7 As 139/2019- 27 - text
7 As 139/2019 - 29 pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: F. Š., zastoupen Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Pod kaštany 245/10, Praha 6, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem tř. Tomáše Bati 21, Zlín, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2019, č. j. 33 A 45/2017 - 54,
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[1] Rozhodnutím Městského úřadu Uherské Hradiště (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 30. 3. 2017, č. j. MUUH-DSA/5919/2017/UrbP, sp. zn. Spis/1431/2017 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu provozovatele vozidla podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se měl dopustit tím, že jako provozovatel motorového vozidla tov. zn. Hyundai Tucson, RZ X, v rozporu s § 10 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem, neboť dne 11. 9. 2016 v 15:50 hod. v obci Ostrožská Nová Ves, na místní komunikaci za železničním přejezdem před mostem přes potok Petříkovec nezjištěný řidič jím provozovaného vozidla nenechal při stání vozidla volný alespoň jeden jízdní pruh široký nejméně 3 m pro každý směr jízdy. Tím porušil § 25 odst. 3 zákona o silničním provozu. Toto porušení povinnosti řidiče a pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje znaky přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu. Porušení pravidel nemělo za následek dopravní nehodu. Za spáchání správního deliktu byla žalobci uložena pokuta ve výši 2 000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.
[2] Rozhodnutím ze dne 11. 8. 2017, č. j. KUZL/33709/2017, sp. zn. KUSP/33709/2017/DOP/Pe, žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil prvostupňové rozhodnutí. II.
[3] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Brně, který ji zamítl rozsudkem ze dne 12. 3. 2019, č. j. 33 A 45/2017 - 54.
[4] Krajský soud neshledal důvodnými žalobní námitky, že žalobce byl uznán vinným ze spáchání správního deliktu provozovatele vozidla, který však již v době rozhodování žalovaného neexistoval, dále že znakem správního deliktu nepodnikající fyzické osoby podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu v době od 1. 7. do 13. 7. 2017 bylo zavinění, a že ve výroku prvostupňového rozhodnutí nebylo dostatečně konkretizováno, která právní povinnost podle § 10 zákona o silničním provozu měla být porušena. Krajský soud se dále neztotožnil ani s argumentací žalobce, že není z výroku prvostupňového rozhodnutí zřejmé, podle kterých ustanovení bylo o pokutě rozhodováno a zda byla uložena na spodní nebo horní hranici zákonného rozpětí. Stejně tak krajský soud nepovažoval za důvodnou námitku žalobce, že nebyla žalovaným v rozporu s právní úpravou obsaženou v § 44 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“), posouzena možnost uplatnění institutu mimořádného snížení pokuty. Podle krajského soudu se nelze ztotožnit ani s názorem žalobce, že použití pojmu „nemalá závažnost“ v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí bylo nesrozumitelné.
[5] Pokud jde o námitku nedostatečného vymezení místa spáchání jednání majícího znaky přestupku, ani tu nepovažoval krajský soud za důvodnou. V projednávané věci došlo ke spáchání jednání mající znaky přestupku neznámým řidičem v místě, jehož přesnější konkretizace je podstatně ztížena, neboť se jedná o oblast bez husté zástavby a dalších pozemních komunikací. Poloha železničního přejezdu a mostu přes potok Petříkovec, která byla za tímto účelem prvostupňovým správním orgánem použita, jednoznačně vyplývá z veřejně dostupného mapového podkladu (www.mapy.cz), který byl proveden při ústním jednání před soudem k návrhu žalovaného jako důkaz. Podle názoru krajského soudu byl proto skutek ve výroku prvostupňového rozhodnutí vymezen z hlediska místa, času a způsobu spáchání dostatečně nezaměnitelným způsobem. V této souvislosti pak krajský soud nepřisvědčil ani argumentaci žalobce, že mělo být podle tvrzení řidiče stání na daném místě dopravní značkou povoleno. V daném případě se jednalo o druh přestupkového jednání, který nespočíval v porušení konkrétního dopravního značení, ale povinnosti řidiče vztahující se na jakoukoliv pozemní komunikaci. Z fotodokumentace založené ve správním spisu je pouhým okem seznatelné, že v důsledku stání vozidla nebyla zajištěna zákonem požadovaná šířka a průjezdnost vozovky. Žalobce navíc nespecifikoval, jaká dopravní značka měla být v místě umístěna. Podle krajského soudu se tak jedná o obecné a ničím nepodložené tvrzení, které navíc žalobce poprvé uplatnil až v žalobě proti napadenému rozhodnutí, což svědčí o jeho účelovosti. III.
[6] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[7] Stěžovatel namítal, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku nedostatečného vymezení místa spáchání jednání majícího znaky přestupku. Podle názoru stěžovatele správní orgán I. stupně nevymezil místo protiprávního jednání dostatečně určitě, aby bylo možné přezkoumat, kde k přestupku došlo, seznámit se s místem údajného protiprávního jednání, místní úpravou a skutkovými okolnostmi.
[8] Stěžovatel dále nesouhlasil s tím, že mu byla uložena povinnost nahradit žalovanému náklady řízení. Důvod hodný zvláštního zřetele nelze spatřovat v tom, že se stěžovatel požadoval nařídit jednání, ke kterému se posléze nedostavil. Nadto cesta pověřeného zaměstnance žalovaného k soudu spadá do jeho běžné náplně pracovní činnosti bez ohledu na to, zda se k soudnímu jednání dostaví též protistrana. Stěžovatel měl zájem, aby se daná věc projednala veřejně, a veřejnost tak byla informována o nezákonných postupech správních orgánů. Jednání bylo navíc v zájmu žalovaného, neboť v jeho průběhu krajský soud provedl jím navržený důkaz, přičemž je otázkou, zda by bez jeho provedení žalobou napadené rozhodnutí obstálo.
[9] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[10] Nad rámec kasační stížnosti, tedy mimo kasační námitky, stěžovatel, respektive především jeho zástupce, vyjádřili nesouhlas s tím, aby Nejvyšší správní soud vyvěsil jejich osobní údaje na své webové stránky. IV.
[11] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se k ní nebude blíže vyjadřovat, neboť má zato, že věc byla krajským soudem dostatečně vyargumentovaná. K vymezení skutku se pak žalovaný vyjádřil dostatečně přesně v žalobou napadeném rozhodnutí. Stěžovatel měl již od počátku správního řízení informaci o obsahu svého protiprávního jednání, a to, že byl celou dobu procesně zcela nečinný, bylo čistě jeho volbou. Pokud stěžovateli nebylo jasné, co konkrétně je mu kladeno za vinu, měl možnost po celou dobu se k věci vyjádřit. Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu, obviněnému sice nelze klást k tíži jeho mlčení, ale on sám riskuje, že se mu nepodaří vyvrátit důkazy svědčící proti němu. Žalovaný proto navrhl, aby byla podaná kasační stížnost zamítnuta. V.
[12] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Stěžovatel v kasační stížnosti v prvé řadě namítal, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku nedostatečného vymezení místa spáchání jednání majícího znaky přestupku.
[15] Při ukládání sankce za jakýkoliv správní delikt musí být ve výroku rozhodnutí obsažen též popis skutku (zahrnující především uvedení místa, času a způsobu jeho spáchání), a to způsobem vylučujícím jeho záměnu s jiným jednáním (k tomu viz především usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73, publ. pod č. 1546/2008 Sb. NSS).
[16] Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu označení místa spáchání dopravního přestupku či deliktu ve výroku správního rozhodnutí tak, že správní orgán uvede město a ulici, kde k přestupku mělo dojít, zůstává v naprosté většině případů zcela dostačujícím. Smyslem požadavku na určitost popisu skutku ve výroku správního rozhodnutí je zabránit dvojímu postihu za týž delikt, případně záměně deliktu s jiným. K tomuto účelu výše uvedená specifikace místa v kombinaci s uvedením času spáchání deliktu zpravidla postačuje (srov. např. rozsudek ze dne 24. 1. 2018, č. j. 6 As 333/2017 – 31, či ze dne 28. 5. 2015 č. j. 9 As 291/2014 – 39). Nejvyšší správní soud ostatně ve své judikatuře vyhodnotil opakovaně takovéto určení místa deliktu ve výroku správního rozhodnutí v kombinaci s pořízenými fotografiemi jako dostatečné (srov. např. rozsudek ze dne 17. 5. 2017, č. j. 4 As 48/2017 – 34, a tam citovanou judikaturu).
[17] V nyní posuzovaném případě je ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně o správním deliktu místo spáchání jednání majícího znaky přestupku označeno jako „v obci Ostrožská Nová Ves, na místní komunikaci za železničním přejezdem před mostem přes potok Petříkovec“. Zdejší soud se ztotožňuje s názorem krajského soudu, že identifikace místa spáchání jednání majícího znaky přestupku je s ohledem na místní podmínky dostatečně určitá. Jak vyplývá z veřejně přístupných informací (www.mapy.cz), v obci Ostrožská Nová Ves je jen jedna místní komunikace, která splňuje všechna daná kritéria, tj. kříží ji železniční dráha, nalézá se na ní most přes potok Petříkovec a současně se v takto vymezeném úseku (cca 200 m) nenachází žádná zástavba.
Z výroku rozhodnutí o správním deliktu tak lze dovodit, kde konkrétně v rámci dané místní komunikace se skutek stal, tudíž lze posoudit, zda právě v tom místě, kde měl být skutek spáchán, byla vskutku řidičem předmětného vozidla porušena povinnost stanovená v § 25 odst. 3 zákona o silničním provozu, podle které při stání vozidla musí zůstat volný alespoň jeden jízdní pruh široký nejméně 3 m pro každý směr jízdy. Navíc je třeba ve shodě s krajským soudem uvést, že uvedená povinnost se vztahuje na jakoukoliv pozemní komunikaci, tzn. bezpochyby i na předmětnou místní komunikaci, a to po celé její délce.
Námitka stěžovatele je proto nedůvodná.
[18] Pokud jde o nesouhlas stěžovatele s výrokem II. napadeného rozsudku, jímž mu byla uložena povinnost nahradit náklady řízení žalovanému, uvádí Nejvyšší správní soud následující: podle § 60 odst. 1 s. ř. s. má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve vztahu ke správnímu orgánu uvedené ustanovení neplatí toliko ve věcech důchodového pojištění, nemocenského pojištění, pomoci v hmotné nouzi a sociální péče (viz § 60 odst. 2 s.
ř. s.). Krajský soud postupoval v souladu s citovaným ustanovením, pokud uložil procesně neúspěšnému účastníkovi (stěžovateli) povinnost nahradit důvodně vynaložené náklady řízení (jízdné pověřeného zaměstnance k soudnímu jednání) procesně plně úspěšnému účastníkovi (žalovanému). Nařízení ústního jednání v řízení požadoval toliko stěžovatel, který se k němu však posléze nedostavil (omluva z jednání byla krajskému soudu doručena až v den nařízeného jednání), zatímco žalovaný souhlasil s projednáním věci bez jednání.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem krajského soudu, že takto pozdě doručenou omluvu, navíc bez uvedení relevantního důvodu neúčasti u předtím požadovaného ústního jednání, nelze považovat za řádnou a včasnou. Uplatněné náklady řízení pak vyplývaly výlučně z účasti žalovaného na uvedeném ústním jednání a představují jízdné pověřeného zaměstnance při užití prostředků veřejné dopravy, tedy náklad s ohledem na okolnosti projednávané věci minimalizovaný do jeho výše.
[19] Povinnost nahradit náklady řízení, které vznikly státu nebo některému z účastníků řízení, se může v určitých situacích jevit jako nepřiměřeně tvrdá nebo nespravedlivá. Pro tyto případy zákonodárce poskytl soudům oprávnění rozhodnout, že se účastníkům nebo státu náhrada nákladů zcela nebo zčásti nepřiznává, v případě nákladů řízení žalovaného, které lze podřadit pod výkon jejich běžné úřední činnosti, se tak děje zásadně (§ 60 odst. 7 s. ř. s., srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního sudu ze dne 31.
3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014 – 47). Podobně může soud využít možnosti nepřiznat náhradu nákladů řízení navrhovateli, který byl úspěšný, avšak na vzniku soudního sporu se svým chováním podílel (např. neposkytl správnímu orgánu součinnost). S ohledem na výše uvedené okolnosti však Nejvyšší správní soud uzavírá, že v daném případě nelze povinnost stěžovatele uhradit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 243 Kč považovat za nepřiměřeně tvrdou či nespravedlivou. Ani sám stěžovatel ostatně v průběhu řízení před krajským i zdejším soudem neuvedl žádnou argumentaci, která by svědčila o existenci důvodů, které by umožňovaly postup podle § 60 odst. 7 s.
ř. s.
[20] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
[21] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
[22] K nesouhlasu stěžovatele a jeho advokáta s vyvěšením jejich osobních údajů na internet Nejvyšší správní soud uvádí, že se k němu v případě téhož advokáta již opakovaně vyjadřoval, např. přípisem předsedy Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2019, č. j. S 139/2019 - 7, či ve věcech vedených pod sp. zn. 2 As 383/2017, či sp. zn. 9 As 413/2018. Za této situace již není nutné danou skutečnost podrobněji rozebírat, a zdejší soud odkazuje na relevantní písemnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 15. října 2020
Mgr. David Hipšr předseda senátu