U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 22. ledna 2014 v Brně
dovolání obviněného D. V. H. a dovolání nejvyššího státního zástupce podané v
neprospěch obviněných D. V. Q. a obviněného D. V. H., obě dovolání podaná proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 2013, sp. zn. 11 To 83/2013, který
rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod
sp. zn. 5 T 16/2012, a rozhodl takto:
I.
Z podnětu dovolání obviněného D. V. H. se ohledně tohoto obviněného
podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušují rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
1. 7. 2013, sp. zn. 11 To 83/2013, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne
18. 4. 2013, sp. zn. 5 T 16/2012.
Za přiměřeného užití § 261 tr. ř. se zrušují rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 1. 7. 2013, sp. zn. 11 To 83/2013, a rozsudek Krajského soudu v
Plzni ze dne 18. 4. 2013, sp. zn. 5 T 16/2012, ohledně obviněného D. V. Q.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Plzni přikazuje, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního
zástupce odmítá.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 4. 2013, sp. zn. 5 T 16/2012 byli
obvinění D. V. Q. a D. V. H. uznáni vinnými zločinem nedovolené výroby a jiného
nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1,
odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění soudu spáchali
tím, že od přesně nezjištěné doby do 6. 6. 2012 v rodinném domku v obci P.,
okr. P.-j., přechovávali destilační baňky, nálevky, zkumavky, tály z varného
skla, teploměry, digitální váhy, lakmusové papírky, elektrické jednoplotýnkové
vařiče a dále chemické látky, kyselinu chlorovodíkovou, hydroxid sodný, toulen,
jód, kyselinu fosforečnou, červený fosfor, a dále za účelem výroby
metamfetaminu určeného k distribuci dalším osobám přechovávali nejméně 5.397,6
g hydrochloridu pseudoefedrinu, z něhož mohli získat v závislosti na výsledné
čistotě látky až 4.969,6 g hydrochloridu metamfetaminu (tj. účinné látky
pervitinu), a tohoto jednání se dopustili přesto, že neměli zvláštní povolení k
zacházení s omamnými a psychotropními látkami a s prekurzory podle § 3a, § 4 a
§ 8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů,
přičemž pseudoefedrin je ve smyslu § 2 písm. c) zákona č. 167/1998 Sb., o
návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů, zařazen do seznamu prekurzorů
uvedených v kategorii 1 přílohy přímo použitelných předpisů evropských
společenství, a to Nařízení Evropského parlamentu a rady (ES) č. 273/2004 o
prekurzorech drog a Nařízení rady (ES) č. 111/2005, kterým se stanoví pravidla
pro sledování obchodu s prekurzory drog mezi Společenstvím a třetími zeměmi.
Za uvedený zločin byl obviněný D. V. Q. odsouzen podle § 283 odst. 3 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Podle § 56 odst. 3 tr.
zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst.
1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Obviněný D.
V. H. byl odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v
trvání osmi let. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen
do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen
trest vyhoštění na dobu neurčitou. Dále soud rozhodl podle § 101 odst. 1 písm.
c) tr. zákoníku o zabrání věcí uvedených ve výroku rozsudku.
K odvolání obou obviněných rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 7.
2013, sp. zn. 11 To 83/2013 tak, že při nezměněném výroku o vině a výroku o
zabrání věcí podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený
rozsudek ve výroku o trestu u obou obviněných a podle § 259 odst. 3 tr. ř.
rozhodl tak, že oba obviněné odsoudil podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za
použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku každého k trestu odnětí svobody v trvání čtyř
roků a pro výkon trestu oba obviněné zařadil podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do
věznice s dozorem. Obviněnému D. V. H. uložil podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr.
zákoníku trest vyhoštění na dobu deseti let.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný D. V. H. prostřednictvím obhájce včas
dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání podal také nejvyšší státní
zástupce v neprospěch obou obviněných z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm.
h) tr. ř., protože obviněným byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu
stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byli uznáni vinnými.
K dovolání obviněného D. V. H.:
Obviněný D. V. H. především namítl, že orgány činné v trestním řízení dospěly k
diametrálně odlišnému závěru pokud jde o hodnocení shromážděných důkazů a
posouzení skutku. Státní zástupce shledal, že se tak stalo formou výroby drogy,
soud prvního stupně naproti tomu shledal, že k jednání došlo formou
přechovávání prekurzoru. Obviněný má proto značné pochybnosti o tom, zda v jeho
trestní věci byly shromážděny důkazy, které by bylo možno hodnotit podle § 2
odst. 6 tr. ř. Podle obviněného je potom otázkou, zda mohly soudy obou stupňů
bez dalšího dospět k závěru, že skutek je vůbec trestným činem.
Obviněný v dovolání tvrdí, že popis skutku obsažený v tzv. skutkové větě
rozsudku Krajského soudu v Plzni neodpovídá popisu zákonných znaků trestného
činu, pro který byl uznán vinným, tedy zákonným znakům skutkové podstaty zvlášť
závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a
psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního
zákoníku, zejména pokud obviněný měl spáchat zmíněný zločin přechováváním
prekurzoru pro jiného. V této souvislosti obviněný odkázal na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 3 Tdo 242/2010, v němž Nejvyšší soud
zdůraznil, že znak „pro jiného přechovává“ obsažený u trestného činu nedovolené
výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 trestního
zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009, je třeba vyjádřit ve skutkové větě ve
výrokové části rozsudku, neboť právě tento znak odlišuje citovanou skutkovou
podstatu od mírněji trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a
psychotropních látek a jedů podle § 187a) trestního zákona, ve znění účinném do
31. 12. 2009. Znak „přechovávání pro jiného“ podle názoru obviněného ve
skutkové větě chybí a nelze jej dovozovat z jakéhokoliv kontextu, který
vyplynul z provedených důkazů. Podle obviněného došlo k podstatnému rozporu
mezi skutkovou a právní větou rozsudku nalézacího soudu. Za vadnou obviněný
označil i právní větu rozsudku nalézacího soudu, protože ani v ní není označen
znak přechovávání prekurzoru pro jiného. Obviněný se domnívá, že ze skutkové
věty nelze dovodit ani subjektivní stránku zločinu ve formě úmyslu. Skutkovou
větu jako celek proto obviněný označil za nepřesnou a nejednoznačnou zejména
proto, že je konstruována tak, že obviněný přechovával veškeré zařízení a
prekurzor pro sebe. Obviněný považuje skutek za nesprávně vymezený i proto, že
za přechovávané označuje i věci, o nichž se lze domnívat, že měly sloužit k
výrobě pervitinu (destilační baňky, nálevky, zkumavky, tály z varného skla,
teploměry, digitální váhy, lakmusové papírky, elektrické jednoplotýnkové
vařiče, kyselina chlorovodíková, hydroxid sodný, toluen, jód, kyselina
fosforečná, červený fosfor), neboť použitá právní kvalifikace skutku
nesankcionuje přechovávání takových předmětů. Obviněný nesouhlasí ani s tím, že
by čin spáchal ve velkém rozsahu.
Obviněný dále vytkl soudům, že popis skutku neodpovídá obsahu provedených
důkazů, neboť bylo pouze prokázáno, že se nacházel na místě činu. Nebylo však
prokázáno žádné jeho jednání na místě činu a soud v případě důkazní nouze sáhl
nepřípustně ke konstatování kolektivní viny. Opakovaně namítl, že naprosto
chybí jakákoliv skutková zjištění soudů o tom, jak se choval na místě činu,
přičemž jen ze zjištění, že snad byl v domě v P., nestačí k tomu, aby v jeho
jednání byl shledán zločin, nehledě k vágnímu a neurčitému popisu skutku ve
skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně.
V dalším obsahu dovolání obviněný popisuje průběh trestního stíhání s tím, že
se soud odchýlil od obžaloby, která tvrdila, že pervitin dokonce vyráběl a
konstatoval odlišná skutková zjištění, avšak neuvedl jaká. Obviněný vytkl
soudům obou instancí odmítnutí důkazních návrhů obhajoby. Závěr soudů o tom, že
právě on přechovával prekurzor, obviněný označil za ničím nepodloženou
spekulaci. Obviněný v dovolání tvrdí, že se orgánům činným v trestním řízení
nepodařilo zjistit, kdy se měl v daném místě nacházet a po jakou dobu a
současně se jim nepodařilo zjistit žádné individuální jednání nebo chování na
místě činu. Pro trestní věc je podle názoru obviněného charakteristická důkazní
nedostatečnost, neboť z provedených důkazů nelze dovodit žádné jeho dispozice s
prekurzorem ani to, že věděl, že jde vůbec o nějaký prekurzor. Obviněný má za
to, že skutek, kterého se měl dopustit tím, že se nacházel na nevhodném místě,
kde jiným byl nebo měl být nedovoleně vyráběn pervitin a nacházely se tam ve
stejné době věci určené k nedovolené výrobě omamné nebo psychotropní látky a
jedu, přičemž se snad několika málo z těchto věcí mohl i náhodou dotknout a že
k tomu mohlo dojít v době, kterou se orgánům činným v trestním řízení přesně
nepodařilo zjistit ani určit. Obviněný v dovolání provedl vlastní hodnocení
důkazní situace a dospěl k závěru, že jej neusvědčuje žádný důkaz z trestné
činnosti. Na podporu tohoto tvrzení uvedl, že ani on ani spoluobviněný neměli
od předmětné nemovitosti u sebe klíče. Obviněný označil uložený trest za
neadekvátní a zdůraznil, že nebyly dodrženy zásady, na nichž je vystavěn
trestní proces.
Vzhledem k těmto skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 2013, sp. zn. 11 To 83/2013, i
rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 4. 2013, sp. zn. 5 T 16/2012, a
Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc obviněného D. V. H. v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby po zrušení obou rozhodnutí ve
věci rozhodl sám. Obviněný nesouhlasil s tím, aby dovolání bylo projednáno v
neveřejném zasedání.
Nejvyšší státní zástupce uvedl ve vyjádření k dovolání, že dovolací námitky
obviněného D. V. H. částečně odpovídají dovolacímu důvodu podle 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. Obviněný totiž namítá, že skutek neměl být posouzen jako zločin
nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s
jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, neboť nebyly naplněny
zákonné znaky skutkové podstaty tohoto zločinu. Poukázal na to, že tento zločin
spáchá ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne,
zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává
omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní
látku, prekurzor nebo jed, spáchá-li takový čin ve velkém rozsahu.
Soud prvního stupně spatřoval naplnění alternativních znaků skutkové podstaty
zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními
látkami a s jedy podle § 283 odst. l, odst. 3 písk. c) tr. zákoníku v tom, že
obviněný neoprávněně přechovával prekurzor a takový čin spáchal ve velkém
rozsahu. Odvolací soud ve svém rozhodnutí reagoval na pochybení krajského
soudu, které spočívalo v tom, že v právní větě nevyjádřil
spojení ,,pro .jiného“. Zdůraznil však, že uvedená okolnost jednoznačně vyplývá
ze skutkové věty výroku rozsudku, a proto na uvedené pochybení není třeba
reagovat kasačním rozhodnutím. Státní zástupce se s tímto názorem ztotožnil,
neboť z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že přechovávaný prekurzor
byl určen k výrobě metamfetaminu a distribuci dalším osobám s tím, že obviněným
nebylo prokázáno, že by právě oni vyráběli pervitin. Jestliže se výrobou
zabývaly jiné osoby, pro které byl prekurzor v podobě hydrochloridu
pseudoefedrinu určen, je zřejmé, že obvinění D. V. H. a D. V. Q. přechovávali
prekurzor pro jiného, tedy pro osobu, která bude vyrábět pervitin na zařízení
v předmětné nemovitosti.
Podle státního zástupce jednání obviněného D. V. H., které spočívalo v tom, že
přechovával prekurzor v podobě hydrochloridu pseudoefedrinu v dané nemovitosti,
bylo úmyslné. Za přechovávání prekurzoru lze označit jakýkoliv způsob jeho
držení. Pachatel nemusí mít prekurzor přímo u sebe, ale postačí, že jej má ve
své moci. To, že obviněný měl prekurzor a další věci potřebné k výrobě
pervitinu ve své moci, jednoznačně vyplývá z provedeného dokazování, resp. ze
zajištěných stop. Z důkazů vyplynulo, že obviněný se zdržoval v nemovitosti,
která nebyla vůbec uzpůsobena k bydlení, protože byla vybavena téměř výhradně
jako chemická laboratoř sloužící k výrobě pervitinu. Této okolnosti si oba
obvinění museli být vědomi, neboť charakter vybavení nemovitosti, zejména
mohutná ventilace procházející celým domem, nedovolují učinit jiný závěr, než
že dům sloužil pro „vaření“ pervitinu. Pokud krajský soud při použití zásady in
dubio pro reo dovodil, že obviněný D. V. H. ani spoluobviněný D. V. Q.
nevyráběli pervitin, je naprosto zřejmý závěr o tom, že přechovávali
hydrochlorid pseudoefedrinu. Podle názoru státního zástupce proto nepřichází v
úvahu, že by skutek měl být posouzen jako jiný trestný čin, případně, že by
neměl být vůbec posouzen jako trestný čin. Státní zástupce poukázal na to, že
ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně mohl být závěr soudu o tom, že
prekurzor byl určen pro výrobu, kterou se bude zabývat jiná osoba, vyjádřen
pregnantněji, např. užitím trpného rodu ve slovním spojení „z něhož mohli
získat v závislosti na výsledné čistotě látky až 4.969,6 gramů hydrochloridu
metamfetaminu“, takže mohlo být uvedeno „z něhož mohlo být získáno v závislosti
na výsledné čistotě látky až 4.969,6 g hydrochloridu metamfetaminu“.
Skutek byl správně popsán i s vyjmenováním věcí určených k výrobě pervitinu,
když samotné přechovávání takových věcí by mohlo být právně posouzeno jako
přečin výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky
a jedu podle § 286 tr. zákoníku, v případě, že by nebylo prokázáno, že osoba
přechovávající tyto předměty bude sama výrobcem pervitinu. Odvolací soud
konstatoval, že znění § 283 tr. zákoníku sice s věcmi nepočítá, avšak v tomto
případě zvažoval tzv. faktickou konzumpci, neboť věci včetně prekurzoru
nalezené v domě sloužily k výrobě pervitinu. Bylo však příhodnější zvažovat
vztah subsidiarity namísto faktické konzumpce. Odchylné posouzení však nemá
žádný vliv na právní kvalifikaci jednání obviněných. Z provedených důkazů
jednoznačně vyplynulo, že obviněný D. V. H. v P., po jistou blíže neurčenou
dobu přechovával zařízení určené k výrobě pervitinu, chemikálie určené k výrobě
této drogy, ale hlavně zajištěný prekurzor, který byl určen k další výrobě
pervitinu. Hodnocení důkazů v posuzované trestní věci odpovídá zásadám uvedeným
v § 2 odst. 6 tr. ř. Soudy, na rozdíl od obviněného, hodnotily důkazy nejen
jednotlivě, ale ve vzájemných souvislostech. V rozhodovacím procesu soudy
neopomněly provést a zvážit žádný důkaz. Nedošlo ani k porušení zásad
spravedlivého procesu, jak obviněný naznačil v dovolání.
Mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
obviněný uplatnil námitky proti skutkovým zjištěním soudů, s nimiž nesouhlasil,
a proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, které pokud ho usvědčovaly, označil
za nedostatečné, proti tomu, že soudy neprovedly ještě další dokazování a proti
trestu, který označil za neadekvátní. Tyto námitky neodpovídají dovolacímu
důvodu, který obviněný zvolil pro svoji dovolací argumentaci. Dovolání je
koncipováno tak, že nepřipouští, aby jeho cestou byl napadán skutkový základ
rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného D. V. H.
odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, protože
napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami. Současně navrhl, aby Nejvyšší
soud učinil rozhodnutí v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v
neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud neodmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 tr. ř., a
proto přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch
výroků rozhodnutí, proti nimž bylo podáno dovolání, v rozsahu a z důvodů
uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.
Shledal přitom, že dovolání je částečně důvodné. Vycházel přitom z
následujících skutečností.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke
zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní.
Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu
dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud
skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito
soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z
hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu
tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku
je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě
trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. V mezích dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl
soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o
trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný
uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat
též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky,
která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení
jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem
namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve
smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost
soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo
jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7
tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené
důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat
dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného
soudy nižších stupňů. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy,
nikoli o námitky skutkové. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných
námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně
odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř.,
nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z
dovolacích důvodů.
Právně relevantní námitkou je námitka obviněného, že skutek byl nesprávně
právně posouzen. Zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí napadeného dovoláním i
řízení, které mu předcházelo, posuzuje Nejvyšší soud podle skutkového i
právního stavu platného v době, kdy bylo rozhodnutí učiněno, popřípadě, kdy
bylo konáno řízení, které mu předcházelo (ex tunc). Zákon zde tzv. nova, tj.
nové skutečnosti a nové důkazy nepřipouští, protože ta by mohla být důvodem
obnovy řízení (srov. rozh. č. 2/1966 Sb. rozh. tr.). Přitom skutkový stav je v
případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo
jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními trestního práva
hmotného. Protože východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. je popis skutku obsažený ve výroku rozhodnutí ve věci
samé, které bylo napadeno dovoláním, popřípadě popis skutku rozvedený v
odůvodnění rozhodnutí soudů, dovolací soud přezkoumal popis skutku v rozsudku
soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem soudu druhého stupně (dále
zpravidla jen: „popis skutku“). Z popisu skutku je zřejmé, že obvinění D. V. H.
a D. V. Q. přechovávali v něm vyjmenované věci a dále za účelem výroby
metamfetaminu určeného k distribuci dalším osobám přechovávali nejméně 5.397,6
g hydrochloridu pseudoefedrinu, z něhož mohli získat v závislosti na výsledné
čistotě látky až 4.969,6 g hydrochloridu metamfetaminu (tj. účinné látky
pervitinu). V tzv. právní větě rozsudku soudu prvního stupně je uvedeno, že
obvinění neoprávněně přechovávali prekurzor a takový čin spáchali ve velkém
rozsahu, čímž spáchali zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a
psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr.
zákoníku. Tento zločin spáchá ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze,
proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného
přechovává omamnou nebo psychotropní látku, prekurzor nebo jed, spáchá-li
takový čin ve velkém rozsahu. Pachatel tohoto činu bude potrestán odnětím
svobody na osm až dvanáct let nebo propadnutím majetku.
Judikatura vychází z názoru, že výrok rozsudku o právním posouzení skutku (tzv.
právní věta) není oddělitelný ve smyslu ustanovení § 258 odst. 2 tr. ř. od
popisu skutku ve výroku o vině (tzv. skutkové věty) – srov. rozh. č. 11/1973
Sb. rozh. tr. Dovolací soud při přezkoumání věci musí vycházet ze skutkového
stavu zjištěného v průběhu trestního řízení, který je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku
je v souladu s vyjádřením způsobu jednání příslušné skutkové podstatě trestného
činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Ze skutkové věty zmíněného rozsudku
je zřejmé, že obvinění „přechovávali za účelem výroby metamfetaminu určeného k
distribuci dalším osobám hydrochlorid pseudoefedrinu, z něhož mohli získat v
závislosti na výsledné čistotě látky až 4.969,6 g hydrochloridu metamfetaminu
(tj. účinné látky pervitinu)“. Formulace skutkové věty odpovídá tomu, že
obvinění nepřechovávali prekurzor pro sebe, ale k výrobě pervitinu. Jednání
obou obviněných je popsáno jako přípravné jednání výroby drogy. Soudy neučinily
skutkové zjištění, že obvinění neoprávněně přechovávali prekurzor pro jiného ve
smyslu § 283 odst. 1 tr. zákoníku. To ostatně vyplývá z právní věty rozsudku
soudu prvního stupně i jeho odůvodnění, v němž není zmínka o tom, že by
obvinění neoprávněně přechovávali prekurzor pro jiného. V tomto směru ani soud
prvního stupně ani soud odvolací neprovedly žádné dokazování. Vrchní soud v
Praze v odůvodnění rozsudku ze dne 1. 7. 2013, sp. zn. 11 To 83/2013, považuje
za formální pochybení, které podle něj nesnižuje sílu skutkového závěru
krajského soudu to, že v právní větě neuvedl znak „pro jiného“ a odůvodnil,
proč není i za této situace nutno rušit výrok o vině a doplnit právní větu o
spojení „pro jiného“ (str. 7 odůvodnění rozsudku). Tento názor je nesprávný.
Jestliže přečin podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku lze spáchat i tím, že pachatel
pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující
omamnou nebo psychotropní látku, prekurzor nebo jed, je nutno v právní větě
uvést i znak „pro jiného“, za předpokladu, že tento znak vyplývá z popisu
skutku, tedy skutkové věty rozsudku.
Právní kvalifikace skutku je nesprávná. Soudy kvalifikovaly skutek jako
dokonaný trestný čin, a to zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s
omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c)
tr. zákoníku, ačkoliv jednání obviněného D. V. H. popsané ve výroku o vině, má
znaky přípravného jednání, tedy přípravy, která je podle § 283 odst. 5 tr.
zákoníku trestná. Skutková a právní věta napadeného rozsudku jsou ve vzájemném
rozporu. Přestože soudy obou stupňů oproti obžalobě neposoudily skutek jako
neoprávněnou výrobu drogy, skutek ve skutečnosti popsaly jako přípravu k výrobě
metamfetaminu (arg. „za účelem výroby metamfetaminu určeného k distribuci
dalším osobám“). V úvahu nepřichází ani kvalifikace skutku jako trestného činu
výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu
podle § 286 tr. zákoníku, protože tento trestný čin je ve vztahu subsidiarity k
trestnému činu podle § 283 tr. zákoníku.
Obviněný uplatnil v dovolání řadu námitek proti skutkovým zjištěním soudů,
proti hodnocení důkazů i proti úplnosti dokazování, které jsou přehledně
zmíněny výše. Tyto námitky svým obsahem nenaplňují uplatněný důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dovolací soud se proto jimi nezabýval.
Nejvyšší soud po přezkoumání shledal, že rozhodnutí napadené dovoláním spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku. Proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř.
zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 2013, sp. zn. 11 To
83/2013, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 4. 2013, sp. zn. 5 T
16/2012, ohledně obviněného D. V. H. Za přiměřeného užití § 261 tr. ř. zrušil
zmíněná rozhodnutí také ohledně obviněného D. V. Q., protože i tomuto
obviněnému prospívá důvod, z něhož dovolací soud rozhodl ve prospěch obviněného
D. V. H., který podal dovolání (beneficium cohaesionis). Podle § 265k odst. 2
tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Z titulu
beneficia cohaesionis (dobrodiní souvislosti) se tento výrok týká i obviněného
D. V. Q.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Soud prvního stupně se při novém
projednání a rozhodování věci vypořádá se všemi námitkami obviněného D. V. H.,
který uplatnil v dovolání, kterými se dovolací soud vzhledem k zákonnému
vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemohl zabývat.
Přitom je vázán právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil v tomto
rozhodnutí. Protože bylo napadené rozhodnutí zrušeno jen v důsledku dovolání
podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení po přikázání věci dojít
ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§ 265s odst. 1, 2 tr. ř.)
K dovolání nejvyššího státního zástupce:
Nejvyšší státní zástupce opírá své dovolání o důvod dovolání podle § 265b odst.
1 písm. h) tr. ř. a namítá, že obviněným byl uložen trest ve výměře mimo
trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byli uznáni
vinnými. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že
obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl
uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na
trestný čin, jímž byl uznán vinným.
V dovolání uvedl, že Vrchní soud v Praze se ztotožnil s tím, jak provedené
důkazy hodnotil soud prvního stupně, včetně z nich plynoucích skutkových
zjištění, stejně tak s právním posouzením jednání obou obviněných. Současně za
zcela správný označil výrok o zabrání věci. K jinému názoru však dospěl, pokud
jde o výroky o trestech odnětí svobody a vyhoštění u obou obviněných. Krajský
soud podle jeho názoru nevyvodil odpovídající závěry z polehčujících okolností,
absence přitěžujících okolností i dosavadní bezúhonnosti obviněných. Zdůraznil,
že obvinění pervitin nevyráběli, ale pouze přechovávali prekurzor pro další
výrobu a distribuci, přičemž prekurzor byl zadržen policejními orgány a nebyl
použit k výrobě pervitinu, takže tento konečný produkt se nedostal mezi
uživatele a nemohl být zdrojem zisku pro obviněné nebo jiné osoby. Tyto
skutečnosti podle názoru vrchního soudu významně ovlivnily ve prospěch
obviněných závažnost jejich jednání. Soud prvního stupně také nedostatečně
přihlédl k možnostem nápravy obviněných, kteří v době činu dosáhli věku 22 a 23
let a trestná činnost byla jejich prvním vybočením z jinak řádného života.
Odvolací soud vyložil ve prospěch obviněných i jejich kladné hodnocení chování
z vazební věznice.
Okolnosti případu a poměry obviněných vedly odvolací soud k závěru, že ukládání
trestu odnětí svobody v trestní sazbě stanovené v § 283 odst. 3 tr. zákoníku,
tedy v sazbě od 8 do 12 let, je nepřiměřeně přísné a že nápravy lze dosáhnout i
trestem kratšího trvání. Proto odvolací soud zvolil postup uvedený v § 58 odst.
1 tr. zákoníku a za dostatečný označil trest odnětí svobody v trvání 4 let a
pro výkon takto uloženého trestu zařadil oba obviněné do mírnějšího typu
věznice.
Trest vyhoštění neměl být obviněnému D. V. Q. uložen, neboť v jeho případě měl
být zájem na spojování rodin nadřazen skutečnosti, že obviněný na území České
republiky není pracovně zařazen s tím, že pouze tato podmínka vylučující
uložení trestu vyhoštění nebyla splněna. U obviněného D. V. H. dospěl sice k
závěru, že byly splněny podmínky pro uložení trestu vyhoštění, protože tento
obviněný neměl v době rozhodování krajského soudu povolen trvalý pobyt na území
České republiky, avšak výměru tohoto trestu označil za nepřiměřeně přísnou.
Úvahy, které byly důvodem pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody, odvolací
soud vložil i do úvah o trestu vyhoštění u obviněného D. V. H. a zohlednil tak,
že pseudoefedrin jako prekurzor pro výrobu pervitinu se do vlastního výrobního
procesu dané drogy vůbec nedostal. Proto v konečném důsledku vrchní soud uložil
obviněnému D. V. H. vedle trestu odnětí svobody trest vyhoštění na dobu 10 let.
Aplikaci moderačního ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku v posuzované trestní
věci je třeba hodnotit jako věcně nesprávnou, neboť nebyly splněny zákonné
podmínky pro užití tohoto výjimečného institutu.
Podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, má-li soud vzhledem k okolnostem případu, nebo
vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody
trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze
dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí
svobody pod dolní hranici tímto zákonem stanovené.
Nejvyšší státní zástupce poukázal na to, že trestní zákoník sice neváže postup
podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku na ,,výjimečné“ okolnosti případu ani na
„mimořádné“ poměry pachatele, ale již z označení tohoto ustanovení je zřejmé,
že jde o mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Z toho logicky vyplývá, že
okolnosti případu nebo poměry pachatele musí být alespoň v nějakém směru
neobvyklé a výjimečné do té míry, že ani trest na samé spodní hranici trestní
sazby není způsobilý vyjádřit její význam, proto jej nemohou odůvodnit jen
běžně se vyskytující skutečnosti, ani přesvědčení soudu, že trest odnětí
svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele přísný
(srov. přiměřeně rozhodnutí pod č. 2411966-III. Sb. rozh. tr.). Rovněž tak
mimořádné snížení trestu odnětí svobody nemůže odůvodnit jen samotné doznání
pachatele k trestnému činu, lítost nad jeho spácháním, náhrada způsobené škody,
vedení řádného života, apod. (srov. přiměřeně rozh. č. II/1967 Sb. rozh. tr.).
Užití § 58 odst. 1 tr. zákoníku je tedy výjimkou a musí být v každém případě
pečlivě odůvodněno (rozh. č. 1/1965 Sb. rozh. tr.).
V posuzované trestní věci odvolací soud odůvodnil uložení trestu odnětí svobody
pod dolní hranici trestní sazby poukazem na skutečnost, že obvinění pervitin
ani prekurzor nevyráběli, ale pouze přechovávali pro další výrobu a distribuci
a že prekurzor byl policejními orgány zadržen a nebyl použit k vlastní výrobě
pervitinu, takže se tento konečný produkt nedostal mezi uživatele. Ve prospěch
obou obviněných vyložil rovněž jejich příznivé hodnocení z vazební věznice a
nízký věk. Tyto skutečnosti však nemohou odůvodnit mimořádný moderační postup
odvolacího soudu. Odvolacímu soudu je třeba přisvědčit v tom, že obvinění byli
uznáni vinnými přechováváním prekurzoru a nikoli výrobou pervitinu. Vrchní soud
v Praze dokonce zmínil, že obvinění ho měli přechovávat za účelem výroby
pervitinu. Státní zástupce odmítl argument odvolacího soudu, že prekurzor byl
zadržen policejními orgány, nebyl použit k vlastní výrobě pervitinu, a proto se
pervitin nedostal mezi uživatele. Obvinění se ocitli v situaci, kdy dům, v němž
byl vyráběn pervitin, byl hlídán policií. Proto v něm prekurzor určený k výrobě
pervitinu ponechali a snažili se uniknout pozornosti policejních hlídek. Pouze
v důsledku zásahu policie tedy nedošlo k dokonání zamýšleného záměru, tedy k
výrobě dalšího pervitinu a jeho distribuci mezi další osoby. Ani skutečnost, že
obvinění v době činu dosáhli věku 22 a 23 let a jejich předchozí trestní
bezúhonnost nejsou žádnou mimořádnou okolností, neboť prvá z nich ani nesplňuje
polehčující okolnost, jak má na mysli smysl ustanovení § 41 písm. f) tr. zákoníku, druhá z nich je zcela běžná polehčující okolnost. Skutečnost, že k
výrobě pervitinu nedošlo a tento se nedostal mezi další osoby, není proto
mimořádnou okolností, která by snižovala nebezpečnost jednání obviněných, ale
pouze okolností, kterou obvinění nijak neovlivnili. Totéž platí i o tom, že
obvinění jsou pozitivně hodnoceni vazební věznicí. Podle státního zástupce to
svědčí o jejich dobrých resocializačních možnostech, nikoliv však o
výjimečnosti jejich osob ve vztahu ke spáchanému skutku. Vzhledem ke spáchání
trestného činu ve velkém rozsahu, nelze mít za to, že povaha a závažnost
trestného činu a ohrožení bezpečnosti společnosti je tak málo intenzívní, že
výrazně vybočuje z obvyklých případů obdobných trestných činů a že by tyto měly
odůvodnit shovívavý postup při trestání. Trest uložený pod spodní hranici
zákonné trestní sazby se jeví jako zcela neadekvátní spáchanému činu. Odvolací
soud podcenil závažnost samotného skutku a výměrou trestu tak bagatelizoval
závažnost poměrně sofistikované drogové kriminality. Ve světle uvedených úvah
je možné zpochybnit i argumenty, které vedly Vrchní soud v Praze ke zrušení
trestu vyhoštění u obviněného D. V. Q. a k jeho zmírnění u obviněného D. V. H. Protože nebyly splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody
podle § 58 tr.
zákoníku, a přesto byl uložen trest odnětí svobody pod dolní
hranici příslušné zákonné sazby s poukazem na citované ustanovení, je takto
uložený trest trestem uloženým mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně
a je tím naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k
odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 2013 sp. zn. 11 To 83/2013, jakož i všechna
další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř.
přikázal Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Souhlasil s
tím, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst.
1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. S projednáním věci ve veřejném
zasedání souhlasil i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r
odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je zjevně
neopodstatněné.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací uvedl v odůvodnění rozsudku ze dne 1. 7.
2013, sp. zn. 11 To 83/2013, že zjistil u obou obviněných pochybení ve výrocích
o trestech odnětí svobody a trestech vyhoštění. K výrokům o trestech uvedl, že
krajský soud sice správně dospěl k závěru, že oběma obviněným polehčuje jejich
dosavadní bezúhonnost a absence přitěžujících okolností, avšak nevyvodil z
těchto skutečností odpovídající závěry. Dostatečně nezohlednil, že obvinění
pervitin ani prekurzor (pseudoefedrin) nevyráběli, ale pouze přechovávali pro
další výrobu a distribuci. Nelze také přehlédnout, že prekurzor byl policejními
orgány zadržen a nebyl tak použit k vlastní výrobě pervitinu a konečný produkt
se proto nedostal mezi uživatele a nebyl ani zdrojem zisku obviněných nebo jiné
osoby. Podle odvolacího soudu tyto skutečnosti významně ovlivňují závažnost
jednání obviněných. Soud prvního stupně také dostatečně nepřihlédl k možnostem
jejich nápravy, když obvinění dosáhli v době skutku věku 22, resp. 23 let a
projednávaná trestná činnost byla jejich prvním vybočením z jinak řádného
života. Jejich malá míra narušenosti je zjistitelná i z pozitivního hodnocení,
které na obviněné zpracovali příslušní pracovníci vazební věznice a dokládají
dobré resocializační možnosti obou obviněných. Nalézací soud nepostupoval
důsledně podle zákonných kritérií pro ukládání trestu vymezených v § 39 odst.
1, odst. 2 a odst. 3 tr. zákoníku. Okolnosti případu a poměry obviněných, vedly
vrchní soud k závěru o tom, že ukládání trestu odnětí svobody v trestní sazbě
stanovené v § 283 odst. 3 tr. zákoníku, tedy v rozpětí od 8 do 12 roků, je
nepřiměřeně přísné a že nápravy obviněných lze dosáhnout i trestem kratšího
trvání. Odvolací soud proto postupoval podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, který
umožňuje uložit trest odnětí svobody snížený pod dolní hranici trestní sazby.
Při úvaze o výměře trestů byl odvolací soud vázán omezením podle v § 58 odst. 3
písm. b) tr. zákoníku, tedy tím, že výměra trestu nemůže být nižší než tři
roky. Za zcela přiměřené všem okolnostem případu i osobám obviněných vrchní
soud pokládal pro oba obviněné tresty odnětí svobody v trvání čtyř roků.
Rozhodl dále, že náprava obviněných bude vzhledem k jejich minimální
narušenosti lépe zajištěna ve věznici s dozorem, a proto oba obviněné podle §
56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil pro výkon trestu odnětí svobody do zmíněného
mírnějšího typu věznice.
Vrchní soud zjistil pochybení také pokud jde o tresty trestů vyhoštění. Tento
trest neměl být uložen obviněnému D. V. Q., a obviněnému D. V. H. měl být
uložen v kratší výměře. Obviněný D. V. Q. má na území České republiky povolen
trvalý pobyt do 26. 10. 2021 a v České republice žijí také jeho nejbližší
příbuzní, a to matka a bratr, kteří zde podnikají. Obviněný byl krátce před
svým zadržením propuštěn z pracovního poměru ve společnosti Škoda Mladá
Boleslav, a.s., avšak zmínění příbuzní mu nabízeli možnost jeho zapojení do
svých výdělečných aktivit. Podle § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku se trest
vyhoštění neuloží, jestliže má pachatel na území České republiky trvalý pobyt,
má zde pracovní a sociální zázemí a uložení tohoto trestu by bylo v rozporu se
zájmem na spojování rodin. Vrchní soud přisvědčil odvolacím námitkám tohoto
obviněného, protože zájem na spojování rodin musí být nadřazen skutečnosti, že
obviněný není nyní na území České republiky zaměstnán. Krajský soud sice
správně argumentoval, že všechny podmínky zmíněné v § 80 odst. 3 písm. c) tr.
zákoníku musí být splněny současně, avšak je třeba respektovat také základní
zásady pro ukládání trestů, mezi něž patří i přiměřenost trestních sankcí podle
§ 38 odst. 2 tr. zákoníku. Podle odvolacího soudu je uložení trestu vyhoštění
vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody nepřiměřené, a proto neuložil tomuto
obviněnému trest vyhoštění.
U obviněného D. V. H. vrchní soud dospěl k závěru, že podmínky pro uložení
trestu vyhoštění jsou naplněny i s přihlédnutím k vylučujícím podmínkám podle
§ 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Tento obviněný měl povolený pobyt na území
České republiky do 9. 3. 2013 a další pobyt mu již nebyl umožněn. Trvalý pobyt
na území České republiky pokládá vrchní soud za natolik významnou a zásadní, a
proto vycházel z ustanovení § 80 odst. 2 tr. zákoníku, které stanoví, že soud
musí přihlédnout k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, možnostem
nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo
jiného obecného zájmu. Vrchní soud dospěl k závěru, že uložení trestu vyhoštění
na dobu neurčitou je nepřiměřeně přísnou trestní sankcí a že k nápravě
obviněného postačí trest vyhoštění na dobu 10 roků.
Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podat dovolání, jestliže obviněnému
byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen
trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin,
jímž byl uznán vinným.
Ustanovení § 58 tr. zákoníku upravuje mimořádné snížení trestu odnětí svobody.
Podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo
vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody
stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy
pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní
hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené.
Podle § 58 odst. 3 tr. zákoníku při snížení trestu odnětí svobody podle
odstavců 1 a 2 nelze uložit trest a) pod pět let, činí-li dolní hranice trestní
sazby odnětí svobody alespoň dvanáct let, b) pod tři léta, činí-li dolní
hranice trestní sazby odnětí svobody alespoň osm let, c) pod jeden rok, činí-li
dolní hranice trestní sazby odnětí svobody alespoň pět let.
Nejvyšší soud zjistil, že obecně byly splněny podmínky pro mimořádné snížení
trestu odnětí svobody u obou obviněných. Odvolací soud vzal správně v úvahu, že
obvinění pervitin ani pseudoefedrin, tedy prekurzor nevyráběli, pouze prekurzor
přechovávali pro další výrobu pervitinu. V návaznosti na učiněná skutková
zjištění šlo o přípravné jednání. Příprava k trestnému činu je méně závažná než
dokonaný trestný čin. Za konkrétních okolností, když odvolací soud zvážil
okolnosti případu i poměry obou obviněných, je zřejmé, že jde jen o míru, v
jaké odvolací soud mimořádně snížil oběma obviněným tresty odnětí svobody. Lze
proto učinit závěr, a to v návaznosti na právní kvalifikaci skutku, že tresty
odnětí svobody uložené každému z obviněných ve výměře čtyř roků, pro jejichž
výkon byli podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazeni do věznice s dozorem jsou
tresty kratšího trvání, jimiž by bylo možno dosáhnout nápravy obou obviněných,
a že ve smyslu § 58 odst. 1 tr. zákoníku vzhledem k okolnostem a poměrům
obviněných, z nichž vycházel odvolací soud při ukládání trestů odnětí svobody,
by použití trestní sazby odnětí svobody stanovené v § 283 odst. 3 tr. ř. bylo
pro oba obviněné nepřiměřeně přísné. Uložené tresty odnětí svobody proto nejsou
tresty uložené mimo trestní sazbu a důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm.
h) tr. ř. nebyl naplněn.
Jestliže dovolatel v závěru odůvodnění dovolání uvedl, že ve světle uvedených
úvah (tedy úvah, které se týkají trestů odnětí svobody) je možné zpochybnit
argumenty, které vedly Vrchní soud v Praze ke zrušení trestu vyhoštění u
obviněného D. V. Q. a k jeho zmírnění u obviněného D. V. H., Nejvyšší soud
dodává, že mimořádné snížení trestů odnětí svobody podle § 58 tr. zákoníku
nelze aplikovat na tresty vyhostění ukládané podle § 80 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud rozhodl o dovoláních v neveřejném zasedání, které konal za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. ledna 2014
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek