7 Afs 31/2025- 92 - text
7 Afs 31/2025 - 96
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Hipšra, soudkyně Jiřiny Chmelové a soudce Milana Podhrázkého v právní věci žalobkyně: JUDr. K. T., proti žalovanému: Finanční úřad pro Jihomoravský kraj, se sídlem náměstí Svobody 4, Brno, v řízení o kasačních stížnostech žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2025, č. j. 30 Af 47/2022
262,
I. Řízení o kasační stížnosti žalobkyně se zastavuje.
II. Kasační stížnost žalovaného se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti žalobkyně.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti žalovaného.
193.
[12] Podle § 4 odst. 1 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, vzniká poplatková povinnost podáním kasační stížnosti. Nebyl
li poplatek za řízení splatný podáním kasační stížnosti zaplacen, soud podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví.
[13] Usnesením č. j. 7 Afs 31/2025
74 proto Nejvyšší správní soud stěžovatelku vyzval, aby ve lhůtě 15 dnů od jeho doručení zaplatila soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč. Současně ji poučil o tom, že nebude
li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, řízení zastaví. Toto usnesení bylo stěžovatelce doručeno dne 5. 5. 2025. Patnáctý den po doručení v tomto případě připadl na den 20. 5. 2025, kdy lhůta pro zaplacení soudního poplatku uplynula. Stěžovatelka však soudní poplatek ve stanovené lhůtě neuhradila.
[14] Nejvyšší správní soud proto řízení o kasační stížnosti žalobkyně (stěžovatelky) zastavil podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve spojení s § 47 písm. c) s. ř. s. a § 120 s. ř. s.
[15] Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že dne 7. 5. 2025 podala stěžovatelka opětovnou žádost o osvobození od soudního poplatku. Tuto žádost obecně odůvodnila údajnou novou skutečností, která nebyla obsahem předchozí žádosti o úplné osvobození od soudního poplatku. Zejména tvrdila, že její argumentace k zástavnímu právu se výroku I týkala. Stěžovatelka dále obšírně citovala různá rozhodnutí, aniž by bylo seznatelné, co z nich pro nyní posuzovanou věc plyne. Jako mimoběžný s předmětem řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu lze hodnotit i odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3523/20, jehož závěry se vztahují k nečinnostní žalobě a na případy změny žalobního typu.
[16] O této opětovné žádosti nicméně Nejvyšší správní soud nerozhodoval. V daném případě byla první žádost stěžovatelky zamítnuta pro zjevnou neúspěšnost kasační stížnosti. Tato skutečnost se z povahy věci nezměnila a ostatně ani nemohla změnit (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2023, č. j. 7 As 126/2023
25, bod 5). Opakovaná žádost o osvobození od soudních poplatků nemůže sloužit jako „opravný prostředek“ proti závěrům vysloveným ke zjevné neúspěšnosti v usnesení ze dne 2. 5. 2025, č. j. 7 Afs 31/2025
193.
[12] Podle § 4 odst. 1 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, vzniká poplatková povinnost podáním kasační stížnosti. Nebyl
li poplatek za řízení splatný podáním kasační stížnosti zaplacen, soud podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví.
[13] Usnesením č. j. 7 Afs 31/2025
74 proto Nejvyšší správní soud stěžovatelku vyzval, aby ve lhůtě 15 dnů od jeho doručení zaplatila soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč. Současně ji poučil o tom, že nebude
li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, řízení zastaví. Toto usnesení bylo stěžovatelce doručeno dne 5. 5. 2025. Patnáctý den po doručení v tomto případě připadl na den 20. 5. 2025, kdy lhůta pro zaplacení soudního poplatku uplynula. Stěžovatelka však soudní poplatek ve stanovené lhůtě neuhradila.
[14] Nejvyšší správní soud proto řízení o kasační stížnosti žalobkyně (stěžovatelky) zastavil podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve spojení s § 47 písm. c) s. ř. s. a § 120 s. ř. s.
[15] Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že dne 7. 5. 2025 podala stěžovatelka opětovnou žádost o osvobození od soudního poplatku. Tuto žádost obecně odůvodnila údajnou novou skutečností, která nebyla obsahem předchozí žádosti o úplné osvobození od soudního poplatku. Zejména tvrdila, že její argumentace k zástavnímu právu se výroku I týkala. Stěžovatelka dále obšírně citovala různá rozhodnutí, aniž by bylo seznatelné, co z nich pro nyní posuzovanou věc plyne. Jako mimoběžný s předmětem řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu lze hodnotit i odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3523/20, jehož závěry se vztahují k nečinnostní žalobě a na případy změny žalobního typu.
[16] O této opětovné žádosti nicméně Nejvyšší správní soud nerozhodoval. V daném případě byla první žádost stěžovatelky zamítnuta pro zjevnou neúspěšnost kasační stížnosti. Tato skutečnost se z povahy věci nezměnila a ostatně ani nemohla změnit (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2023, č. j. 7 As 126/2023
25, bod 5). Opakovaná žádost o osvobození od soudních poplatků nemůže sloužit jako „opravný prostředek“ proti závěrům vysloveným ke zjevné neúspěšnosti v usnesení ze dne 2. 5. 2025, č. j. 7 Afs 31/2025
74. Stěžovatelka v opakované žádosti navíc ani žádné relevantní nové skutečnosti neuvedla. Z těchto důvodů tedy opakovaná žádost nemohla mít vliv na uplynutí lhůty pro zaplacení soudního poplatku.
[17] Pokud stěžovatelka v opakované žádosti zároveň navrhla nezastavení řízení z důvodu nebezpečí z prodlení, lze konstatovat, že vůbec neuvedla, jaká újma by jí mohla vzniknout, nesdělila okolnosti, které osvědčují nebezpečí, ani nijak nedoložila, že bez své viny nemohla poplatek zaplatit. Neexistuje tak žádný důvod ani pro postup podle § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, podle kterého soud pro nezaplacení soudního poplatku řízení nezastaví, je
li nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by poplatníku mohla vzniknout újma, a poplatník ve lhůtě určené soudem ve výzvě podle odstavců 1 a 2 sdělí soudu okolnosti, které toto nebezpečí osvědčují, a doloží, že bez své viny nemohl poplatek dosud zaplatit. Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 10. 6. 2024, č. j. 4 As 33/2024
142 dovodil, že aplikace postupu podle tohoto ustanovení je namístě tehdy, pokud je poplatník ochoten a schopen soudní poplatek uhradit, ale zabránila mu v tom jiná událost (např. dlouhodobá hospitalizace jediného společníka). Není ale namístě v situaci, v níž poplatník tvrdí, že není schopen soudní poplatek uhradit z důvodů svých nepříznivých majetkových poměrů, přičemž o jeho žádosti o osvobození od soudního poplatku již bylo pravomocně rozhodnuto tak, že se mu osvobození nepřiznává. Pouze to, že poplatník nesouhlasí s tím, že nesplňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, které mu nebylo přiznáno, tedy není důvodem pro postup podle § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích.
[18] V této věci tak lze uzavřít, že byly splněny podmínky pro zastavení řízení o kasační stížnosti stěžovatelky pro nezaplacení soudního poplatku.
III.b Kasační stížnost žalovaného
[19] V rámci řízení o kasační stížnosti žalovaného (dále též „stěžovatele“) se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda lze aplikovat § 41 s. ř. s. a účinky s tímto ustanovením spojené ve vztahu ke lhůtě pro placení daně.
[20] Podle § 41 s. ř. s. platí, že [s]tanoví
li zvláštní zákon ve věcech přestupků, kárných nebo disciplinárních nebo jiných správních deliktů (dále jen „správní delikt“) lhůty pro zánik odpovědnosti, popřípadě pro výkon rozhodnutí, tyto lhůty po dobu řízení před soudem podle tohoto zákona neběží. To platí obdobně o lhůtách pro zánik práva ve věcech daní […].
[21] Smyslem tohoto ustanovení bylo reagovat na poznatky předchozí praxe před rokem 2003 a nově stanovit stavení některých lhůt po dobu soudního řízení. Zákonodárce tak chtěl zamezit tomu, že po zrušení správního rozhodnutí soudem nebude mít správní orgán dostatek času pro provedení nového řízení a vydání rozhodnutí, případně že již nebude mít čas žádný, protože k uplynutí prekluzivní lhůty dojde ještě v průběhu samotného soudního řízení (rozsudek NSS ze dne 31. 5. 2012, č. j. 9 Afs 72/2011
218, č. 2676/2012 Sb. NSS).
[22] Daňový řád, který vstoupil v účinnost ke dni 1. 1. 2011, však ve vztahu k daňovým povinnostem právní úpravu obsaženou v § 41 s. ř. s. komplexně nahradil (rozsudek NSS č. j. 9 Afs 72/2011
218, dále též rozsudek NSS ze dne 4. 9. 2012, č. j. 2 Afs 33/2012
33). Zakotvil totiž zvláštní, samostatnou a ucelenou úpravu běhu a délky lhůt včetně jejich stavení, a to jak lhůt pro stanovení daně (§ 148 daňového řádu), tak lhůt pro placení daně (§ 160 daňového řádu).
[23] V rozsudku rozšířeného senátu ze dne 1. 11. 2023, č. j. 9 Afs 95/2021
64, Nejvyšší správní soud konstatoval, že se vstupem daňového řádu v účinnost se § 41 s. ř. s. stal v daňové oblasti obsoletní, nepoužitelný. Ve vztahu ke lhůtě pro stanovení daně pak devátý senát Nejvyššího správního soudu dospěl v rozsudku č. j. 9 Afs 72/2011
218 k závěru, že § 148 daňového řádu je právě onou zvláštní, „plnohodnotnou a dle svého obsahu výlučnou“ úpravou, která vylučuje aplikaci § 41 s. ř. s. Ve vztahu ke lhůtě pro placení daně dospěl ke stejnému závěru třetí senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 11. 3. 2024, č. j. 3 Afs 415/2021
74. Stěžovatelka v opakované žádosti navíc ani žádné relevantní nové skutečnosti neuvedla. Z těchto důvodů tedy opakovaná žádost nemohla mít vliv na uplynutí lhůty pro zaplacení soudního poplatku.
[17] Pokud stěžovatelka v opakované žádosti zároveň navrhla nezastavení řízení z důvodu nebezpečí z prodlení, lze konstatovat, že vůbec neuvedla, jaká újma by jí mohla vzniknout, nesdělila okolnosti, které osvědčují nebezpečí, ani nijak nedoložila, že bez své viny nemohla poplatek zaplatit. Neexistuje tak žádný důvod ani pro postup podle § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, podle kterého soud pro nezaplacení soudního poplatku řízení nezastaví, je
li nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by poplatníku mohla vzniknout újma, a poplatník ve lhůtě určené soudem ve výzvě podle odstavců 1 a 2 sdělí soudu okolnosti, které toto nebezpečí osvědčují, a doloží, že bez své viny nemohl poplatek dosud zaplatit. Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 10. 6. 2024, č. j. 4 As 33/2024
142 dovodil, že aplikace postupu podle tohoto ustanovení je namístě tehdy, pokud je poplatník ochoten a schopen soudní poplatek uhradit, ale zabránila mu v tom jiná událost (např. dlouhodobá hospitalizace jediného společníka). Není ale namístě v situaci, v níž poplatník tvrdí, že není schopen soudní poplatek uhradit z důvodů svých nepříznivých majetkových poměrů, přičemž o jeho žádosti o osvobození od soudního poplatku již bylo pravomocně rozhodnuto tak, že se mu osvobození nepřiznává. Pouze to, že poplatník nesouhlasí s tím, že nesplňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, které mu nebylo přiznáno, tedy není důvodem pro postup podle § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích.
[18] V této věci tak lze uzavřít, že byly splněny podmínky pro zastavení řízení o kasační stížnosti stěžovatelky pro nezaplacení soudního poplatku.
III.b Kasační stížnost žalovaného
[19] V rámci řízení o kasační stížnosti žalovaného (dále též „stěžovatele“) se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda lze aplikovat § 41 s. ř. s. a účinky s tímto ustanovením spojené ve vztahu ke lhůtě pro placení daně.
[20] Podle § 41 s. ř. s. platí, že [s]tanoví
li zvláštní zákon ve věcech přestupků, kárných nebo disciplinárních nebo jiných správních deliktů (dále jen „správní delikt“) lhůty pro zánik odpovědnosti, popřípadě pro výkon rozhodnutí, tyto lhůty po dobu řízení před soudem podle tohoto zákona neběží. To platí obdobně o lhůtách pro zánik práva ve věcech daní […].
[21] Smyslem tohoto ustanovení bylo reagovat na poznatky předchozí praxe před rokem 2003 a nově stanovit stavení některých lhůt po dobu soudního řízení. Zákonodárce tak chtěl zamezit tomu, že po zrušení správního rozhodnutí soudem nebude mít správní orgán dostatek času pro provedení nového řízení a vydání rozhodnutí, případně že již nebude mít čas žádný, protože k uplynutí prekluzivní lhůty dojde ještě v průběhu samotného soudního řízení (rozsudek NSS ze dne 31. 5. 2012, č. j. 9 Afs 72/2011
218, č. 2676/2012 Sb. NSS).
[22] Daňový řád, který vstoupil v účinnost ke dni 1. 1. 2011, však ve vztahu k daňovým povinnostem právní úpravu obsaženou v § 41 s. ř. s. komplexně nahradil (rozsudek NSS č. j. 9 Afs 72/2011
218, dále též rozsudek NSS ze dne 4. 9. 2012, č. j. 2 Afs 33/2012
33). Zakotvil totiž zvláštní, samostatnou a ucelenou úpravu běhu a délky lhůt včetně jejich stavení, a to jak lhůt pro stanovení daně (§ 148 daňového řádu), tak lhůt pro placení daně (§ 160 daňového řádu).
[23] V rozsudku rozšířeného senátu ze dne 1. 11. 2023, č. j. 9 Afs 95/2021
64, Nejvyšší správní soud konstatoval, že se vstupem daňového řádu v účinnost se § 41 s. ř. s. stal v daňové oblasti obsoletní, nepoužitelný. Ve vztahu ke lhůtě pro stanovení daně pak devátý senát Nejvyššího správního soudu dospěl v rozsudku č. j. 9 Afs 72/2011
218 k závěru, že § 148 daňového řádu je právě onou zvláštní, „plnohodnotnou a dle svého obsahu výlučnou“ úpravou, která vylučuje aplikaci § 41 s. ř. s. Ve vztahu ke lhůtě pro placení daně dospěl ke stejnému závěru třetí senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 11. 3. 2024, č. j. 3 Afs 415/2021
46. Konstatoval, že stejně jako zákonodárce upravil v daňovém řádu nově a odlišně od § 41 s. ř. s. běh a délku lhůty pro stanovení daně, učinil tak v § 160 daňového řádu i u běhu a délky lhůty pro placení daně, když taxativně vymezil důvody přerušení (odst. 3) a stavení této lhůty (odst. 4). Ostatně i důvodová zpráva k daňovému řádu uvádí, že úkony, řízení a postupy, které přerušují běh lhůty pro placení daně jsou v § 160 odst. 3 uvedeny taxativně, což má mimo jiné přispět k odstranění nejistoty ohledně běhu těchto lhůt. Jelikož jsou oba odstavce formulovány obdobným způsobem („úkonem přerušujícím běh lhůty pro placení daně je“ a „lhůta pro placení daně neběží po dobu“), není důvod domnívat se, že by zákonodárce výčet skutečností stavících běh lhůty pro placení daně zamýšlel jako výčet demonstrativní.
[24] Skutečnost, že řízení vedené v souvislosti s placením daně před správním soudem zákonodárce nezařadil mezi důvody pro stavení lhůty pro placení daně, neznamená, že úprava obsažená v § 160 odst. 4 daňového řádu není kompletní. Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 3 Afs 415/2021
46 tuto skutečnost vyložil jako úmysl zákonodárce, nikoli jeho opomenutí, které by odůvodňovalo použití § 41 s. ř. s. Uvedl, že „pokud by zákonodárce hodlal tuto lhůtu stavět i z důvodu probíhajícího řízení vedeného v souvislosti s placením daní před správním soudem, pak by jej stejně tak, jak to učinil v § 148 odst. 4 písm. a) daňového řádu v souvislosti se stanovením daně, do § 160 odst. 4 zařadil. Jeho úmysl lhůtu pro placení daně z tohoto důvodu nestavět tak vylučuje použití § 41 s. ř. s.“. Ostatně lhůtu šesti let stanovenou daňovým řádem jako lhůtu pro placení daně nelze považovat za krátkou lhůtu, na kterou by bylo třeba reagovat úpravou v § 41 s. ř. s.
[25] Nejvyšší správní soud nemá důvod se od uvedených právních závěrů jakkoli odchylovat. Úpravu běhu a délky lhůt obsaženou v daňovém řádu považuje za samostatnou, plnohodnotnou úpravu vylučující aplikaci § 41 s. ř. s.
[26] Stěžovatel namítá, že sám Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 6. 2011, č. j. 1 Afs 30/2011
57 (dále jen „citovaný rozsudek“), uvedl prekluzivní lhůtu pro placení daně jako příklad lhůty, na niž dopadá § 41 s. ř. s. Nejvyšší správní soud v bodě 30 citovaného rozsudku uvedl, že dané ustanovení se uplatní pouze tehdy, pokud před soudem probíhá řízení ve věci, na níž mohou působit lhůty pro zánik práva. Jako příklad takové lhůty uvedl lhůtu pro vyměření daně ve smyslu § 47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2010, s tím, že od účinnosti daňového řádu je takovou lhůtou lhůta pro stanovení daně uvedená v § 148 daňového řádu a lhůta pro placení daně uvedená v § 160 daňového řádu. Citovaný rozsudek se tak zabýval spíše výkladem toho, na jaké lhůty typově ustanovení § 41 s. ř. s. dopadá. Dospěl přitom k závěru, že dopadá na lhůty prekluzivní (např. lhůtu pro vyměření daně ve smyslu § 47 zákona o správě daní a poplatků), nikoli však na lhůty promlčecí (např. lhůta pro placení daní ve smyslu § 70 zákona o správě daní a poplatků). Jako příklad prekluzivních lhůt uvedl Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku lhůty stanovené v § 148 a v § 160 daňového řádu. Z textu rozsudku však nelze dovozovat žádné další závěry týkající se vztahu těchto ustanovení k § 41 s. ř. s., resp. komplexnosti úpravy v nich uvedené. Citovaný rozsudek se aplikací ustanovení daňového řádu vůbec nezabýval. Navíc uvedené závěry byly prvním senátem Nejvyššího správního soudu vysloveny před tím, než se úpravou běhu lhůt vztahujících se k daňovým povinnostem zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku č. j. 9 Afs 95/2021
64, který vyslovil, že v oblasti daní daňový řád vytvořil vlastní komplexní úpravu běhu a stavení lhůt, v důsledku čehož se stal § 41 s. ř. s. v daňové oblasti obsoletní (nepoužitelný).
[27] K odkazu stěžovatele na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2021, č. j. 30 Af 103/2018
151, Nejvyšší správní soud uvádí, že není vázán právními názory vyslovenými správními soudy v prvním stupni. Podle § 17 odst. 1 s. ř. s. pouze v případech, kdy dospěje senát Nejvyššího správního soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, postoupí věc k rozhodnutí rozšířenému senátu. Citované ustanovení zajišťuje horizontální závaznost judikatury (tj. napříč judikaturou Nejvyššího správního soudu), vůbec se však netýká otázek vertikálních ve smyslu vázaností rozsudky krajských soudů. Stěžovatel se dovolává pouze rozsudku krajského soudu (a citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, který však byl vydán před rozsudkem rozšířeného senátu ze dne 1. 11. 2023, č. j. 9 Afs 95/2021
64). Nutno dodat, že i krajský soud, který v rozsudku č. j. 30 Af 103/2018
151 vyslovil, že úprava v § 160 daňového řádu není komplexní a nevylučuje aplikaci § 41 s. ř. s., tak učinil dříve, než se otázkou úpravy lhůt v daňovém řádu zabýval Nejvyšší správní soud právě v rozsudku rozšířeného senátu č. j. 9 Afs 95/2021
64, či v rozsudku č. j. 3 Afs 415/2021
46. Konstatoval, že stejně jako zákonodárce upravil v daňovém řádu nově a odlišně od § 41 s. ř. s. běh a délku lhůty pro stanovení daně, učinil tak v § 160 daňového řádu i u běhu a délky lhůty pro placení daně, když taxativně vymezil důvody přerušení (odst. 3) a stavení této lhůty (odst. 4). Ostatně i důvodová zpráva k daňovému řádu uvádí, že úkony, řízení a postupy, které přerušují běh lhůty pro placení daně jsou v § 160 odst. 3 uvedeny taxativně, což má mimo jiné přispět k odstranění nejistoty ohledně běhu těchto lhůt. Jelikož jsou oba odstavce formulovány obdobným způsobem („úkonem přerušujícím běh lhůty pro placení daně je“ a „lhůta pro placení daně neběží po dobu“), není důvod domnívat se, že by zákonodárce výčet skutečností stavících běh lhůty pro placení daně zamýšlel jako výčet demonstrativní.
[24] Skutečnost, že řízení vedené v souvislosti s placením daně před správním soudem zákonodárce nezařadil mezi důvody pro stavení lhůty pro placení daně, neznamená, že úprava obsažená v § 160 odst. 4 daňového řádu není kompletní. Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 3 Afs 415/2021
46 tuto skutečnost vyložil jako úmysl zákonodárce, nikoli jeho opomenutí, které by odůvodňovalo použití § 41 s. ř. s. Uvedl, že „pokud by zákonodárce hodlal tuto lhůtu stavět i z důvodu probíhajícího řízení vedeného v souvislosti s placením daní před správním soudem, pak by jej stejně tak, jak to učinil v § 148 odst. 4 písm. a) daňového řádu v souvislosti se stanovením daně, do § 160 odst. 4 zařadil. Jeho úmysl lhůtu pro placení daně z tohoto důvodu nestavět tak vylučuje použití § 41 s. ř. s.“. Ostatně lhůtu šesti let stanovenou daňovým řádem jako lhůtu pro placení daně nelze považovat za krátkou lhůtu, na kterou by bylo třeba reagovat úpravou v § 41 s. ř. s.
[25] Nejvyšší správní soud nemá důvod se od uvedených právních závěrů jakkoli odchylovat. Úpravu běhu a délky lhůt obsaženou v daňovém řádu považuje za samostatnou, plnohodnotnou úpravu vylučující aplikaci § 41 s. ř. s.
[26] Stěžovatel namítá, že sám Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 6. 2011, č. j. 1 Afs 30/2011
57 (dále jen „citovaný rozsudek“), uvedl prekluzivní lhůtu pro placení daně jako příklad lhůty, na niž dopadá § 41 s. ř. s. Nejvyšší správní soud v bodě 30 citovaného rozsudku uvedl, že dané ustanovení se uplatní pouze tehdy, pokud před soudem probíhá řízení ve věci, na níž mohou působit lhůty pro zánik práva. Jako příklad takové lhůty uvedl lhůtu pro vyměření daně ve smyslu § 47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2010, s tím, že od účinnosti daňového řádu je takovou lhůtou lhůta pro stanovení daně uvedená v § 148 daňového řádu a lhůta pro placení daně uvedená v § 160 daňového řádu. Citovaný rozsudek se tak zabýval spíše výkladem toho, na jaké lhůty typově ustanovení § 41 s. ř. s. dopadá. Dospěl přitom k závěru, že dopadá na lhůty prekluzivní (např. lhůtu pro vyměření daně ve smyslu § 47 zákona o správě daní a poplatků), nikoli však na lhůty promlčecí (např. lhůta pro placení daní ve smyslu § 70 zákona o správě daní a poplatků). Jako příklad prekluzivních lhůt uvedl Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku lhůty stanovené v § 148 a v § 160 daňového řádu. Z textu rozsudku však nelze dovozovat žádné další závěry týkající se vztahu těchto ustanovení k § 41 s. ř. s., resp. komplexnosti úpravy v nich uvedené. Citovaný rozsudek se aplikací ustanovení daňového řádu vůbec nezabýval. Navíc uvedené závěry byly prvním senátem Nejvyššího správního soudu vysloveny před tím, než se úpravou běhu lhůt vztahujících se k daňovým povinnostem zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku č. j. 9 Afs 95/2021
64, který vyslovil, že v oblasti daní daňový řád vytvořil vlastní komplexní úpravu běhu a stavení lhůt, v důsledku čehož se stal § 41 s. ř. s. v daňové oblasti obsoletní (nepoužitelný).
[27] K odkazu stěžovatele na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2021, č. j. 30 Af 103/2018
151, Nejvyšší správní soud uvádí, že není vázán právními názory vyslovenými správními soudy v prvním stupni. Podle § 17 odst. 1 s. ř. s. pouze v případech, kdy dospěje senát Nejvyššího správního soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, postoupí věc k rozhodnutí rozšířenému senátu. Citované ustanovení zajišťuje horizontální závaznost judikatury (tj. napříč judikaturou Nejvyššího správního soudu), vůbec se však netýká otázek vertikálních ve smyslu vázaností rozsudky krajských soudů. Stěžovatel se dovolává pouze rozsudku krajského soudu (a citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, který však byl vydán před rozsudkem rozšířeného senátu ze dne 1. 11. 2023, č. j. 9 Afs 95/2021
64). Nutno dodat, že i krajský soud, který v rozsudku č. j. 30 Af 103/2018
151 vyslovil, že úprava v § 160 daňového řádu není komplexní a nevylučuje aplikaci § 41 s. ř. s., tak učinil dříve, než se otázkou úpravy lhůt v daňovém řádu zabýval Nejvyšší správní soud právě v rozsudku rozšířeného senátu č. j. 9 Afs 95/2021
64, či v rozsudku č. j. 3 Afs 415/2021
46.
[28] K argumentaci stěžovatele, že se nejedná o ucelenou (výlučnou) úpravu, neboť i na jiných místech právního řádu jsou upraveny důvody stavení lhůty pro placení daně, lze uvést následující. Čl. II bod 9 zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád skutečně stanovil v přechodných ustanoveních, že zahájí
li oprávněný, na jehož návrh byla zastavena exekuce podle bodu 4, exekuční řízení podle správního nebo daňového řádu do 6 měsíců ode dne právní moci rozhodnutí o zastavení exekuce podle bodu 4, neběží po tuto dobu lhůta, v níž může exekuční správní orgán nařídit exekuci podle § 108 odst. 4 správního řádu, a lhůta pro placení daně podle § 160 daňového řádu. Přechodná ustanovení k občanskému soudnímu řádu tedy zajišťují, že v případě, kdy bude oprávněným orgán veřejné moci a jeho exekuční řízení bude zastaveno, lhůta pro nařízení exekuce podle správního řádu nebo lhůta pro placení daně podle daňového řádu nepoběží po dobu 6 měsíců od zastavení exekuce. Exekuce pohledávek, které budou dále vykonávány podle správního nebo daňového řádu, tedy nebude ohrožena marným uplynutím uvedených lhůt. Citovaná úprava vstoupila v účinnost ke dni 26. 11. 2012, tedy až poté, co vstoupil dne 1. 1. 2011 v účinnost daňový řád. Zákonodárce tak rozšířil původně taxativní výčet důvodů, které běh prekluzivní lhůty staví, avšak učinil tak výslovně (přímo v textu tohoto ustanovení je odkaz na lhůtu pro placení daně podle § 160 daňového řádu). Nelze však přehlédnout, že citované ustanovení upravuje zcela specifickou oblast právních vztahů, související se zavedeným omezením dvoukolejnosti výkonu rozhodnutí a exekuce. Nutno zdůraznit, že se jedná o přechodné ustanovení. Jeho postavení tak nelze srovnávat s § 41 s. ř. s., jenž s účinností od 1. 1. 2003 upravil stavení některých lhůt po dobu soudního řízení a jenž byl následně pro daňovou oblast nahrazen úpravou v daňovém řádu.
[29] Stěžovatel na podporu svého tvrzení, odkazuje rovněž na § 239a odst. 5 daňového řádu, dle kterého neběží lhůta pro placení daně též ode dne smrti zůstavitele do dne skončení řízení o pozůstalosti, dále na čl. II bod 9 zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád a na § 20 odst. 8 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání. K ustanovení § 239a odst. 5 daňového řádu Nejvyšší správní soud uvádí, že toto pravidlo (dříve uvedené v odst. 4) bylo v daňovém řádu zakotveno až s účinností od 1. 1. 2014, tedy po vstupu daňového řádu, a tedy i jeho § 160 v účinnost, a to jako projev nové úpravy právního nástupnictví v daňovém řádu související s rekodifikací soukromého práva. Jedná se tak o jakousi nepřímou novelizaci § 160 odst. 4 daňového řádu. S účinností od 1. 1. 2014 tedy uplatnění daňové pohledávky vůči zůstaviteli v rámci řízení o pozůstalosti má oproti předchozí úpravě vliv na běh lhůty pro placení daně. To však nic nemění na tom, že daňový řád je, co se týče běhu lhůt souvisejících s daňovými povinnostmi, lex specialis ve vztahu k § 41 s. ř. s.
[30] Odkaz stěžovatele na § 20 odst. 8 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, dle kterého přihláška veřejnoprávní pohledávky do konkurzu staví běh promlčecích a prekluzívních lhůt, považuje Nejvyšší správní soud za mimoběžný, neboť uvedený zákon pozbyl účinnosti ke dni 31. 12. 2007. Bez ohledu na obsah citovaného ustanovení Nejvyšší správní soud konstatuje, že z ustanovení, které pozbylo účinnosti ke dni 31. 12. 2007, nelze vyvozovat žádné závěry týkající se daňového řádu účinného od 1. 1. 2011.
[31] S ohledem na výše uvedené se Nejvyšší správní soud ztotožnil s právním názorem krajského soudu uvedeným v napadeném rozsudku, a to, že § 41 s. ř. s. není aplikovatelný na lhůtu pro placení daně, neboť daňový řád obsahuje v § 160 zvláštní, samostatnou a plnohodnotnou úpravu stavení této lhůty. Nejvyšší správní soud uzavírá, že § 160 daňového řádu působí jako lex specialis vůči § 41 s. ř. s. Uplatní se tak závěr rozšířeného senátu, že § 41 s. ř. s. je pro daňovou oblast nepoužitelný.
[32] Jelikož u položek č. 1 až 9 výkazu nedoplatků nedošlo podle správního spisu před koncem šestileté prekluzivní lhůty (ten připadl na den 17. 10. 2018, o čemž není mezi stranami sporu) ke vzniku žádné skutečnosti, která by stavěla nebo přerušila běh této lhůty, dospěl krajský soud ke správnému závěru, že lhůta k placení daně u těchto nedoplatků uplynula, tudíž zaniklo právo vybrat a vymáhat daň. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že krajský soud v řízení vedeném pod sp. zn. 29 Af 86/2012 přiznal odkladný účinek žalobě proti rozhodnutím o odvolání, kterými byla potvrzena rozhodnutí o stanovení předmětných daní z přidané hodnoty. Stěžovatel bez detailnější argumentace namítá, že nemohl od přiznání odkladného účinku žalobě činit žádné úkony směřující k vymožení nedoplatků uvedených pod položkami č. 1 až 9 výkazu nedoplatků. Tato skutečnost však nemůže zvrátit zánik práva, který nastal v důsledku běhu času, resp. v důsledku uběhnutí prekluzivní lhůty, kterou zákonodárce stanovil jako časově omezený interval pro vybrání a vymáhání daně. Nejvyšší správní soud totiž již výše zdůraznil, že se jedná u placení daně o lhůtu 6 let, což nelze považovat za krátkou lhůtu. Navíc nelze odhlédnout od toho, že v nyní posuzovaném případě ani nenastala situace, že by nebylo vůbec možné daň vymáhat či učinit úkon stavící nebo přerušující běh lhůty. Krajský soud totiž v řízení vedeném pod sp. zn. 29 Af 86/2012 vydal rozsudek již dne 30. 10. 2017 (v řízení o kasační stížnosti proti tomuto rozsudku pak Nejvyšší správní soud zamítl návrh stěžovatelky na přiznání odkladného účinku) a konec šestileté prekluzivní lhůty připadl až na den 17. 10. 2018. Námitka stěžovatele tak není důvodná, neboť mohl činit úkony směřující k vymožení nedoplatků.
IV. Závěr a náklady řízení
[33] Řízení o kasační stížnosti žalobkyně Nejvyšší správní soud zastavil pro nezaplacení soudního poplatku podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve spojení s § 47 písm. c) s. ř. s. a § 120 s. ř. s.
[34] Kasační stížnost žalovaného Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou, a proto ji podle § 110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[35] O nákladech řízení o kasační stížnosti žalobkyně Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 3 věty první s. ř. s. (ve spojení s § 120 s. ř. s.), podle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo
li řízení zastaveno.
[36] O nákladech řízení o kasační stížnosti žalovaného Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyni v řízení o kasační stížnosti žalovaného žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2026
David Hipšr
předseda senátu