Z § 27 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění účinném od 1. 1. 2000 neplyne povinnost Ministerstva životního prostředí vymezit nově
vyhláškou zóny všech chráněných krajinných oblastí, ve kterých byla v souladu
s původní právní úpravou zónace provedena jinou formou.
Z § 27 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění účinném od 1. 1. 2000 neplyne povinnost Ministerstva životního prostředí vymezit nově
vyhláškou zóny všech chráněných krajinných oblastí, ve kterých byla v souladu
s původní právní úpravou zónace provedena jinou formou.
31. 12. 2009 mohly být považovány za zóny
odstupňované ochrany přírody ve smyslu
§ 27 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny
ve znění zákona č. 161/1999, tj. i po 1. 1. 2000,
bylo nezbytné, aby zákonodárce přijal úpravu
obdobnou např. § 90 odst. 9 zákona o ochraně přírody a krajiny, podle něhož národní
parky a chráněné krajinné oblasti vyhlášené
podle zákona č. 40/1956 Sb. jsou i nadále
chráněny jako národní parky a chráněné krajinné oblasti. Jelikož takové ustanovení právní řád neobsahuje, bylo podle stěžovatele třeba, aby k vymezení zón došlo po účinnosti
zákona č. 161/1999 Sb. vyhláškou, k čemuž měl
stěžovatel dostatek prostoru. Na podporu
svých závěrů žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2010,
čj. 7 Ao 6/2010-44, č. 2464/2012 Sb. NSS, který
(ačkoliv řeší mj. otázku ústavnosti vymezení
Národního parku Šumava) je svou argumentací aplikovatelný i na posuzovaný případ, zejména v částech týkajících se zhojení ústavně
nekonformního právního základu zónace
CHKO. Závěry plynoucí z rozsudku městského soudu přitom nejsou v rozporu ani se závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 3. 2014, čj. 9 As
15/2012-39, který se týkal otázky povahy komunikace podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Odkaz stěžovatele
na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 198/02
žalobce považoval za irelevantní, neboť se
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 015
zde Ústavní soud zabýval porušením práva
stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu
čl. 36 odst. 1 Listiny, a nikoliv otázkou ústavně konformního vymezení zónace CHKO
Beskydy či otázkou obdobnou.
Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek
Městského soudu v Praze a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
(...) Podstatou kasační námitky stěžovatele je nesouhlas s výkladem novelizace § 27
odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny
provedené zákonem č. 161/1999 Sb., který
zaujal městský soud.
Podle § 27 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny ve znění účinném do 31. 12. 1999
„[k] bližšímu určení způsobu ochrany přírody chráněných krajinných oblastí se vymezují zpravidla čtyři, nejméně však tři zóny
odstupňované ochrany přírody; první zóna
má nejpřísnější režim ochrany. Zóny vymezuje orgán ochrany přírody po projednání s dotčenými ústředními orgány státní správy, okresními úřady a obcemi.
Podrobnější režim zón ochrany přírody
chráněných krajinných oblastí se stanoví při
vyhlášení či změně bližších ochranných podmínek chráněných krajinných oblastí (§ 25
odst. 3) obecně závazným právním předpisem.“
Podle § 27 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny ve znění účinném od 1. 1. 2000
„[k] bližšímu určení způsobu ochrany přírody chráněných krajinných oblastí se vymezují zpravidla čtyři, nejméně však tři zóny
odstupňované ochrany přírody; první zóna
má nejpřísnější režim ochrany. Vymezení
a změny jednotlivých zón ochrany přírody stanoví Ministerstvo životního prostředí vyhláškou po projednání s dotčenými
obcemi. Podrobnější režim zón ochrany přírody chráněných krajinných oblastí se stanoví při vyhlášení či změně bližších ochranných podmínek chráněných krajinných
oblastí (§ 25 odst. 3) obecně závazným právním předpisem.“
Uvedená změna byla provedena zákonem
č. 161/1999 Sb., z jehož důvodové zprávy plyne, že „[d]oplnění § 17 odst. 2 a § 27 odst. 1
souvisí s nově navrhovanou formou vyhlašování zónace v národních parcích a CHKO, a to vyhláškou Ministerstva životního prostředí. Tuto
novelu navrhla Legislativní rada vlády z důvodu, aby zónace, jež významně působí na možnosti obhospodařování v předmětných územích, byla prováděna odpovídající právní
formou v souladu s naším právním řádem.“
Pro upřesnění nutno uvést, že městský
soud, ačkoli se ve svých úvahách odvolával na
novelu provedenou zákonem č. 161/1999 Sb.
a na důvodovou zprávu k tomuto zákonu,
uváděl v rozsudku napadeném kasační stížností rozhodnou právní úpravu ve znění zákona č. 218/2004 Sb., tj. ve znění účinném od
31. 12. 2009 mohly být považovány za zóny
odstupňované ochrany přírody ve smyslu
§ 27 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny
ve znění zákona č. 161/1999, tj. i po 1. 1. 2000,
bylo nezbytné, aby zákonodárce přijal úpravu
obdobnou např. § 90 odst. 9 zákona o ochraně přírody a krajiny, podle něhož národní
parky a chráněné krajinné oblasti vyhlášené
podle zákona č. 40/1956 Sb. jsou i nadále
chráněny jako národní parky a chráněné krajinné oblasti. Jelikož takové ustanovení právní řád neobsahuje, bylo podle stěžovatele třeba, aby k vymezení zón došlo po účinnosti
zákona č. 161/1999 Sb. vyhláškou, k čemuž měl
stěžovatel dostatek prostoru. Na podporu
svých závěrů žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2010,
čj. 7 Ao 6/2010-44, č. 2464/2012 Sb. NSS, který
(ačkoliv řeší mj. otázku ústavnosti vymezení
Národního parku Šumava) je svou argumentací aplikovatelný i na posuzovaný případ, zejména v částech týkajících se zhojení ústavně
nekonformního právního základu zónace
CHKO. Závěry plynoucí z rozsudku městského soudu přitom nejsou v rozporu ani se závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 3. 2014, čj. 9 As
15/2012-39, který se týkal otázky povahy komunikace podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Odkaz stěžovatele
na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 198/02
žalobce považoval za irelevantní, neboť se
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 015
zde Ústavní soud zabýval porušením práva
stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu
čl. 36 odst. 1 Listiny, a nikoliv otázkou ústavně konformního vymezení zónace CHKO
Beskydy či otázkou obdobnou.
Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek
Městského soudu v Praze a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
(...) Podstatou kasační námitky stěžovatele je nesouhlas s výkladem novelizace § 27
odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny
provedené zákonem č. 161/1999 Sb., který
zaujal městský soud.
Podle § 27 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny ve znění účinném do 31. 12. 1999
„[k] bližšímu určení způsobu ochrany přírody chráněných krajinných oblastí se vymezují zpravidla čtyři, nejméně však tři zóny
odstupňované ochrany přírody; první zóna
má nejpřísnější režim ochrany. Zóny vymezuje orgán ochrany přírody po projednání s dotčenými ústředními orgány státní správy, okresními úřady a obcemi.
Podrobnější režim zón ochrany přírody
chráněných krajinných oblastí se stanoví při
vyhlášení či změně bližších ochranných podmínek chráněných krajinných oblastí (§ 25
odst. 3) obecně závazným právním předpisem.“
Podle § 27 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny ve znění účinném od 1. 1. 2000
„[k] bližšímu určení způsobu ochrany přírody chráněných krajinných oblastí se vymezují zpravidla čtyři, nejméně však tři zóny
odstupňované ochrany přírody; první zóna
má nejpřísnější režim ochrany. Vymezení
a změny jednotlivých zón ochrany přírody stanoví Ministerstvo životního prostředí vyhláškou po projednání s dotčenými
obcemi. Podrobnější režim zón ochrany přírody chráněných krajinných oblastí se stanoví při vyhlášení či změně bližších ochranných podmínek chráněných krajinných
oblastí (§ 25 odst. 3) obecně závazným právním předpisem.“
Uvedená změna byla provedena zákonem
č. 161/1999 Sb., z jehož důvodové zprávy plyne, že „[d]oplnění § 17 odst. 2 a § 27 odst. 1
souvisí s nově navrhovanou formou vyhlašování zónace v národních parcích a CHKO, a to vyhláškou Ministerstva životního prostředí. Tuto
novelu navrhla Legislativní rada vlády z důvodu, aby zónace, jež významně působí na možnosti obhospodařování v předmětných územích, byla prováděna odpovídající právní
formou v souladu s naším právním řádem.“
Pro upřesnění nutno uvést, že městský
soud, ačkoli se ve svých úvahách odvolával na
novelu provedenou zákonem č. 161/1999 Sb.
a na důvodovou zprávu k tomuto zákonu,
uváděl v rozsudku napadeném kasační stížností rozhodnou právní úpravu ve znění zákona č. 218/2004 Sb., tj. ve znění účinném od
28. 4. 2004, odkdy byla obsažena v § 27 odst. 2
zákona o ochraně přírody a krajiny. Podle tohoto ustanovení vymezení a změny jednotlivých zón ochrany přírody stanoví
Ministerstvo životního prostředí vyhláškou. Toto pochybení lze však považovat za
pouhou nepřesnost, neboť obsahově byla
právní úprava v obou zněních (tj. ve znění
účinném od 1. 1. 2000 a ve znění účinném od
28. 4. 2004, odkdy byla obsažena v § 27 odst. 2
zákona o ochraně přírody a krajiny. Podle tohoto ustanovení vymezení a změny jednotlivých zón ochrany přírody stanoví
Ministerstvo životního prostředí vyhláškou. Toto pochybení lze však považovat za
pouhou nepřesnost, neboť obsahově byla
právní úprava v obou zněních (tj. ve znění
účinném od 1. 1. 2000 a ve znění účinném od
28. 4. 2004), pokud jde o formu vyhlašování
zónace, shodná. Právní názor, který městský
soud vyslovil, lze tudíž považovat za dostatečně srozumitelný. Správný však není.
Nejvyšší správní soud nesdílí názor městského soudu, že z § 27 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, ve znění účinném od
28. 4. 2004), pokud jde o formu vyhlašování
zónace, shodná. Právní názor, který městský
soud vyslovil, lze tudíž považovat za dostatečně srozumitelný. Správný však není.
Nejvyšší správní soud nesdílí názor městského soudu, že z § 27 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, ve znění účinném od
1. 1. 2000, případně ze znění § 27 odst. 2 téhož zákona, ve znění účinném od 28. 4. 2004,
plyne povinnost stěžovatele vymezit nově vyhláškou zóny všech jednotlivých CHKO, ve
kterých byla podle původní právní úpravy zónace provedena jinou formou. Taková povinnost (s případným stanovením lhůty, ve které
je třeba provést zónaci novou formou) by podle názoru Nejvyššího správního soudu musela být v souvislosti s provedenou novelizací
výslovně stanovena v přechodných ustanoveních. Jestliže taková přechodná ustanovení
chybí, platí zásada, že vznik právních vztahů
je třeba posuzovat podle předpisů účinných
v době jejich vzniku. Tudíž při posuzování
otázky, zda byly platně vymezeny zóny příslušné CHKO, je třeba vycházet z právní úpravy účinné v době, kdy k takovému vymezení
došlo. V daném případě k zónaci CHKO Bes-
kydy došlo Protokolem o vymezení zón
CHKO Beskydy ze dne 7. 7. 1999 (dále jen
„protokol“). Jelikož tehdejší právní úprava
nestanovila přesnou formu zónace CHKO, je
třeba vycházet z toho, že k vymezení zón došlo v souladu s tehdejší právní úpravou.
Nejvyšší správní soud nezpochybňuje, že
novelizace, která přinesla požadavek na provedení zónace vyhláškou stěžovatele, s argumentem, že je zapotřebí, aby zónace byla napříště
prováděna odpovídající právní formou, je novelizací racionální a přínosnou. Má však za to,
že tuto změnu právní úpravy nelze vykládat
tak, že dosavadní právní úprava, respektive
na jejím základě vydané akty, bez dalšího pozbývají platnosti a účinnosti. Tomu by tak bylo pouze za předpokladu, že by zákonodárce
tento následek současně výslovně stanovil.
Tak tomu však v daném případě nebylo,
a proto je třeba vycházet z toho, že akty vydané podle předchozí právní úpravy jsou i nadále aplikovatelné. Nelze tudíž shledat žádný
rozumný důvod k tomu, aby bez věcné změny
byla nově prováděna zónace CHKO jen proto,
aby tato byla namísto dosavadního způsobu
(který odpovídal tehdy platné a účinné právní
úpravně) stanovena vyhláškou.
Tento závěr Nejvyšší správní soud činí při
vědomí závěrů plynoucích z nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. Pl. ÚS
52/03, č. 568/2004 Sb., které se týkaly aplikovatelnosti podzákonného právního předpisu.
K této problematice Ústavní soud uvedl: „Pokud zákonodárce zruší příslušné zmocňovací ustanovení zákona, nelze totiž sice hovořit o tom, že taková derogace rovněž bez
dalšího vyvolává formální derogaci prováděcích právních předpisů, je však třeba v takové situaci vždy zkoumat materiální předpoklady existence a působení (účinnosti)
takového odvozeného právního předpisu.
Takový právní předpis – dokud nebude formálněprávně zrušen jiným normativním
právním aktem – sice zůstává platným právním předpisem, při jeho aplikaci je však třeba přihlížet ke skutečnosti, že zde chybí materiální předpoklad působení
takového
předpisu, tedy konkrétní zákonné zmocnění. Jen na okraj k tomu Ústavní soud poznamenává, že pokud je pak v takové situaci
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 11 / 2 015
Státní podnik Lesy České republiky proti Ministerstvu životního prostředí o uložení po- a č. 218/2004 Sb. kuty, o kasační stížnosti žalovaného.