7 Ads 72/2025

7 Ads 72/2025- 37 - text

 7 Ads 72/2025 - 40

pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého, soudkyně Jiřiny Chmelové a soudce Davida Hipšra ve věci žalobce: L. Š., zastoupený T. Š., proti žalovanému: Úřad práce–Krajská pobočka pro hlavní město Prahu, se sídlem Domažlická 1139/11, Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2025, č. j. 17 A 69/2022 77,

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

[1] Žalobce podal dne 25. 4. 2022 podle § 8 zákona č. 66/2022 Sb., o opatřeních v oblasti zaměstnanosti a oblasti sociálního zabezpečení v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále „zákon č. 66/2022 Sb.“), prostřednictvím datové schránky žádost o poskytnutí příspěvku pro solidární domácnost, a to za období měsíce března 2022. Žalovaný na žádost reagoval tak, že žalobce přípisem ze dne 12. 5. 2022 upozornil, že příspěvek se vyplácí pouze bezhotovostně na základě elektronické žádosti na předepsaném formuláři na adrese davkyuk.mpsv.cz. Příspěvek pro solidární domácnost neposkytl a ani ve věci nevydal rozhodnutí.

[2] Žalobce v návaznosti na tento postup podal dne 6. 6. 2022 podle § 80 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, podnět k uplatnění opatření proti nečinnosti u nadřízeného správního orgánu, tedy Ministerstva práce a sociálních věcí. To však na tento podnět nijak nereagovalo.

[3] Žalobce se proto následně bránil proti nečinnosti žalovaného žalobou podanou Městskému soudu v Praze (dále „městský soud“). Městský soud po předběžném posouzení žaloby předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení § 8 odst. 4 zákona č. 66/2022 Sb., podle kterého se v řízení o příspěvku správní řád nepoužije, a řízení přerušil. Usnesením ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 25/23 (dále „usnesení ÚS“), Ústavní soud návrh odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.

[4] Městský soud v návaznosti na usnesení ÚS žalobě, kterou žalobce k výzvě soudu změnil na zásahovou žalobu, vyhověl. Určil, že zásah žalovaného spočívající v nečinnosti při vyřizování žádosti žalobce o poskytnutí příspěvku pro solidární domácnost je nezákonný. Žalovanému dále zakázal pokračovat v tomto zásahu a přikázal mu, aby umožnil žalobci odstranit vadu jeho žádosti a do dvou týdnů od odstranění této vady vyplatil žalobci příspěvek pro solidární domácnost. Městský soud konstatoval, že žalovaný nemohl vyžadovat podání žádosti výlučně na elektronickém formuláři, neboť to nevyplývá z žádného právního předpisu. Otálení žalovaného nebylo dáno nevydáním meritorního rozhodnutí [nejednalo se tedy o nečinnost ve smyslu § 79 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“)], ale šlo o trvající omisivní nezákonný zásah spočívající v nevyplacení příspěvku v přiměřené lhůtě. Žalovaný v době rozhodnutí městského soudu otálel s vyplacením již téměř tři roky, což bylo podle městského soudu zjevně nepřiměřené vzhledem k tomu, že se nejedná o skutkově či právně složitou věc.

[5] Městský soud se zabýval rovněž tím, zda žalobci svědčí právo na výplatu příspěvku. Posuzoval tedy, zda má žádost všechny potřebné náležitosti, a splňuje tak zákonné podmínky. Konstatoval, že žádost obsahuje veškeré náležitosti dle § 8 odst. 2 písm. a) až f) zákona č. 66/2022 Sb. Neobsahuje ovšem náležitost dle § 8 odst. 3 zákona č. 66/2022 Sb., tedy uvedení způsobu výplaty příspěvku, neboť žalobce neuvedl bankovní účet, na který mu má být příspěvek vyplacen, ani případně nepožádal o výplatu poštovní poukázkou. Tuto vadu však žalovaný musí žalobci umožnit odstranit. Proto žalovanému uložil, aby vyzval žalobce k odstranění vady žádosti, a v případě, že dojde k jejímu odstranění, aby příspěvek ve výši stanovené nařízením vlády č. 73/2002 Sb., o příspěvku pro solidární domácnost, vyplatil. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce

[6] Žalovaný (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. Podle stěžovatele rozsudek městského soudu spočíval na nesprávném právním posouzení. Stěžovatel měl za to, že k žádnému nezákonnému zásahu nedošlo. Způsob podání žádosti podle něj vyplývá ze zákona č. 12/2020 Sb., o právu na digitální služby a o změně některých zákonů (dále „zákon č. 12/2020 Sb.“), a je nezbytný pro efektivní fungování systému vyplácení těchto žádostí. Připomněl, že žalobce v návaznosti na jeho žádost přes datovou schránku poučil o řádném způsobu podání žádosti. Žalobci nic nebránilo, aby žádost podal standardní cestou přes elektronický formulář. Městský soud podle něj pominul, že způsob podání žádosti vyplývá z § 4 odst. 3 zákona č. 12/2020 Sb., podle kterého jsou orgány veřejné moci povinny zveřejňovat elektronické formuláře využívané pro poskytování digitální služby. Uživatel služby má dle stěžovatele právo činit digitální úkon podle své volby jen v případě, nezveřejní li orgán veřejné moci elektronický formulář. Zákon č. 66/2022 Sb. přitom neupravoval podobu žádosti a stěžovatel zveřejnil elektronický formulář. Proto měl žalobce postupovat právě cestou elektronického formuláře. Stěžovatel dodal, že případný jiný způsob podání žádosti vylučuje včasnou výplatu příspěvku a znemožňuje automatizované zpracování žádosti. Elektronické zpracování obsahuje kontrolní mechanismy a propojení s dalšími informačními systémy veřejné správy, čímž se předchází neoprávněnému vynakládání prostředků státního rozpočtu. Způsob podání žádosti byl navíc komunikován všemi dostupnými prostředky.

[7] Dále měl stěžovatel rozsudek městského soudu za nepřezkoumatelný, neboť městský soud se ohledně právního posouzení měl omezit pouze na konstatování, že postup stěžovatele vychází jen z jeho interního předpisu, což nemůže jít k tíži adresátů práv. Argumentace stěžovatele k podané žalobě však byla širší. Nepřezkoumatelnost, resp. jiná vada řízení je dále dána tím, že městský soud konstatoval, že žádost splňuje zákonné náležitosti, aniž by prováděl další dokazování. Odůvodnění napadeného rozsudku je tak podle stěžovatele nedostatečné i z hlediska skutkového.

[8] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Stěžovatel podle něj v zásadě zopakoval argumentaci k žalobě, kterou mu již vyvrátil městský soud. Stěžovatel neměl žádný právní základ, na kterém by mohl postavit svůj požadavek na podání žádosti výhradně na elektronickém formuláři. Pokud jde o tvrzený nedostatek skutkových důvodů napadeného rozsudku, stěžovatel neuvádí, jaké konkrétní důkazy v řízení postrádal a co jimi mělo být prokázáno. Dodal, že stěžovatel setrval v řízení pouze na závěru, že důvodem pro nevyplacení příspěvku bylo, že žádost nebyla podána přes elektronický formulář. Naopak vůbec netvrdil, že by žádosti nešlo vyhovět pro její nedostatečný, resp. nepravdivý obsah. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

[9] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti nejprve hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení. Kasační stížnost je přípustná, má rovněž požadované náležitosti, byla podána včas a oprávněnou osobou. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.).

[10] Kasační stížnost není důvodná.

[11] Vzhledem k tomu, že stěžovatel uplatnil námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu, Nejvyšší správní soud se předně zabýval touto námitkou, neboť jen přezkoumatelný rozsudek lze dále podrobit věcnému přezkumu. Nejvyšší správní soud v tomto ohledu odkazuje na judikaturu popisující, jaké vady naplňují kasační důvod nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu (rozsudek NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 75, č. 133/2004 Sb. NSS, ze dne 31. 1. 2008, č. j. 4 Azs 94/2007 107, ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 76, usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 74, č. 1566/2008 Sb. NSS, dále viz rozsudek NSS ze dne 24. 6. 2010, č. j. 9 As 66/2009 46, ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 Afs 1/2010 53, ze dne 7. 5. 2019, č. j. 7 As 362/2018 23, či ze dne 24. 9. 2003, č. j. 7 A 547/2002 24). K ní lze doplnit, že nepřezkoumatelnost rozsudku krajského (městského) soudu může způsobit i chybějící vypořádání zásadní argumentace žalovaného správního orgánu (rozsudek NSS ze dne 2. 8. 2012, č. j. 4 Ans 1/2012 41, či ze dne 19. 12. 2019, č. j. 8 As 320/2018 32).

[12] Nepřezkoumatelnost na druhou stranu nepředstavuje, pokud soud prezentuje názor, který se odlišuje od názoru účastníka řízení a který je přesvědčivě zdůvodněn tak, že zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výrokům rozhodnutí (např. rozsudek NSS ze dne 25. 2. 2015, č. j. 6 As 153/2014 108, či ze dne 4. 3. 2015, č. j. 8 Afs 71/2012 161). Nepřezkoumatelnost rovněž není projevem nenaplněné subjektivní představy účastníka řízení o tom, jak podrobně měl být napadený rozsudek odůvodněn. Nepřezkoumatelnost je nutno vyhradit výjimečným situacím a vykládat v jejím skutečném smyslu, tedy jako objektivní nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí zejména pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 5. 12. 2017, č. j. 2 As 196/2016 123, č. 3668/2018 Sb. NSS).

[13] Nejvyšší správní soud neshledal, že by rozsudek městského soudu byl nepřezkoumatelný v rovině právního posouzení věci. Městský soud se argumentaci stěžovatele v řízení o žalobě věnoval v bodech 12 až 53 napadeného rozsudku. Není pravdou, že by založil svůj právní názor toliko na konstatování, že postup stěžovatele vychází jen z jeho interního předpisu, což nemůže být k tíži adresátům. Městský soud se jednoznačně vyjádřil i ke stěžovatelově argumentaci týkající se zákona č. 12/2020 Sb., kdy s odkazem na usnesení ÚS podotkl, že ze zákona nevyplývá omezení způsobu podání žádosti výhradně na elektronický formulář. Doplnil, že § 4 odst. 3 zákona č. 12/2020 Sb. zakládá právo na digitální služby, avšak nikoli povinnost je využívat. I přesto ale stěžovatel v nynější věci tuto povinnost žalobci fakticky stanovil, čímž se dopustil nezákonného zásahu. Toto vypořádání pokládá Nejvyšší správní soud za dostatečnou odpověď na předestřenou argumentaci stěžovatele.

[14] Stěžovatel dále podotknul, že napadený rozsudek blíže nepopisuje důkazy, z nichž městský soud vycházel při určení povinnosti vyplatit příspěvek pro solidární domácnost, která nastane po odstranění vady žádosti. Nejvyšší správní soud však nemá za to, že by bylo řízení před městským soudem zatíženo zásadní procesní vadou, resp. že by napadený rozsudek byl nepřezkoumatelný v rovině skutkové. V tomto směru odkazuje na závěry judikatury v obdobných věcech stejných účastníků řízení, přičemž v nynější věci neshledal důvod se od těchto závěrů jakkoli odchýlit (rozsudky NSS ze dne 24. 7. 2025, č. j. 22 Ads 66/2025 44 a č. j. 22 Ads 68/2025 42, a dále ze dne 16. 7. 2025, č. j. 1 Ads 71/2025 40).

[15] Nejvyšší správní soud souhlasí, že v řízení o zásahové žalobě je povinností krajského soudu dostatečně zjistit skutkový stav. Zpravidla totiž soudnímu řízení nepředchází správní řízení, či obecně nedošlo k dokazování a zjištění skutkového stavu již před správním orgánem. Správní soudy v řízení o zásahové žalobě tedy plní specifickou nalézací roli (rozsudek NSS ze dne 5. 6. 2025, č. j. 1 As 315/2024 32, bod 11). Z tohoto principu městský soud v tomto řízení vyšel.

[16] Zároveň je však třeba zdůraznit, že řízení o zásahové žalobě před krajským soudem je řízení kontradiktorní, ve kterém proti sobě stojí sporné strany, tedy žalobce a správní orgán, který je dle žaloby původcem nezákonného zásahu. Nejvyšší správní soud již ve své judikatuře dovodil, že soudní řízení správní je zásadně ovládáno zásadou projednací (rozsudky NSS ze dne 24. 10. 2013, č. j. 5 Afs 46/2013 28, ze dne 2. 11. 2016, č. j. 6 As 107/2016 52, a ze dne 7. 8. 2019, č. j. 6 As 115/2019 28, bod 14). V tomto řízení tedy proti sobě stojí dvě procesní strany, které jsou vzájemnými odpůrci a jež v řízení uplatňují protichůdné zájmy. Právě existence těchto protichůdných zájmů představuje základní motivační faktor, který strany vede k tomu, aby vlastní aktivitou přispívaly k objasňování skutkového stavu. V soudním řízení správním, včetně řízení o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu, jsou tak za objasnění skutkového stavu odpovědné především strany. Právě u zásahových žalob je správní orgán povinen vyložit důvody svého postupu v řízení před soudem. Obdobným způsobem pak lze přistupovat k řízení o kasační stížnosti, v rámci kterého má žalovaný (zde stěžovatel) další příležitost zákonnost svého postupu obhájit, a reagovat na pro něj nepříznivé závěry krajského soudu (rozsudek NSS ze dne 30. 10. 2023, č. j. 8 As 2/2023 41, bod 24).

[17] Úkolem správního orgánu je v soudním řízení správním hájit veřejné zájmy. Měl by to být tedy žalovaný správní orgán, který v řízení vznáší argumentaci, proč jeho postup nebyl nezákonný, a sporuje argumentaci žalobce. Ze soudního řádu správního nevyplývá výlučná odpovědnost správního soudu sám ze své iniciativy zjišťovat veškeré možné alternativy skutkového stavu. Soudní řád správní nemá ekvivalent § 20 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, podle kterého je soud povinen zjistit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí. Přitom není omezen na skutečnosti, které uvádějí účastníci. Soudní řád správní v § 52 odst. 1 pouze stanoví, že soud rozhodne, které z navržených důkazů provede, a může provést i důkazy jiné. Míra vlastní aktivity soudu je omezena na takovou míru, která je nezbytná pro rozhodnutí ve věci a pokud taková potřeba vyplývá ze soudního spisu (tvrzení stran, doložených podkladů apod.). Jak dovozuje i doktrína, provedení jiných než procesní stranou navržených důkazů bude přicházet v úvahu tehdy, vyplývá li taková potřeba přímo ze soudního či správního spisu (KÜHN, Z., KOCOUREK, T. a kol. Soudní řád správní: Komentář. Wolters Kluwer, 2019, § 52, bod 5).

[18] Lze tedy shrnout, že pokud se žalobce v soudním řízení správním o zásahové žalobě domáhá určení nějakého nároku vůči správnímu orgánu, musí správní orgán vznášet argumentaci, proč žalobci takový nárok nenáleží. Povinností správního soudu je se s touto argumentací poté vypořádat. V případě, že správní orgán zůstane pasivní, správnímu soudu nezbude než zjistit skutkový stav v takové míře, aby o věci mohl rozhodnout. Není však jeho povinností domýšlet různé variace a prověřovat veškeré okolnosti, pokud konkrétní potřeba z podání účastníků, soudního spisu a okolností případu na první pohled nevyplývá.

[19] V nyní posuzovaném případě je především podstatné, že stěžovatel věděl, že žalobce po městském soudu požaduje přímo nařízení vyplacení příspěvku (viz změna žaloby ze dne 24. 2. 2025). Přesto se ve svém vyjádření k žalobě omezil na obecnou argumentaci, že žádost žalobce musí být ze strany správního orgánu věcně a obsahově posouzena. V řízení před městským soudem, a nakonec ani v kasačním řízení, stěžovatel nevznesl žádnou věcnou argumentaci, v níž by konkrétněji sporoval samotný nárok žalobce na příspěvek na solidární domácnost. Za této situace nelze postupu městského soudu ničeho vytknout.

[20] Městský soud ověřil, že žádost žalobce obsahuje veškeré náležitosti dle § 8 odst. 2 písm. a) až f) zákona č. 66/2022 Sb. Žalobce identifikoval ubytované osoby a přiložil kopie jejich víz. Městský soud zároveň uvedl, že žalovaný mohl vyvrátit pravdivost skutečností v žádosti uvedených. Žalovaný tedy například mohl sporovat, že dané osoby na adrese nežijí, nenacházejí se v Česku, nebo na ně již čerpal příspěvek někdo jiný. Nic takového však stěžovatel neučinil. Městský soud žádné takové poznatky neměl. Městský soud tedy nerezignoval na prověření splnění zákonných podmínek pro vyplacení příspěvku, o který žalobce žádal. I proto nakonec městský soud shledal, že žádost žalobce neobsahuje náležitost dle § 8 odst. 3 zákona č. 66/2022 Sb., tedy uvedení způsobu výplaty příspěvku. Proto vyplacení příspěvku podmínil napravením této vady žádosti.

[21] Stěžovatel v kasační stížnosti obecně namítl, že městský soud žádné dokazování nedoplnil. Neuvedl však, jaké dokazování doplnit měl a za jakým účelem. Dále stěžovatel doplnil, že městský soud neměl postaveno najisto splnění zákonných podmínek pro posouzení žádosti žalobce. Opět však nespecifikoval, o jaké zákonné podmínky má jít. Na základě takto neurčitě formulované kasační námitky nemůže Nejvyšší správní soud dospět k závěru, že by městský soud zatížil své rozhodnutí nezákonností.

[22] Za stěžejní námitku stěžovatele pak lze označit jeho nesouhlas s právním posouzením městského soudu, který konstatoval, že stěžovatel nemohl vyžadovat podání žádosti výlučně na elektronickém formuláři, neboť to nevyplývá z žádného právního předpisu. Stěžovatel měl za to, že tuto povinnost lze dovodit ze zákona č. 12/2020 Sb. Ani zde však Nejvyšší správní soud neshledal důvod k odchylce od své judikatury týkající se obdobných žádostí téhož žalobce (rozsudky NSS ze dne 24. 7. 2025, č. j. 22 Ads 66/2025 44 a č. j. 22 Ads 68/2025 42, a dále ze dne 16. 7. 2025, č. j. 1 Ads 71/2025 40).

[23] Podle § 4 odst. 1 zákona č. 12/2020 Sb. uživatel služby má právo činit digitální úkon vůči orgánu veřejné moci prostřednictvím a) své datové schránky, b) kontaktního místa veřejné správy v případě digitálního úkonu, o kterém tak stanoví prováděcí právní předpis, c) sítě elektronických komunikací dokumentem podepsaným uznávaným elektronickým podpisem nebo opatřeným uznávanou elektronickou pečetí za podmínek stanovených jinými zákony, d) informačního systému veřejné správy umožňujícího prokázání totožnosti uživatele služby s využitím elektronické identifikace, autorizaci digitálního úkonu uživatelem služby a zpětné prokázání projevu vůle uživatele služby učinit digitální úkon, nebo e) jiného způsobu, pokud tak stanoví právní předpis (pozn.: zvýraznění v citaci provedl NSS).

[24] Podle § 4 odst. 2 zákona č. 12/2020 Sb. nestanoví li zákon výslovně závaznou podobu úkonu vůči orgánu veřejné moci, má uživatel služby právo činit úkon jako digitální úkon.

[25] Podle § 4 odst. 3 zákona č. 12/2020 Sb. orgány veřejné moci zveřejňují prostřednictvím Ministerstva vnitra (dále jen "ministerstvo") elektronické formuláře, které po prokázání totožnosti uživatele služby s využitím elektronické identifikace zajistí automatizované doplnění údajů nezbytných pro poskytnutí digitální služby vedených v základním registru nebo agendovém informačním systému, které jsou orgánu veřejné moci zpřístupněné pro výkon agendy, nebo využívaných orgánem veřejné moci na základě souhlasu uživatele služby. Formát, strukturu a obsah formuláře stanoví orgán veřejné moci zveřejněním. Nezveřejní li orgán veřejné moci elektronický formulář, má uživatel služby právo učinit digitální úkon podle své volby v jakémkoli výstupním datovém formátu podle zákona upravujícího archivnictví a spisovou službu.

[26] Jak je patrné z výše uvedených citací, uživatel služby má právo činit vůči orgánům veřejné moci úkon digitálně. Tato ustanovení však rozhodně nestanovují uživatelům povinnost činit úkon digitálně. To vyplývá také ze systematiky zákona č. 12/2020 Sb. a ostatně i z názvu tohoto zákona. V tomto směru lze odkázat např. na nadpis § 4 „Právo činit digitální úkon“, ale také na celou první část zákona nadepsanou „Právo na digitální služby“. Nejvyšší správní soud nemá pochyby o tom, že cílem této části zákona bylo usnadnit osobám přístup k orgánům veřejné moci, a tím zlepšit dosavadní standard poskytování veřejných služeb, nikoli jejich přístup k orgánům veřejné moci omezovat stanovením jediného konkrétního (byť digitálního) způsobu, který mohou při svých podáních volit.

[27] Takové závěry jsou souladné rovněž s důvodovou zprávou k zákonu č. 12/2020 Sb. (sněmovní tisk 447/0, osmé volební období), jejíž úvodní věta zní: „Hlavním cílem návrhu je zásadním způsobem posílit práva fyzických a právnických osob v pozici uživatelů služeb, tj. "klientů orgánů veřejné moci", na poskytnutí služeb orgánů veřejné moci elektronicky, tj. formou digitální služby“. Cílem předkladatelů vyjádřeným v důvodové zprávě bylo zakotvit právo fyzických a právnických osob na poskytnutí digitálních služeb orgány veřejné moci při výkonu jejich působnosti, jemuž odpovídá povinnost orgánů veřejné moci digitální služby poskytovat.

[28] Povinnost osob podat žádost o příspěvek přes elektronický formulář nijak nevyplývá ani z § 4 odst. 3 zákona č. 12/2020 Sb. Ten stanoví orgánům veřejné moci povinnost zveřejňovat elektronické formuláře. Toto ustanovení se tedy povinností uživatelů nedotýká. Poslední věta tohoto ustanovení předpokládá, že nezveřejní li orgán veřejné moci elektronický formulář, má uživatel služby právo učinit digitální úkon podle své volby v jakémkoli výstupním datovém formátu. Lze připomenout, že v tomto případě se jedná o datové formáty předpokládané § 64 odst. 1 zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, a dále rozebírané vyhláškou č. 259/2012 Sb., o podrobnostech výkonu spisové služby. Typickým výstupním datovým formátem může být např. formát PDF/A (viz též rozsudek NSS ze dne 25. 11. 2020, č. j. 6 Afs 206/2020 37).

[29] Poslední věta § 4 odst. 3 zákona č. 12/2020 Sb. tak nemůže zakládat povinnost žádající osoby učinit žádost o poskytnutí příspěvku pro solidární domácnost pouze skrze zveřejněný elektronický formulář. Tato věta upravuje toliko důsledek nesplnění povinnosti orgánu veřejné moci zveřejnit elektronický formulář. Tímto důsledkem je výhoda pro uživatele služby, kteří si sami mohou zvolit datový formát, s jehož využitím učiní digitální úkon. Protože v dané situaci neexistuje orgánem definovaný datový formát, tato možnost uživatelů si formát zvolit je nezbytná, aby bylo zachováno právo uživatelů činit úkony digitálně. Smyslem této věty je tedy zajistit, aby právo činit úkony digitálně bylo účinné v praxi (obdobně MATEJKA, J., MATES, P. Zákon o právu na digitální služby. Komentář. Praha: Leges, 2022, k § 4).

[30] Stěžovatel v kasační stížnosti v tomto směru upozorňoval na nutnost efektivního fungování systému, který nedokáže žádosti podané jinak než přes elektronický formulář automatizovaně zpracovat. Nejvyšší správní soud tuto argumentaci nerozporuje. Efektivita systému žádostí však nemůže nahradit požadavek na zákonnost postupů správních orgánů. Stěžovatel jakožto správní orgán může státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Zároveň nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (čl. 2 odst. 4 Ústavy). V nynější věci však stěžovatel určením jediného přípustného způsobu podání žádosti stanovil žalobci podmínku, která přesahovala rámec zákona, a dopustil se tedy nezákonného zásahu do práv žalobce. Městský soud proto správně určil, že se jednalo o nezákonný zásah stěžovatele.

[31] Nejvyšší správní soud k této otázce závěrem odkazuje též na výše uvedené usnesení ÚS ve věci návrhu městského soudu na zrušení části právního předpisu. Ústavní soud v něm zdůraznil, že podání žádosti skrze datovou schránku namísto podání prostřednictvím elektronického formuláře, jehož existence (a nutnost využití žadatelem) byla ukotvena toliko v interních předpisech správního orgánu, nemohlo jít žalobci k tíži. V demokratickém právním státě nelze dopustit, aby veřejná moc odepřela subjektivní veřejné právo pouze na základě interního nařízení správního orgánu, tedy v rozporu se zásadou zákonnosti při výkonu veřejné moci (srov. čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny). Ústavní soud také dodal, že názor městského soudu, že ze zákona nijak nevyplývalo omezení způsobu, jak podat žádost, a tudíž ani omezení výhradně na elektronický formulář, se mu jeví jako přesvědčivý a správný (body 28 až 29 usnesení ÚS). Názor Ústavního soudu vyjádřený ve shora označeném usnesení odpovídá posouzení provedenému městským soudem v napadeném rozsudku i zde uvedenému posouzení Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud tak nemohl přisvědčit stěžovatelově námitce, že městský soud věc posoudil nesprávně.

IV. Závěr a náklady řízení

[32] Nejvyšší správní soud neshledal námitky důvodnými a neshledal ani vadu, ke které by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Rozhodl proto podle § 110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. a kasační stížnost zamítl.

[33] O nároku na náhradu nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch a na náhradu nákladů nemá právo. Ve věci měl plný úspěch žalobce. Ten však náhradu nákladů řízení nepožadoval (ani žádné náklady nedoložil) a nebyl zastoupen advokátem. Soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 6. srpna 2025

Milan Podhrázký

předseda senátu