VO lání a o změně dalších zákonů (v textu jen „zákon o vysílání I. Objektivní a vyváženou je ve smyslu $ 31 odst. 2 věty první zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, jen taková informace, která byla jako ta, jež má být vysílána, vybrána z dostupné sumy informací jako relevantní pro 2x 2 událost, o níž je informováno, včetně uvážení kontextu události.
II. Bezdůvodným nebude zobrazení osoby umírající nebo vystavené těžkému tě- lesnému nebo duševnímu utrpení tehdy, bude-li potřeba informace tohoto typu ne- zbytná pro pravdivé informování o události a jejích souvislostech (příčinách, ná- sledcích, doprovodných událostech atd.), a to i včetně informace o extrémní, ET vybočující či jinak mimořádné povaze dané události.
III. Způsob zobrazení nesmí snižovat lidskou důstojnost, tj. musí se snažit ji za podmínek daných povahou vysílané informace co možná nejvíce chránit. Zobrazení osoby umírající nebo vystavené těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení musí mít proto striktně informační povahu, tedy musí být vysíláno výlučně za účelem po- skytnout pravdivou, ve vztahu k události, o níž je informováno, relevantní a kontex- tuálně korektní informaci, omezit se na nezbytnou dobu a zejména nesmí být využi- to k propagaci nebo k zatraktivnění vysílaného pořadu. Je rovněž nezbytné učinit vše pro ochranu soukromí a anonymity osob, jež jsou v těchto tíživých situacích zobra- zovány, je-li to vzhledem k povaze vysílaných záběrů a dalším souvislostem možné.
Klíčovou otázkou v projednávané věci je, zda se stěžovatelka dopustila jednání porušu- jícího $ 32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání tím, že odvysílala ve dvou případech ve zpra- vodajských pořadech informujících o jedné z významných aktérek tzv. kuřimské kauzy zá- běry zneužívaného a ponižovaného malého dítěte. Při předběžném posouzení věci sed- mý senát Nejvyššího správního soudu zjistil, že shodnou právní otázkou na podobném skutkovém podkladu řešil již v rozsudku ze dne 13. 4. 2010, čj. 8 As 33/2010-128, osmý se- nát Nejvyššího správního soudu, a protože sedmý senát dospěl k odlišnému právnímu názoru, postoupil věc rozšířenému senátu podle $ 17 s.
ř. s. Rozšířený senát však v usne- sení ze dne 26. 7. 2011, čj. 7 As 2/2010-113, dospěl k závěru, že věc rozhodnutí rozšířené- ho senátu nevyžaduje a že ji může a musí po- soudit sedmý senát sám. (...) S ohledem na právní závěry vyslovené rozšířeným senátem v citovaném usnesení sedmý senát přezkoumal napadený rozsudek v souladu s $ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán roz- sahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti, a přitom neshle- dal vadu uvedenou v odstavci 3, k níž by mu- sel přihlédnout z úřední povinnosti.
252 V čl. 10 Listiny je stanoveno, že: „(I) Kaž- dý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chrá- něno jeho jméno. (2) Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. (3) Kaž- dý má právo na ochranu před neoprávně- ným shromažďováním, zveřejňováním nebo Jiným zneužíváním údajů o své osobě.“ Článek 17 Listiny stanoví: „(I) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaruče- ny. (2) Každý má právo vyjadřovat své ná- zory slovem, písmem, tískem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledá- vat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.
(3) Cenzura je nepřípustná. (4) Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit záko- nem, jde-li o opatření v demokratické společ- ností nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpeč- nost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti“ Obdobné zakotvení svobody projevu a jejích mezí Ize nalézt v čl. 10 Úmluvy o ochraně lid- ských práv a základních svobod ve znění pro- tokolů č. 3, 5 a 8 (č. 209/1992 Sb.) či čl. 19 Me- zinárodního paktu o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.).
Omezení svobody projevu v televizním a rozhlasovém vysílání za účelem ochrany lid- ské důstojnosti je upraveno mimo jiné v $ 32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání, který stano- ví, že „[p]lrovozovatel vysílání je povinen bezdůvodně nezobrazovat osoby umírající nebo vystavené těžkému tělesnému nebo du- ševnímu utrpení způsobem snižujícím lid- skou důstojnost“. Účelem citovaného ustano- vení je umožnit, aby v konkrétní situaci střetu svobody projevu a zájmu na ochraně lidské důstojnosti zvolil provozovatel vysílání tako- vé řešení, tj. upřednostnil jednu či druhou hodnotu, které bude adekvátní povaze této si- tuace a intenzitě vzájemně se střetávajících protichůdných zájmů.
Svoboda projevu patří k nejdůležitějším politickým základním prá- vům, protože je to právě ona, jež umožňuje ve- řejnou diskuzi o nejrůznějších otázkách mají- cích dopad na fungování společnosti a lidských jedinců v ní. Svoboda projevu umožňuje in- formovat o jevech nahlížených jako extrém- ní, společensky nežádoucí či kontroverzní a většinou společnosti odmítaných, a učinit je tak předmětem diskuze (srov. rozsudek NSS ze dne 28. 8. 2009, čj. 7 As 29/2008-104, č. 1969/2010 Sb. NSS; k názorové pluralitě ze- jména ve veřejnoprávních médiích viz např. rozsudek NSS ze dne 5.
5. 2010, čj. 7 As 23/2010-73, č. 2110/2010 Sb. NSS). Informace vysílaná masovými médii je svojí povahou zpravidla selektivní a zároveň kontextuální. Důležité je jednak to, co vše je o určité udá- losti či otázce řečeno a co zmíněno není, ve spojení s jakými dalšími informacemí je pří- slušná informace o události podávána a jaké její aspekty či souvislosti jsou zdůrazněny ja- ko významné či naopak potlačeny jako okra- jové. Objektivní a vyváženou je ve smyslu $ 31 odst. 2 věty první zákona o vysílání jen taková informace, která byla jako ta, jež má být vysílána, vyselektována z dostupné sumy informací jako relevantní pro událost, o níž je informováno, včetně uvážení kontextu udá- losti.
Jedná-li se o informaci o události či otáz- ce nějakým způsobem extrémní, vybočující z obvyklých mezí či jinak mimořádné, bylo by zkreslením vysílaného sdělení, pokud by tato její zvláštní povaha byla potlačena či oslabe- na, neboť informační selekce by zde potlačila významný relevantní rys události, o níž je in- formováno. Ustanovení $ 32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání jistě nemůže nařizovat cosi jako selektivní cenzuru, tj. zakázat vysílat ur- čité sdělení jen proto, že informuje o tak „ex- trémní“ záležitosti, jakou je situace umírající- ho člověka či jedince vystaveného těžkému tělesnému či duševnímu utrpení.
Takový vý- klad by nejenže překročil velmi úzké hranice pro omezení svobody projevu vyjádřené v čl. 17 odst. 4 Listiny slovem „nezbytná“, ale pomíjel by i výrazy použité v citovaném usta- novení zákona o vysílání, z nichž plyne, že za- kázáno je jen a pouze „bezdůvodné“ zobrazo- vání osob umírajících nebo vystavených těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpe- ní, a navíc jen takové, které by se dělo „způso- bem“ snižujícím lidskou důstojnost. Informa- ce o události, při níž došlo k úmrtí člověka nebo k tomu, že někdo byl vystaven těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení, mohou spočívat v zobrazení osob v těchto situacích, jsou-li současně splněny dvě podmínky: jednak nejde o zobrazení bezdůvodné a jednak způ- sob zobrazení nesnižuje lidskou důstojnost.
Bezdůvodnost zobrazení je vždy otázkou posouzení konkrétního případu a bude úzce souviset s povahou a podstatnými rysy a kon- textem události, o níž je informace poskyto- vána. Bezdůvodným proto nebude zobrazení osoby umírající nebo vystavené těžkému tě- lesnému nebo duševnímu utrpení tehdy, bu- de-li potřeba informace tohoto typu nezbyt- ná pro pravdivé informování o události a jejích souvislostech (příčinách, následcích, doprovodných událostech atd.), a to i včetně informace o extrémní, vybočující či jinak mi- mořádné povaze dané události.
Na jedné stra- ně zpravidla nevyhoví požadavku nezbytnos- ti zobrazení člověka umírajícího následkem dopravní nehody, půjde-li např. o „běžnou“ těžkou dopravní nehodu se smrtelnými ná- sledky, jakých je na evropských silnicích roč- ně tisíce. Pro informaci o povaze události, jež se stala, a pro její zasazení do potřebného in- formačního kontextu totiž zpravidla nebude nezbytné záběry umírajícího ukázat, neboť na nich není nic „mimořádného“ ve smyslu informačně hodnotného pro danou událost. V takovém případě je naopak třeba dát před- nost ochraně lidské důstojnosti umírajícího a o smrtelném následku nehody informovat pouze za použití záběrů nezobrazujících umí- rajícího člověka.
Na druhé straně zpravidla vyhoví požadavku nezbytnosti zobrazení zá- běrů umírajících lidí, jde-li např. o záběry ka- mer náhodných turistů či chodců, jež zazna- menaly náraz letadel unesených teroristy do budov WTC v New Yorku včetně např. zábě- rů lidí vyskakujících ve strachu před ohněm či udušením kouřem z vyšších pater zasaže- ných mrakodrapů. Takové záběry jsou totiž nezbytné pro vykreslení extrémní, ojedinělé, mimořádně hrůzné a tragické povahy událos- ti, o níž je informováno. Bez jejich zveřejnění by totiž informace o události byla významně zkreslena, neboť jejím jádrem, má-li být prav- divá, musí být právě, mimo jiné, také infor- mační zprostředkování mimořádné hrůznos- ti uvedené události.
Bez tohoto, byť svým 253 2517 obsahem drastického, informačního obsahu je totiž ve skutečnosti událost zlehčována, popř. zmírňována ve srovnání se skutečným stavem. Stejně tak zpravidla vyhoví požadavku nezbytnosti např. vysílání dokumentárních zá- běrů z koncentračních táborů při informová- ní o vyhlazovacích táborech nacionálně soci- alistického Německa či pracovních táborech v Sovětském svazu nebo záběrů z doby pol potovské genocidy v Kambodži, i když se bu- de jednat o drastické záběry lidí vystavených zcela nelidským podmínkám, či dokonce o záběry ostatků lidí usmrcených masovým průmyslovým vražděním.
Bez zobrazení tak- to drastických informací by totiž pořady o hrůzách, k nimž došlo, nebyly pravdivé. Způsob zobrazení musí být v každém pří- padě takový, který nesnižuje lidskou důstoj- nost, tj. snaží se ji za podmínek daných pova- hou vysílané informace co možná nejvíce chránit. Znamená to zejména, že zobrazení osoby umírající nebo vystavené těžkému tě- lesnému nebo duševnímu utrpení musí mít striktně informační povahu, tzn. že musí být vysíláno výlučně za účelem poskytnout prav- divou, ve vztahu k události, o níž je informo- váno, relevantní a kontextuálně korektní in- formaci, omezit se na nezbytnou dobu a zejména nesmí být využito k propagaci ne- bo k zatraktivnění vysílaného pořadu.
Zcela vyloučeno je například, aby záběry osob umí- rajících či vystavených těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení byly použity jako znělka, logo, upoutávka nebo jiný znak vysíla- ného pořadu. Dále je provozovatel vysílání povinen učinit vše pro to, aby ochránil sou- kromí a anonymitu osob, jež jsou v těchto tí- živých situacích zobrazovány, je-li to vzhle- dem k povaze vysílaných záběrů a dalším souvislostem možné. Provozovatel vysílání je tedy zpravidla povinen zejména rozostřit či jinak anonymizovat obličeje dotyčných osob.
Aplikuje-li Nejvyšší správní soud výše uvedené zásady na konkrétní případ tzv. ku- řimské kauzy, je v první řadě zřejmé, že se u ní jedná nikoli o „běžné“ zneužívání malého dítěte, nýbrž naopak o případ v České repub- lice zcela mimořádný a ojedinělý zvrhlostí, systematičností a nelidskostí týrání, kterému 254 byl malý chlapec vystaven. Z hlediska všech souvislostí je nutno zdůraznit, že skutečným jádrem celé kauzy není měnění identity Bar- bory Š. a její ukrývání se v cizině ani pseudo- náboženská či sektářská povaha uskupení li- dí, kteří byli aktéry této kauzy, nýbrž právě a především fakt, že z ne zcela jasných důvo- dů bylo skupinou lidí systematicky, brutálně a dlouhodobě týráno malé dítě a že pouze dí- ky shodě šťastných náhod to vyšlo najevo.
„Jádrem“ informace o kauze jsou proto právě záběry týrání dítěte, které nejlépe vypovídají o podstatě a mimořádné povaze této kauzy. Bez jejich syrovosti a explicitnosti lze drastic- kou povahu celé kauzy jen velmi obtížně in- formačně uchopit, a odlišit ji tak od běžných případů zneužívání dětí. Proto jejich odvysí- lání za předpokladu, že způsob zobrazení ne- sníží lidskou důstojnost týraného dítěte, zá- sadně nelze považovat za porušení $ 32 odst. 1 písm. £) zákona o vysílání. Porušením tohoto ustanovení není ani to, vysílají-li se dotyčné záběry s časovým odstupem od okamžiku, kdy vyšly najevo, a sice v pořadu sumarizují- cím určitý další vývoj v kauze (v projednáva- né věci šlo o vývoj spočívající v odhalení po- bytu Barbory Š.
v zahraničí a jejím návratu do České republiky). [ při informování o kauze s časovým odstupem je třeba její mimořád- nou povahu zdůraznit, stejně jako je při in- formování např. o totalitních režimech třeba zdůraznit mimořádnou zvrhlost a „průmyslo- vosť“ vraždění, kterého se nacistický režim v Německu, komunisté v Sovětském svazu či polpotovci v Kambodži dopustili, a to i odvy- síláním záběrů z koncentračních či jiných po- dobných táborů. Účelem $ 32 odst. 1 písm. P zákona o vy- sílání je chránit osoby umírající nebo vysta- vené těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení před veřejným informováním o tom, čemu byli vystaveni.
U osob žijících, jako je to- mu např. u dítěte týraného v kuřimské kauze, má ochrana smysl zejména v tom, že jim je- jich anonymita může umožnit lépe se s dras- tickým zážitkem, kterému byly vystaveny, vnitřně vypořádat. Uvedený zájem však lze v kolizi se svobodou projevu zpravidla účin- ně chránit dostatečnou anonymizací záběrů, které jsou vysílány. To, že se týrání dítěte v ku- řimské kauze dostalo do veřejného mediální- ho prostoru, je vzhledem k povaze kauzy zce- la logické a v podstatě si nelze ve svobodné a otevřené společnosti představit její utajení.
Týrané dítě s tímto faktem bude muset v dal- ších letech žít a bude nepochybně i v budouc- nu konfrontováno s tím, že o kauze budou média čas od času informovat. Anonymizace záběrů týrání, např. rozostřením obličeje dí- těte a neuváděním identifikačních údajů o tý- raném chlapci, je v daném případě nejlepší cestou, jak co nejvíce skloubit dva protichůd- né zájmy - na ochraně soukromí týraného dítě na straně jedné a na tom, že veřejnosti bude tehdy, budouli média informovat o kuřimské kauze, adekvátním způsobem ukázáno či při- pomenuto, k jak drastickému zvěrstvu v této kauze došlo a že se jednalo o kauzu v podmín- kách České republiky zcela mimořádnou.
(...) Ochrana osobních údajů: použitelnost kamerového záznamu pořízeného soukromou osobou k $ 50 a násl. správního řádu (č. 500/2004 Sb.) k $ 16, $ 44 odst. 2 písm. i) a $ 45 odst. 1 písm. i) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních - údajů a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 439/2004 Sb.
I. T za situace, kdy kamerový záznam pořízený soukromou osobou, který zasahu- je do sféry osobnostních práv zaznamenané osoby, nebyl pořízen s jejím souhlasem čí v souladu se zákonnými výjimkami, není jeho použitelnost pro potřeby dokazo- vání ve správním řízení zcela vyloučena. V těchto případech je vždy nutno poměřit legitimitu cíle, kterého mělo být pořízením záznamu dosaženo, na straně jedné a přiměřenost užitého postupu na straně druhé. Je tak vždy nutno uvážit, zda v kon- krétním případě může nad ochranou osobnostních práv dotčeného subjektu převá- žit zájem společnosti na objasnění a potrestání deliktních jednání a především pak ochrana ústavně zaručených práv pořizovatele takového záznamu.
II. Je-li kamerový systém, z něhož pochází posuzovaný záznam, provozován bez oznámení Úřadu pro ochranu osobních údajů ($ 16 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů), nejde jen z tohoto důvodu o důkaz nezákonný. Porušení této povin- nosti má ve vztahu k dokazování pouze ten následek, že, má-li být takto pořízený zá- znam použit jako důkaz ve správním či soudním řízení, neplatí presumpce provozová- ní tohoto systému v souladu se zákonem, a bude tak nutné provést celkové posouzení, zda docházelo ke zpracovávání osobních údajů v rozporu se zákonem, či nikoliv.
Česká televize proti Radě pro rozhlasové a televizní vysílání o uložení pokuty, o kasační stížnosti žalobkyně.
20. Přes některé shodné či podobné okolnosti vykazují totiž předmětná jednání České televize a společnosti CET 21 spol. s r. o. řadu nikoliv nepodstatných rozdílů. Tyto rozdíly začínají již od rozsahu a způsobu, jakým byl původní materiál zachycující trýznění chlapce v jednotlivých pořadech Novy a České televize použit. Z rozhodnutí žalované ze dne 1. 7. 2008, č. j. fol/7405/08, jímž byla uložena pokuta společnosti CET 21 spol. s. r. o., jednoznačně vyplývá, že délka a výběr záběrů z původního materiálu se výrazně liší nejen mezi jednotlivými případy jejich odvysílání v programu Nova navzájem, ale zejména ve srovnání s jejich použitím v pořadech České televize. Například záběry týraného chlapce, které byly odvysílány na programu Nova dne 9. 1. 2008 v pořadu Televizní noviny, popisuje žalovaná takto: „V záběru je nahý chlapec v komoře zabírán ve chvíli, kdy se snaží pozřít potravu, při levém kraji obrazu je vidět část ruky dospělé osoby, která chlapci dává nevybíravým způsobem do úst další sousto. V dalším záběru je vidět hlavu chlapce ve chvíli, kdy je z větší části odkloněn od kamery. V reportáži bylo dále použito záběru na televizi, ve které je puštěna videonahrávka z komory, v záběru je hlava chlapce. Následuje záběr nahého chlapce z profilu s rukama za zády, chlapec žvýká potravu a dívá se do kamery. Použito je znovu záběrů, na nichž je vidět nahého chlapce v komoře se svázanýma rukama, záběru nahého chlapce v komoře s levou rukou za zády, velkou část záběru tvoří obličej chlapce, statický záběr nahého chlapce ve chvíli, kdy se snaží pozřít potravu, při levém kraji obrazu je vidět část ruky dospělé osoby, která chlapci podává další sousto, statický záběr obličeje chlapce, který má před sebou misku s potravou.“ Z tohoto popisu je zřejmé, že se jedná zčásti o jiné záběry, než které podle výše uvedeného popisu použila ve svých pořadech Česká televize.
21. Liší se samozřejmě i komentář a celkový kontext, do něhož byly záběry týraného chlapce v tom kterém pořadu Novy a České televize zařazeny. Rozdíly mohou být i v tom, zda a případně v jakém rozsahu a jakou metodou byla chráněna identita chlapce na záběrech. Různá je i doba, kdy byly tyto záběry v rámci jednotlivých pořadů odvysílány. Liší se též četnost vysílání těchto záběrů. Zatímco Česká televize je vysílala dvakrát, Nova šestkrát.
22. Je tedy zřejmé, že skutky obou provozovatelů televizního vysílání, v nichž žalovaná spatřovala bezdůvodné zobrazení osoby vystavené těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení způsobem snižujícím lidskou důstojnost, se v některých relevantních rysech odlišují. Pokud tedy sedmý senát dospěl po zhodnocení skutkových okolností ve své věci k závěru, že Česká televize předmětný správní delikt nespáchala, zatímco osmý senát uzavřel na základě posouzení nikoli shodného jednání společnosti CET 21 spol. s r. o., že ke spáchání tohoto deliktu došlo, nelze v tom spatřovat odlišnost právních názorů obou senátů, která by zakládala možnost rozhodování rozšířeného senátu.“ S ohledem na právní závěry vyslovené rozšířeným senátem v citovaném usnesení sedmý senát přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti, a přitom neshledal vadu uvedenou v odstavci 3, k níž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. V čl. 10 Listiny je stanoveno, že: (1) Každý má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. (2) Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. (3) Každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.“ Čl. 17 Listiny stanoví: „(1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. (2) Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. (3) Cenzura je nepřípustná. (4) Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. (…)“ Obdobné zakotvení svobody projevu a jejích mezí lze nalézt v čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (vyhlášena pod č. 209/1992 Sb.) či čl. 19 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (vyhlášen pod č. 120/19976 Sb.). Omezení svobody projevu v televizním a rozhlasovém vysílání za účelem ochrany lidské důstojnosti je upraveno mimo jiné v ust. § 32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání, které stanoví, že provozovatel je povinen bezdůvodně nezobrazovat osoby umírající nebo vystavené těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení způsobem snižujícím lidskou důstojnost. Účelem citovaného ustanovení je umožnit, aby v konkrétní situaci střetu svobody projevu a zájmu na ochraně lidské důstojnosti zvolil provozovatel vysílání takové řešení, tj. upřednostněna jedna či druhá hodnota, které bude adekvátní povaze této situace a intenzitě vzájemně se střetajících protichůdných zájmů. Svoboda projevu patří k nejdůležitějším politickým základním právům, protože je to právě ona, jež umožňuje veřejnou diskuzi o nejrůznějších otázkách majících dopad na fungování společnosti a lidských jedinců v ní. Svoboda projevu umožňuje informovat o jevech nahlížených jako extrémní, společensky nežádoucí, kontroverzní a většinou společnosti odmítané a učinit je tak předmětem diskuze (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 28. 8. 2009, č. j. 7 As 29/2008 - 104, publ. pod č. 1969/2010 Sb. NSS; k názorové pluralitě zejména ve veřejnoprávních médiích viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 5. 2010, č. j. 7 As 23/2010 - 73, oba rozsudky na www.nssoud.cz). Informace vysílaná masovými médii je svojí povahou zpravidla selektivní a zároveň kontextuální. Důležité je jednak to, co vše je o určité události či otázce řečeno a co zmíněno není, ve spojení s jakými dalšími informacemi je příslušná informace o události podávána a jaké její aspekty či souvislosti jsou zdůrazněny jako významné či naopak potlačeny jako okrajové. Objektivní a vyváženou je ve smyslu ust. § 31 odst. 2 věty první zákona o vysílání jen taková informace, která byla jako ta, jež má být vysílána, vyselektována z dostupné sumy informací jako relevantní pro událost, o níž je informováno, včetně uvážení kontextu události. Jedná-li se o informaci o události či otázce nějakým způsobem extrémní, vybočující z obvyklých mezí či jinak mimořádné, bylo by zkreslením vysílaného sdělení, pokud by tato její zvláštní povaha byla potlačena či oslabena, neboť informační selekce by zde potlačila významný relevantní rys události, o níž je informováno. Ust. § 32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání jistě nemůže nařizovat cosi jako selektivní cenzuru, tj. zakázat vysílat určité sdělení jen proto, že informuje o tak „extrémní“ záležitosti, jakou je situace umírajícího člověka či jedince vystaveného těžkému tělesnému či duševnímu utrpení. Takový výklad by nejen že překročil velmi úzké hranice pro omezení svobody projevu, vyjádřené v čl. 17 odst. 4 Listiny slovem „nezbytná“, ale pomíjel i výrazy použité v citovaném ustanovení, z nichž plyne, že zakázáno je jen a pouze „bezdůvodné“ zobrazování osob umírajících nebo vystavených těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení a navíc jen takové, které by se dělo „způsobem“ snižujícím lidskou důstojnost. Informace o události, při níž došlo k úmrtí člověka nebo k tomu, že někdo byl vystaven těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení, mohou spočívat v zobrazení osob v těchto situacích, jsou-li současně splněny dvě podmínky: Jednak že nejde o zobrazení bezdůvodné, a jednak že způsob zobrazení nesnižuje lidskou důstojnost. Bezdůvodnost zobrazení je vždy otázkou posouzení konkrétního případu a bude úzce souviset s povahou a podstatnými rysy a kontextem události, o níž je informace poskytována. Bezdůvodným proto nebude zobrazení osoby umírající nebo vystavené těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení tehdy, bude-li potřeba informace tohoto typu nezbytná pro pravdivé informování o události a jejích souvislostech (příčinách, následcích, doprovodných událostech atd.), a to i včetně informace o extrémní, vybočující či jinak mimořádné povaze dané události. Na jedné straně zpravidla nevyhoví požadavku nezbytnosti zobrazení člověka umírajícího následkem dopravní nehody, půjde-li např. o „běžnou“ těžkou dopravní nehodu se smrtelnými následky, jakých je na evropských silnicích ročně tisíce. Pro informaci o povaze události, jež se stala, a pro její zasazení do potřebného informačního kontextu totiž zpravidla nebude nezbytné záběry umírajícího ukázat, neboť na nich není nic „mimořádného“ ve smyslu informačně hodnotného pro danou událost. V takovém případě je naopak třeba dát přednost ochraně lidské důstojnosti umírajícího a o smrtelném následku nehody informovat pouze za použití záběrů nezobrazujících umírajícího člověka. Na druhé straně zpravidla vyhoví požadavku nezbytnosti zobrazení záběrů umírajících lidí, jde-li např. o záběry kamer náhodných turistů či chodců, jež zaznamenaly náraz letadel unesených teroristy do budov WTO v New Yorku včetně např. záběrů lidí vyskakujících ve strachu před ohněm či udušením kouřem z vyšších pater zasažených mrakodrapů. Takové záběry jsou totiž nezbytné pro vykreslení extrémní, ojedinělé, mimořádně hrůzné a tragické povahy události, o níž je informováno. Bez jejich zveřejnění by totiž informace o události byla významně zkreslena, neboť jejím jádrem, má-li být pravdivá, musí být právě, mimo jiné, také informační zprostředkování mimořádné hrůznosti uvedené události. Bez tohoto, byť svým obsahem drastického, informačního obsahu je totiž ve skutečnosti událost zlehčována, popř. zmírňována ve srovnání se skutečným stavem. Stejně tak zpravidla vyhoví požadavku nezbytnosti např. vysílání dokumentárních záběrů z koncentračních táborů při informování o vyhlazovacích táborech nacionálně socialistického Německa či pracovních táborech v Sovětském svazu nebo záběrů z doby polpotovské genocidy v Kambodži, i když se bude jednak o drastické záběry lidí vystavených zcela nelidským podmínkám, či dokonce o záběry ostatků lidí usmrcených masovým průmyslovým vražděním. Bez zobrazení takto drastických informací by totiž pořady o hrůzách, k nimž došlo, nebyly pravdivé. Způsob zobrazení musí být v každém případě takový, který nesnižuje lidskou důstojnost, tj. snaží se ji za podmínek daných povahou vysílané informace co možná nejvíce chránit. Znamená to zejména, že zobrazení osoby umírající nebo vystavené těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení musí mít striktně informační povahu, tzn., že musí být vysíláno výlučně za účelem poskytnout pravdivou, ve vztahu k události, o níž je informováno, relevantní a kontextuálně korektní informaci, omezit se na nezbytnou dobu a zejména nesmí být využito k propagaci nebo k zatraktivnění vysílaného pořadu. Zcela vyloučeno je např. aby záběry osob umírajících či vystavených těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení byly použity jako znělka, logo, upoutávka nebo jiný znak vysílaného pořadu. Dále je provozovatel vysílání povinen učinit vše pro to, aby ochránil soukromí a anonymitu osob, jež jsou v těchto tíživých situacích zobrazovány, je-li to vzhledem k povaze vysílaných záběrů a dalším souvislostem možné. Provozovatel vysílání je tedy zpravidla povinen zejména rozostřit či jinak anonymizovat obličeje dotyčných osob. Aplikuje-li Nejvyšší správní soud výše uvedené zásady na konkrétní případ tzv. kuřimské kauzy, je v první řadě zřejmé, že se u ní jedná nikoli o „běžné“ zneužívání malého dítěte, nýbrž naopak o případ v České republice zcela mimořádný a ojedinělý zvrhlostí, systematičností a nelidskostí týrání, kterému byl malý chlapec vystaven. Z hlediska všech souvislostí je nutno zdůraznit, že skutečným jádrem celé kauzy není měnění identity B. Š. a její ukrývání se v cizině ani pseudonáboženská či sektářská povaha uskupení lidí, kteří byli aktéry této kauzy, nýbrž právě a především fakt, že z ne zcela jasných důvodů bylo skupinou lidí systematicky, brutálně a dlouhodobě týráno malé dítě a že pouze díky shodě šťastných náhod to vyšlo najevo. „Jádrem“ informace o kauze jsou proto právě záběry týrání dítěte, které nejlépe vypovídají o podstatě a mimořádné povaze této kauzy. Bez jejich syrovosti a explicitnosti lze drastickou povahu celé kauzy jen velmi obtížně informačně uchopit a odlišit ji tak kauzu od běžných případů zneužívání dětí. Proto jejich odvysílání za předpokladu, že způsob zobrazení nesníží lidskou důstojnost týraného dítěte, zásadně nelze považovat za porušení ust. § 32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání. Porušením tohoto ustanovení není ani to, vysílají-li se dotyčné záběry s časovým odstupem od okamžiku, kdy vyšly najevo, a sice v pořadu sumarizujícího určitý další vývoj v kauze (v projednávané věci šlo o vývoj spočívající v odhalení pobytu B. Š. v zahraničí a jejím návratu do České republiky). I při informování o kauze s časovým odstupem je třeba její mimořádnou povahu zdůraznit, stejně jako je při informování o např. o totalitních režimech třeba zdůraznit mimořádnou zvrhlost a „průmyslovost“ vraždění, kterého se nacistický režim v Německu, komunisté v Sovětském svazu či polpotovci v Kambodži dopustili, a to i odvysílání záběrů z koncentračních či jiných podobných táborů. Účelem ust. § 32 odst. 1 písm. f) zákona o vysílání je chránit osoby umírající nebo vystavené těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení před veřejným informováním o tom, čemu byli vystaveni. U osob žijících, jako je tomu např. u dítěte týraného v kuřimské kauze, má ochrana smysl zejména v tom, že jim jejich anonymita může umožnit lépe se s drastickým zážitkem, kterému byly vystaveny, vnitřně vypořádat. Uvedený zájem však lze v kolizi se svobodou projevu zpravidla účinně chránit dostatečnou anonymizací záběrů, které jsou vysílány. To, že se týrání dítěte v kuřimské kauze dostalo do veřejného mediálního prostoru, je vzhledem k povaze kauzy zcela logické a v podstatě si nelze ve svobodné a otevřené společnosti představit její utajení. Týrané dítě s tímto faktem bude muset v dalších letech žít a bude nepochybně i v budoucnu konfrontováno s tím, že o kauze budou média čas od času informovat. Anonymizace záběrů týrání, např. rozostřením obličeje dítěte a neuvádění identifikačních údajů o týraném chlapci, je v daném případě nejlepší cestou, jak co nejvíce skloubit dva protichůdné zájmy – na ochraně soukromí týraného dítě na straně jedné a na tom, že veřejnosti bude tehdy, budou-li média informovat o kuřimské kauze, adekvátním způsobem ukázáno či připomenuto, k jak drastickému zvěrstvu v této kauze došlo a že se jednalo o kauzu v podmínkách České republiky zcela mimořádnou. Posouzení druhé stížní námitky, a sice řádnosti upozornění podle ust. § 59 zákona o vysílání se tím z povahy věci stává bezpředmětným, neboť nenaplňuje-li skutek, za který má být stěžovatelka potrestána, vůbec znaky skutkové podstaty správního deliktu, nelze proti ní dále vést sankční správní řízení, a tedy ani nelze zkoumat jako jednu z doplňujících nutných podmínek sankčního postihu, zda stěžovatelka byla adekvátně upozorněna podle citovaného ustanovení. Nejvyšší správní soud proto pouze poznamenává, že v obecné rovině se lze ztotožnit s názorem stěžovatelky, že upozornění podle ust. § 59 zákona o vysílání se musí týkat pouze takového jednání, které samo o sobě naplňuje všechny znaky skutkové podstaty správního deliktu typově odpovídajícího tomu, za který má být provozovatel vysílání následně postižen. Jiný výklad by byl absurdní. Konstrukce správního trestání je taková, že provozovatele vysílání lze postihnout až poté, co předchozí upozornění na typově obdobné jednání se minulo účinkem, neboť provozovatel vysílání se závadného jednání přes upozornění dopustil opětovně. Znamená to, tedy, že i prvotní jednání, na jehož závadnost je provozovatel vysílání upozorněn, musí samo o sobě být závadné. Nepostižitelným je však jen proto, že jde o jednání první, neboť zákon v tomto případě dává přednost upozornění provozovatele vysílání a pokusu zjednat nápravu tím, že v důsledku upozornění nebude provozovatel vysílání závadné jednání již opakovat, takže sankční postih nebude třeba uplatnit. Pokud by ale provozovatel vysílání byl upozorněn jako na závadové na jednání, které ve skutečnosti vůbec závadové není, nemusí provozovatel vysílání takové upozornění brát v potaz a podmínka předchozího upozornění není v případě nějakého následujícího jednání, které závadové objektivně je, naplněna. Z výše uvedeného vyplývá, že Rada neposoudila správně právní otázku, dospěla-li k závěru, že v projednávaném případě se stěžovatelka dopustila správního deliktu. Kasační stížnost je v tomto ohledu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. důvodná. Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek městského soudu podle ust. § 110 odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž je krajský soud podle odst. 3 citovaného ustanovení vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku. O věci bylo rozhodnuto bez jednání postupem podle § 109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 2 s. ř. s.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 9. září 2011 JUDr. Eliška Cihlářová předsedkyně senátu