7 Tdo 1220/2013-23
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 19. prosince 2013 v
neveřejném zasedání, o dovolání nejvyššího státního zástupce, které podal v
neprospěch obviněného L. G. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
2. 7. 2013, sp. zn. 10 To 86/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v
Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 7/2012, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 2 T
7/2012, byl obviněný L. G. uznán vinným ad 1), 2) dvěma zločiny znásilnění
podle § 185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 185
odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu
odnětí svobody v trvání 5 let. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon
trestu zařazen do věznice s dozorem.
Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání obviněný a státní zástupce v neprospěch
obviněného proti výroku o trestu. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 10.
2012, sp. zn. 10 To 86/2012, z podnětu obou odvolání napadený rozsudek podle §
258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr.
ř. nově rozhodl tak, že na základě stejného skutkového stavu obviněného uznal
vinným dvěma zločiny pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku a
odsoudil ho podle tohoto ustanovení a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému
trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr.
zákoníku obviněného pro výkon trestu zařadil do věznice s dozorem.
K dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněného, proti výroku o
vině i trestu, Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 7 Tdo
201/2013, zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a tomuto soudu přikázal, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud se ztotožnil s
názorem nejvyššího státního zástupce, že jednání obviněného naplňuje znaky
zločinů znásilnění podle § 185 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, a právní
posouzení skutků odvolacím soudem pouze jako dva zločiny pohlavního zneužití
podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku je proto nesprávné.
Po zrušení výše uvedeného rozsudku Vrchní soud v Praze znovu ve věci rozhodl
rozsudkem ze dne 2. 7. 2013, sp. zn. 10 To 86/2013. Z podnětu odvolání
obviněného rozsudek soudu I. stupně zrušil tentokrát pouze ve výroku o trestu,
a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že uložil obviněnému za dva
zločiny znásilnění podle § 185 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, ohledně
kterých zůstal rozsudek soudu I. stupně nedotčen, podle § 185 odst. 3 tr.
zákoníku a § 58 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku trest odnětí svobody opět v
trvání 18 měsíců, se zařazením pro jeho výkon podle § 56 odst. 2 písm. b) tr.
zákoníku do věznice s dozorem. Odvolání krajského státního zástupce, který
považoval trest odnětí svobody uložený soudem I. stupně v trvání 5 let za
nepřiměřeně mírný, vrchní soud podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti, v pořadí již druhému rozsudku Vrchního soudu v Praze, podal nejvyšší
státní zástupce opět dovolání v neprospěch obviněného, a to z důvodu uvedeného
v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že napadeným rozsudkem byl
uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na
trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Po rekapitulaci dosavadních
rozhodnutí soudů ve věci uvedl, že vrchní soud byl vázán právním názorem
vysloveným Nejvyšším soudem ve zrušujícím rozhodnutí, nicméně obviněnému uložil
trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, tedy ve shodné výměře jako ve svém
předchozím zrušeném rozsudku ze dne 23. 10. 2012, ač předchozí výrok o trestu
(omylem uvedeno „o vině“) byl vázán na předchozí výrok o vině trestným činem s
mírnějším rozpětím trestní sazby. Užití moderačního ustanovení § 58 odst. 1, 3
písm. c) tr. zákoníku, o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, přitom
vrchní soud nijak blíže nezdůvodnil a pouze stručně poukázal na nevhodné
chování poškozených a podíl špatné výchovy rodičů.
Nejvyšší státní zástupce ve věci ale neshledává naplnění podmínek moderačního
ustanovení § 58 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, které v dovolání citoval i s
odkazem na judikaturu publikovanou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu. Poukázal obecně na podmínky nezbytné k mimořádnému snížení
trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, kterými jsou jednak
konkrétní okolnosti případu nebo poměry pachatele, které pak způsobují, že
použití zákonné trestní sazby trestu odnětí svobody by bylo pro pachatele
nepřiměřeně přísné, a nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem odnětí svobody
kratšího trvání. Všechny tyto podmínky jsou stanoveny kumulativně a musí tedy
být splněny zároveň. Odvolacímu soudu vytýká jeho nepodložený závěr o splnění
uvedených podmínek, když neuvedl v čem konkrétně spočívají mimořádné okolnosti
případu nebo poměry pachatele, pro které by použití nesnížené trestní sazby
trestu odnětí svobody bylo pro obviněného nepřiměřeně přísné, a z čeho
dovozuje, že jeho nápravy lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Nejvyšší
státní zástupce namítá, že za mimořádné okolnosti případu nelze považovat
chování nezletilých poškozených, jak to dovozuje odvolací soud, když obviněný
je dospělou plně příčetnou osobou, a lze proto obecně předpokládat, že sám
udrží vztah s dětmi na společensky únosné hranici. Nikoli naopak, že slabosti a
nezkušenosti poškozených zneužije k vlastním záměrům a cílům. Ve prospěch
obviněného, že pak nelze vyložit ani poměry související s jeho osobou, vyjma
jeho předchozí trestní bezúhonnosti. Ohledně možnosti nápravy obviněného i
trestem kratšího trvání nejvyšší státní zástupce uvedl, že sice podle
znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, se jeho
resocializace jeví pravděpodobně bezproblémovou, ale na druhé straně jde o
jedince s méně vyzrálým a částečně zjednodušujícím egocentrickým myšlením, se
sklony k subjektivizaci a relativizaci morálních a právních norem, k
lehkovážnosti, k podceňování důsledků svého chování a má tendenci chovat se ve
specifické situaci nezdrženlivě. Protože nejvyšší státní zástupce neshledává ve
věci splnění podmínek pro uložení mimořádně sníženého trestu odnětí svobody
podle § 58 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, a došlo tak podle jeho názoru k
naplnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., navrhl, aby
Nejvyšší soud postupem podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř,. a § 265l odst. 1 tr. ř.,
zrušil napadený rozsudek a věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze k novému
projednání a rozhodnutí.
Protože námitky nejvyššího státního zástupce proti výroku o trestu napadeného
rozsudku odpovídají uplatněnému důvodu dovolání, Nejvyšší soud se zabýval
otázkou opodstatněnosti postupu Vrchního soudu v Praze z hlediska použití
ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku a dospěl k závěru, že v této věci lze
vzhledem k okolnostem případu mít za to, že by použití trestní sazby odnětí
svobody stanovené trestním zákonem, bylo pro obviněného nepřiměřeně přísné a
jeho nápravy lze dosáhnout i trestem kratšího trvání.
Obviněný se trestných činů dopustil tak, že ad 1) přesně nezjištěného dne
kolem 10. 12. 2011, v době okolo 17:00 hodin v obci T. , okr. S. , v osobním
motorovém vozidle zn. Škoda Felicia combi za účelem přimět poškozenou
nezletilou M. L. , o které věděl, že jí ještě nebylo 15 let, k pohlavnímu
styku, sklopil opěradlo sedačky spolujezdce, na kterém poškozená seděla,
poškozenou začal soustavně líbat a ač jej od sebe rukama odstrkovala, kdy během
líbání jí jednu ruku svým tělem, kterým na ni nalehl, znehybnil, ji začal
jednou rukou osahávat na prsou, nohou a břiše a ač se snažila volnou rukou jej
od sebe nadále odtlačit a dát mu tuto jeho ruku od svého těla, což se jí pro
jeho fyzickou převahu nepodařilo, strčil svoji ruku pod její spodní kalhotky a
zasunul nejméně jeden prst do jejího přirození, na což poškozená zareagovala
tím, že jej kopla, v důsledku čehož svoje jednání ukončil a odvezl ji do místa
bydliště, ad 2) v neděli dne 12. 2. 2012 v době okolo 18:15 hodin v blízkosti
obce B. , okr. S. , v porouchaném osobním vozidle zn. Škoda Felicia combi, za
účelem přimět poškozenou nezletilou B. N. , o které věděl, že jí ještě nebylo
15 let, k pohlavnímu styku, sklopil opěradlo sedačky spolujezdce, na které
poškozená seděla, naklonil se nad ní, osahával ji na prsou a ač jej i prosila,
aby ji nechal být a snažila se mu vysmeknout a rukama jej odstrčit, tak její
ruce chytil, dal jí je nad hlavu, kde jí je jednou rukou držel, a pak druhou
ruku zasunul pod její oblečení a k jejímu přirození, do kterého jí vsunul
nejméně jeden prst a poté od dalšího jednání upustil, neboť zaznamenal ve
tváři poškozené zděšení.
Je skutečností, že za zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, 3 písm. a) tr.
zákoníku, jehož dvojnásobným spácháním byl obviněný uznán vinným, hrozí
pachateli trest odnětí svobody od pěti až do dvanácti let, přičemž vrchní soud
uložil obviněnému za použití ustanovení § 58 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku
nepodmíněný trest odnětí svobody pouze v trvání 18 měsíců. Nejvyšší státní
zástupce v dovolání vytkl vrchnímu soudu nesprávné použití ustanovení § 58 tr.
zákoníku, upravujícího podmínky mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod
dolní hranici zákonem stanovené trestní sazby. V obecné poloze podrobně uvedl,
za jaké situace lze považovat tyto podmínky za splněné a vyslovil názor, že v
této trestní věci nebyla pro použití ustanovení § 58 tr. zákoníku splněna ani
jedna zákonná podmínka, když argumentaci odvolacího soudu ohledně nevhodného
chování nezletilých poškozených, nelze považovat za mimořádné okolnosti
případu. Vedle obecných závěrů ohledně podmínek použití § 58 tr. zákoníku, pak
spočívá argumentace nejvyššího státního zástupce proti rozhodnutí vrchního
soudu již jen na vytýkání absence důvodů, které jej k rozhodnutí vedly a
pominutí námitek, které státní zástupce uvedl již v odvolání proti rozsudku
soudu I. stupně.
Podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo
vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody
trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze
dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí
svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené. Podle § 58
odst. 3 písm. c) tr. zákoníku pak při snížení trestu odnětí svobody podle odst.
1 a 2 nelze uložit trest pod jeden rok, činí-li dolní hranice trestní sazby
odnětí svobody alespoň pět let.
Z obsahu dovoláním napadeného rozsudku je sice zřejmé, že Vrchní soud v Praze
respektoval minimální hranici mimořádně sníženého trestu odnětí svobody, ale
přes více podmínek nutných pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod
dolní hranici zákonné trestní sazby, jak vyplývají z výše citovaného ustanovení
§ 58 odst. 1 tr. zákoníku, jeho stručné odůvodnění rozhodnutí uvádí pouze jednu
konkrétní okolnost, na které své rozhodnutí založil. Uvedl totiž pouze to, že
poškozené navozovaly situaci, ve které se obviněný domníval, že je mezi nimi
velmi blízký vztah, že rodiče měli tomuto nevhodnému stavu zabránit a při
jejich výchově selhali, takže na celém případu se podílelo nevhodné jednání
poškozených a špatná a nevhodná výchova rodičů. Tuto argumentaci Vrchního soudu
v Praze považuje Nejvyšší soud za zcela nedostatečnou pro odůvodnění postupu
podle § 58 tr. zákoníku, a to již jen proto, že chování poškozených v žádném
případě nelze považovat za jedinou a ani za rozhodující okolnost případu, jak
to učinil odvolací soud. V důsledku povrchního přístupu Vrchního soudu v Praze
k odůvodnění rozsudku, působí celé rozhodnutí zcela nepřesvědčivé a vyvolává
tak vážné pochybnosti o jeho správnosti. To bylo zjevně také jedním z důvodů
podání dovolání, jak vyplývá z jeho obsahu. Nejvyšší soud se ztotožnil s
názorem nejvyššího státního zástupce, že chování nezletilých poškozených nelze
považovat za mimořádné okolnosti případu. Jde ale o okolnost, kterou také nelze
při posuzování okolností případu zcela pominout. Vrchní soud v Praze sice
okrajově připustil, že se vzhledem k věkovým rozdílům jednalo o nerovné
postavení mezi obviněným a poškozenými, zcela ale pominul, že obě poškozené
byly v době činu pouze čtrnáctileté děti, jejichž fyzický a zejména rozumový
vývoj nebyl zdaleka ukončen, a v tomto věku není u nich zcela utvořen správný
žebříček hodnot ani způsobů chování. Nevzal v úvahu, že tomuto věku je naopak
vlastní nezkušenost, zvídavost, nedostatečná schopnost rozlišit zlo a dobro,
ale také např. nekritická důvěřivost zejména vůči starším osobám, kterou
obviněný v tomto případě zneužil. Zejména z těchto důvodů nelze akceptovat
názor Vrchního soudu v Praze o chování poškozených jako rozhodující a jediné
okolnosti případu, odůvodňující použití ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku.
Přitom ani není zřejmé, na základě čeho dospěl k tak kategorickému závěru o
zanedbání výchovy poškozených, když z obsahu spisu žádné závažné výchovné nebo
rodinné problémy ohledně poškozených nevyplývají.
Byť tedy v trestní věci sehrálo také chování poškozených svoji roli, kterou z
hlediska okolností případu nelze zcela pominout, Vrchní soud v Praze tuto
okolnost absolutizoval v podstatě na jedinou a rozhodující okolnost případu
svědčící pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr.
zákoníku. A to v již zmíněné situaci, kdy zákon pro použití tohoto ustanovení
stanoví více podmínek, které musí být splněny současně, jak je podrobně uvádí v
dovolání také nejvyšší státní zástupce. Nelze než konstatovat, že Vrchní soud v
Praze z hlediska odůvodnění rozsudku zcela selhal, ač by vzhledem ke svému
postavení v hierarchii soudů měl být soudům nižších stupňů i v tomto směru
příkladem. Vedle zcela nedostatečného odůvodnění rozsudku ohledně podmínek
aplikace ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, Vrchní soud v Praze při ukládání
trestu navíc nijak nezohlednil ani skutečnost, že původním zrušeným rozsudkem
uložil obviněnému stejný úhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, ale za
podstatně mírněji trestné zločiny pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr.
zákoníku. Navíc v novém rozsudku také opomenul uvést, že obviněnému ukládá
trest odnětí svobody ve stejné výměře za dva trestné činy znásilnění a tedy
trest úhrnný. Přes uvedené nedostatky nepovažuje ale Nejvyšší soud napadený
rozsudek z hlediska dovolacích námitek za věcně nesprávný, t.j. z hlediska
existence dovoláním namítaných podmínek pro mimořádné snížení trestu odnětí
svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle § 58 odst. 1 tr.
zákoníku. Za uvedené situace, kdy proti sobě stojí zájem na řádném odůvodnění
soudního rozhodnutí, a zájem na stabilitě pravomocných soudních rozhodnutí,
rozhodl se Nejvyšší soud, při věcné správnosti napadeného pravomocného
rozsudku, upřednostnit zájem na jeho stabilitě, a pouze z důvodu formálních
vad, kterých se Vrchní soud v Praze dopustil, nepřistoupil k jeho zrušení.
Jak již bylo výše uvedeno, podle Nejvyššího soudu okolnosti případu svědčí pro
závěr, že použití zákonné trestní sazby by bylo pro obviněného nepřiměřeně
přísné a jeho nápravy lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Takovým
mimořádně sníženým trestem odnětí svobody v daném případě, při dolní hranici
trestní sazby 5 let odnětí svobody u zločinu znásilnění podle § 185 odst. 3 tr.
zákoníku, ale nemůže být trest odnětí svobody pouze v trvání 18 měsíců, a to
již vzhledem k tomu, že byl obviněnému ukládán za dva tyto zločiny jako trest
úhrnný. Protože takto uložený trest ale nepřekročil zákonné omezení snížení
trestu odnětí svobody uvedené v ustanovení § 58 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku,
jde pouze o trest nepřiměřeně mírný. Nepřiměřenost trestu ale není důvodem
dovolání a nemůže být proto ani důvodem zrušení napadeného rozsudku.
Podle názoru Nejvyššího soudu v této věci svědčí pro použití § 58 odst. 1 tr.
zákoníku, t.j. pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici
zákonné trestní sazby odnětí svobody, zejména tyto okolnosti. Ze strany
obviněného se nejednalo o hrubé fyzické násilí vůči poškozeným, ale pouze o
méně intenzivní násilí, které postačovalo k překonání jejich odporu. Přitom
trestní sazba je při okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, která
spočívá ve spáchání činu na dítěti mladším patnácti let, stejná jako při jiné
této okolnosti spočívající ve způsobení těžké újmy na zdraví. Mezi těmito
jednotlivými okolnostmi by z hlediska jejich závažnosti měla být rovnováha,
které odpovídá také hrozba stejným trestem, ale nelze je posuzovat pouze
paušálně. I při naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby je
třeba hodnotit intenzitu jejího naplnění, a to vždy s ohledem na konkrétní
okolnosti případu. Proto nelze přehlédnout, že v tomto případě jednání
obviněného sice naplnilo znaky zločinů znásilnění podle § 185 odst. 1, 3 písm.
a) tr. zákoníku, bylo ale v obou případech jednorázové, krátkodobé a obviněný
jej zanechal ihned poté, co jedna z poškozených projevila intenzivnější odpor
kopnutím a druhá dala najevo své zděšení. Po výrazném projevu nesouhlasu a
odporu ze strany poškozených, tak obviněný nepokračoval ve svém jednání, ač mu
v tom v podstatě nic nebránilo. Významnou okolností také je, že jeho jednání se
nevyznačovalo pro znásilnění obvykle typickou hrubostí, ale bylo menší
intenzity, a nezanechalo žádné následky na zdraví poškozených, které vztah s
obviněným chápaly toliko jako přátelství, byť jej udržovaly i vzhledem k jistým
materiálním výhodám. Tyto okolnosti případu svědčí pro závěr, že by použití
zákonné trestní sazby odnětí svobody bylo pro obviněného nepřiměřeně přísné.
Vzhledem k osobě obviněného, který dosud nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody,
lze současně mít za to, že jeho nápravy lze dosáhnout i trestem kratšího
trvání. Tento závěr také plně odpovídá i zjištění znalce z oboru zdravotnictví,
odvětví psychiatrie, který přes určité negativní rysy osobnosti obviněného
shledává u něj pravděpodobně bezproblémovou resocializaci, když je u něj
zachované funkční svědomí a stydí se za své selhání.
Na základě uvedených důvodů, když Nejvyšší soud neshledal ve věci naplnění
uplatněného důvodu dovolání, bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. prosince 2013
Předseda senátu
JUDr. Michal Mikláš