7 As 122/2023- 18 - text
7 As 122/2023 - 19
pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Davida Hipšra a Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: J. D., zastoupen Mgr. Ondřejem Keharem, advokátem se sídlem č. p. 109, Železná, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 3, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2023, č. j. 34 A 27/2022
47,
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobci se vrací soudní poplatek ve výši 1 000 Kč, který bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám zástupce žalobce Mgr. Ondřeje Kehara, advokáta, a to do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 20. 4. 2022, č. j. JMK 58878/2022, sp. zn. S
JMK 90449/2021/OD/Bo, zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 4. 5. 2021, č. j. ODSČ
45817/20
43, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupků podle § 125c odst. 1 písm. k) a § 125c odst. 1 písm. h) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Správní orgány žalobci kladly za vinu, že způsobil dopravní nehodu, při níž došlo k ublížení na zdraví a vzniku hmotné škody. Za uvedené protiprávní jednání byla žalobci uložena pokuta ve výši 25 000 Kč, zákaz činnosti řízení motorových vozidel na dobu 12 měsíců a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.
II.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně (dále též „krajský soud“), který žalobu shora označeným rozsudkem zamítl. Plné znění rozsudku krajského soudu je přístupné na www.nssoud.cz a soud na něj pro stručnost odkazuje.
III.
[3] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů podřaditelných pod § 103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Stěžovatel v souhrnu namítá nesprávné zjištění skutkového stavu správními orgány. Podle jeho názoru nebylo postaveno na jisto, že zavinil předmětnou nehodu. Podle stěžovatele měl krajský soud rozhodnutí správních orgánů zrušit a nikoliv žalobu zamítnout. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[4] Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný setrval na svých předchozích závěrech a odkázal na odůvodnění správních rozhodnutí. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
V.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Nejvyšší správní soud předně zkoumal podmínky přijatelnosti kasační stížnosti. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s., s účinností od 1. 4. 2021, platí, že za podmínky, kdy před krajským soudem rozhodoval o věci specializovaný samosoudce, a tato kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud jako nepřijatelnou (změna na základě novely soudního řádu správního zákonem č. 77/2021 Sb.). Z důvodové zprávy k této novele je zřejmé, že jejím účelem je urychlení soudního přezkumu rozhodnutí a dalších aktů správních orgánů, a to ve fázi před Nejvyšším správním soudem. Věcné přezkoumání pravomocného rozhodnutí krajského soudu Nejvyšším správním soudem má probíhat pouze v případech, kdy je to důležité nejen pro samu posuzovanou věc, ale i pro plnění základní role Nejvyššího správního soudu jako vrcholného soudního orgánu ve věcech správního soudnictví, kterou je sjednocování judikatury správních soudů.
[7] Nejvyšší správní soud shledal, že se uvedená právní úprava na nyní projednávanou věc užije; krajský soud rozhodl po nabytí účinnosti uvedené novely s. ř. s. (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021
28, ze dne 5. 8. 2021, č. j. 10 Azs 196/2021
30, ze dne 14. 7. 2021, č. j. 10 Azs 184/2021
36, ze dne 15. 7. 2021, č. j. 9 Azs 110/2021
30, ze dne 27. 8. 2021, č. j. 9 As 144/2021
31, ze dne 24. 9. 2021, č. j. 10 Azs 225/2021
34). Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že v dané věci rozhodoval samosoudce (§ 31 odst. 2 s. ř. s.).
[8] Návazně se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. Podstatný přesah zájmů stěžovatele Nejvyšší správní soud vymezil již v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006
39, č. 933/2006 Sb. NSS. Ačkoli se v tomto usnesení vyjádřil ve vztahu k předcházející právní úpravě nepřijatelnosti, která pamatovala pouze na posuzování ve vztahu k mezinárodní ochraně, závěry plynoucí z této judikatury jsou přiměřeně uplatnitelné také v nyní projednávané věci (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2021, č. j. 1 As 124/2021
28, ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 Azs 84/2021
23, ze dne 15. 7. 2021, č. j. 9 Azs 110/2021
30, ze dne 23. 7. 2021, č. j. 4 As 156/2021
50, ze dne 13. 8. 2021, č. j. 10 As 222/2021
39, ze dne 27. 8. 2021, č. j. 9 As 144/2021
31, ze dne 1. 9. 2021, č. j. 1 As 148/2021
44, ze dne 24. 9. 2021, č. j. 10 Azs 225/2021
34, ze dne 7. 10. 2021, č. j. 6 Azs 242/2021
21, ze dne 9. 12. 2021, č. j. 9 Azs 213/2021
45 atp.). Z uvedené judikatury vyplývá, že o přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo plně v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešeny; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou v judikatuře řešeny rozdílně; (3) bude třeba učinit judikaturní odklon; (4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele.
[9] V dané věci nevyvstala žádná právní otázka, která by dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešena, popř. byla řešena rozdílně. Rovněž tak Nejvyšší správní soud neshledal důvod, pro který by bylo nutno učinit judikaturní odklon. Krajský soud se nedopustil ani zásadního pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele. Krajský soud posoudil věc v souladu s konstantní judikaturou, od které neshledal Nejvyšší správní soud důvod se odchýlit.
[10] Judikatura Nejvyššího správního soudu se opakovaně zabývala zjišťováním skutkového stavu věci v obdobných věcech (srv. rozsudky ze dne 24. 5. 2006, č. j. 2 As 46/2005
55, ze dne 22. 7. 2011, č. j. 7 As 102/2010
91, ze dne 2. 5. 2017, č. j. 10 As 24/2015
71, ze dne 1. 9. 2021, č. j. 1 As 148/2021
44, či usnesení rozšířeného senátu ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011
68, č. 3014/2014 Sb. NSS.). Dle názoru rozšířeného senátu „v řízení o přestupku postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku.“ Podle názoru kasačního soudu, jak správní orgány, tak i návazně krajský soud respektovaly východiska uvedené judikatury. Obsah spisu poskytuje dostatečné podklady pro závěr, že předmětnou nehodu zavinil stěžovatel. Shromážděné důkazy vytvořily jasnou představu o průběhu celého skutkového děje a bez důvodných pochybností z nich vyplývá přesvědčivý závěr o spáchání přestupku stěžovatelem (srov. i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2012, č. j. 2 As 67/2011
89, ze dne 14. 7. 2016, č. j. 2 As 66/2016
32, ze dne 4. 5. 2020, č. j. 10 As 262/2018
29, ze dne 19. 8. 2011, č. j. 2 As 106/2010
141). Správní orgány postupovaly i v dalších ohledech v souladu s právní úpravou (zejména § 3, § 50 správního řádu) a navazující judikaturou. Správní orgány náležitě vypořádaly i stěžovatelovu argumentaci, přičemž ani v procesu dokazování nedošlo k žádným zásadním vadám (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2012, č. j. 2 As 102/2011
112, ze dne 28. 8. 2015, č. j. 2 As 43/2015
51, ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015
46, ze dne 11. 12. 2014, č. j. 3 As 7/2014
21, ze dne 26. 11. 2014, č. j. 1 As 131/2014
45 atp.). Správní orgány vycházely zejména z provedených svědeckých výpovědí a videozáznamu stran průběhu dopravní nehody. Stěžovatel v kasační stížnosti však pouze polemizuje s formálními náležitostmi úředních záznamů. Na nich však nestálo jádro argumentace správních orgánů. Způsob, jakým správní orgány pracovaly s nosnými podklady rozhodnutí přitom rovněž odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího správního soudu (ze dne 31. 10. 2022, č. j. 4 As 100/2022
32, ze dne 22. 11. 2022, č. j. 6 As 175/2022
28, ze dne 22. 6. 2016, č. j. 1 As 60/2016
30, ze dne 29. 5. 2014, č. j. 10 As 25/2014
48, a ze dne 22. 1. 2009 č. j. 1 As 96/2008
115, č. 1856/2009 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud na podkladě kasační stížnosti neshledal existenci ani žádné jiné právní otázky, která by svým významem přesahovala vlastní zájmy stěžovatele, jakož ani existenci pochybení takové intenzity, která by mohla vést k přijatelnosti kasační stížnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2021, č. j. 10 As 222/2021
39). Nejvyšší správní soud se se závěry obsaženými ve správních rozhodnutích a v rozsudku krajského soudu ztotožnil a v podrobnostech na ně odkazuje.
[11] Z uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, proto ji v souladu s § 104a odst. 1 s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.
[12] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1, větou první, s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020
33, část III. 4.). Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému pak žádné náklady v řízení o kasační stížnosti nevznikly. Žádný z účastníků proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[13] Nejvyšší správní soud dodává, že samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, protože o tomto mimořádném opravném prostředku bylo rozhodnuto bez zbytečného prodlení po nezbytném poučení účastníků řízení a dalších procesních úkonech (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2003, č. j. 2 Azs 3/2003
44). S ohledem na povahu dané věci rozhodl zdejší soud ve věci přednostně (§ 56 s. ř. s. v návaznosti na § 120 s. ř. s.). Protože Nejvyšší správní soud nerozhodl o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, rozhodl podle § 10 odst. 1 věta prvá zákona č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o vrácení zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč stěžovateli, a to k rukám jeho zástupce.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. července 2023
Tomáš Foltas
předseda senátu