U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. prosince 2016 o
dovolání obviněného J. K. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 4.
2016, sp. zn. 67 To 108/2016, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 165/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 52 T
165/2015, byl obviněný uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle
§ 354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku, za což byl podle § 354 odst. 1 tr.
zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců, přičemž výkon
uvedeného trestu byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně
odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla
obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené B. K. do 3 dnů od právní moci
rozsudku náhradu nemajetkové újmy ve výši 15 000 Kč.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný uvedeného přečinu
dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) nejméně od února 2014 do 5. 9. 2015
dlouhodobě pronásledoval svou bývalou manželku B. K. tím, že vyhledával její
osobní blízkost, kdy např. 30. 9. 2014 přijel neohlášeně před školku dcery v P.
a tam na ní vulgárně křičel před jejich dcerou R. K., dvakrát na ní plivnul,
bránil jí v nastoupení do motorového vozidla a vyhrožoval jí, že ji zničí,
připraví o dítě, dostane do Bohnic apod., dále vyhledával záminky aby poškozené
cokoli vyčítal, např. rozpad jejich vztahu, špatnou péči o dceru apod.,
neustále ji mnohokrát denně kontaktoval telefonicky, zprávami SMS, i
elektronickou komunikaci Whats App, e-maily, a to jak v době pracovní i
mimopracovní, kdy neúměrně prodlužoval telefonáty a častoval ji vulgarismy
např. „štětka, coura, bestie, tupec, blbec, kurva, udavačská svině, mrcha,
hlava skopová“ atd., poučoval ji, vyčítal jí dokola minulost a osočoval ji z
různého zanedbání jejích povinností, dne 18. 2. 2014 ji fyzicky napadl tak, že
do ní opakovaně strkal, opakovaně ji udeřil do obličeje a do bérců obou dolních
končetin, povalil ji na sedačku, klečel jí na rukách a ramenou, aby se nemohla
hýbat, pěstí jí tlačil do obličeje, čímž jí způsobil hematomy a další zranění v
rozsudku uvedené, kdy poškozená musela vyhledat lékařské ošetření na 1.
orthopedické klinice FN Motol a poté dne 19. 2. 2014 v Mediclinic, a.s.,
přičemž pracovní neschopnost nenastala, kdy uvedeným jednáním omezoval
poškozenou v obvyklém způsobu života a vzbudil v ní důvodnou obavu o psychické
zdraví její a jejich nezletilé dcery.
Citovaný rozsudek napadl obviněný v celém rozsahu odvoláním, které bylo
usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 67 To 108/2016,
podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
II.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v
zákonné lhůtě obsáhlé dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Úvodem odcitoval část odůvodnění
rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 7 Tdo 30/2010) ohledně tzv. extrémního
rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu, a části nálezů
Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 226/06 a II. ÚS 532/01) ohledně povinnosti
soudů vyčerpávajícím způsobem popsat a odůvodnit důkazní postup a ohledně
porušení zásady presumpce neviny.
Konkrétně pak namítl, že trvá na své námitce procesní vady spočívající v tom,
že plná moc ze dne 25. 2. 2014, udělená poškozenou advokátce JUDr. L. Hrdé jako
její zmocněnkyni, tuto neopravňovala k jejímu zastupování i v trestním řízení
od září 2015, protože je v ní uvedeno, že se vztahuje k řízení o rozvod jejich
manželství a vypořádání jejich společného jmění manželů (SJM). Z generální plné
moci, že se tak stala zvláštní plná moc k zastupování poškozené pouze v tomto
rozsahu, ale občanskoprávní řízení o rozvodu manželství bylo pravomocně
skončeno dne 4. 12. 2014, kdy plná moc zanikla. Úkony JUDr. L. Hrdé v trestním
řízení, že proto nemohou být považovány za úkony učiněné v zastoupení
poškozené, když k tomu nebyla poškozenou řádně zmocněna a nebyl tak řádně a
včas uplatněn ani nárok na náhradu nemajetkové újmy. Orgány činné v trestním
řízení, že tak vůbec neměly připustit zastupování poškozené touto advokátkou na
základě kopie plné moci. Odvolacímu soudu pak vytýká, že situaci v rozporu se
zákonem obrátil, když s odkazem na plnou moc uvedl, že zastupování se týká
všech právních věcí m. j. i podle trestního řádu, a řízení o rozvodu a
vypořádání SJM je uvedeno jen jako zvláštní zmocnění.
Jako zásadní námitku pak obviněný uvedl, že se soudy nevypořádaly s jeho
obhajobou a nedostály požadavkům zásady „in dubio pro reo“. Soud I. stupně, že
opírá své závěry o vině o důkazy, které se nevztahují k tomuto trestnímu řízení
a jsou tedy nepoužitelné, když např. uvedl, že poškozená musela vyhledat
lékařské ošetření na 1. orthopedické klinice FN Motol, ale o tom neexistuje
žádná lékařská zpráva, když zpráva z této kliniky je datována již dnem 12. 2.
2011, tedy je z období daleko před obdobím vymezeným ve skutku. Soudy, že se
také nijak nevypořádaly s tím, že řízení je vedeno ze strany poškozené zcela
tendenčně ve snaze zlikvidovat jej jednak jako otce nezletilé dcery a také po
stránce profesní, když v jeho zaměstnání je podmínkou mít tzv. čistý trestní
rejstřík, chce mu uškodit i v osobním životě a především znemožnit svěření
dcery do střídavé výchovy rodičů. Zdůraznil, že mu poškozená byla nevěrná, ale
on jí nikdy, zavdala tak příčinu k rozpadu rodiny a zázemí dcery. Ze strany
svědků z řad rodiny a nejbližších známých poškozené, že se jedná o
propracovanou domluvu, o spoustu obecných nedokázaných tvrzení a lží s cílem,
aby poškozená mohla v budoucnu dceři ukázat trestní rozsudek s tím, že táta byl
ten špatný a zatajit jí pravou příčinu rozpadu manželství. O tomto nekalém
záměru poškozené, že jej přesvědčil i její postup v opatrovnickém řízení, kde v
podáních ze dne 27. 1. 2016 a 3. 2. 2016 opakovaně uvedla, že je proti němu
vedeno trestní řízení v této trestní věci, a to přesto, že v dané době nebylo
vyhlášeno žádné pravomocné rozhodnutí, čímž poškozená a její právní zástupkyně
nerespektovaly zásadu presumpce neviny a diskreditovaly jej tak předem u
opatrovnického soudu i v očích nezletilé dcery. Namítl také, že doba, po kterou
se měl dopouštět jednání popsaného v rozsudku, je specifikována velmi obecně a
nesvědčí o tom, že by se ho měl dopustit po dobu 20 měsíců. Jsou tam popsány
pouze dvě události, ke kterým mělo dojít dne 30. 9. 2014 a pak dne 18. 2. 2014,
kdy toto druhé datum bylo upraveno až soudem, přičemž po celou dobu předchozího
řízení mu bylo kladeno za vinu jednání, ke kterému mělo dojít dne 12. 2. 2014.
Poukázal také na různě vymezenou dobu ukončení jeho jednání v usnesení o
zahájení trestního stíhání, v obžalobě a v rozsudku soudu I. stupně.
V další části dovolání pak obviněný podrobně uvedl, v čem shledává pochybení
soudů, která podle něj mají za následek nesprávné právní posouzení skutku. Konkrétně soud I. stupně, že ignoroval nebo nevzal v úvahu, že poškozená v
prvním trestním oznámení neuváděla a ani nebylo potvrzeno nebezpečné
pronásledování, ač důkazy v tomto trestním oznámení byly stejné, že lékařská
zpráva neodpovídá stavu popsanému poškozenou, plete si ve výpovědích levou a
pravou stranu údajného poranění, že žádná svědkyně z řad přítelkyň poškozené, z
nichž jednu v životě neviděl ač tvrdila, že se s ním zná, nepotvrdila, že by na
vlastní oči viděla modřiny či jiné následky na jejím těle po dni 18. 2. 2014,
že po tomto údajném napadení a údajném psychickém zhroucení v zaměstnání i doma
chybí omluvenky nebo pracovní neschopnost, nebo chybí lékařská zpráva o údajném
zhroucení, po kterém ji její partner podle svědecké výpovědi vezl k doktorce,
chybí fotografie nebo video včetně přesného data a hodiny potvrzující, že by
měl stát před domem či zaměstnáním poškozené a sledovat ji, nebylo zkoumáno,
zda SMS zprávy předložené poškozenou nebyly nějak upravovány, z nic
neříkajících fotografií předložených poškozenou, že ve většině není zřejmé kdy
byly pořízeny a kdo nebo čí končetiny jsou na nich zachyceny, že soud ignoroval
emaily z let 2014 až 2015, ve kterých je komunikace mezi nimi zcela normální,
pohodová, kdy často komunikaci poškozená začínala sama, což údajně zhroucená
oběť stalkingu nikdy nezapočne a v tomto období poškozená neměla ani snahu
podat soudu návrh na předběžné opatření ve vztahu k stalkingu z jeho strany, že
poškozená porušila rozsudek opatrovnického soudu a odmítala mu styk s dcerou,
porušovala dohody uzavřené i za účasti OSPOD, za což jím byla několikrát
napomínána, že si nezablokovala mobilní telefon, že měla dvě mobilní čísla a
jedno na pevnou linku, ale údajný stalking z jeho strany probíhal jen na jednom
čísle, přičemž pachatel stalkingu by oběť obtěžoval na všech číslech, rozsudek
soudu I. stupně, že je založen jen na nepřímých svědectvích a dojmech tohoto
soudu, výpovědi jeho svědků a svědků poškozené nebyly postaveny na roveň a
znalecký posudek na poškozenou je zcela v rozporu s tím, jak je sebevědomá a
suverénní. Odvolacímu soudu pak obviněný navíc vytýká, že mu neposkytl prostor
pro jeho vyjádření, když v rámci konečných návrhů udělil slovo jen jeho
obhájkyni, že ignoroval 130 emailů a provedení těchto důkazů považoval za
nadbytečné, ale v nich poškozená navzdory svým tvrzením o psychické újmě
komunikovala s ním normálně, dokonce i sama komunikaci začínala, navrhla
společnou účast na dětské akci a potvrdila nepravdivost svých tvrzení a takto
poklidná komunikace probíhá mezi nimi i v současné době, což je v rozporu s
jejím tvrzením o psychickém zhroucení se z jeho přítomnosti. Četnost jeho
volání a emailové komunikace, že přitom vznikla pouze z důvodu nekomunikace
poškozené s ním, kdy mu nesdělovala podstatné skutečnosti týkající se jejich
nezletilé dcery, nezvedala mu telefon, nereagovala na SMS zprávy a odmítala s
ním komunikovat i ohledně projednání rozvodu jejich manželství.
Neměl tak jinou
možnost a musel komunikovat s poškozenou, která si přitom sama diktovala a
určovala, kdy jí má telefonovat či psát, sama si určila, že jí má kontaktovat
na pracovní e-mail a tak logicky četla emaily ve svém zaměstnání. Za
nepochopitelné obviněný považuje, že pokud se poškozená cítila tak utlačovaná a
pronásledována, proč s ním vedla často tak dlouhý písemný dialog, protože
stalkingem pronásledovaná osoba nevede se stalkerem dialog, maximálně jen o
tom, aby toho zanechal nebo se obrátí na soud o ochranu formou předběžného
opatření, což se však v tomto případě nestalo. Za neprokázaný považuje obviněný
jeho úmysl, resp. motiv pro nebezpečné pronásledování poškozené, když nebylo
prokázáno, že by poškozenou dlouhodobě pronásledoval v úmyslu vzbudit v ní
důvodnou obavu o život nebo zdraví jí nebo osob blízkých. Soudy, že také
nehovoří o počtu a frekvenci zpráv, ale rozhodnutí postavily na jeho nadávkách
poškozené, což podle obviněného není stalking, není tak naplněna skutková
podstata nebezpečného pronásledování a maximálně lze věc posuzovat jako
občanskoprávní spor.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší zrušil rozhodnutí obou soudů a zprostil jej
obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř., nebo aby po zrušení rozhodnutí věc těmto
soudům přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Vyslovil také nesouhlas s
projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K dovolání obviněného se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího
státního zastupitelství. Za odpovídající uplatněnému důvodu dovolání podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považuje státní zástupkyně námitky obviněného o
nenaplnění znaků skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování podle §
354 odst. 1 tr. zákoníku, zejména pak jeho subjektivní stránky, jakož i námitku
ohledně řešení věci prostředky civilního práva, tedy o uplatnění zásady
subsidiarity trestní represe. Státní zástupkyně uvedla podrobně zákonné
předpoklady pro právní kvalifikaci jednání jako daný přečin s tím, že podle
skutkových zjištění soudů byla motivem obviněného ke kontaktování poškozené
jeho snaha obnovit zkrachovalý vztah a současně se jí pomstít za rozchod.
Jednoznačně se jednalo o intenzivní zásah do soukromí poškozené, kdy účelově
využíval svého postavení otce v bývalé rodině a poškozenou kontaktoval pod
záminkou zájmu o dceru. Z dokazování ale jednoznačně vyplynulo, že ve
skutečnosti ji kontaktoval proto, že se neustále dožadoval řešení jejich vztahu
a pokud v komunikaci s ní nebyl úspěšný, byl z toho emočně frustrovaný,
docházelo u něj k vybuzení agresivity, kterou pak ventiloval na poškozené tím,
že jí hrubě nadával, a dokonce ji opakovaně fyzicky napadl. Podle státní
zástupkyně tak obviněný zcela zřejmě nemá kritický náhled na své chování a
považuje se za morálně zdatnějšího jedince, který ze vztahu sám neodešel.
Zdůraznila, že poškozená se uzavřením manželství s obviněným nevzdala svého
práva na určitou míru soukromí a zejména práva na respektování své lidské
důstojnosti, které je povinen respektovat každý. Neúnosné zatěžování poškozené
neustálým kontaktováním, a to dokonce i v zaměstnání, kdy s ní obviněný
komunikoval útočným způsobem prostřednictvím výhrůžek a výčitek, tak podle
státní zástupkyně nepochybně muselo u poškozené vzbudit obavy předpokládané
ustanovením § 354 odst. 1 tr. zákoníku. Jednáni obviněného, že také svojí
intenzitou a dlouhodobostí překročilo hranice přestupku, vymklo se z běžného
rámce soukromoprávních vztahů a užití trestního práva jako ultima ratio bylo na
místě. Za námitky obviněného nespadající pod uplatněný důvod dovolání pak
státní zástupkyně považuje ty, kterými hodnotí provedené důkazy jinak než
soudy, přičemž neshledala ve věci extrémní rozpor a svévoli soudů, když jejich
skutková zjištění odpovídají provedeným důkazům. Pod uplatněný důvod dovolání,
že pak nelze zahrnout ani námitku zpochybňující úhradu nemajetkové újmy
poškozené. Státní zástupkyně proto navrhla, aby bylo dovolání obviněného jako
zjevně neopodstatněné odmítnuto v neveřejném zasedání podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř.
V replice k vyjádření státní zástupkyně obviněný uvedl, že tato pomíjí
skutečnosti, na které upozorňoval v průběhu celého trestního stíhání a
nejednalo se o žádný ex post stalking, ale o snahu dovolat se dodržování dohody
sjednané v manželské poradně ze strany poškozené, kdy byl za pomoci psycholožky
vypracován plán terapie, na kterou oba docházeli již od roku 2013 a měli
pokračovat i v roce 2014. Poškozená ale jemu i psycholožce zatajila své
milostné aféry s několika kolegy v zaměstnání, což náhodně zjistil, v řízení
také doložil a poškozená v řízení před soudem I. stupně pod tíhou důkazů také
doznala, že mu byla nevěrná. Důvodem kontaktování poškozené tak bylo řešení
jejich manželské krize, únos nezletilé dcery poškozenou a její matkou na
neznámé místo a následné nedodržování opatrovnického rozsudku upravujícího jeho
styk s dcerou. Orgány činné v trestním řízení, že po celou dobu bagatelizují a
skandálně přehlíží tento únos dcery poškozenou, obrátil se v souvislosti s ním
na Policii ČR i OSPOD, který v podstatě poškozenou přinutil dodržovat
komunikaci s ním. Na únos dcery, že by každý reagoval podobným způsobem a
nečekal by, zda a kdy se manželka ozve, aby jej informovala, kde se s dcerou
nachází, jak se jím daří atd. Celé řízení je tak podle obviněného ukázkou
charakteru poškozené, která vědomě uváděla nepravdu v otázce manželské krize a
zachovala se nemorálně, když mu byla nevěrná. Za nedoloženou považuje
dlouhodobost jeho domnělého jednání a za neprokázaný jeho úmysl, když nešlo o
pomstu z jeho strany, ale ze strany poškozené, která mu také vyhrožovala, že
jej zničí ve vztahu k dceři i v osobním a profesním životě, což také činila a
činí. Poukázal k tomu na jeho dva postupné vztahy s jinými ženami, které
poškozená kontaktovala s cílem pomluvit jej, a ženy pak vztah s ním ukončily.
Ve věci, že stojí proti sobě dva pohledy, kdy poškozená překrucuje skutečnost,
ale on čistě a jasně vyvrací skutkovou podstatu žalovaného trestného činu.
Zopakoval také některé své námitky uvedené v dovolání s tím, že na něm trvá.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací předně zjistil, že dovolání je podle § 265a
tr. ř. přípustné, že jej podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti
obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání
obviněného, které je v podstatě opakováním námitek uplatněných již v odvolání,
je zjevně neopodstatněné.
Obviněný podal dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Z tohoto ustanovení vyplývá, v kontextu s dalšími důvody dovolání
uvedenými v ustanovení § 265b tr. ř., že dovolání je opravným prostředkem
mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm.
Dovolání je určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí taxativně
vymezených v § 265a tr. ř. a Nejvyšší soud není další instancí přezkoumávající
skutkový stav v celé šíři. Podstata trestního řízení spočívá v řízení před
soudem I. stupně a případně, na základě odvolání jako řádného opravného
prostředku, před soudem odvolacím, a toto dvojinstanční řízení poskytuje
dostatečný prostor k uplatnění všech práv obviněného. Dovolání, jako mimořádný
opravný prostředek, proti již pravomocnému rozhodnutí soudu, není proto dalším
odvoláním a nelze v něm úspěšně namítat totéž a ve stejném rozsahu jako v
odvolání. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě pouze
závažných právních vad, v důsledku kterých napadené rozhodnutí nemůže obstát z
hlediska práva na spravedlivý proces.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu tak lze namítat, že skutek, jak byl
soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o
trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán
vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu zásadně nelze přezkoumávat a
hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené
rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost
hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž
tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně
právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního
stupně, případně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro
něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad,
které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné
hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá
přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové
okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah
konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího
důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu
podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení
obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž
dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit
bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení
má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních
požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se
rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany
základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být
respektována a chráněna v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz
např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04,
Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž
splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních
práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle
Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů
získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a
konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv
akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz např. nálezy
Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.). Z hlediska
skutkových zjištění je porušením práva na spravedlivý proces existence tzv.
extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými
skutkovými zjištěními, který je pak důvodem výjimečného zásahu Nejvyššího soudu
i do skutkových zjištění soudů nižších stupňů.
Takový extrémní rozpor ale dovolací soud v posuzované trestní věci neshledal.
Že se obviněný jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu
I. stupně dopustil, z provedených důkazů vyplývá a zejména z odůvodnění
rozhodnutí soudu I. stupně je zřejmý přesvědčivý vztah mezi provedenými důkazy,
učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že
soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6
tr. ř. a učinil skutková zjištění, která také dostatečně odůvodnil. Není úkolem
Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu
reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry.
Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s
jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak
nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a své hodnotící závěry jasně a
logicky vysvětlily. To, že se způsobem hodnocení provedených důkazů obviněný
nesouhlasí, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad
spravedlivého procesu ani zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění
neopodstatňuje.
K námitkám obviněného o neprovedení jím navržených důkazů Nejvyšší soud uvádí,
že není procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému, a je
regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže zejména skutečnost, k jejímuž
ověření nebo vyvrácení je navrhován, byla již v dosavadním řízení bez důvodných
pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. rozhodnutí Ústavního
soudu sp. zn. III. ÚS 386/07, IV. ÚS 691/06 a další). O takovou situaci se
nepochybně jednalo také v daném případě, kdy soud druhého stupně neshledal
žádná pochybení soudu prvního stupně stran úplnosti a správnost provedeného
dokazování a hodnocení důkazů a potvrdil také přiléhavost právní kvalifikace
jednání obviněného. Soud I. stupně v odůvodnění rozsudku také uvedl, že zamítl
návrhy na doplnění dokazování pro nadbytečnost. Odvolací soud se pak sice k
otázce navrhovaných 130 SMS zpráv v odůvodnění napadeného usnesení nevyjádřil,
ale je zcela zřejmé, že dokazování provedené soudem I. stupně považoval za
dostatečné a obviněný sám v dovolání uvedl, že provedení těchto důkazů
považoval odvolací soud za nadbytečné.
Uplatněnému důvodu dovolání neodpovídá ani čistě procesní námitka obviněného o
povaze plné moci udělené poškozenou její zmocněnkyni, z čeho pak dovozuje
neúčinnost jejich procesních úkonů v řízení. Nad rámec dovolání lze uvést, že
touto námitkou se zabýval soud odvolací a vypořádal se s ní způsobem, s nímž se
Nejvyšší soud ztotožnil. Totéž platí i o námitce obviněného, že mu odvolací
soud nedal v rozporu s ustanovením § 235 odst. 3 tr. ř. prostor vyjádřit se k
věci, když údajně v rámci konečných návrhů udělil slovo pouze jeho obhájkyni.
Při porušení procesních ustanovení je nutné přihlížet k významu porušeného
procesního práva, a zda v jeho důsledku řízení jako celek pozbylo charakter
spravedlivého procesu. Taková situace by ale v tomto případě nenastala, ani
pokud by došlo k porušení namítaného procesního práva. Jak navíc vyplývá z
protokolu o veřejném zasedání ze dne 19. 4. 2016 (viz č. l. 822 tr. spisu),
toto právo obviněnému upřeno nebylo, když v rámci konečných návrhů jako
poslední uvedl, že se připojuje k závěrečnému návrhu obhájkyně a sám učinil
návrh na způsob rozhodnutí odvolacího soudu.
Jako zásadní, pak obviněný uvedl námitku, že se soudy nevypořádaly s jeho
obhajobou a nedostály požadavkům zásady „in dubio pro reo“. Soud I. stupně, že
opírá své závěry o vině o důkazy, které se nevztahují k tomuto trestnímu řízení
a jsou tedy nepoužitelné. Konkrétně poukázal na část výroku o vině, podle které
poškozená musela vyhledat lékařské ošetření na 1. orthopedické klinice FN
Motol, ale o tom neexistuje žádná lékařská zpráva, když zpráva z této kliniky
je datována již dnem 12. 2. 2011, tedy je z období daleko před obdobím
vymezeným v rozsudku. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že podle výroku o vině po
fyzickém napadení ze strany obviněného dne 18. 2. 2014 poškozená vyhledala
lékařské ošetření na uvedené klinice FN Motol a také následujícího dne 19. 2.
2014 v Mediclinic, a.s. To obviněný nezpochybňuje, právě na základě zprávy
zdravotnického zařízení Mediclinic, a.s., ze dne 19. 2. 2014 soud I. stupně
upřesnil datum, kdy k fyzickému napadení došlo a rovněž ve skutku uvedená
zranění poškozené mají oporu právě v této zprávě. Sama poškozená sice
vypověděla, že téhož dne navštívila lékaře, což má ale zjevně vztah ke dni
následujícímu po napadení dne 18. 2. 2014. K návštěvě kliniky FN Motol se
nevyjádřila. Obě lékařské zprávy na č. l. 148 a 149 tr. spisu byly v průběhu
hlavního líčení provedeny jako listinný důkaz a je zřejmé, že soud I. stupně
opsal skutek z obžaloby, ale přehlédl datum lékařské zprávy kliniky FN Motol,
která je datována již dnem 12. 2. 2011, tedy je z období před obdobím vymezeným
ve skutku. Nejvyšší soud ale dospěl k závěru, že tato nedůslednost soudu I.
stupně nijak nezpochybňuje pro věc podstatnou skutečnost ohledně jednání
obviněného, že k předmětnému fyzickému napadení poškozené došlo dne 18. 2. 2014
a tedy ve skutku vymezeném časovém období. Samotná návštěva FN Motol
poškozenou, se ale přímo netýká jednání obviněného, popisuje pouze jednání
poškozené po napadení obviněným a nejde tak o případ, kdy by byl obviněný uznán
vinným jednáním nespadajícím do vymezeného časového období.
Pokud jde o námitku porušení zásady in dubio pro reo, Nejvyšší soud např. již v
usnesení ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, konstatoval: „Námitka
porušení zásady in dubio pro reo je námitkou procesněprávní, přičemž dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami
procesněprávního charakteru. Dovolání, které se opírá o dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve
věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných
skutečností podle norem hmotného práva, a nikoliv z hlediska procesních
předpisů.“
Obecně je zřejmé, že ve věci jde o důsledky především neuváženého jednání
obviněného i poškozené, když po krátkém několikaměsíčním vztahu poškozená
otěhotněla, a situaci narození dcery v prosinci 2008 se, jistě v dobrém úmyslu,
rozhodli vyřešit uzavřením manželství. Protože vzhledem ke krátkodobé známosti
dostatečně po všech stránkách neznali jeden druhého, brzy mezi nimi začalo
docházet k rozporům, které zjevně pramenily zejména z jejich rozdílného názoru
na roli muže a ženy v rodině. Nejvyššímu soudu nepřísluší hodnotit míru
zavinění obviněného a poškozené na rozvratu jejich vztahu a manželství, lze ale
uvést, že každý z nich má na tom svůj podíl viny, byť jej oni sami shledávají
výlučně nebo zejména na té druhé straně. Především oni sami ale musí mít zájem
a vůli vzájemně se domluvit a vyřešit své problémy tak, aby to vyhovovalo zájmu
jich samotných, ale také zájmu toho druhého a zejména pak zájmu dítěte. To
vyžaduje především schopnost ke kompromisu, sebereflexi a úctu k partnerovi.
Pokud každý z nich bude trvat na tom, že pouze jeho názor je ten jediný
správný, že pouze ten druhý je špatný, pokud si nikdo z nich nepřipustí svůj
podíl viny a bez emocí se alespoň nepokusí pochopit důvody a pohnutky jednání
druhého partnera, žádný státní orgán jejich problémy zcela nevyřeší. Může jím v
tom být pouze nápomocen. Pro takový přístup k problému není při obojstranné
vůli nikdy pozdě. Bez ohledu na příčiny konfliktního vztahu obviněného a
poškozené ale nelze připustit, aby si jedna strana sporu vynucovala spolupráci
druhé strany způsobem, jak to v tomto případě činil podle zjištění soudů
obviněný, jehož jednání vůči poškozené se dostalo až do konfliktu s trestním
zákoníkem.
Uplatněnému důvodu dovolání odpovídají pouze námitky obviněného o nenaplnění
formálního znaku dlouhodobosti pronásledování a subjektivní stránky skutkové
podstaty přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c),
d) tr. zákoníku, a také námitka ohledně občanskoprávní povahy věci, tedy
aplikace zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v ustanovení § 12 odst.
2 tr. zákoníku.
Uvedeného přečinu se obviněný podle tzv. právní věty rozsudku dopustil tím, že
jiného (poškozenou) dlouhodobě pronásledoval tím, že vyhledával jeho osobní
blízkost a sledoval ho, vytrvale ho prostřednictvím prostředků elektronických
komunikací písemně nebo jinak kontaktoval a omezoval jej v jeho obvyklém
způsobu života, kdy toto jednání je způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o
jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých.
Objektem přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 tr. zákoníku je zájem
na ochraně nerušeného mezilidského soužití a s tím souvisejících práv (osobní
svoboda, integrita). Objektivní stránku tohoto přečinu představuje jednání
spočívající v dlouhodobém pronásledování prováděné taxativně vymezenými
formami, které jsou způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu o jeho život nebo
zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Společným všem těmto formám
jednání je záměr jiného obtěžovat tak intenzivně, že to již ohrožuje jeho
psychickou a v některých případech i fyzickou integritu.
Dlouhodobostí je u trestného činu nebezpečného pronásledování třeba rozumět
přinejmenším několik vynucených kontaktů nebo pokusů o ně, které zároveň musí
být způsobilé v poškozeném vyvolat důvodnou obavu. Ojedinělé nebo náhodné
projevy, byť jinak nežádoucího chování, tyto požadavky nesplňují. Zpravidla se
bude tedy jednat o soustavně, vytrvale, tvrdošíjně a systematicky prováděná
jednání, vybočující z běžných norem chování, které mohou v některých případech
i nebezpečně gradovat. Pokud se obviněný jednání, jímž byl uznán vinným,
dopouštěl v období od února 2014 do 5. 9. 2015, tedy po dobu přesahující 1?
roku, byl zjevně znak dlouhodobosti naplněn. Nic na tom nemění námitka
obviněného, že ve výroku o vině, který považuje za obecný, jsou uvedeny pouze
dvě události. Na jeho jednání je totiž třeba nahlížet jako na celek, do kterého
patří i ve skutku uvedené, že poškozenou neustále mnohokrát denně kontaktoval
telefonicky, SMS zprávami i prostřednictvím sítě Whats App. Z hlediska
obviněným uváděné změny časového údaje události, jež se odehrála dne 18. 2.
2014, pak nejde o nic výjimečného, že s ohledem na výsledky dokazování soud
oproti obžalobě tyto údaje upřesní a rozhodně to nemá žádný vliv na právní
posouzení skutku nebo výrok o vině. Ostatně ani obviněný k tomu nic dalšího
nenamítá.
Pokud obviněný namítá, že se žádného takového jednání (pozn. myšleno zřejmě
nebezpečné pronásledování) vůči poškozené nedopustil a nebylo prokázáno, že by
jí jakkoliv fyzicky ublížil, jde opět předně o nepřípustnou námitku proti
skutkovým zjištěním. Pokud tato námitka směřuje proti právnímu posouzení skutku
tím, že poškozené nezpůsobil ublížení na zdraví, je zjevně neopodstatněná,
protože způsobení ublížení na zdraví není znakem skutkové podstaty přečinu
nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 tr. zákoníku. Musí jít ale o
jednání, které je objektivně způsobilé vzbudit danou důvodnou obavu, aniž je
ovšem nutné takovou důvodnou obavu u poškozené osoby skutečně vyvolat. Typicky
se tak děje vyhrožováním, které je sice popsáno ve skutku, ale soudy to
nezohlednily v právní kvalifikaci rovněž podle § 354 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku. Děje se tak ale i dalšími způsoby jednání, kterými již obviněný byl
uznán vinným. Spáchání přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. l
tr. zákoníku není podmíněno tím, že život nebo zdraví poškozeného, případně
jemu blízkých osob, jsou reálně ohroženy v tom smyslu, že pachatel hodlá
poškozeného nebo jemu blízké osoby fyzicky napadnout, zranit či dokonce usmrtit.
Všem v zákoně předvídaným a taxativně vyjmenovaným formám dlouhodobého
pronásledování je společný požadavek, aby toto jednání bylo způsobilé vzbudit v
poškozené osobě důvodnou obavu o její život nebo zdraví nebo o život a zdraví
osob jí blízkých. Důvodnou obavou se zde rozumí obava objektivně způsobilá
vyvolat vyšší stupeň obav, úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, kterým
je na poškozeného působeno, přičemž však není nutné, jak již bylo výše uvedeno,
aby takový pocit v poškozeném skutečně vyvolala. Důvodná obava nemusí
vzniknout, její vznik však musí být reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit
povahu a závažnost vyhrožování, vyhledávání osobní blízkosti, sledování,
kontaktování či omezování v obvyklém způsobu života, jelikož je třeba odlišit
nebezpečné pronásledování od projevů, při kterých bylo sice použito např.
silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažného nešlo (viz např. rozhodnutí
publikovaná pod č. 38/1971-II. a č. 21/2011 Sb. rozh. tr.). Existence této
obavy v důsledku jednání obviněného, vyplývá z výpovědi poškozené B. K., která
byla z celé situace psychicky vyčerpaná a měla zejména strach o dceru, ale také
z výpovědí svědkyň citovaných v odůvodnění rozsudku, a ze znaleckého posudku k
osobě poškozené (odvětví psychiatrie), podle jehož závěrů došlo v souvislosti s
jednáním obviněného u poškozené k rozvoji depresivního syndromu a prožité
události měly na ni traumatizující vliv.
S důvodností obavy souvisí m. j. omezování v obvyklém způsobu života. Jde o
takové omezení dosavadního života poškozeného, ke kterému dojde proti jeho vůli
nežádoucími zásahy pachatele do sféry jeho osobního, rodinného, ale i
profesního života, může jít o omezení v rovině zájmové, kulturní, sportovní
apod. Rozhodující přitom bude i v těchto souvislostech vždy hledisko
subjektivně pociťované újmy poškozeného, byť určitým způsobem objektivizované,
nikoli tedy hodnocení podle jakéhosi „zprůměrovaného“ obvyklého způsobu života
(v podrobnostech viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421.
Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3291 až 3299). O tom, že
poškozená jednání obviněného skutečně pociťovala jako omezování v obvyklém
způsobu života, svědčí jak její výpověď, tak i svědecké výpovědi.
Obviněný v souladu s uplatněným důvodem dovolání také namítá, že nebyl prokázán
jeho úmysl a motiv pro nebezpečné pronásledování, když nebylo prokázáno, že by
poškozenou dlouhodobě pronásledoval v úmyslu vzbudit v ní danou důvodnou obavu.
Ani s touto námitkou ohledně zavinění se Nejvyšší soud neztotožnil a považuje
ji za zjevně neopodstatněnou. Pokud jde o motiv jednání obviněného, ten není
znakem skutkové podstaty přečinu, jímž byl uznán vinným. Oba soudy se ale
motivem jednání obviněného zabývaly a dospěly ke shodnému závěru, že jím byla
snaha obviněného dosáhnout návratu poškozené a obnovení jejich vztahu, ale
také, že jí chtěl ublížit a pokořit ji. Obviněný s tím nesouhlasí a za důvod
svého jednání označuje únos dcery poškozenou a její nekomunikaci, kdy on ale za
dané situace s ní komunikovat musel. I když Nejvyšší soud chápe složitost
situace, ve které se obviněný nacházel a jeho snahu vyřešit ji, obsah jeho
projevů vůči poškozené ale potvrzuje správnost závěrů soudu o jeho motivaci,
byť součástí jeho motivu byl i jím tvrzený zájem o dceru.
Pokud jde o subjektivní stránku, přečin nebezpečného pronásledování je úmyslný
trestný čin. Podle § 15 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže
pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem
chráněný takovým zákonem [úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení
způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální –
nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Srozuměním se rozumí i
smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit
nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (§ 15 odst. 2 tr. zákoníku).
Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní
stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a
na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke
spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i
jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy
podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti
subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností
objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na
vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním
zákonem.
Soudy se konkrétně k otázce formy zavinění na straně obviněného nevyjádřily. S
ohledem na výše uvedené obecné úvahy o zjišťování zavinění je ale zřejmé, že
také subjektivní stránka daného přečinu byla naplněna, a to formou přímého
úmyslu. Je-li forma zavinění zjišťována na základě všech okolností případu, za
kterých ke spáchání trestného činu došlo, včetně chování pachatele, již samotná
motivace jednání obviněného svědčí o tom, že jednal v přímém úmyslu, protože
chtěl s poškozenou komunikovat, a proto také jednal způsobem uvedeným ve výroku
o vině. Pokud pak obviněný namítá neexistenci zavinění konkrétně pouze k tomu,
že by poškozenou dlouhodobě pronásledoval v úmyslu vzbudit v ní danou důvodnou
obavu ve smyslu ustanovení § 354 odst. 1 tr. zákoníku, souvisí tato obava s
objektem tohoto trestného činu (zákonem chráněným zájmem), kterým je vedle
nerušeného lidského soužití, osobní svobody a soukromí jedince, také jeho
tělesná a duševní integrita. Obviněný ve své výpovědi popírá, že by poškozená
utrpěla v důsledku jeho jednání psychickou újmu, jak ale bylo již výše uvedeno,
vznik takového následku není nutný a postačí, že jeho jednání bylo způsobilé
vzbudit v poškozené osobě pouze důvodnou obavu o její život nebo zdraví nebo o
život a zdraví osob jí blízkých. Vzhledem k hrubým výrazům používaným v jeho
komunikaci s poškozenou, a také vzhledem k jeho vyhrožování, že poškozenou
zničí, připraví o dítě, dostane do Bohnic, a to navíc v situaci, kdy již z
minulosti věděl o jejích psychických problémech souvisejících s jejich
konfliktním soužitím, v důsledku kterých poškozená také vyhledala pomoc
psycholožky, si obviněný byl nejen vědom možnosti vyvolání dané důvodné obavy u
poškozené, ale vyvolat ji také chtěl, protože to byl prostředek jeho nátlaku na
poškozenou, aby se podřídila jeho požadavku. Přitom obecně z hlediska zavinění
lze poznamenat, že u přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 tr.
zákoníku postačí i zavinění v nepřímém úmyslu, i když takové případy jsou spíš
ojedinělé.
Pokud jde o námitku obviněného J. K. o občanskoprávní povaze sporu a nikoliv
trestní, tato se vztahuje k aplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Trestným činem
je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon
označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1
tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje
všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je
však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady
subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž
trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze
uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje
uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost
činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z
hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12
odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale
je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného
trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění
kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním
znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin,
který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně
uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice
trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové
podstaty (viz Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn
301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Jednání obviněného, s ohledem na dobu páchání a intenzitu zásahu do práv
poškozené, nelze označit za málo společensky škodlivý, nijak se také nevymyká z
obvyklých případů této trestné činnosti, ale naopak je zcela typický. Dosahuje
proto potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní
odpovědnosti trestného činu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1
písm. b), c) a d) tr. zákoníku.
Na základě uvedených důvodů Nejvyšší soud, když ve věci nezjistil namítaný
extrémní rozpor a shledal, že z hlediska v dovolání uplatněných hmotně právních
námitek napadené rozhodnutí nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku,
dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. prosince 2016
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu