7 As 193/2023- 32 - text
7 As 193/2023 - 34
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Hipšra a soudců Tomáše Foltase a Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: V. D., zastoupen Mgr. Jiřím Vrbou, advokátem se sídlem Lublaňská 24, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem nábř. L. Svobody 1222/12, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2023, č. j. 14 A 114/2023
11,
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[1] Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) domáhal určení, že se žalovaný dopustil nezákonného zásahu. Podanou žalobou se domáhal vydání rozsudku, kterým by městský soud „určil, že se žalovaný dopustil nezákonného zásahu v podobě nezahájení přezkumného řízení ve věci předmětného rozhodnutí, a zároveň žalovanému nařídil přezkumné řízení v této věci zahájit.“
II.
[2] Městský soud usnesením ze dne 10. 7. 2023, č. j. 14 A 114/2023
11 žalobu podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl pro nedostatek podmínky řízení, spočívající v připustitelném tvrzení nezákonného zásahu.
[3] S odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu především zdůraznil, že účastník řízení, v němž bylo vydáno správní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, není aktivně legitimován k podání návrhu na zahájení přezkumného řízení. K provedení přezkumného řízení může sice dát podnět, který však není návrhem na zahájení správního řízení. Správní orgán zahajuje přezkumné řízení vždy z moci úřední. Pokud správní orgán po posouzení podnětu neshledá důvody k zahájení přezkumného řízení, sdělí tuto skutečnost s uvedením důvodů podateli. Na zahájení přezkumného řízení není právní nárok. Proto nemůže být účastník řízení dotčen nezahájením přezkumného řízení na svých právech a případná žaloba na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu spočívající v nezahájení přezkumného řízení musí být odmítnuta. Ochranu před nezákonným zásahem v podobě nečinnosti nelze chápat tak, že by jakákoli forma nečinnosti správního orgánu automaticky představovala zásah, který by opravňoval k podání zásahové žaloby podle § 82 s. ř. s. Případná ochrana má sloužit k zajištění ochrany před nečinností, která má závažný dopad do práv účastníků. K tomu však nedošlo.
III.
[4] Proti usnesení městského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Uvedl, že rozhodnutí navrhované k přezkumu je zjevně nezákonné, ba dokonce protiústavní, a bylo jím zasaženo do jeho veřejných subjektivních práv. Městský soud dle jeho názoru přistoupil k vydání rozhodnutí zcela mechanicky, aniž by reflektoval individuálnost projednávané věci.
[4] Proti usnesení městského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Uvedl, že rozhodnutí navrhované k přezkumu je zjevně nezákonné, ba dokonce protiústavní, a bylo jím zasaženo do jeho veřejných subjektivních práv. Městský soud dle jeho názoru přistoupil k vydání rozhodnutí zcela mechanicky, aniž by reflektoval individuálnost projednávané věci.
[5] Městskému soudu vytýkal, že soud přešel jeho argumentaci týkající se skutečného zásahu v podobě libovůle žalovaného, který zcela pominul nezákonné jednání správního orgánu I. stupně. Je si vědom judikatury Nejvyššího správního soudu týkající se nároku na zahájení přezkumného řízení. Přesto očekával, že pokud mu ochranu neposkytl žalovaný, poskytne ji soud. Byť stěžovatel nemá právní nárok na zahájení přezkumného řízení, považoval za nepochybné, že má nárok na zákonné jednání a poskytnutí ochrany v případech, kdy byl porušen zákon a takové následky se přímo dotýkají jeho subjektivních práv jako vlastníka pozemků, které jsou dotčeny stavbou. Nebyla poskytnuta ochrana jeho právům, aby s ním bylo jednáno jako s účastníkem řízení. Považoval se za tzv. opomenutého účastníka řízení, neboť je vlastníkem parcely, která sice přímo nesousedí s pozemky, jichž se týkala zamýšlená dostavba přeložky silnice I/9, přesto byl touto dostavbou v celé její délce ovlivněn. V kasační stížnosti dále polemizoval se záměrem a dobrou vírou stavebníka při realizaci stavby, jehož postup považoval za obcházení zákona. Usnesení o odmítnutí žaloby na podkladě toliko formálního posouzení existence nároku na zahájení přezkumného řízení, aniž by byla respektována individuálnost případu, proto považoval za nezákonné. Soudy by měly odlišně pohlížet na případy, kdy podnět k zahájení přezkumného řízení podává osoba přímo dotčená na právech protiprávním stavem, k jehož odstranění má řízení zahajované ex offo sloužit. Proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud usnesení zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení, resp. k meritornímu projednání.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se zcela ztotožňuje s posouzením věci městským soudem a navrhl zamítnutí žaloby.
IV.
[7] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Nejvyšší správní soud předesílá, že kasační stížností je napadeno usnesení o odmítnutí žaloby podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Napadeným usnesením byla odmítnuta žaloba pro nedostatek podmínky řízení spočívající v připustitelném tvrzení nezákonného zásahu. Podle konstantní judikatury lze kasační stížnost proti takovému usnesení podat pouze z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2004, č. j. 7 Azs 13/2004
54, a ze dne 5. 1. 2006, č. j. 2 As 45/2005
65). Pod tento důvod spadá i případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2005, č. j. 6 As 4/2004
53). Jelikož kasační stížnost nesměřuje proti meritornímu rozhodnutí krajského (městského) soudu, nemůže se ani Nejvyšší správní soud zabývat věcí samou. Proti těmto skutečnostem směřující argumentace (uplatněná v kasační stížnosti) je v projednávané věci nepřípustná ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2003, č. j. 6 Azs 44/2003
31, publ. pod č. 738/2006 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud je oprávněn toliko zkoumat, zda městský soud postupoval správně, pokud žalobu stěžovatele odmítl, aniž by se jí věcně zabýval.
[10] Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že stěžovatel podal u žalovaného podnět k zahájení přezkumného řízení ve věci rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje o povolení části stavby s názvem „1/9 Dubice – Dolní Libchava (Sosnová
l/262)“ vydaného dne 30. 6. 2022, č. j. OSH 279/2022, KULK 46547/2022/280.13/Pc. Následně bylo stěžovateli dne 4. 5. 2023 doručeno sdělení žalovaného ze dne 26. 4. 2023, č. j. MD
13540/2023
930/4, že ve věci předmětného rozhodnutí nebude přezkumné řízení zahájeno a současně mu bylo sděleno, že se v jeho případě nejedná o opomenutého účastníka řízení, neboť nesplňuje zákonné podmínky účastenství.
[11] Podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., nestanoví
li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh, jestliže soud o téže věci již rozhodl nebo o téže věci již řízení u soudu probíhá nebo nejsou
li splněny jiné podmínky řízení a tento nedostatek je neodstranitelný nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn, a nelze proto v řízení pokračovat.
[12] Podle § 82 s. ř. s. platí, že každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením („zásah“) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.
[12] Podle § 82 s. ř. s. platí, že každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením („zásah“) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.
[13] Nejvyšší správní soud připomíná, že přezkumné řízení sice bývá zařazováno mezi mimořádné opravné prostředky, není klasickým opravným prostředkem, neboť účastník řízení, v němž bylo vydáno správní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, není aktivně legitimován k podání návrhu na zahájení přezkumného řízení. K provedení přezkumného řízení však může dát podnět dle § 94 odst. 1 správního řádu. Jak v případě podnětu účastníka, tak v případě tzv. vlastního podnětu zahajuje správní orgán přezkumné řízení vždy z moci úřední a u přezkumného řízení se tak vždy jedná o dozorčí prostředek. Pokud správní orgán po posouzení podnětu neshledá důvody k zahájení přezkumného řízení, nevydává o tom žádné rozhodnutí a pouze sdělí tuto skutečnost s uvedením důvodů podateli. Proti takovému sdělení nelze podat odvolání (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2020, č. j. 5 As 128/2019
37). Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že účastník řízení nemůže být dotčen na svých veřejných subjektivních právech nezahájením přezkumného řízení. Žalobu na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu spočívající v nezahájení přezkumného řízení je proto na místě odmítnout. Obdobně v rozsudku Nejvyššího právního soudu ze dne 29. 8. 2018, č. j. 8 Afs 98/2018
52, bylo konstatováno, že na zahájení přezkumného řízení dle § 121 a násl. zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, není právní nárok (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 5. 2023, č. j. 9 As 95/2023
26 nebo rozsudek rozšířeného senátu ze dne 26. 3. 2021, č. j. 6 As 108/2019
39, č. 4178/2021 Sb. NSS).
[14] Jak v této souvislosti rovněž vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu, „přípis, jímž správní orgán sděluje, že neshledává důvody k zahájení přezkumného řízení (§ 94 odst. 1 správního řádu z roku 2004), je pouhým sdělením úřadu straně a není rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s.; takový úkon je vyloučen z přezkoumání soudem ve správním soudnictví a žalobu proti němu podanou správní soud odmítne jako nepřípustnou [§ 46 odst. 1 písm. d), § 68 písm. e), § 70 písm. a) s. ř. s.].‘‘ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2008, č. j. 7 As 55/2007
71).
[14] Jak v této souvislosti rovněž vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu, „přípis, jímž správní orgán sděluje, že neshledává důvody k zahájení přezkumného řízení (§ 94 odst. 1 správního řádu z roku 2004), je pouhým sdělením úřadu straně a není rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s.; takový úkon je vyloučen z přezkoumání soudem ve správním soudnictví a žalobu proti němu podanou správní soud odmítne jako nepřípustnou [§ 46 odst. 1 písm. d), § 68 písm. e), § 70 písm. a) s. ř. s.].‘‘ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2008, č. j. 7 As 55/2007
71).
[15] Městský soud své závěry opřel právě o shora citovanou judikaturu Nejvyššího správního soudu, přičemž stěžovatel v kasační stížnosti nepřednesl žádné relevantní argumenty, které by kasační soud vedly ke změně právního názoru a přiměly jej se od dosavadní judikatury odchýlit. Obecné tvrzení, že měl městský soud zohlednit individuální okolnosti případu a nepostupovat formalisticky, nelze za takový argument považovat. Městský soud správně uvedl, že ochrana před nezákonným zásahem v podobě nečinnosti má sloužit k zajištění ochrany před nečinností, která má závažný dopad do práv účastníků (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2009, sp. zn. III. ÚS 1344/09, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2008, č. j. 7 As 55/2007
71). K tomu však v dané věci nedošlo.
[15] Městský soud své závěry opřel právě o shora citovanou judikaturu Nejvyššího správního soudu, přičemž stěžovatel v kasační stížnosti nepřednesl žádné relevantní argumenty, které by kasační soud vedly ke změně právního názoru a přiměly jej se od dosavadní judikatury odchýlit. Obecné tvrzení, že měl městský soud zohlednit individuální okolnosti případu a nepostupovat formalisticky, nelze za takový argument považovat. Městský soud správně uvedl, že ochrana před nezákonným zásahem v podobě nečinnosti má sloužit k zajištění ochrany před nečinností, která má závažný dopad do práv účastníků (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2009, sp. zn. III. ÚS 1344/09, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2008, č. j. 7 As 55/2007
71). K tomu však v dané věci nedošlo.
[16] V této souvislosti je třeba rovněž připomenout rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2021, č. j. 6 As 108/2019
39, č. 4178/2021 Sb. NSS, (věc Žaves), podle kterého se ten, kdo tvrdí, že je dotčen na svém hmotném právu faktickou nečinností stavebního úřadu, který v rozporu s § 129 odst. 2 stavebního zákona nezahájil řízení o odstranění nepovolené stavby (nepovolené terénní úpravy), může se bránit proti takové faktické nečinnosti správního orgánu žalobou na ochranu před nezákonným zásahem (§ 82 násl. s. ř. s.). Nebude
li taková žaloba soudem odmítnuta proto, že označené jednání z povahy věci nemůže být nezákonným zásahem, musí soud zkoumat její přípustnost z hledisek § 85 s. ř. s. Je
li podaná žaloba důvodná, určí soud, že nezahájení řízení z moci úřední je nezákonným zásahem a současně přikáže stavebnímu úřadu zahájit řízení. Současně však rozšířený senát zdůraznil (odst. 80 rozsudku), že vyjádřený právní názor „je však třeba vykládat restriktivně. Pravidlem (s dále podanými výjimkami) stále zůstává, že uplatnění podnětu, ve kterém podatel vyzývá správní úřad k uplatnění úřední povinnosti (úřední moci), žádné veřejné subjektivní právo nezakládá. To proto, že obecně tu není veřejné subjektivní právo na to, aby správní orgán zahájil z moci úřední nějaké řízení. Pokud by rozšířený senát tuto zásadu v obecné rovině popřel, zcela by změnil charakter správního soudnictví, který je daný zákonem.“ V odst. 85 a násl rozšířený senát výslovně akcentuje subsidiaritu zásahové žaloby. Pro její přípustnost „nesmí totiž existovat žádné jiné správní řízení ani žádný jiný moment, kdy osoba v minulosti mohla nebo teprve v budoucnu bude moci chránit své subjektivní hmotné právo v rámci veřejné správy nebo žalobou před správním soudem (buď jako účastník správního řízení, nebo jako osoba, která sice dle zákona nebyla účastníkem řízení, ovšem proti rozhodnutí má právo podat žalobu podle § 65 odst. 1 s. ř. s.). Je nerozhodné, zda takovou ochranu využila. Tato podmínka proto vylučuje, aby zásahovou žalobu úspěšně podala osoba, která např. nevyužila (nebo sice využila, ale bez úspěchu) opravné prostředky k ochraně svého subjektivního práva, případně soudní ochranu proti rozhodnutí, které z takovéhoto řízení vzešlo. Nic se tedy nemění např. na judikatuře, která nepřipouští soudní ochranu proti nezahájení přezkumného řízení. (zvýraznění přidáno). Přezkumné řízení slouží výlučně ochraně zákonnosti, k ochraně subjektivního práva mají adresáti správního rozhodnutí k dispozici opravné prostředky.“
[16] V této souvislosti je třeba rovněž připomenout rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2021, č. j. 6 As 108/2019
39, č. 4178/2021 Sb. NSS, (věc Žaves), podle kterého se ten, kdo tvrdí, že je dotčen na svém hmotném právu faktickou nečinností stavebního úřadu, který v rozporu s § 129 odst. 2 stavebního zákona nezahájil řízení o odstranění nepovolené stavby (nepovolené terénní úpravy), může se bránit proti takové faktické nečinnosti správního orgánu žalobou na ochranu před nezákonným zásahem (§ 82 násl. s. ř. s.). Nebude
li taková žaloba soudem odmítnuta proto, že označené jednání z povahy věci nemůže být nezákonným zásahem, musí soud zkoumat její přípustnost z hledisek § 85 s. ř. s. Je
li podaná žaloba důvodná, určí soud, že nezahájení řízení z moci úřední je nezákonným zásahem a současně přikáže stavebnímu úřadu zahájit řízení. Současně však rozšířený senát zdůraznil (odst. 80 rozsudku), že vyjádřený právní názor „je však třeba vykládat restriktivně. Pravidlem (s dále podanými výjimkami) stále zůstává, že uplatnění podnětu, ve kterém podatel vyzývá správní úřad k uplatnění úřední povinnosti (úřední moci), žádné veřejné subjektivní právo nezakládá. To proto, že obecně tu není veřejné subjektivní právo na to, aby správní orgán zahájil z moci úřední nějaké řízení. Pokud by rozšířený senát tuto zásadu v obecné rovině popřel, zcela by změnil charakter správního soudnictví, který je daný zákonem.“ V odst. 85 a násl rozšířený senát výslovně akcentuje subsidiaritu zásahové žaloby. Pro její přípustnost „nesmí totiž existovat žádné jiné správní řízení ani žádný jiný moment, kdy osoba v minulosti mohla nebo teprve v budoucnu bude moci chránit své subjektivní hmotné právo v rámci veřejné správy nebo žalobou před správním soudem (buď jako účastník správního řízení, nebo jako osoba, která sice dle zákona nebyla účastníkem řízení, ovšem proti rozhodnutí má právo podat žalobu podle § 65 odst. 1 s. ř. s.). Je nerozhodné, zda takovou ochranu využila. Tato podmínka proto vylučuje, aby zásahovou žalobu úspěšně podala osoba, která např. nevyužila (nebo sice využila, ale bez úspěchu) opravné prostředky k ochraně svého subjektivního práva, případně soudní ochranu proti rozhodnutí, které z takovéhoto řízení vzešlo. Nic se tedy nemění např. na judikatuře, která nepřipouští soudní ochranu proti nezahájení přezkumného řízení. (zvýraznění přidáno). Přezkumné řízení slouží výlučně ochraně zákonnosti, k ochraně subjektivního práva mají adresáti správního rozhodnutí k dispozici opravné prostředky.“
[17] V projednávané věci nebyl pro případnou přípustnost žaloby splněn komplex podmínek, spočívající v tom že nesmí existovat žádné jiné správní řízení ani žádný jiný moment, kdy osoba v minulosti mohla nebo teprve v budoucnu bude moci chránit své subjektivní hmotné právo v rámci veřejné správy nebo žalobou před správním soudem. Pokud se stěžovatel považoval za tzv. opomenutého účastníka řízení, měl případně situaci řešit, při splnění zákonných podmínek, postupem podle § 84 odst. 1 správního řádu podáním odvolání proti rozhodnutí č. j. OSH 279/2022, KULK 46547/2022/280.13/Pc, kde lze přepokládat jak uplatnění námitky, že byl ve správním řízení nesprávně opomenut, tak věcných námitek, které se posléze snažil uplatnit v přezkumném řízení. Tam by případně měl místo námitky proti povolované stavbě a právo seznámit se s podklady rozhodnutí a vyjádřit se k nim. To vše však za předpokladu, že stěžovateli materiálně skutečně svědčilo právní postavení účastníka předmětného řízení. Nutno podotknout, že žalovaný ve sdělení k podnětu stěžovatele podrobně zdůvodňoval, proč stěžovatele za účastníka řízení nepovažoval.
[17] V projednávané věci nebyl pro případnou přípustnost žaloby splněn komplex podmínek, spočívající v tom že nesmí existovat žádné jiné správní řízení ani žádný jiný moment, kdy osoba v minulosti mohla nebo teprve v budoucnu bude moci chránit své subjektivní hmotné právo v rámci veřejné správy nebo žalobou před správním soudem. Pokud se stěžovatel považoval za tzv. opomenutého účastníka řízení, měl případně situaci řešit, při splnění zákonných podmínek, postupem podle § 84 odst. 1 správního řádu podáním odvolání proti rozhodnutí č. j. OSH 279/2022, KULK 46547/2022/280.13/Pc, kde lze přepokládat jak uplatnění námitky, že byl ve správním řízení nesprávně opomenut, tak věcných námitek, které se posléze snažil uplatnit v přezkumném řízení. Tam by případně měl místo námitky proti povolované stavbě a právo seznámit se s podklady rozhodnutí a vyjádřit se k nim. To vše však za předpokladu, že stěžovateli materiálně skutečně svědčilo právní postavení účastníka předmětného řízení. Nutno podotknout, že žalovaný ve sdělení k podnětu stěžovatele podrobně zdůvodňoval, proč stěžovatele za účastníka řízení nepovažoval.
[18] Zbývá uzavřít, že připuštění zásahové žaloby v nyní projednávané věci by bylo nejen v rozporu s dosavadní soudní judikaturou, včetně rozhodnutí rozšířeného senátu ve věci Žaves, ale neorganicky, nad rámec podmínek § 84 správního řádu, by zakládalo, cestou toliko podnětu k přezkumnému řízení, oprávnění znovu brojit proti správnímu rozhodnutí, které v mezidobí nabylo právní moci. Když nic jiného, byl by takový postup proti principu právní jistoty, k jehož ochraně obsahuje § 84 odst. 1 správního řádu roční lhůtu, v níž je třeba případné odvolání podat.
[19] S poukazem na shora uvedené důvody se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s důvody, pro které městský soud žalobu odmítl. Městský soud nepochybil, pokud žalobu odmítl podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť správně dospěl k závěru o nedostatku podmínky řízení spočívajícím v připustitelném tvrzení nezákonného zásahu podle § 82 s. ř. s.
[20] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
[21] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2024
David Hipšr
předseda senátu