USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 4. 9. 2018 v neveřejném zasedání o dovolání
obviněných M. V., O. P., J. V., proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky
ve Zlíně ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 6 To 282/2017, v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 13 T 159/2016 takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Brně –
pobočky ve Zlíně ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 6 To 282/2017, a rozsudek
Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 6. 4. 2017, sp. zn. 13 T 159/2016.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Uherském Hradišti přikazuje,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 6. 4. 2017, č. j. 13 T
159/2016-520, byli obvinění M. V., O. P. a J. V. v bodě I. uznáni vinnými
přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. V bodě II. byl obviněný
M. V. uznán vinným přečinem porušení povinnosti dozorčí a jiné služby podle §
390 odst. 1 tr. zákoníku. Obvinění O. P. a J. V. byli podle § 329 odst. 1 tr.
zákoníku odsouzeni k trestu odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon jim byl
podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební
dobu jednoho roku. Obviněný M. V. byl odsouzen podle § 329 odst. 1, § 43 odst.
1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců, jehož výkon
mu byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na
zkušební dobu dvou let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě
škody.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními všichni tři obvinění a
poškozená I. B. Z podnětu odvolání obviněného M. V. Krajský soud v Brně –
pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 23. 1. 2018, č. j. 6 To 282/2017-598 částečně
zrušil napadený rozsudek, a to ve výroku o vině pod bodem II. a ve výroku o
trestu ohledně tohoto obviněného. Nově jej uznal vinným shodným přečinem ve
zrušeném bodě, ale s upřesněním skutkového děje a uložil mu i shodný trest, jak
mu byl uložen soudem prvního stupně. Odvolání obviněných O. P., J. V. a
poškozené I. B. podle § 256 tr. ř. zamítl.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně (bod I.) se obvinění M. V., O. P.
a J. V. dopustili uvedeného přečinu v podstatě tím, že dne 9. 2. 2016 ve 20:41
hod. v souvislosti s výkonem pravomoci policejního orgánu v policejní cele v
budově Obvodního oddělení Policie ČR v U. H. poté, co zde byla eskortována
poškozená I. B., která byla téhož dne v 19:31 hod. zajištěna v místě svého
trvalého bydliště kvůli výtržnosti, tuto společně v rozporu s ustanoveními
Listiny základních práv a svobod, dále v rozporu se základními povinnostmi
policisty a s pravidly stanovenými pro omezení osobní svobody v § 9, 11 a 24
odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, na cca 11 minut připoutali zády k
mříži policejní cely dvěma kusy pout za vzpažené a roztažené ruce nad hlavou,
aby je nemohla dát dolů, kdy motivem tohoto jednání obviněných bylo ji tímto
způsobem potrestat za její předchozí hrubé a vulgární chování vůči službu
konajícím policistům spojené s boucháním na dveře cely a kopáním do mříží.
Tímto jednáním nebylo poškozené způsobeno žádné zranění ani psychická újma.
Podle skutkových závěrů soudu druhého stupně, který upřesnil pouze formu
zavinění v popisu skutku, (bod II.) se obviněný M. V. dopustil uvedeného
přečinu v podstatě tím, že dne 9. 2. 2016 v době od 20:00 hod. do 8:00 hod. dne
10. 2. 2016 na Obvodním oddělení Policie ČR v U. H. v době výkonu dozorčí
služby z nedbalosti porušil pravidla pro výkon této služby stanovené závaznými
pokyny policejního prezidenta č. 180/2012 a č. 159/2009 a zákonem č. 273/2008
Sb., o Policii ČR, neboť jako osoba odpovědná za řádný chod oddělení
nezabezpečil řádný režim a chod v policejních celách, a to konkrétně v době
nejméně od 20:41 hod. do 20:51 hod., kdy zde byla eskortována poškozená I. B.,
po jeho rozhodnutí a vydaném rozkazu společně s O. P. a J. V. v rozporu s
ustanoveními Listiny základních práv a svobod, dále v rozporu se základními
povinnostmi policisty ve smyslu § 9, 11 a 24 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o
Policii ČR, ji připoutal na cca 11 minut zády k mříži policejní cely dvěma kusy
pout za vzpažené a roztažené ruce nad hlavou, aby je nemohla dát dolů, kdy
motivem tohoto jednání obviněných bylo ji tímto způsobem potrestat za její
předchozí hrubé a vulgární chování vůči službu konajícím policistům spojené s
boucháním na dveře cely a kopáním do mříží. Tímto jednáním nebylo poškozené
způsobeno žádné zranění ani psychická újma.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný M. V. prostřednictvím
obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. Namítl, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a zásada in
dubio pro reo. Mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci je extrémní
nesoulad. Soudy nesprávně vyhodnotily naplnění znaků obou přečinů, když jejich
závěry postrádají oporu v provedeném dokazování, jelikož skutky nejsou trestným
činem. Kromě toho soudy nezohlednily zásadu subsidiarity trestní represe a
došlo k porušení principu ultima ratio. Poukázal na okolnosti případu, kdy
poškozená je osobou dlouhodobě agresivní, známou i policii v U. H. svým
nepřizpůsobivým jednáním a výtržnostmi. V celách nebylo vhodné poutací
zařízení, absentovaly vnitřní předpisy, poučení a zaškolení v problematice
poutání zadržených osob. Soudy dovodily motiv jeho jednání na podkladě
domněnek, které nemají oporu v důkazech. Z okolností případu lze jeho jednání
považovat za zcela legitimní z důvodu, aby poškozená byla pod vizuální
kontrolou, aby se nezranila, a navíc byla připoutána jen po nevyhnutnou dobu.
Způsob upoutání nebyl neadekvátní vzniklé situaci a na poškozenou neměl
negativní následky. V obdobných případech byli příslušníci Policie ČR
potrestáni toliko kázeňským postihem, aniž by z jejich jednání byla vyvozována
trestní odpovědnost.
Závěrem obviněný M. V. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou
stupňů a sám jej zprostil obžaloby, případně přikázal soudům věc znovu
projednat a rozhodnout.
Dodatečně obviněný M. V. doplnil dovolání na podporu své argumentace stran
absence vnitřních předpisů, nepoučení a nezaškolení policistů ohledně poutání
zadržených osob. Poukázal na skutečnost, že metodický materiál k používání
donucovacích prostředků včetně pout u neovladatelných osob byl vydán až v roce
2017 a přiložil k této problematice Stanovisko ředitele Útvaru policejního
vzdělávání a služební přípravy ze dne 29. 5. 2018.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný O. P. prostřednictvím
obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm.
g), l) tr. ř. Namítl, že soudy nesprávně a jednostranně hodnotily provedené
důkazy a bez přiměřených důvodů bylo odmítnuto navrhované doplnění dokazování.
Soud nezohlednil chování poškozené, její duševní stav a ovlivnění alkoholem a
bez jakéhokoli důkazu pouze na základě vlastní úvahy uzavřel, že připoutání
poškozené bylo trestem za její předchozí chování. Důvodem jejího připoutání ale
byla obava, že se zraní a poškodí majetek na policejní služebně. Připoutání
provedl na základě rozkazu obviněného M. V., přičemž je obecně známo, že o
rozkazu se nediskutuje, odvolat se proti němu je možné až po jeho vykonání.
Navíc žádný z přítomných policistů neshledal v tomto rozkaze zřejmý rozpor s
právním předpisem, poloha při poutání se mu nejevila jako zdravotně závadná,
nepřirozená nebo nepohodlná. Policisté, kteří se při poutání jiných osob
dopustili obdobných pochybení, byli obvykle postiženi kázeňsky. Soudy
nezohlednily zásadu subsidiarity trestní represe a porušily princip ultima
ratio, neboť projednávaný skutek není trestným činem.
Závěrem obviněný O. P. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou
stupňů a sám jej zprostil obžaloby.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podal prostřednictvím obhájce dovolání také
obviněný J. V. a opřel jej o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g),
l) tr. ř. Ve svém dovolání uplatnil v podstatě totožné námitky jako obviněný M.
V. Namítl, že je extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a z nich
učiněnými právními závěry, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces a
zásady in dubio pro reo. Důkazy byly hodnoceny svévolně a soudy dospěly k
závěru, že skutek je trestným činem, ačkoli jím není. Nebyla respektována
zásada subsidiarity trestní represe a došlo k porušení principu ultima ratio.
Motiv jednání dovodily soudy pouze na základě domněnek, bez opory v důkazech.
Plnil rozkaz nadřízeného, který chtěl mít poškozenou pod vizuální kontrolou a
chtěl zabránit jejímu případnému zranění. Jako podřízený byl povinen splnit
rozkaz, není-li tento zjevně zločinný, což v daném případě nebyl, a to ani
podle obviněného O. P. Příkaz nadřízeného je okolností vylučující
protiprávnost, což soudy nezohlednily. Zdůraznil, že poškozená je osobou
dlouhodobě agresivní, známou i místní policii v U. H. svým nepřizpůsobivým
jednáním a svými výtržnostmi. V celách nebylo vhodné poutací zařízení,
absentovaly vnitřní předpisy, poučení a zaškolení v problematice poutání
zadržených osob. Kromě toho neměl projednávaný skutek na poškozenou žádný
negativní následek. V jiných případech byli za podobné skutky policisté
potrestáni toliko kázeňským postihem, aniž by z jejich jednání byla vyvozována
trestní odpovědnost.
Závěrem obviněný J. V. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou
stupňů a sám jej zprostil obžaloby, případně aby soudům přikázal věc v
potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněných
vyjádřil a poukázal na to, že obvinění činí námitky předně proti skutkovým
zjištěním, přičemž o extrémní rozpor se nejedná, neboť soudy v odůvodnění svých
rozhodnutí popsaly logické úvahy, jimiž dospěly k závěru, že skutek se stal
tak, jak je uveden ve výrocích rozhodnutí. Zásada in dubio pro reo je zásadou
procesní a nikoliv hmotně právní. Námitka proti závěru soudu, že připoutání
poškozené bylo trestem za její předchozí chování, je povahy skutkové. Ostatní
části všech tří dovolání se týkají právního posouzení skutku a v tomto rozsahu
s nimi v zásadě souhlasí. Trestní stíhání obviněných bylo zahájeno pro jednání,
které mělo spočívat v tom, že poškozená byla připoutána v takové výšce nad
podlahou, že na ni bez způsobení si bolesti nemohla nohama dosáhnout a musela
je proto roztáhnout a postavit se na postele. Takové jednání obviněným nebylo
prokázáno, naopak bylo vyvráceno svědeckými výpověďmi a videozáznamem z cely.
Lze souhlasit s námitkou stran porušení principu ultima ratio, neboť čin
obviněných je skutečně výjimečným případem, který pro svou mimořádnost
vyžaduje, aby bylo užito § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Jen tímto postupem je totiž
možno zohlednit okolnosti, které škodlivost jednání obviněných snižují natolik,
že užití trestní represe se jeví jako nadbytečný zásah veřejné moci do vztahů,
u nichž to zákonodárce zjevně nepředpokládal. Jen tímto způsobem je možno
dosáhnout toho, aby bylo možno považovat rozhodnutí i za spravedlivé a nikoliv
jen za formálně správné. Soud prvního stupně dovodil trestní odpovědnost pouze
z konkrétní formy a nikoliv ze samotné podstaty užití pout. Státní zástupce
poukázal na osobu poškozené, která se zjevně vymykala běžné praxi policistů.
Snížení její důstojnosti připoutáním bezprostředně navazovalo na její jednání,
jímž okázale nerespektovala důstojnost svou ani důstojnost přítomných osob.
Proto bylo oslabeno snížení její důstojnosti a lišilo se od snížení důstojnosti
osoby, která by důstojnost sebe i druhých respektovala. Navíc poškozené nebyla
způsobena žádná újma na zdraví. Délka spoutání a stupeň snížení důstojnosti
poškozené je podle státního zástupce příliš nízké, než aby se mohlo hovořit o
hrubém porušení právních norem.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou
stupňů a přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat
a rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána
obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1
písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§
265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené
v § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud zjistil, že nejsou dány podmínky pro odmítnutí dovolání podle §
265i odst. 1 tr. ř., a proto podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a
odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla dovolání podána, v rozsahu
a z důvodů uvedených v dovoláních, jakož i řízení napadenému rozhodnutí
předcházející, a shledal, že dovolání všech tří obviněných jsou důvodná.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových
zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř.
zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem
pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že
skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný
čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým
byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení
skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím
zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v
právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného
práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem
namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve
smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost
soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky
skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Námitky obviněných proti skutkovým zjištěním soudů a hodnocení důkazů jsou
námitkami, které obsahově neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, ani
jinému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Na tomto místě Nejvyšší
soud připomíná, že ve smyslu ustanovení § 265b tr. ř. je dovolání mimořádným
opravným prostředkem určeným k nápravě toliko uvedených procesních a hmotně
právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a
druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových
zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela
výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů
a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní
právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v
čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010,
sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná.
Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v
souladu s § 2 odst. 5 tr. ř., nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů
v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. a Nejvyšší soud ve věci neshledal žádný, natož
extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Ani námitka
stran porušení zásady in dubio pro reo nemůže ve světle výše uvedeného
naplňovat zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1
tr. ř., neboť rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti
způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tudíž zjevné, že tato zásada má
procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako taková není způsobilá
naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016).
Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však lze podřadit
námitku všech tří obviněných, že soudy obou stupňů nezohlednily zásadu
subsidiarity trestní represe a porušily princip ultima ratio. Trestným činem je
každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním
zákoníku, ale v případě méně závažných trestných činů je tento závěr korigován
použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr.
zákoníku. Trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené
lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje
uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o
čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem
z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za
předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti
neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio,
ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z
hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné
nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1.
2013, sp. zn. Tpjn 301/2012). Z uvedeného je patrné, že takto definovaným
principem ultima ratio je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly
použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo
nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního
prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě, jako je úprava
správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod. Trestnými činy tak mohou
být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že
tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším
slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu
principu právního státu také nepřípustné (srov. např. nálezy Ústavního soudu
pod sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II.
ÚS 1098/2010).
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že závažnost činu ve vztahu k hodnocení možnosti
použití principu ultima ratio je nutno vždy posuzovat s ohledem na konkrétní
podmínky projednávané věci jen v případech s nízkou až hraniční mírou její
společenské škodlivosti. O takovýto případ se jedná právě nyní. Podle
skutkových zjištění soudů obou stupňů obvinění, jakožto policisté vykonávající
službu, připoutali na zemi stojící poškozenou pouty k mřížím uvnitř cely tak,
že měla vzpažené a roztažené ruce nad hlavou a byla zády k mříži. Takto
obvinění jednali s cílem ji svým způsobem potrestat za její předchozí hrubé a
vulgární chování vůči nim, ačkoli to bylo v dané situaci nadbytečné a v rozporu
s jejich povinnostmi a vnitřními předpisy Policie. Na druhou stranu však nelze
odhlédnout od skutečnosti, že poškozená byla takto spoutána pouhých 11 minut a
podle lékařských vyšetření jí tímto nebyla způsobena žádná psychická ani
fyzická újma. Ze strany obviněných se nejednalo o svévolné jednání, ale o
reakci na vulgární a agresivní chování poškozené, za současné jejich znalosti
poškozené, jako osoby opakovaně páchající výtržnosti, agresivní,
nevyzpytatelné, trpící psychickou poruchou a akutně intoxikovanou alkoholem.
Nelze také přehlédnout, že policisté v zásadě neměli možnost poškozenou
připoutat jiným způsobem v důsledku absence vhodného poutacího zařízení v
prostoru před celami a též v cele. Tomu koresponduje i skutečnost, že reakcí na
tento případ byla přijata nová opatření a prostor před celami byl vybaven
poutací lavicí pevně spojenou se zemí a byla vydána i metodika k používání
donucovacích prostředků u neovladatelných osob. Oproti původnímu popisu skutku
v usnesení o zahájení trestního stíhání a v obžalobě bylo dokazováním vyloučeno
tvrzení poškozené, že po připoutání musela stát pouze na špičkách, pokud chtěla
stát na podlaze a tudíž, že tento způsob připoutání byl pro ni bolestivý.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ačkoli jednání
obviněných bylo nesprávné, v dané situaci nadbytečné a došlo k porušení ve
výroku zmiňovaných vnitřních předpisů a zákona č. 273/2008 Sb. o Policii ČR,
nedosáhlo takové intenzity a stupně společenské škodlivosti, aby bylo nutné
přistoupit k aplikaci trestního práva ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, a
proto shledal tuto námitku obviněných opodstatněnou. Nelze přisvědčit námitce
obviněných O. P. a J. V., že je vyloučena protiprávnost jejich jednání z
důvodu, že pouze plnili rozkaz nadřízeného. Obvinění byli v době projednávaného
skutku policisté s dlouholetou praxí, žádný z nich, ani jejich další přítomní
kolegové (svědci T. Z. a Z. Ch.) neupozornili obviněného M. V., že by jeho
rozkaz byl v rozporu s právním předpisem, ani následně tuto skutečnost
neoznámili vedoucímu příslušníkovi toho, kdo rozkaz vydal, a naopak oba
obvinění shodně připustili, že žádnou protiprávnost v tomto rozkaze nikdo z
nich neshledal, a proto podle něj konali. Vzhledem k tomu, že došlo k porušení
vnitřních předpisů a zákona č. 273/2008 Sb. o Policii ČR, není vyloučena jejich
odpovědnost za kázeňské provinění.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán, jestliže bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo
přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 256b
odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tento dovolací důvod ve svých dovoláních
uplatnili obvinění O. P. a J. V. Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a je dán důvod dovolání podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože byl dán tento dovolací důvod již v řízení,
které předcházelo napadenému rozhodnutí, je naplněn i dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
Nejvyšší soud proto zrušil rozsudky soudů obou stupňů, jakož i všechna další
obsahově navazující rozhodnutí, která tím pozbyla podkladu, a přikázal soudu
prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Soud
prvního stupně v rámci nového projednání a rozhodnutí věci zváží, zdali by
jednání obviněných mohlo být kázeňským proviněním a podle toho ve věci
rozhodne, přičemž je podle § 265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který
vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 9. 2018
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu