7 Ao 20/2021 – Nejvyšší správní soud

7 Ao 20/2021- 46 - text

7 Ao 20/2021 - 51

pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci navrhovatelky: nezl. S. S., zastoupena JUDr. Tomášem Nielsenem, advokátem se sídlem Kozí 916/5, Praha 1, proti odpůrci: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2, v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy ze dne 20. 8. 2021, č. j. MZDR 14600/2021 19/MIN/KAN,

I. Návrh se odmítá jako zjevně neopodstatněný.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

19. Opatření jsou nastavena tak, aby co nejvíce přispěla k ochraně veřejného zdraví a zároveň co nejméně zasahovala do základních lidských práv. Případný diskomfort adresátů je minimalizován. [8] Přestože průběh onemocnění covid 19 byl u dětí do 18 let dosud mírnější než u starších věkových kategorií, je namístě zvýšená opatrnost s ohledem na data ze zahraničí. Šíří se nové mutace koronaviru a v USA byl již v srpnu zaznamenán rekordní počet dětí hospitalizovaných s covid 19, což je jasné varování. Jelikož se epidemie šíří ve vlnách, předznamenává vývoj z jiných zemí možný vývoj v našem státě. Odpůrce je povinen předcházet možným negativním dopadům další vlny epidemie. Odpůrce dále zdůraznil, že závěry ECDC nijak nepřekrucuje, ale pouze je do textu mimořádného opatření přejímá. Nemůže s ohledem na vývoj v zahraničí spoléhat na to, že u dětí bude i do budoucna průběh onemocnění mírnější. Děti navíc mohou onemocnění ve větší míře znovu rozšířit do nejrizikovějších skupin populace, v nichž je stále nezanedbatelné množství neočkovaných. Nelze rovněž mechanicky vycházet z dat získaných testováním ve školách na konci školního roku. V průběhu léta se totiž stala dominantní variantou onemocnění covid 19 mutace delta, která je extrémně nakažlivá a nebezpečnější. Odpůrce promítl do mimořádného opatření v rámci testu proporcionality rovněž to, že v době vydání mimořádného opatření byly počty pozitivních případů stabilizované. Nelze rovněž pominout, že šíření onemocnění covid 19 se odehrává ve vlnách, přičemž ke zvyšování počtu nově odhalených nakažených osob docházelo v zimních a jarních měsících roku 2020. V letních měsících docházelo naopak k poklesu. Prvních 7 měsíců roku 2021 přitom trendy z předchozího roku kopírovalo. Lze proto předpokládat, že v podzimních měsících se budou počty nakažených opět zvyšovat, byť pravděpodobně méně než loni. Efekt vakcinace na riziko šíření nemoci covid 19 dokládá analýza Ústavu zdravotnických informací a statistiky. Odpůrce dále uvedl, že skutečně přijal řadu dalších opatření, jejichž cílem je eliminovat riziko rozšíření nemoci covid

19. Každé z nich má ovšem své opodstatnění, neboť dílčí opatření není s to dosáhnout úplného zamezení šíření onemocnění covid

19. Odpůrce se proto jednotlivými opatřeními snaží co nejvíce snížit riziko nákazy na místech, kde dochází ke kumulaci většího počtu osob. Školská zařízení mezi tato místa bezpochyby patří. [9] S ohledem na uvedené odpůrce navrhl, aby Nejvyšší správní soud návrh zamítl. IV. [10] Navrhovatelka podala k vyjádření odpůrce repliku. Uvedla, že odpůrce si zjevně musí být vědom toho, že neunáší důkazní břemeno. Zaměřuje se na konkrétní ustanovení mimořádného opatření, aby odvedl pozornost od skutečností tvrzených navrhovatelkou, tedy že nejsou dány důvody pro vydání jakéhokoliv mimořádného opatření. Konkrétně odpůrce nepředložil žádný důkaz o tom, že použití prostředků ochrany dýchacích cest snižuje možnost nákazy nemocí covid

19. Dále odpůrce nijak nedoložil, proč by se právě děti ve školách měly stát původci vzniku ohnisek a šířit onemocnění. Odpůrce zcela ignoruje Úmluvu o právech dítěte a zneužívá děti jako jakýsi štít proti šíření nemoci covid 19 do dospělé populace. Takovému jednání nelze poskytovat soudní ochranu. Nepodložené a nekonkrétní je rovněž tvrzení odpůrce o rekordním počtu nakažených dětí v USA. Odpůrce pak zjevně nevnímá rozdíl mezi nárůstem podílu hlášených případů a nárůstem počtu nakažených osob. Jeho argumentace týkající se výskytu mutace delta je vnitřně rozporná. Odpůrce uvádí, že tato mutace je extrémně nakažlivá a nebezpečnější a že tvoří 90 % všech zjištěných případů. I za tohoto stavu však považuje situaci za stabilizovanou. Odpůrce se zjevně snaží vyložit epidemiologickou situaci tak, aby jej opravňovala k vydání mimořádného opatření. Cílem odpůrce tak není ochrana veřejného zdraví, ale samotné vydávání mimořádných opatření. Přestože je dle Úmluvy o právech dítěte nutné vždy upřednostnit zájem dětí před zájmy ostatními a zasahovat do práv dětí jen v nejnutnějších případech, nařídil odpůrce testování dětí ve školských zařízeních, aniž by předtím přistoupil k testování v továrnách a výrobních provozech, kde se kumuluje výrazně větší počet osob. V. [11] Nejvyšší správní soud je k posouzení věci povolán na základě § 13 pandemického zákona ve spojení s § 101a a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“); v tomto ohledu nejprve konstatuje, že návrh byl podán včas, osobou oprávněnou a za splněné považuje i další podmínky řízení, včetně aktivní procesní legitimace navrhovatelky. O jejím splnění ve vztahu k mimořádnému opatření nemá soud pochyby, neboť navrhovatelka je žákyní 5. třídy základní školy. Napadené opatření obecné povahy na ni tedy přímo dopadá a právě v důsledku toho navrhovatelka tvrdí zkrácení svých práv. [12] Na podkladě této aktivní procesní legitimace navrhovatelky a v mezích jí tvrzeného zásahu do práv se poté Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda se nejedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 13 odst. 3 pandemického zákona: Je li návrh zjevně neopodstatněný, soud jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne. Pokud soud nepostupuje podle věty první, návrh se projednává přednostně. [13] K uvedenému ustanovení Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 22. 4. 2021, č. j. 2 Ao 1/2021 19, uvedl, že kategorie zjevně neopodstatněného návrhu je neurčitým právním pojmem. Zákonodárce užitím neurčitých pojmů dává orgánu aplikujícímu právní předpis prostor, aby posoudil, zda konkrétní situace patří do rozsahu neurčitého pojmu, či nikoli. Pojem „zjevné neopodstatněnosti“ lze zásadně ztotožnit s pojmem „návrh, který zjevně nemůže být úspěšný“ (§ 36 s. ř. s.). Byť zákonodárce užil odlišných slovních výrazů, v jejich smyslu nelze vnímat podstatné významové nuance, které by vylučovaly aplikovatelnost již vyslovených judikaturních závěrů. Jinými slovy, neopodstatněnost návrhu je tentýž výraz pro jeho nedůvodnost. „Nedůvodnost přitom značí, že návrh není úspěšný. Zjevná neopodstatněnost návrhu je tak výrazovým synonymem pro návrh, který zjevně nemůže být úspěšný. […] Podle Nejvyššího správního soudu je již na základě tvrzení navrhovatele bez nutnosti hlubšího zkoumání a provedení jakéhokoliv dokazování nesporně a jednoznačně možno konstatovat, že návrh nemá šanci na úspěch.“ [14] Z citovaného usnesení vyšel Nejvyšší správní soud také v usnesení ze dne 18. 5. 2021, č. j. 5 Ao 2/2021 52, které se rovněž týkalo testování dětí a žáků, a to v období před letními prázdninami. V něm soud uvedl, že v § 13 pandemického zákona vyjádřil zákonodárce jasný záměr směřující k tomu, aby návrhy na zrušení mimořádných opatření podle pandemického zákona a podle § 69 odst. 1 písm. b) či i) zákona o ochraně veřejného zdraví vydané ve stavu pandemické pohotovosti byly projednány ve zrychleném režimu. Zákonodárce tedy usiloval o rychlý věcný přezkum podaných návrhů. Na straně druhé ovšem evidentně vycházel i z potřeby určité ekonomie řízení a umožnil soudu relativně snadné odmítnutí návrhu, shledá li, že je „zjevně neopodstatněný“. O jaké situace by se mělo v praxi jednat, pandemický zákon nijak nevymezuje. Podle Nejvyššího správního soudu lze nicméně dovodit, že to budou zpravidla takové situace, kdy bude prima facie jasné, že podaný návrh nemůže být úspěšný, neboť půjde o skutkově i právně jednoznačnou věc, v níž právní závěr vyplývá z textu zákona bez potřeby interpretace. Podobná je i situace, kdy se Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací praxi „již obdobnou věcí zabýval“. Neshledá li soud důvod pro odchýlení se od svého předchozího právního názoru, není důvod, aby ve velmi specifickém režimu soudního přezkumu podle pandemického zákona nemohl využít právě institut zjevné neopodstatněnosti. Jeho smysl a účel je třeba vnímat tak, že jde o kompenzaci tlaku vyvolaného potřebou přednostního projednání návrhu a současně jistou ochranu Nejvyššího správního soudu před zahlcením. [15] Na základě těchto východisek pak Nejvyšší správní soud v usnesení č. j. 5 Ao 2/2021 52 dovodil, že posuzovaný návrh je třeba odmítnout jako zjevně neopodstatněný. Soud se totiž již otázkou zákonnosti testování žáků a souvisejícími otázkami zabýval, a to zejména v rozsudku ze dne 6. 5. 2021, č. j. 5 Ao 1/2021

95. Nejvyšší správní soud následně shrnul nosné závěry rozsudku č. j. 5 Ao 1/2021 95 a dovodil, že v něm již vypořádal jádro argumentace uplatněné také v návrhu ve věci sp. zn. 5 Ao 2/2021. Neshledal přitom důvod „odchýlit se od závěrů přijatých v uvedeném rozsudku, nota bene v situaci, kdy tyto závěry v mnohém vycházejí a navazují na předchozí judikaturu a sice na zamítavé rozsudky Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 6 Ao 1/2021 a sp. zn. 6 Ao 2/2021 ve věci antigenního testování zaměstnanců; současně soud nevidí ani žádný jiný důvod, pro který by bylo rozumné a respektující ekonomii soudního procesu, aby nyní podaný návrh projednal běžnou procedurou.“ Za této situace proto dospěl k závěru, že je třeba návrh odmítnout jako zjevně neopodstatněný podle § 13 odst. 3 věta první pandemického zákona. Stejně postupoval Nejvyšší správní soud i v dalších usneseních (např. č. j. 5 Ao 8/2021 84, č. j. 5 Ao 10/2021 48, č. j. 5 Ao 13/2021 49, č. j. 5 Ao 11/2021 38 atp.). Jeho postup přitom aproboval i Ústavní soud (srov. usnesení ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. III. ÚS 1498/2021, ze dne 22. 6. 2021 sp. zn. III. ÚS 1430/2021 či ze dne 22. 6. 2021 sp. zn. III. ÚS 1482/21). [16] V nyní posuzované věci nastala obdobná situace. Návrhová argumentace zpochybňuje v podstatě pouze naplnění zákonného předpokladu pro vydání mimořádného opatření, jímž je dle § 69 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví existence epidemie, případně nebezpečí jejího vzniku. Pouze okrajově navrhovatelka obecně poukázala na nedostatky odůvodnění povinnosti nosit prostředky ochrany dýchacích cest. [17] Navrhovatelka tvrdí, že na území České republiky není epidemie onemocnění covid 19 a neexistují ani indicie, které by naznačovaly, že vznik epidemie tohoto onemocnění hrozí. Tento závěr dovozuje z nepřesnosti a nepravdivosti dat prezentovaných odpůrcem. [18] Obdobnými námitkami se již Nejvyšší správní soud zabýval, a to např. v rozsudku ze dne 20. 5. 2021, č. j. 10 Ao 1/2021 148, kde konstatoval nebezpečnost nemoci covid 19 i její smrtnost a za notoriety považoval 30 tisíc zemřelých s touto nemocí i hrozící kolaps zdravotnictví. Existence či nebezpečí vzniku epidemie přitom byla stejně jako v této věci předpokladem vydání opatření, jež bylo předmětem přezkumu. Konkrétně soud uvedl, že „nebyl důvod provádět dokazování směrem ke zjištění nebezpečnosti nemoci COVID 19, kterou navrhovatelka v části podání zlehčovala tím, že se svou nebezpečností neliší od běžné chřipky. Nebylo třeba dokazovat ani smrtnost a podobné údaje spojené s chorobou COVID 19, neboť nebezpečí spojená s touto nemocí považuje soud za notorietu. Je všeobecně známo, a není třeba prokazovat, že za poslední rok v souvislosti s touto nemocí zemřelo více než 30 tisíc občanů a na počátku roku 2021 se české nemocnice přiblížily kolapsu. Pro nynější řízení nebylo tudíž třeba zjišťovat přesnou míru smrtnosti spojenou s COVIDem, ani provádět nějaká komplikovaná srovnání s běžnou chřipkou či rakovinou. Proto při jednání předseda senátu vysvětlil zástupci navrhovatelky, že nebude provedena ani sada důkazů, která měla prokazovat nebezpečí nemoci COVID a postupy českých orgánů při jiných pandemiích (žádná pandemie či epidemie v tuzemsku po roce 1989 se svými dopady nikdy ani nepřiblížila pandemii nynější).“ Na tyto závěry Nejvyšší správní soud navázal v rozsudku ze dne 30. 7. 2021, č. j. 5 Ao 25/2021 51, kde k argumentaci zlehčující nebezpečnost onemocnění covid 19 uvedl, že „nebezpečí spojené s touto nemocí je všeobecně známé, neboť v souvislosti s touto nemocí zemřelo pouze v ČR více než 30 tisíc osob a v 1. čtvrtletí roku 2021 se české nemocnice přiblížily kolapsu. Přitom je rovněž obecně známo, že čísla udávající tzv. nadúmrť, tedy o kolik osob zemřelo v době pandemie více, než by odpovídalo průměrným počtům zemřelých za dané období, jsou ještě vyšší (…). K tomu by bylo možné hovořit o dalších osobách, které sice v důsledku onemocnění COVID 19 či v důsledku zmiňovaného přetížení zdravotního systému nezemřely, nesou si však trvalé zdravotní následky, rovněž by bylo možné zmínit obrovské ekonomické náklady pandemie atd.“

47. V rozsudku č. j. 7 Ao 21/2021

46 uvedl: „Nejvyšší správní soud nijak nezpochybňuje studii, na kterou navrhovatelka odkazuje, a dle které mohou i očkované osoby být přenašeči koronaviru. Nelze však přehlížet, že s obdobnou argumentací by se dalo operovat také v případě zbylých opatření, neboť žádné z nich nezaručuje dokonalou ochranu před koronavirem. Stejně tak by bylo možné namítnout, že i testované osoby mohou být s ohledem na spolehlivost testů přenašeči koronaviru, a mohou tak nakazit další jedince, stejně jako osoby, které již koronavirus prodělaly (možnost reinfekce), či které používají prostředky ochrany dýchacích cest (účinnost těchto prostředků). Při stanovení všech jednotlivých opatření musí brát odpůrce nutně v úvahu, že jejich účinnost proti onemocnění covid

19 nebude absolutní, což platí i v případě očkování. Stále se však nepochybně jedná o prostředky způsobilé ve větší či menší míře snížit riziko tohoto onemocnění. Skutečnost, že i očkované osoby mohou být zdrojem nákazy, tedy nezpůsobuje vnitřní rozpor napadeného mimořádného opatření, jehož účelem je zajistit optimální učební a sociální prostředí a zároveň omezit riziko přenosu koronaviru. Odpůrce toliko identifikoval očkování jako jedno z možných opatření snižujících riziko přenosu infekce, stejně jako v případě provedení testu či používání prostředků ochrany dýchacích cest. Na takovém postupu Nejvyšší správní soud neshledává nic závadného (…).“

[25] K povinnosti nošení prostředků ochrany dýchacích cest, respektive dostatečnosti jejího odůvodnění v mimořádném opatření, pak v citovaném rozsudku na základě obdobných námitek uvedl: „Napadeným mimořádným opatřením tedy byla povinnost nošení prostředků ochrany dýchacích cest stanovena jen za specifických okolností jako variantní řešení, a to na krátkou dobu osmi pracovních dnů. Nejedná se o žádnou obecnou, plošně nařízenou dlouhodobou povinnost; nadto se jí lze vyhnout podstoupením testování. Není tedy možné klást na odůvodnění této povinnosti stejné nároky jako v případě opatření, jehož předmětem je právě a pouze stanovení povinnosti nošení prostředků ochrany dýchacích cest, jako tomu bylo v rozsudku č. j. 8 Ao 17/2021

47. V rozsudku č. j. 7 Ao 21/2021 46 uvedl: „Nejvyšší správní soud nijak nezpochybňuje studii, na kterou navrhovatelka odkazuje, a dle které mohou i očkované osoby být přenašeči koronaviru. Nelze však přehlížet, že s obdobnou argumentací by se dalo operovat také v případě zbylých opatření, neboť žádné z nich nezaručuje dokonalou ochranu před koronavirem. Stejně tak by bylo možné namítnout, že i testované osoby mohou být s ohledem na spolehlivost testů přenašeči koronaviru, a mohou tak nakazit další jedince, stejně jako osoby, které již koronavirus prodělaly (možnost reinfekce), či které používají prostředky ochrany dýchacích cest (účinnost těchto prostředků). Při stanovení všech jednotlivých opatření musí brát odpůrce nutně v úvahu, že jejich účinnost proti onemocnění covid 19 nebude absolutní, což platí i v případě očkování. Stále se však nepochybně jedná o prostředky způsobilé ve větší či menší míře snížit riziko tohoto onemocnění. Skutečnost, že i očkované osoby mohou být zdrojem nákazy, tedy nezpůsobuje vnitřní rozpor napadeného mimořádného opatření, jehož účelem je zajistit optimální učební a sociální prostředí a zároveň omezit riziko přenosu koronaviru. Odpůrce toliko identifikoval očkování jako jedno z možných opatření snižujících riziko přenosu infekce, stejně jako v případě provedení testu či používání prostředků ochrany dýchacích cest. Na takovém postupu Nejvyšší správní soud neshledává nic závadného (…).“ [25] K povinnosti nošení prostředků ochrany dýchacích cest, respektive dostatečnosti jejího odůvodnění v mimořádném opatření, pak v citovaném rozsudku na základě obdobných námitek uvedl: „Napadeným mimořádným opatřením tedy byla povinnost nošení prostředků ochrany dýchacích cest stanovena jen za specifických okolností jako variantní řešení, a to na krátkou dobu osmi pracovních dnů. Nejedná se o žádnou obecnou, plošně nařízenou dlouhodobou povinnost; nadto se jí lze vyhnout podstoupením testování. Není tedy možné klást na odůvodnění této povinnosti stejné nároky jako v případě opatření, jehož předmětem je právě a pouze stanovení povinnosti nošení prostředků ochrany dýchacích cest, jako tomu bylo v rozsudku č. j. 8 Ao 17/2021

63. Stejně jako v případě rozdílného přístupu k validitě testů zde postačí stručnější odůvodnění, které vysvětlí podstatu a smysl ukládané povinnosti, neboť se nejedná o stěžejní část mimořádného opatření. Tomuto požadavku přitom odpůrce dostál, neboť odůvodnění obsahuje odkazy na stanovisko Centra pro kontrolu nemocí Guidance for COVID 19 Prevention in K 12 Schools či na studii Reduction of secondary transmission of SARS CoV 2 in households by face mask use, disinfection and social distancing: a cohort study in Beijing, China, z nichž odpůrce čerpal. Jak již uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 9 Ao 8/2021 45, ’[t]akový odkaz přitom může být základem pro seriózní věcnou diskuzi, neboť s tam uvedenými závěry lze již věcně polemizovat.’ S ohledem na rozsah a intenzitu uložené povinnosti lze odkazy na uvedené studie považovat za dostatečné, neboť vysvětlují smysl nošení prostředků ochrany dýchacích cest v případě kontaktu dětí a žáků ve školských zařízeních. Rovněž nelze přehlížet, že současně s nyní přezkoumávaným mimořádným opatřením bylo (a dosud je) účinné mimořádné opatření odpůrce ze dne 30. 7. 2021, č. j. MZDR 15757/2020 56/MIN/KAN, ve znění mimořádného opatření ze dne 27. 8. 2021, č. j. MZDR 15757/2020 58/MIN/KAN, které upravuje plošnou povinnost nošení prostředků ochrany dýchacích cest. Právě toto opatření se pak zabývá také negativními dopady této povinnosti, jak požaduje navrhovatelka. Je určitým deficitem nyní přezkoumávaného mimořádného opatření, že na toto obecné mimořádné opatření podpůrně neodkazuje; nejedná se však o nedostatek natolik zásadní, aby vedl ke zrušení napadeného mimořádného opatření. Jak již totiž bylo uvedeno výše, je nutné zohlednit, že jeho předmětem jsou primárně jiné povinnosti. Nelze proto rozumně trvat na tom, aby bylo každé jednotlivé ustanovení odůvodněno naprosto detailním a vyčerpávajícím způsobem, notabene za situace, kdy je daná problematika detailněji rozebrána v jiném souběžně účinném mimořádném opatření odpůrce.“ Nejvyšší správní soud tedy shledal, že odůvodnění dané povinnosti naplňuje požadavky zákona, a to i co se týče použití odkazů na různé zdroje ze strany odpůrce. [26] Na citovaných závěrech soud setrval také v rozsudku č. j. 7 Ao 23/2021 47, kde nadto aproboval důvody vydání mimořádného opatření. Vyslovil, že: „Odpůrce rovněž srozumitelně vysvětlil důvody, které jej vedly k vydání mimořádného opatření. Jasně popsal situaci v zahraničí, kde došlo ke zvýšenému výskytu onemocnění covid 19 právě u dětí a žáků. Logicky vysvětlil, že v období letních prázdnin došlo ke zvýšení jejich mobility, probíhaly zahraniční dovolené a hromadné akce. Rovněž uvedl, že doposud není možné očkování u osob mladších 12 let, přičemž u dětí a mladistvých, u kterých už očkování možné je, je proočkovanost nízká. Je zřejmé, že právě tyto důvody vedly odpůrce k nařízení preventivního testování, jehož cílem bylo zajistit dětem návrat do škol a současně předcházet dalšímu šíření onemocnění covid 19 a zhoršování stabilizované epidemické situace.“ [27] Otázkou ústavnosti mimořádného opatření zavádějícího testování dětí ve školách, respektive souladu takové povinnosti s Listinou základních práv a svobod se Nejvyšší správní soud obsáhle zabýval již v rozsudku č. j. 5 Ao 1/2021 65, který se rovněž týkal plošného testování dětí a žáků ve školských zařízeních. Mimo jiné zde konstatoval, že „[o] legitimitě cíle, jehož má být napadeným opatřením dosaženo, nemá soud pochybnosti. Vychází jednak z odůvodnění opatření, jednak z obecně známých skutečností o epidemické situaci v České republice v době jeho vydání. Nezbytnost snížení počtu případů, kdy osoby, které mohou být infikovány virem SARS CoV 2, přicházejí do každodenního kontaktu s dalšími osobami, nezpochybňoval v té době prakticky žádný z relevantních názorů na řešení epidemie nemoci COVID

19. Tato nemoc nemusí být doprovázena viditelnými příznaky, a proto konkrétním cílem opatření zjevně bylo to, aby se předešlo situaci, kdy ve třídě (škole nebo školském zařízení) dojde ke kontaktu dětí, žáků nebo studentů s jiným dítětem, žákem nebo studentem, který je infikován koronavirem SARS CoV 2, aniž by o tom věděl.“ Obdobného názoru je soud také v nynějším případě a nemá pochybnosti o legitimitě opatření ve vztahu k případnému zásahu do práv dětí a žáků. [28] Co se týče poukazu na to, že odpůrce měl nařídit nejprve povinné testování v továrnách a výrobních provozovnách, nutno ve shodě s rozsudkem č. j. 5 Ao 1/2021 65 připomenout, že: „Úlohou soudu v řízení o zrušení opatření obecné povahy je bránit jednotlivce (a tím zprostředkovaně i ostatní dotčené osoby) před excesy v oblasti veřejné správy, která je napadeným opatřením regulována, a nedodržením zákonných mantinelů, nikoliv však opatření dotvářet. Ke zrušení opatření obecné povahy či jeho části by měl proto soud přistoupit, pokud došlo k porušení zákona v nezanedbatelné míře, resp. v intenzitě zpochybňující zákonnost jeho vydání. To platí tím spíše pro případ ’epidemického’ opatření obecné povahy, u něhož zákon předpokládá, že ho orgán ochrany veřejného zdraví vydává ve zrychleném režimu ’bez řízení’ – viz § 94a odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví.“ Na citovaných závěrech setrval také v rozsudku ze dne 9. 6. 2021, č. j. 8 Ao 15/2021 65, ve kterém uvedl: „Nejvyšší správní soud totiž obecně přistupuje k přezkumu mimořádných opatření zdrženlivě, protože jeho úlohou je chránit jednotlivce před excesy veřejné správy, nikoliv opatření dotvářet či hledat optimální řešení.“ Jinými slovy, soud v nynějším případě posuzuje zákonnost mimořádného opatření, nikoli otázku, zda bylo na místě, aby před vydáním tohoto opatření odpůrce zvolil ještě opatření jiné. [29] Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že některá z výše citovaných rozhodnutí byla vydána již před několika měsíci a situace při vydání napadeného mimořádného opatření se může od situace v nich posuzované částečně lišit. Je nicméně nutné klást důraz především na aktuální rozhodnutí, která vychází z aktuálního stavu a týkají se nyní přezkoumávaného mimořádného opatření. Rovněž je nutné opětovně zdůraznit, že právní úprava umožňuje vydat mimořádná opatření nejen při „epidemii“, ale i při „nebezpečí jejího vzniku“ (§ 69 zákona o ochraně veřejného zdraví), resp. nebezpečí jejího „opětovného“ vzniku (§ 2 pandemického zákona). Nutno dodat, že sám zákonodárce vyšel z existence epidemie. Pandemický zákon přijal právě za účelem likvidace koronavirové epidemie, resp. za účelem zamezení jejího opětovného vzniku. Již název pandemického zákona vychází z existence epidemie (zákon o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID 19 a o změně některých souvisejících zákonů), což potvrzuje i jeho text a důvodová zpráva. Podle § 1 pandemického zákona, tento zákon upravuje opatření pro zvládání epidemie onemocnění COVID 19 způsobené novým koronavirem označovaným jako SARS CoV 2 (dále jen „epidemie COVID 19“) a jejích dopadů na území České republiky. Dnem nabytí účinnosti tohoto zákona je vyhlášen stav pandemické pohotovosti. Podle § 2 téhož zákona: (1) Ministerstvo zdravotnictví […] může za účelem likvidace epidemie COVID 19 nebo nebezpečí jejího opětovného vzniku nařídit mimořádné opatření, kterým přikáže určitou činnost přispívající k naplnění uvedeného účelu, nebo zakáže nebo omezí určité činnosti nebo služby, jejichž výkonem by mohlo být šířeno onemocnění COVID 19, anebo stanoví podmínky provádění takových činností nebo poskytování takových služeb. V důvodové zprávě k pandemickému zákonu se pak uvádí, že „za současné epidemie onemocnění COVID 19 způsobené novým koronavirem označovaným jako SARS CoV 2 se nicméně ukazuje, že zákon o ochraně veřejného zdraví nenabízí v rámci tam vymezených mimořádných opatření dostatečnou škálu nástrojů pro její zvládání. […] Smyslem navrhovaného zákona tak je upravit zákonné mantinely pro vydávání opatření, která by měla za účelem zamezení dalšího šíření onemocnění COVID 19 omezovat některé činnosti či poskytování služeb, které jsou z pohledu epidemiologického rizikovými, případně naopak nařídit nějakou činnost, která by bránila šíření tohoto onemocnění, a to v rozsahu, na nějž zákon o ochraně veřejného zdraví dosud nepamatuje. […] Zákon je přitom koncipován jako dočasný, určený pouze pro řešení stávající epidemie COVID 19, proto též nebyla jako legislativní cesta zvolena novela zákona o ochraně veřejného zdraví. Důvodem je, že je třeba promptně reagovat na dosavadní zkušenosti s vývojem epidemie COVID 19 a dostupné vědecké poznatky o onemocnění jako takovém a v čase co nejkratším zajistit adekvátní prostředky pro řešení této epidemiologické situace, které však nemusejí být snadno zobecnitelné a přenositelné pro jiné epidemie, které mohou přijít. […] Epidemie onemocnění COVID 19 výrazně zasáhla Českou republiku a primárním účelem navrhované právní úpravy je zamezit šíření tohoto onemocnění a zlikvidovat probíhající epidemii.“ [30] Nejvyšší správní soud se v již výše citovaných rozsudcích č. j. 7 Ao 21/2021 46, a č. j. 7 Ao 23/2021 47, zabýval rovněž dalšími otázkami spojenými se zákonností napadeného mimořádného opatření. Na tyto rozsudky proto v podrobnostech pro úplnost odkazuje. [31] Ze všech výše uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud shledal návrh zjevně neopodstatněným, a jako takový ho podle § 13 odst. 3 věty první pandemického zákona odmítl (výrok I). [32] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě § 60 odst. 3 s. ř. s., z něhož vyplývá, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byl návrh odmítnut (výrok II). V případě výše uvedeného posouzení návrhu nedochází ani k vrácení soudního poplatku (viz řízení ve věci sp. zn. 5 Ao 2/2021, sp. zn. 5 Ao 8/2021, sp. zn. 5 Ao 10/2021 atp.).

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 4. listopadu 2021

JUDr. Tomáš Foltas

předseda senátu

Plný text rozhodnutí