7 Td 16/2022-757
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 13. 4. 2022 v neveřejném zasedání ve věci obviněných 1) K. S., nar. XY v XY, trvale bytem XY, 2) L. V., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 3/2022, o návrhu soudu na určení věcné a místní příslušnosti takto:
Podle § 24 odst. 1 tr. ř. je k projednání věci příslušný Obvodní soud pro Prahu 4.
1. Státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze podala dne 13. 1. 2022 k Městskému soudu v Praze obžalobu na obviněné K. S. a L. V. pro skutek právně kvalifikovaný jako zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.
2. Tohoto zločinu se měli obvinění dopustit (stručně řečeno) tím, že ve dnech 2. 7. 2019 a 17. 7. 2019 v Praze po vzájemné předchozí dohodě v úmyslu na základě nepravdivých údajů získat finanční prostředky z revolvingového úvěru a způsobit škodu velkého rozsahu převyšující 10 000 000 Kč společnosti R., se sídlem XY, Praha 4, podal L. V., z titulu plné moci udělené mu dne 14. 11. 2014 za společnost C., předsedou představenstva K. S., prostřednictvím elektronické komunikace z kanceláře v areálu společnosti C., v Uničově za tuto společnost společnosti R.,
- dne 2. 7. 2019 žádost o čerpání revolvingového úvěru ve výši 4 000 000 Kč, s datem čerpání 24. 7. 2019 a s datem splacení 23. 8. 2019, v souladu se Smlouvou o revolvingovém úvěru uzavřenou dne 19. 1. 2019, reg. č. OST/WO SA/12019/26138891/77,
- dne 2. 7. 2019 žádost o čerpání revolvingového úvěru ve výši 7 000 000 Kč, s datem čerpání 24. 7. 2019 a s datem splaceni 23. 8. 2019, v souladu s Rámcovou smlouvou na úvěrové produkty uzavřenou dne 14. 11. 2014, reg. č. SU/01/NCRAM/01/26138891,
- dne 17. 7. 2019 žádost o čerpání revolvingového úvěru ve výši 4 000 000 Kč, s datem čerpáni 24. 7. 2019 a s datem splacení 23. 8. 2019, v souladu se Smlouvou o revolvingovém úvěru uzavřenou dne 17. 7. 2019, reg. č. OST/WO_SA/62019/26138891/80,
přičemž jako podklad pro čerpání revolvingových úvěrů předložili seznam ve prospěch banky údajně zastavených zásob ke dni 23. 7. 2019, sestavený na základě požadavku Smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva PP/01/NCRAM/01/26138891 ze dne 14. 11. 2014, a to ve výši 23 170 005,21 Kč, přestože si oba obvinění byli vědomi, že toto tvrzení je nepravdivé, neboť takovéto zásoby společnost neměla. Následně obvinění za společnost C., předmětné revolvingové úvěry nesplatili a dne 29. 8. 2019 zaslali bance přehled zajištěných zásob ke dni 27.
8. 2019 ve výši 569 142,80 Kč, přičemž zmenšení objemu zastavených zásob o 22 600 862,41 Kč doložili „Zápisem o vzniklé škodě na zásobách pilařské výroby“ ze dne 25. 7. 2019, a tak zcela úmyslně předložili bance při čerpání revolvingových úvěrů ke dni 24. 7. 2019 nepravdivý inventurní soupis, neboť nejpozději dne 3. 7. 2019 jim J. V., zaměstnankyně společnosti v pozici vedoucí expedice, nahlásila zjištění o znehodnocených zásobách pilařské výroby, což je zaneseno i v zápisu škodní komise, podepsaném K.
S., L. V. a J. J., a obvinění dobře věděli, že tyto zásoby jsou zničené vinou dlouhodobého špatného skladování, přičemž na základě těchto nepravdivě uvedených informací banka úvěr schválila a povolila načerpání uvedených revolvingových úvěrů ve výši celkem 12 200 000 Kč, které společnost C., ke stanovenému datu 23. 8. 2019 společnosti R., nesplatila, čímž K. S., člen představenstva, a L. V., člen dozorčí rady, společnosti R., svým jednáním způsobili škodu v celkové výši 12 200 000 Kč.
3. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2022, sp. zn. 56 T 3/2022, byla věc podle § 188 odst. 1 písm. a) tr. ř. předložena Nevyššímu soudu k rozhodnutí o věcné a místní příslušnosti s tím, že Městský soud v Praze není věcně, a tedy ani místně příslušný k jejímu projednání. Městský soud v Praze ke své nepříslušnosti konstatoval, že ve vztahu k následku trestného činu je patrné, že uvedení nepravdivých údajů popsaných v obžalobě ve vztahu k čerpání úvěru ve výši 11 000 000 Kč [body a) a b)] ke způsobení žádné škody vést nemohlo a nevedlo.
Banka totiž žádné (nové) úvěrové prostředky na základě žádostí uvedených v obžalobě společnosti C., neposkytla, pouze provedla v zásadě účetní či právní operaci, jíž fakticky došlo k prodloužení splatnosti úvěru poskytnutých v minulosti, o čemž obvinění věděli a již při podání žádostí s tím zjevně počítali. Obvinění tedy mohli jednáním popsaným v obžalobě způsobit poškozené nanejvýš škodu ve výši 4 000 000 Kč, tedy (i před novelou tr. zákoníku provedenou zákonem č. 333/2020 Sb.) pouze značnou škodu ve smyslu § 138 odst. 1 tr.
zákoníku. S ohledem na skutečnost, že téhož dne, kdy byla částka 4 000 000 Kč připsána na běžný účet společnosti C., byla obratem odepsána jako platba jiného úvěru vůči poškozené bance, je v této fázi řízení sporné, zda poškozené alespoň škoda ve výši 4 000 000 Kč vůbec vznikla, nicméně pro posouzení příslušnosti soudu není otázka, zda jednání obviněných přichází v úvahu posuzovat jako zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku či pouze přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr.
zákoníku, podstatná, neboť v případě obou těchto trestných činů je s ohledem na § 17 odst. 1 tr. ř. dána příslušnost okresního, nikoli krajského soudu, jako soudu prvního stupně. Svůj závěr soud opřel o rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 2 To 68/2012, a zdůraznil, že pachatel za daných okolností při sjednání nové smlouvy nemůže uvedením nepravdivých údajů způsobit škodu, neboť úbytek v majetkové sféře banky vznikl již předtím poskytnutím úvěru podle původní smlouvy. Takové předchozí čerpání přitom není předmětem obžaloby a soud je nemůže v této trestní věci posuzovat.
4. Městský soud uzavřel, že částka 11 000 000 Kč na základě žádostí o čerpání uvedených v obžalobě vůbec neopustila majetkovou sféru banky, ale bylo jí pouze uhrazeno předchozí nesplacené čerpání, tudíž poškozené bance nebyla a nemohla být uvedenými transakcemi způsobena žádná škoda. Ve vztahu k částce 4 000 000 Kč [čerpání popsané výše pod bodem c)] záleží posouzení na dalším objasnění věci, zejména na skutečnosti, kdo a případně na jakém základě provedl dispozici, kterou došlo k odepsání částky 4 000 000 Kč z běžného účtu společnosti C., a k jejímu použití na úhradu jiného úvěru u poškozené banky.
Jednání, jež je obviněným kladeno za vinu, může být v závislosti na dalším objasnění věci, resp. vývoji důkazní situace, posouzeno nanejvýš jako zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, tedy jako trestný čin, na nějž trestní zákoník stanoví sazbu trestu odnětí svobody od dvou do osmi let. Jedná se tedy o trestný čin, o němž je ve smyslu § 17 odst. 1 tr. ř. příslušný konat řízení okresní soud. Ve vztahu k vyloučení právní kvalifikace jednání, která by zakládala věcnou příslušnost krajského soudu, se přitom nejedná o nejistou otázku závislou na dalším průběhu dokazování, ale
pouze o právní posouzení skutečností, které se z obsahu spisového materiálu podávají zcela jednoznačné a na nichž dokazování v řízení před soudem nemůže nic změnit.
5. Závěrem Městský soud v Praze uvedl, že věcně a místně příslušnými soudy jsou v této trestní věci Okresní soud v Olomouci, protože žádosti o čerpání podložené nepravdivými údaji měly být odesílány z kanceláře v Uničově a Obvodní soud pro Prahu 4, v jehož obvodu sídlí poškozená banka a měla zde být způsobena škoda.
6. Nejvyšší soud, který je Obvodnímu soudu pro Prahu 4 a Okresnímu soudu v Olomouci ve smyslu § 24 tr. ř. nejblíže společně nadřízeným soudem, věc projednal a shledal, že závěrům Městského soudu v Praze je namístě přisvědčit.
7. Podle § 17 odst. 1 věta první tr. ř. krajský soud koná v prvním stupni řízení o trestných činech, pokud na ně zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož dolní hranice činí nejméně pět let, nebo pokud za ně lze uložit výjimečný trest. V případě trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku, koná řízení jako soud prvního stupně krajský soud pouze pokud jde o zločin úvěrového podvodu i podle kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu § 211 odst. 6 tr. zákoníku. Ve vztahu k jeho zbývajícím skutkovým podstatám, ať již k základní nebo ke kvalifikovaným, pak koná v prvním stupni řízení soud okresní.
8. Obžaloba byla podána pro zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, přičemž kvalifikačním momentem mělo být způsobení škody velkého rozsahu, což je podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku škoda dosahující částky nejméně 10 000 000 Kč. Pro určení jiné věcné příslušnosti než krajského soudu jako soudu prvního stupně by bylo nutné dospět k závěru o odlišné (méně přísné) právní kvalifikaci, a to při neexistenci nejistých otázek, závislých na budoucím hodnocení důkazů v hlavním líčení (srov. rozhodnutí publikované pod č. 10/1994-I. Sb. rozh. tr.), tedy při posouzení skutečností, které vyplývají z obsahu spisového materiálu zcela jednoznačně a na nichž by dokazování v řízení před soudem nemělo nic změnit.
9. Jak již bylo řečeno, obžaloba dovozovala, že jednáním obviněných byla způsobená škoda ve výši 15 000 000 Kč, nicméně Městský soud v Praze je toho názoru, že reálně v úvahu připadající je škoda maximálně ve výši 4 000 000 Kč. Stěžejní tedy pro posouzení věcné příslušnosti je tudíž závěr, jak vysoká škoda mohla být reálně způsobená dovozovaným trestným činem (zda činila alespoň 10 000 000 Kč), resp. zda tento závěr je možné učinit již za současného skutkového stavu.
10. Z výpisů z účtu společnosti C., (č. l. 147) vyplývá, že na podkladě shora popsaných úkonů byla na tento účet dne 24. 7. 2019 připsána pouze částka 4 000 000 Kč (nikoli 15 000 000 Kč), která z něho navíc byla ještě téhož dne odepsána. Z vysvětlení R., poskytnutého na žádost Městského soudu v Praze, bylo zjištěno k jednotlivým úvěrům a jejich čerpání následující: a) čerpání úvěru ve výši 7 000 000 Kč podle úvěrové smlouvy č. SU/01/NCRAM/01/26138891 na základě žádosti ze dne 2. 7. 2019 bylo použito na částečné splacení předchozího čerpání stejného úvěru na úvěrovém účtu (částečná otočka revolvingového úvěru ve výši 7 000 000 Kč), b) čerpání úvěru ve výši 4 000 000 Kč podle úvěrové smlouvy č. OST/WO_SA/12019/26138891/77 na základě žádosti ze dne 2. 7. 2019 bylo použito na splacení předchozího čerpání stejného úvěru na úvěrovém účtu (plná otočka revolvingového úvěru ne výši 4 000 000 Kč), c) čerpání úvěru ve výši 4 000 000 Kč podle úvěrové smlouvy č. OST/WO_SA/62019/26138891/80 na základě žádosti ze dne 17. 7. 2019 bylo provedeno na běžný účet klienta a použito na částečné splacení úvěru ad a).
11. Ke skutkovému stavu je tedy možné již nyní uvést, že z částky 15 000 000 Kč zmiňované obžalobou byla na bankovní účet společnosti C., převedená poškozenou společností R., na základě souvisejících pokynů jen částka ve výši 4 000 000 Kč, přičemž částka ve výši 11 000 000 Kč vůbec neopustila účty R., ale posloužila ke splacení předcházejících dlužných částek z revolvingového úvěru (tzv. otočka revolvingového úvěru).
12. K tomu Nejvyšší soud doplňuje, že revolvingový úvěr je v zásadě obdobný jako úvěr kontokorentní, má však účelový charakter, ale není vázán na konkrétní účet. Je obvykle poskytován pro průběžné (opakované) financování oběžného majetku. Fakticky se úvěr čerpá v okamžiku, když banka posílá prostředky na účet klienta, následně se čerpání úvěrového limitu uskutečňuje zpravidla v měsíčních intervalech. Tranše je každé jednotlivé čerpání úvěru, čerpání buď probíhá jednorázově, nebo v několika tranších. V případě projednávaného revolvingového úvěru byly finanční prostředky společnosti C., poskytnuty v počátku celého úvěrového vztahu (v lednu 2014, potažmo v lednu 2019), tedy v době předcházející vytýkanému období. Stalo se tak současně, podle obžalobou dovozovaných tvrzení, nikoli na základě uvedení nepravdivých skutečností, tj. po uvedení skutečností pravdivých, a to i stran sdělení předložených v související smlouvě o zajišťovacím převodu vlastnického práva, neboť věci (zásoby), které byly předmětem zajištění v rámci úvěrového vztahu, plně existovaly. Společnost C., od tohoto momentu (vzniku vztahu o revolvingovém úvěru) s poskytnutými finančními prostředky disponovala na svém běžném účtu a trvala pohledávka banky v nezměněné výši (pokud pomineme poplatky a úroky). V průběhu tohoto vztahu docházelo periodicky – na měsíční bázi – k podávání „žádosti o čerpání“ úvěru, čemuž banka vyhovovala a což formálně vykazovala tak, že umožnila nové „čerpání“, kterým byl splacen předcházející úvěr. To však byla pouze právní konstrukce banky, jelikož fakticky šlo o opakované prodlužování doby splatnosti úvěru sjednáváním dodatků k úvěrové smlouvě (pojem revolvingový znamená v této souvislosti obnovující se na původní výši). Při popsaném opakovaném sjednávání pak v posledním případě (v červenci roku 2019) mělo dojít k uvedení nepravdivých skutečností ze strany obviněných za společnost C.
13. Ze smluvních podmínek poskytování úvěru lze tedy dovodit, že úvěrový vztah byl vždy každý měsíc formálně ukončen splacením úvěru, k čemuž došlo na základě konsenzu, který bylo možné považovat za uzavření dodatku úvěrové smlouvy, v podobě k poskytnutí úvěru nového. V příslušných úvěrových obdobích se věřitel mimo jiné po vyhodnocení seznamu zásob předkládaných dlužníkem znovu rozhodoval, zda výše zásob (a tedy zajištění) je taková, aby bylo možné pokračovat v úvěrování za stejných podmínek nebo množství zásob kleslo, v úvěrování je možné pokračovat, ale celkový limit bude snížen (bude nutné doplatit příslušnou část jistiny), případně pokud klesne stav zásob natolik, že to nebude pro banku akceptovatelné, bude smlouva vypovězená a dlužníkovi vznikne povinnost splatit celou výši jistiny. Nepravdivé údaje o výrazně vyšším stavu zásob, než odpovídaly reálnému stavu, proto rozhodujícím způsobem ovlivnily rozhodnutí banky v úvěrovém vztahu pokračovat beze změny, k níž by jinak byla oprávněná.
14. V návaznosti na uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že obvinění ve shora popsaném (v rámci vývoje celého úvěrového vztahu posledním) případě uvedli (ve smyslu děje tvrzeného obžalobou) nepravdivé údaje o stavu zásob (stav zásob byl ve skutečnosti výrazně nižší). Zmíněným jednáním mohla být beze sporu naplněna základní skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku, neboť, zjednodušeně řečeno, každé takové prodloužení splatnosti mohlo mít charakter dodatku k původní úvěrové smlouvě, při jehož sjednání měl být uveden a kvantifikován předmět zajišťovacího převodu vlastnického práva (zásoby, resp. jejich stav), což se podle tvrzení obžaloby nestalo pravdivě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 6 Tdo 687/2013).
15. Jiná situace je však u potencionálně způsobené, v příčinné souvislosti s tímto jednáním vzniklé škody, což je kvalifikačním momentem pro užití kvalifikované skutkové podstaty (resp. jedním z více možných momentů, jehož naplnění je nicméně konkrétně dovozováno obžalobou). Škoda totiž zjevně v důsledku žalovaného jednání obviněných nevznikla, popřípadě nevznikla v tvrzené výši, protože na základě uvedení nepravdivých skutečností nedošlo k vyplacení úvěru, ale fakticky pouze ke stavu, odpovídajícímu prodloužení splatnosti úvěru předcházejícího. Je nutné vycházet z toho, že obvinění, resp. společnost C., v okamžiku tvrzeného podvodného jednání (popsaného v obžalobě) již neměli zásoby, které byly předmětem zástavy (v návaznosti na což obžaloba dovozovala vznik škody, neboť jiné zdroje nebyly dány). Pokud by tedy obvinění v kritické době uvedli naopak pravdivé údaje (o výrazně nižším stavu a hodnotě zásob), byla by situace z hlediska vzniku škody stejná, tj. trvala by zajištěním nekrytá pohledávka banky v nezměněné výši a společnost C., by bance dlužila peníze v celé výši původního vyplaceného úvěru. Zesplatnění úvěru na tom z hlediska vzniku škody nic nemohlo změnit. Není tedy sice pochyb o tom, že banka byla v tomto případě, souhrnně vzato, poškozena na svých majetkových právech tím, že společnost C., ztratila (nejpozději 3. 7. 2019) schopnost úvěr splatit. Z hlediska celkového revolvingového úvěru je to ale situace obdobná té, při níž by dlužník původně řádně získal úvěr, avšak později by nebyl z nějakého důvodu schopen úvěr splatit. Jinak řečeno, v posuzované věci lze mít za to, že poskytovatel úvěru (banka) nepřišel o žádnou reálnou majetkovou hodnotu v důsledku uvedení v obžalobě konkretizovaných nepravdivých skutečností v měsíci červenci 2019 (ponechá-li se stranou sporná otázka výše zmíněných 4 000 000 Kč, kterou bude nutné teprve vyjasnit). Jeho důsledkem bylo, vedle jinak adekvátně vzhledem k žalovanému skutkovému ději dovozovaného spáchání trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku (tedy v základní skutkové podstatě) pouze to, že banka odmítla dále prodloužit splatnost úvěru, úvěr byl zesplatněn a skončil úvěrový vztah.
16. Současně je zřejmé, že případným uvedením nepravdivých skutečností při sjednávání již některého z časově dřívějších dodatků úvěrové smlouvy (při sjednávání prodloužení splatnosti) obvinění přinejmenším mohli takto dříve ohrozit majetková práva banky, která by v případě uvedení skutečností pravdivých mohla již dříve přikročit k zesplatnění a k vymáhání pohledávky, možná i za existence většího (než v červenci 2017) rozsahu zastavených zásob (který se mohl měnit z původní výše na konečnou, tj. nedostatečnou, postupně). Již v takovém (dřívějším) momentu by mohlo uvedení nepravdivých tvrzení o stavu zásob založit podezření o posouzení jejich jednání v určité kvalifikované skutkové podstatě, s přihlédnutím k tomu, jak se reálný stav zásob vyvíjel. Z tohoto hlediska by však muselo být prokázáno, zda lze takovou škodu k určitému, obžalobou však nevytýkanému, časovému okamžiku (ke sjednávání některého z dodatků) kvantifikovat, což se nestalo.
17. Je tedy namístě přisvědčit argumentaci Městského soudu v Praze, že částka 11 000 000 Kč na základě žádostí o čerpání uvedených v obžalobě vůbec neopustila majetkovou sféru banky, ale bylo jí pouze uhrazeno předchozí nesplacené čerpání, tudíž poškozené bance nebyla a nemohla být uvedenými transakcemi způsobena žádná škoda. Ve vztahu k částce 4 000 000 Kč [čerpání popsané výše pod bodem c)] záleží na dalším objasnění věci, zejména skutečnosti, kdo a případně na jakém základě provedl dispozici, kterou došlo k odepsání částky 4 000 000 Kč z běžného účtu společnosti C., a k jejímu použití na úhradu jiného úvěru u poškozené banky (zda takovou transakci i v tomto případě provedla přímo banka, a tedy se i zde takticky jednalo pouze o prodloužení splatností úvěru bez reálného poskytnutí finančních prostředků, nebo zda ji provedly osoby jednající za společnost C.), a v návaznosti na to zda jednání kladené obžalobou obviněným za vinu bude v případě jeho prokázání namístě právně posuzovat jako zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku nebo pouze přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku (ovšem za předpokladu, že příslušný soud vůbec posoudí zjištěné transakce jako čerpání úvěru ve smyslu § 211 odst. 1 tr. zákoníku), z hlediska určení věcné příslušnosti soudu je tato otázka nepodstatná.
18. Jednání, jež je obviněným kladeno za vinu, může být tedy v závislosti na dalším objasnění věci, resp. vývoji důkazní situace, posouzeno nanejvýš jako zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, tudíž jako trestný čin, na nějž trestní zákoník stanoví sazbu trestu odnětí svobody od dvou do osmi let. Jedná se o trestný čin, o němž je ve smyslu § 17 odst. 1 tr. ř. příslušný konat řízení okresní soud. Ve vztahu k vyloučení právní kvalifikace jednání, která by zakládala věcnou příslušnost krajského soudu, se přitom nejedná o nejistou otázku závislou na dalším průběhu dokazování, resp. závislou na budoucím hodnocení důkazů v hlavním líčení, ale pouze o právní posouzení skutečností, které se z obsahu spisového materiálu podávají zcela jednoznačné a na nichž dokazování v řízení před soudem nemůže nic změnit (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 3 Tz 6/2013). Argumentaci Městského soudu v Praze je tedy nutné dát zapravdu.
19. Pokud byla určená věcná příslušnost, pak bylo nutné určit i místně příslušný soud k projednání věci. Podle § 18 odst. 1 tr. ř. koná řízení soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán. Za místo spáchání trestného činu je třeba obecně považovat místo, kde došlo ke skutkovým dějům naplňujícím jednotlivé znaky objektivní stránky skutkové podstaty daného trestného činu. Dělí-li se znaky skutkové podstaty trestného činu na více dílčích aktů, jako je tomu u trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, popřípadě odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, je místem spáchání jak místo, kde pachatel při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvedl nepravdivý nebo hrubě zkreslený údaj nebo podstatný údaj zamlčel, tak místo, kde případně vznikla značná škoda.
20. Aplikujeme-li tyto zásady na uvedený případ, je nutné dojít k závěru, že místo jednání uvedeného přečinu úvěrového podvodu (uvedení nepravdivého údaje při sjednávání úvěrové smlouvy) bylo sídlo společnosti C., v Uničově (okres Olomouc), odkud byly odeslány žádosti o úvěr podložené nepravdivými údaji, ale také místo, kde byly nepravdivé údaje dálkovým způsobem předloženy a kde mohla vzniknout škoda, což bylo v sídle společnosti R., Praha 4. Místně příslušné jsou tedy Okresní soud v Olomouci a Obvodní soud pro Prahu 4.
21. V daném případě přicházela v úvahu místní příslušnost více soudů. Nejvyšší soud proto rozhodl, že místně příslušný k projednání věci je Obvodní soud pro Prahu 4, neboť v jeho obvodu mělo dojít k jednání a následku trestného činu obviněných, tedy k možnému vzniku škody.
22. Na základě těchto důvodů rozhodl Nejvyšší soud tak, že podle § 24 odst. 1 tr. ř. je k projednání věci příslušný Obvodní soud pro Prahu 4.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 13. 4. 2022
JUDr. Radek Doležel předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.