absentuje v

nich podle jeho názoru podklad závěrů v provedených důkazech, dochází k jejich

svévolnému hodnocení a soud se při hodnocení opírá o důkazy, které vůbec nebyly

provedeny, a obvinění se k nim nemohli vyjádřit. Závěr, že se měl účastnit

trestné činnosti způsobem uvedeným ve skutkové větě napadeného rozsudku

(zejména údajnými příkazy, pokyny či rozkazy) označil za svévolný a bez opory v

provedených důkazech. U žádného ze skutků také podle něj není část výroku o

vině odůvodněna, soudy neuvádí, které skutečnosti vzaly za prokázané, jakými

úvahami se řídily, dochází k rozporu skutkové věty s odůvodněním. Podle jeho

přesvědčení došlo k opomenutí výpovědí V. H. a T. Ď.. Obviněný M. M. také

rozporoval označení pachových stop jako důkazu přímého (namísto podpůrného) a

navíc důkazu jediného, který také prokazoval vinu i těch obviněných, jejichž

pachová stopa se nenašla. Pachové stopy byly navíc získány v rozporu s principy

spravedlivého procesu (zejména nebyl dostatečně zdokumentován průběh jejich

odběru a výsledků porovnávání, a to k tíži obviněných) a došlo k manipulaci s

nimi (policie odebrala vzorky DNA a pachových stop při dechové zkoušce, přičemž

není známo, jak bylo se stopami naloženo; náustky byly odebrány protiprávně).

Soud pak ignoroval námitky vznesené jím stran vad a nedostatku důkazů a důkazní

návrhy k prokázání nelegálního odběru vzorků byly odmítnuty. Nadto pachové

vzorky obviněného V. H. a T. Ď. byly oficiálně zajištěny dne 14. 11. 2012, na

středisko však byly doručeny již dne 12. 11. 2012; skutek 5), který však v

předmětná data nebyl prověřován pod příslušným č. j. (připojen ke společnému

řízení byl až dne 15. 11. 2012) byl již v tuto dobu zmiňován v žádosti o

vypracování odborného vyjádření.

Obviněný M. M. se také vymezil vůči zakrývání pochybností ohledně povolených

sledování osob a věcí, o jejichž provedení podle něj neexistují záznamy.

Poukázal na svévolnost závěrů o úmyslných založeních požárů motorových vozidel,

vymezil se vůči výši způsobené škody, která podle něj nebyla (dostatečně)

prokázána (výrok rozsudku o škodě není odůvodněný), a také k povinnosti její

náhrady, neprovedení znaleckého posudku (znalce označil za podjatého z důvodu

jeho vztahu s poškozeným M. Z.) ke škodě na vozidlech jako důkazu. Výše škody

společnosti ZLÍNLAND, s. r. o. pak nebyla prověřena vůbec. Předseda senátu byl

podle přesvědčení obviněného M. M. v kamarádském vztahu se zmocněncem

poškozeného (JUDr. Josefem Kapušňákem).

2. Obviněný v prvé řadě akcentoval, že v jeho případě došlo k uložení

trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty bez splnění zákonem

předpokládaných podmínek. Podtrhl svoje tvrzení, že kromě mobilního telefonu se

v dané trestní věci nejednalo o jeho majetek, nýbrž šlo o majetek Mgr. K. M.,

která své vlastnické právo k předmětným věcem uplatňovala, listinné důkazní

návrhy však byly odvolacím soudem ignorovány. Okolnost, zda předmětná věc

náleží pachateli, musí být prokázána, což se v daném případě nestalo. Ze

skutkové věty podle něj není zřejmé ani to, že předmětné věci byly skutečně ke

spáchání trestných činů užity, popř. že byly ke spáchání konkrétního trestného

činu určené. Závěrem namítl také extrémní rozpor závěrů s provedenými důkazy,

porušení práva na spravedlivý proces, neboť nelze označit, která z věcí měla

mít spojitost s protiprávním jednáním. Podle jeho názoru byl porušen i zákaz

reformationis in peius.

Obviněný se dále podrobně vyjádřil k uložení trestu vyhoštění na dobu

neurčitou, v němž spatřoval rozpor se zákonem. Předmětný výrok podle obviněného

M. M. nebyl odůvodněn, což zakládá extrémní nesoulad závěrů soudů s dokazováním

a odůvodněním, svévolnost a nepřezkoumatelnost daného výroku. Podotkl, že na

základě psychiatrického vyšetření a konstatování znalce není nebezpečný pro

společnost. Zdůraznil, že vyhoštění na dobu neurčitou připadá do úvahy pouze u

pachatele, jehož náprava není možná, což ale v daném případě nebylo provedeným

dokazováním zjištěno. Z tohoto důvodu byl soud podle jeho mínění oprávněn

rozhodnout pouze o trestu vyhoštění ve výměře od jednoho do deseti let a místo

toho mu uložil trest, který zákon nepřipouští. Odvolací soud pak nevzal v úvahu

jeho evropské občanství, pracovní a sociální zázemí v České republice, resp. z

rozsudku nevyplývá, že by se jimi jakkoli zabýval.

V souvislosti s tím obviněný také připomněl své přesvědčení, že mu byl uložen

exemplární trest, tedy nepřiměřený trest, byť v zákonem stanoveném rozpětí. Z

rozsudku nalézacího soudu se podle něj podává, že hlavním momentem byla

generální prevence upřednostněná před prevencí individuální. Rovněž přitom

podle něj nebylo přihlédnuto k vývojovému stádiu trestné činnosti –

(neukončený) pokus má menší škodlivost než dokonaný trestný čin. Došlo k

porušení práva na spravedlivý proces a naplnění dovolacího důvodu podle § 265b

odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož jde o nesprávnou aplikaci trestního zákoníku

při ukládání trestu.

3. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., ale i

porušení práva na spravedlivý proces podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný akcentoval, že byl dvakrát (protiprávně) vykázán z jednací síně i přes

nutnou přítomnost u hlavního líčení. Během první nepřítomnosti byla přečtena

obžaloba a uplatněny nároky poškozených na náhradu škody, k jejichž náhradě byl

poškozený následně zavázán. V druhém případě byl vykázán bez vyhlášení

usnesení, pouze na příkaz předsedy senátu, který po námitce o protiprávnosti

takového vykázání nechal do protokolu doplnit, že před odvedením bylo vyhlášeno

usnesení. Zdůraznil, že podle jeho názoru není § 204 odst. 2 tr. ř. ustanovením

speciálním, kterým by bylo možné prolomit zásadu podle § 202 odst. 4 tr. ř.

Upozornil, že nebyl obeznámen s obsahem jednání, které se konalo v době jeho

nepřítomnosti a nebylo mu umožněno se k němu vyjádřit. Poukázal také na, podle

jeho názoru, nedostatečnou protokolaci hlavního líčení ze dnů 11. a 12. 6. 2013

s tím, že odvolací soud uvedenou část jeho odvolání v tomto směru v podstatě

ignoroval.

4. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. a porušení

práva na spravedlivý proces podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Pokud jde o dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., vyjádřil

jmenovaný obviněný názor, že mu nebylo v rámci celého trestního řízení umožněno

se obeznámit s ve věci opatřenými důkazy (seznámit se se spisem), čímž mu byla

znemožněna náležitá příprava obhajoby a bylo porušeno právo na spravedlivý

proces. Po skončení vyšetřování mu podle jeho přesvědčení nebylo umožněno v

přiměřené době prostudovat spis (přehrát tzv. odposlechy, resp. zabezpečit

jejich přehrání) a učinit návrhy na doplnění dokazování. I přes opakované

žádosti mu nalézací soud prostudování spisu neumožnil a v rozsudku nepravdivě

konstatoval, že tuto možnost měl. Dokazování tak probíhalo v době, kdy neznal

všechny opatřené důkazy, absence obeznámení mu pak bránila v obhajobě během

celého řízení (zejména však u hlavních líčení) a následně doplnění odvolání.

Rovněž mu nebylo umožněno ani přehrání zvukových záznamů z hlavních líčení. Ani

odvolací soud se však s uvedenými vadami nevypořádal. Po bezvýsledném domáhání

se běžnými procesními prostředky tak přistoupil k prostředkům nestandardním –

návrhu na určení lhůty na provedení procesního úkonu a žádosti o povolení

notebooku. Obviněný M. M. současně popřel údajné umožnění seznamování se se

spisem po vynesení rozsudku soudu prvního stupně a zdůraznil, že jakékoli ex

post prováděné prostudování spisu nemůže vést k nápravě zásady rovnosti zbraní,

práva na obhajobu a na spravedlivý proces.

Naplnění uplatněného dovolacího důvodu dále spatřoval v tom, že mu nebylo v

rámci celého trestního řízení umožněno obeznámit se s vyhrazeným spisem, čímž

mu byla znemožněna náležitá příprava obhajoby a bylo porušeno jeho právo na

spravedlivý proces. V souvislosti s tím poukázal na zatajování důkazů

zabezpečených v předmětné věci (důkazů svědčících ve prospěch obviněných),

zatajování existence spisu vedeného v režimu Vyhrazené a na opakované

(nevyslyšené) žádosti o nahlédnutí do předmětného spisu, resp. jeho

prostudování a skutečnost, že důkazní návrhy obhájců k objasnění nakládání s

předmětnými důkazy nebyly ani protokolovány. Uvedl, že soud se nejdříve snažil

zjistit nakládání s předmětnými důkazy, po odročení však tyto snahy ustaly a

získané informace nezpřístupnil. Odvolací soud přešel i jeho námitku o přečtení

zprávy stran sledování a námitku nerozhodnutí jeho návrhu na výslech plk. Ing.

I. L..

Dále obviněný namítl, že ani Vrchní soud v Olomouci mu neumožnil nahlédnout do

spisu a do vyhrazeného spisu, v čemž opět spatřoval závažné porušení jeho práva

na obhajobu, potažmo i na spravedlivý proces. Upozornil, že v odvolání, resp. v

rámci odvolacího řízení, opakovaně žádal o nahlédnutí do spisu (včetně spisu

vyhrazeného) a přehrání všech odposlechů, k čemuž mu nebyl v rámci přípravného

řízení dán dostatečný časový prostor. Po nahlédnutí chtěl své odvolání doplnit.

Odvolací soud mu podle jeho slov umožnil studium pouze v rozsahu cca tří hodin,

v průběhu celého trestního řízení mu byl na prostudování spisu (včetně

audiozáznamů) dán nedostatečný časový prostor cca 35 hodin. S oběma žádostmi se

však podle jeho přesvědčení odvolací soud vůbec nevypořádal. Svůj nesouhlas pak

vyjádřil i s odůvodněním odvolacího soudu v jeho rozsudku stran nahlížení do

spisu.

5. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný M. M.

uvedl, že nerozhodnutím o námitkách podjatosti předsedy senátu (soudu prvého

stupně) bylo porušeno jeho právo na nezávislý a nestranný soud. Poznamenal, že

opakovaně předložil námitky podjatosti předsedy senátu JUDr. Radomíra Koudely

kvůli jeho projevům osobní averze a kvůli jeho vyjádření o vině obviněného M.

M. ještě před vynesením rozsudku. O námitkách podjatosti předsedy senátu ze dne

11. 6. 2013, dvou ze dne 26. 6. 2013, a dále ze dne 1. 7. 2013 a 1. 10. 2013

pak nebylo podle dovolatele rozhodnuto, v důsledku čehož došlo také k

předčasnému vyhlášení rozsudku. Nesouhlasil se závěry vrchního soudu, v jeho

postupu spatřoval nepřípustnou libovůli a ignorování odvolacích námitek, čímž

podle něj došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a na odvolání v

trestních věcech.

Dále obviněný M. M. zdůraznil, že předsedu senátu nalézacího soudu JUDr.

Radomíra Koudelu, je třeba považovat za vyloučeného. V rámci odůvodnění

předložil výseč svého odvolání, kde popsal tvrzený konflikt s předsedou senátu,

a to jako odpůrcem v občanskoprávním sporu vedeném Krajským soudem v Brně pod

sp. zn. 24 C 27/2013. Tento konflikt byl podle něj s největší pravděpodobností

důvodem zjevné zaujatosti předsedy senátu, a je proto třeba jej považovat za

vyloučeného. Upozornil také na nepřijatelné vyjádření jmenovaného předsedy

senátu o jeho vině ze dne 1. 10. 2013. Nedostatek nestrannosti je podle

přesvědčení obviněného zřejmý i z postupu soudu při hlavním líčení.

Vzhledem ke shora uvedenému obviněný M. M. v závěru svého dovolání navrhl, aby

Nejvyšší soud zrušil citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 6.

2014, sp. zn. 2 To 19/2014, rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně

ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 61 T 7/2013, a celé hlavní líčení, které těmto

rozsudkům předcházelo, a aby bylo nařízeno projednání a rozhodnutí věci v jiném

složení senátu na soudech obou stupňů. Požádal rovněž o zvážení odložení nebo

přerušení výkonu dovoláním napadeného rozsudku. Dále obviněný M. M. i jeho

obhájce vyslovili souhlas s konáním řízení v neveřejném zasedání.

Také k dovolání podanému obviněným M. M. se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř.

vyjádřil státní zástupce. Poté, co stručně shrnul obsah dovolání, uvedl, že

pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nepovažuje

námitky obviněného za důvodné. Především podle něj platí, že v tzv. skutkové

větě rozsudku vrchního soudu jsou vyjádřeny veškeré zákonné znaky deliktů,

kterými byl obviněný uznán vinným, právní kvalifikace jednání obviněného

zvolená vrchním soudem je tedy správná a tzv. skutková věta rozsudku odvolacího

soudu představuje pro zvolenou právní kvalifikaci dostatečný podklad.

Nedůvodnou shledal i námitku extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a

právním posouzením věci a námitku, že se soud nevypořádal s odvoláním a toto v

rozporu se zákonem nepřezkoumal. Podle jeho názoru je z obsahu dovolání patrné,

že tyto námitky jsou primárně pouhou polemikou se skutkovými zjištěními

vrchního soudu, resp. polemikou s tím, jak vrchní soud hodnotil provedené

důkazy. Co do údajně opomenutých důkazů, kdy nebyly akceptovány některé z

důkazních návrhů obviněného, uvedl, že rozsah dokazování není a nemůže být

bezbřehý, je limitován, a to povinností soudu zjistit skutkový stav, o kterém

nejsou důvodné pochybnosti. Přisvědčil obviněnému, že všem jeho důkazním

návrhům vyhověno nebylo, avšak konstatoval, že zamítnutí důkazních návrhů

nebylo projevem libovůle, neboť bylo řádně odůvodněno. Nebyla tedy dána ani

vada spočívající v opomenutých důkazech. Vzhledem k tomu vyjádřil názor, že

předmětné námitky z hlediska daného dovolacího důvodu nemohou obstát. Z obsahu

rozsudku vrchního soudu podle něj nelze dovodit existenci extrémního nesouladu

mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, když z něj

naopak vyplývá, že soud postupoval v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst.

5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozsudku splňuje požadavky zakotvené v § 125

odst. 1 tr. ř. a jako takové je plně přezkoumatelné.

Státní zástupce neshledal důvodnými ani výtky obviněného vztažené k dovolacímu

důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V případě trestu vyhoštění a trestu

propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty se plně ztotožnil s rozsudkem

vrchního soudu. Pokud jde o údajnou exemplárnost trestu, není podle něj zřejmé,

z čeho obviněný tuto skutečnost dovozuje. Výměra trestu v jeho případě plně

odpovídá zjištěnému stupni závažnosti jeho trestné činnosti, přičemž je plně v

souladu s veškerými zákonnými kritérii pro ukládání trestu.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., ani zde se

státní zástupce neztotožnil s argumentací obviněného a uvedl, že obviněným

zmíněné ustanovení, tedy § 202 odst. 4 tr. ř., neplatí bezvýjimečně. Jednu ze

zákonných výjimek představuje ustanovení § 204 tr. ř., které předpokládá

vykázání obviněného z jednací síně, což se právě i v projednávané věci stalo.

Obviněný se o přímou účast v hlavním líčení připravil sám, a to svým

nepřístojným a rušivým chováním v jednací síni. Soudy v tomto směru podle

státního zástupce nijak nepochybily.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. státní

zástupce konstatoval, že námitky v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatněné

nelze pod předmětný dovolací důvod podřadit. Příslušná zákonná ustanovení o

nutné obhajobě porušena nebyla, neboť obviněný měl obhájce v souladu s § 36 tr.

ř. Dané námitky nelze podřadit ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích

důvodů. S odkazem na odůvodnění rozsudku vrchního soudu je státní zástupce

nepovažoval za důvodné ani v obecné rovině.

Důvodnou podle státního zástupce nebyla ani poslední výtka obviněného uplatněná

podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť o relevantních námitkách

podjatosti krajský soud vždy řádně rozhodl. Rozhodnutí byla na základě

stížnosti obviněného přezkoumána, pochybení shledána nebyla. Zároveň měl státní

zástupce za to, že důvod pro vyloučení předsedy senátu krajského soudu JUDr.

Koudely neexistuje. Podle názoru státního zástupce z námitek obviněného ani z

dostupného spisového materiálu nevyplývá poměr jmenovaného soudce k

projednávané věci, k dotčeným osobám či orgánům. Existence civilního řízení pak

nesvědčí bez dalšího o existenci onoho osobního poměru, který eventuálně

zakládá vyloučení jmenovaného předsedy senátu.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem státní zástupce navrhl dovolání

obviněného M. M. odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně

neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí

za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ

odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil s tím, aby podle § 265r

odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo i jiné rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou

výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami,

zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro

věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí

dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. 2

To 19/2014, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a), h)

tr. ř. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle § 265d odst. 1

písm. b) tr. ř. Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §

265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s

ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a

na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

K tomu je třeba doplnit, že podle § 265d odst. 2 tr. ř. může obviněný podat

dovolání pouze prostřednictvím obhájce, jinak se jeho podání nepovažuje za

dovolání. Stejná podmínka platí i ohledně případného doplnění již podaného

dovolání obviněného. Nejvyšší soud proto konstatuje, že za situace, kdy podání

obviněného J. S. doručené Nejvyššímu soudu dne 3. 7. 2015, označené jako

„Dodatek k dovolání ze dne 31. 10. 2014“, nebylo učiněno prostřednictvím

obhájce, tedy nebylo vypracováno obhájcem, není s ním možno spojovat jakékoliv

účinky vztahující se k dovolání a řízení o něm, a k jeho obsahu tedy nelze

přihlížet [k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn.

11 Tdo 494/2007, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu

(C. H. Beck, svazek 35/2007, pod č. T 993/2007/I)].

K připojené kopii dopisu D. M. adresovanému obviněnému J. S. pak Nejvyšší soud

zdůrazňuje, že v rámci dovolacího řízení může přezkoumat a přezkoumává napadené

rozhodnutí pouze ex tunc, tedy podle skutkového a právního stavu existujícího v

době vydání napadeného rozhodnutí, resp. v době, kdy probíhalo řízení, které

tomuto rozhodnutí předcházelo (viz přiměř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.

4. 1997, sp. zn. Tzn 205/96). Zákon tedy nepřipouští tzv. nova, tj. nové

skutečnosti a důkazy o nich, jež by mohly být důvodem k uplatnění jiného

mimořádného opravného prostředku, tj. návrhu na povolení obnovy řízení.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b

tr. ř., bylo ze strany Nejvyššího soudu dále zapotřebí posoudit otázku, zda

konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, naplňují (uplatněné) důvody

uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci

rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla

tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před

rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je tedy

podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl

vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním

řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého

stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním

napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda

senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo

o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. ř. Přitom musí jít o orgán, který je

nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vydal

rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle § 265b odst. 1

písm. b) tr. ř.

Obviněný M. M. shledal naplnění citovaného dovolacího důvodu v tom, že

nerozhodnutím o jím časově konkretizovaných námitkách podjatosti předsedy

senátu JUDr. Radomíra Koudely bylo porušeno jeho právo na nezávislý a nestranný

soud, neboť v důsledku tohoto opomenutí je třeba považovat dotyčného soudce za

vyloučeného – nebylo totiž rozhodnuto, že vyloučen není. V souvislosti s tím

namítl, že Vrchní soud v Olomouci ignorováním jeho odvolacích námitek a

nerozhodnutím o stížnosti ze dne 1. 11. 2013 proti usnesení soudu prvního

stupně ze dne 17. 10. 2013, sp. zn. 61 T 67/2013, porušil jeho právo na

spravedlivý proces a na odvolání v trestních věcech. Dále namítl, že předsedu

senátu soudu prvního stupně JUDr. Radomíra Koudelu je třeba považovat za

vyloučeného z vykonávání úkonů v dané trestní věci pro jeho nevhodné chování a

vyjadřování (zejména osobní averzi vůči jmenovanému obviněnému a vyjádření o

vině obviněného ještě před vynesením rozsudku) a způsob vedení řízení

odůvodňující nedostatek jeho nestrannosti a z důvodu jeho kamarádského vztahu

se zplnomocněncem poškozené obchodní společnosti ZLÍNLAND, s. r. o., JUDr. J.

K.. Podjatost jmenovaného předsedy senátu dále také dovozoval z toho, že je

odpůrcem v občanskoprávním sporu vedeném na základě žaloby na ochranu osobnosti

před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 24 C 27/2013 (žaloba byla podána

obviněným M. M. z důvodu jím tvrzeného incidentu z konce léta roku 2012).

K tomu je zapotřebí v prvé řadě uvést, že argumenty, podle nichž v průběhu

řízení před soudem prvního stupně nebylo rozhodnuto o všech námitkách

podjatosti, jež vznesl vůči předsedovi senátu tohoto soudu, a že odvolací soud

ignoroval jeho odvolací námitky a nerozhodl o stížnosti ze dne 1. 11. 2013

proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 17. 10. 2013, sp. zn. 61 T 67/2013,

není možno pod uvedený dovolací důvod se zřetelem k jeho obsahovému vymezení

podřadit.

Naproti tomu ostatní námitky, jimiž jmenovaný obviněný odůvodňoval vyloučení

předsedy senátu soudu prvního stupně JUDr. Radomíra Koudely z vykonávání úkonů

trestního řízení v dané trestní věci, bylo možno ryze formálně pod předmětný

dovolací důvod podřadit. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitky zjevně

neopodstatněné.

Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen

soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm

služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci

nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným

zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním

řízení nemůže nestranně rozhodovat. Soudce nebo přísedící je dále ve smyslu

odst. 2 citovaného zákonného ustanovení vyloučen z vykonávání úkonů trestního

řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní

orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo

poškozeného, přitom po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního

řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní

prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla

poté podána obžaloba. Podle § 30 odst. 3 tr. ř. platí, že z rozhodování u soudu

vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil

rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u

nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí

učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn.

Nutno konstatovat, že poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon

přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být

dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové

osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně (srov. přiměř.

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001, obdobně

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001).

V souladu s ustálenou judikaturou poměr k projednávané věci může záležet např.

v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení sám nebo osoba jemu blízká

byly projednávanou trestnou činností poškozeny, případně byly jinak této

činnosti účastny (např. jako svědci, tlumočníci) nebo v případech, kdy vzniká

pochybnost, že orgány činné v trestním řízení mají z jiných důvodů zájem na

výsledku trestního řízení. Za poměr k projednávané věci podle § 30 odst. 1 tr.

ř. ovšem nelze považovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním

názoru, resp. hodnocení důkazů, a z něj vycházejícím přístupu k projednávané

věci, protože pak nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor

týkající se právního posouzení skutku, resp. hodnocení důkazů (srov. přiměř.

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001, či

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001).

Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká (ale také pro poměr k jejich

obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo jinému orgánu činnému v trestním

řízení), bude vyloučen soudce nebo přísedící, který je k uvedeným osobám

zejména v poměru příbuzenském, popř. ve vztahu úzce přátelském, anebo naopak

nepřátelském.

S ohledem na shora rozvedená teoretická východiska Nejvyšší soud v nyní

projednávané věci konstatuje, že pokud jsou dovozovány důvody podjatosti

předsedy senátu soudu prvního stupně JUDr. Radomíra Koudely ze způsobu jeho

postupu v řízení, způsobu vedení hlavního líčení, včetně způsobu rozhodování o

žádostech obviněného M. M., pak takovéto skutečnosti nejsou způsobilé vytvořit

základ pro konstatování, že by byla naplněna některá z okolností uvedených v §

30 tr. ř., která by založila důvod pro vyloučení jmenovaného předsedy senátu

soudu prvního stupně z vykonávání úkonů daného trestního řízení. Podle

přesvědčení Nejvyššího soudu tyto okolnosti nelze transformovat do závěru, že u

jmenovaného předsedy senátu soudu prvního stupně byl dán takový poměr k

projednávané věci nebo poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, který má na

mysli ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. Činnost JUDr. Radomíra Koudely nelze

chápat jinak než jako projev jeho snahy a úsilí důsledně, nestranně a

soustředěně postupovat k náležitému objasnění a rozhodnutí věci. Není ji však

možné chápat jako projev negativního, osobně zaujatého postoje vůči obviněnému

M. M., případně jiným osobám zúčastněným na trestním řízení. Nejvyšší soud

naopak poukazuje na skutečnost, že ze spisového materiálu je zřetelná snaha

předsedy senátu vést hlavní líčení ve věci náročné a rozsáhlé zcela korektně, s

respektem k právům obhajoby – obviněných. Obdobné je třeba vztáhnout i k senátu

odvolacího soudu. Týž závěr platí i ve vztahu ke způsobu slovního odůvodnění

rozhodnutí o zamítnutí žádosti obviněného o propuštění z vazby při hlavním

líčení dne 1. 10. 2013 (č. l. 4521 spisu), pokud se dotyčný předseda senátu

vyjádřil tak, že obviněný se dopustil deliktního jednání. Z tohoto vyjádření,

jež bylo toliko nepřesným slovním obratem, nelze dovozovat takový poměr k osobě

obviněného, který by byl důvodem vyloučení. Příslušné rozhodnutí o zamítnutí

žádosti obviněného o propuštění z vazby bylo následně náležitě odůvodněno v

usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 1. 10. 2013, č. j. 61

T 7/2013-4527.

Důvod podjatosti předsedy senátu JUDr. Radomíra Koudely nemůže být založen ani

námitkou o obviněným M. M. tvrzeném konfliktu v létě roku 2012 a souvisejícím

probíhajícím civilněprávním sporem se jmenovaným předsedou senátu jako

odpůrcem. Je třeba konstatovat, že k této námitce se de facto vyjádřil Nejvyšší

soud již ve svém usnesení ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 7 Td 66/2013, jímž rozhodl

o návrhu jmenovaného obviněného na odnětí dané trestní věci a jejímu přikázání

jinému krajskému soudu v obvodu jiného vrchního soudu tak, že se podle § 25 tr.

ř. věc Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně, ani Vrchnímu soudu v Olomouci

neodnímá. Nutno zdůraznit, že na skutečnostech a závěrech rozvedených v tomto

rozhodnutí, týkajících se zmíněné námitky Nejvyšší soud neshledal důvod cokoliv

měnit.

V odůvodnění citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu je popsán průběh řízení

stran údajného, obviněným M. M. namítaného, náhodného konfliktu s předsedou

senátu JUDr. Radomírem Koudelou z léta roku 2012, resp. po podání této námitky.

Obviněný tuto námitku, z níž (rovněž) dovozoval motivaci předsedy senátu k jeho

zaujatému jednání v průběhu hlavního líčení, podal až dne 16. 10. 2013, a to

při odročeném hlavním líčení. O jeho námitce podjatosti předsedy senátu soudu

prvního stupně i z tohoto důvodu bylo rozhodnuto usnesením soudu prvního stupně

ze dne 17. 10. 2013 tak, že předseda senátu není vyloučen z vykonávání úkonů

trestního řízení v této věci. Nejvyšší soud pak tvrzený konflikt s předsedou

senátu neshledal reálným a toto tvrzení označil jako ryze účelové, a to mimo

jiné také proto, že obviněný po dobu čtyř měsíců přicházel pravidelně a často

do styku s předsedou senátu, nic v tomto směru nenamítal, ale až v době, kdy se

po provedení podstatné části důkazů začalo blížit hlavní líčení ke svému

závěru, teprve uvedený konflikt předestřel. Totéž dovodil i o výpovědi

spoluobviněných V. H. a T. Ď., kteří uvedli, že k němu došlo.

Současně lze připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn.

3 Tdo 751/2014, ve kterém judikoval, že skutečnost, že obviněný podal na

soudce, který rozhoduje jeho trestní věc, k příslušnému soudu žalobu na ochranu

osobnosti sama o sobě nezakládá podjatost tohoto soudce podle § 30 tr. ř., tedy

bez dalšího nesvědčí o existenci onoho osobního poměru, který eventuálně

zakládá jeho vyloučení.

Pokud obviněný M. M. ve svém dovolání namítl kamarádský vztah předsedy senátu

soudu prvého stupně JUDr. Radomíra Koudely ke zmocněnci poškozené obchodní

společnosti ZLÍNLAND, s. r. o., JUDr. J. K., nejedná se o námitku důvodnou. Jak

Nejvyšší soud zjistil po prostudování spisového materiálu, nevyplývají z něj

žádné skutečnosti, jež by tvrzení dotyčného obviněného odůvodňovala. Nadto je

třeba uvést, že ani sám obviněný M. M. v podaném dovolání netvrdí žádné

konkrétní okolnosti, jež by závěru o kamarádském vztahu JUDr. Radomíra Koudely

s JUDr. J. K. svědčily. Pro úplnost lze poznamenat, že Nejvyšší soud si vyžádal

také vyjádření jmenovaného předsedy senátu, z něhož se podává, že „s JUDr. J.

K. nemá žádné nadstandardní nebo přátelské vztahy“. Toto své vyjádření JUDr.

Radomír Koudela doplnil také o listiny (protokol o veřejném zasedání konaném

dne 31. 3. 2015 u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ve věci sp. zn. 6

To 246/2014 a usnesení jmenovaného soudu ze dne 31. 6. 2015, č. j. 6 To

246/2014-812), z nichž plyne, že JUDr. Radomír Koudela jako jeden ze soudců

senátu 6 To Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně rozhodoval ve věci

odvolání obviněného JUDr. J. K. a příslušného státního zástupce proti

odsuzujícímu rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 5. 2015, č. j. 3 T

203/2013-611 (obě odvolání byla jako nedůvodná zamítnuta). Tato skutečnost pak

tím spíše potvrzuje nedůvodnost předmětné námitky obviněného M. M..

Z námitek uplatněných obviněným pak nevyplývá ani žádný poměr (vztah) předsedy

senátu JUDr. Radomíra Koudely k projednávané věci (ke skutku ani k faktickým

okolnostem s ním souvisejícím).

Nejvyšší soud uzavírá, že za popsaného stavu nebylo možno přiznat dovolací

argumentaci obviněného M. M., již bylo možno formálně podřadit pod dovolací

důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., žádné opodstatnění.

Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v

tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít.

Jde o případy, kdy nebyla dodržena příslušná zákonná ustanovení upravující

případy nutné obhajoby, tedy zejména ustanovení § 36 tr. ř. Právo na obhajobu

totiž patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak

mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách [čl. 6 odst. 3 písm. c)

Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod], tak i ústavními předpisy

(čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Proto je též porušení práva

na obhajobu považováno za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu §

188 odst. 1 písm. e) a § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolací důvod podle §

265b odst. 1 písm. c) tr. ř. však nenaplňuje jakékoliv porušení práva na

obhajobu, resp. porušení citovaných ustanovení, ale naplňují jej pouze některé

případy [tento dovolací důvod je užší, protože jím není jakékoli (resp. každé)

porušení práva na obhajobu]. Jestliže obviněný po určitou část řízení neměl

obhájce, ačkoliv ho podle zákona měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen

tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly

úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného

dovoláním (viz rozhodnutí č. 48/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu

ze dne 20. 2. 2008, sp. zn. 3 Tdo 143/2008). Z uvedeného vyplývá, že dovolací

důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán pouze v těch případech, kdy

skutečnost, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl,

mohla mít faktický dopad na vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním

(viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 11 Tdo 407/2008).

V návaznosti na uvedené skutečnosti je nutno konstatovat, že obviněný M. M.

neuvedl žádné konkrétní a relevantní námitky, jež by uplatněný dovolací důvod

měly naplňovat. Obviněný M. M. netvrdí, že by obhájce v průběhu řízení neměl,

svojí argumentací napadá způsob vedení řízení ze strany orgánů činných v

trestním řízení, zejména akcentuje jím tvrzenou nemožnost seznámit se s

trestním spisem (včetně přehrání tzv. odposlechů a záznamů z hlavního líčení) a

vyhrazeným spisem, ignorování důkazních návrhů, resp. absenci řádného

rozhodnutí o návrzích na provedení důkazů, a nerozhodnutí o jeho žádosti o

nahlédnutí do spisů, čímž mělo v souhrnu dojít ke zkrácení jeho práva na

obhajobu za současného porušení práva na spravedlivý proces. Takové námitky se

však s uvedeným důvodem dovolání, jak je shora vymezen, míjejí. Pouze na okraj

je možno poznamenat, že v daném řízení nedošlo ve vztahu k obviněnému k

porušení ustanovení o nutné obhajobě (§ 36 tr. ř.) – obviněný totiž obhájce po

celé řízení měl.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v

rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v

nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna,

a došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, v němž je obsažen jeden z

ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces.

Podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení, jsou upraveny v ustanovení § 202

tr. ř. Podle § 202 odst. 2 tr. ř. lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti

obviněného, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu

trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom

a) obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení

včas a řádně předvolán, a

b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem

činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení

trestního stíhání (§ 160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost

prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§ 166 odst. 1 tr.

ř.).

Podle § 202 odst. 4 tr. ř. platí, že hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného

nelze konat, je-li obžalovaný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody

nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož

horní hranice převyšuje pět let. V případech nutné obhajoby (§ 36 tr. ř.) nelze

konat hlavní líčení bez přítomnosti obhájce. Podle § 202 odst. 5 tr. ř. se

ustanovení první věty odstavce 4 neužije, pokud obžalovaný požádá, aby hlavní

líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti.

Namítl-li obviněný M. M., že mu soudem nebylo umožněno zúčastnit se celého

hlavního líčení a aktivně se hájit, resp. že jej předseda senátu při hlavním

líčení dvakrát vykázal z jednací síně i přes nutnou přítomnost u hlavního

líčení, kdy během jeho nepřítomnosti byla přečtena obžaloba a uplatněny nároky

poškozených na náhradu škody, k jejichž náhradě byl následně zavázán, přičemž v

druhém případě byl vykázán bez vyhlášení usnesení, pouze na příkaz předsedy

senátu, pak takové námitky je možné považovat ve vztahu k dovolacímu důvodu

podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. za formálně právně relevantní, nikoli však

důvodné.

Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je zejména

zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě

kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Na přítomnosti

obviněného při projednání jeho trestní věci ale nelze trvat v situaci, kdy se

chová natolik rušivě, že ohrožuje důstojnost a vážnost soudního jednání a jeho

řádný průběh. Pak je možné jej za určitých podmínek, jež vymezuje § 204 odst.

1, 2 tr. ř., z jednací síně vykázat.

Ve smyslu § 204 odst. 1 tr. ř., může předseda senátu z jednací síně vykázat

osoby, které ruší pořádek. Podle § 204 odst. 2 tr. ř. může být obžalovaný

vykázán jen usnesením senátu po předchozí výstraze, a to jen na dobu nezbytně

nutnou. Jakmile mu byl povolen znovu přístup do jednací síně, sdělí mu předseda

senátu podstatný obsah jednání konaného v jeho nepřítomnosti, aby se k němu

mohl vyjádřit.

Nutno dodat, že ustanovení § 204 odst. 2 tr. ř. je z povahy věci

speciálním ve vztahu k ustanovení § 202 odst. 4 tr. ř. Jeho podstatou je

zajistit nerušený a řádný průběh hlavního líčení, což by v případě, že by mělo

být speciálním ustanovením § 202 odst. 4 tr. ř., bylo zcela vyloučeno a

znamenalo by to v konečném důsledku (v případě nekorektního chování obviněného)

úplnou eliminaci možnosti soudu provést řádně hlavní líčení (včetně jeho

potřebné důstojnosti a vážnosti). Současně je třeba uvést, že práva obviněného

jsou zajištěna jednak tím, že může být vykázán až po předchozí výstraze (je

tedy nezbytné jej nejprve upozornit na důsledky jeho nepřístojného počínání a

tím mu dát možnost předejít vykázání z jednací síně náležitým chováním), a to

jen na dobu nezbytně nutnou, jednak – pro případ jeho vykázání z jednací síně -

právě tím, že poté, co mu je povolen znovu přístup do jednací síně, sdělí mu

předseda senátu podstatný obsah jednání konaného v jeho nepřítomnosti, aby se k

němu mohl vyjádřit. Ostatně, v daných souvislostech lze obdobně odkázat na

zákonnou úpravu § 208 tr. ř. (Je-li obžalovaných několik, předseda senátu může

učinit opatření, aby obžalovaný byl vyslýchán v nepřítomnosti

spoluobžalovaných. Obžalovaného však je třeba vždy ještě v průběhu dokazování

seznámit s obsahem výpovědi spoluobžalovaných, kteří byli vyslýcháni v jeho

nepřítomnosti.) či § 209 odst. 1 věta druhá a třetí tr. ř. (Je-li obava, že

svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu, případně jde-li o svědka,

jemuž nebo osobě jemu blízké z podaného svědectví hrozí újma na zdraví, smrt

nebo jiné vážné nebezpečí, předseda senátu učiní opatření vhodné k zajištění

bezpečnosti nebo utajení totožnosti svědka, případně vykáže obžalovaného po

dobu výslechu takového svědka z jednací síně. Po návratu do jednací síně však

musí být obžalovaný seznámen s obsahem výpovědi svědka ...), jež jsou rovněž ve

vztahu k § 202 odst. 4 tr. ř. ustanoveními speciálními. Jinak řečeno,

ustanovení § 202 odst. 4 tr. ř. neplatí bezvýjimečně. Existují zákonné výjimky,

mezi něž patří ustanovení § 204 odst. 2 tr. ř., které umožňují, aby při splnění

stanovených konkrétních podmínek bylo hlavní líčení (a obdobně též veřejné

zasedání – viz ustanovení § 238 tr. ř.) konáno v nepřítomnosti obviněného.

Výstrahu podle § 204 odst. 2 tr. ř. není nutné opakovat, pokud obviněný

pokračuje v nevhodném chování i po prvotním vykázání z jednací síně. Zmíněná

výstraha totiž platí pro celý průběh jednání před soudem (viz usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1015/2014).

V posuzovaném případě z protokolu o hlavním líčení konaném dne 11. 6. 2013,

jakož i z pořízených zvukových záznamů, je zřejmé, že obviněný M. M. již na

samém počátku předmětného hlavního líčení i přes napomenutí narušoval průběh

jednání. Bylo mu proto dáno upozornění (výstraha) ve smyslu ustanovení § 204

odst. 2 tr. ř. (viz č. l. 3668 p. v.). Nedbaje napomínání a výstrahy obviněný

ve svém rušivém chování (bez povolení předsedy senátu hovořil) pokračoval. Za

tohoto stavu, kdy se napomenutí a výstraha míjely účinkem, vyhlásil předseda

senátu po poradě senátu usnesení, jímž obviněného vykázal z jednací síně (viz

č. l. 3669). Po krátké době, během níž bylo především rozhodnuto o zproštění

obhájce Mgr. Knota obhajoby obviněného V. H. a o vyloučení trestní věci

obviněného V. H. k samostatnému projednání a rozhodnutí, byl obviněnému M. M.

povolen vstup do jednací síně. Jeho obhájce mu přitom předestřel v rámci porady

průběh hlavního líčení v době jeho nepřítomnosti. V následujícím průběhu

jednání obviněný narušoval přednes obžaloby státním zástupcem, a to přes

předchozí upozornění předsedy senátu („Během obžaloby budete mlčet a nebudete

přerušován v rámci svého výslechu. Pokud nebudete mlčet během přednesu

obžaloby, budete neprodleně odveden; současně vás na toto upozorňuji.“). Po

poradě senátu, jeho usnesením byl obviněný M. M. opětovně z jednací síně

vykázán (č. l. 3671 p. v.). Současně byl poučen, že do jednací síně bude

vpuštěn poté, co přislíbí, že se bude chovat řádně. Poté státní zástupce

dokončil přednes obžaloby, zmocněncům poškozených ZLÍNLAND s. r. o. a J. K.

byla dána možnost uplatnit návrhy na náhradu škody a předseda senátu

konstatoval návrhy na náhradu škody, s nimiž se k adheznímu řízení připojili

další poškození. Po následné žádosti obviněného M. M. (skrze jeho obhájce) o

návrat do jednací místnosti a seznámení s dosavadním průběhem řízení (č. l.

3672) předseda senátu uvedl, že tento bude s průběhem hlavního líčení seznámen

posléze a konstatoval, že podle § 208 tr. ř. se budou konat výslechy obviněných

odděleně. Následně soud prvního stupně provedl (za přítomnosti obhájce

obviněného M. M.) výslech obviněného R. H., obviněného J. S., a poté (po krátké

přestávce) byl do jednací síně přiveden obviněný M. M., kterého, jak vyplývá z

protokolu o hlavním líčení i zvukového záznamu, předseda senátu seznámil s

dosavadním průběhem hlavního líčení a dal mu možnost se vyjádřit k věci. Poté

již byl obviněný M. M. hlavnímu líčení, resp. hlavním líčením, přítomen s

výjimkou hlavních líčení konaných dne 12. 11. 2013 a následně dne 26. 11. 2013,

jichž se nezúčastnil, to však na základě jeho vlastní žádosti učiněné při

hlavním líčení dne 11. 11. 2013 (č. l. 4905 p. v. a násl. spisu), aby se další

hlavní líčení ve věci (a to včetně závěrečné řeči – tato byla přednesena podle

jeho písemné přípravy obhájcem Mgr. Pavlem Jiříčkem dne 26. 11. 2013 a založena

do spisu – a vyhlášení rozsudku) konalo v jeho nepřítomnosti, čemuž bylo ze

strany soudu prvního stupně ve smyslu § 202 tr. ř. (č. l. 4929, 4994 spisu)

vyhověno.

Z těchto skutečností vyplývá, že v posuzované věci soud prvního stupně

postupoval v souladu s ustanovením § 204 tr. ř., přičemž nedošlo k tvrzenému

zásahu do práv obviněného M. M. v podobě nepřípustného konání hlavního líčení v

jeho nepřítomnosti.

Podle judikatury Nejvyššího soudu lze dodat, že pokud obviněný svým chováním v

jednací síni bránil řádnému průběhu hlavního líčení, takže ho bylo nutné

postupem podle § 204 tr. ř. vykázat z jednací síně, zbavil se sám možnosti

účastnit se hlavního líčení ve své trestní věci a jeho nepřítomnost ani její

důsledky tak nelze vytýkat soudu. Přitom za předpokladu, že obviněný byl o

průběhu jednání po svém návratu do jednací síně informován a rovněž mu bylo

umožněno se k jeho průběhu vyjádřit, nemohla být jeho obhajovací práva ohrožena

ani porušena (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 11 Tdo

55/2011).

Nutno pak zdůraznit, že k námitkám obviněného M. M. týkajícím se jeho vykázání

ze soudní síně se již vyjádřil Ústavní soud. Ve svém usnesení ze dne 15. 8.

2013, sp. zn. IV. ÚS 2206/13, konstatoval, že „… předseda senátu postupoval

podle ustanovení § 204 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že osoby, které ruší

pořádek, může předseda senátu z jednací síně vykázat. Obviněný nemůže vstupovat

do soudního jednání, aniž by ho k tomu předseda senátu vyzval, o čemž byl při

jednání stěžovatel poučen. To se týká jak vznášení námitek již při přednesu

obžaloby státním zástupcem, tak vznášení námitek ke způsobu provedení úkonu

před soudem. Obviněný se s obhájcem může radit mimo soudní jednání a při

jednání může požádat o přerušení jednání k poradě s obhájcem. Nemůže se však s

obhájcem radit kdykoliv v průběhu jednání. Vykázáním z jednací síně a držením

stěžovatele v poutech, poutacím opasku a s pouty na nohou nedošlo k tvrzenému

zásahu do práva na obhajobu, jež bylo i v době stěžovatelova vykázání

zajišťováno jeho obhájcem, a stěžovatel měl ostatně k dispozici zvukový záznam

z jednání soudu“.

S ohledem na shora rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud dospěl k závěru, že

postup nalézacího soudu nebyl v kolizi ani s ústavně zaručeným právem na

spravedlivý (fair) proces ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny, a tedy

že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nebyl ve věci dán.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném

hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je

určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady

spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem

hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod

neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti

nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.

9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání

hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy

byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s

příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod

totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového

stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení

důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.

4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již

třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze

dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §

265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je

rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí

vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a

jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen

zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání

v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový

stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je

dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených

procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění

učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného

dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a

jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého

stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7

tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci

ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a

základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech

rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových

zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího

přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a

bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah

dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by

zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,

nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako

mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích

důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.

zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že

východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění

vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci

samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska

norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

V předmětné věci ovšem podstatná část námitek obou obviněných směřuje primárně

do oblasti skutkové a procesní. Obvinění totiž (stručně shrnuto) soudům

vytýkají neúplné a vadné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů (zejména

svědeckých výpovědí, listinných důkazů, znaleckých posudků a tzv. odposlechů),

porušení zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění (a také vadné či

nedostatečné odůvodnění rozhodnutí), obviněný M. M. pak ještě řadu dalších

pochybení při vedení řízení (porušení práva na obhajobu, neumožnění kompletního

prostudování spisu, včetně poslechu zvukových záznamů a tzv. odposlechů

uložených na nosičích CD a DVD ve spise, neumožnění prostudování vyhrazeného

spisu, vady v protokolaci, nekorektní způsob vedení trestního řízení). Současně

přitom oba obvinění prosazují vlastní přístup k hodnocení důkazů a vlastní (pro

ně příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů zcela odlišnou)

verzi skutkového stavu věci (především tvrdí, že se jednání, které je jim

kladeno za vinu, nedopustili, resp. že nebylo prokázáno, že by takové

protiprávní jednání spáchali, zpochybňují však i jednotlivé komponenty

skutkových zjištění vyjádřených v rozsudcích obou soudů). Do značné míry právě

z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozují závěr o nesprávném právním

posouzení skutku. Touto argumentací však nenamítají rozpor mezi skutkovými

závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani

jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnými ve

skutečnosti spatřován rovněž v porušení procesních zásad vymezených zejména v

ustanovení § 2 odst. 1, 2, 5, 6 tr. ř. a v porušení řady dalších procesních

ustanovení, především § 55, resp. § 57 tr. ř., § 120 odst. 3 tr. ř., § 166

odst. 1 tr. ř., § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř., § 263 odst. 7 věta druhá tr. ř.

Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Týž závěr platí rovněž pro námitky obviněného J. S. týkající se výroku o

náhradě škody, neboť tento obviněný vychází ze své vlastní verze skutkového

děje, nikoliv ze skutkových zjištění učiněných soudy – jež tvoří také základ

pro meze dovolacího přezkumu. Nadto lze poznamenat, že ze skutkového stavu

zjištěného soudy v předchozích fázích trestního řízení je zločinný úmysl

obviněného jednoznačně zřejmý. Rovněž námitky obviněného M. M. stran výroku o

náhradě škody mají primárně skutkový, resp. procesní, základ (vycházejí ze

zpochybňování soudy zjištěné výše způsobené škody) a z tohoto hlediska se s

předmětným i jiným dovolacím důvodem míjejí.

Ústavní soud však ve své rozhodovací praxi (v oblasti trestního soudnictví)

uvádí, že ochrana právům je vymezená účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění

trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů.

Obecným soudům je pak uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem

stanoveným způsobem, tedy ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a za

předpokladu, že se jejich rozhodování uskutečňuje v ústavním a zákonném

procesněprávním a hmotně právním rámci. Obdobně se pak i rozhodování o

mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních

práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a

chráněna) též v řízení o dovolání. V tomto kontextu pak Ústavní soud ve své

rozhodovací praxi rozlišuje v podstatě tři okruhy případů představujících

takové porušení základních práv a svobod ve smyslu zásadních požadavků

spravedlivého procesu, které odůvodňují zásah dovolacího soudu do skutkových

závěrů napadeného rozhodnutí soudů.

Prvním je ze strany Ústavního soudu vyčleněn okruh tzv. opomenutých důkazů. Jde

jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení

konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně

adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve

vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka

buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci.

Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v

odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny

při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých

úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS

61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS

582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).

Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená,

není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní

procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v

kontrapozici k předchozímu „opomenut“) z předmětu úvah směřujících ke zjištění

skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01,

II. ÚS 291/2000 a další).

Třetí vymezenou základní skupinou případů vad řízení jsou případy, kdy z

odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při

hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp.

případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním

nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS

182/02, IV. ÚS 570/03 a další). O extrémní nesoulad se jedná tehdy, když

skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková

zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů

jejich hodnocení a když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem

provedených důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. V

judikatuře Ústavního soudu (srov. například nálezy ve věcech vedených pod sp.

zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) se opakovaně poukazuje na to, že

rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně

zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v

extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence

důležitých skutkových zjištění). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany

ústavnosti však též zdůrazňuje, že i on je v daném ohledu povolán korigovat

pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).

Dodat je ovšem třeba, že rovina přezkumu vymezená zákonnou úpravou dovolání

coby mimořádného opravného prostředku a rovina ústavněprávní nejsou již z

povahy věci rovinami totožnými. Upozorňuje-li Ústavní soud, že je v daném

ohledu povolán korigovat pouze případy nejextrémnější, platí tento závěr i pro

dovolací soud, neboť ten by se přezkoumáním skutkových námitek ocitl mimo meze

jeho zákonem (taxativně uvedenými dovolacími důvody) vymezené pravomoci (k tomu

srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 8 Tdo

373/2009).

K námitce opomenutých důkazů je možné (stručně) poznamenat, že vadu tohoto

charakteru a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že

soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu

vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním

řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze

soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je

právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze

dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).

V dané věci soudy nižších stupňů skutečně neprovedly všechny obhajobou navržené

důkazy. Z jejich rozhodnutí je však zjevné, že považovaly dokazování již

provedené za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností. Soud prvního

stupně, který ve věci provedl velmi obsáhlé dokazování, vyložil, z jakých

důvodů považoval neakceptované návrhy obviněných za důkazně nadbytečné (viz

str. 125 – 130 rozsudku tohoto soudu) a jednoznačně dovodil, že dosavadní

dokazování je úplné a skýtá patřičný základ pro zjištění skutkového stavu věci,

o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho

rozhodnutí, ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. (viz str. 130 rozsudku tohoto soudu).

Odvolací soud pak učinil závěr, že před nalézacím soudem bylo nad rámec

dokazování provedeného v přípravném řízení opatřeno a provedeno dostatečné

množství důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. ... (viz str. 50

rozsudku odvolacího soudu). Pouze pro řešení důvodnosti odvolacích námitek

České pojišťovny, a. s. a obviněného J. S. dokazování doplnil (pozn. listinami

založenými na č. l. 820 – 821 spisu ohledně připojení se České pojišťovny, a.

s., k trestnímu řízení s požadavkem na náhradu škody a obhajobě obviněného J.

S. umožnil výslech svědka J. S.). Zásadně věcně odůvodnil, jaké skutečnosti jej

vedly k neprovedení dalších – obhajobou navržených – důkazů (viz str. 51-53

rozsudku odvolacího soudu). Pokud se snad zejména odvolací soud nevyjádřil

detailně ke všem návrhům na doplnění dokazování, pak nejde o takový nedostatek,

který by znamenal porušení základních práv obviněných (zejména práva na

obhajobu). Podstatné je, že i tento soud, stejně jako soud prvního stupně, jak

již uvedeno, jednoznačně vyložil, že dosavadní důkazní řízení bylo úplné,

dostatečné a poskytovalo základ pro zjištění skutkového stavu věci v rozsahu

potřebném pro rozhodnutí, čímž dal jasně najevo, že další dokazování shledal

nadbytečným.

V daných souvislostech se patří připomenout, že je třeba vycházet z

materiálního pojetí výkladu ústavních práv, a proto ne každé formální pochybení

v řízení musí nutně vést k derogaci napadeného rozhodnutí (viz např. nález

Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 189/05, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS

452/07, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1665/10 či usnesení Ústavního

soudu sp. zn. I. ÚS 1329/13).

Nad tento rámec Nejvyšší soud příkladmo uvádí, že v daných souvislostech lze

také (stran úplnosti dokazování pachatelství obviněných V. H. a T. Ď. k jednání

ze dne 21. 7. 2012) poznamenat, že součástí spisového materiálu je příloha,

jejímž obsahem je Případová analýza a časový snímek ve věci ohlášení

nástražného výbušného systému v podnicích FLIP a MUSICLAND ve Z. ze dne 21. 7.

2012, 22. 7. 2012, 27. 7. 2012, 28. 7. 2012 a 29. 7. 2012 a útoku na majetek

majitele Flipu M. J. ze dne 8. 8. 2012, která obsahuje vyhodnocení záznamu

kamerového systému Městské policie Zlín, resp. zjištění průjezdu zájmových

vozidel. Z tohoto záznamu se podává, že v nočních hodinách dne 21. 7. 2012 byl

na území města Z. zaznamenán pohyb vozidla VW Passat, ....., což je vozidlo,

které pravidelně jmenovaní obvinění užívali. Byť uvedená listina nebyla

důkazem, sloužila jako podklad pro úvahu, zda dokazování doplnit dalšími

důkazy. V kontextu skutečností rozvedených v napadených rozhodnutích pak

přispěla k závěru, že dokazování nebylo zapotřebí doplňovat důkazy jinými nad

rámec důkazů již provedených.

Pokud tedy obviněný M. M. namítl neprovedení řady důkazů [např. výslechu

svědkyně Mgr. K. M. u skutku 2/a) a skutků dalších a obdobně pak výslech svědků

T. D., T. K. a P. V. či všech kamerových záznamů v případě skutku 2), a dále

také příkladmo výslech svědků A. P., T. Š. a P. H. k objektivní nemožnosti

obviněných H. a Ď. spáchat skutek pod bodem 5) a dále obdobně též 1/b) či

neprovedení listinných důkazů – např. platebního dokladu ze dne 22. 5. 2012

apod.], Nejvyšší soud v tomto směru neshledal postup soudů nižších stupňů

vadným, jelikož se ztotožnil s jejich závěrem, že dokazování již provedené

poskytlo dostatečně spolehlivý základ pro učinění skutkových zjištění, o nichž

nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu potřebném pro rozhodnutí.

Nejvyšší soud proto konstatuje, že důkazní řízení netrpělo z hlediska úplnosti

takovým deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve

smyslu opomenutých důkazů.

Dále je na místě uvést, že výhrady, jež obviněný M. M. uplatnil vůči pachovým

stopám, nejsou vzhledem k jejich procesnímu charakteru pod uplatněný dovolací

důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod)

podřaditelné. Nejvyšší soud však přesto považoval za vhodné uvést následující

skutečnosti.