7 Azs 234/2024- 22 - text
7 Azs 234/2024 - 24 pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Hipšra a soudců Lenky Krupičkové a Faisala Husseiniho v právní věci žalobce: T. H. N., zastoupen JUDr. Hugem Körblem, advokátem se sídlem Hybernská 1007/20, Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 8. 2024, č. j. 19 A 26/2024 55,
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[1] Rozhodnutím ze dne 26. 4. 2024, č. j. MV 43048 4/SO 2024 (dále též „napadené rozhodnutí“), žalovaná zamítla odvolání žalobce a potvrdila usnesení Ministerstva vnitra (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne 14. 2. 2024, č. j. OAM 1476 5/DP 2024 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), kterým správní orgán I. stupně zastavil řízení o žádosti žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia, neboť žádost byla zjevně nepřípustná [§ 45 odst. 3 ve spojení s § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu]. Z obsahu žádosti bylo zjevné, že o prodloužení doby platnosti tohoto povolení k dlouhodobému pobytu žalobce žádal z důvodu účasti na jazykové přípravě ke studiu akreditovaného studijního programu Vysoké školy báňské – Technické univerzity Ostrava. Správní orgán I. stupně jako důvod nepřípustnosti uvedl, že povolení k dlouhodobému pobytu sice lze dle § 44a odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o pobytu cizinců“), prodloužit, avšak pouze jednou. Žalobci však již v minulosti povolení k dlouhodobému pobytu z důvodu absolvování jazykové přípravy prodlouženo bylo. II.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou u Krajského soudu v Ostravě (dále též „krajský soud“), který ji shora označeným rozsudkem zamítl. Rozsudek krajského soudu, stejně jako zde uváděná judikatura Nejvyššího správního soudu, je k dispozici na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje. III.
[3] Proti shora označenému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Odůvodnění napadeného rozsudku považoval za neúplné a založené na nesprávném právním posouzení. Namítal, že se krajský soud nevypořádal s námitkou nesprávného užití institutu zjevné právní nepřípustnosti. Dle jeho názoru nebylo jeho užití na vyřízení žádosti správné a souladné s právem, neboť posouzení žádosti jako zjevně právně nepřípustné by mělo být zcela výjimečné. Prioritou správních orgánů by mělo být posouzení žádosti meritorně s tím, že v případě zjištění jakýchkoliv vad má správní orgán přistoupit k výzvě k jejich odstranění adresované žadateli. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu uvedl, že ke způsobu rozhodnutí, ke kterému se uchýlila žalovaná, lze přistoupit pouze za předpokladu, že je skutečně již na první pohled jasné, že žádosti nelze vyhovět. Nepřípustnost musí být patrna již ze samotné žádosti, nikoliv z výsledků dalšího zjišťování či dokazování. Zdůraznil, že v jeho případě nebyly splněny podmínky pro takový postup, neboť ze samotné žádosti zjevná právní nepřípustnost patrná nebyla. Ta byla patrná až z následného šetření provedeného správním orgánem I. stupně, který z jiného spisového materiálu zjistil, na základě jakého pobytového oprávnění a za jakým účelem stěžovatel již dříve na území pobýval. Poukázal na to, že správní orgán nemůže zastavit řízení o žádosti pro zjevnou právní nepřípustnost poté, kdy de facto provede její věcné posouzení. O zjevnou právní nepřípustnost nemohlo jít také z důvodu, že správní orgán I. stupně vydal prvostupňové rozhodnutí až měsíc po podání žádosti. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Současně požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. IV.
[4] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že se ztotožňuje se závěry krajského soudu a plně přitom odkázala na správní spis, na své vyjádření k žalobě, na obsah napadeného rozhodnutí a rozsudek krajského soudu. Závěry krajského soudu považovala za řádně a přezkoumatelně odůvodněné. Navrhla zamítnutí kasační stížnosti jako nedůvodné. V.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Následně se zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, jinak by ji odmítl jako nepřijatelnou (§ 104a odst. 1 s. ř. s. a čl. II zákona č. 77/2021 Sb.).
[6] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věcech, o nichž rozhodoval před krajským soudem specializovaný samosoudce, je její přijatelnost. Kasační stížnost Nejvyšší správní soud přijme k meritornímu přezkumu v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního právního pochybení krajského soudu. Výkladem institutu přijatelnosti se Nejvyšší správní soud zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, na které pro stručnost odkazuje.
[7] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele ani zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního postavení. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na uplatněné kasační námitky a stěžovatel ve své argumentaci nevyložil žádné důvody, které by svědčily pro odklon.
[8] Kasační stížnost je nepřijatelná.
[9] Podle ustálené judikatury platí, že má li být soudní rozhodnutí či správní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav byl vzat za rozhodný, jak bylo uváženo o pro věc zásadních a podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem bylo postupováno při posuzování rozhodných skutečností, proč byly považovány právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů byla považována pro věc zásadní argumentace účastníků řízení za lichou (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06 nebo rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 130, č. 244/2004 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 52 a ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 75). Podle názoru Nejvyššího správního soudu žalovaná i krajský soud důkladně posoudily povahu v pořadí druhé žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu z důvodu absolvování jazykové přípravy. Stejně tak řádně odůvodnily, z jakého důvodu byla žádost vyhodnocena jako nepřípustná a řízení o ní bylo zastaveno. Krajský soud argumentaci žalované náležitě přezkoumal a ztotožnil se s jejími závěry. Kasační soud dodává, že zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012 45, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016 64). Takové vady Nejvyšší správní soud neshledal. Z rozsudku je patrné, z jakého skutkového stavu krajský soud vyšel, jak zohlednil podstatné skutkové okolnosti a jak na skutkový stav aplikoval rozhodnou právní úpravu.
[10] Dle § 44a odst. 2 zákona pobytu cizinců, ve znění k datu vydání napadeného rozhodnutí, tj. ve znění do 31. 7. 2024, platnost povolení k dlouhodobému pobytu podle § 42 odst. 3 nebo § 42d se neprodlužuje; to neplatí v případě povolení k dlouhodobému pobytu podle § 42d vydaného za účelem a) účasti na jazykové a odborné přípravě podle § 64 písm. b), jehož platnost lze z důvodu pokračování v takové přípravě jednou prodloužit nebo b) studia na vysoké škole podle § 64 písm. a), jehož platnost lze prodloužit opakovaně, vždy však nejdéle o 2 roky.
[11] Podle § 64 písm. b) téhož zákona, studiem se pro účely tohoto zákona rozumí účast na jazykové a odborné přípravy ke studiu akreditovaného studijního programu vysoké školy organizované veřejnou vysokou školou, nebo účast na jazykovém a odborném kurzu pořádaném v rámci programu Evropské unie nebo na základě mezinárodní smlouvy.
[12] Podle § 45 odst. 3 správního řádu, žádost nesmí být zjevně právně nepřípustná. Takovou žádost správní orgán neprojednává a řízení zastaví (§ 66). Usnesení se oznamuje účastníkům, kteří byli o zahájení řízení uvědoměni.
[13] Dle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu, řízení o žádosti správní orgán usnesením zastaví, jestliže byla podána žádost zjevně právně nepřípustná.
[14] Nejvyšší správní soud se ve své judikatuře k pojmu „zjevně právně nepřípustná žádost“ opakovaně vyjadřoval. „Zjevná právní nepřípustnost žádosti znamená, že takové žádosti nelze vyhovět, neboť to právní úprava neumožňuje. Bude se tedy jednat např. o podání žádající nemožné, neexistující či zákonem zakázané plnění ze strany správního orgánu, nebo žádosti ve věcech právem vůbec neupravených. Rovněž se může jednat o situace, kdy žadatel uplatňuje určitý právní institut, který sice obecně v právu existuje, ale v daném případě jej nelze uplatnit, neboť to příslušná právní úprava vylučuje.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 1. 2008, č. j. 1 As 45/2007 48 či ze dne 15. 11. 2013, č. j. 2 As 71/2013 67). „Z důvodu ochrany práv účastníků řízení je proto možno k tomuto způsobu rozhodnutí přikročit jen tehdy, jestliže je skutečně již na první pohled zřejmé, že žádosti nelze vyhovět. To znamená, že tato nepřípustnost musí být patrna již ze samotné žádosti, nikoliv teprve z výsledků dalšího dokazování či zjišťování.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 5. 2008, č. j. 2 As 74/2007 55, publ. pod č. 1633/2008 Sb. NSS). Zdejší soud dále uvedl, že „ono další dokazování či zjišťování se týká meritorního posuzování věci a vyhodnocení přiložených podkladů k žádosti, nikoli ověřování splnění základních procesních podmínek pro vedení řízení. Zjištění, zda řízení nebrání právní překážka, nelze považovat za zapovězené dokazování či zjišťování. Naopak, zdejší soud považuje za zcela logické a samozřejmé, že je povinností správního orgánu tyto záležitosti zkoumat. (…) Zároveň je zřejmé, že v rámci posouzení žádosti z hlediska její zjevné právní nepřípustnosti musí správní orgán činit určité kroky, které potvrdí správnost takovéhoto rozhodnutí. (…) Musí však postupovat velmi obezřetně a nepřesáhnout mez dovoleného ověřování procesních podmínek.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2014, č. j. 3 Ads 9/2013 51).
[15] Z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu se dále podává, že „[r]ozhodnutím o zastavení řízení je správní řízení ukončeno dříve, než dojde k věcnému posouzení žádosti. Potom však též podřazení určité skutkové podstaty fakticky pod pojem zjevné právní nepřípustnosti musí být „nabíledni“ (arg. „zjevné“), tedy bezrozporné a bez nutnosti složitější úvahy správního orgánu, kterou by bylo třeba argumentačně osvětlovat v odůvodnění usnesení o zastavení řízení. Dále (arg. „právní“) pak právní úprava musí být zřejmá, bezrozporná, bezmezerovitá a její aplikace nesmí vyvolávat jakékoli složitější interpretační otázky. Nepřípustnost žádosti musí být jednoznačně patrná již ze samotné právní úpravy bez dalšího, to jest bez nutnosti užití jakýchkoli interpretačních úvah a pomůcek (bez odkazů na judikaturu či na prameny doktrinálního výkladu).“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2020, č. j. 3 Ads 95/2018 58 nebo ze dne 2. 3. 2023, č. j. 2 Azs 267/2022 30).
[16] V souvislosti s pobytovým řízením Nejvyšší správní soud ve své dřívější judikatuře posoudil jako zjevně právně nepřípustnou např. žádost, kterou cizinka žádala o prodloužení dlouhodobého pobytu, avšak ten již byl před podáním žádosti o prodloužení pravomocně zrušen (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2014, č. j. 4 As 164/2013 45). Jednalo se o obdobnou situaci, neboť stěžovatelka namítala, že nepřípustnost musí být patrna již ze samotné žádosti, nikoliv teprve z výsledků dalšího dokazování nebo zjišťování (ze skutečnosti, která byla zjištěna teprve v průběhu řízení). Nejvyšší správní soud ve věci neshledal pochybení v situaci, kdy žalovaný ve svém rozhodnutí vycházel ze skutečnosti, že jiným jeho rozhodnutím byla zrušena platnost dlouhodobého pobytu stěžovatelky. Tato okolnost mu byla již v době podání žádosti stěžovatelky známá z jeho úřední evidence.
[17] Nejvyšší správní soud uvádí, že ve zde projednávané věci správní orgán I. stupně již ze samotné žádosti a z úřední činnosti (viz předkládací zpráva založená ve správním spise) bez nutnosti dalšího dokazování či prověřování ověřil, že stěžovateli bylo povolení k dlouhodobému pobytu již jednou prodlouženo z důvodu absolvování jazykové přípravy, a to v řízení o žádosti vedené pod sp. zn. OAM 46376/DP 2023. Nejvyšší správní soud proto s ohledem na shora citovanou judikaturu nepřisvědčil námitce stěžovatele, že jeho žádost nemohla být posouzena jako „zjevně právně nepřípustná“. Postup žalované je třeba hodnotit jako obezřetný, nepřesahující meze dovoleného ověřovaní přípustnosti žádosti. Vzhledem k tomu, že z úřední evidence bylo žalované zřejmé, že stěžovateli byl již dříve z totožného důvodu dlouhodobý pobyt prodloužen, nebylo třeba v řízení o této žádosti provádět žádné další dokazování a zjišťování k přijetí závěru, že stěžovatelova žádost je zjevně právně nepřípustná.
[18] Zdejší soud ve shodě s krajským soudem považuje postup žalované za správný a odpovídající okolnostem věci. Správní orgány nepochybily, pokud postupovaly v dle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu, neboť platnost povolení k dlouhodobému pobytu vydaného stěžovateli za účelem studia z důvodu uvedeného v § 64 písm. b) zákona o pobytu cizinců nelze dle § 44a odst. 2 zákona o pobytu cizinců opakovaně prodloužit. Povolení k dlouhodobému pobytu vydané z důvodu absolvování odborné či jazykové přípravy lze prodloužit pouze jednou. Zákon zde nedává správním orgánům možnost správního uvážení, zda řízení o žádosti zastavit či nikoliv, pokud jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro zastavení řízení. Z uvedených důvodů nebylo možné žádosti stěžovatele vyhovět, neboť se jednalo o žádost zjevně právně nepřípustnou.
[19] Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se v důsledku rozhodnutí ve věci samé stal bezpředmětným, proto o něm soud samostatně nerozhodoval (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2020, č. j. 1 Azs 76/2020 37, či ze dne 14. 3. 2019, č. j. 1 As 57/2019 23).
[20] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že neshledal existenci žádné právní otázky, která by svým významem přesahovala vlastní zájmy stěžovatele, jakož ani existenci pochybení krajského soudu takové intenzity, které by mohlo vést k přijatelnosti kasační stížnosti (srov. usnesení ze dne 13. 8. 2021, č. j. 10 As 222/2021 39). Napadený rozsudek koresponduje s ustálenou judikaturou, která dává odpověď na kasační a v konečném důsledku rovněž žalobní námitky. S ohledem na uvedené dospěl k závěru, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji v souladu s § 104a odst. 1 s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.
[21] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1, větou první, s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 33, část III. 4.). Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované v řízení žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2024
David Hipšr předseda senátu