7 Tdo 1160/2025

7 Tdo 1160/2025-802

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 1. 2026 o dovolání obviněného K. P. podaném proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 9. 2025, sp. zn. 8 To 77/2025, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 11/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. P. odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 5. 2025, č. j. 3 T 11/2024-622, byl obviněný K. P. uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest vyhoštění na dobu deseti let. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému též uložen trest propadnutí věci, a to dvou nožů, které soud ve svém výroku podrobně popsal. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy.

2. Uvedeného trestného činu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že dne 6. 4. 2024 okolo 20:40 hod. v obci XY, okres XY, na parkovišti pro kamionovou dopravu, které se nachází za benzinovou čerpací stanicí F1, po předchozí výměně názorů s poškozenými, která probíhala na odpočívce parkoviště při konzumaci alkoholu a pod jeho vlivem, obviněný z místa nejprve odešel a po několika minutách se na místo vrátil s dvěma noži, které držel v rukou, šlo o otvírací nůž s klipsem zn. Outliner, černo-hnědé barvy, s délkou čepele cca 80 mm, a rozkládací nůž, tzv. motýlek, khaki barvy, s délkou čepele cca 105 mm, a vůči poškozeným jménem O.

P. a A. Z., zaútočil těmito dvěma noži, přičemž útok směřoval proti tělu poškozených v úmyslu tyto usmrtit, neboť útok vedl zejména proti jejich hlavě, hrudníku, zádům a bederní části, kdy takto bez varování nejprve zezadu zaútočil na poškozeného O. P., kterému způsobil bodnou ránu zad vlevo v čáře lopatkové o velikosti cca 1 cm, pronikající do levé pohrudniční dutiny, navenek probublávající se smrštěním levé plíce při pneumothoraxu, bodnou ránu v horní části přední břišní stěny vpravo, nepronikající do dutiny břišní, kdy bodný kanál byl zakončen v podkoží ve stěně břišní, bodnou ránu na hýždi vpravo o velikosti cca 12 mm a hloubce bodného kanálu kolem 10 cm, kdy bodný kanál byl zakončen hluboko pod hýžďovými svaly, a to při pánvi v oblasti hruškovitého svalu, bodnou ránu na dlani levé ruky a zlomeninu těla hrudní kosti, když poškozenému se podařilo utéct z místa za jiný kamion v době, kdy obviněný útočil proti poškozenému A.

Z., jenž v reakci na útok proti poškozenému O. P. vzal ze svého kamionu na obranu proti obviněnému dvě trubky ke zvedáku, přičemž v ten okamžik jej obviněný nejméně výše uvedenými dvěma noži napadl a způsobil mu nejprve výrazné kraniotrauma – ránu imponující jako rána sečná, případně tržná, nebo tržně zhmožděná vysoko na čele vlevo o celkové délce cca 10 cm s vpáčenou tříštivou zlomeninou klenby lebeční, s posunem úlomků kostí směrem do lebeční dutiny o více jak šířku kosti, se zakrvácením do dutiny lebeční, se zlomeninami šířící se z čelní krajiny i do okolí a s vícečetnými zlomeninami dalších struktur a obličejových kostí, a to především kosti klínové, očnice a jařmového oblouku vlevo, dále jednu bodnou ránu na boční ploše hrudníku vlevo a celkem 4 bodné rány zadní plochy trupu v krajině bederní při dolním okraji hrudního koše vlevo, pronikající do levé pohrudniční dutiny a do dutiny břišní, s přetětím 8.

žebra

vlevo a částečným kolapsem (smrštěním) levé plíce při pneumothoraxu, prokrvácení měkkých tkání kolem vzestupného úseku hrudní srdečnice (aorty) a mezi aortou a plicnicí, pneumodediastinum a pneumoperikard, bodné poranění bránice, bodné poranění perikardu (osrdečníku) a spodní stěny pravé komory srdeční, bez známek proniknutí bodného kanálu až do dutiny pravé komory srdce, pneumoperitoneum, dvojnásobné bodné poranění žaludku, celkem 2 bodné rány v oblasti levé ruky, a to v oblasti hřbetu i na dlani, a bodnou ránu na zevní ploše levého stehna, když některá z poranění obviněný poškozenému způsobil ve chvíli, kdy tento bezvládně ležel na zemi, a takto oběma poškozeným způsobil poranění bezprostředně ohrožující jejich život s tím, že tato poranění si vyžádala letecký transport poškozených vrtulníkem záchranné služby do Fakultní nemocnice Plzeň, kde se oba podrobili urgentním chirurgickým zákrokům, kdy poškozený O.

P. byl hospitalizován na Klinice anestezie, resuscitace a intenzivní medicíny a Chirurgické klinice Fakultní Nemocnice Plzeň od 6. 4. 2024 do 18. 4. 2024 a bez včasného specializovaného lékařského ošetření by došlo k oběhové nestabilitě a tím ke smrti poškozeného, a poškozený A. Z. byl hospitalizován na Klinice anestezie, resuscitace a intenzivní medicíny a na Chirurgické klinice Fakultní Nemocnice Plzeň od 6. 4. 2024 do 22. 4. 2024 a bez včasné a vysoce odborné lékařské pomoci by došlo ke smrti poškozeného, neboť utrpěl těžké a vážné zranění vyžadující velkou chirurgickou operaci s revizí a toaletou dutiny břišní, suturou stěny žaludku, s ošetřením bodného poranění bránice, s ošetřením osrdečníku a pravé srdeční komory a další lékařské ošetření.

77/2025-716, k odvolání obviněného, podaného proti napadenému rozsudku v celém jeho rozsahu, částečně zrušil podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výrocích, o povinnosti nahradit nemajetkovou újmu poškozeným a ve výroku, kterým byli poškození odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak vrchní soud nově rozhodl tak, že podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozené s nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný K. P. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., jelikož rozhodná skutková zjištění, určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, současně ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny podstatné navrhované důkazy a zároveň napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

5. Obviněný úvodem rozporoval závěr soudu druhého stupně, že by mohl v určeném čase, tedy od 20:41:30 hod. do 20:43:07 hod., tedy za 97 sekund, urazit vzdálenost mezi místem, kde měl být naposledy zachycen na kamerovém záznamu z parkoviště útočník a prodejnou, kde byl obviněný zachycen další kamerou. Obhajoba přitom samostatně změřila vzdálenost obou zmíněných bodů a dospěla k závěru, že se jedná cca o 300 metrů s vyvýšením trasy o cca 11 m, přičemž dovolatel předložil výpočet, podle něhož v takovém případě odpovídá zmíněná vzdálenost cca 400 m na rovném povrchu. V návaznosti na uvedené pak připomněl, že tento běh realizoval s vyšší hladinou alkoholu v těle, v nevhodné plážové obuvi, po fyzicky náročném konfliktu a poukázal též na svou robustnější fyzickou konstituci. Na základě uvedených skutečností dospěl k závěru, že podobný tělesný výkon pro něj byl, za předestřených podmínek, fakticky nemožný.

6. V kontextu již předestřených výhrad dovolatel připomněl, že v průběhu řízení namítal nereálnost časové osy, avšak soudy nepřibraly žádného znalce z oboru tělovýchovy, biomechaniky či soudního lékařství, ani neprovedly žádný experiment či rekonstrukci ohledně fyzické schopnosti obviněného výše popsaný běžecký výkon realizovat. Podobný postup pak dovolatel označil za hrubé porušení svého práva na spravedlivý proces, zejména skrze opomenutí zásady vyhledávací. Dále obviněný projevil striktní nesouhlas se způsobem, jakým soud vyhodnotil kriminalisticko-genetický znalecký posudek, především absenci stop DNA obviněného na nožích, jimiž měl poškozeným způsobit výše popsaná zranění.

7. V neposlední řadě obviněný odmítl správnost právního posouzení vytýkaného skutku, neboť nedošlo k bezpečnému prokázání viny dovolatele, což mělo soudy vést k aplikaci principu in dubio pro reo, případně ke zvážení mírnější právní kvalifikace skutku jako jiného násilného trestného činu, i za případného zohlednění nutné obrany.

8. Závěrem proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř., rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil ve výroku o vině i trestu, dále podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pozbyla-li vzhledem ke změně podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Alternativně též navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl sám tak, že se dovolatel podle § 226 písm. c) tr. ř. zprošťuje obžaloby.

9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že nepovažuje výtky obviněného za opodstatněné. Zavrhl tvrzení dovolatele, že by existoval zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu. Zdůraznil přitom, že obviněný kritizuje primárně způsob hodnocení konkrétních důkazů ze strany soudů a prosazuje odlišnou verzi skutkového děje, čímž však překračuje mez dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Připomněl taktéž, že vina dovolatele byla prokázána rozsáhlým komplexem vzájemně propojených a korespondujících důkazů. Neztotožnil se ani s tvrzením o nedůvodném neprovedení podstatných navrhovaných důkazů, poněvadž skutková zjištění vyhodnotil za úplná a bez důvodných pochybností dostačující k usvědčení obviněného, tudíž další dokazování by již neplnilo svůj účel a představovalo pouhou nadbytečnost. Nad rámec státní zástupce poznamenal, že ze spisového materiálu ani neplyne, že by dovolatel důkazní návrhy, zmíněné v podaném dovolání, relevantně učinil.

10. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce vyhodnotil toliko za formální a fakticky bezobsažné, protože obviněný neuvedl žádné výtky, které by mohly být pod jmenovaný důvod dovolání podřazeny. Argumentace obviněného se totiž zaměřila výhradně na prosazení odlišného skutkového stavu, než k jakému dospěly soudy, a teprve na takto konstruovaných skutkových zjištěních dovolatel postavil své právní námitky.

11. Na závěr svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to pro jeho zjevnou neopodstatněnost.

III. Přípustnost dovolání

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že

dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

13. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

14. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Slouží tedy především k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž představuje předmět trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

15. Těžiště dovolacích námitek obviněného spočívalo ve zpochybnění učiněných skutkových zjištění, kritice způsobu hodnocení konkrétních důkazů zejména nalézacím soudem a úsilí prosadit vlastní, odlišné skutkové závěry. Z odůvodnění rozhodnutí, především soudu nalézacího, je však dostatečně zřejmé, jak byly provedené důkazy hodnoceny. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů je na místě dovodit především, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala by z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo by zjištění sestávala z pravého opaku toho, co bylo obsahem dokazování, k čemuž ovšem v daném případě nedošlo.

16. Proto dovolací soud považuje za nutné konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Skutková zjištění se opírají zejména o výpovědi poškozených, kamerové záznamy z místa činu i z blízkého obchodu, avšak též o výpovědi řady dalších svědků, pachové stopy a jiné důkazy. Opomenout nelze ani skutečnost, že základ skutku připustil ve své výpovědi i sám obviněný, když přiznal, že se v rozhodném čase dostal do potyčky s poškozenými. Krajský soud se přitom v odůvodnění napadeného rozhodnutí skutečně důkladně vypořádal se všemi námitkami obviněného (viz odstavce 32. až 36. odůvodnění jeho rozsudku). Nalézací soud, plně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, vyhodnotil výpovědi poškozených jako věrohodné, a naopak ve výpovědi obviněného shledal značné rozpory. Dále nelze zapomínat, že zatímco výpovědi poškozených korespondovaly s dalšími provedenými důkazy, vnitřně rozporná výpověď obviněného ostatním důkazům ve valné části odporovala. Popsaným způsobem tak nalézací soud dospěl k velmi přesvědčivému závěru, že obhajoba obviněného byla nad veškerou pochybnost vyvrácena.

17. Vznesené výhrady dovolatele vůči hodnocení skutečnosti, že na rukojetích nožů, jimiž byli zraněni poškození, se nenašly stopy DNA obviněného, přestavují právě jen prostou polemiku se způsobem hodnocení konkrétních důkazů, která zcela postrádá na relevanci. Jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že se zmíněným faktem se soudy obou stupňů důkladně a přesvědčivě vypořádaly, když bylo zjištěno, že stopy DNA dovolatele velmi pravděpodobně překryla krev, a tedy i DNA poškozených. Navíc měl obviněný po svém útoku vtisknout rukojeť nože do zakrvácené dlaně poškozeného Z. (viz odstavec 46. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a odstavec 17. rozsudku odvolacího soudu).

18. Nejvyšší soud tak mezi skutkovými zjištěními na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, požadovaný zjevný rozpor neshledal. Není pak předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna rozebírat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Důležité je, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky a opírá se o kvalitní odůvodnění. Nemohl-li být v nyní posuzované věci shledán zjevný rozpor, nemohl být ani porušen procesní princip in dubio pro reo, který vyplývá ze zásady presumpce neviny, neboť v předmětné věci nevznikly pochybnosti o průběhu skutkového děje.

19. Jedná-li se o rozsáhlou úvahu dovolatele, podpořenou řadou výpočtů, ohledně vlastní fyzické schopnosti uběhnout za určený čas trasu mezi parkovištěm a obchodem, musí Nejvyšší soud konstatovat, že ani ta neodůvodňuje odlišný náhled na posuzovanou věc. Jednak část dat zapracovaných do výpočtu neplyne přímo ze spisového materiálu a o jejich přesnosti lze pochybovat (zejména přesná identifikace místa, odkud měl obviněný vyrazit), dále pak ani s informacemi pocházejícími ze spisového materiálu není obhajobou pracováno přesně (např. koncový čas ve skutečnosti nepředstavuje moment, kdy obviněný vbíhá do obchodu, avšak jen okamžik, kdy jej poprvé zachytí kamery ještě v prostoru před obchodem – srov. úřední záznam o vyhodnocení kamerového záznamu a příslušná nahrávka na č. l. 408). Lze tak důvodně předpokládat, že právě v důsledku těchto nepřesností a úprav působí rychlost běhu obviněného lehce překvapivě, ovšem rozhodně se nejedná o rychlost nemožnou. Zavrhnuty musí být též tendence jednostranně posuzovat faktory spojené s podmínkami běhu obviněného, do nichž se ostatně promítají od zjištění soudů odlišné, dovolatelem prosazované skutkové závěry.

20. Obviněný se nenacházel ve stavu po náročné fyzické bitce s dalšími osobami, ale poté, co nečekaně a ze zálohy napadl noži nic netušící poškozené, kteří se vůbec nestačili aktivněji bránit. Stav obviněného vyvolaný popsaným útokem, se zvýšenou hladinou adrenalinu, jej v daný moment velmi pravděpodobně vedl spíše k fyzické aktivaci, čemuž rovněž odpovídá následné počínání dovolatele zachycené na kamerách v obchodě, kde záhy napadl jednoho ze svědků a konfliktní situaci s ním delší dobu gradoval. Ani faktory v podobě relativně vysoké hladiny alkoholu v krvi obviněného a jeho k běhu nepříhodná obuv však nepředstavují zásadní překážku rychlého běhu, což ostatně vyplývá i ze záznamu pocházejícího z kamery před obchodem, kde je zachycena finální část rozebíraného přesunu dovolatele. Ze záznamů z kamer umístěných v obchodě taktéž plyne, že obviněný se nechoval pod vlivem alkoholu nijak pasivně nebo malátně, vystupoval energicky a mobilně, což potvrzuje i výpověď svědka D. K., jenž uvedl, že opojení obviněného alkoholem poznal jen podle dechu, neboť mluvil a chodil normálně (viz odstavec 20. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Pod vlivem výše zmíněných skutečností postrádá na významu také tvrzení o robustní tělesné konstituci dovolatele, která mu evidentně, vzhledem k rovnoměrnému rozložení váhy, nebrání v náročnějších fyzických aktivitách. V neposlední řadě nezbývá než konstatovat, že schopnost obviněného dosáhnout nadprůměrného, nikoliv však nemožného, fyzického výkonu, představuje jediné smysluplné vysvětlení, které plně zapadá do celkové mozaiky jednoznačně prokázaných skutkových zjištění.

21. Pokud jde o dovolatelem tvrzené nedůvodné neprovedení navrhovaných podstatných důkazů, je namístě připomenout, že soudy nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní, zvláště jedná-li se o důkazy nadbytečné, duplicitní, případně postrádající relevanci, nicméně jsou povinny v odůvodnění uvést, proč konkrétní důkaz nepokládaly za nutné provádět (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

22. Obviněný konkrétně kritizoval nedostatečný rozsah dokazování ve dvou směrech, jednak tvrdil, že se soudy nevypořádaly se závěry kriminalisticko-genetického znaleckého posudku, konkrétně s absencí stop DNA dovolatele na rukojetích nožů užitých k napadení poškozených. Toto tvrzení však zcela postrádá opodstatnění, poněvadž zejména soud nalézací, jak již bylo uvedeno výše, se s daným zjištěním zcela přesvědčivě vypořádal, pročež nezbývá než na toto odkázat (viz zejména odstavec 46. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

23. Dále dovolatel označil za vadný postup soudů obou stupňů, když nepřibraly žádného znalce k otázce fyzické možnosti dovolatele uběhnout kritickou trasu v daném čase a stavu, ani neprovedly k prokázání popsané skutečnosti rekonstrukci či vyšetřovací pokus. Nicméně je vhodné dodat, že dovolatel v řízení před soudem takový důkazní návrh řádně neuplatnil, což ostatně ve svém dovolání ani netvrdil, ale jeho argumentace směřovala jen k obecné povinnosti soudů zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností a provést dokazování v potřebném rozsahu pro přijetí předmětného rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. Nejedná se tedy o námitku v pravém slova smyslu podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., leč spíše spadající pod právo na spravedlivý proces.

24. V každém případě však i tato námitka postrádá na relevanci, neboť z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že obviněný musel být daného přesunu ve vymezeném čase schopen, jelikož jiný závěr byl bez důvodných pochybností vyloučen. Nadto není možno přeceňovat tvrzení a výpočty předložené obhajobou v dovolání, jak bylo již podrobněji rozvedeno výše. Nastíněné skutečnosti tak vedou k nevyhnutelnému závěru, že další dokazování by v předmětném směru postrádalo na významu i účelnosti, jak správně poznamenává státní zástupce, tudíž by bylo zcela nadbytečné. Soudy nižších stupňů proto neporušily zásadu vyhledávací ani dovolatelovo právo na spravedlivý proces, když provedly dokazování v rozsahu plně dostačujícím pro přijetí relevantního rozhodnutí, díky němuž bez důvodných pochybností zjistily skutkový stav posuzované věci.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

25. Obviněný též namítl, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu, nicméně v tomto směru pouze zopakoval vznesené výhrady vůči způsobu hodnocení předmětných důkazů a z nich vyplývajícím skutkovým zjištěním nalézacího soudu. Nejvyšší soud v tomto směru plně souhlasí se státním zástupcem, že popsané námitky nenaplňují důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť dovolatel vůbec nenapadl hmotněprávní posouzení předmětného skutku, tak jak byl zjištěn nalézacím soudem, či jiné hmotněprávní posouzení v dané věci, leč toliko prosazoval odlišnou, pro sebe příznivější verzi skutkového děje. Stejný charakter má i povšechný návrh dovolatele na překvalifikování jeho jednání na méně závažný trestný čin, poněvadž uvedený apel se opět opírá výhradně o odlišná skutková zjištění, než k jakým dospěl soud nalézací. Lze tedy uzavřít, že obviněný deklaroval předmětný dovolací důvod toliko formálně, avšak ve svém dovolání neuvedl žádnou argumentaci, kterou by pod něj bylo možno podřadit.

V. Závěr

26. Z výše uvedených skutečností vyplývá, že námitky obviněného byly zčásti podřaditelné pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými. Proto dovolání obviněného K. P. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. 1. 2026

JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu