7 Tdo 1177/2011-30
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. října 2011 o dovolání obviněného M. Č., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 7 To 125/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 12 T 69/2010, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Č. o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 12 T 69/2010, byl obviněný M. Č. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání proti výrokům o vině a trestu. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 7 To 125/2011, podle § 256 tr. ř. zamítl dovolání obviněného jako nedůvodné.
Usnesení odvolacího soudu obviněný napadl včas podaným dovoláním prostřednictvím svého obhájce s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Obviněný namítl, že v řízení nebyly dodrženy podmínky spravedlivého procesu, především neexistuje soulad mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Podle obviněného byl skutek zjištěný na základě provedených důkazů soudy nesprávně kvalifikován jako trestný čin. Konkrétně namítl nenaplnění pojmu „týrání“ tak, jak jej vyžaduje skutková podstata trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zák. K naplnění tohoto pojmu je potřeba určité míry trvalosti a intenzity. Ustanovení § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku odst. 2 písm. d) tr. zákoníku dále vyžaduje, aby byl tento trestný čin páchán po delší dobu. Obviněný k tomu uvedl, že nadávky a nijak brutální fyzické ataky v průběhu delších časových odstupů nemohou naplňovat požadavek na určitou míru trvalosti. Poukázal také na to, že sama poškozená nemohla jeho jednání pociťovat jako těžké příkoří, když sama byla v hádkách aktivní a vyvolávala je. Obviněný dále zpochybnil hodnocení důkazů s tím, že je soudy hodnotily v rozporu se zásadami logiky.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 7 To 125/2011, jakož i rozhodnutí na ně obsahově navazující, a aby věc přikázal soudu k novému projednání a rozhodnutí. Dále navrhl, aby předseda senátu Okresního soudu v Brno-venkov navrhl Nejvyššímu soudu České republiky přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný ve své dovolací argumentaci vychází především ze svého odvolání, přičemž těmito výhradami se náležitě zabýval již soud druhého stupně a na jeho odůvodnění lze plně odkázat. Dodal, že oba soudy vyhodnotily skutková zjištění v souladu s výkladem právního pojmu „týrání“ tak, jak vyplývá z komentovaného znění trestního zákoníku a z dostupné soudní judikatury. Uvedl, že soudy náležitě zohlednily i to, že posuzované jednání bylo zasazeno do rámce dlouhodobě neuspořádaných manželských vztahů, kdy docházelo ke konfliktům, při nichž poškozená nebyla zcela pasivní. Přesto lze podle nejvyššího státního zástupce dovodit, že poškozená pociťovala jednání obviněného jako těžké příkoří. V souvislosti s otázkou trvalosti zlého nakládání s poškozenou je akcentován požadavek komplexního náhledu na veškeré jednání obviněného, které je až ve svém souhrnu způsobilé naplnit znak týrání. Proto poukaz na delší časové rozestupy mezi jednotlivými útoky téže povahy nemohou mít odpovídající právní relevanci za stavu, když v mezidobí byla permanence zlého nakládání s poškozenou pokrývána jeho dalšími variacemi. Podle nejvyššího státního zástupce obviněný tak svým jednáním bezezbytku naplnil znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí v jeho kvalifikované skutkové podstatě podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku.
Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a navrhl, aby bylo takto rozhodnuto v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně vyjádřil svůj souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností:
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně
právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistil soud. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud, a nikoli tak jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání je možné namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudem. Mimo meze dovolacího důvodu jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu věci, kterou sám prosazuje. Dovolání nemůže být založeno na tom, že dovolatel nesouhlasí s tím, jak soud v rámci postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotil důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodil, jak postupoval při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedl dokazování, že nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud zabývá otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně.
Nejvyšší soud zjistil, že obviněný v dovolání uplatnil částečně námitky, které nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jde o výhrady, že soudy hodnotily provedené důkazy v rozporu se zásadami logiky. Tím obviněný napadl hodnocení důkazů soudy obou stupňů a v samém důsledku také skutková zjištění, ke kterým soudy dospěly. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
Za námitku právního charakteru relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je potřeba považovat námitku, že nebyl naplněn zákonný znak „týrání“ jako znak trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku. Nejvyšší soud k této námitce uvádí následující:
Podle § 199 odst.1, 2 písm. d) tr. zákoníku se trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí a takový čin páchá po delší dobu. Ustálená judikatura vychází z toho, že týrání je zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. rozh. č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Trvalost pachatelova jednání je přitom nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické. Nevyžaduje se, aby u svěřené osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří (srov. rozh. č. 20/1984-I. Sb. rozh. tr.).
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně přitom vyplývá, že obviněný nejméně od listopadu roku 2009 do května roku 2010 fyzicky i psychicky týral svoji manželu M. Č., a to zejména po požití alkoholických nápojů, kdy ji nejméně 4x měsíčně oslovoval vulgárními výrazy, vyhrožoval jí, že ji zabije, vyčítal jí, že se nestará o děti, kontroloval ji, kam chodí, protože ji podezíral, že udržuje milenecký vztah, a z toho důvodu jí zakazoval chodit do společnosti, dále ji fyzicky napadal tím způsobem, že do ní žduchal a vyhazoval ji z domu, přičemž od února 2010 se jeho jednání začalo stupňovat natolik, že poškozenou takto napadl minimálně jednou za 14 dnů, přičemž při jednom z incidentů, když poškozenou nepustil do společně obývaného domu, a po té, co jí vpustila do domu dcera, strčil do poškozené takovou silou, že se udeřila hlavou do zdi, v důsledku čehož utrpěla pohmoždění krční páteře, a při dalším incidentu dne 15. 5. 2010 poškozenou uhodil otevřenou dlaní do obličeje, strkal do ní a ničil vybavení domu, přičemž toto jednání vyvolalo u poškozené syndrom týrané ženy.
Nejvyšší soud je v řízení o dovolání povinen vycházet ze skutkových zjištění tak, jak k nim dospěly soudy nižších stupňů a dospěl k závěru, že z výše popsaného skutkového stavu věci vyplývá naplnění všech znaků trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, tedy včetně namítaného znaku „týrání“ včetně požadované míry trvalosti a intenzity. Zákonný znak „po delší dobu“ obsažený ve skutkové podstatě trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí je zpravidla naplněn v případě, že pachatel páchal takový čin po dobu nejméně šesti měsíců (srov. rozh. Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. května 2010, sp. zn. 6 Tdo 452/2010). V řízení před soudem bylo prokázáno, že obviněný týral poškozenou nejméně od listopadu roku 2009 do května roku 2010, činil tak po delší dobu. Z ustálené judikatury rovněž vyplývá, že na jednání pachatele je třeba nahlížet jako na celek. Pokud tedy takové jednání spočívá jak v ojedinělých fyzických útocích, tak v častějším psychickém působení pachatele na poškozenou, je způsobilé ve svém souhrnu naplnit znak „týrání“ ve smyslu citovaného ustanovení. Právě ojedinělé fyzické útoky v průběhu trvalého psychického násilí mají svůj význam v tom, že zvyšují intenzitu působení na psychiku dotčené osoby, a tím přispívají k tomu, že tato osoba žije v podstatě nepřetržitém psychickém stresu a vnímá jednání pachatele jako těžké příkoří (srov. rozh. Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. března 2011, sp. zn. 7 Tdo 342/2011). V posuzovaném případě jde zjevně o týrání jak psychické, tak i fyzické, způsobilé vyvolat u poškozené pocit těžkého příkoří. Námitka obviněného je z těchto důvodů zjevně neopodstatněná.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Z toho je zřejmé, že tento důvod dovolání má dvě alternativy uplatnění. Podstata dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je tedy v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek. Druhou alternativou je tedy skutečnost, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný nijak blíže neodůvodnil, lze však dovodit, že jej zamýšlel uplatnit v jeho druhé alternativě. První alternativa tohoto dovolacího důvodu je vyloučena, neboť odvolací soud věcně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. K druhé alternativě uvedeného dovolacího důvodu Nejvyšší soud uvádí, že neshledal v rámci řízení před soudem prvního stupně žádnou vadu, která by naplnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., a proto není dán ani důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu je tedy vázáno na existenci vad podřaditelných pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. již v řízení u soudu prvního stupně.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud před rozhodnutím o dovolání nerozhodoval o přerušení výkonu trestu odnětí svobody obviněného, neboť předseda senátu soudu prvního stupně neučinil návrh na přerušení výkonu trestu obviněného podle § 265h odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud neshledal důvody pro rozhodnutí o přerušení výkonu trestu podle § 265o odst. 1 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. října 2011
Předseda senátu JUDr. Jindřich Urbánek