7 Tdo 1092/2025-1857
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 12. 2025 o dovolání obviněného J. V. podaném proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 7. 2025, sp. zn. 6 To 97/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 1 T 7/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 16. 1. 2025, č. j. 1 T 7/2014-1671, byl obviněný J. V. uznán vinným pokračujícím přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ve znění zákona č. 333/2020 Sb. Za uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvanácti měsíců. Předmětným rozsudkem bylo rozhodnuto též o vině a trestu obviněného Š. H. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.
2. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že v období od 1. 1. 2012 do 31. 3. 2013 jako řidič nákladního automobilu tov. zn. Scania G 420 LA4X2, r.z. XY, r.v. 2011, vin XY, zaměstnaný u firmy Václav Parlásek – Autodoprava, zastoupené Václavem Parláskem, tomuto svému zaměstnavateli úmyslně a opakovaně v přesně nezjištěném počtu případů odcizil v obci XY, okr. Plzeň-sever, postupně celkem nejméně 2 905 litrů motorové nafty z čerpacího stojanu pohonných hmot umístěného v areálu zemědělského družstva v obci XY, od něhož měl ve své dispozici od svého zaměstnavatele přidělený jeden klíč, určený k evidenci natankované motorové nafty, přičemž motorovou naftu čerpal do jím přineseného kanystru či kanystrů, a to bez vědomí a svolení majitele firmy, Václava Parláska, čímž způsobil škodu firmě Václav Parlásek – Autodoprava, nejméně ve výši 103 582 Kč.
3. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 2. 7. 2025, č. j. 6 To 97/2025-1788, z podnětu odvolání podaného obviněným do výroku o vině a trestu a též z podnětu odvolání podaného obviněným Š. H. do výroku o vině, trestu i náhradě škody, zrušil napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. ohledně obou obviněných ve výrocích o trestu a náhradě škody a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř., při nezměněném výroku o vině odsoudil obviněného k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. pak soud rozhodl taktéž o nároku poškozeného na náhradu škody vůči obviněnému. Je vhodné doplnit, že předmětným rozsudkem bylo rozhodnuto i o trestu obviněného Š. H. a podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. soud rozhodl rovněž o nároku poškozeného na náhradu škody vůči obviněnému Š. H.
4. Lze také doplnit, že Okresní soud Plzeň-sever již dříve ve věci obviněného J. V. rozhodl rozsudkem ze dne 17. 7. 2017, č. j. 1 T 7/2014-780, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto i o vině a trestu obviněných P. Č. a Š. H. Na základě odvolání obviněného a obviněných P. Č. a Š. H. Krajský soud v Plzni zrušil usnesením ze dne 16. 7. 2018, č. j. 6 To 433/2017-836, podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. napadený rozsudek v plném rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Následně rozhodl soud prvního stupně výše uvedeným způsobem.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. V. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., přičemž vyslovil názor, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Taktéž prezentoval mínění, že došlo postupem soudů obou stupňů k jednoznačnému porušení jeho práva na spravedlivý proces, a to skrze nerespektování zásady in dubio pro reo.
6. Obviněný úvodem vytkl odvolacímu soudu, že se dostatečně nevypořádal s jeho námitkami vztahujícími se k výpočtům spotřeby předmětných nákladních automobilů a eventuálního chybějícího množství pohonných hmot. Kritizoval rovněž postup, při němž byly výpočty odebrané, avšak v daném automobilu nespotřebované nafty činěny za užití koeficientu 1,1128, a nikoliv koeficientu 1,2, který byl technicky možný a pro obviněného jednoznačně nejpříznivější. Výsledky znaleckého dokazování zpochybnil též s poukazem na skutečnost, že závěry a užité metody obou znalců i obou znaleckých ústavů se vzájemně odlišovaly a v průběhu celého řízení se nepodařilo uspokojivě vysvětlit důvod odlišnosti dvou provozních analýz, použitelných v dané věci. Akcentoval přitom, že pokud by byl proveden výpočet s koeficientem 1,2, představoval by stanovený rozdíl mezi odebraným a spotřebovaným množstvím nafty jen 21,80 litrů, přičemž toto množství mohlo zůstat v nádrži užívaného vozu při jeho předání ze strany obviněného, případně tuto minimálně nadměrnou spotřebu mohlo způsobit stáří vozidla. V nastíněném kontextu pak zdůraznil, že znalci nepřísluší hodnocení, která varianta výpočtu je pro obviněného nejvýhodnější, neboť takovou právní otázku musí posoudit soud.
7. Dovolatel rovněž poukázal na výsledky výpočtů provedených ve vztahu ke spotřebě jiných řidičů předmětné společnosti, z nichž dle jeho názoru nelze dovozovat, že by i jiní řidiči spotřebovávali naftu mimo vozidlo, leč nezbývá než dospět k závěru, že komponenty snímající příslušné hodnoty ani výsledky operační analýzy nebyly certifikovány, pročež uvedené hodnoty ztrácí na validitě. Rezolutně přitom odmítl, že by mu bylo v řízení prokázáno jednání popsané ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, jelikož obviněného usvědčovala toliko výpověď poškozeného, který má ovšem na výsledku řízení osobní majetkový zájem a s dovolatelem má negativní vztahy. Zpochybnil i svůj motiv předmětnou trestnou činnost páchat. V nastíněném smyslu pak shrnul judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu vážící se k problematice principu presumpce neviny a z ní vyplývající zásady in dubio pro reo. Obviněný rovněž odmítl, že by odvolací soud závěry znaleckého zkoumání skutečně kriticky zhodnotil a vypořádal se s řadou pochybností a otázek. Nesouhlasil ani s postupem, při němž nebyla vzata v potaz ve výpočtu nespotřebované nafty možná tolerance 10%, a to s poukazem na zohlednění kalibrace, která danou odchylku v rámci tolerance vylučovala. Dle mínění dovolatele naopak mělo být kalkulováno s maximálním možným koeficientem 1,20, za následného zohlednění tolerance v rozsahu 10%.
8. Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever i rozsudek Krajského soudu v Plzni a věc vrátil zpět Krajskému soudu v Plzni.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, kterou by bylo možné podřadit pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť užitá argumentace se omezuje toliko na polemiky se znaleckými závěry, hodnocením důkazů a předkládání alternativních verzí skutkového děje. Jádro dovolací argumentace pak spatřoval v tvrzení obviněného, že mu nebylo dostatečně prokázáno spáchání vytýkaného skutku, za současné podpory těchto tezí kritikou realizovaného znaleckého zkoumání. V nastíněném směru však dospěl k přesvědčení, že uvedené výhrady ze strany dovolatele nepřekračují rámec běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem hodnocení jednotlivých důkazů, aniž by došlo k identifikaci flagrantních vad v dokazování. Podobné námitky přitom nelze podřadit ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále připomněl, že obviněný fakticky jen zopakoval svou obhajobu z dřívějších fází řízení, s níž se soudy obou stupňů již dostatečně vypořádaly, přičemž poukázal na konkrétní pasáže z odůvodnění rozsudků zmíněných soudů. V návaznosti na uvedené se neztotožnil s názorem dovolatele, že by se zejména nalézací a odvolací soud dostatečně kriticky nezabývaly způsobem zpracování a závěry znaleckého posudku.
10. Ve vztahu k užitému koeficientu státní zástupce zdůraznil, že pro spotřebu zaznamenanou u obviněného by musel být koeficient dán mimo technické možnosti jeho nastavení, přičemž jeho nastavení by znamenalo nutnost dotování spotřeby nafty ze strany dovolatele, což je zcela v rozporu s elementární logikou. Rovněž připomněl, že nalézací soud se vypořádal též s otázkou kumulace faktorů úpravy koeficientu a zahrnutí přípustné tolerance, jejichž využití nelze z podstaty věci kombinovat. Doplnil také odkaz na argumentaci nalézacího soudu, v níž se vypořádal s návrhem obhajoby na využití koeficientu 1,20. Upozornil pak na skutečnost, že vina může být prokázána i nepřímými důkazy, které v posuzované věci podporují výpověď poškozeného, a naopak vyvracejí tvrzení obhajoby, přičemž zavrhl, že by teoretický podíl jiných řidičů na podvodném systému vedoucím ke ztrátám nafty vylučoval individuální trestní odpovědnost obviněného. Shrnul, že postupem soudů obou stupňů byla maximálně dodržena zásada in dubio pro reo.
11. Na závěr svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, jelikož bylo podáno z jiného důvodu než uvedeného v § 265b tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Dále Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
13. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
14. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Slouží tedy především k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž představuje předmět trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
15. Obviněný v podaném dovolání zejména brojil proti závěrům revizního znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem, Vysokým učením technickým v Brně – Ústavem soudního inženýrství. Kritizoval přitom nejen způsob hodnocení zmíněného znaleckého posudku, avšak též samotnou technickou správnost zpracování daného posudku a nabízel alternativní způsoby vyhodnocení relevantních odborných otázek, čímž v zásadě opakoval svou obhajobu užitou v předcházejících fázích řízení, s níž se již soudy obou stupňů poměrně rozsáhle vypořádaly. Na podkladě takto změněných závěrů a znatelné úpravy způsobu hodnocení dalších ve věci provedených důkazů pak dovolatel předkládal vlastní skutkové závěry v posuzované věci. Popsané argumenty obviněného ovšem nepřesáhly běžnou míru polemiky se zjištěnými skutkovými závěry, aniž by však v podaném dovolání zřetelně identifikoval zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů.
16. Současně musí Nejvyšší soud konstatovat, že z odůvodnění rozhodnutí, zejména soudu nalézacího, je dostatečně zřejmé, jak byly provedené důkazy hodnoceny. Je zcela zřetelná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů je na místě dovodit především, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala by z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo by zjištění sestávala z pravého opaku toho, co bylo obsahem dokazování, k čemuž však v daném případě nedošlo, což ostatně dovolatel ani netvrdí. Nemohl-li být v nyní posuzované věci shledán zjevný rozpor, nemohl být ani porušen procesní princip in dubio pro reo, který vyplývá ze zásady presumpce neviny, neboť v předmětné věci nevznikly pochybnosti o průběhu skutkového děje.
17. Na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, tak soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Skutková zjištění se opírají zejména o výpověď poškozeného, avšak též o výpověď samotného obviněného z přípravného řízení a další korespondující důkazy, včetně závěrů znaleckého posudku vypracovaného Vysokým učením technickým v Brně – Ústavem soudního inženýrství. Soudy obou stupňů se přitom dostatečně vypořádaly i s obhajobou dovolatele, zejména lze poukázat na zásadní odlišnosti mezi výpovědí obviněného v hlavním líčení a jeho výpovědí z přípravného řízení, přičemž výpověď v hlavním líčení trpěla řadou rozporů a nelogičností (viz odstavec 23. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Naopak svědeckou výpověď poškozeného vyhodnotil soud jako konzistentní, bez výrazných a zásadních rozporů či nepravd a podpořenou dalšími ve věci provedenými důkazy. Popsaný postup je plně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů.
18. Namítal-li obviněný, že soudy toliko nekriticky převzaly závěry obsažené ve znaleckém posudku vypracovaném znaleckým ústavem, Vysokým učením technickým v Brně – Ústavem soudního inženýrství, nelze přehlédnout, že podobné tvrzení se očividně rozchází s realitou. Z rozhodnutí soudů obou stupňů je dostatečně patrné jejich precizní zkoumání a vyhodnocení znaleckých závěrů plynoucích ze samotného posudku, dodatku k němu i výpovědí jeho zpracovatelů (viz zejména odstavce 25., 33. až 37. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odstavce 65.
až 71. odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). Opodstatnění postrádá též poukaz obviněného na odlišnost závěrů dosažených znaleckým ústavem, Vysokým učením technickým v Brně – Ústavem soudního inženýrství, od závěrů dalších dvou přibraných znalců a jednoho znaleckého ústavu. Revizní posudek znaleckého ústavu, Vysokého učení technického v Brně – Ústavu soudního inženýrství, byl zpracován právě z toho důvodu, že předchozí znalecké posudky neposkytovaly spolehlivý a dostatečný podklad pro posouzení nezbytných odborných otázek.
Právě z předestřených důvodů nalézací soud při rozhodování ve věci z ostatních znaleckých posudků vůbec nevycházel (viz odstavec 28. odůvodnění jeho rozsudku), neboť závěry v nich obsažené byly buďto komplexně, či alespoň částečně nelogické, neodůvodněné, nebo dokonce zjevně věcně nesprávné.
19. Jen pro úplnost považuje Nejvyšší soud za vhodné vyjádřit se i k jádru argumentace obviněného, byť tato se ve své podstatě míjí s přípustnými dovolacími důvody. Dovolatel primárně kritizoval způsob výpočtu množství odebrané, avšak nespotřebované nafty obviněným a v nastíněném směru vznášel řadu výhrad, leč se všemi těmito výtkami a návrhy se soudy obou stupňů velmi precizně a rozsáhle vypořádaly. Domáhal-li se obviněný užití koeficientu faktoru spotřeby paliva ve výši 1,2 pro nastavení palubního počítače a měřidel, tedy maximálního možného technického nastavení takového koeficientu, nutno připomenout, že spotřeba ve voze užívaném obviněným i takovéto maximální nastavení překročila.
Úvahy dovolatele, jak k tomuto stavu mohlo dojít, přitom nevyznívají věrohodně a ve svém výsledku vedou ke stavu, kdy odporují též dalším důkazům provedeným ve věci, zejména výpovědi poškozeného a výpovědi obviněného z přípravného řízení. Z výpovědi svědka M. K. pak vyplynulo, že předmětný koeficient na palubním počítači a měřidlech lze přenastavit toliko v autorizovaném servisu na žádost majitele či provozovatele předmětných vozidel, nicméně v případě posuzovaného vozidla užívaného obviněným k takovému přenastavení nedošlo, jak vyplynulo z výpovědi jmenovaného svědka a také z výpovědi poškozeného.
Současně na předmětném vozidle nebyla zjištěna žádná závada odůvodňující zvýšenou spotřebu. Navzdory výše uvedenému soudy přistoupily k užití koeficientu faktoru spotřeby paliva 1,1128, což odpovídalo spotřebě nafty na vozidle dříve užívaném obviněným za období, kdy jej využíval jiný řidič a byl jen nepatrně vyšší než koeficient vypočítaný pro období, přesně navazující na vytýkaný skutek, kdy automobil ještě užíval sám obviněný. Předestřený postup byl proveden plně v souladu se zásadou in dubio pro reo, tedy ve prospěch obviněného, a to navzdory výše popsaným zjištěním o neexistenci kalibrace zmíněného koeficientu.
Znalecký ústav rovněž logicky vysvětlil a odůvodnil, proč není možno kombinovat výpočet nového koeficientu faktoru spotřeby paliva s případnou tolerancí 10% odchylky, neboť v případě změny koeficientu fakticky dochází k určitému druhu kalibrace, která následně vylučuje možnost zmíněné odchylky v mezích tolerance 10% (viz protokol o hlavním líčení ze dne 10. 10. 2023 na č. l. 1475, 1479-1480 a str. 80 a 82 přezkumného posudku vypracovaného Vysokým učením technickým v Brně – Ústavem soudního lékařství).
20. Výsledky znaleckého zkoumání nemůže zpochybnit ani rozdílnost údajů ve dvou použitelných provozních analýzách u předmětného vozidla, když důvod jejich odlišnosti se s ohledem na skutečnost, že bližší informace o dané problematice jsou kryty obchodním tajemstvím, nepodařilo objasnit. Každopádně dané analýzy představovaly objektivní podklad pro znalecké zkoumání, přičemž s ohledem na neznalost jejich přesných rozdílů došlo k využití té, pro obviněného příznivější (viz odstavec 35. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), což ostatně nerozporuje ani sám dovolatel. Takovému postupu nemůže Nejvyšší soud nic vytknout, jelikož je plně v souladu se zásadou in dubio pro reo. Ve vytyčeném směru pak zbývá toliko doplnit, že na relevanci postrádá též výhrada obviněného, podle níž nemůže znalec stanovit, jaká verze skutkových zjištění je pro obviněného nejpříznivější. Ze znaleckého posudku totiž vyplývá, že znalci pracovali s různými variantami, ať již v rámci kalibrace či využitých analýz, přičemž nalézací soud následně pečlivě přezkoumával a hodnotil, jaký postup je, v souladu s opakovaně připomínanou zásadou, pro obviněného nejpříznivější.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
21. Obviněný ve svém dovolání rovněž formálně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak Nejvyšší soud musí, v plné shodě s názorem státního zástupce, konstatovat, že tomuto důvodu neodpovídala žádná konkrétní námitka obsažená v podaném dovolání, neboť argumentace dovolatele směřovala toliko proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a způsobu hodnocení konkrétních důkazů. Lze proto uzavřít, že obviněný fakticky vůbec nerozporoval právní posouzení předmětného skutku ani jiné hmotněprávní posouzení provedené v dané věci, pročež nemohl naplnit jen formálně deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
V. Závěr
22. Z výše popsaných skutečností vyplývá, že námitky obviněného neodpovídaly uvedeným (ani žádným jiným) dovolacím důvodům. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného J. V. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 12. 2025
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu