k čl. 4 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1383/2003 o přijímání opatření celních orgánů proti zboží podezřelému z porušení určitých práv duševního vlastnictví a o opatřeních, která mají být přijata proti zboží, o kterém bylo zjištěno, že tato práva porušilo (v textu jen „nařízení o opatřeních“) Na rozhodnutí o zadržení zboží podle čl. 4 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1383/2003 v režimu čl. 1 odst. 1 písm. a) tohoto nařízení nemusí navazovat konečné rozhodnu- tí, které by v sobě věcně zahrnovalo rozhodnutí o zadržení zboží; nejde tedy o roz- hodnutí předběžné povahy ve smyslu $ 70 písm. b) s. ř. s., a proto není vyloučeno z přezkumu ve správním soudnictví.
k čl. 4 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1383/2003 o přijímání opatření celních orgánů proti zboží podezřelému z porušení určitých práv duševního vlastnictví a o opatřeních, která mají být přijata proti zboží, o kterém bylo zjištěno, že tato práva porušilo (v textu jen „nařízení o opatřeních“) Na rozhodnutí o zadržení zboží podle čl. 4 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1383/2003 v režimu čl. 1 odst. 1 písm. a) tohoto nařízení nemusí navazovat konečné rozhodnu- tí, které by v sobě věcně zahrnovalo rozhodnutí o zadržení zboží; nejde tedy o roz- hodnutí předběžné povahy ve smyslu $ 70 písm. b) s. ř. s., a proto není vyloučeno z přezkumu ve správním soudnictví.
C.. Nejvyšší správní soud v rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 27. 10. 2009, čj. 2 Afs 186/2006-63, č. 1982/2010 Sb. NSS, po po- drobném shrnutí dřívější judikatury správ- ních soudů i Ústavního soudu a předestření vývoje právní úpravy určil obecný test, po- mocí něhož by bylo možné u libovolného správního rozhodnutí předvídatelným způ- sobem určit, zda je rozhodnutím předběžné povahy ve smyslu $ 70 písm. b) s. ř. s. Vyšel přitom z požadavků na aplikaci výluk ze soudního přezkumu, které vyplývají zejména z judikatury Ústavního soudu a kterými jsou nutnost následného „konečného“ rozhodnutí, soudně přezkoumatelného, které v sobě věc- ně zahrnuje i rozhodnutí předběžné, a dále zajištění včasnosti a účinnosti soudní ochra- ny. Aby tedy mohlo být rozhodnutí rozhod- nutím předběžné povahy ve smyslu $ 70 písm. b) s. ř. s., musí kumulativně splňovat tři podmínky: časovou, věcnou a osobní. „Časo- vá podmínka souvisí s dočasným charakte- rem rozhodnutí předběžné povahy, jak tento charakter vyplývá z nálezu Ústavního sou- du ze dne 3. 11. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 8/99 [č. 291/1999 Sb]. [..] Rozhodnutí předběžné povahy musí předcházet rozhodnutí koneč- nému, na jehož vydání má osoba dotčená předběžným rozhodnutím nárok. Toto ko- nečné rozhodnutí musí podléhat soudnímu přezkumu. Rozhodnutí předběžné povahy může být vydáno [...) v rámci již zahájeného řízení před správním orgánem, v němž bude následně vydáno rozhodnutí konečné. V tomto případě je dočasnosť předběžného rozhodnutí zajištěna tím, že jednotlivec se může soudně domáhat ochrany před nečin- 1064 ností správního orgánu. Pokud je rozhodnu- tí předběžné vydáno mimo takové řízení před správním orgánem, musí být jeho „do- časnosť garantována tím, že zákon jedno- značně stanoví lhůtu, v níž musí být zaháje- no řízení a vydáno rozhodnutí konečné. Pokud by takováto lhůta pro zahájení řízení před správním orgánem a vydání konečné- ho rozhodnutí (ovšem v délce odpovídající požadavku Ústavního soudu na včasnost soudní ochrany) zákonem stanovena neby- la, nelze takové zajišťovací či mezitímní roz- hodnutí správního orgánu považovat za rozhodnutí předběžné povahy [..J. Zákon dále musí omezovat účinky rozhodnutí předběžného pouze na období do vydání rozhodnutí konečného. Neméně důležitá je podmínka věcné sou- vislosti mezi rozhodnutím předběžným a roz- hodnutím konečným. Rozhodnutí konečné musí vozhodnout mj. o vztazích zatímně upravených rozhodnutím předběžným, tj. ko- nečné rozhodnulí musí v sobě věcně zahr- nout rozhodnutí předběžné. V opačném pří- padě by totiž nebylo možné domoci se, alespoň zprostředkovaně, přezkumu předběž- ného rozhodnutí. To předpokládá i obdobné zákonem předvídané předpoklady pro vydá- ní předběžného i konečného rozhodnutí. Osobní podmínka znamená, že rozhod- nutí konečné musí být adresováno (mímo ji- né 1) stejné osobě jako rozhodnutí předběž- né. V opačném případě by totiž opět nebylo možně, aby se osoba dotčená rozhodnutím předběžné povahy domohla soudního pře- zkumu rozhodnutí předběžného, byť zpro- střeďkovaně pomocí žaloby proti rozhodnu- tí konečnému“ Aby bylo možné vyslovit závěr, zda roz- hodnutí o zadržení zboží podle čl. 4 odst. 1 na- řízení o opatřeních je rozhodnutím předběž- né povahy, je nutno zkoumat charakter tohoto rozhodnutí a jeho postavení a funkci v rámci dalšího postupu správních orgánů. (...) Je-li zboží zadrženo v režimu čl. 1 odst. 1 písm. a) nařízení o opatřeních, což je případ, který nastal v posuzované věci, jsou postupy podle nařízení o opatřeních a zákona o opat- řeních spojeny také s postupy v rámci celního řízení. Podáním celního prohlášení se totiž za- hajuje celní řízení podle $ 21 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 10. 2009 (dále jen „da- ňový řád z roku 1992“). Toto celní řízení mu- selo být řádně ukončeno, a to zastavením ří- zení podle $ 27 daňového řádu z roku 1992 (po účinnosti zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, pak podle jeho $ 106), nebo rozhodnutím o propuštění nebo nepropuštění (resp. zamít- nutí návrhu na propuštění) zboží do navrho- vaného celního režimu podle celního kodexu. Pokud je požadováno propuštění zboží do volného oběhu a celní orgán zboží zadrží podle čl. 4 odst. 1 nařízení o opatřeních, resp. pozastaví propuštění zboží, může následovat řada možností, jak bude nakonec se zbožím naloženo, nicméně vždy musí také dojít ke skončení celního řízení. Samotné zadržení zboží může být před skončením celního říze- ní ukončeno například uplynutím tří pracov- ních dnů po oznámení zadržení, pokud držitel práva duševního vlastnictví nevyvine žádnou aktivitu (čl. 4 odst. 1 nařízení o opatřeních), uplynutím 10 pracovních dnů od přijetí ozná- mení o zadržení, pokud držitel práva duševní- ho vlastnictví neoznámí celnímu úřadu podá- ní soukromoprávní žaloby (čl. 13 odst. 1), úspěšným uplatněním zjednodušeného po- stupu (čl. 11), poskytnutím jistoty (čl. 14) ne- bo uplatněním opatření (čl. 17). V posledně uvedeném případě však zadržení může trvat až do přijetí opatření jen za předpokladu, že je přesně dodržen postup podle nařízení o opatřeních. Do tří pracovních dnů od ozná- mení zadržení zboží musí držitel práva du- ševního vlastnictví požádat Celní ředitelství Hradec Králové o přijetí opatření, které bude fakticky spočívat v tom, že v zadržení bude pokračováno; po schválení žádosti provede opatření příslušný celní úřad. Držitel práva duševního vlastnictví následně musí vyvolat řízení před civilními soudy za účelem stano- vení, zda bylo porušeno jeho právo duševní- ho vlastnictví, a o zahájení tohoto řízení musí do deseti dnů od přijetí oznámení o zadržení informovat příslušný celní úřad. V závislosti na výsledku řízení o podané žalobě je pak za- držení ukončeno, nebo je přijato opatření podle čl. 17 nařízení o opatřeních. Je-li tento postup dodržen, pak teprve poté může být ukončeno samotné celní řízení. Lze tedy zopakovat, že po rozhodnutí o zadržení zboží podle čl. 4 odst. 1 nařízení o opatřeních v režimu čl. 1 odst. 1 písm. a) to- hoto nařízení musí vždy nutně následovat rozhodnutí, jímž se končí celní řízení. Časová podmínka testu rozhodnutí předběžné pova- hy se tak zdá být splněna. Ačkoliv však stěžo- vatelka výslovně hovoří o nesplnění časové podmínky testu rozhodnutí předběžné pova- hy, namítá také nesplnění věcné podmínky tohoto testu, když fakticky tvrdí, že na roz- hodnutí podle čl. 4 odst. 1 nařízení o opatře- ních nemusí navazovat žádné řízení ani roz- hodnutí, které by věcně řešilo oprávněnost původního zadržení. Judikaturou nastavené podmínky spolu ostatně velice úzce souvisejí a nelze je zcela oddělit. Pokud stěžovatelka uplatňuje konkrétní argumenty ve prospěch závěru, že se nejedná o rozhodnutí předběžné povahy, není rozhodující pod jakou kategorii (typ podmínky) tuto argumentaci podřadí. Posuzování otázky, zda se jedná o rozhodnutí předběžné povahy, musí být komplexní. Na- konec také judikatura do vydání výše citova- ného rozsudku rozšířeného senátu s pojmy „časová, věcná a osobní podmínka“ nepra- covala. Například v rozsudku ze dne 29. 3. 2006, čj. 2 Afs 183/2005-64, č. 886/2006 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud vyslovil, že rozhodnutí předběžné povahy ve smyslu $ 70 písm. b) S. Ť. s. musí současně splňovat následující znaky: „1) musí jít o rozhodnutí správních orgánů ve věcech veřejnoprávních, upravující předběžně čí dočasně poměry osob, zajišťující určité věcí nebo osoby či zatímně fixující určitý stav (ma- teriální znak); 2) proti tomuto rozhodnutí nebo proti jeho důsledkům musí mít každá osoba, jejíž subjektivní práva jím byla dotče- na, možnost bránit se v řízení před správním orgánem, jež musí nutně proběhnout (tj. musí být následně po vydání rozhodnutí zahájeno anebo v něm musí být pokračováno, došlo-li k jeho zahájení před vydáním rozhodnutí ne- bo současně s ním) a jež v dané věci rozhod- ne s konečnou platností (procesní znak).“ 1065 2439 Pokud stěžovatelka namítá, že v určitých případech „dochází k ukončení zajištění pří- mo ze zákona a osoba, které bylo zboží zadr- ženo, je tím zcela zbavena možnosti ochrany proti rozhodnutí o zadržení zboží“, je nutno jí v této námitce dát za pravdu. (...) Za konečné rozhodnutí, které by věcně zahrnulo rozhodnutí předběžné, nelze pova- žovat ani rozhodnutí civilního soudu o žalo- bě, jíž se držitel práva duševního vlastnictví domáhá stanovení, že jeho právo duševního vlastnictví bylo porušeno. Tato žaloba vůbec nemusí být podána, a pokud podána je, na- příklad její zamítnutí neznamená, že celní or- gány neměly „dostatečné důvody pro pode- zření, že zboží porušuje právo duševního vlastnictví.“ Rozhodnutí civilního soudu tedy nemusí následovat (není splněna časová pod- mínka testu) a ani v sobě věcně nezahrne roz- hodnutí podle čl. 4 odst. 1 nařízení o opatře- ních (není splněna ani podmínka věcná). Na rozhodnutí o zadržení zboží podle čl. 4 odst. I nařízení o opatřeních sice mohou navazovat také jiná rozhodnutí, jako napří- klad rozhodnutí o schválení žádosti o přijetí opatření (čl. 5 nařízení o opatřeních) nebo roz- hodnutí o zničení zboží v rámci zjednodušené- ho postupu (čl. 11), tato rozhodnutí jsou však závislá mimo jiné na procesní aktivitě držitele práva duševního vlastnictví, a osoba dotčená zadržením zboží tak nemá nárok na jejich vy- dání (není splněna časová podmínka testu). Lze proto uzavřít, že na rozhodnutí o za- držení zboží podle čl. 4 odst. 1 nařízení o opatřeních v režimu čl. 1 odst. 1 písm. a) na- řízení o opatřeních nemusí navazovat koneč- né rozhodnutí, které by v sobě věcně zahrnu- lo rozhodnutí o zadržení zboží. Takové rozhodnutí proto není rozhodnutím před- běžné povahy ve smyslu $ 70 písm. b) s. ř. s., a není z tohoto důvodu vyloučeno z přezku- mu ve správním soudnictví. Usnesení kraj- ského soudu, kterým byla žaloba odmítnuta s odůvodněním, že napadené rozhodnutí je rozhodnutím předběžné povahy, je proto ne- zákonné [$ 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.]. 2439 Řízení před soudem: přezkum závazné informace o sazebním zařazení zboží Cla: závazná informace o sazebním zařazení zboží k čl. 4 bodu 5, čl. 12, čl. 243 a čl. 245 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní ko- dex Společenství (v textu jen „celní kodex“) k části I hlavě II kapitole 2 nařízení Komise (EHS) č. 2454/93, kterým se provádí nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství (v textu jen „prováděcí nařízení“) k $ 65 odst. 1 a $ 70 písm. b) soudního řádu správního I. Závazná informace o sazebním zařazení zboží je rozhodnutím ve smyslu $ 65 s. ř. s. a není rozhodnutím předběžné povahy podle $ 70 písm. b) s. ř. s. Podléhá proto soudnímu přezkumu ve správním soudnictví. HH. Nařízení Rady č. 2913/92/EHS a nařízení Komise č. 2454/93/EHS obsahují sa- mostatnou právní úpravu vztahující se k podání žádosti o vydání závazné informa- ce o sazebním zařazení zboží a k vydání této informace. Na řízení o žádosti o vydání 2x4 závazné informace se správní řád nepoužije.
Společnost s ručením omezeným P. T. GROUP proti Celnímu ředitelství Brno o zadržení
c k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí.
Kasační soud ve věci rozhodl v souladu s ustanovením § 109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 2 s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. května 2011
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu