7 Tdo 1030/2024-435
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 1. 2025 o dovolání obviněného F. N. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2024, sp. zn. 44 To 122/2024, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 100/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. N. odmítá.
I. Stručné shrnutí dosavadního řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 3. 2024, sp. zn. 2 T 100/2023, byl obviněný F. N. v bodu I. výroku uznán vinným přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu byl podle zmíněného ustanovení uložen trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců, a podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ochranné opatření zabrání věci, a to brokové pušky specifikované ve výroku o trestu. Dalším bodem výroku citovaného rozsudku (II.) byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, ve kterém byl spatřován zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku dopustil jednáním spočívajícím v tom, že po dobu přesně nezjištěnou, nejméně od 20. 6. 2022 do 21. 7. 2022, kdy byla zbraň odebrána Policií České republiky, v bytě na adrese XY XY, Praha, přechovával bez příslušného povolení, bez příslušného zbrojního průkazu a bez průkazu o původu zbraně brokovou pušku značky DARNE, výr. číslo XY. Odborným zkoumáním bylo zjištěno, že broková puška je střelbyschopná z obou hlavní, přičemž nabývání a držení shora uvedené střelné zbraně je podle zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o zbraních), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zbraních“), dovoleno pouze držitelům zbrojního průkazu příslušné skupiny nebo zbrojní licence, což obviněný není a nikdy nebyl.
3. Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání obviněný (do bodu I.) a státní zástupce v neprospěch obviněného (do bodu II.). Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 5. 2024, sp. zn. 44 To 122/2024, jednak v bodu 1. výroku odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl, k odvolání státního zástupce pak v bodu 2. rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku pod bodem II. a věc v této části podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Pro úplnost lze doplnit, že Obvodní soud pro Prahu 6 poté usnesením ze dne 9. 9. 2024, sp. zn. 2 T 100/2023, podle § 222 odst. 2 tr. ř. věc obviněného v daném rozsahu (tedy pokud šlo o skutek, ve kterém byl obžalobou spatřován zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku) postoupil k projednání příslušnému správnímu orgánu, přičemž stížnost státního zástupce proti tomuto rozhodnutí byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2024, sp. zn. 44 To 320/2024, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta.
II. Dovolání obviněného a vyjádření státního zástupce
4. Proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2024, sp. zn. 44 To 122/2024, konkrétně proti bodu 1. výroku, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. s tím, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž odvolací soud rozhodl o zamítnutí odvolání, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. V podrobnostech pak namítal, že nedošlo k naplnění subjektivní stránky daného trestného činu a nesouhlasil se závěry, které v tomto směru vyslovily soudy obou stupňů. Neměl žádný důvod se domnívat, že zbraň je nebo může být funkční. Otec mu obě zbraně prezentoval jako dědictví po rodinných předcích, neměly být střelbyschopné, nikdy ho neviděl z nich střílet. Navíc jedna ze zbraní byla skutečně znehodnocená a ani otec neměl patrně o funkčnosti druhé z nich tušení. Úmyslným zaviněním přitom musí být zahrnuta nejen faktická nelegální dispozice se střelnou zbraní, ale také vědomí, že je střelbyschopná. Protože měl důvodně za to, že zbraň střelbyschopná není, neměl pak ani důvod funkčnost zbraně ověřovat, stejně jako neměl povinnost zjišťovat si ke zbraním další informace nebo doklady, navíc za tak krátkou dobu, co ji držel, se k tomu ani nedostal. Byl v situaci, kdy měl v souvislosti se smrtí otce zcela jiné starosti. Pokud by připustil, že si měl funkčnost zbraně ověřit, mohlo by být zavinění naplněno maximálně ve formě nedbalosti, nemohl by však spáchat trestný čin podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku. Jestliže soudy závěr o nepřímém úmyslu postavily mimo jiné na výpovědi poškozené K. K., která uvedla, že jí zbraní měl vyhrožovat, zdůraznil, že takové vyhrožování nebylo v řízení prokázáno, neboť soud prvního stupně ho v této části obžaloby zprostil. Namítl také přiléhavost usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 7 Tdo 959/2016, zmíněné odvolacím soudem, na jeho případ, neboť se týká skutkově odlišné situace, v níž byl pachatel držitelem zbrojního průkazu, a tedy znal dobře své povinnosti podle zákona o zbraních a jím držené zbraně byly udržované, kdežto obviněný z domu svého otce odnesl dvě historické zbraně, nikoli ošetřované a konzervované, z nichž jedna z nich byla prokazatelně znehodnocena a o druhé se oprávněně domníval, že je tomu také tak.
6. Soudy se pak rovněž nezabývaly otázkou naplnění předpokladů trestní odpovědnosti, neboť šlo o držení zbraně po velmi krátkou dobu, a tedy o jednání nikoli natolik společensky škodlivé, aby bylo nutné je postihovat normami trestního práva.
7. Obviněný uzavřel, že nebylo prokázáno, že by věděl o funkčnosti zbraně, a v duchu zásady in dubio pro reo měl být obžaloby zproštěn. Soud prvního stupně rezignoval na prokázání jeho zavinění ve formě úmyslu, což mělo vliv na rozhodnutí o jeho vině a trestu, resp. zasáhlo do jeho práva na spravedlivý proces a byl tak naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. byl naplněn nesprávným hmotněprávním posouzením jeho zavinění, a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. pak tím, že odvolací soud v podstatě bez dalšího převzal nesprávné závěry soudu prvního stupně a vady nenapravil. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil bod 1. výroku usnesení Městského soudu v Praze a bod I. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 a sám ho podle § 265m tr. ř. zprostil obžaloby, popř. aby věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k novému projednání a rozhodnutí.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný sice uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., konkrétní námitky odpovídající tomuto dovolacímu důvodu však nevznesl. Pokud opakoval, že zbraň byla původně v držení jeho zemřelého otce, pak toto tvrzení soudy nijak nezpochybnily. Námitky, jimiž zpochybnil výpověď poškozené K. K., zmíněnému dovolacímu důvodu neodpovídají. Doplnil, že soud prvního stupně ho zprostil obžaloby pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku nikoli proto, že by považoval výpověď poškozené za nehodnověrnou, ale proto, že podle jeho právního názoru zlé nakládání s poškozenou nedosáhlo intenzity potřebné pro uvedený trestný čin.
9. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce podřadil námitky týkající se subjektivní stránky trestného činu, nepovažoval je však za důvodné. Obviněný se podle nich domníval, že předmětná zbraň není schopná střelby. V tomto případě je podle státního zástupce nutné přihlédnout k charakteru zbraně. Nešlo o tzv. zbraň historickou (např. tzv. předovku), zbraň nebyla znehodnocena ani jiným způsobem poškozena, její mechanismy byly plně funkční (bod 18 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně). Nebyly dány žádné okolnosti, které by vyvolávaly důvodné pochybnosti o střelbyschopnosti zbraně. Za této situace musel být obviněný srozuměn, a to minimálně ve formě smíření (§ 15 odst. 2 tr. zákoníku) s tím, že jde o zbraň plně funkční. Tomu nasvědčují i odvolacím soudem konstatované výhrůžky obviněného k poškozené, že si opatří náboje a zastřelí ji.
10. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadil také námitku, kterou se obviněný domáhal užití zásady subsidiarity trestní represe. Ani tuto námitku neshledal důvodnou, neboť nelze shledat žádné konkrétní okolnosti snižující konkrétní stupeň společenské škodlivosti činu natolik, že by neodpovídal ani nejlehčím v praxi se vyskytujícím případům přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku. Za takovou okolnost nelze považovat relativně krátkou dobu přechovávání zbraně, které navíc nebylo ukončeno z rozhodnutí samotného poškozeného, ale v důsledku zákroku Policie České republiky.
11. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
12. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
13. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§ 265c tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
14. Dále je nutné zmínit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Bylo tudíž namístě posoudit, zda v dovolání tvrzené důvody odpovídají důvodům zařazeným v citovaném ustanovení. Přitom nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale zvolený důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
15. Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., uplatnil ho obviněný v jeho druhé alternativě, která je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., konkrétně tedy (podle obviněného v této věci) podle písm. g) a h) zmíněného ustanovení.
16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Pokud jde o první jeho alternativu (obviněným výslovně dovozovanou), je naplněna případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna. Jde o stav, v němž odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně může být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily. Druhou alternativu zmíněného dovolacího důvodu tvoří případy, v nichž důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí alternativu pak tvoří takzvané opomenuté důkazy, tedy případy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Z uvedeného tedy vyplývá, že dovolání opřené o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod., nejde-li o shora úzce vymezené případy ústavně závažných vad důkazního řízení.
17. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je v daném případě určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud proto musí při uplatnění tohoto dovolacího důvodu vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku.
IV. Důvodnost dovolání
18. K předložené dovolací argumentaci, vztahující se toliko k bodu I. výroku rozsudku soudu prvního stupně, v němž byl obviněný uznán vinným přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, a k bodu 1. výroku usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud nejprve uvádí, že ji obviněný postavil na obdobných námitkách, jaké byly součástí celé jeho obhajoby a byly součástí také jeho řádného opravného prostředku – odvolání. V zásadě shodnou argumentací se tedy zabývaly a vypořádaly se s ní oba soudy ve věci činné.
19. Dále je namístě konstatovat, že obviněný v rámci své dovolací argumentace výslovně nepodřadil její části pod určitý dovolací důvod. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [za užití § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.], v obecném smyslu tvrdil jeho naplnění v podobě první alternativy, tj. že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Žádný takový konkrétní moment, tedy které určité skutkové zjištění je v rozporu, s kterým důkazem, však ve skutečnosti nespecifikoval. Vzhledem k tomu, že v závěru dovolání obviněný ke zmíněnému dovolacímu důvodu sdělil, že soud prvního stupně rezignoval na prokázání jeho zavinění ve formě úmyslu, je zřejmé, že podstatou názoru obviněného (v daném ohledu) nebyl ani tak (výše vyložený) tzv. zjevný rozpor, ale údajné nedostatečné skutkové podklady pro posouzení jeho zavinění jako úmyslného, tedy zjevně pochybení v právní kvalifikaci. Nejvyšší soud proto konstatuje, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [za užití § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.] nebyl předložen s relevantní argumentací, a proto ani nebylo možné dovodit jeho naplnění.
20. Námitku absence potřebné subjektivní stránky, jakož i námitku, jíž se obviněný domáhal užití zásady subsidiarity trestní represe, lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [za užití § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.], proto se jimi Nejvyšší soud zabýval, avšak shledal je zjevně neopodstatněnými.
21. Subjektivní stránka je psychickým vztahem pachatele k podstatným složkám trestného činu. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Závěr o zavinění pachatele, který je závěrem právním, přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout (srov. ŠÁMAL, P. a?kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 336).
22. Zavinění má dvě formy, a to úmysl (§ 15 tr. zákoníku) a nedbalost (§ 16 tr. zákoníku), přičemž úmysl, potřebný pro spáchání přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, rozlišuje trestní zákoník ve dvou stupních: úmysl přímý [pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] a úmysl nepřímý či eventuální [pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
23. Nejvyšší soud se se závěrem soudů dříve činných ve věci stran subjektivní stránky, kterou dovodily v podobě úmyslu nepřímého, ztotožňuje. Obviněný nebyl držitelem jakéhokoli oprávnění umožňujícího nabývat a držet zbraně, čehož si byl plně vědom, přesto poté, co nalezl v domě svého zemřelého otce zbraň, popsanou ve výroku o vině, si ji odnesl a uschoval v bytě, který užíval. Šlo přitom o zbraň střelbyschopnou (skupiny C – viz § 6 zákona o zbraních), k jejímuž nabytí a držení bylo nutné oprávnění podle zmíněného zákona.
24. Pokud jde o stav zbraně, není ani tak rozhodné, že podle obviněného „neměla být funkční“, resp. že „neviděl otce z ní střílet“. Stejně tak není zcela relevantní, že vedle ní obviněný držel i další stejně pořízenou zbraň, ovšem zásadně upravenou (svarem znehybněný závěr, provrtaná nábojová komora, v hlavni instalovaný a svarem upevněný kolík) a v důsledku toho nestřelbyschopnou. Podstatné naopak je, že zbraň (jejíž opatření a přechovávání bylo obviněnému kladeno za vinu) byla zcela zachovalá a nebyla nijak upravená tak, aby její funkčnost byla omezena či dokonce vyloučena, čehož si obviněný musel být vědom (v této souvislosti je tak zde i zřejmá analogie ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 7 Tdo 959/2016, což samozřejmě neznamená, že jde o případ zcela identický). Obviněný pak sice nebyl bez dalšího povinen si ke zbrani zjišťovat „informace nebo doklady“, jak uváděl v dovolání, avšak současně nemohl bez zohlednění objektivního stavu zjednodušeně vycházet ze závěru, že zbraň je nefunkční, a tudíž se na něj žádné povinnosti nevztahují. Neznalost podmínek, za nichž je podle zákona o zbraních a střelivu možné držet zbraň, totiž nezbavuje pachatele trestní odpovědnosti za trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí publikované pod č. 28/2002 Sb. rozh. tr.). K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle § 68 odst. 2 zákona o zbraních je každý, kdo nalezne zbraň kategorie A, B nebo C, povinen neprodleně oznámit jejich nález nejbližšímu příslušníkovi policie nebo útvaru policie, anebo orgánu místní samosprávy, který toto oznámení předá nejbližšímu útvaru policie, přičemž o oznámení vydá ten, kdo jej přijal, potvrzení. Z citovaného ustanovení jasně vyplývá povinnost oznámit nález zbraně, a nikoli možnost s ní jinak manipulovat. Pokud citované ustanovení stanoví povinnost oznámit nález zbraně „neprodleně“, pak to nelze vykládat jinak, než že tuto povinnost je třeba splnit ihned, bezprostředně po nálezu. Obviněný nicméně tuto povinnost nerespektoval.
25. Vnitřní vztah obviněného ke střelbyschopnosti dané zbraně navíc poměrně zřetelně dokládá i vyhrůžka učiněná směrem k poškozené K. K., které v rámci partnerských konfliktů sdělil, že si do zbraně opatří náboje a zastřelí ji. V této souvislosti Nejvyšší soud dodává, že je zcela nerozhodné, že s ohledem na další skutková zjištění učiněná stran zmíněných partnerských konfliktů nebylo soudy činnými dříve ve věci zjištěno spáchání obžalobou tvrzeného trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku – skutkový závěr ohledně vyhrůžky střelbou totiž dovozen byl (viz bod 18 dovoláním napadeného usnesení Městského soudu v Praze).
26. Z provedeného dokazování tedy vyplývá, že si obviněný byl vědom, že jím držená zbraň může být funkční, žádná skutečně konkrétní okolnost to nevylučovala, a bez dalšího nepřijal žádné opatření ve smyslu zákonem stanovených povinností, které měly nastávajícímu ohrožení chráněných zájmů (na bezpečnosti lidí proti možnému ohrožení života a zdraví, vyplývajícího z nekontrolovatelného držení zbraní) zabránit, tedy smířil se s tím (byl s tím srozuměn), resp. ohrožení výslovně (viz vyhrůžky vůči poškozené) i využíval. S přihlédnutím ke skutkovému stavu je proto namístě dovodit, že obviněný se svého jednání dopustil v úmyslu nepřímém, přičemž úmyslné zavinění se vztahovalo na všechny skutečnosti, naplňující znaky skutkové podstaty daného trestného činu. Soudy obou stupňů v rámci své právní kvalifikace shora popsaného jednání tedy nikterak nepochybily, a námitku obviněného týkající se absence subjektivní stránky trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku bylo nutno shledat zjevně neopodstatněnou.
27. Obviněný dále namítal společenskou škodlivost jeho jednání, přičemž se domáhal uplatnění zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Poukazoval přitom na to, že zbraň měl v držení pouze po velmi krátkou dobu. I tuto námitku bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [za užití § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.], neboť se týkala právního posouzení skutku, Nejvyšší soud ji však vyhodnotil jako neopodstatněnou.
28. K výkladu § 12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu a výkladu aplikace principu ultima ratio, lze odkázat na závěry vyslovené ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
29. V projednávané věci nicméně obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky trestného činu nebezpečného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku běžným způsobem. Přechovával bez jakéhokoli zabezpečení střelnou zbraň ve svém bytě, který s ním sdílely ještě dvě osoby (včetně nezletilé dcery), aniž by splnil povinnost oznámit nález zbraně (po zemřelém otci) nejbližšímu příslušníkovi police. Zbraň takto přechovával minimálně po dobu jednoho měsíce, přičemž je nutno zdůraznit, že uvedená doba byla ukončena tím, že mu zbraň byla zabavena policejním orgánem. Ze skutkových zjištění navíc vyplývá, že jejím užitím dokonce vyhrožoval poškozené K. K. Pokud obviněný také uvedl, že se zbraní řádně nenaložil proto, že měl po smrti otce zcela jiné starosti, Nejvyšší soud dodává, že samozřejmě nijak nehodlá bagatelizovat smutek z úmrtí přímého příbuzného, nicméně obviněný také ve své výpovědi uvedl, že si z domu otce odnesl i další cenné věci (notebook apod.), tedy jinak řečeno jeho jednání v daném období nepostrádalo určitou racionalitu, resp. cílevědomost. Nyní projednávaná věc se tak s ohledem na konkrétní zjištěné skutečnosti ničím podstatným nevymyká běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace.
30. Nejvyšší soud tedy obviněnému nemohl přisvědčit ani pokud jde o námitku nedostatečné společenské škodlivosti jeho jednání. Projevení zásady subsidiarity trestní represe není v tomto případě namístě a trestní postih je proporcionálním zásahem do práv obviněného.
31. Shrnuto, námitky uplatněné v dovolání, které bylo možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [za užití § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.], jsou zjevně neopodstatněné.
32. Nakonec Nejvyšší soud doplňuje, že namítané porušení zásady in dubio pro reo nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. Navíc v tomto případě ani postup podle tohoto pravidla nepřicházel v úvahu, protože o vině obviněného neexistují pochybnosti. Zcela obecně pak lze i konstatovat, že z trestního řádu ani nevyplývá, že je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného, a proto ani uvedená zásada není imperativ obviněnému věřit – to by bylo v příkrém rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost ani naplnění žádného dovolacího důvodu, principu in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 7 Tdo 563/2022, a další).
V. Závěr
33. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že námitky obviněného se v části míjejí s jakýmkoliv dovolacím důvodem podle § 265b tr. ř., námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. za užití § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné. Proto Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
34. Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 1. 2025
JUDr. Radek Doležel předseda senátu