7 Td 60/2017-19
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud v trestní věci obviněného K. Š., vedené u Krajského soudu v
Ostravě pod sp. zn. 77 T 7/2011, a u odvolacího Vrchního soudu v Olomouci pod
sp. zn. 1 To 17/2017, projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. prosince
2017 návrh obviněného na odnětí a přikázání věci a rozhodl takto:
Podle § 25 tr. ř. se věc Vrchnímu soudu v Olomouci neodnímá.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2015, č. j. 77 T
7/2011-13604, byl obviněný uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle
§ 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a byl podle § 209 odst. 5 tr.
zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl
zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále bylo rozhodnuto podle § 101 odst.
2 písm. b) tr. zákoníku a § 228 odst. 1 tr. ř. Toto rozhodnutí nenabylo právní
moci, neboť proti němu podali odvolání obviněný K. Š. a další osoby.
Vrchnímu soudu v Olomouci byl dne 3. 2. 2017 předložen trestní spis
Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 77 T 7/2011, k rozhodnutí o podaných
odvoláních a věc je u odvolacího soudu vedena pod sp. zn. 1 To 17/2017.
Již podáním ze dne 20. 3. 2017 učinil obviněný K. Š. návrh na odnětí
uvedené věci Vrchnímu soudu v Olomouci a její přikázání Vrchnímu soudu v Praze.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 7 Td 14/2017, bylo o
tomto návrhu rozhodnuto tak, že se podle § 25 tr. ř. věc Vrchnímu soudu v
Olomouci neodnímá.
Podáním ze dne 5. 12. 2017 učinil obviněný opakovaný návrh na odnětí
věci Vrchnímu soudu v Olomouci a její přikázání Vrchnímu soudu v Praze. V novém
návrhu, stejně jako v předchozím návrhu na delegaci, obviněný uvedl své
přesvědčení, že Vrchní soud v Olomouci není schopen garantovat nestranné a
zákonné projednání jeho věci, které odůvodnil dalšími skutečnostmi, z nichž
toto svoje přesvědčení dovozuje. Uvedl, že v rámci doplnění odvolání předložil
soudu kvitance dokládající, že se vyrovnal s tichými společníky, že jejich
nároky jsou vyrovnány a ničeho nežádají. Každá kvitance obsahuje úředně ověřený
podpis osoby, která takové prohlášení činí. Vrchní soud však přesto obesílá
dotyčné osoby v procesním postavení poškozených a dotazuje se jich na
skutečnosti, které vyplývají z kvitance. To obviněnému připadá zvláštní, když
je obsah kvitancí jednoznačný. Poté cituje z dopisu, který vrchní soud zasílá
poškozeným a v němž přímo konstatuje, že se vůči nim dopustil závažného zločinu
podvodu. Podle obviněného tak senát odvolacího soudu dopředu prezentuje svůj
názor, ač není věc ještě pravomocně skončena a měla by platit presumpce neviny.
Pochybnosti o schopnosti odvolacího soudu věc nestranně rozhodnout, dále podle
obviněného vyplývají z komunikace Vrchního soudu v Olomouci s právním zástupcem
společnosti ASTRA REINVEST LTD. Zmatečnou situaci podle obviněného již vytvářel
Krajský soud v Ostravě. Vrchní soud v listopadu 2017 pak opakovaně obesílal
právního zástupce ASTRA REINVEST LTD., údajně z důvodu pochybností
vyplývajících z rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 2568/17, z kterého
však podle obviněného žádné pochybnosti nevyplývají. Také z další komunikace
vrchního soudu s právním zástupcem ASTRA REINVEST LTD., ohledně znovuobnovení
společnosti, podle obviněného vyplývá, že se Vrchní soud v Olomouci ve věci
řádně neorientuje. Obviněný dále uvádí, že Vrchní soud v Olomouci opakovaně
rozhodoval po podání obžaloby o jeho vazbě jako soud stížnostní, ale nedbal
výkladu § 26 tr. ř., neboť v jeho případě podal státní zástupce Krajského
státního zastupitelství v Ostravě návrh na vzetí do vazby soudci Okresního
soudu v Ostravě, ačkoli tento soud nebyl z hlediska místní příslušnosti soudem
místně příslušným. Státní zástupce prostě vybral jeden z okresních soudů v
rámci své působnosti, což je podle obviněného nezákonný postup ve smyslu nálezu
Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/14. Obviněný má za to, že byl odňat svému
zákonnému soudci, přičemž Vrchní soud v Olomouci jeho stížnosti do vazebních
usnesení opakovaně zamítal a vazba byla navíc nepřiměřeně dlouhá. V této
souvislosti uvedl, že k takovému soudu nemůže mít důvěru. Vrchní soud v
Olomouci rovněž neřešil, že jen vyhotovení písemného rozsudku trvalo předsedovi
senátu soudu prvního soudu 478 dní, bylo mu také známo, že mu za tuto dobu
nebyly bez zbytečného odkladu předloženy stížnosti procesní povahy a tuto
situaci ignoroval, čímž podle obviněného nerespektoval jeho právo na
spravedlivý proces. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud odňal věc Vrchnímu soudu v
Olomouci a přikázal jí Vrchnímu soudu v Praze.
Nejvyššímu soudu byl dne 8. 12. 2017 Vrchním soudem v Olomouci
předložen trestní spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 77 T 7/2011, s
návrhem obviněného na postup podle § 25 tr. ř.
Nejvyšší soud zhodnotil důvody uvedené v návrhu obviněného a dospěl k
následujícímu závěru.
Podle § 25 tr. ř. platí, že z důležitých důvodů může být věc příslušnému soudu
odňata a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně. O odnětí a přikázání
rozhoduje soud, který je oběma soudům nejblíže společně nadřízen. Pojem
„důležité důvody“ sice není v zákoně blíže definován, ale je nepochybné, že se
musí jednat o skutečnosti, jež budou svou povahou výjimečné, neboť ustanovení §
25 tr. ř., dle něhož lze v určitých případech věc delegovat k jinému soudu, je
zákonným průlomem do zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci,
vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Důvody pro odnětí
věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu musí být natolik významné,
aby dostatečně odůvodňovaly vybočení z výše citovaného ústavního principu. K
odnětí věci a jejímu přikázání jinému soudu přitom může dojít ve kterémkoliv
stadiu trestního řízení.
V projednávané věci je zřejmé, že se trestní věc obviněného nyní nachází u
Vrchního soudu v Olomouci (sp. zn. 1 To 17/2017) v řízení o odvolání obviněného
a dalších osob proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2015, sp.
zn. 77 T 7/2011.
V projednávané věci však Nejvyšší soud neshledal důležité důvody odůvodňující
tak zásadní zásah do trestního řízení, jakým je postup podle § 25 tr. ř., tedy
v tomto případě odnětí věci Vrchnímu soudu v Olomouci a její přikázání Vrchnímu
soudu v Praze.
Také z tohoto, v pořadí již druhého, návrhu obviněného je patrné, že obviněný
postavil své přesvědčení o neschopnosti Vrchního soudu v Olomouci k zajištění
nestranného a zákonného projednání jeho trestní věci, zčásti na námitkách,
které se týkají postupu Krajského soudu v Ostravě ve věci jeho výtek na průtahy
v řízení (při vyhotovování rozsudku soudu I. stupně) a výtek ohledně
nepředložení jeho stížností proti některým rozhodnutím krajského soudu v jeho
věci, kterými se Nejvyšší soud zabýval již v souvislosti s předchozím podáním
obviněného a v usnesení ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 7 Td 14/2017, zřetelně
vyjádřil, že v těchto argumentech neshledal důležité důvody pro postup podle §
25 tř. ř. Tyto závěry byly rovněž akceptovány v usnesení Ústavního soudu ze dne
30. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 1370/17.
Pokud jde o nové argumenty, které podle obviněného opodstatňují postup podle §
25 tr. ř. v jeho věci, ani v těch Nejvyšší soud neshledal důležité důvody pro
tak výjimečný postup jakým je odnětí a přikázání věci podle § 25 tr. ř. Je
především zřejmé, že obviněný založil tyto argumenty v podstatě na své
nespokojenosti a nesouhlasu s postupem Vrchního soudu v Olomouci v odvolacím
řízení při zajišťování podkladů pro konání veřejného zasedání. Nutno
poznamenat, že je na soudu, který řízení provádí, aby určil, které důkazy
provede a které nikoli. Řešení této otázky pak není předmětem řízení o delegaci
u Nejvyššího soudu. Jak již bylo řečeno, trestní věc obviněného se nyní nachází
ve fázi řízení u odvolacího soudu a otázky týkající se vad dosavadního řízení a
procesu dokazování budou řešeny v řízení před tímto soudem. Postup orgánů
činných v přípravném řízení, krajského soudu a vrchního soudu v obviněným
uvedených mezitímních rozhodnutích, není důkazem neschopnosti Vrchního soudu v
Olomouci rozhodovat meritorně ve věci obviněného nestranně.
Takové argumenty nemohou být důvodem pro pochybnosti ve spravedlivé rozhodování
celého Vrchního soudu v Olomouci o odvolání obviněného a dalších osob, jak se
domáhá obviněný, a rozhodně nemohou být důležitým důvodem pro odnětí věci
tomuto soudu a jejímu přikázání soudu jinému. Pokud jde o posledně uvedené
důvody je nutné podotknout, že vyloučení orgánů činných v trestním řízení
upravuje postup podle § 31 tr. ř. Z důvodů uvedených v § 30 odst. 1 tr. ř. lze
rozhodnout jen o vyloučení soudce jako konkrétní osoby nebo o vyloučení soudců
jako konkrétních osob. Nelze rozhodovat o vyloučení senátu (viz R 34/1997).
Naplnění důvodů pro vyloučení soudců senátu z vykonávání úkonů trestního řízení
v trestní věci obviněného musí splňovat zákonné podmínky, aby mohlo být
dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti soudce
přistupovat k věci a k úkonům týkajících se obviněného objektivně.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že důvodem ke změně místní příslušnosti soudu podle §
25 tr. ř. nemůže být pouhá nedůvěra odsouzeného v objektivní rozhodování soudce
(popř. celého soudu). Samotná okolnost, že soud (předseda senátu) vede řízení a
věc rozhodne v rozporu s právním názorem nebo přáním obviněného nebo účastníka
řízení neznamená, že jeho rozhodnutí je nezákonné, nespravedlivé a nikoli
nestranné, a že tedy existuje důvod pro odejmutí věci tomuto soudu a její
přikázání soudu jinému. Z konstantní judikatury vyplývá, že způsob rozhodování
soudu (soudců) nemůže být důvodem pro jejich vyloučení z rozhodování věci
(srov. přiměřeně rozhodnutí publikované pod č. 23/1998 Sb. rozh. tr., a
rozhodnutí publikované pod označením T 339 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu nakladatelství C. H. Beck), takovým důvodem by dokonce nebylo ani
zjištění, že soud v minulosti porušil některé z ústavně zaručených základních
práv obviněného. Ani tato skutečnost sama o sobě nestačí k závěru, že
objektivita řízení není u tohoto soudu zaručena a že je tak dán důvod k odnětí
věci a jejímu přikázání jinému soudu téhož druhu a stupně (srov. přiměřeně
rozhodnutí publikované pod označením T 398 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu nakladatelství C. H. Beck).
Další důvody pro postup podle § 25 tr. ř. váže obviněný na rozhodování soudů o
jeho vazbě. S rozhodnutími soudů v tomto směru nesouhlasí (což je zřejmé z
obsahu trestního spisu). Uvádí, že vazba byla nepřiměřeně dlouhá a nebyla podle
něj omezena jen na nezbytnou dobu. Řešení této otázky však nepřísluší
Nejvyššímu soudu v rámci řízení o delegaci. Obviněný v podstatě vyjadřuje svůj
nesouhlas se způsobem rozhodování Vrchního soudu v Olomouci, jako soudu
stížnostního, o jeho stížnostech, které zamítal, ačkoli zmiňoval, že pokud jde
o návrh na vzetí do vazby, byl podán u Okresního soudu v Ostravě a podle
obviněného tak u nepříslušného soudu. Takové důvody ale nemohou být důležitými
důvody pro postup podle § 25 tr. ř. V dané věci je nepochybné, že ve věci
rozhoduje věcně i místně příslušný Krajský soud v Ostravě, potažmo Vrchní soud
v Olomouci.
Obviněný ve svém návrhu na odnětí jeho trestní věci Vrchnímu soudu v Olomouci a
její přikázání Vrchnímu soudu v Praze, jako jinému věcně příslušnému soudu,
neuvedl žádné závažné argumenty, které by byly natolik zřetelné a zřejmé, že by
jednoznačně prokazovaly důvodnost jeho návrhu. Odnětí věci místně příslušnému
soudu a její přikázání jinému věcně příslušnému soudu, je rozhodnutím
výjimečným a znamená průlom do zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému
soudci, vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pro takový
postup musí být dány důležité důvody, které ale Nejvyšší soud neshledal.
Proto Nejvyšší soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části
tohoto usnesení.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. prosince 2017
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu