I. Podmínka stanovená v $ 97 odst. 2 správního řádu z roku 2004, že rozhodnutí ve věci v přezkumném řízení v prvním stupni nelze vydat po uplynutí 15 měsíců ode dne právní moci rozhodnutí ve věci, se vztahuje pouze na první v přezkumném ří- zení vydané rozhodnutí prvního stupně. II. Po zrušení prvního v přezkumném řízení vydaného rozhodnutí prvního stup- ně lze pokračovat v přezkumném řízení a vydat v něm, a to případně i opakovaně, další rozhodnutí prvního stupně bez ohledu na lhůtu stanovenou v $ 97 odst. 2 správního řádu z roku 2004. III. Správní orgán zastaví přezkumné řízení podle $ 97 odst. 2 správního řádu z roku 2004, pouze pokud nebylo první rozhodnutí prvního stupně v přezkumném řízení vydáno ve lhůtě 15 měsíců ode dne právní moci rozhodnutí ve věci.
I. Podmínka stanovená v $ 97 odst. 2 správního řádu z roku 2004, že rozhodnutí ve věci v přezkumném řízení v prvním stupni nelze vydat po uplynutí 15 měsíců ode dne právní moci rozhodnutí ve věci, se vztahuje pouze na první v přezkumném ří- zení vydané rozhodnutí prvního stupně. II. Po zrušení prvního v přezkumném řízení vydaného rozhodnutí prvního stup- ně lze pokračovat v přezkumném řízení a vydat v něm, a to případně i opakovaně, další rozhodnutí prvního stupně bez ohledu na lhůtu stanovenou v $ 97 odst. 2 správního řádu z roku 2004. III. Správní orgán zastaví přezkumné řízení podle $ 97 odst. 2 správního řádu z roku 2004, pouze pokud nebylo první rozhodnutí prvního stupně v přezkumném řízení vydáno ve lhůtě 15 měsíců ode dne právní moci rozhodnutí ve věci.
C.) Stěžejní právní otázkou v daném pří- padě je, zda lze rozhodovat v přezkumném ří- zení poté, co městský soud zrušil předchozí rozhodnutí učiněné v tomto přezkumném ří- zení, s ohledem na skutečnost, že přezkumné řízení lze zahájit pouze do jednoho roku od právní moci přezkoumávaného rozhodnutí a že je nutno vydat rozhodnutí v přezkum- ném řízení v I. stupni do 15 měsíců ode dne právní moci rozhodnutí ve věci ($ 97 odst. 2 správního řádu). xxí p Nejvyšší správní soud vychází z následují- cích obecných východisek. Řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je založe- no téměř výlučně na kasačním principu, kte- rý znamená, že se lze domáhat pouze zrušení správního rozhodnutí a vrácení věci k další- mu řízení. Prvky apelační či revizní se vysky- tují spíše výjimečně (např. soudní přezkum týkající se žádosti o poskytnutí informace po- dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném pří- stupu k informacím, anebo právo na modera- ci trestu podle $ 65 odst. 3 a $ 78 odst. 2 s. ř. s.). V případě přezkoumávání rozhodnutí vydaného v přezkumném řízení však žádná obdobná speciální úprava neexistuje a tento typ řízení je ovládán výlučně kasačním prin- cipem. Pokud se tak ve správním řízení vy- skytnou procesní pochybení, která mohou ovlivnit zákonnost rozhodnutí o věci samé, vyplývá z kasačního principu, že správní sou- dy věc vrátí správnímu orgánu k dalšímu ří- zení. Soudy ve správním soudnictví nemo- hou nahrazovat činnost správních orgánů, to znamená změnit jejich rozhodnutí či rozhod- nout místo správního orgánu. Při zrušení roz- hodnutí správního orgánu a jeho vrácení k dalšímu řízení je správní orgán vázán práv- ním názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku soudu a je povinen provést řízení zno- vu a přitom odstranit veškeré vytknuté vady. Účelem správního soudnictví je poskyto- vání ochrany veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob, do nichž proti- právně zasáhl svým rozhodnutím správní or- gán. Představuje tak jeden z účinných nástro- jů ochrany subjektivních práv jednotlivců a je realizací čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož ten, „[k]ďo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnu- tím orgánu veřejné správy, se může obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takové- ho rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak“. Rozhodnutí vydaná v přezkumném řízení podléhají soudnímu přezkumu, neboť zasa- hují do existujících hmotných práv fyzických nebo právnických osob nabytých v původ- ním pravomocně skončeném správním říze- ní (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyš- šího správního soudu ze dne 28. 8. 2007, čj. 4 As 31/2006-73, č. 1513/2008 Sb. NSS). V přezkumném řízení může být rozhodováno i o otázkách týkajících se základních práv a svobod, které nesmějí být vyloučeny ze soudního přezkumu (čl. 36 odst. 2 věta druhá Listiny základních práv a svobod). Aby však byla zaručena reálná soudní ochrana, je tře- ba, aby poté, co soud zruší rozhodnutí vyda- né v přezkumném řízení, bylo možné vytýka- né procesní vady v nějakém řízení odstranit, jinak by se v mnoha případech soudní ochra- na minula svým účelem. Taková situace je i v daném případě, ne- boť městský soud zrušil rozhodnutí vydané v přezkumném řízení převážně z procesních důvodů, přičemž podstata právního sporu za- tím nebyla správními orgány ani soudem vy- řešena a není zatím zřejmé, který z účastníků řízení má v souladu se zákonem o ochran- ných známkách mít právo užívat předmětné označení „ORBITREK“. Vzhledem k tomu, že zrušení správního rozhodnutí soudem nemůže být samoúčelné, ale má vést k ochraně subjektivních práv jed- notlivců, Nejvyšší správní soud se dále zabý- val výkladem $ 96 odst. 1 a $ 97 odst. 2 správ- ního řádu. 759 2364 S ohledem na charakter přezkumného ří- zení jako mimořádného opravného prostřed- ku stanoví správní řád v $ 97 odst. 2 pro ochra- nu právní jistoty a práv nabytých v dobré víře konkrétní lhůty pro provedení řízení. Podle ci- tovaného ustanovení rozhodnutí ve věci v pře- zkumném řízení v prvním stupni nelze vydat po uplynutí 15 měsíců ode dne právní moci rozhodnutí ve věci. Probíhá-li přezkumné říze- ní, správní orgán je usnesením zastaví. Přezkumné řízení, včetně zkráceného přezkumného řízení, je zpravidla dvojin- stanční, což znamená, že proti rozhodnutí v přezkumném řízení je možno podat odvo- lání. Z $ 97 odst. 2 správního řádu vyplývá, že patnáctiměsíční lhůta pro vydání rozhodnutí se vztahuje pouze na rozhodnutí v přezkum- ném řízení v I stupni. Tato lhůta tedy neome- zuje vydání rozhodnutí v přezkumném řízení na úrovni II. stupně. Účelem této právní úpravy je mimo jiné to, aby po zrušení roz- hodnutí vydaného v přezkumném řízení sou- dem ve správním soudnictví mohl správní ot- gán i po uplynutí patnáctiměsíční lhůty pokračovat v přezkumném řízení a odstranit procesní vady a vydat další rozhodnutí. Od- volací správní orgán může vedle toho, že s ko- nečnou platností rozhodne sám, rovněž zru- šit rozhodnutí vydané v přezkumném řízení orgánem prvoinstančním, neboť podmínka dodržení patnáctiměsíční lhůty se vztahuje pouze na „první“ prvoinstanční rozhodnutí vydané v jednom přezkumném řízení, nikoli však na „druhé“ či další takové rozhodnutí. Uvedený závěr vyplývá z povahy dvojinstanč- ního přezkumného řízení, v němž se na roz- hodování odvolacího orgánu zásadně vztahu- je $ 90 správního řádu, který se zrušením prvoinstančního rozhodnutí a vrácením věci k novému projednání v odstavci 1 písmeno c) jako s velmi častou alternativou počítá. Vy- loučení možnosti odvolacího orgánu využít v přezkumném řízení tuto alternativu jen proto, že při novém projednání by prvoin- stanční orgán „narazil“ na patnáctiměsíční lhůtu a musel přezkumné řízení podle $ 97 odst. 2 věty druhé správního řádu zastavit, by vedlo k nutnosti vykládat oprávnění odvola- cího orgánu v přezkumném řízení tak, že má 760 vždy [tj. i když by tomu jinak bránily vylučují- cí důvody podle $ 90 odst. 1 písm. c) část vě- ty za prvním středníkem správního řádu] oprávnění ke změně prvoinstančního roz- hodnutí. Takový výklad je však nepřijatelný, neboť by bez zákonného podkladu zcela zá- sadním způsobem modifikoval povahu odvo- lacího řízení a uplatnění zásady dvojinstanč- nosti v přezkumném řízení oproti běžnému správnímu řízení. Proto je nutno podmínky uplatnění důvodu k zastavení přezkumného řízení pro uplynutí patnáctiměsíční lhůty po- dle $ 97 odst. 2 správního řádu vykládat re- striktivně, a sice tak, že pouze první v pře- zkumném řízení vydané prvoinstanční rozhodnutí je nutno vydat v této lhůtě. V tom- to ohledu se tedy Nejvyšší správní soud ne- ztotožňuje s názorem vysloveným J. Vedra- lem k této právní otázce v komentáři ke správnímu řádu, viz Vedral, J. Správní řád. Komentář. Praha : ANAG, 2006, komentář k $ 97 odst. 2, třetí odstavec textu, s. 585-586. Pro výklad, k němuž se přiklonil Nejvyšší správní soud, svědčí i to, že striktní časová hranice pro zahájení přezkumného řízení, resp. provedení některých jeho úkonů, není jedinou zárukou, že bude šetřeno právní jis- toty dotčených osob a že bude respektována zásada, že Časový rámec a důvody pro změnu pravomocného rozhodnutí musí odpovídat tomu, že takový zásah představuje výjimku z pravidla zásadní nedotknutelnosti pravo- mocných rozhodnutí. Další takovou zárukou jsou totiž $ 97 odst. 2 a $ 94 odst. 4 správního řádu vytvářející na základě posouzení kon- krétního případu materiální bariéru před prolamováním pravomocných rozhodnutí i tehdy, nebrání-li přezkumnému řízení lhůty pro jeho zahájení, resp. pro provedení někte- rých jeho úkonů. Uvedený výklad je navíc nejvhodnějším naplněním smyslu a účelu čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svo- bod, neboť umožňuje skutečný soudní pře- zkum rozhodnutí správního orgánu vydané- ho ve (zkráceném) přezkumném řízení ve II. stupni. Po zrušení rozhodnutí vydaného ve (zkráceném) přezkumném řízení na úrovni druhé instance totiž správní orgán rozhodne v souladu se závazným právním názorem sou- du, čímž je zajištěna účinná soudní ochrana. Posuzovaný případ je specifický tím, že rozhodoval vedoucí ústředního orgánu státní správy (předseda Úřadu průmyslového vlast- nictví) na návrh rozkladové komise, obdobně jako v řízení o rozkladu. Podle $ 95 odst. 6 správního řádu totiž platí, že „[j]de-li o roz- hodnutí ústředního správního úřadu, rozho- duje v přezkumném řízení ministr nebo ve- doucí jiného ústředního správního úřadu; ustanovení f 152 odst. 3 platí obdobně“. Pro- ti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví nelze uplatnit žádný opravný pro- středek. Je tomu tak z povahy hierarchického uspořádání státní správy, protože již není žádný instančně vyšší, popř. zákonem stano- vený, orgán, úřad či vedoucí úřadu, jemuž by byla svěřena kompetence k přezkoumání roz- hodnutí vedoucího ústředního orgánu státní správy (viz rozsudek ze dne 27. 9. 2006, čj. 2 As 50/2005-53, č. 865/2006 Sb. NSS). Jedná se tedy o jednoinstanční řízení, ve kterém již ne- rozhoduje správní orgán II. stupně. Vzhledem k tomu, že v přezkumném říze- ní může být rozhodováno i o otázkách týkají- cích základních práv a svobod, které nesmějí být vyloučeny ze soudního přezkumu, je tře- ba odmítnout takovou interpretaci $ 97 odst. 2 správního řádu, která by vedla k absurdnímu důsledku, že po rozhodování soudů ve správ- ním soudnictví by vytknutá pochybení neby- la odstraněna a řízení by bylo pouze zastave- no bez ohledu na závazný právní názor vyslovený soudem. V daném případě by ná- sledné zastavení přezkumného řízení vedlo k neodstranění vytknutých vad a nevyřešení stěžejní právní otázky, což lze považovat za neposkytnutí reálné a účinné soudní ochra- ny. Pokud právní předpis umožňuje různé in- terpretace, je povinností všech státních orgánů provést jejich interpretaci ústavně konform- ním způsobem. Lze proto dospět k závěru, že v dané procesní situaci se $ 97 odst. 2 správ- ního řádu již na řízení před předsedou Úřadu průmyslového vlastnictví nevztahuje. Pokud totiž soud ve správním soudnictví zruší roz- hodnutí vydané předsedou Úřadu průmyslo- vého vlastnictví, lze dále vést (zkrácené) pře- zkumné řízení, neboť podmínka dodržení patnáctiměsíční lhůty pro vydání rozhodnutí v přezkumném řízení v I. stupni podle $ 97 odst. 2 správního řádu se vztahuje pouze na „první“ rozhodnutí vydané v tomto jednoin- stančním řízení. Právní jistota a práva nabytá v dobré víře jsou chráněny nejen „mechanicky“ působící- mi ustanoveními o lhůtách ($ 97 odst. 2 a ta- ké $ 96 odst. 1 správního řádu), ale i $ 94 odst. 4 správního řádu umožňujícím důklad- né uvážení konkrétního případu, podle ně- hož, jestliže po zahájení přezkumného řízení správní orgán dojde k závěru, že ačkoli roz- hodnutí bylo vydáno v rozporu s právním předpisem, byla by újma, která by jeho zruše- ním nebo změnou vznikla některému účast- níkovi, který nabyl práva z rozhodnutí v dob- ré víře, ve zjevném nepoměru k újmě, která vznikla jinému účastníkovi nebo veřejnému zájmu, řízení zastaví. Zvláště v případech čis- tě vertikálních vztahů (stát - jednotlivec), v nichž byly nezákonným rozhodnutím zalo- ženy oprávnění nebo výhoda jednotlivce oproti stavu, který měl podle objektivního práva nastat, avšak který v důsledku nezákon- nosti nenastal, je nutno prvek právní jistoty za naplnění nutného vstupního předpokladu existence dobré víry jedince, resp. za neexis- tence skutečností opravňujících k závěru, že dobrá víra dána není, pokládat za kardinální a ustoupit od její ochrany pouze za situace ohrožení vskutku závažného veřejného zá- jmu. Je totiž věcí státu, aby ve správních říze- ních, která vede, nechyboval, a pokud ano, aby zásadně nesl následky svých pochybení. Na druhé straně ve vztazích s horizontálním prvkem, tj. ve vztazích, v nichž je rozhodnu- tím správního orgánu upraven právní poměr dvou či více jedinců navzájem, musí být po- žadavek právní jistoty jednotlivce, který bude nápravou nezákonnosti v přezkumném říze- ní dotčen, poměřován s důsledky této nezá- konnosti pro jiného jedince účastného toho- to právního vztahu. Právní jistota zde bude muset mnohem dříve ustoupit požadavku na dosažení objektivní zákonnosti. V čistě verti- kálních vztazích, v nichž bylo nezákonným rozhodnutím zhoršeno postavení jednotlivce oproti stavu, který měl podle objektivního práva nastat, pak samozřejmě zcela převažuje 761 2364 požadavek dosažení objektivní zákonnosti, neboť zde není nikoho, jehož právní jistota by měla být chráněna. Stěžovatel konečně poukazoval i na lhůtu stanovenou v $ 96 odst. 1 správního řádu, po- dle kterého lze vydat unesení o zahájení pře- zkumného řízení nejdéle do 2 měsíců ode dne, kdy se příslušný správní orgán o důvodu zahájení přezkumného řízení dozvěděl, nej- později však do 1 roku od právní moci roz- hodnutí ve věci. V daném případě bylo roz- hodováno v tzv. zkráceném přezkumném řízení, které se nezahajuje vydáním usnesení ve smyslu $ 96 odst. 1 správního řádu, ale v němž podle $ 98 správního řádu je prvním úkonem správního orgánu vydání rozhodnu- tí. Ustanovení $ 98 správního řádu přitom nelze vykládat v tom smyslu, že se zkrácené přezkumné řízení vůbec nezahajuje. I když se u zkráceného přezkumného řízení z důvodu procesní ekonomie nevydává usnesení 0 za- hájení řízení, lze dovodit, že toto řízení je za- hájeno právě prvním úkonem ve věci, tedy vydáním rozhodnutí podle $ 97 odst. 3 správ- ního řádu. Pokud je ale soudem následně toto rozhodnutí zrušeno, neznamená to, že řízení nebylo platně zahájeno. Zkrácené přezkum- né řízení je totiž zahájeno prvním úkonem ve věci bez ohledu na to, zda následně bylo roz- hodnutí vydané ve zkráceném přezkumném řízení zrušeno, či nikoliv. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že zkrácené přezkumné řízení bylo v předmětném případě zahájeno vydáním rozhodnutí ze dne 25. 6. 2007. Z to- ho vyplývá, že správní orgán může pokračo- vat ve zkráceném přezkumném řízení, které již bylo zahájeno. Městský soud zavázal stěžovatele, aby se znovu zabýval v přezkumném řízení otázkou souladu rozhodnutí ze dne 29. 5. 2007 s práv- ními předpisy a řádně se vypořádal se všemi námitkami žalobce. Nejvyšší správní soud po- važuje za nutné korigovat právní názor měst- ského soudu tak, že bylo třeba v daném přípa- dě vést přezkumné řízení místo zkráceného přezkumného řízení. Nejvyšší správní soud již v předchozím rozhodnutí ve věci (ze dne 13. 8. 2009, čj. 7 As 30/2009-166) odkázal na svůj rozsudek ze dne 27. 9. 2006, čj. 2 As 762 50/2005-53, č. 865/2006 Sb. NSS, ve kterém dospěl k závěru, že pokud se jedná o jednoin- stanční mimoodvolací řízení, je nezbytné tu- to nevýhodu účastníka řízení kompenzovat omezením škály možností rozhodujícího správního orgánu, jak ve věci rozhodnout (přezkoumávané rozhodnutí potvrdit, změ- nit, zrušit). Je-li účelem kompenzace zajištění procesního komfortu účastníka, je nutno roz- lišovat mezi případy, kdy by nové rozhodnutí pro účastníka znamenalo újmu oproti před- chozímu stavu, a případy, kdy se účastníkova právní pozice nezmění či se dokonce zlepší. V první variantně, tj. mělo-li by při uplatnění celé škály možností, jak rozhodnout, dojít ke zhoršení právní pozice účastníka, nutno tuto škálu omezit tak, že de facto bude účastníku poskytnuto dvojinstanční řízení - toho lze docílit tak, že se vyloučí možnost změny roz- hodnutí, a zůstane tak možnost rozhodnutí zrušit, nikoliv však změnit. Z tohoto městský soud pak ve svém rozsudku dovodil, že správ- ní orgán nesprávně posoudil splnění zákon- ných předpokladů pro vydání rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení, neboť žalob- ce byl postupem správního orgánu omezen na svém právu na adekvátní možnosti hájení jeho právní pozice v řízení o rozkladu. Měst- ský soud poté dodal, že námitky žalobce uve- dené v rozkladu by bylo možné přezkoumat, pouze pokud by správní orgán zahájil pře- zkumné řízení. Nejvyšší správní soud však ve svém předchozím rozsudku odkazem na výše citovaný rozsudek vyslovil právní názor, že v případě, kdy rozhoduje vedoucí ústředního správního úřadu, je nezbytné tuto nevýhodu účastníka řízení kompenzovat omezením škály možností rozhodujícího správního or- gánu, jak ve věci rozhodnout, a to v tom smys- lu, že se vyloučí možnost změny rozhodnutí, a zůstane tak možnost rozhodnutí zrušit. Městský soud proto měl zavázat správní ot- gán vést zkrácené přezkumné řízení s tím, že jedinou možností, jak rozhodnout, pokud zjistí rozpor s právními předpisy, je zrušit rozhodnutí předsedy stěžovatele o rozkladu. Žalobce by tak nebyl omezen na svém právu na adekvátní možnosti hájení jeho právní po- zice v řízení o rozkladu, neboť by mu bylo umožněno, aby v následném řízení o rozkla- du uplatnil všechny své námitky, popř. navrhl důkazy. V tomto řízení je správní orgán povi- nen přezkoumat veškeré námitky žalobce uvedené v rozkladu, a pokud by potřeboval k vyjasnění skutkových okolností provádět do- kazování, nic mu nebrání v řízení o rozkladu dokazování provést. Nic mu také nebrání prvo- instanční rozhodnutí případně zrušit a vrátit věc k novému projednání podle $ 152 odst. 5 a odst. 4 ve spojení s $ 90 odst. 1 správního řá- du. Důvody, které vedly městský soud k závěru, že je třeba vést přezkumné řízení místo zkráce- ného přezkumného řízení, tak neobstojí. Správní orgán bude v rámci zkráceného přezkumného řízení posuzovat, zda je roz- hodnutí ze dne 29. 5. 2007 v rozporu s práv- ními předpisy, a pokud tento rozpor zjistí, je povinen rozhodnutí ze dne 29. 5. 2007 zrušit. Stěžovateli v tomto postupu nebrání $ 96 odst. 1 ani $ 97 odst. 2 správního řádu, neboť tato ustanovení na předmětný případ nedo- padají. Stížní námitka stěžovatele, že závazné stanovisko městského soudu nelze vzhledem k těmto lhůtám procesně naplnit, tak není důvodná. 2365 Řízení před soudem: nepřípustnost opakované kasační stížnosti k $ 104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního Opakovaná kasační stížnost, v níž stěžovatel vznesl pouze námitky, které mohl uplatnit již v předešlé kasační stížnosti, je podle $ 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nepří- pustná. Ze zákazu opakované kasační stížnosti platí výjimky pro případy, kdy Nej- vyšší správní soud zrušil rozhodnutí soudu pro procesní pochybení, nedostatečně zjištěný skutkový stav, případně nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Posouzení toho, které námitky mohl stěžovatel uplatnit již v předešlé kasační stížnosti, závisí na konkrétních okolnostech případu.
Rozhodnutím žalovaného ze dne 3. 4. 2006 byla k návrhu osoby zúčastněné na říze- ní prohlášena slovní ochranná známka ve znění „ORBITREK“ za neplatnou pro část vý- robků ve třídě 28 mezinárodního třídění vý- robků a služeb. V odůvodnění žalovaný s po- ukazem na $ 7 odst. 1 písm. g) zákona
dnutí zrušeno, neznamená to, že řízení nebylo platně zahájeno. Zkrácené přezkumné řízení je totiž zahájeno prvním úkonem ve věci bez ohledu na to, zda následně bylo rozhodnutí vydané ve zkráceném přezkumném řízení zrušeno či nikoliv. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že zkrácené přezkumné řízení bylo v předmětném případě zahájeno vydáním rozhodnutí ze dne 25. 6. 2007. Z toho vyplývá, že správní orgán může pokračovat ve zkráceném přezkumném řízení, které již bylo zahájeno.
Městský soud zavázal stěžovatele, aby se znovu zabýval v přezkumném řízení otázkou souladu rozhodnutí ze dne 29. 5. 2007 s právními předpisy a řádně se vypořádal se všemi námitkami účastníka řízení. Nejvyšší správní soud považuje za nutné korigovat právní názor městského soudu tak, že bylo třeba v daném případě vést přezkumné řízení místo zkráceného přezkumného řízení. Nejvyšší správní soud již v předchozím rozhodnutí ve věci (ze dne 13. 8. 2009, č. j. 7 As 30/2009 - 166) odkázal na svůj rozsudek ze dne 27. 9. 2006, č. j. 2 As 50/2005 – 53, publ. pod č. 865/2006 Sb. NSS, ve kterém dospěl k závěru, že pokud se jedná o jednoinstanční mimoodvolací řízení, je nezbytné tuto nevýhodu účastníka řízení kompenzovat omezením škály možností rozhodujícího správního orgánu, jak ve věci rozhodnout (přezkoumávané rozhodnutí potvrdit, změnit, zrušit). Je-li účelem kompenzace zajištění procesního komfortu účastníka, je nutno rozlišovat mezi případy, kdy by nové rozhodnutí pro účastníka znamenalo újmu oproti předchozímu stavu, a případy, kdy se účastníkova právní pozice nezmění či se dokonce zlepší. V první variantně, tj. mělo-li by při uplatnění celé škály možností, jak rozhodnout, dojít ke zhoršení právní pozice účastníka, nutno tuto škálu omezit tak, že de facto bude účastníku poskytnuto dvojinstanční řízení – toho lze docílit tak, že se vyloučí možnost změny rozhodnutí a zůstane tak možnost rozhodnutí zrušit, nikoliv však změnit. Z tohoto městský soud pak ve svém rozsudku dovodil, že správní orgán nesprávně posoudil splnění zákonných předpokladů pro vydání rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení, neboť účastník řízení byl postupem správního orgánu omezen na svém právu na adekvátní možnosti hájení jeho právní pozice v řízení o rozkladu. Městský soud poté dodal, že námitky účastníka řízení uvedené v rozkladu by bylo možné přezkoumat, pouze pokud by správní orgán zahájil přezkumné řízení. Nejvyšší správní soud však ve svém předchozím rozsudku odkazem na výše citovaný rozsudek vyslovil právní názor, že v případě, kdy rozhoduje vedoucí ústředního správního úřadu, je nezbytné tuto nevýhodu účastníka řízení kompenzovat omezením škály možností rozhodujícího správního orgánu, jak ve věci rozhodnout, a to v tom smyslu, že se vyloučí možnost změny rozhodnutí a zůstane tak možnost rozhodnutí zrušit. Městský soud proto měl zavázat správní orgán vést zkrácené přezkumné řízení s tím, že jedinou možností, jak rozhodnout, pokud zjistí rozpor s právními předpisy, je zrušit rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví o rozkladu. Účastník řízení by tak nebyl omezen na svém právu na adekvátní možnosti hájení jeho právní pozice v řízení o rozkladu, neboť by mu bylo umožněno, aby v následném řízení o rozkladu uplatnil všechny své námitky, popř. navrhl důkazy. V tomto řízení je správní orgán povinen přezkoumat veškeré námitky účastníka řízení uvedené v rozkladu, a pokud by potřeboval k vyjasnění skutkových okolností provádět dokazování, nic mu nebrání v řízení o rozkladu dokazování provést. Nic mu také nebrání prvoinstanční rozhodnutí případně zrušit a vrátit věc k novému projednání podle ust. § 152 odst. 5 a odst. 4 ve spojení s § 90 odst. 1 správního řádu. Důvody, které vedly městský soud k závěru, že je třeba vést přezkumné řízení místo zkráceného přezkumného řízení, tak neobstojí.
keré námitky účastníka řízení uvedené v rozkladu, a pokud by potřeboval k vyjasnění skutkových okolností provádět dokazování, nic mu nebrání v řízení o rozkladu dokazování provést. Nic mu také nebrání prvoinstanční rozhodnutí případně zrušit a vrátit věc k novému projednání podle ust. § 152 odst. 5 a odst. 4 ve spojení s § 90 odst. 1 správního řádu. Důvody, které vedly městský soud k závěru, že je třeba vést přezkumné řízení místo zkráceného přezkumného řízení, tak neobstojí.
Správní orgán bude v rámci zkráceného přezkumného řízení posuzovat, zda je rozhodnutí ze dne 29. 5. 2007 v rozporu s právními předpisy, a pokud tento rozpor zjistí, je povinen rozhodnutí ze dne 29. 5. 2007 zrušit. Stěžovateli v tomto postupu nebrání ust. § 96 odst. 1 ani § 97 odst. 2 správního řádu, neboť tato ustanovení na předmětný případ nedopadají. Stížní námitka stěžovatele, že závazné stanovisko městského soudu nelze vzhledem k těmto lhůtám procesně naplnit, tak není důvodná.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je nedůvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.). Ve věci rozhodl v souladu s § 109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 věta první ve spojení s § 120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů. Účastník řízení zastoupený advokátem měl v řízení před Nejvyšším správním soudem plný úspěch, a proto má právo na náhradu nákladů, které mu vznikly. Náklady tvoří odměna za právní služby za jeden úkon v částce 2100 Kč (vyjádření ke kasační stížnosti) podle ust. § 1 odst. 1, § 7, § 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů a náhrada hotových výdajů 300 Kč podle ust. § 13 odst. 3 citované vyhlášky. Odměna a náhrada hotových výdajů za převzetí zastoupení v řízení o kasační stížnosti účastníku řízení nepřísluší, neboť byl zastoupen již v řízení před městským soudem, takže se advokát již nemusel s věcí pro řízení v další instanci seznamovat. Protože advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna o částku odpovídající dani, kterou je povinen odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. o 480 Kč. Celková částka odměny činí proto 2880 Kč.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. července 2010
JUDr. Eliška Cihlářová předsedkyně senátu