3 Tdo 1015/2014-36
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. října 2014 o
dovolání, které podal obviněný D. D. proti usnesení Krajského soudu v Brně ?
pobočka ve Zlíně ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 6 To 431/2013, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 18 T
78/2013, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného D. D.
odmítá.
I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 18 T 78/2013,
byl obviněný D. D. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném
obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního
zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění popsaných
pod bodem 1) výroku dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „v O., okr. Z., od
měsíce května 2011, poté co byl propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, do
měsíce ledna 2013, s výjimkou měsíců květen a červen 2012, v bytě na tř. T. B.,
opakovaně, v mnoha případech psychicky deptal svou matku L. D., které vulgárně
nadával a ponižoval ji výrazy „debile, zdechni ty pičo, ty zdechlino, kurvo“, v
agresivitě ji několikrát i fyzicky napadl, hlavně v době, kdy jej opustily
ženské, dostal amok, vybíjel si na ní svou zlost, kdy ji bil pěstí do hlavy,
ramen, žduchal ji tak, až upadla na zem, kdy měla hematomy na rukou, rozbíjel
jí oblíbené hrníčky, rozhazoval úřední písemnosti, kritizoval a vyhazoval
oblečení. Obžalovaný neměl stálé zaměstnání, nepřispíval poškozené na bydlení
ani stravu, s výjimkou měsíců září a prosinec 2012, bral poškozené mobilní
telefon pro svou potřebu, svým opakovaným surovým zacházením dohnal poškozenou
k tomu, že ze strachu před obžalovaným začala od vánoc 2011 přespávat po
různých ubytovnách, kdy za období od prosince 2011 do 11. 1. 2013 nejméně
devětkrát opustila společnou domácnost v důsledku agresivního chování
obviněného, kdy měla strach o svůj život“;
dále přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku,
kterého se dle skutkových zjištění popsaných pod bodem 2) výroku dopustil
jednáním spočívajícím v tom, že „přibližně od poloviny roku 2011 do ledna 2013
na různých místech okresu Z., vyhledával osobně, příp. kontaktoval telefonicky
či formou sms zpráv zejména svého bratra K. B. a jeho manželku L. B., kterým
opakovaně vyhrožoval usmrcením, újmou na zdraví, poškozením majetku, přičemž
docházelo ke stupňování tohoto jednání takovým způsobem, že to u nich
vzbuzovalo reálnou obavu z realizace pronášených výhružek“;
a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dle
skutkových zjištění popsaných pod bodem 3) výroku dopustil jednáním
spočívajícím v tom, že „ve Z.-M. dne 29. 1. 2013 v době od 07.15 hod. do 07.45
hod. v trafice na ul. M. poté, co mu B. C., matka poškozené L. B., prodala
noviny, použil neurčitou dráždivou látku plynného skupenství, po níž poškozená
B. C. začala kašlat, přičemž ji obžalovaný říkal „musím vás vyhubit, vy
paraziti jedni“ a vyšel z trafiky ven. Poté, co poškozená otevřela dveře, aby
vyvětrala a přivolala městskou policii, začal poškozené vulgárně nadávat „ty
pičo jedna, ty kurvo, mám tě probodnout“, v čemž pokračoval i po příchodu
strážníka městské policie, kdy poškozenou před strážníkem napadal slovy „kurvo,
pičo, já vás všechny postřílím, chceš, abych tě probodl ty pičo, vy paraziti“,
což několikrát opakoval a snažil se poškozenou kopnout nohou“.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43
odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 32 (třiceti
dvou) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku
zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 18 T
78/2013, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině i výroku o trestu.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně ? pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 20.
2. 2014, sp. zn. 6 To 431/2013, a to tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání
obviněného zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ? pobočka ve Zlíně ze dne 20.
2. 2014, sp. zn. 6 To 431/2013, podal obviněný D. D. prostřednictvím svého
advokáta dovolání (č. l. 679 ? 681), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody
podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť má za to, že byla porušena
ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání. Obviněný dále uvedl,
že nebrojí proti skutkovým zjištěním, na jejichž základě byl uznán vinným.
Obviněný uvedl, že usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 1. 2. 2013, sp.
zn. 0 Nt 105/2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ? pobočka ve
Zlíně, sp. zn. 6 To 61/2013, byl vzat do vazby, v níž setrval po celou dobu
předmětného soudního řízení. Dne 20. 2. 2014 proběhlo u Krajského soudu v Brně
? pobočka ve Zlíně veřejné zasedání, jehož předmětem bylo projednání, resp.
rozhodnutí o jím podaném odvolání proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze
dne 31. 10. 2013, č. j. 18 T 78/2013-462. V průběhu veřejného zasedání byl
usnesením dle § 204 tr. ř. celkem třikrát vykázán z jednací síně, ovšem pouze v
prvém případě se tak stalo po předchozí výstraze. Ve zbylých dvou případech
bylo obviněnému „znemožněno účastnit se veřejného zasedání bez jakéhokoli
předešlého upozornění“. Stejně tak byl ze strany předsedkyně senátu pouze
jedenkrát seznámen s obsahem jednání konaného v jeho nepřítomnosti. Informovat
jej o výsledcích jednání proběhlého za dobu jeho neúčasti v důsledku druhého a
třetího vykázání se soud nepokusil. Možnosti vyjádřit se k jednání proběhlému
během jeho absence se mu nedostalo ani v jednom případě. Všechny tyto
skutečnosti plynou z protokolu o veřejném zasedání ze dne 20. 2. 2014, jež je
prostý jakéhokoli údaje o provedení předchozí výstrahy před vykázáním č. 2 a č.
3, jakož i záznamu o následném seznámení s obsahem jednání uskutečněných během
zmíněných vykázání. Z logiky věci pak plyne, že v citovaném protokolu rovněž
chybí zápis o poskytnutí možnosti vyjádřit se k obsahu jednání, jimž nemohl být
v důsledku svého vykázání přítomen.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené
usnesení Krajského soudu v Brně ? pobočka ve Zlíně, ze dne 20. 2. 2014, sp. zn.
6 To 431/2013, v celém jeho rozsahu dle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil
a přikázal odvolacímu soudu věc v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“).
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že
pokud byl obviněný z jednací síně vykázán podle § 204 tr. ř., nemůže být tímto
postupem soudu naplněn dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
(viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 514/2011 či 11 Tdo 55/2011).
Jestliže obviněný svým chováním v jednací síni bránil řádnému průběhu hlavního
líčení, takže ho bylo nutné postupem podle § 204 tr. ř. vykázat z jednací síně,
zbavil se sám možnosti účastnit se hlavního líčení ve své trestní věci a jeho
nepřítomnost ani její důsledky tak nelze vytýkat soudu. Námitka obviněného, že
„předchozí výstraha“ mu byla dána pouze před prvním vykázáním, před druhým a
třetím nikoliv, je bezpředmětná. Sám obviněný totiž v dovolání uznává, že
upozorněn na možné následky svého nepřístojného jednání byl, a to před prvním
vykázáním. Obviněný tedy věděl, co může následovat, pokud se bude nadále chovat
nepřístojně.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je
zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ? pobočka ve Zlíně ze dne 20. 2.
2014, sp. zn. 6 To 431/2013, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1,
2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá
pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí,
jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný
uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.
osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu,
který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu
dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy
v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst.
1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným
uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněným D. D. vznesené námitky naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy
byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve
veřejném zasedání.
Uplatnění citovaného dovolacího důvodu předpokládá, že se v rozporu se zákonem
konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač mu
měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Ze zákonné formulace
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je patrné, že nespočívá
v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání,
ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným
ustanovením.
Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod (publikované
pod č. 2/1993 Sb., čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb.) platí, že každý má právo, aby jeho věc
byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se
mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Obviněný porušení svých obhajovacích práv spatřuje v tom, že byl celkem třikrát
vykázán z jednací síně, přičemž výhradně v prvém případě se tak stalo po
předchozí výstraze, a toliko jen jedenkrát byl seznámen s obsahem jednání
konaného v jeho nepřítomnosti.
Námitky obviněného sice naplňují uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. d) tr. ř., když ten by mohl být naplněn právě i tehdy, pokud by obviněný
byl vykázán z jednací síně, aniž by byl soudem dodržen postup stanovený § 204
odst. 2 tr. ř., Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že se v tomto případě jedná
o námitky zjevně neopodstatněné.
Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti
je tedy zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co
mu obžaloba klade za vinu a k důkazům, na nichž je založena, včetně těch, které
byly provedeny na jeho návrh.
Na přítomnosti obviněného při projednání jeho trestní věci ale nelze trvat v
situaci, kdy jeho přítomnost v jednací síni je natolik rušivá, že ohrožuje
důstojnost a vážnost soudního jednání. Pak je možné jej za určitých podmínek,
jež vymezuje § 204 odst. 2 tr. ř., z jednací síně vykázat. Podle tohoto
ustanovení může být obžalovaný z důvodu svého rušivého chování vykázán z
jednací síně pouze usnesením senátu, po předchozí výstraze a jen na nezbytně
nutnou dobu. Jakmile mu je povolen znovu přístup do jednací síně, sdělí mu
předseda senátu podstatný obsah jednání konaného v jeho nepřítomnosti, aby se k
němu mohl vyjádřit.
Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 20. 2. 2014 (č. l. 573 až 575 spisu) se
podává, že obviněný od počátku rušil svým jednáním řádný průběh veřejného
zasedání - „Během prezentace obžalovaný křičí, volá „pomoc“, uvádí, že byl
napadán eskortou, žádá přítomnost médií a natáčení televize. Klekl si na zem,
neustále křičí, že žádá televizi“. Obviněný ve svém jednání pokračoval i
přesto, že byl předsedkyní senátu následně poučen, že pokud bude ve svém
jednání pokračovat a rušit průběh veřejného zasedání, bude vykázán z účasti v
něm. Přes tuto výstrahu však obviněný pokračoval ve svém rušivém jednání,
křičel, že je fyzicky napadán, volal o pomoc, „takže opět není v jednací síni
ničeho slyšet, kromě jeho křiku“. Následně bylo po tiché poradě senátu bez
přerušení jednání vyhlášeno usnesení podle § 204 odst. 2 tr. ř., že se obviněný
na dobu nezbytně nutnou vykazuje z jednací síně, a bylo přistoupeno k pořízení
zvukového záznamu. Po zahájení veřejného zasedání, výzvě obhájci k přednesu
odvolání a následné státního zástupce k vyjádření se k němu, bylo po tiché
poradě senátu prohlášeno usnesení, že se obviněnému povoluje znovu přístup do
jednací síně, aby mu byl sdělen podstatný obsah dosavadního jednání, konaného v
jeho nepřítomnosti, aby se k němu mohl vyjádřit. Po předvedení obviněného do
jednací síně byl předsedkyní senátu seznámen s obsahem dosavadního průběhu
veřejného zasedání, a byl současně vyzván, zda se chce k uvedenému vyjádřit.
Obviněný však i nadále během seznamování se s obsahem dosavadního průběhu
veřejného zasedání svým křikem ruší řádný průběh veřejného zasedání, a je proto
opět vykázán ze soudní síně v souladu s § 204 odst. 2 věta první tr. ř. Během
jeho nepřítomnosti jsou státní zástupce a obhájkyně obviněného dotazování podle
§ 215 odst. 4 tr. ř. Následně předsedkyně senátu udělila slovo ke konečným
návrhům, které jsou předneseny. Po závěrečné poradě s přerušením jednání, je
poté již za přítomnosti obviněného vyhlášeno usnesení o zamítnutí odvolaní
obviněného podle § 256 tr. ř. Obviněný i nadále křičí, aniž mu je uděleno
slovo. Po tiché poradě senátu bez přerušení jednání je prohlášeno usnesení, že
se obviněný opět vykazuje podle § 204 odst. 2 věta první tr. ř. z účasti ve
veřejném zasedání. Ve veřejném zasedání je pokračováno v nepřítomnosti
obviněného.
Z uvedeného protokolu je zřejmé, že obviněný byl nejdříve předsedkyní senátu
poučen, že pokud bude svým nevhodným rušivým jednáním narušovat řádný průběh
veřejného zasedání, bude vykázán z účasti v něm. Jelikož slovní projevy
obviněného měly vzrůstající tendenci a jakákoli napomenutí ze strany
předsedkyně senátu se u obviněného míjela účinkem, vyhlásila předsedkyně senátu
po poradě s ostatními členy senátu usnesení podle § 204 odst. 2 tr. ř., jímž
obviněného vykázala z jednací síně. Obviněný byl následně ze soudní síně
eskortován, neboť v nevhodném chování pokračoval. Uvedené poučení zcela jistě
nebylo nutné opakovat, pokud obviněný i přes prvotní vykázání v rušivém jednání
nadále pokračoval. Není pochyb o tom, že uvedená výstraha platí pro celý průběh
veřejného zasedání. Pokud pak byl obviněný po prvním vykázání seznámen s
obsahem jednání, jemuž nebyl přítomen, po druhém k tomuto nebyl v důsledku
rušivého chování ze strany obviněného dán soudu prostor, jak je ostatně
zachyceno na zvukovém záznamu založeném na č. l. 577 spisu. Po veřejném
vyhlášení dovoláním napadeného usnesení obviněný i nadále svými slovními
projevy narušoval průběh veřejného zasedání do té míry, že nebylo v tomto možno
pokračovat, a předsedkyně senátu tedy přistoupila k opětovnému vykázání
obviněného ze soudní síně. Poté se již obviněný do soudní síně nevrátil, neboť
jednání bylo ukončeno.
Je tedy zřejmé, že se obviněný v posuzovaném případě v průběhu soudního jednání
opakovaně dopouštěl slovních invektiv, křičel, nerespektoval průběh a vedení
jednání předsedkyní senátu a bral si slovo, aniž by k tomu byl vyzván, tedy
hrubě rušil pořádek v jednací síni soudu a bránil řádnému průběhu soudního
jednání. Tohoto svého jednání se dopouštěl i přesto, že byl předsedkyní senátu
napomenut a upozorněn na možnost vykázání z jednací síně. Teprve poté, kdy se
tato napomenutí a upozornění zjevně zcela minula účinkem, soud po poradě senátu
(v případě obviněného opakovaně) vyhlásil usnesení, jímž jej vykázal z jednací
síně. Je také zřejmé, že po návratu do jednací síně byl obviněnému sdělen
průběh jednání v době jeho nepřítomnosti a bylo mu umožněno, aby se k němu
vyjádřil. Všechny podmínky pro vykázání obviněného z jednací síně tedy v
posuzovaném případě byly splněny a jeho námitky v tomto směru jsou proto zjevně
neopodstatněné. Obviněný se možnosti účastnit se veřejného zasedání ve své
trestní věci zbavil svým chováním sám a jeho nepřítomnost ani její důsledky tak
nelze klást na vrub soudu. Nijak ohrožena ani porušena přitom nebyla obhajovací
práva obviněného, když obviněný byl o průběhu jednání průběžně informován a
rovněž mu bylo umožněno se k jeho průběhu vyjádřit. Po celou dobu veřejného
zasedání byl v jednací síni přítomen také obhájce obviněného.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu,
není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo
možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr.
ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona
dovolání obviněného D. D. odmítl.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném
zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata