7 Azs 72/2021 – Nejvyšší správní soud

7 Azs 72/2021- 30 - text

7 Azs 72/2021 - 34 pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobkyně: Y. Ch., zastoupena Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalovanému: Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2021, č. j. 33 A 72/2020 - 53,

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

[1] Rozhodnutím Krajského ředitelství Jihomoravského kraje ze dne 14. 1. 2020, č. j. KRPB-219945-28/ČJ-2019-060026-SV (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), bylo žalobkyni podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou jí nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce 1 roku.

[2] Rozhodnutím žalovaného ze dne 2. 11. 2020, č. j. CPR-10783-3/ČJ-2020-930310-V235, byl změněn výrok prvostupňového rozhodnutí tak, že „Počátek doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, se stanoví v souladu s ustanovením § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců od okamžiku, kdy uplyne stanovená doba k vycestování. Podle ustanovení § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců se doba k vycestování stanovuje do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Současně pro případ, že by rozhodnutí o správním vyhoštění bylo ve lhůtě stanovené k vycestování nevykonatelné z důvodů podle ustanovení § 119, § 119a a § 179 nebo § 172 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, anebo z důvodu podle ustanovení § 32 odst. 5 zákona č. 325/1999 o azylu, ve znění pozdějších předpisů, stanovuje se doba k vycestování z území členských států Evropské unie do 30 dnů ode dne odpadnutí těchto důvodů. Ve zbylé části bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. II.

[3] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Brně, který ji zamítl rozsudkem ze dne 16. 2. 2021, č. j. 33 A 72/2020 - 53.

[4] Krajský soud konstatoval, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně, a to na základě provedeného výslechu žalobkyně, dále jejího písemného vyjádření k věci a vyjádření jednatelky „nového zaměstnavatele“ – společnosti MAI-NGUYEN s.r.o. Provedené důkazy včetně údajů získaných z Úřadu práce ČR pak jasně prokazují, že žalobkyně v den kontroly pracovala nelegálně, neboť pracovala pro jiného zaměstnavatele, na jiném pracovišti a na jiné pracovní pozici. Co se týká hodnocení charakteru práce, při níž byla žalobkyně zastižena v den provedení kontroly, má krajský soud za to, že se nejednalo o tzv. práci na zkoušku. Podle vlastního tvrzení učiněného při výslechu žalobkyně už ode dne 30. 9. 2019 konala práci v podřízeném vztahu k novému zaměstnavateli a podle okolností splňovala veškeré rysy pracovněprávního poměru (přítomnost na pracovišti, pracovní oděv, výkon činnosti bez dozoru jiného pracovníka u pokladny bistra atd.). Dále sama uvedla, že pracovala za měsíční odměnu, která jí byla zaměstnavatelem přislíbena. Kromě samotné pracovní smlouvy, kterou na uvedené pracovní místo uzavřela žalobkyně později, tedy byly splněny pojmové znaky nelegální závislé práce, jak jsou vymezeny zákonem a relevantní judikaturou (zejm. soustavnost a podřízenost zaměstnavateli). Byla tedy naplněna skutková podstata výkonu práce bez povolení k zaměstnání.

[5] Co se týká námitek ohledně nepřiměřenosti napadeného rozhodnutí z hlediska jeho dopadu do soukromého a rodinného života žalobkyně, krajský soud uvedl, že z jejího příběhu nevyplývají žádné indicie o jejím soukromém a rodinném životě na území České republiky. Žalobkyně na takové okolnosti neupozornila ani ve své žalobě. Pokud žalobkyně uvedla, že nechce vycestovat kvůli pandemii COVID-19, pak krajský soud poukázal na skutečnost, že v rámci schengenského prostoru je nyní Česká republika jednou ze zemí nejvíce postižených šířením COVID-19. Tudíž nelze očekávat, že by riziko onemocnění touto chorobou v případě návratu do Číny bylo faktorem, který by měl její vycestování znemožnit. Ke zhodnocení eventuálních překážek pro vycestování žalobkyně si žalovaný vyžádal závazné stanovisko Ministerstva vnitra. Žalovaný podle názoru krajského soudu tedy dostál podmínkám § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců.

[6] Podle krajského soudu není důvodná ani námitka žalobkyně, že místo uložení správního vyhoštění jí mělo být vydáno rozhodnutí o uložení povinnosti opustit území, což však žalovaný vůbec neposoudil. Zatímco uložení správního vyhoštění je v zákonem stanovených případech pravidlem, uložení povinnosti opustit území ve smyslu § 50a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců je výjimkou pro případy, kdy by uložení správního vyhoštění bylo nepřiměřené. Případ žalobkyně není však v ničem výjimečný, tudíž žalovaný neměl důvod uvažovat o aplikaci uložení povinnosti opustit území.

[7] Ohledně délky doby uloženého zákazu vstupu na území České republiky i schengenského prostoru krajský soud uvedl, že není jeho úkolem nahrazovat správní úvahu žalovaného co do délky doby uloženého zákazu vstupu na území členských států Evropské unie. Tato doba v délce jednoho roku byla stanovena ve spodní třetině zákonné sazby (3 roky), což krajský soud nepovažoval vzhledem k obvyklé praxi žalovaného za excesivní či zjevně nepřiměřené prokázaným okolnostem případu. III.

[8] Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. a), b) a d) s. ř. s.

[9] Stěžovatelka má za to, že se nedopustila nelegální práce. Krajský soud potvrdil správnost postupu správních orgánů, které přitom ve věci údajné nelegální práce stěžovatelky nesprávně, respektive neúplně zjistily skutkový stav a rozhodovaly pouze na základě svých nepodložených domněnek. Správní orgány nelegální práci stěžovatelky dovozovaly toliko z jediné provedené kontroly. Právě fakt, že při jednorázové kontrole bylo zjištěno, že se stěžovatelka nacházela na pracovišti odlišném od pracoviště uvedeného v jí udělené zaměstnanecké kartě, byl jediným důkazem tvrzené nelegální práce. Tato situace byla navíc stěžovatelkou v průběhu řízení před správními orgány vysvětlena tak, že se jednalo o jednorázovou zkoušku. Taková zkouška však z povahy věci nemůže jakožto jednorázová naplňovat znaky závislé práce, jimiž jsou soustavnost, osobní výkon práce a vztah nadřízenosti a podřízenosti mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Nemohlo se tudíž jednat o nelegální práci. Vzhledem k tomu, že jiný důkaz, než tato kontrola nebyl proveden, nelze než konstatovat, že správní orgány nedostatečně zjistily skutkový stav a tudíž postupovaly v rozporu se zásadou materiální pravdy. Pokud správní orgány měly na základě provedené kontroly pochybnosti, měly možnost provést další důkazy, zejména výslech odpovědných zástupců obou zaměstnavatelů. Z výše uvedeného vyplývá, že pro své tvrzení o údajné nelegální práci stěžovatelky neměly správní orgány dostatečné důkazy.

[10] Stěžovatelka má dále za to, že uložení správního vyhoštění v délce jednoho roku bylo vzhledem k okolnostem jejího případu zcela nepřiměřené. Z hlediska ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva se v případě stěžovatelky jedná o takzvaného usídleného cizince. Jako usídlenému cizinci může stěžovatelce v takovém případě vždy vzniknout újma nepřiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen „Úmluva“). Z toho vyplývá, že rozhodnutí o správním vyhoštění má být náležitě odůvodněno a že toto odůvodnění má obsahovat vážné důvody. Výsledkem by pak mělo být nalezení spravedlivé rovnováhy mezi zájmy účastníka řízení a případnými protichůdnými zájmy veřejnými. Správní orgány však náležité odůvodnění svých rozhodnutí neuvedly. Krajský soud následně tento nesprávný postup správních orgánů, který je nezákonný pro jednoznačný rozpor s čl. 8 Úmluvy, napadeným rozhodnutím aproboval.

[11] Stěžovatelka dále uvedla, že realizace správního vyhoštění je pro ni stran zásahu do jejího soukromého a rodinného života tím problematičtější, že zde nejsou jisté výhledy pro možnost návratu do České republiky, zejména s ohledem na současnou a především budoucí situaci v souvislosti s celosvětovou pandemií COVID-19. S ohledem na přijatá protiepidemická opatření je značně omezena letecká a jakákoli jiná doprava a lze jen velmi těžko předvídat, kdy a zda vůbec se tato celosvětová nepříznivá situace zlepší. Je tedy zjevné, že nucené vycestování stěžovatelky by mělo za následek dlouhodobou a předem časově neomezenou nemožnost návratu stěžovatelky do České republiky.

[12] Správní orgány ve svých rozhodnutích konstatovaly, že jim nejsou známy rodinné vazby stěžovatelky na území, což podle jejich názoru implikuje dostatečnost posouzení rozhodnutí stran zásahu do jejího soukromého a rodinného života. S tímto tvrzením však stěžovatelka nesouhlasila. Aspekt soukromého života stěžovatelky byl v celém správním řízení i v následném soudním přezkumu zcela opomenut, nelze tak hovořit o tom, zda tento odpovídá požadavkům přezkumu potenciálního zásahu do práva stěžovatelky podle čl. 8 Úmluvy. Stěžovatelka k tomuto dále uvedla, že není možné se v předmětném řízení odvolat toliko na to, že účastník řízení nenamítá existenci rodinných a soukromých vazeb na území. Správním orgánům je uložena zákonná povinnost jednat v souladu se zásadou materiální pravdy, konkrétně v tomto případě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jaký vyžaduje rozhodnutí v souladu se zásadami správního práva. Této povinnosti uložené zákonem se správní orgán nemůže zprostit pouhým konstatováním, že stěžovatelka existenci předmětných vazeb nenamítala. Rozhodnutí o správním vyhoštění v délce jednoho roku zajisté může mít závažné dopady do soukromého a rodinného života stěžovatelky. Pro naplnění požadavku náležitého odůvodnění rozhodnutí o správním vyhoštění ve smyslu čl. 8 Úmluvy mělo odůvodnění tohoto rozhodnutí obsahovat posouzení dopadu do soukromého a rodinného života stěžovatelky. K takovému posouzení však v případě rozhodnutí správních orgánů nedošlo. Rozhodnutí správních orgánů neobsahovalo náležité zdůvodnění, nebyly zde stanovené vůbec žádné důležité veřejné zájmy, které by případně měly konkurovat zájmům stěžovatelky na respekt k jejímu soukromému a rodinnému životu. Navzdory tomu, že v žalobě stěžovatelka výslovně uvedla, že v tomto nedostatku spatřuje vadu rozhodnutí správních orgánů a že tato vada zakládá nepřezkoumatelnost a nezákonnost těchto rozhodnutí, byl tento nesprávný postup správních orgánů výslovně aprobován krajským soudem v napadeném rozsudku. Vedle nezákonnosti tak krajský soud zatížil svůj rozsudek také vadou nepřezkoumatelnosti.

[13] Na základě výše uvedeného proto stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu i žalobou napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. IV.

[14] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti pouze uvedl, že způsob rozhodování krajského soudu nebude blíže komentovat a v rámci svého vyjádření odkazuje na shromážděný spisový materiál. Žalovaný ve svém postupu a ve svých závěrech neshledává pochybení, plně souhlasí s názorem uvedeným v rozsudku krajského soudu, a proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. V.

[15] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

[16] Kasační stížnost není důvodná.

[17] Jelikož stěžovatelka napadá rozsudek krajského soudu také pro jeho nepřezkoumatelnost, zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve tímto důvodem, protože by bylo předčasné, aby se zabýval právním posouzením věci samé, pokud by byl napadený rozsudek nepřezkoumatelný.

[18] Jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud za rozhodný, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje argumentaci účastníků řízení za nedůvodnou (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, a ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 75). Meritorní přezkum rozsudku je tak možný pouze za předpokladu, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku. Tato kritéria napadený rozsudek splňuje, neboť je z jeho odůvodnění zcela zřejmé, jakými úvahami byl při posouzení věci v rozsahu žalobních bodů krajský soud veden a k jakému závěru na jejich základě dospěl. Skutečnost, že stěžovatelka se závěry krajského soudu nesouhlasí, nepředstavuje důvod pro zrušení napadeného rozsudku pro jeho údajnou nepřezkoumatelnost. V této souvislosti je třeba ještě dodat, že povinnost soudu posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že byl krajský soud povinen reagovat na každou dílčí argumentaci uplatněnou stěžovatelkou a tu obsáhle vyvrátit; jeho úkolem bylo uchopit obsah a smysl žalobní argumentace a vypořádat se s ní (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 - 130). Rovněž v tomto ohledu napadený rozsudek krajského soudu plně obstojí.

[19] Stěžovatelka dále brojila proti závěru správních orgánů a návazně krajského soudu, že vykonávala na území České republiky práci nelegálně, neboť na pracovišti odlišném od pracoviště uvedeného v jí udělené zaměstnanecké kartě nepracovala, ale šlo o jednorázovou zkoušku. V této souvislosti namítala, že správní orgány nedostatečně zjistily skutečný stav věci, když k uvedenému závěru dospěly toliko na základě jedné provedené kontroly. Nejvyšší správní soud stěžovatelce nepřisvědčil a plně se ztotožnil se závěry krajského soudu.

[20] Ze správního spisu vyplývá, že dne 4. 10. 2019 proběhla pobytová kontrola v bistru firmy MAI-NGUYEN s.r.o., kde byla zjištěna stěžovatelka při práci za pokladnou a přijímala peníze od zákazníků. Byla oblečena do pracovního oblečení. Při lustraci stěžovatelky nebylo zjištěno povolení k zaměstnání na uvedenou adresu. Při výslechu dne 4. 10. 2019 stěžovatelka uvedla, že je svobodná a zdravá. Na území České republiky přicestovala letecky dne 14. 11. 2018 a od té doby zde pobývá na základě zaměstnanecké karty. V bistru firmy MAI-NGUYEN s.r.o. prováděla obsluhu jídla a pomáhala i u pokladny. Podle svého tvrzení pracuje v této firmě ode dne 30. 9. 2019 denně od 9:30 hod. do 21:30 hod. Práci jí zadává manažer bistra pan L. J. Y., který též vede evidenci odpracované doby. Nemá podepsanou žádnou smlouvu. Doposud nedostala žádné peníze, ale má slíbeno 16 200 Kč měsíčně. Na území České republiky stěžovatelka nemá žádný majetek, rodinu ani jiné vazby, jakož ani na území členských států EU. Stěžovatelka rovněž výslovně prohlásila, že jí nic nebrání ve vycestování do Číny. Ve správním spisu je dále založeno vyjádření stěžovatelky ze dne 10. 10. 2019, v němž uvedla, že končí pracovní poměr u současného zaměstnavatele a chce pracovat u zaměstnavatele MAI-NGUYEN s.r.o. Zároveň předložila pracovní smlouvu s novým zaměstnavatelem uzavřenou dne 8. 10. 2019. Podle sdělení Úřadu práce ČR, krajská pobočka Brno byla stěžovatelka vedena v registru ÚP v Břeclavi, přičemž jí byla udělena zaměstnanecká karta s platností od 19. 11. 2018 do 18. 11. 2020 s pracovním zařazením „kuchař (kromě šéfkuchařů)“ k výkonu práce ve firmě YONG KANG s.r.o., s místem výkonu práce Jungmannova 2588, Břeclav. Z vyjádření jednatelky firmy MAI-NGUYEN s.r.o. paní Xuhua Zhu ze dne 10. 10. 2019 vyplývá, že stěžovatelka dne 4. 10. 2019 nepracovala v restauraci TENMANYA na adrese Vídeňská 815/89a, ale byla si tam pouze práci vyzkoušet a seznámit se s novým pracovním prostředím. Podle závazného stanoviska Ministerstva vnitra ze dne 28. 11. 2019 je vycestování stěžovatelky do její vlasti možné.

[21] Podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 1 zákona o pobytu cizinců lze uložit správní vyhoštění cizinci, je-li cizinec na území zaměstnán bez platného oprávnění k pobytu nebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, na území provozuje dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu nebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal nebo takové zaměstnání cizinci zprostředkoval. Pro účely zákona o pobytu cizinců se „zaměstnáním“ rozumí výkon činnosti, ke které cizinec potřebuje povolení k zaměstnání, zaměstnaneckou kartu nebo modrou kartu. (první věta § 178b odst. 1 zákona o pobytu cizinců). Podle § 89 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, může být cizinec přijat do zaměstnání a zaměstnáván, je-li držitelem platné zaměstnanecké karty, karty vnitropodnikově převedeného zaměstnance nebo modré karty, pokud tento zákon nestanoví jinak. Ve smyslu § 42g odst. 1 zákona o pobytu cizinců se zaměstnaneckou kartou rozumí povolení k dlouhodobému pobytu opravňující cizince k přechodnému pobytu na území delšímu než 3 měsíce a k výkonu zaměstnání na pracovní pozici, na kterou byla zaměstnanecká karta vydána, nebo která byla oznámena za splnění podmínek uvedených v odstavcích 7 až 10, a to ode dne uvedeného v oznámení. Cizince, u kterého je podle zákona o zaměstnanosti vyžadováno povolení k zaměstnání nebo který je uveden v § 98 zákona o zaměstnanosti, opravňuje zaměstnanecká karta k pobytu na území za účelem zaměstnání. „Zaměstnáním“ se přitom rozumí zaměstnání v pracovněprávním vztahu (§ 10 zákona o zaměstnanosti), tedy výkon závislé práce v režimu zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů [srov. § 1 písm. a) tohoto zákona].

[22] Mezi účastníky řízení nebylo sporné, že stěžovatelka neměla zaměstnaneckou kartu, opravňující ji k výkonu zaměstnání u zaměstnavatele MAI-NGUYEN s.r.o. Stěžovatelka však namítala, že na pracovišti u uvedeného zaměstnavatele pracovala pouze „na zkoušku“, a proto její činnost nelze hodnotit jako nelegální závislou práci (zaměstnání).

[23] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. 2. 2014, č. j. 6 Ads 46/2013 - 35, publ. pod č. 3027/2014 Sb. NSS, konstatoval, že „Společným rysem všech znaků závislé práce vymezených v § 2 odst. 1 zákoníku práce z roku 2006 je osobní či hospodářská závislost zaměstnance na zaměstnavateli. Tyto znaky slouží k odlišení závislé práce od jiných ekonomických aktivit (zejména samostatného podnikání), ale také od aktivit jiného charakteru (zejména mezilidské výpomoci). Proto musí správní orgány při postihování nelegální práce [§ 5 písm. e) bodu 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti] obviněnému prokázat naplnění všech těchto znaků – zaměstnanec osobně a soustavně vykonává práci jménem zaměstnavatele a podle jeho pokynů, přičemž se vůči zaměstnavateli nachází v podřízeném vztahu. […] Odměna sice nepředstavuje samostatný definiční znak závislé, resp. nelegální práce, avšak pokud jedna osoba poskytne nebo přislíbí druhé za její činnost odměnu, jde o významnou skutečnost pro posouzení, zda mezi nimi existuje vztah nadřízenosti a podřízenosti vyplývající z hospodářské závislosti zaměstnance na zaměstnavateli.“ I když se tyto úvahy týkaly odpovědnosti za správní delikt spočívající ve výkonu nelegální práce v režimu zákona o zaměstnanosti, jsou plně využitelné i pro posouzení, zda stěžovatelka vykonávala na území České republiky zaměstnání v rozporu se zákonem o pobytu cizinců.

[24] V daném případě je zřejmé, že stěžovatelka v době pobytové kontroly osobně vykonávala práci jménem zaměstnavatele MAI-NGUYEN s.r.o. a podle jeho pokynů, přičemž se vůči tomuto zaměstnavateli nacházela v podřízeném vztahu. V této souvislosti Nejvyšší správní soud přihlédl zejména k tomu, že stěžovatelka ve správním řízení sama přiznala, že měla sjednanou odměnu za práci ve výši 16 200 Kč za měsíc a že jí práci zadával i kontroloval manažer bistra pan L. J. Y., který též vedl její evidenci odpracované doby.

[25] Co se týká otázky soustavnosti práce vykonávané stěžovatelkou, lze opět odkázat na výše citovaný rozsudek č. j. 6 Ads 46/2013 - 35, v němž Nejvyšší správní soud zařadil soustavnost mezi znaky závislé práce: „Samozřejmě je třeba tento první znak v konkrétních případech aplikovat uvážlivě. Inspekční kontrola zpravidla odhalí jen činnost prováděnou v době kontroly samotné; na její soustavnější charakter je možno usuzovat až z dalších skutečností zjištěných, například z výpovědi obviněného, z výslechu svědků či ze situace na místě (charakter činnosti, množství již provedené práce apod.). Na závadu nemusí být ani to, že se činnost dosud soustavnou stát nestihla (jedná se například teprve o první den práce „na zkoušku“), jestliže se takovou podle vůle stran následně stát měla (srov. k tomu Stádník, J., Kontrolní činnost inspekce práce v oblasti agenturního zaměstnávání a nelegální práce, Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference Pracovní právo 2012 na téma Závislá práce a její podoby, Brno: Masarykova univerzita, 2012, 254 s.).“

[26] V tomto směru je třeba ve shodě s krajským soudem zdůraznit, že činnost stěžovatelky byla pravidelného a soustavného charakteru, ačkoli se ji sama stěžovatelka snažila prezentovat jako jednorázovou. Stěžovatelka docházela do bistra firmy MAI-NGUYEN s.r.o. každý den (počínaje dnem 30. 9. 2019), práci vykonávala denně od 9:30 hod. do 21:30 hod. (což sama uvedla při výslechu) a její pracovní doba byla předmětem evidence. Tyto okolnosti pro závěr o soustavném charakteru práce vykonávané stěžovatelkou postačují. Soustavná totiž nemusí nutně být pouze práce vykonávaná dlouhodobě, jak vyplývá z výše citovaného rozsudku, může se jednat i o krátkodobější zaměstnání na pravidelném základě. Nejvyšší správní soud v minulosti postrádal znak soustavnosti u práce vykonávané po několik hodin (rozsudek ze dne 30. 7. 2014, č. j. 3 Ads 111/2013 - 31) či pouhý den (rozsudek ze dne 7. 4. 2016, č. j. 4 Ads 27/2016 - 40). Stěžovatelka však v bistru v době kontroly pracovala již celý týden a kromě jejího tvrzení nic nenasvědčuje tomu, že by předtím, než byla cizineckou policií kontrolována, zamýšlela výkon práce ukončit. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že stěžovatelka vykonávala zaměstnání ve smyslu zákona o pobytu cizinců a zákona o zaměstnanosti bez platného povolení, čímž dala žalovanému důvod rozhodnout o jejím správním vyhostění podle výše citovaného § 119 odst. 1 písm. c) bodu 1 zákona o pobytu cizinců.

[27] Stěžovatelka dále namítala nedostatečné posouzení zásahu správního vyhoštění do svého soukromého a rodinného života ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců.

[28] Podle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.

[29] Podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.

[30] Podle názoru krajského soudu se správní orgány otázkou přiměřenosti dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života stěžovatelky zabývaly, a to dostatečně. S tímto závěrem zdejší soud souhlasí, neboť přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života podle § 174a zákona o pobytu cizinců byla správními orgány vzhledem ke konkrétním okolnostem dané věci posouzena dostatečným a přezkoumatelným způsobem.

[31] Správní orgán I. stupně se přiměřeností vydaného rozhodnutí podrobně zabýval na str. 9 a 10 svého rozhodnutí a žalovaný pak na str. 6 a 7 žalobou napadeného rozhodnutí. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je z obsahu správních rozhodnutí zřejmé, že nebyla opomenuta zásadní hlediska případu stěžovatelky. Z rozhodnutí správního orgánu I. stupně ve spojení s žalobou napadeným rozhodnutím žalovaného plyne, že otázka soukromých, rodinných a ekonomických vazeb stěžovatelky v České republice byla v tomto konkrétním případě posouzena dostatečným a přezkoumatelným způsobem. V této souvislosti je nutno poukázat na skutečnost, že stěžovatelka se posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění domáhala pouze obecně a neuvedla, v čem konkrétně by jeho nepřiměřenost měla spočívat. Správní orgány z dostupných podkladů (cizinecký informační systém a výslech stěžovatelky) bezpečně zjistily osobní a rodinnou situaci stěžovatelky, která ohledně těchto zjištění ve správním řízení nic konkrétního nenamítala. Stěžovatelce bylo přitom v průběhu správního řízení umožněno uplatňovat svá tvrzení a důkazní návrhy ve vztahu ke skutečnostem, které by mohly prokázat, že rozhodnutí o správním vyhoštění představuje nepřiměřený zásah do jejího soukromého a rodinného života. Této možnosti nicméně nevyužila. Správní orgány proto nepochybily, když stěžovatelku nevyzvaly k upřesnění jejího vyjádření. Po správních orgánech nelze požadovat, aby výhradně z vlastní iniciativy vyhledávaly a opatřovaly důkazy, které by mohly svědčit ve prospěch stěžovatelky, tedy i ty, které by se mohly týkat nepřiměřenosti tvrzeného zásahu do jejího soukromého a rodinného života (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2012, č. j. 9 As 142/2012 - 21). Rovněž není nezbytné, aby se správní orgány výslovně vyjadřovaly ke všem kritériím uvedeným v § 174a zákona o pobytu cizinců (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2014, č. j. 8 As 109/2013 - 34). Správním orgánům tak v daném případě nic nebránilo relevantně poměřovat veřejný zájem spočívající v ochraně veřejného pořádku s právem na soukromý a rodinný život stěžovatelky. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v průběhu správního řízení uváděla svá tvrzení týkající se zásahu do soukromého a rodinného života pouze v obecné rovině, bylo vyhodnocení přiměřenosti dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění provedené správními orgány dostatečné.

[32] Za situace, kdy podmínky pro vyhoštění naplněny jsou, správní orgán nemá jinou možnost, než rozhodnutí o správním vyhoštění vydat. Nejvyšší správní soud v této souvislosti konstantně judikuje, že „konstrukce § 119 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců (…) nedává správnímu orgánu na výběr, jaký právní následek při splnění dispozice právní normy zvolí. Jinak řečeno, v případě naplnění podmínek pro správní vyhoštění nemohl správní orgán prvního stupně postupovat jinak, než vydat rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatelky (…) Vzhledem tedy k tomu, že neoprávněný pobyt stěžovatelky na území České republiky nemohl být postižen jinak než uložením správního vyhoštění, nelze na něj nahlížet jako na nepřiměřený právní následek či dokonce na vybočení správního orgán z mantinelů správního uvážení“ (srov. rozsudek ze dne 12. 10. 2016, č. j. 3 Azs 139/2016 - 46, dále např. rozsudky ze dne 28. 6. 2017, č. j. 2 Azs 120/2017 - 19, či ze dne 10. 2. 2017, č. j. 4 Azs 8/2017 - 21). V nyní projednávané věci se správní orgány konkrétními okolnostmi, zejména soukromým a rodinným životem stěžovatelky, zabývaly, přičemž nedospěly k závěru, že by tyto okolnosti jakkoliv bránily uložit správní vyhoštění. Podmínky pro aplikaci § 119 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona o pobytu cizinců tedy byly v daném případě splněny, na základě čehož správní orgán I. stupně zcela správně vydal rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatelky. V této souvislosti lze rovněž poukázat i na skutečnost, že doba, po kterou nelze umožnit stěžovatelce vstup na území členských států Evropské unie, byla správním orgánem I. stupně stanovena toliko v délce jednoho roku, přičemž horní hranice jsou až tři roky.

[33] Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že neshledal v rozhodnutích správních orgánů a krajského soudu ani žádnou další vadu či nezákonnost, pro které by bylo nutno jejich rozhodnutí zrušit. Jejich rozhodnutí mají oporu ve správním spisu a právní úpravě, a soud na ně proto v podrobnostech odkazuje.

[34] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).

[35] Nejvyšší správní soud nerozhodoval o návrhu stěžovatelky na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, protože o tomto mimořádném opravném prostředku bylo rozhodnuto bez zbytečného prodlení po nezbytném poučení účastníků řízení a obstarání dalších podkladů nutných pro rozhodnutí.

[36] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 17. června 2021

Mgr. David Hipšr předseda senátu

Plný text rozhodnutí