I. Před podáním žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu je v říze- ní vedeném podle správního řádu č. 500/2004 Sb. třeba vždy nejprve vyčerpat pro- cesní prostředek ochrany proti nečinnosti ve správním řízení, kterým je návrh nad- řízenému správnímu orgánu dle $ 80 odst. 3 správního řádu. II. Bylo-li správní rozhodnutí, které nabylo právní moci za účinnosti správního řádu č. 71/1967 Sb., správním soudem zrušeno již za účinnosti správního řádu č. 500/2004 Sb., postupuje se v dalším řízení podle nového správního řádu (6 179 odst. 1 věta druhá správního řádu č. 500/2004 Sb., a contrario). IIL. Nadřízeným správním orgánem stavebního úřadu městského obvodu nebo 2 4 městské části je magistrát daného statutárního města, pokud není tato působnost svěřena zvláštnímu orgánu města ($ 139 odst. 5 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích).
I. Před podáním žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu je v říze- ní vedeném podle správního řádu č. 500/2004 Sb. třeba vždy nejprve vyčerpat pro- cesní prostředek ochrany proti nečinnosti ve správním řízení, kterým je návrh nad- řízenému správnímu orgánu dle $ 80 odst. 3 správního řádu. II. Bylo-li správní rozhodnutí, které nabylo právní moci za účinnosti správního řádu č. 71/1967 Sb., správním soudem zrušeno již za účinnosti správního řádu č. 500/2004 Sb., postupuje se v dalším řízení podle nového správního řádu (6 179 odst. 1 věta druhá správního řádu č. 500/2004 Sb., a contrario). IIL. Nadřízeným správním orgánem stavebního úřadu městského obvodu nebo 2 4 městské části je magistrát daného statutárního města, pokud není tato působnost svěřena zvláštnímu orgánu města ($ 139 odst. 5 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích).
Podání kasační stížnosti správním orgá- nem proti rozsudku krajského soudu, jímž bylo jeho rozhodnutí, příp. i rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušeno, nezba- vuje správní orgány povinnosti pokračovat ve správním řízení a řídit se přitom závazným právním názorem krajského soudu, a pokud tak nečiní, může se podle okolností jednat o nečinnost, proti níž se lze bránit podáním žaloby podle $ 79 a násl. s. ř. s. (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007, čj. 2 Ans 3/2006-49, publikované pod č. 1255/2007 Sb. NSS). V předmětné věci ovšem takový stav trval pouze do právní moci rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2006, čj. 5 As 23/2006-173, jímž byl právě ke kasační stíž- nosti Magistrátu města Plzně rozsudek Kraj- ského soudu v Plzni ze dne 7. 12. 2005, čj. 30 Ca 7/2003-88, zrušen a věc vrácena tomu- to soudu k dalšímu řízení, a tudíž došlo při- nejmenším do nového rozhodnutí krajského soudu k obnovení právní moci původních 883 1683 správních rozhodnutí Magistrátu města Plz- ně i úřadu. V každém případě se však Nejvyšší správ- ní soud plně ztotožňuje s názorem krajského soudu v tom, že nezbytnou podmínkou řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správ- ního orgánu je podle $ 79 odst. 1 s. ř. s. bez- výsledné vyčerpání procesních prostředků, které má žalobce k ochraně proti nečinnosti k dispozici ve správním řízení. Jak konstato- val krajský soud, uvedená podmínka vychází z celkové koncepce správního soudnictví v České republice, která je založena na subsi- diaritě ochrany veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob ve správním soudnictví oproti ochraně, která je těmto právům poskytována v rámci veřejné správy. Před použitím některé z žalob ve správním soudnictví je tedy nutné vždy vyčerpat řádné opravné prostředky či jiné procesní pro- středky nápravy, které jsou k dispozici v říze- ní před správním orgánem. Tato zásada je v obecné rovině vyjádřena v $ 5 s. ř. s. a je pak pro jednotlivé typy žalob konkretizována v $ 68 písm. a), $ 79 odst. 1 a $ 85 s. ř. s. Takovým prostředkem ochrany proti ne- činnosti je ve správním řízení žádost k nadří- zenému správnímu orgánu podle $ 80 odst. 3 správního řádu. Obdobně v řízení daňovém je takovým procesním prostředkem podnět nadřízenému správci daně podle $ 34c odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplat- ků, ve znění pozdějších předpisů (viz rozsu- dek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2007, čj. 2 Ans 4/2007-53). V daném případě tedy nepostačuje, pokud Magistrát města Plz- ně věděl o tom, že jeho rozhodnutí stejně ja- ko rozhodnutí úřadu bylo zrušeno, a že tudíž v předmětném správním řízení bylo nutno pokračovat. Domáhalli se stěžovatel ochrany před nečinností úřadu, měl tak nejprve uči- nit v souladu s $ 80 odst. 3 správního řádu u nadřízeného správního orgánu a teprve po- kud by taková žádost nebyla úspěšná, mohl stěžovatel podat žalobu na soud. Stěžovatel přitom ani nezpochybňuje zá- věr krajského soudu, že předmětné správní řízení mělo být po zrušujícím rozsudku kraj- ského soudu dále vedeno podle správního řá- 884 du, a že tedy stěžovatel měl k dispozici pro- cesní prostředek ochrany před nečinností podle $ 80 odst. 3 správního řádu. Z výkladu $ 179 odst. 1 správního řádu a contrario nevy- plývá nic jiného, než že po zrušení pravomoc- ného správního rozhodnutí, k němuž došlo již za účinnosti správního řádu, se v dalším říze- ní postupuje podle tohoto procesního před- pisu. Krajský soud zcela správně vycházel z toho, že postup podle dosavadních proces- ních předpisů za účinnosti nového procesní- ho předpisu je vždy výjimkou, která se použi- je pouze tam, kde tak přechodná ustanovení nového zákona výslovně stanoví (viz rozsu- dek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2007, čj. 1 Azs 55/2006-60). Na daný případ žádné z přechodných ustanovení správního řádu použít nelze. Se stěžovatelem nelze souhlasit ani v tom, že by nadřízeným správním orgánem Úřadu v řízeních podle stavebního zákona byl nikoli Magistrát města Plzně, ale Krajský úřad Pl- zeňského kraje. S touto námitkou stěžovatele se Nejvyšší správní soud již vypořádal v roz- sudku ze dne 28. 11. 2006, čj. 5 As 23/2006- -173, v němž mimo jiné konstatoval, že zákon č. 320/2002 Sb. sice převedl působnost okres- ních úřadů ve stavebním řízení na krajské úřa- dy, ovšem magistráty statutárních měst nebyly okresními úřady, a proto se jejich pravomoci tato změna nemohla dotknout. Nejvyšší správ- ní soud tedy na tuto argumentaci v předmět- né věci odkazuje a dodává, že sice podle $ 117 odst. 3 stavebního zákona, ve znění účinném od 1. 1. 2003, byly krajské úřady nadřízeným správním orgánem stavebních úřadů měst a obcí, nejednalo se však o zvláštní úpravu ve vztahu k ustanovení $ 139 odst. 5 zákona o obcích, jak tvrdil stěžovatel Ustanovení $ 117 odst. 3 stavebního zákona se vztahovalo na „stavební úřady měst a obcí“, tedy na městské a obecní úřady měst a obcí i na ma- gistráty statutárních měst včetně magistrátů územně členěných statutárních měst. Úřad městského obvodu nebo městské části však nemůže být „stavebním úřadem města nebo obce“, ale právě jen stavebním úřadem měst- ského obvodu nebo městské části. Pokud te- dy byla v územně členěných statutárních městech působnost stavebního úřadu statu- tem svěřena v souladu s $ 117 odst. 1 písm. d) stavebního zákona a s $ 130 písm. c) a $ 139 odst. 2 zákona o obcích úřadům městských obvodů nebo městských částí, byl jejich od- volacím, a tedy i bezprostředně nadřízeným správním orgánem podle $ 139 odst. 5 záko- na o obcích magistrát daného statutárního města. Tak tomu je i v případě města Plzně (čl. 2 odst. 1 přílohy č. 7 vyhlášky statutární- ho města Plzně č. 8/2001, Statut města, ve znění pozdějších předpisů). Ke změně, po- kud jde o stavební úřady městských obvodů či městských částí, nedošlo ani zákonem č. 183/2006 Sb. (nový stavební zákon) [viz $ 13 odst. 1 písm. d) citovaného zákona]. Nový sta- vební zákon také nadále počítá v řadě svých ustanovení s nadřízeností krajských úřadů vůči stavebním úřadům obcí, výslovně ji však již nestanoví, neboť tak činí ustanovení $ 178 odst. 2 správního řádu a tento vztah vyplývá iz 667 odst. 1 písm. a) zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozděj- ších předpisů. I v současné době ovšem platí, že stavební úřad městské části nebo městské- ho obvodu není „orgánem obce“, ale právě orgánem městského obvodu nebo městské části, a jeho bezprostředně nadřízeným správ- ním orgánem tedy zůstává podle $ 178 odst. 1 správního řádu a $ 139 odst. 5 zákona o ob- cích magistrát daného statutárního města, pokud není tato působnost svěřena zvláštní- mu orgánu města. Jestliže tedy stěžovatel byl oprávněn ob- rátit se na Magistrát města Plzně jako na nad- řízený orgán úřadu se žádostí o uplatnění opatření proti nečinnosti, a přesto tak neuči- nil, nevyčerpal možné prostředky ochrany před nečinností ve správním řízení. Chyběla zde tedy nezbytná podmínka řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti Úřadu městské- ho obvodu Plzeň 4, a proto byla žaloba dů- vodně krajským soudem odmítnuta. 1684 Řízení před soudem: žalobní námitky; důvody kasační stížnosti; přímá aplikace ústavní normy Správní trestání: zánik odpovědnosti za přestupek k čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (v textu též „Listina“) k čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky k $ 109 odst. 3 soudního řádu správního k $ 22 odst. 1 písm. h) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění zákonů č. 411/2005 Sb. a č. 215/2007 Sb. sy Z čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod lze dovodit rozšíření výjimek z vázanosti soudu důvody kasační stížnosti nad jejich rámec zakotvený v $ 109 odst. 3 s. ř. s. Protože $ 109 odst. 3 s. ř. s. představuje normu procesněprávní a čl. 40 odst. 6 Listiny má povahu hmotněprávní, je třeba připomenout, že smysl procesních no- rem spočívá ve vytváření mechanismů k ochraně hmotného práva. Procesní normy nelze vnímat jako samoúčelné a tím spíše nemohou představovat překážku pro apli- kaci ústavně zaručené hmotněprávní normy. Proto může Nejvyšší správní soud pří- mo aplikovat čl. 40 odst. 6 Listiny i za situace, kdy stěžovatelka tuto námitku v kasač- ní stížnosti vůbec neuplatnila.
Jaroslav M. proti Úřadu městského obvodu Plzeň 4 o vydání rozhodnutí, o kasační stíž-