Dále obviněný namítl, že rozhodnutí spočívá ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení, pokud jde o skutky pod body 2/ a 6/ napadeného rozsudku.
Odvolacímu soudu vytkl, že podle těch částí výroku o vině, které se ho týkají,
měly být společnosti C., a. s., vyplaceny nárokované odpočty DPH v částkách tam
uvedených. Tyto části výroku rozsudku odpovídají současnému znění ustanovení §
148 odst. 2 tr. zák., tj. má jít o typické vylákání výhody na některou z
povinných plateb. V době údajného spáchání trestné činnosti však nebyla tato
skutková podstata v trestním zákoně zahrnuta. Dovolatel tvrdí, že v souladu s
existující judikaturou Nejvyššího soudu (kterou blíže nespecifikuje) mohlo jít
pouze o trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. při splnění odlišných podmínek
pro naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu. Při použití nového znění
zákona by se jednalo o trestný čin podle § 148 odst. 2 tr. zák., jednání by
však nemohlo být kvalifikováno podle § 148 odst. 1 tr. zák. Dále obviněný
uvedl, že v jednotlivých výrocích rozsudku musí být srozumitelně a
nezaměnitelně popsán skutek a z výroků musí vyplývat všechny znaky dané
skutkové podstaty. Přitom namítl, že z jednotlivých výroků napadeného rozsudku
nelze dovodit zkrácení daně podle § 148 odst 1 tr. zák. Údaj o uzavření
fiktivních smluv je podle dovolatele nesrozumitelný a objektivně v rozporu s
provedeným dokazováním, neboť bylo prokázáno, že smlouvy byly uzavřeny a
existují. Dále není podle obviněného specifikováno, do jakého účetnictví
obvinění faktury zahrnuli, a také není uvedeno, kteří obvinění zahrnuli faktury
do účetnictví. Podle obviněného tak skutek neobsahuje žádný ze základních znaků
skutkové podstaty trestného činu podle § 148 odst. 1 tr. zák., neboť v popisu
skutku absentuje objektivní stránka trestného činu, tj. zkrácení daně, a z toho
důvodu nelze hovořit ani o vymezení subjektivní stránky trestného činu.
Námitkami opírajícími se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
obviněný poukázal na čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod, podle
něhož má být záležitost projednána v přiměřené lhůtě. Dále citoval znění
ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. (v textu dovolání nepřesně citováno
pouze ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř.). Připomenul, že ke skutkům došlo v roce
1994, přičemž stát o nich téměř od počátku věděl prostřednictvím informací a
zjištění, které měly k dispozici příslušné finanční úřady, které jsou povinny v
případě podezření podat trestní oznámení. Případy byly podle něj šetřeny mnohem
dříve, než bylo zahájeno trestní řízení. Vzhledem k tomu, že ke skutku mělo
dojít v roce 1994, je podle názoru obviněného doba samotného trestního stíhání,
jemuž předcházelo šetření, zcela nepřiměřená a trestní stíhání mělo být
zastaveno.
Obviněný M. P. z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
napadený rozsudek ve výrocích o jeho vině i trestu, zrušil i vadné řízení,
které mu předcházelo, a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl, a dále nařídil, aby soud prvního stupně věc
projednal a rozhodl v jiném složení senátu. Požádal, aby dovolání bylo
projednáno ve veřejném zasedání a nesouhlasil s projednáním dovolání v
neveřejném zasedání.
Obviněný JUDr. M. J. ve svém dovolání namítl, že soudy
obou stupňů nesprávně právně posoudily skutek, když dovodily, že naplnil znaky
trestného činu podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák., přestože skutek není trestným
činem. Uvedený trestný čin je trestným činem úmyslným a úmysl pachatele se musí
vztahovat i na to, že daň nebo jiná povinná dávka je zkracována. Subjektivní
stránku je nutno prokazovat stejně jako každý jiný znak skutkové podstaty, což
se podle dovolatele nestalo. Nepochybné je pouze to, že smlouvu podepsal,
přičemž nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že tak učinil v dobré víře jako jeden z
jednatelů společnosti, neboť smlouva obsahovala všechny náležitosti
zprostředkovatelské smlouvy podle obchodního zákoníku. Podle obviněného neměl
odvolací soud žádnou oporu v provedeném dokazování pro svůj závěr o přímém
úmyslu na straně obviněného. Ze zjištění odvolacího soudu, že podepsal i
přiznání k dani za předmětné období, není podle obviněného možné dovodit, že by
při podpisu smlouvy jednal v úmyslu neoprávněně získat nadměrný odpočet DPH.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud po zrušení napadeného
rozhodnutí sám rozhodl o jeho zproštění obžaloby, aniž by uvedl, podle kterého
z důvodů uvedených v ustanovení § 226 tr. ř. by tak mělo být učiněno. Obviněný
souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší státní
zástupkyně se k dovoláním obviněných vyjádřila takto:
K dovolání obviněného V.
R. uvedla, že obviněný opírá formálně své dovolání o ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. a stručně v něm namítá, že jeho jednáním nebyla naplněna
skutková podstata trestného činu podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. v platném
znění, ani jiného trestného činu. Podle obviněného nebyla naplněna ani
subjektivní stránka trestného činu. Tyto námitky přes jejich stručnost lze
podle názoru nejvyšší státní zástupkyně podřadit pod uplatněný dovolací důvod.
Námitky směřující proti právní kvalifikaci lze částečně považovat za důvodné,
avšak v žádném případě se nejedná o situaci, kdy by skutek nenaplňoval zákonné
znaky žádného trestného činu. Podle nejvyšší státní zástupkyně podstata jednání
obviněného V. R. spočívala v tom, že jako zástupce společnosti R. S. S.
uzavíral s dalšími subjekty fiktivní smlouvy a vystavoval fiktivní faktury,
které další obvinění zahrnovali do účetnictví svých společností a u příslušných
finančních úřadů nárokovali odpočty DPH, které jim v některých případech byly
vyplaceny. Takovým jednáním byla získána daňová výhoda, resp. jednání
obviněných alespoň k jejímu získání směřovalo, a skutek tak měl být podle
názoru nejvyšší státní zástupkyně posouzen jako pokračující trestný čin
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2, 4 tr.
zák. v platném znění. V tomto směru odkázala též na své vyjádření k dovoláním
obviněných T. P. a M. P. a JUDr. M. J. ze dne 7. 2. 2007. Setrvala na
stanovisku uvedeném v tomto vyjádření, podle něhož tato otázka nemá praktický
dopad na postavení obviněných a nejde ani o spornou právní otázku, jejíž řešení
by si vyžadovalo judikatorního rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky.
Dále uvedla, že námitka absence subjektivní stránky trestného činu není
důvodná. Obviněný V. R. jako osoba, jejíž podnikatelské aktivity na území
České republiky byly podle zjištění odvolacího soudu „nicotné“ (str. 27
napadeného rozsudku), opakovaně uzavíral smlouvy a vystavoval daňové doklady
týkající se zdanitelných plnění v hodnotě řádově desítek milionů korun. Ze
samotné povahy tohoto jednání jednoznačně vyplývá, že ze strany obviněného
muselo jít o úmyslné jednání.
V závěru vyjádření nejvyšší státní zástupkyně
navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky odmítl dovolání obviněného V. R.
podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť je zcela zřejmé, že projednání
dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má
být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
Současně navrhla, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o dovolání v neveřejném
zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Souhlasila
podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i
pro případ jakéhokoliv jiného rozhodnutí nežli výše navrhovaného rozhodnutí.
K
dovolání obviněného T. P. a jeho námitkám proti právní kvalifikaci skutku
nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že dovolateli je nutno.do určité míry
přisvědčit v tom, že existuje rozpor mezi tzv. skutkovou větou napadeného
rozsudku a odůvodněním rozhodnutí (a také právní větou, což dovolatel výslovně
nezmiňuje) ohledně otázky, zda jednání obviněných naplňovalo v základní
skutkové podstatě znaky trestného činu podle § 148 odst. 1 nebo podle § 148
odst. 2 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Odvolací soud jednání
dovolatele a dalších obviněných kvalifikoval podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. v
platném znění, přičemž v odůvodnění rozsudku na str. 32 na podporu této právní
kvalifikace mj. konstatoval: „V důsledku jednání obviněných byla jimi řízeným
společnostem vyměřena nižší daň, popř. uplatnili nadměrný odpočet daně z
přidané hodnoty. Za vylákání daňové výhody podle § 148 odst. 2 tr. zák. nelze
považovat pouhé neoprávněné snížení skutečně existující daňové povinnosti”. Z
tzv. skutkových vět týkajících se dovolatele pod body 2/ a 3/ výroku o vině
však jednoznačně vyplývá, že v případě uvedeném pod bodem 2/ výroku o vině
napadeného rozsudku byl vyplacen nárokovaný odpočet DPH ve výši 6 900 000,- Kč,
a že jednání obviněných popsané pod bodem 3/ výroku o vině téhož rozsudku
směřovalo k získání nadměrného odpočtu DPH ve stejné výši, ten však vyplacen
nebyl. Ve skutkové větě pod bodem 6/ výroku o vině se poněkud nejasně uvádí, že
nárokovaný odpočet DPH byl finančním úřadem uznán, přičemž však odvolací soud v
odůvodnění rozhodnutí blíže nevysvětluje modifikaci popisu tohoto dílčího útoku
oproti rozsudku soudu prvního stupně, v němž bylo uvedeno, že odpočet DPH ve
výši 16 500 000,- Kč byl finančním úřadem vyplacen. Podle názoru nejvyšší
státní zástupkyně popis skutku minimálně pod body 2/ a 3/ výroku o vině
napadeného rozsudku odpovídá právní kvalifikaci skutku podle § 148 odst. 2, 4
tr. zák. v platném znění, nikoli právní kvalifikaci použité odvolacím soudem.
Dalším námitkám dovolatele však podle názoru nejvyšší státní zástupkyně nelze
přisvědčit. Je skutečností, že právní úprava platná v době spáchání trestné
činnosti (trestní zákon, ve znění zák. č. 290/1993 Sb.) neobsahovala ustanovení
§ 148 odst. 2 tr. zák. v nyní platném znění, a že rozhodovací praxe v té době
do určité míry kolísala v otázce, zda jednání spočívající ve vylákání výhody na
některé z povinných plateb (již tehdy se typicky jednalo o neoprávněné vylákání
nadměrného odpočtu DPH) má být postihováno jako trestný čin podvodu podle § 250
tr. zák. nebo jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §
148 tr. zák. v tehdy platném znění. Tato problematika však byla ještě před
novelou trestního zákona provedenou k 1. 1. 1998 řešena rozhodnutím Nejvyššího
soudu České republiky, které bylo zveřejněno pod č. 45/1997 Sb. rozh. tr. Podle
tohoto judikátu je takové jednání trestným činem podvodu pouze tehdy, jestliže
pachatel podnikatelskou činnost, která má povahu zdanitelného plnění, u něhož
je uplatňována daň na vstupu, pouze předstíral. Jestliže však podnikatelskou
činností pachatele vznikla zákonná povinnost platit, resp. přiznat daň, avšak
on nepravdivými nebo zkreslenými údaji daňové řízení ovlivnil tak, že zkrátil
daň, popř. dosáhl toho, aby mu byla vyplacena částka za nadměrný odpočet daně,
šlo o jednání, které mělo znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a
podobné dávky, který je k trestnému činu podvodu ve vztahu speciality. K tomu
nejvyšší státní zástupkyně dodala, že argumentace dovolatele není přiléhavá ani
v té části, v níž tvrdil, že zatímco v případě podvodu je třeba pachateli
prokázat vědomí o tom, že jiný jednal v omylu, který byl pachatelem způsoben
nebo o něm aspoň věděl, u trestného činu podle § 148 odst. 1 (a odst. 2) tr.
zák. postačí, aby pachatel způsobil, že daň byla vyměřena nesprávně, tedy
zkreslil nějakým způsobem podklady sloužící k vyměření daně. Jestliže totiž
pachatel úmyslně zkresluje podklady sloužící k vyměření daně, pak logicky jeho
úmysl současně směřuje k okolnosti, že pracovník daňového orgánu rozhodující o
vyměření daně bude jednat v omylu. Dovolateli tedy v žádném případě nelze
přisvědčit v tom, že před 1. 1. 1998 bylo vylákání výhody na dani postižitelné
výlučně jako trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. Zmínila též okolnost, že
soudy obou stupňů nebyla nijak zpochybněna skutečnost, že obvinění
podnikatelskou činnost skutečně provozovali, když soud prvního stupně je nadto
označil za „osoby v podnikání nadmíru úspěšné“ a odvolací soud konstatoval, že
„vedle předmětných faktur obžalovaní uplatnili v daňových přiznáních i položky
vycházející z dalších, v rozsudku neřešených faktur“.
Nejvyšší státní
zástupkyně uzavřela, že jednání spočívající v neoprávněném vylákání nadměrného
odpočtu DPH bylo i podle právní úpravy platné v době spáchání skutků
postižitelné jako delikt daňový a že by byla na místě právní kvalifikace skutku
jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 odst.
1, 3 tr. zák., ve znění zák. č. 290/1993 Sb. Kvalifikované skutkové podstatě
podle § 148 odst. 3 tr. zák., ve znění zák. č. 290/1993 Sb., jejímž zákonným
znakem bylo způsobení škody velkého rozsahu, koresponduje kvalifikovaná
skutková podstata trestného činu podle § 148 odst. 4 tr. zák., ve znění platném
v době rozhodování soudů, tj. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Obě citovaná
ustanovení trestního zákona stanoví naprosto shodnou výměru trestu odnětí
svobody, novější zákon však pro pachatele výrazně příznivějším způsobem
vymezuje spodní hranici škody velkého rozsahu. Vzhledem k ustanovení § 16 odst.
1 tr. zák. bylo proto jednání obviněných správně posuzováno podle trestního
zákona ve znění zák. č. 265/2001 Sb.
Další námitku obviněného, že nebyl
statutárním orgánem společnosti O., s. r. o., považuje za bezpředmětnou.
Trestné činy podle § 148 odst. 1 tr. zák. v dříve i nyní platném znění stejně
jako trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. nejsou trestnými činy s omezeným
okruhem pachatelů (§ 90 odst. 1, 2 tr. zák.) a těchto trestných činů se může
dopustit kdokoli, tedy např. i fyzická osoba, která není ve formálním vztahu k
právnické osobě, která neoprávněně získává daňovou výhodu nebo jejíž daňová
povinnost je zkracována.
Argumentace týkající se dobrovolného upuštění od
pokusu trestného činu směřuje primárně do skutkové oblasti, neboť dovolatel
svoje úvahy odvíjí od skutkového tvrzení, které soudy neakceptovaly, a to, že
obvinění vydali zákaz zaúčtování sporné faktury. Dovolatel v této souvislosti
ostatně výslovně odkazuje na procesní, nikoli hmotně právní ustanovení § 2
odst. 6 tr. ř. a na procesní zásadu in dubio pro reo. Námitky směřující do
oblasti skutkových zjištění však obsahově neodpovídají formálně deklarovanému
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a k této části
dovolacích námitek nelze proto při rozhodování o dovolání přihlížet.
K
dovolání obviněného M. P. uvedla, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
b) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod
nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v
původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně
namítnuta. Námitky obviněného nemohou obstát již z toho důvodu, že vyloučení
soudce se při uplatnění tohoto dovolacího důvodu musí týkat orgánu, který
rozhodl ve věci samé; jde tedy o situace, kdy vyloučený soud (soudce) vydal
rozhodnutí, jež bylo poté napadeno dovoláním. Všechny námitky dovolatele však
směřují vůči soudcům, resp. přísedícím, kteří byli ve věci činní u soudu
prvního stupně. Rozsudek soudu prvního stupně však byl na základě odvolání
všech obviněných a státního zástupce zrušen v celém rozsahu. Obviněný nenamítl
žádné důvody vyloučení soudců Vrchního soudu v Praz
e, kteří ve věci rozhodli. Dodala, že po věcné stránce lze ve stručnosti uvést,
že z vykonávání úkonů trestního řízení podle § 30 odst. 1 tr. ř. je vyloučen
mj. soudce nebo přísedící, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k
projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům,
zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v
trestním řízení, nemůže nestranně rozhodovat. Aby byly splněny podmínky tohoto
ustanovení, musí jít o osobní a konkrétní vztah soudce nebo přísedícího k věci
nebo k osobám uvedeným v ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř., který vzbuzuje
pochybnosti o schopnosti soudce nebo přísedícího objektivně rozhodovat. Z
okolností uváděných dovolatelem žádný takový vztah soudců a přísedících k
projednávané věci nebo k osobě obviněného M. P. absolutně nevyplývá. Samotná
příslušnost soudce - přísedícího k Policii České republiky, pokud nebyl činný v
přípravném řízení v projednávané trestní věci, nezakládá důvody jeho vyloučení
podle § 30 odst. 1 ani podle § 30 odst. 2 tr. ř. Obviněný navíc uvádí
okolnosti, které mu musely být přinejmenším zčásti známy již před rozhodnutím
soudu druhého stupně, když poukazuje např. na zprávu ČTK z 8. 2. 2006. Námitky
uplatněné dovolatelem v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b)
tr. ř. proto nejvyšší státní zástupkyně považuje za zjevně nedůvodné.
Obviněný
M. P. na základě důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl
nesprávnost použité právní kvalifikace skutku podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák.,
ve znění zák. č. 265/2001 Sb. a poukázal na nesoulad obsahu skutkových vět s
použitou právní kvalifikací. V této části dovolání jde o námitky obsahově
shodné s námitkami spoluobviněného T. P., a proto v této souvislosti pro
stručnost odkázala na obsah vyjádření k dovolání tohoto obviněného. Další
námitky nepovažuje za důvodné. Pokud obviněný M. P. brojí proti použití výrazu
„fiktivní smlouvy“, pak z kontextu tzv. skutkových vět a odůvodnění soudního
rozhodnutí je naprosto zřejmé, že fiktivnost smluv spočívala v tom, že na
jejich podkladě nedošlo k žádným reálným pohybům peněz a zboží nebo služeb.
(Nikoli tedy snad v tom, že by smlouvy v listinné podobě neexistovaly.) Taktéž
je nepochybné, že faktury logicky musely být zařazeny do účetnictví těch
společností, jejichž jménem obvinění uplatňovali nárok na odpočet DPH.
Nejvyšší státní zástupkyně dále uvedla, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. e) tr. ř. je dán v případě, že trestní stíhání bylo zahájeno nebo v něm
bylo pokračováno, ačkoli byl dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního
stíhání podle § 11 odst. 1 tr. ř. Dovolatel v této souvislosti cituje
ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně
základních práv a svobod (dále jen „Úmluva“) a poukazuje na délku trestního
stíhání. Podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. je trestní stíhání nepřípustné,
stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
Podmínky, za kterých je stát povinen trestní stíhání nezahajovat nebo v něm
nepokračovat, při tom musí být v mezinárodní smlouvě stanoveny výslovně a
jednoznačně. Dovolatelem citované ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy sice jako
součást práva na spravedlivý proces stanoví, že každý má právo na to, aby jeho
záležitost byla projednána v přiměřené lhůtě, nestanoví však, že by porušení
tohoto práva bylo sankcionováno povinností státu trestní stíhání zastavit. Ani
Evropský soud pro lidská práva v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil z čl. 6
Úmluvy nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě
zastavení řízení. Závěr, že by nepřiměřená délka trestního řízení byla důvodem
nepřípustnosti trestního stíhání, nelze dovodit ani z žádné jiné mezinárodní
smlouvy, kterou je Česká republika vázána. Námitky nepřípustnosti trestního
stíhání jsou proto zjevně nedůvodné.
Obviněný JUDr. M. J. podle názoru
nejvyšší státní zástupkyně v podstatě namítá absenci úmyslného zavinění, tj.
subjektivní stránky trestného činu. Uvedla, že závěr o existenci úmyslného
zavinění na straně pachatele je závěrem právním, který se musí opírat o
skutečnosti zjištěné provedeným dokazováním stejně jako závěr o existenci
kteréhokoli jiného formálního znaku trestného činu. Při posuzování důvodnosti
námitky je při tom třeba vycházet ze skutkových okolností vylíčených v tzv.
skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí; pokud tedy dovolatel namítá,
že nebyla vyvrácena jeho obhajoba a prezentuje vlastní verzi okolností
vyplývajících z provedeného dokazování, jde již o námitky skutkového
charakteru, které formálně neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále poukázala na to, že v tzv. skutkové větě
rozsudku je výslovně uvedeno, že obvinění jednali „v úmyslu získat neoprávněně
odpočet DPH”; úmysl obviněných vyplývá též ze zjištění, že uzavírali smlouvy
fiktivní, tj. smlouvy, které „byly uzavírány již s vědomím, že jejich účel
naplněn nebude, nebyly uzavřeny vážně” (str. 31 rozhodnutí odvolacího soudu).
Uzavírání takových smluv a následné zařazení faktur souvisejících s těmito
smlouvami do účetnictví společností prakticky nemohlo mít žádný jiný smysl
nežli ovlivnění rozsahu daňové povinnosti, popř. získání nároku na vyplacení
nadměrného odpočtu DPH obviněnými. Z hlediska trestní odpovědnosti obviněných
je při tom rozhodující, že na základě smluv nebyla a neměla být provedena žádná
reálná zdanitelná plnění; okolnost, že smlouvy údajně měly všechny formální
náležitosti stanovené obchodním zákoníkem, je z hlediska trestní odpovědnosti
obviněných bez významu. Nejvyšší státní zástupkyně z těchto považuje dovolací
námitky obviněného JUDr. M. J. za nedůvodné.
Nejvyšší státní zástupkyně ve
svém vyjádření k dovoláním obviněných učinila souhrnný závěr, že ze všech
námitek uplatněných obviněnými, lze považovat za částečně důvodné toliko
námitky obviněných T. P. a M. P., které směřují proti správnosti právní
kvalifikace skutku jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby podle ustanovení § 148 odst. 1, 4 tr. zák. Nejde však o to, že
by souzený skutek nevykazoval znaky žádného trestného činu nebo že by mohl být
kvalifikován jako jiný trestný čin mírněji trestný. Spornou se jeví jen otázka,
zda měl být skutek kvalifikován jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a jiné
podobné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. nebo jako trestný čin podle §
148 odst. 2, 4 tr. zák. Tato otázka však nemá na postavení obviněných žádný
praktický dopad, neboť trest odnětí svobody by byl v obou výše naznačených
případech ukládán v rámci trestní sazby uvedené v ustanovení § 148 odst. 4 tr.
zák. Trest odnětí svobody při tom byl obviněným T. P. a M. P. uložen v nejnižší
možné zákonné výměře a uložení ještě mírnějšího trestu nepřichází ani v
teoretické rovině v úvahu. S ohledem na úpravu skutkových vět provedenou
odvolacím soudem navíc přichází v úvahu i možnost, že u dílčích útoků uvedených
pod body 2/ a 3/ výroku o vině by byla na místě právní kvalifikace podle § 148
odst. 2, 4 tr. zák., kdežto v případě dílčího útoku pod bodem 6/ výroku o vině
byla právní kvalifikace podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. správná. V obecné
rovině totiž není vyloučena kombinace, kdy za určité zdaňovací období bude
vylákán nadměrný odpočet jako daňová výhoda a za jiné zdaňovací období dojde ke
zkrácení daňové povinnosti. Taková změna právní kvalifikace ovšem nepřichází v
úvahu s ohledem na zákaz reformationis in peius v dovolacím řízení (§ 265p
odst. 1, § 265s odst. 2 tr. ř.). Šlo by totiž o změnu rozhodnutí v neprospěch
obviněných, neboť obviněným by musel být ukládán úhrnný trest za dva trestné
činy, a to opět v trestní sazbě podle § 148 odst. 4 tr. zák. Problematika
rozlišení skutkových podstat podle § 148 odst. 1 a § 148 odst. 2 tr. zák. je
při tom obsáhle řešena ve výkladech obsažených v komentovaných vydáních
trestního zákona a existuje k ní též poměrně bohatá judikatura. Nejde tudíž o
právní otázku, jejíž řešení by si vyžadovalo dalšího judikatorního rozhodnutí
Nejvyššího soudu České republiky.
Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupkyně
navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
odmítl dovolání obviněných V. R., T. P. a M. P., neboť je zcela zřejmé, že
projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení těchto obviněných a
otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce
zásadního významu. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky odmítl podle
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného JUDr. M. J., protože jde o
dovolání zjevně neopodstatněné.
Současně navrhla, aby Nejvyšší soud v souladu
s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí o všech
dovoláních v neveřejném zasedání a souhlasila s rozhodnutím věci v neveřejném
zasedání i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí
Nejvyššího soudu (§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř).
Vzhledem k množství námitek
obviněných k právnímu posouzení skutku ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit především
následující:
Nejvyšší soud se zabýval otázkou správnosti právního posouzení
skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. ve
vztahu k tomu skutkovému stavu, který byl zjištěn soudem a nepřihlížel k
námitkám, jimiž se obvinění snažili dosáhnout změny v hodnocení důkazů, a tím i
změny ve skutkových zjištěních a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu,
kterou prosazovali sami obvinění. Tyto námitky neodpovídají zákonnému
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., jímž je nesprávné
právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Z
citovaného ustanovení trestního řádu vyplývá, že právním posouzením skutku se
rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace
hmotného práva (trestního zákona) na skutkový stav, který zjistil soud.
Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil
soud. V dovolání lze proto namítat, že skutkový stav, který zjistil soud,
nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné
vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem. Mimo
rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou s k u t k o
v é námitky, tj. takové námitky, které směřují proti tomu, jak soud hodnotil
důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování, v
jakém rozsahu provedl dokazování apod. Dovolání je mimořádný opravný
prostředek, který je vázán na taxativně stanovené důvody, mezi nimiž není žádný
skutkový důvod, a který z tohoto hlediska nepřipouští, aby jeho cestou byl
napadán skutkový základ rozhodnutí. Dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není
přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).
Současně je třeba se zmínit o právní úpravě
daně z přidané hodnoty platné v době spáchání trestné činnosti obviněnými. V
ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) až c) zák. č. 588/1992 Sb., o dani z přidané
hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, a to ve znění účinném do 31. 12. 1994
(dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“), bylo upraveno, co se rozumí pro
účely tohoto zákona zdanitelným plněním. Podle § 2 odst. 2 písm. d) cit. zákona
se rozumí daní na vstupu daň, kterou plátce daně (dále jen „plátce“) zaplatí
jinému plátci nebo ji zaúčtuje za přijatá zdanitelná plnění jako součást ceny.
Daní na výstupu se rozumí podle § 2 odst. 2 písm. e) tohoto zákona daň, kterou
plátce uplatní jako součást ceny za jím uskutečněná zdanitelná plnění, odpočtem
daně pak podle § 2 odst. 2 písm. f) zákona o dani z přidané hodnoty daň
zaúčtovaná na vstupu, případně upravená podle § 20.
Vlastní daňovou povinností
rozumí tento zákon v § 2 odst. 2 písm. g) rozdíl mezi daní na výstupu a
odpočtem daně za příslušné zdaňovací období uvedený v daňovém přiznání. Podle §
2 odst. 2 písm. h) zákona o dani z přidané hodnoty je nadměrným odpočtem
převýšení odpočtu daně nad daní na výstupu za příslušné zdaňovací období.
Zdanitelné plnění se podle § 9 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty považuje
za uskutečněné a) při prodeji zboží podle kupní smlouvy dnem dodání, v
ostatních případech dnem převzetí nebo zaplacení zboží, a to tím dnem, který
nastane dříve, b) při převodu nemovitostí dnem nabytí vlastnictví nebo převodu
práva hospodaření, c) při poskytování služeb dnem jejich poskytnutí nebo
zaplacení, a to tím dnem, který nastane dříve.
Podle § 10 zákona o dani z
přidané hodnoty daňová povinnost vzniká dnem uskutečnění zdanitelného plnění.
Nárok na odpočet daně podle § 19 odst. 1 tohoto zákona má plátce, pokud
nakoupené zboží, stavební objekty, převedené nemovitosti, přijaté služby nebo
převedená a využitá práva (dále jen „přijatá zdanitelná plnění“) použije k
dosažení obratu za svá zdanitelná plnění za podmínek stanovených zákonem. Podle
§ 19 odst. 2 zákona o dani z přidané hodnoty má plátce nárok na odpočet daně
ve zdaňovacím období, do kterého daň na vstupu zaúčtoval, nejdříve však ve
zdaňovacím období, kdy se uskutečnilo zdanitelné plnění nebo v prvním
zdaňovacím období po datu účinnosti uvedeném na osvědčení o registraci, pokud
tento zákon nestanoví jinak. Podle § 23 zákona o dani z přidané hodnoty má
plátce nárok na vrácení nadměrného odpočtu do 30 dnů od lhůty pro předložení
daňového přiznání za běžné zdaňovací období, popřípadě do 30 dnů od data
skutečného předložení daňového přiznání za zdaňovací období, pokud daňové
přiznání nepředloží včas.
Judikatura (srov. zejména rozhodnutí Krajského
soudu v Brně ze dne 9. 2. 1998, sp. zn. 29 Ca 157/97) vychází z toho, že zákon
o dani z přidané hodnoty, je nutno aplikovat jako celek, a to podle jeho smyslu
a účelu. Uskutečněním zdanitelného plnění rozumí tento zákon stav faktický,
nikoliv stav formálně vykázaný. Podle zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a
poplatků, ve znění pozdějších předpisů, jsou správce daně i jemu nadřízené
finanční ředitelství oprávněni posoudit důkazy podle své úvahy, což v zásadě
znamená, že právní úkon může být z daňového hlediska posuzován podle svého
obsahu, nikoliv podle formy. K tomu, aby byl právní úkon platný, je podle § 37
občanského zákoníku nezbytné, aby projevená vůle byla nejen svobodná a určitá,
ale i vážná, což znamená, že úmysl účastníků právního vztahu musí skutečně
směřovat k vyvolání právních účinků, které jsou s jejich projevem vůle spojeny.
O vážnou vůli se nemůže jednat v případech simulovaných právních úkonů. Právě
simulace je takovým případem, kdy účastníci právního vztahu nechtějí vyvolat
účinky spojené s projevem vůle, ale pouze je předstírají. Nedostatek vážnosti
vůle je postižen sankcí absolutní neplatnosti právního úkonu. Tato
občanskoprávní úprava náležitostí právních úkonů platí i pro obchodněprávní
vztahy. Simulované právní úkony patří ke kvalifikovaným formám obcházení zákona
a jsou v oblasti obchodněprávních vztahů neplatné. Takové úkony se vyskytují i
v oblasti daňového práva. Bylo-li uzavření smlouvy předstíráno za účelem
získání jakékoliv formy daňového zvýhodnění, případně daňového úniku, byla
smlouva uzavřena v rozporu se zákonem, a pro správce daně nemůže být
rozhodující, že daňový subjekt doložil uplatněný nárok na odpočet daně po
formální stránce dokonalým daňovým dokladem. Rozhodující je skutečnost, že
uplatněný nárok na odpočet daně nebyl stvrzen po stránce faktické.
K dovolání
obviněného V. R.:
Obviněný ve svém
stručném dovolání namítl, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu
podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. v platném znění ani jiného trestného činu a
nebyla naplněna ani subjektivní stránka trestného činu, kterým byl uznán
vinným. Obviněný své námitky blíže neodůvodnil. Nejvyšší soud je v řízení o
dovolání vázán obsahem uplatněných námitek podřazených pod uplatněný důvod
dovolání. Obviněný považuje za nesprávnou pouze právní kvalifikaci skutku.
Námitku přes její stručnost považoval Nejvyšší soud za námitku právní. Ze
skutkových zjištění učinil Vrchní soud v Praze právní závěr, že všichni
obvinění se dopustili trestného činu v úmyslu přímém, že smlouvy citované v
rozsudku byly uzavírány s vědomím, že jejich účel nebude naplněn, že nebyly
uzavřeny vážně (str. 31 rozsudku). Považoval přitom za podstatné hodnocení
osoby obviněného V. R., který plnil zcela nezastupitelnou úlohu v celé trestné
činnosti (str. 26 – 30 rozsudku). Ze skutkových zjištění soudu vyplývá, že
obviněný byl jediným majitelem a zaměstnancem společnosti R. S. S., s touto
společností nikdy nic nevydělal a oboru reklamy a zprostředkování pozemků,
stavbě továren a dovozu technologií nerozuměl, přičemž reklamní činnost
částečně provozoval v A., ale nikoliv v Č. r. V rozporu s touto jím tvrzenou
nicotnou aktivitou však obviněný V. R. podal dne 10. 8. 1994 přihlášku k
registraci pro fyzické osoby a k dani z přidané hodnoty pro fyzické osoby u
Finančního úřadu pro Prahu 4 jako dobrovolný plátce DPH a uvedl, že hodlá
podnikat pod obchodním jménem R. S. S. s předpokládaným obratem za nejvýše tři
po sobě jdoucí měsíce ve výši 300 000,- Kč. Podepsal mimo jiné přiznání k dani
z přidané hodnoty za měsíc září. První smlouvu na prodej technologie na výrobu
mleté kávy uzavřel jako zástupce zmiňované společnosti již 9. 9. 1994 s
obviněným J. S. jako zástupcem společnosti B. P., s. r. o. Poté uzavřel další
smlouvy ve dnech 30. 9. 1994, 10. 10. 1994, 25. 10. 1994 a 1. 11. 1994, vždy
vystavil ručně psané faktury, na základě nichž mu druhá smluvní strana měla
platit v hotovosti milionové částky uvedené v tzv. skutkové větě rozsudku. V
průběhu trestního stíhání byla vyvrácena obhajoba obviněného, který
zpochybňoval, že zmíněné smlouvy podepisoval. Ve svém prohlášení ze dne 6. 9.
2006, které obviněný přiložil k dovolání naopak uvedl, že všechny smlouvy
podepsal a v plnění smluv zabránilo jen onkologické onemocnění, přestože již
začal připravovat plnění smluv.
Je zcela zřejmé, že obviněný jako fyzická
osoba a jediný zaměstnanec společnosti R. S. S., který neměl téměř žádné
zkušenosti s podnikáním zmíněného zaměření a při svém údajném závažném
onemocnění nebyl schopen sám splnit obsah smluv, které uzavřel s ostatními
obviněnými. Vrchní soud v Praze učinil správný závěr, pokud uvedl, že již dne
30. 9. 1994 muselo být dalším obviněným známo, že obviněný V. R. je podvodník.
Přesto byly uskutečňovány a placeny další obchody s obviněným V. R., když k
poslední úhradě obviněnému V. R. mělo dojít dne 30. 11. 1994. Všechny kroky
obviněných byly tedy vedeny zcela vědomě v úmyslu předstírat vážně míněné
obchody (srov. str. 29 napadeného rozsudku).
Dovolání obviněného shledal
Nejvyšší soud vzhledem k učiněným skutkovým zjištěním i právním závěrům
odvolacího soudu zjevně neopodstatněným. Právní kvalifikaci skutku považuje
Nejvyšší soud za správnou a bude o ní pojednáno níže vzhledem k obsáhlým
námitkám obviněných T. P. a M. P., které se rovněž týkají právní kvalifikace
skutku.
K dovolání obviněného T. P.:
Obviněný T. P. především uplatnil
námitku nesprávného právního posouzení skutku, protože k jednání obviněných
došlo v roce 1994 a v té době § 148 tr. zák. neobsahoval dnešní odstavec 2
zakládající trestnost toho, kdo vyláká výhodu na některou z povinných plateb
uvedených v § 148 odst. 1 tr. zák. Otázkou právního posouzení skutku podle §
148 tr. zák., k němuž došlo před 1. 1. 1998, kdy nabyla účinnosti novela
trestního zákona provedená zák. č. 253/1997 Sb., se zabýval Nejvyšší soud ve
svém rozhodnutí, které bylo publikováno pod č. 4/2005 Sb. rozh. tr. Uvedl v
něm, že novelou trestního zákona provedenou zák. č. 253/1997 Sb. byl jeho § 148
doplněn o nový odstavec 2 vymezující trestní odpovědnost za neoprávněné
vylákání výhody na dani a jiné podobné povinné platbě a dosavadní odstavec 2
byl nově označen jako odstavec 3. Trestní sazba za vylákání daňové výhody (a
výhody na jiné podobné povinné platbě) podle nově formulovaného § 148 odst. 2
tr. zák. přitom byla stanovena ve stejném rozmezí jako za zkrácení daně (a jiné
podobné povinné platby) podle § 148 odst. 1 tr. zák. a trestní sazba dopadající
na případy způsobení značné škody a škody velkého rozsahu takovým činem zůstala
nedotčena /srov. § 148 odst. 2 písm. c), odst. 3 tr. zák. v jeho znění účinném
do 31. 12. 1997 a § 148 odst. 3 písm. c), odst. 4 tr. zák. v jeho znění účinném
od 1. 1. 1998/. Trestní sazby v jednotlivých ustanoveních § 148 tr. zák. v jeho
zněních účinných do 31. 12. 1997 a od 1. 1. 1998 tedy nedoznaly žádných změn ve
směru jejich zpřísnění ani zmírnění; zásadní změnu však představovala nová
úprava skutkových podstat trestných činů v nich vymezených. V posuzovaném
případě přitom nebylo možné z hlediska aplikace § 16 odst. 1 tr. zák. vystačit
s pouhým srovnáním těchto ustanovení a v nich vymezených trestních sazeb, ale
bylo namístě srovnat trestnost stíhaného činu podle celého trestního zákona
účinného v době jeho spáchání a v době rozhodování o něm a až na základě toho
učinit závěr o tom, které z těchto znění trestního zákona je pro obviněného
příznivější, a to pak aplikovat. K této námitce obviněného dále Nejvyšší soud
uvádí:
Zkrácením daně ve smyslu § 148 odst. 1 tr. zák. je v zásadě jakékoliv
jednání pachatele, v důsledku něhož je mu jako poplatníkovi vyměřena nižší daň
než odpovídá povaze daného zdanitelného plnění a platné právní úpravě, již
vyměřená daň je mu snížena nebo k vyměření daně vůbec nedojde, ačkoliv daňová
povinnost vznikla. Při zkrácení daně jde zpravidla o zvláštní případ podvodu,
jímž se v rozporu se zákonem ovlivňuje existující daňová povinnost určitého
subjektu tak, že ten v rozporu se skutečností předstírá nižší rozsah této
povinnosti nebo předstírá, že takovou povinnost vůbec nemá. Pachatel tedy
příslušné výkazy či podklady pro stanovení této povinné platby zfalšuje,
nepořídí, úmyslně zkreslí nebo nevede, aby tím dosáhl nižšího odvodu daně nebo
aby vůbec zatajil, že má určitou daňovou povinnost. Při úvaze o tom, zda došlo
ke zkrácení daňové povinnosti, záleží na tom, o jaký typ daně se jedná, co je
předmětem zdanění, na jakou skutečnost je vznik daňové povinnosti vázán, od
čeho se tato daňová povinnost odvozuje, zda a jakým způsobem se daň přiznává,
vyměřuje a platí; tyto skutečnosti vyplývají ze zákonné úpravy příslušného
druhu daně, popř. z předpisů o řízení ve věcech daní a poplatků. Jde zvláště o
zákon o správě daní a poplatků (zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších
předpisů), zákon o daních z příjmů (zák. č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších
předpisů), zákon o dani z přidané hodnoty (s účinností do 30. 4. 2004 zák. č.
588/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. 5. 2004 zák. č.
235/2004 Sb.) a zákon o spotřebních daních (s účinností do 31. 12. 2003 zák. č.
587/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. 1. 2004 zák. č.
353/2003 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Z hlediska posouzení předmětné
trestní věci je podstatná právní úprava daně z přidané hodnoty účinná v době
stíhaného činu, tedy právní úprava obsažená v zák. č. 588/1992 Sb., o dani z
přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dani z přidané
hodnoty“). V tomto kontextu je namístě připomenout, že daň z přidané hodnoty
lze zkrátit mimo jiné – vedle samotného nepodání daňového přiznání a následného
nezaplacení daně (§ 37 zákona o dani z přidaného hodnoty) – zatajením
zdanitelných plnění (§ 7 zákona o dani z přidané hodnoty), účelovým snižováním
základu daně (§ 14 zákona o dani z přidané hodnoty) či neoprávněným uplatněním
odpočtu daně (§ 19 a násl. zákona o dani z přidané hodnoty). Co se pak týče
způsobu zkrácení této daně, v úvahu přichází různé manipulace s daní na vstupu
/§ 2 odst. 2 písm. d) zákona o dani z přidané hodnoty/ i na výstupu /§ 2 odst.
2 písm. e) zákona o dani z přidané hodnoty/.
Výši zkrácení daně ve smyslu §
148 odst. 1 tr. zák. představuje rozdíl mezi daní, kterou má poplatník (povinná
osoba) podle příslušných předpisů zaplatit, a nižší daní, kterou vzhledem k
trestné činnosti přiznal nebo která mu byla vyměřena (stanovena), resp. kterou
zaplatil. Nebyla-li daň vůbec přiznána nebo vyměřena, resp. byla-li zatajena
samotná skutečnost, odůvodňující vznik daňové povinnosti, výše zkrácení se
rovná celé výši této povinné platby, jež měla být přiznána, vyměřena a
zaplacena. Toto zkrácení daně současně představuje škodu způsobenou trestným
činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Na tom nic nemění to,
že nárok na náhradu této škody nelze uplatnit v adhezním řízení. Tomu totiž
brání pouze to, že nejde o nárok obecně uplatnitelný ani v občanskoprávním
řízení a že podkladem pro vymáhání zkrácené platby na dani i exekučním titulem
je platební výměr vydaný příslušným správcem daně, zpravidla finančním úřadem
(§ 46 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších
předpisů).Vylákání daňové výhody ve smyslu § 148 odst. 2 tr. zák. ve vztahu k
dani z přidané hodnoty přichází v úvahu v souvislosti s uplatněním nároku na
odpočet daně (§ 19 zákona o dani z přidané hodnoty). Nejvyšší soud v rozhodnutí
č. 22/2005 Sb. rozh. tr. formuloval tyto tzv. právní věty:
I. Jednání
pachatele, v důsledku něhož je plátci (poplatníkovi) vyměřena nižší daň, než
jaká odpovídá jeho skutečně existující daňové povinnosti, popřípadě mu není daň
vyměřena vůbec, ačkoliv daňová povinnost vznikla, lze za splnění dalších
podmínek posoudit jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné
platby podle § 148 odst. 1 tr. zák. Jde-li o daň z přidané hodnoty, lze ji v
tomto smyslu zkrátit např. samotným nepodáním daňového přiznání, zatajením
zdanitelných plnění, účelovým snižováním základu daně, neoprávněným uplatněním
odpočtu daně apod.
Naproti tomu úmyslné jednání pachatele, jímž státu (správci
daně) nepravdivě předstírá existenci skutečností zakládajících povinnost státu
poskytnout plátci (poplatníkovi) daně peněžité plnění jako údajný přeplatek na
dani, představuje vylákání daňové výhody ve smyslu § 148 odst. 2 tr. zák.
Jde-li o daň z přidané hodnoty, pak lze takovou výhodu vylákat např.
neoprávněným uplatněním nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty.
Jestliže
pachatel v příslušném zdaňovacím období jednak zkrátí skutečně existující
daňovou povinnost plátce (poplatníka) určité daně ve smyslu § 148 odst. 1 tr.
zák. a současně od státu (správce daně) vyláká neoprávněnou daňovou výhodu ve
smyslu § 148 odst. 2 tr. zák., pak není vyloučeno takové jednání posoudit jako
jednočinný souběh těchto trestných činů. Jde-li o daň z přidané hodnoty, může
být tento souběh namístě, pokud pachatel např. uplatněním odpočtu neoprávněně
sníží příslušný základ daně a vedle toho ještě dosáhne vyplacení nadměrného
odpočtu daně z přidané hodnoty.
II. Částka, o kterou pachatel zkrátil daň ve
smyslu § 148 odst. 1 tr. zák. nebo kterou vylákal jako daňovou výhodu ve smyslu
§ 148 odst. 2 tr. zák., představuje škodu způsobenou trestným činem zkrácení
daně, poplatku a podobné povinné platby podle těchto alternativ /pro účely
přísnější právní kvalifikace uvedené v ustanoveních § 148 odst. 3 písm. c),
odst. 4 tr. zák./, byť náhradu této škody zpravidla nelze uplatňovat a přiznat
v adhezním řízení.
Vložení druhého odstavce § 148 tr. zák. neznamená, že
skutky spočívající ve vylákání daňové výhody spáchané přede dnem 1. 1. 1998,
kdy nabyl účinnosti zák. č. 253/1997 Sb., byly beztrestné. Za zkrácení daně
bylo v teorii i praxi až do novely trestního zákona provedené zák. č. 253/1997
Sb. považováno též vylákání daňové (celní) výhody. Ustanovení § 148 odst. 2 tr.
zák. je samostatnou skutkovou podstatou. Pokud se obviněný domáhá v rámci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jiné právní kvalifikace,
než byla použita v napadeném rozsudku Vrchním soudem v Praze, a domáhá se
posouzení skutku podle § 148 odst. 2, 4 tr. zák., bylo by takové posouzení v
rozporu se zásadou zákazu reformationis in peus podle § 265p odst. 1 tr. ř.
Obviněný se takovou námitkou domáhá zhoršení svého právního postavení. Stejně
tak nelze přisvědčit jeho námitce, že by skutek mohl být posouzen případně jako
trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., a to z níže uvedených
důvodů.
Otázkou rozlišování mezi trestným činem podvodu podle § 250 tr. zák. a
trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 tr. zák. v
případě, kdy pachatel u příslušného finančního úřadu na základě falšovaných a
nepravdivých údajů uplatnil nárok na vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané
hodnoty (§ 23 zák. č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění
pozdějších předpisů) se Nejvyšší soud zabýval ve svém rozhodnutí publikovaném
pod č. 45/1997 Sb. rozh. tr. V něm dospěl k tomu, že trestným činem podvodu
podle § 250 tr. zák. je takové jednání pouze tehdy, nedojde-li vůbec k
podnikatelské činnosti, která má povahu zdanitelného plnění, u něhož je
uplatňována daň na vstupu, např. zboží, které je údajně předmětem obchodu,
pachatel vůbec nenakupuje, účtované služby pachatel neprovádí nebo je
předstírána jiná činnost, kterou pachatel vůbec neprovozuje, na základě níž má
dojít k vrácení daně nebo její části a není tak vůbec v souvislosti s
uplatňovaným plněním právního důvodu k zahájení daňového řízení.
Jestliže
však podnikatelskou činností pachatele vznikla zákonná povinnost platit, resp.
přiznat daň, avšak pachatel nepravdivými nebo zkreslenými údaji ovlivnil daňové
řízení tak, že zkrátil daň, popř. dosáhl toho, aby mu byla vyplacena částka za
nadměrný odpočet daně, např. předstíráním, že nakoupil větší množství zboží než
ve skutečnosti, nebo provedl služby ve větším rozsahu, jde o jednání, které má
znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 tr.
zák., jenž je k trestnému činu podvodu podle § 250 tr. zák. ve vztahu
speciality.
Obvinění T. P. a JUDr. M. J. byli jednateli společnosti H. O., s.
r. o., která byla řádně zapsána v obchodním rejstříku a vykonávala
podnikatelskou činnost. Vznikla jim tedy podnikatelskou činností zákonná
povinnost přiznat daň a za této situace nelze jednání obviněného T. P. (ale ani
obviněného JUDr. M. J.) kvalifikovat jako trestný čin podvodu podle § 250 odst.
1, 4 tr. zák.
Obviněný dále namítal, že ve společnosti O., s. r. o., nebyl v
žádných statutárních orgánech a mimo jedné smlouvy, na níž musely být dva
podpisy, nic nepodepsal. K této námitce je třeba uvést, že trestný čin
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 tr. zák. nepatří
mezi trestné činy s omezeným okruhem pachatelů podle § 90 odst. 1 tr. zák.,
podle něhož, jestliže k spáchání trestného činu tento zákon vyžaduje zvláštní
vlastnost, způsobilost nebo postavení, může být pachatelem nebo spolupachatelem
trestného činu pouze osoba, která má požadovanou vlastnost, způsobilost nebo
postavení. Zmíněný trestný čin proto může spáchat jakákoliv příčetná osoba,
která v době spác
hání činu dosáhla věku patnácti let. Tato námitka je proto nedůvodná.
Námitka,
zda obviněný T. P. podepsal smlouvy či nikoli, je námitkou skutkovou, k níž
dovolací soud nemůže v řízení o dovolání přihlížet. Také námitky vztahující se
k výpovědím svědkyň Z. C. a J. Š. jsou námitkami skutkovými, jimiž se obviněný
domáhá změny skutkového stavu, který byl zjištěn soudem a takovým námitkám
nelze z hlediska zákonného vymezení důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. přihlížet. Pokud jde o tuto námitku, Nejvyšší soud odkazuje na
odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze (str. 31 rozsudku), z
něhož je zcela zřejmé, že soud hodnotil jako věrohodnou výpověď svědkyně Z. C.,
která potvrdila sdělení finančního úřadu, že předmětné faktury byly zahrnuty do
přiznání k dani z přidané hodnoty. K výpovědi svědkyně J. Š. uvedl, že její
„rozpomenutí“ na tak závažné a poměrně podrobné skutečnosti budí rozpaky. K
tomu Vrchní soud v Praze dodal, že je třeba si klást otázku, proč by obvinění
dávali příkaz k neuplatnění předmětných faktur a v závislosti na nich
nadměrného odpočtu (DPH), když sami uváděli a byli přesvědčeni, že došlo k
realizaci smluv.
Z téhož důvodu se nelze zabývat námitkou obviněného, že
došlo k dobrovolného upuštění od pokusu trestného činu, pokud jde o tzv.
zářijové a listopadové faktury z roku 1994. Opět jde o skutkové námitky, jimiž
se obviněný snaží zvrátit zjištěný skutkový stav. Nejvyšší soud na tomto místě
připomíná svou judikaturu, podle níž důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. není obsahově naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovými
zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem soudů při
provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 9.
2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
Z hlediska zákonného vymezení dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nutno odmítnout i námitku porušení
zásady ,,in dubio pro reo.“ Tato zásada je zásadou trestního práva procesního a
nikoli trestního práva hmotného.
K dovolání obviněného M. P.:
Obviněný M. P.
opřel své dovolání o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b), g), e) tr.
ř. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán tehdy, jestliže
ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato
okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla
jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Obviněný odůvodnil tuto
námitku tím, že v řízení před soudem prvního stupně se na rozhodnutí věci
zúčastnil Bc. M. B., který údajně v době rozhodování věci pracoval v Útvaru
ministerstva vnitra pro inspekční činnost, a že tato okolnost mu byla známa ze
sdělovacích prostředků a tisku.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti
vychází z názoru, že informace o určité trestní věci ve sdělovacích
prostředcích ještě sama o sobě nevytváří nežádoucí vztah soudce k této věci,
který by ho vylučoval z možnosti a povinnosti projednat takovou věc a
rozhodnout o ní nestranně a nezaujatě (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 7. 8. 2001, sp. zn. 5 Tvo 96/2001). Ustanovení § 30 a § 31 tr. ř. blíže
rozvádějí obecný požadavek na činnost orgánů činných v trestním řízení, aby
postupovaly nestranně a nepodjatě. Ustanovení § 30 tr. ř. je prostředkem
zajištění důvěry stran i veřejnosti v nestrannost trestního řízení. Rozhodnutí
o vyloučení soudce z důvodů uvedených v § 30 tr. ř. představuje výjimku z
ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím,
že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod). Vzhledem k tomu, že příslušnost soudu i soudce je stanovena
zákonem, lze soudce vyloučit z projednávání a rozhodování věci jen zcela
vyjímečně a ze skutečně závažných důvodů, které soudci brání rozhodovat v
souladu se zákonem spravedlivě a nezaujatě.
Uplatněný dovolací důvod je
naplněn tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán, tedy když rozhodnutí
napadené dovoláním učinil soudce, který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených
v § 30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. ř. Další
podmínkou je, že tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním
řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. V
této trestní věci obviněný M. P. namítl, že okolnost, že jeden z členů senátu
soudu prvního stupně byl podle jeho názoru policistou, je skutečností, která
ohrožuje nestrannost a nezávislost soudu a je v rozporu s principy dělby moci.
Tuto obecně formulovanou námitku vznesl vůči přísedícímu soudu prvního stupně.
Vrchní soud v Praze zrušil v celém rozsahu rozsudek soudu prvního stupně a jako
soud odvolací sám ve věci znovu rozhodl. Obviněný M. P. nevznesl žádné námitky
podjatosti vůči soudcům odvolacího soudu, kteří učinili rozhodnutí, které
obviněný napadl dovoláním. Je zřejmé, že za této situace není splněna zákonná
podmínka, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, neboť rozhodnutí napadené
dovoláním neučinil žádný ze soudců, který by byl vyloučen z rozhodování věci z
důvodů uvedených v § 30 tr. ř. Tento dovolací důvod proto není naplněn.
V
rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném
nesprávném hmotně právním posouzení, pokud jde o skutky uvedené pod body 2/ a
6/ napadeného rozsudku. Poukázal na to, že tyto části výroku rozsudku
odpovídají současnému znění ustanovení § 148 odst. 2 tr. zák. formou vylákání
výhody na některé z povinných plateb. Současně namítl, že v době údajného
spáchání trestného činnosti nebyla skutková podstata trestného činu zkrácení
daně, poplatku a jiné podobné povinné platby podle § 148 odst. 2 tr. zák.
zahrnuta v trestním zákoně. Z toho dovodil s poukazem na blíže neurčenou
judikaturu Nejvyššího soudu, že by mohlo jít o trestný čin podvodu podle § 250
tr. zák., a to při splnění odlišných podmínek pro naplnění skutkové podstaty
tohoto trestného činu. Jedná se o obdobnou námitku, kterou uplatnil i obviněný
T. P. a ohledně níž platí stejné právní závěry, které Nejvyšší soud zmínil již
výše při posuzování této části dovolání obviněného T. P. Nejvyšší soud pro
stručnost na tuto část rozhodnutí odkazuje.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že
trestný čin podle § 148 odst. 2 tr. zák. je samostatnou skutkovou podstatou,
odlišnou od trestného činu podle § 148 odst. 1 tr. zák. I kdyby bylo důvodné
to, co namítl obviněný M. P., totiž že v bodech 2/ a 6/ napadeného rozsudku šlo
o trestný čin podvodu, evidentně by se jednalo o trestný čin podvodu podle §
250 odst. 1, 4 tr. zák., který je – na rozdíl od trestného činu zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. – uveden v §
62 tr. zák., a proto je přísněji trestným činem (v důsledku přísnějších
předpokladů pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody). Námitky
obviněného tedy v podstatě směřují ke zhoršení jeho vlastního postavení. Změna
v právním posouzení skutku, která by zhoršila postavení obviněného, je
vyloučena vzhledem k zásadě zákazu reformationis in peius uvedené v § 265p
odst. 1 tr. ř. Posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 tr.
zák. nepřichází v úvahu vzhledem k popisu skutku i s přihlédnutím k závěrům
uvedeným v rozhodnutí č. 45/1997 Sb. rozh. tr. (viz str. 17 tohoto usnesení),
neboť i přede dnem 1. 1. 1998 bylo jednání spočívající v neoprávněném vylákání
nadměrného odpočtu DPH trestné a bylo možné je posoudit jako trestný čin
zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1, 3 tr. zák., ve
znění zákona č. 290/1993 Sb. Nejvyšší soud proto shledal tuto námitku
nedůvodnou.
Obviněný dále uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm.
e) tr. ř., s odůvodněním, že jeho trestní stíhání bylo nepřiměřeně dlouhé a
poukázal přitom na čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, jestliže
proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo
nepřípustné. Nepřípustnost trestního stíhání je upravena v § 11 odst. 1 tr. ř.,
podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm
pokračovat a musí být zastaveno, jestliže existuje některý z důvodů uvedených v
tomto ustanovení trestního řádu. Zastavení trestního stíhání se týká vždy
skutku a ne jeho možného právního posouzení podle ustanovení zvláštní části
trestního zákona (srov. č. 64/1965 Sb. rozh. tr.).
Podle § 11 odst. 1 písm. j)
tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm
pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva,
kterou je Česká republika vázána. Nejvyšší soud se zabýval otázkou zastavení
trestního stíhání z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. v
souvislosti s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
ve svém usnesení ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 178/2002. Právní závěry
uvedené v odůvodnění tohoto rozhodnutí jsou aktuální i pro rozhodování v této
věci. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí vycházel zejména z následujících
skutečností:
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“), byla publikována ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. a stala se tak
součástí právního řádu tehdejší České a Slovenské Federativní Republiky. Od 1.
1. 1993 se na základě ústavního zákona č. 4/1993 Sb. stala součástí právního
řádu České republiky a podle čl. 10 Ústavy České republiky (ve znění před
účinností ústavního zákona č. 395/2001 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 6.
2002) byly ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a
svobodách, jimiž je Česká republika vázána, bezprostředně závazné a měly
přednost před zákonem. Podle platného a účinného znění čl. 10 Ústavy České
republiky jsou již všechny vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci
dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního
řádu, přičemž stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se
mezinárodní smlouva. Čl. 6 Úmluvy stanoví právo na spravedlivý proces. Pod
uvedeným pojmem je uveden soubor dílčích práv a svobod, jehož součástí je i
právo na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Přiměřenost délky řízení je
judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Soud“) posuzována s
ohledem na konkrétní okolnosti případu a s přihlédnutím ke kritériím zakotveným
v judikatuře Soudu, který však v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval
„obecně závaznou“ dobu, kterou by bylo možno považovat za přiměřenou. Čl. 6
odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, která by postihovala porušení
tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro
zastavení trestního stíhání. Nápravu porušení práva na projednání věci v
přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení Soud z čl. 6 Úmluvy v žádném ze svých
rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke svým pravomocem vyvodit nemohl, což je i
logické, neboť Soud takto rozhoduje v trestních věcech i ve vztahu k
poškozeným, kteří jsou také stěžovateli dovolávajícími se nápravy kvůli
průtahům v řízení. Nejvyšší soud proto shledal i tuto námitku nedůvodnou.
K
dovolání obviněného JUDr. M. J.
Obviněný JUDr. M. J. namítl nesprávné právní
posouzení skutku s poukazem na údajnou absenci úmyslného zavinění, tj.
subjektivní stránky trestného činu. Obviněný tuto výtku odůvodnil vlastní verzí
okolností, které podle něj svědčí o tom, že nejednal v úmyslu neoprávněně
získat nadměrný odpočet DPH. Nejvyšší soud k tomu uvádí, že subjektivní stránka
trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148
odst. 1, 4 tr. zák. je naplněna tehdy, pokud pachatel jedná v úmyslu zkrátit
ve větším rozsahu daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní
pojištění, poplatek nebo jinou podobnou platbu. Úmysl jako volní vztah
pachatele k následku jeho jednání musí být řádně soudem zjištěn a prokázán
výsledky dokazování. Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona
a v jaké formě (§ 4 a § 5 tr. zák.), je závěrem právním. Tento právní závěr o
subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištění
soudu, vyplývajících z provedeného dokazování, stejně jako závěr o objektivních
znacích trestného činu (srov. č. 60/1972 Sb. rozh. tr.).
Ze skutkových
zjištění soudů obou stupňů vyplývá, že obviněný JUDr. M. J. byl nejen
jednatelem, ale i spolumajitelem společnosti O., s. r. o., a byl tak informován
o přípravě a obsahu smlouvy uzavřené dne 10. 10. 1994, na jejímž základě byla
vystavena faktura, i když strany si na základě smlouvy vzájemně neplnily. Tato
faktura byla následně zaúčtována, což ovlivnilo rozsah daňové povinnosti
společnosti O., s. r. o., o čemž obviněný JUDr. M. J. věděl, a přesto podal za
předmětné daňové období přiznání k dani. Z těchto okolností je zcela zřejmý
úmysl obviněného JUDr. M. J. zkrátit daň a způsobit tak škodu velkého rozsahu.
Obviněný se snaží docílit změny ve skutkovém zjištění. Výtka obviněného proto
není námitkou právní, ale námitkou skutkovou, která svým obsahem neodpovídá
uplatněnému dovolacímu důvodu, ani jinému důvodu dovolání uvedenému v § 265b
odst. 1 tr. ř.
K dovoláním všech obviněných:
Vrchní soud v Praze dospěl k
závěru, že obvinění svým jednáním naplnili po objektivní i subjektivní stránce
zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a
podobné dávky podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. v platném znění, dílem
dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. v
bodě 3/ rozsudku. Tuto právní kvalifikaci použil, když vzal v úvahu § 16 odst.
1 tr. zák. o časové působnosti trestních zákonů, podle něhož se trestnost činu
posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího
zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Takovým
příznivějším zákonem je podle jeho názoru trestní zákon v platném znění,
dotčený zejména novelizací zák. č. 265/2001 Sb., vzhledem k posunu spodní
hranice škody velkého rozsahu podle § 89 odst. 11 tr. zák. na částku 5 000
000,- Kč (str. 31 – 32 rozsudku).
K námitkám obviněných T. P., M. P., ale i V.
R. proti právní kvalifikaci skutku bylo výše odůvodněno, proč nelze skutek
kvalifikovat jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. (srov.
zejména str. 16 – 17 tohoto rozhodnutí). Nejvyšší soud znovu zdůrazňuje, že za
zkrácení daně podle § 148 odst. 1 tr. zák. bylo v teorii i praxi považováno až
do novely trestního zákona provedené zák. č. 253/1997 Sb. též vylákání daňové,
resp. celní, výhody. Vrchní soud v Praze učinil v rozsudku, který byl napaden
dovoláními obviněných, skutkové zjištění, že všichni obvinění jednali v úmyslu
neoprávněně získat odpočet na dani z přidané hodnoty, když při podnikatelské
činnosti uzavírali smlouvy ve dnech a za podmínek uvedených ve výroku o vině
pod body 1/ až 6/ rozsudku. Vrchní soud v Praze vycházeje ze skutkových
zjištění považoval zmíněné smlouvy za fingované, na jejichž základě nevznikl
nárok na odpočet daně, když obvinění jako plátci daně nepoužili přijatá
zdanitelná plnění k dosažení obratu za svá zdanitelná plnění za podmínek
stanovených zákonem (§ 19 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty). Vrchní soud
v Praze všechny smlouvy označil za „fiktivní“. Vzhledem k tomu, co bylo
vyloženo již výše, je zřejmé, že výstižnější by bylo označit tyto smlouvy za
simulované právní úkony, protože podle zjištění soudu jimi obvinění nechtěli
vyvolat právní účinky spojené s těmito právními úkony, ale pouze je
předstírali, což vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku (srov. str. 31
rozsudku).
K námitce obviněného M. P., že označení smluv za „fiktivní“ je
nesrozumitelné, Nejvyšší soud kromě již shora zmíněného dodává, že právní fikcí
se převážně rozumí předpoklad skutečnosti s právními následky (i když je
zřejmé, že neodpovídá skutečnosti). Ze slova fikce je odvozeno přídavné jméno
„fiktivní,“ které má v českém jazyce význam ,,spočívající na fikci, vymyšlený,
smyšlený, neskutečný, nereálný“ (srov. Akademický slovník cizích slov Akademie
věd České republiky, Kolektiv autorů pod vedením Věry Petráčkové a Jiřího
Kunce, Akademia Praha 1995, 1. díl A – K, str. 229). V takovém smyslu bylo také
soudem použito slov „fiktivní“ v tzv. skutkové větě napadeného rozsudku,
přičemž z popisu skutku i dalších okolností v něm uvedených, je zřejmý význam
použitého slovního spojení ,,fiktivní smlouvy“. Námitky obviněných V. R., T. P.
i M. P. proti právní kvalifikaci skutku jsou z těchto souhrnně uvedených důvodů
i v souvislosti s tím, co již bylo uvedeno v příslušných částech tohoto
rozhodnutí, a zejména obsahu rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaného pod č.
22/2005 Sb. rozh. tr., nedůvodné.
Nejvyšší soud shledal dovolání obviněných
V. R., T. P., M. P. zjevně neopodstatněnými, a proto dovolání těchto obviněných
odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dovolání obviněného JUDr. M. J.
odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť jeho dovolání nenaplňuje
uplatněný důvod dovolání. Nejvyšší soud je totiž vázán zákonným vymezením
dovolacího důvodu a obsahem uplatněných námitek.
O dovolání rozhodl v
neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť rozhodnutí o
odmítnutí dovolání podle § 265i tr. ř. může Nejvyšší soud učinit i v neveřejném
zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně 21. listopadu 2007
Předseda
senátu
JUDr. Jindřich Urbánek