7 Tdo 1095/2023-1139
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 12. 2023 o dovolání
obviněného J. G. podaném proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9.
2023, sp. zn. 8 To 58/2023, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod
sp. zn. 4 T 12/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. G. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 4. 2023, č. j. 4 T
12/2022-1032, byl obviněný J. G. uznán vinným pod bodem 1) zločinem těžkého
ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku
a pod bodem 2) přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, za
které byl odsouzen k souhrnnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
dvanácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního
soudu v Karlových Varech ze dne 19. 9. 2022, č. j. 3 T 68/2022-189, ve spojení
s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 11. 2022, č. j. 50 To
314/2022-213, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla
podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na
náhradu škody.
2. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 9. 2023, č. j. 8 To
58/2023-1079, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. z podnětu odvolání
obviněného napadený rozsudek a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že
obviněný byl uznán vinným pod bodem 1) zločinem těžkého ublížení na zdraví
podle § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku a pod bodem 2) přečinem ublížení na zdraví
podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a za přečin ublížení na
zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem
Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 19. 9. 2022, č. j. 3 T 68/2022-189,
byl odsouzen k souhrnnému (správně souhrnnému úhrnnému) trestu odnětí svobody v
trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou
ostrahou. Podle § 43 odst. 3 tr. zákoníku (správně § 43 odst. 2 tr. zákoníku)
byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne
19. 9. 2022, č. j. 3 T 68/2022-189, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v
Plzni ze dne 21. 11. 2022, č. j. 50 To 314/2022-213, jakož i všechna další
rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak bylo
rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
3. Uvedených trestných činů se obviněný J. G. podle zjištění soudů
dopustil v podstatě tím, že
1) v XY dne 11. 7. 2022 v přesně nezjištěné době od 17:50 do 18:01 hod.
v XY ulici, v přízemí bytového domu č. p. XY, v bytě č. XY, po předchozí slovní
rozepři, v podnapilém stavu, fyzicky napadl opakovanými silnými údery pěstí
ruky a kopy nohou, do hlavy a krku poškozeného P. B., aniž by se tento bránil,
čímž mu způsobil kromě celé řady poranění, především zlomeninu klenby lební
vlevo, prokrvácení měkkých mozkových plen a pohmoždění mozku, a přes vědomí, že
poškozený ležel na zemi a silně krvácel z hlavy vydávaje jen chrčení, jej
nechal ležet, aniž by se jakkoliv zajímal o jeho zdravotní stav, přičemž
poškozený na následky tohoto zranění na místě zemřel, přičemž bezprostřední
příčinou smrti poškozeného bylo vdechnutí žaludečního obsahu při pohmoždění
mozku ve stavu těžké opilosti,
2) na témže místě téhož dne a v téže přesně nezjištěné době poté, co se
M. S. verbálně zastal poškozeného P. B., zaútočil i na něj a fyzicky jej napadl
fackami a minimálně dvěma údery pěstí do obličeje, čímž mu způsobil zranění
spočívající v tržné ráně levého obočí tvaru písmene T o velikosti 3 cm
zasahující kůži a podkoží, otoku a krevním výronu ve spojivce levého očního
bulbu, tržné ráně pravého ušního boltce 2 x 1 cm, která byla způsobena úderem
poškozeného o topení, zlomenině nosních kůstek přecházející na kořen nosu a
spodinu dutiny v čelní kosti a drobné oděrce ve vlasaté části hlavy, v zadní
části pravé temenní krajiny blíže střední čáře, které si vyžádalo lékařské
ošetření s dobou léčení přesahující dobu sedmi dnů, nepřesahující dobu šesti
týdnů, kdy poškozený byl omezen v obvyklém způsobu života několikadenní
bolestivostí zraněných lokalit, dodržováním několikadenního klidového režimu,
ztížením udržování hygieny v oblasti hlavy a případným užíváním analgetik.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím
obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a
h) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění
znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a
současně bylo nesprávně posouzeno jednání, kterého se skutečně dopustil.
5. Předně byl přesvědčen, že soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost jeho
obhajobě a přiklonily se k verzi ostatních osob zdržujících se v bytě, kde
došlo ke konfliktu. Obviněný se přitom doznal k tomu, že měl s poškozeným P. B.
a následně i poškozeným M. S. slovní a fyzický konflikt. Poškozenému P. B. dal
několik ran pěstí a pár facek, poškozeného M. S. strčil a rovněž mu dal facku,
avšak do žádného z poškozených nekopal. Když z bytu odcházel, byl poškozený na
kolenou a normálně dýchal, nesouhlasil proto s tím, že by měl nést odpovědnost
za smrt poškozeného, neboť ji svým jednáním nezapříčinil. Poukázal na
skutečnost, že svědci A. D., J. Š. a M. S. měli cca hodinu po jeho odchodu na
to, aby zavolali záchrannou službu, přičemž během předmětné doby mohla některá
ze jmenovaných osob pokračovat v útoku, poškozený mohl zemřít vdechnutím
zvratků v důsledku své silné opilosti, případně za smrt mohla i nevhodná
manipulace s tělem poškozeného ze strany osob, které zůstaly v bytě. Navrhl
proto, aby byla provedena rekonstrukce jednání osob, které zůstaly v bytě, vůči
poškozenému poté, co obviněný byt opustil. Akcentoval, že výpovědi svědků A.
D., J. Š., M. S. a M. L. se v několika bodech zásadně rozcházejí a nelze z nich
vycházet při stanovení skutkového děje z důvodu vážných pochybností o jejich
věrohodnosti. Podle jeho přesvědčení se vzájemně zcela nepotvrzují a současně
nejsou ani jednoznačně potvrzeny ze strany znaleckých posudků.
6. Dovolatel konstatoval, že neměl žádný motiv k tomu, aby poškozenému
P. B. ublížil takovým způsobem, který mu zapříčiní těžkou újmu na zdraví nebo
smrt. Byt navštívil, protože na něj svědek A. D. naléhal, aby dorazil a zjednal
pořádek stran chování poškozeného P. B., který neměl za užívání bytu platit,
měl brát jídlo z lednice a v minulosti měl A. D. fyzicky napadnout. To, že
slovní rozepře přeroste ve fyzický konflikt, byla náhoda, se kterou obviněný
nepočítal. Jednání z jeho strany nebylo nijak plánované a rozhodně těžší
následek na zdraví nebyl úmyslný. Pozastavil se pak nad tím, proč svědek A. D.
neuváděl, že obviněnému v předmětný den opakovaně volal, a to i přes to, že se
ráno měli osobně potkat na náměstí.
7. Z uvedených důvodů nesouhlasil ani s použitou právní kvalifikací
soudů, neboť jeho jednání vůči poškozeným může být kvalifikováno jako přečin
ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku. Nesouhlasil s tím, že mu byl
prokázán úmysl způsobit poškozenému P. B. těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 145
tr. zákoníku. Odmítl tak nést odpovědnost za smrt poškozeného P. B., která
musela být způsobena jednáním třetí osoby, případně silnou opilostí samotného
poškozeného. Připomněl, že při existenci více možných verzí, jakým způsobem
mohlo dojít k následku u poškozeného (znalci z oboru zdravotnictví se vyjádřili
tak, že nelze pořadí vzniku zranění poškozeného nijak blíže určit), je v rámci
zásady in dubio pro reo vždy potřeba počítat s verzí, která je pro obviněného
příznivější.
8. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek
spolu s rozsudkem soudu prvního stupně a tomuto věc vrátil k dalšímu řízení.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření
k podanému dovolání uvedl, že obviněný v podstatě pouze opakuje skutečnosti,
které již uplatnil v předchozích fázích trestního řízení a soudy se s nimi
správným a dostatečným způsobem vypořádaly. Konstatoval, že výtky dovolatele
primárně cílí do oblasti dokazování a skutkových zjištění, přičemž v konečném
důsledku míří k prosazení skutkového závěru obviněného, podle něhož prokázané
jednání nebylo příčinou těžké újmy či smrti poškozeného, resp. nebyl prokázán
jeho úmysl mířící ke zmíněným následkům. Soudy však dospěly ke správnému a
řádně odůvodněnému závěru, že obviněný naplnil svým jednáním veškeré znaky
předmětné trestné činnosti, a to včetně subjektivní stránky deliktu, kterou
jasně implikuje především počet ran, jejich intenzita a umístění, jakož i
příčinné souvislosti, která vyplývá ze závěrů znaleckého zkoumání a z výpovědí
svědků. Zároveň soudy dostatečným způsobem vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě
obviněného, podle které jeho útok nebyl zdaleka tak intenzivní, a tak těžší
následky na zdraví poškozeného musel způsobit někdo jiný. Státní zástupce se se
stanoviskem soudů plně ztotožnil a doplnil, že z odůvodnění dotčených
rozhodnutí nelze dovodit existenci zjevných rozporů mezi provedenými důkazy a
učiněnými skutkovými zjištěními, když naopak vyplývá, že soudy postupovaly v
souladu s § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a jako taková jsou jejich rozhodnutí plně
přezkoumatelná. Provedené důkazy obviněného jednoznačně usvědčují, neboť se
jedná o vzájemně korespondující výpovědi svědků ve spojení se závěry znaleckých
posudků. Daná rozhodná skutková zjištění učiněná soudy pak jednoznačně vykazují
nejen úmysl směřující ke způsobení těžké újmy, ale též minimálně nedbalost
vztahující se k usmrcení poškozeného. Rovněž z nich vyplývá příčinná souvislost
mezi jednáním obviněného a nastalou újmou na těle a životě poškozeného. Pakliže
obviněný v dovolání popírá naplnění vnitřní i vnější stránky inkriminovaného
deliktu, činí tak na základě své vlastní představy o skutkovém ději, což je
však v rámci dovolacího řízení v zásadě bezpředmětné, neboť je třeba při
absenci zjevných rozporů vycházet ze skutkového stavu zjištěného soudy. Závěrem
proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno
osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst.
1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e
tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je
zjevně neopodstatněné.
IV.
Důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že s odkazem na dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná
skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou
ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně
nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny
navrhované podstatné důkazy.
12. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ten
je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Je tedy především určen k nápravě
právních vad v posouzení skutku, jenž je předmětem trestního stíhání, popřípadě
k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní
normy.
13. Prvně Nejvyšší soud s ohledem na uvedená zákonná znění důvodů
dovolání považuje za nutné uvést, že dovolací argumentace obviněného spočívala
výlučně v polemice se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, přičemž
podstatou části námitek byl i deklarovaný zjevný (extrémní) rozpor mezi
skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy na základě nesprávného
hodnocení důkazů. Takovou argumentaci je možno podřadit pod dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel dále svými námitkami v zásadě
brojil i proti právnímu posouzení skutku, nicméně činil tak na základě
alternativních skutkových zjištění, neboť prosazoval toliko vlastní verzi
skutkového děje, podle níž měla být intenzita jeho útoku mnohem mírnější a
příčinou smrti poškozeného P. B. jednání jiné osoby, případně silná opilost
samotného poškozeného. Až sekundárně z výše uvedeného dovozoval jeho trestní
odpovědnost nanejvýš za trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 tr.
zákoníku. Takováto argumentace, vystavěná na odlišném skutkovém podkladě než na
zjištěném soudy obou stupňů, však není pod zvolený důvod dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř. podřaditelná. V rámci daného důvodu dovolání se nelze
domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím
provedeného dokazování, a předmětný dovolací důvod byl tudíž v tomto směru
označen toliko formálně. Nejvyšší soud však konkretizované výtky přezkoumal
rovněž v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dospěl pak
k závěru, jak bude rozebráno dále, že uplatněná dovolací argumentace je zjevně
neopodstatněná.
14. Z obsahu dovolání je patrné, že obviněný J. G. svou dovolací
argumentaci založil v podstatě na opakování své obhajoby z původního řízení
včetně řádného opravného prostředku, přičemž soudy obou stupňů se již s
uplatněnými námitkami vypořádaly. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je
dostatečně zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom
dospěly. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich
hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i
přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými
rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být
založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje
z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud
dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor
skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu s
obsahem provedených důkazů, je na místě dovodit zejména, pokud by skutková
zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně
nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že
zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod., k čemuž
však, jak bude vyloženo dále, nedošlo.
15. Nutno tedy obecně konstatovat, že na základě dokazování, provedeného
v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán
výše. Tato zjištění se opírají zejména o svědecké výpovědi svědků A. D., J. Š.,
M. L., L. H., J. G. a poškozeného M. S., kteří byli v inkriminovaný večer celé
události přítomni nebo byli v kontaktu s obviněným bezprostředně po činu.
Jejich výpovědi považoval nalézací soud za zcela věrohodné, v podstatných
bodech ve vzájemné shodě, přičemž drobné rozpory a nepřesnosti v popisu
konfliktu či ději předcházejícímu jednání obviněného vysvětlil časovým odstupem
a v případě svědka M. L. i množstvím zkonzumovaného alkoholu (viz odstavec 9.
odůvodnění jeho rozsudku). Dovolatelem předkládané rozpory tedy nebyly
opomenuty, ale náležitě vysvětleny, přičemž soudy zcela v souladu se zásadou
volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. vycházely z uvedených
svědeckých výpovědí při zjišťování skutkového stavu a považovaly je za
pravdivé. Dále nelze opomenout jednak znalecký posudek z oboru zdravotnictví,
odvětví psychiatrie, klinická psychologie, podle něhož jednání obviněného v
daném případě zapadá do osobnostního profilu dovolatele, a jednak znalecké
posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství k osobám poškozených,
které objektivizovaly zranění způsobená oběma poškozeným včetně možností jejich
vzniku, jakož i důkazy listinné (např. věcné a biologické stopy, závěry
dechových zkoušek či kamerový záznam prokazující časový rámec události). V
provedených důkazech nelze shledat jakékoliv rozpory se zjištěným skutkovým
stavem. Jedná se o důkazy, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu
vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně a
spolehlivě prokazujících skutečnost, že se dovolatel dopustil shora popsaného
jednání. Naopak výpověď obviněného byla považována ve všech směrech za
vyvrácenou.
16. S ohledem na provedené důkazy a v návaznosti na výtky obviněného je
pak možné učinit skutkový závěr, že agresorem byl obviněný. Ten v rámci svého
mimořádného opravného prostředku v podstatě bagatelizoval průběh celého
konfliktu mj. i s poukazem na časový rozestup mezi útokem a přivoláním lékařské
pomoci. Nelze však opomenout, že to byl právě obviněný, kdo při svém útoku
volil sílu takové intenzity, která byla bezpochyby způsobilá přivodit
poškozenému P. B. zranění neslučitelná se životem, na což lze usuzovat zejména
z výpovědi přítomných svědků, kteří potvrdili jeho nečekaný a agresivní útok,
veden velkou silou. Vznik poranění v krátkém časovém sledu opakovanými údery
pevným tvrdým předmětem (např. rukou sevřenou v pěst, případně kopáním)
potvrdil i znalecký posudek z oboru zdravotnicí, odvětví soudního lékařství,
který rovněž vyloučil, že by poranění lebky (puklina) mohlo vzniknout pádem
poškozeného. Za bezprostřední příčinu smrti poškozeného bylo sice označeno
vdechnutí žaludečního obsahu při pohmoždění mozku ve stavu těžké opilosti,
nicméně současně bylo srozumitelně osvětleno, že stav těžké opilosti v podstatě
na následek neměl vliv. Zároveň bylo potvrzeno, že laik by první pomoc nebyl
schopen poskytnout, a dokonce i přes poskytnutí včasné zdravotní péče by ke
smrti mohlo dojít. K námitce obviněného, že zranění mohla způsobit jiná osoba,
lze pak konstatovat, že v bytě přítomni svědci vyloučili, že by následně došlo
k jakémukoli konfliktu. Až v dovolání navrhované provedení rekonstrukce jednání
osob vůči poškozenému je tedy bezpředmětným.
17. Lze doplnit, že obviněný sekundárně absenci subjektivní stránky i
příčinné souvislosti dovozuje z jiného skutkového děje i nedostatku motivu k
napadení poškozeného, kterážto skutečnost je však ve světle provedených důkazů
zcela irelevantní, nadto bylo jednoznačně prokázáno, že útok obviněného nebyl
vyvolán jednáním poškozených. Pro úplnost lze též dodat, že daná (již
stabilizovaná) rozhodná skutková zjištění učiněná soudy pak jednoznačně
vykazují nejen přímý úmysl směřující ke způsobení těžké újmy poškozenému P. B.
(údery velké intenzity zejména pěstí a následně i kopy zasahoval poškozeného
zejména do oblasti hlavy), ale též přinejmenším vědomou nedbalost vztahující se
k usmrcení tohoto poškozeného, neboť věděl, že může porušit nebo ohrozit zájem
chráněný trestním zákonem způsobem v něm uvedeným, ale bez přiměřených důvodů
spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, zejména s ohledem na
vědomí o jeho agresivitě a síle vyplývající z jeho fyzické konstituce.
18. Pokud tedy obviněný namítal, že rozhodná skutková zjištění, která
jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s
obsahem provedených důkazů (což by bylo namístě dovodit zejména, pokud by
skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy,
případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení,
anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod.),
nebylo možné mu přisvědčit. Tato zjištění, učiněná zejména soudem prvního
stupně, totiž z provedených důkazů vyplývají. Veškeré své závěry potom soudy
obou stupňů rozebraly a odůvodnily (viz zejména odstavec 13. odůvodnění
rozsudku nalézacího soudu a odstavec 7. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění obou rozhodnutí odkazuje.
Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna
reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní
skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich
obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z
mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Neshledal-li Nejvyšší
soud v posuzované věci zjevný rozpor, nemohla být ani porušena procesní zásada
in dubio pro reo. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce
neviny, znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné
pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba
rozhodnout ve prospěch obviněného. V této věci však pochybnosti o průběhu
skutkového děje nevznikly.
V.Závěr
19. Ze shora uvedených skutečností je tak namístě především konstatovat,
že námitky obviněného neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř. Vznesená dovolací argumentace však byla podřaditelná
pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak Nejvyšší soud ji
shledal zjevně neopodstatněnou.
20. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto
rozhodnutí, proto Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného J. G.
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 12. 2023
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.
předseda senátu