7 Azs 176/2022- 15 - text
7 Azs 176/2022 - 16 pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Davida Hipšra a Michala Bobka v právní věci žalobce: A. S., zastoupen Mgr. Umarem Switatem, advokátem se sídlem Dědinova 2011/19, Praha 4, proti žalovanému: Krajské ředitelství policie Karlovarského kraje, se sídlem Karla Hynka Máchy 1266, Sokolov, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 6. 2022, č. j. 16 A 14/2022 48,
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[1] Žalobce (dále též „stěžovatel“) brojí včas podanou kasační stížností proti rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále též „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 5. 2022, č. j. KRPK 92276
113/ČJ
2021
190022. Tímto rozhodnutím žalovaný znovu prodloužil zajištění žalobce pro účely správního vyhoštění ve smyslu § 125 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a změně některých zákonů (dále „zákon o pobytu cizinců“).
[2] Nejvyšší správní soud se po konstatování přípustnosti kasační stížnosti zabýval její přijatelností ve smyslu § 104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“), tedy otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Jedná se totiž o věc, v níž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce (§ 31 odst. 2 s. ř. s.).
[3] Podstatný přesah zájmů stěžovatele Nejvyšší správní soud vymezil již v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 39, č. 933/2006 Sb. NSS (k uplatnitelnosti zde vyslovených názorů na současnou úpravu srov. např. rozsudek NSS ze dne 10. 6. 2021, č. j. 1 As 124/2021
28). Podstatný přesah bude dán pouze v případech, kdy se kasační stížnost (1) týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny v judikatuře Nejvyššího správního soudu anebo (2) právních otázek řešených dosavadní judikaturou rozdílně. Podstatný přesah zájmů stěžovatele bude dán (3) rovněž v případě potřeby učinit odklon od ustálené judikatury. Konečně bude kasační stížnost přijatelná (4) tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Takovým pochybením jsou především případy, kdy krajský soud nerespektoval ustálenou a jasnou judikaturu a nelze vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, nebo krajský soud v konkrétním případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
[4] Žádný z těchto případů není dán. Kasační stížnost je proto nepřijatelná.
[5] V posuzované věci jde o prodloužení zajištění cizince pro účely správního vyhoštění a podmínek uložení zvláštních opatření. K této otázce existuje ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek ze dne 2. 11. 2011, č. j. 1 As 119/2011 - 39, rozsudek ze dne 31. 7. 2013, č. j. 1 As 90/2011 124, č. 2936/2013 Sb. NSS, ze dne 31. 7. 2013, č. j. 1 As 71/2012 46, rozsudek ze dne 15. 11. 2016, č. j. 6 Azs 142/2016
26). Nejvyšší správní soud neshledal tuto judikaturu rozpornou. Necítí ani potřebu se od této judikatury odchýlit. Dle názoru Nejvyššího správního soudu rozhodnutí žalovaného dostálo požadavkům uvedené ustálené judikatury. Krajský soud v napadeném rozsudku argumentaci žalovaného v intencích této judikatury náležitě přezkoumal v rozsahu žalobních námitek (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ve věcech sp. zn. 8 Afs 75/2005, sp. zn. 9 Azs 13/2013 atp.).
[6] Zaprvé stěžovatel namítal nepřezkoumatelnost shora označeného rozhodnutí žalovaného spočívající v nedostatečném zdůvodnění prodloužení zajištění podle § 125 odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Podle stěžovatele žalovaný nezdůvodnil splnění podmínky uskutečnitelnosti vyhoštění. Dostatečně se nezabýval možností namísto zajištění stěžovatele uložit zvláštní opatření za účelem vycestování cizince podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců.
[7] V souladu s ustálenou judikaturou však žalovaný zdůvodnil prodloužení zajištění nezměněnými skutkovými okolnostmi od doby vydání prvního rozhodnutí o zajištění stěžovatele (srov. např. rozsudek NSS ze dne 31. 7. 2013, č. j. 1 As 90/2011
124). Rovněž uvedl, proč dosud vyhoštění nebylo možné realizovat. Své přesvědčení o tom, že vyhoštění je v době, o kterou se zajištění prodlužuje, alespoň potenciálně možné, zdůvodnil mj. skutečností, že Velvyslanectví Maroka obnovilo spolupráci s tuzemskými orgány, činí kroky ke zjišťování totožnosti osob a na základě dosavadních skutečností je důvodné v dané době předpokládat realizaci vyhoštění (srov. např. rozsudky NSS ze dne 5. 4. 2013, č. j. 7 As 139/2012 59, a ze dne 20. 3. 2014, č. j. 7 Azs 8/2014 20).
[8] Podmínkami uložení zvláštních opatření za účelem vycestování (srov. např. rozsudek NSS ze dne 15. 7. 2011, č. j. 7 As 76/2011 50, rozsudek NSS ze dne 18. 7. 2013, č. j. 9 As 52/2013 - 34, citovaný rozsudek NSS č. j. 7 Azs 8/2014 20, usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016
38) se správní orgán rovněž zabýval. Vzhledem mj. k vyjádření úmyslu stěžovatele neoprávněně vstoupit na území Itálie (srov. § 124 odst. 5 zákona o pobytu cizinců), absence zjištění jeho totožnosti a jeho dřívějšímu jednání (uvádění nepravdivých údajů o své totožnosti, padělání veřejné listiny – dokladu žadatele o azyl) dovodil, že uložení mírnějších opatření než zajištění stěžovatele nebylo postačující (srov. § 123b odst. 4 zákona o pobytu cizinců, podle něhož policie zkoumá, zda uložením zvláštního opatření neohrozí výkon správního vyhoštění).
[9] Zadruhé stěžovatel namítal nedostatečné zjištění skutkového stavu (majetkových poměrů stěžovatele) žalovaným v souvislosti s možným uložením zvláštních opatření. Ani zde však žalovaný nevybočil z mezí stanovených ustálenou judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2016, č. j. 10 Azs/2016 – 56, dále citované usnesení NSS ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016
38), když se vzhledem k výše uvedeným okolnostem případnou změnou majetkových poměrů podrobně nezabýval. V této věci (na rozdíl od okolností, které Nejvyšší správní soud posuzoval v rozsudku ze dne 27. 7. 2017, č. j. 1 Azs 94/2017
26) nebyla ani konkrétní osobou učiněna konkrétní nabídka finanční záruky ve smyslu § 123b odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Stěžovatel pouze neurčitě v pozdějším řízení počal poukazovat na možnost finančního zajištění vycestování svým bratrem tvrzeně žijícím ve Švédsku (v tomto ohledu srov. též podmínku složení finanční záruky dle § 123b odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců).
[10] Pokud poté, za třetí, stěžovatel obecně zmiňuje bez bližší argumentace porušení mezinárodních závazků České republiky napadeným rozhodnutím, podle Nejvyššího správního soudu toto rozhodnutí v jejich světle naopak obstojí. Podle čl. 5 odst. 1 písm. f) Evropské úmluvy o lidských právech (Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb.) lze omezit svobodu osoby, proti níž se vede řízení za účelem jejího vyhoštění. Nevyžaduje se přitom, aby takové omezení bylo nezbytné např. pro účely ochrany veřejného pořádku [např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“) ze dne 15.
11. 1996, Chahal proti Spojenému království, č. 22414/93]. Řízení o vyhoštění musí skutečně probíhat a být vedeno s náležitou pečlivostí, kdy jsou orgány povinny posuzovat, zda existuje reálná možnost výkonu vyhoštění (např. rozsudky ESLP ze dne 8. 10. 2009, Mikolenko proti Estonsku, č. 10664/05, a ze dne 25. 6. 2019, Al Husin proti Bosně a Herzegovině č. 2, č. 10112/16). Zbavení svobody jednak musí být zákonné ve smyslu dodržení hmotněprávních i procesních pravidel vnitrostátního práva, jednak vzhledem k účelu čl.
5 Úmluvy nesmí být svévolné (např. rozsudek ESLP ze dne 29. 1. 2008, Saadi proti Spojenému království, č. 13229/03), tedy musí být mj. provedeno v dobré víře, vztaženo k důvodu zajištění tvrzenému vnitrostátními orgány a omezeno na dobu potřebnou pro dosažení sledovaného účelu (např. rozsudek ESLP ze dne 19. 2. 2009, A. a ostatní proti Spojenému království, č. 3455/05). Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené v rozhodnutí žalovaného, respektive rozsudku krajského soudu, neshledal rozpor s uvedenými požadavky.
[11] Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou podle § 104a odst. 1 s. ř. s.
[12] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný. Nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady v řízení o kasační stížnosti nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly. Žádný z účastníků proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 16. srpna 2022
Tomáš Foltas předseda senátu