U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 9. dubna 2014 v Brně dovolání
nejvyššího státního zástupce, které podal v neprospěch obviněných Ing. J. B.,
P. F., a Mgr. P. Š., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2013,
sp. zn. 13 To 24/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod
sp. zn. 2 T 6/2010, a rozhodl t a k t o :
Z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce se podle § 265k odst. 1 tr. ř.
z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 13
To 24/2013, a rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 22. 10. 2012, sp. zn.
2 T 6/2010.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na
zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Benešově p ř i k a z u j e ,
aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 22. 10. 2012, sp. zn. 2 T 6/2010,
byli obvinění Ing. J. B., P. F. a Mgr. P. Š. podle § 226 písm. b) tr. ř.
zproštěni obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v
Benešově ze dne 31. 12. 2009, sp. zn. Zt 437/2008, kterou jim bylo kladeno za
vinu spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti ve
spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1
tr. zák. k § 252a odst. 1, odst. 3 písm. b), tr. zák., který měli spáchat tím,
že nejméně v době od 3. 7. 2007 do 6. 6. 2008 po předchozí domluvě a
instrukcích od obviněného Ing. J. B., v úmyslu získat možnost bezproblémově
disponovat s obrazem „Severní krajina“, jehož autorkou je Marie Čermínová
tvořící pod jménem Toyen, o němž všichni věděli, že je kradený a že je evidován
ve veřejně přístupném informačním systému hledaných a odcizených uměleckých
děl, se rozhodli nabídnout poškozeným M. F., a jejímu synovi P. F., uzavření
smlouvy o finančním vyrovnání, jejímž obsahem byl závazek poškozených
nezpochybňovat původ a vlastnictví obrazu „Severní krajina“, za což jim na
schůzkách uskutečněných v domě čp. … v obci J., okr. B., a v kavárně „U Černé
Matky Boží“, v ulici C. v P., kterých se po vzájemné dohodě zúčastnili
obvinění P. F. a Mgr. P. Š., přičemž jim za takový úkon nabízeli částku ve
výši 2.000.000 Kč a následně jen 1.800.000 Kč, což bylo k hodnotě obrazu v
hrubém nepoměru, neboť jeho hodnota dosahuje částku nejméně 5.000.000 Kč a v
případě, že poškození nebudou smlouvu akceptovat, odmítali jim sdělit, kde se
obraz nachází a kdo ho má v držení, což na poškozené působilo velmi úkorně,
neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Státní zástupce podal odvolání v neprospěch všech obviněných proti
zprošťujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Krajský soud v Praze usnesením ze
dne 26. 3. 2013, sp. zn. 13 To 24/2013, zamítl podle § 256 tr. ř. odvolání
státního zástupce jako nedůvodné.
Nejvyšší státní zástupce podal proti tomuto usnesení odvolacího soudu podle §
265d odst. 1 písm. a) tr. ř. ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. dovolání
v neprospěch obviněných Ing. J. B., P. F. a Mgr. P. Š., neboť tímto usnesením
byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) alinea druhá tr. ř.,
protože bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku
soudu prvního stupně uvedenému v § 265a odst. 2 písm. b) tr. ř. a v řízení mu
předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Nejvyšší státní zástupce poukázal především na to, že podle názoru soudů obou
stupňů postrádá jednání všech obviněných rysy trestnosti, protože předmětný
obraz se nacházel ve vlastnictví obviněného Ing. J. B. z titulu vydržení. V
posuzované trestní věci jde o obraz „Severní krajina“ z roku 1931, malířky
Toyen, který pochází z vrcholné etapy autorčiny tvorby v období artificialismu
z počátku 30. let, která je považována za historickou antecedenci tzv.
magického realismu 50. let a stala se významnou složkou vývoje nejen českého,
ale i evropského výtvarného umění. Dílo bylo opakovaně vystavováno, zejména ve
Francii, a rovněž jedna z prvních monografií díla Toyen již v polovině minulého
století zobrazuje předmětný obraz. Obraz od malířky získal v roce 1931 z titulu
přátelství JUDr. I. S., který jej daroval jako svatební dar své sestře RNDr. E.
H. Ta jej jako svatební dar dala své dceři M. F., z jejíž domácnosti byl v
červnu 1992 odcizen. Za krádež tohoto obrazu byli pravomocně odsouzeni dva
pachatelé a podařilo se od nich získat informaci, že se dílo dostalo na
Slovensko. Sběratel Ing. O. P. z P. dal dílo k prodeji PaeDr. P. F., kterému
dlužil peníze, aby dílo prodal a mohl tak vyrovnat dluh. Od PaeDr. P. F. obraz
zakoupil pražský starožitník J. A. údajně za částku 200.000 Kč. J. A. nechal
dílo restaurovat v prosinci 1995 v Národní galerii a poté dílo prodal
obviněnému Ing. J. B. smlouvou ze dne 8. 1. 1996. K prodeji byl pořízen
znalecký posudek znalce JUDr. PhDr. Jaromíra Stacha. Obraz chtěl prodat i
obviněný Ing. J. B. v roce 2007 a jako prostředníky pro uvedený prodej zvolil
spoluobviněné P. F. a Mgr. P. Š.
Podle názoru Okresního soudu v Benešově se obviněný Ing. J. B. stal vlastníkem
díla jeho vydržením. Držení obrazu v dobré víře dovodil na základě uzavření
řádné kupní smlouvy s oficiálním galeristou, která byla opřena o znalecký
posudek soudního znalce z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady se zvláštní
specializací starožitnosti. Podle názoru soudu svědčí o dobré víře obviněného i
to, že kupoval obraz, který byl restaurovaný v dílnách Národní galerie, přičemž
v žádné publikaci věnující se malířce Toyen v době od odcizení obrazu do jeho
prodeje nebylo uvedeno, že by obraz byl odcizený nebo alespoň nezvěstný. Podle
názoru soudu nebylo možné v neprospěch obviněných vyložit ani okolnost, že
obraz byl jako odcizený veden v registru policie, neboť tam byl vložen až v
roce 2002, tedy nejméně pět let po okamžiku nabytí obrazu obviněným Ing. J. B.
a současně nejméně dva roky po uplynutí tříleté zákonné doby pro vydržení
movité věci.
Rovněž Krajský soud v Praze postavil odůvodnění svého rozhodnutí na argumentaci
a řešení předběžné otázky vlastnictví obrazu, když na základě provedených
důkazů uzavřel, že obviněný Ing. J. B. držel obraz od roku 1996 nejméně do
června 2007 v dobré víře, čímž nabyl vlastnictví obrazu vydržením podle § 134
odst. 1, 2 občanského zákoníku. S tímto vědomím jednali podle názoru soudu
obvinění s původní vlastnicí obrazu ve snaze vyřešit situaci dohodou o
narovnání podle § 585 odst. 1 občanského zákoníku. Krajský soud právní úvahy
završil tvrzením, že jen věc cizí může být předmětem trestného činu legalizace
výnosů z trestné činnosti podle § 252a odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., přičemž ve
vztahu k obviněnému Ing. J. B. se nejednalo o takovou věc.
Nejvyšší státní zástupce nesouhlasí s právním názorem soudů obou stupňů,
protože jednání obviněných vykazuje zákonné znaky skutkové podstaty žalovaného
trestného činu. Podle názoru nejvyššího státního zástupce je nepřesvědčivý
závěr soudů obou stupňů, že trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti
podle § 252a tr. zák. se lze dopustit jen na věci cizí, neboť otázka
vlastnictví věci, které se legalizace týká, není v základní skutkové podstatě
vůbec řešena. Skutková podstata tohoto trestného činu předpokládá pouze to, že
se jedná „o věc získanou trestným činem“ (alinea první). O skutečnosti, že
obraz byl odcizený, prokazatelně věděli všichni obvinění nejméně od června
2007. Znali tedy původ věci a byli si vědomi toho, že předmětný obraz je
evidován jako obraz odcizený, a to bylo právě motivem jejich jednání, pro které
jsou stíháni. Za této situace pak postrádá důležitosti to, zda došlo či nedošlo
k vydržení vlastnického práva podle občanského zákoníku, protože všichni
obvinění věděli, že původ věci je založený krádeží, byť ji spáchala jiná osoba.
Protože prodej odcizeného obrazu je pro prodávajícího velmi nevýhodný, neboť
znesnadňuje nakládání s věcí, obvinění se pokusili situaci řešit tím, že
nabídli poškozené M. F. a jejímu synovi P. F. uzavření smlouvy o finančním
vyrovnání, kterým by se vzdali svého legitimního nároku na dílo. Obvinění tedy
jednali v úmyslu vzbudit zdání, že odcizený obraz byl získán v souladu se
zákonem. Obviněný P. F. ve své výpovědi uvedl, že motivem činu bylo zabránit,
aby poškozená M. F. se synem podali žalobu o určení vlastnictví díla. Především
k tomu směřovala navrhovaná dohoda, kterou nelze podřadit pod dohodu o
narovnání vztahů podle § 585 občanského zákoníku. Dohoda o narovnání je typem
zániku závazku, který ruší závazek předchozí a nahrazuje jej závazkem novým.
Mezi poškozenou a obviněnými však žádný typ závazku neexistoval a nebylo tedy
co nahrazovat. Uzavřením předmětné smlouvy se tedy obvinění snažili vytvořit
zdání zákonného postupu při získání věci.
Jestliže obvinění od června 2007 věděli o nezákonném původu obrazu a pokusili
se tuto problematickou situaci řešit zmíněnou dohodou, která by umožnila další
bezproblémové nakládání s obrazem, aniž by se vystavovali všem nebezpečím,
která vyplývají ze skutečnosti, že se jedná o věc získanou trestným činem, pak
takové jednání obsahuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu
legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 252a odst. 1 písm. a) tr. zák.,
neboť obvinění usilovali o znemožnění zjištění původu věci získané trestným
činem, aby vzbudili zdání, že věc byla nabyta v souladu se zákonem.
Podle nejvyššího státního zástupce nemá otázka vydržení pro posuzovanou věc tak
zásadní význam, jaký mu přikládaly soudy obou stupňů. I pro případ, pokud by
bylo prokázáno, že obviněný Ing. J. B. nabyl vlastnictví k obrazu
kvalifikovanou držbou, zůstává prokázanou skutečností, že i přesto se obviněný
Ing. J. B. společně se spoluobviněnými Mgr. P. Š. a P. F. pokusili sjednat
uvedenou dohodu o finančním vyrovnání. Zjevně tak učinili proto, že si byli
vědomi pochybností o účincích držby obviněného Ing. J. B. a jednali tak jako by
zmíněná držba vydržení nezaložila. Obvinění tedy jednali ve skutkovém omylu
pozitivním a jejich jednání proto mělo být posouzeno jako pokus trestného činu,
neboť mylně předpokládali skutečnost, která zakládá odpovědnost za trestný čin
legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 252a tr. zák.
Nejvyšší státní zástupce současně vznáší výhrady k nedostatečně vyřešené
předběžné otázce nabytí vlastnictví obrazu vydržením. Vydržení je jeden ze
způsobů originárního nabytí vlastnictví nebo práva. Vydržením vlastnického
práva k věci je třeba rozumět jeho nabytí v důsledku kvalifikované držby věci
vykonávané po zákonem stanovenou dobu. Smyslem vydržení je, aby dlouhodobý
faktický stav byl v souladu se stavem právním a tím umožnit nabytí vlastnictví
držiteli, který drží věc dlouhodobě a ovládá v dobré víře. Tato dobrá víra musí
být objektivní se zřetelem ke všem okolnostem věci. Předpokladem vydržení je
také to, že se původní vlastník věci nechová jako její vlastník. Mezi
předpoklady vydržení patří oprávněná držba a dobrá víra. Držitelem je ten, kdo
s věcí nakládá jako se svou vlastní. Držba věci v právním smyslu předpokládá,
že držitel musí mít věc ve své skutečné moci a musí mít zároveň vůli s věcí
nakládat jako s vlastní. Držitelé se rozlišují na oprávněné a na neoprávněné.
Oprávněný držitel věci je ten, který se zřetelem ke všem okolnostem drží věc v
dobré víře, že mu patří. Pokud však tuto dobrou víru nemá, jedná se o
neoprávněného držitele. Dobrá víra je obecně specifikována tak, že vzhledem ke
všem okolnostem a povaze konkrétního případu nakládá držitel s věcí jako s
vlastní, tedy, že mu věc patří. Dobrá víra se posuzuje objektivně. Vždy je
nutno brát v úvahu, zda držitel při běžné opatrnosti, kterou lze s ohledem na
okolnosti a povahu konkrétního případu na každém spravedlivě požadovat, nemohl
mít po celou dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc, kterou fakticky ovládá,
zároveň i patří. Okolnosti, ze kterých lze usuzovat na existenci dobré víry,
musí v případném soudním sporu tvrdit a prokazovat držitel. Dobrá víra musí
existovat po celou vydržecí dobu. U movitých věcí činí vydržecí doba
nepřetržitě alespoň tři roky. V průběhu držby se nesmí vyskytnout pochybnosti o
oprávněnosti držby.
Nejvyšší státní zástupce v uvedené souvislosti poukázal na míru obvyklé
opatrnosti průměrného člověka, na jejímž základě je možné dovodit, zda došlo k
vydržení, či nikoliv. Míru opatrnosti je třeba v posuzované trestní věci
vyhodnotit vzhledem k předmětu, které se míra opatrnosti týká. V trestní věci
obviněných jde o dílo galerijního významu, jehož malířkou je světoznámá Toyen.
V takovém případě zahrnuje obvyklá míra opatrnosti i dostatečné pátrání po
původu obrazu, např. ověřené v databázi odcizených uměleckých děl. Nelze vyjít
jen ze skutečnosti, že obraz byl zakoupen od galeristy, zvláště, byl-li
zakoupen za podezřelých a ne příliš objasněných okolností. Zdůraznil, že díla
malířky Toyen jsou na aukcích obrazů nejlépe prodávanými obrazy českých
surrealistů. Ve prospěch obviněných, zejména obviněného Ing. J. B., nelze
vyložit ani okolnost, že dílo bylo při koupi opatřeno znaleckým posudkem JUDr.
PhDr. Jaromíra Stacha. Tento znalec nikdy neměl specializaci na moderní
malířství a jeho znalecký posudek vykazuje v mnoha ohledech nedostatky. Neřeší
původ díla a poskytuje nepravdivou informaci, že obraz byl restaurován
odborníky v Národní galerii. Obraz byl sice restaurován v prostorách Národní
galerie, nikoli však oficiální cestou.
Podle rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 50/2004 se dobrá víra držitele
musí vztahovat ke všem právním skutečnostem, které mají za následek nabytí věci
nebo práva, které je předmětem držby, tedy i k existenci platné smlouvy. Pokud
se někdo uchopí držby na základě kupní smlouvy neplatné z důvodu, že její
předmět není dostatečně určitý, nemůže být vzhledem ke všem okolnostem v dobré
víře, že je vlastníkem věci, a to ani v případě, že je přesvědčen, že taková
smlouva postačuje k nabytí vlastnictví. Držba, která se o takovou smlouvu
opírá, nemůže vést k vydržení.
Nejvyšší státní zástupce také upozornil na blokační ustanovení § 13 zákona č.
20/1987 Sb., o státní památkové péči, v tehdy platném znění, které omezuje
úplatný převod vlastnictví ke kulturním památkám povinnou nabídkou prodeje
státu s tím, že nedodržení tohoto ustanovení může mít za následek neplatnost
smlouvy o jejím prodeji. Soudy obou stupňů se proto měly zabývat také otázkou,
zda předmětný obraz nesplňuje kritéria kulturní památky. Navíc měly prokázat
existenci, a především obsah kupní smlouvy ve všech jejích náležitostech, a to
včetně ceny, a posoudit otázku její platnosti. Neprokázání bezvadné kupní
smlouvy má za následek nemožnost vydržení, byť obviněný Ing. J. B. obraz celou
dobu držel s pocitem, že se jedná o řádně uzavřenou kupní smlouvu. Neprokázání
všech náležitostí kupní smlouvy vede k významným pochybnostem o oprávněnosti
závěrů o vydržení, které učinily soudy obou stupňů. Z absence ustanovení o ceně
díla ve smlouvě uzavřené mezi J. A. a obviněným Ing. J. B. lze naopak usuzovat,
že jak galerista J. A., tak i obviněný Ing. J. B., si museli být vědomi významu
díla, které J. A. zakoupil tak výhodně údajně za 200.000 Kč. Kupní cena obrazu
při prodeji obviněnému Ing. J. B. tedy byla nepochybně vyšší a právě cena
obrazu mohla odrážet vědomost obou stran smlouvy o nákupu díla významné
hodnoty, které se objevilo na černém trhu uměleckých děl.
Dovolatel odkázal též na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS
165/11, podle něhož princip ochrany dobré víry nového nabyvatele působí proti
principu ochrany vlastnického práva původního vlastníka, a proto je třeba najít
praktickou konkordanci mezi oběma protikladně působícími principy tak, aby
zůstalo zachováno maximum z obou, a není-li to možné, pak tak, aby výsledek byl
slučitelný s obecnou představou spravedlnosti.
Podle nejvyššího státního zástupce není závěr o vydržení v případě výjimečného
výtvarného díla galerijního významu, které bylo jeho majitelce odcizeno, a od
té doby se pohybovalo na černém trhu s uměleckými díly, slučitelný s obecnou
představou spravedlnosti, neboť majitelka díla byla o ně připravena trestným
činem a nemohla vykonávat vlastnická práva k dílu. Skutečnost, že obraz byl
odcizen, byla zjistitelná a dohledatelná. Vzbuzuje pochybnost, zda je možné v
dobré víře koupit tak výjimečné dílo, které je uvedeno v registru odcizených
děl Ministerstva vnitra České republiky, dále v databázi mezinárodního pátrání
centrály evropského Interpolu a bylo po něm vyhlášeno celostátní pátrání v
mimořádné televizní relaci. Toto dílo je vedeno v evidenci prestižních
institucí zabývajících se uměním - u Ústavu dějin umění Akademie věd České
republiky, Moravské galerie Brno a bylo též v povědomí všech autorů monografií
vydaných v České republice i v zahraničí. Všem těmto institucím a významným
odborníkům byla krádež obrazu známa. Je proto zarážející, že tato okolnost
údajně nebyla známa osobám, které se pohybují v kruzích zabývajících se uměním.
Jestliže soudy obou stupňů dospěly k závěru, že jednání obviněných nenaplňuje
zákonné znaky pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k trestnému činu legalizace
výnosů z trestné činnosti podle § 252a odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jehož se
měli obvinění dopustit jako spolupachatelé podle § 9 odst. 2 tr. zák., jedná se
o rozhodnutí spočívající na nesprávném právním posouzení skutku, které zakládá
zákonný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože Krajský
soud zamítl jako nedůvodné odvolání státního zástupce, který se domáhal nápravy
tohoto pochybení, je dán i zákonný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l)
tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k
odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 13 To 24/2013, a rozsudek
Okresního soudu v Benešově ze dne 22. 10. 2012, sp. zn. 2 T 6/2010, z důvodů
uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., zrušil i všechna další
rozhodnutí na zrušená rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně pozbyla
podkladu, a aby podle § 2651 odst. 1 tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu v
Benešově k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný Ing. J. B. ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolatel spatřuje
nesprávné právní posouzení skutku v tom, že soudy obou stupňů učinily
nepřesvědčivé závěry o tom, že legalizace výnosů z trestné činnosti podle §
252a tr. zák. se lze dopustit jen na věci cizí, ačkoliv skutková podstata
tohoto trestného činu předpokládá pouze to, že se jedná o „věc získanou
trestným činem“. Obviněný považuje za správné, že objektem zmíněného trestného
činu je cizí majetek. Namítl, že dovolatel na jedné straně bagatelizuje otázku
vydržení, na druhé straně vznáší pochybnosti o tom, zda na straně obviněného
byla „dobrá víra“ předpokládaná zákonem. Poukázal na to, že obraz „Severní
krajina“, jehož autorkou je Marie Čermínová, která tvořila pod jménem Toyen,
odcizený v roce 1992 nabyl koupí od galeristy J. A. za 3.500.000 Kč, držel v
dobré víře až do června 2007. Okolnost, že obraz byl neoficiální cestou
restaurován v prostorách Národní galerie, nemění podle něj nic na tom, že mezi
odborníky v r. 1995, resp. 1996, neexistovalo obecné povědomí o tom, že obraz
byl odcizen. Podle obviněného se dovolatel mýlí v tom, že obviněný si musel
být vědom významu díla proto, že v kupní smlouvě nebyla uvedena cena obrazu.
Obviněný namítá, že závěr dovolatele o tom, že vydržení výjimečného díla, které
bylo jeho majitelce odcizeno, není slučitelný s obecnou představou
spravedlnosti, je závěrem, který se pohybuje na bázi morálky. Rozhodně
nedokládá trestnou činnost obviněného ani spoluobviněných. Obviněný přitom
poukazuje na to, že prodej uměleckých děl od oprávněných držitelů, kteří
rozhodně nebyli jejich původními vlastníky, je zcela běžný a je předmětem
činnosti všech obecně proslulých aukčních síní. Obviněný popírá spáchání
trestné činnosti a namítá též, že orgány činné v trestním řízení zcela pomíjely
zásadu ultima ratio, kterou nyní obsahuje ustanovení § 12 tr. zákoníku,
přestože i námitky dovolatele jsou převážně zaměřeny na občanskoprávní oblast a
základem je tvrzení, že nebyla správně vyřešena tzv. předběžná otázka týkající
se nabytí vlastnického práva k dílu.
Obviněný Ing. J. B. z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání
zamítl.
Obviněný P. F. ve vyjádření k dovolání nesouhlasí s dovoláním nejvyššího
státního zástupce. Namítá, že s odkazem na výklad dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba odmítnout výhrady dovolatele směřující k
hodnocení důkazů a úplnosti dokazování provedeného soudy k prokázání oprávněné
držby, dobré víry a běhu vydržecí doby u obviněného Ing. J. B. Konkrétně se
jedná o hodnocení posudku soudního znalce JUDr. PhDr. Jaromíra Stacha, kupní
smlouvy uzavřené mezi galeristou J. A. a obviněným Ing. J. B., hodnocení kupní
ceny a dohody o narovnání. Poukázal na to, že dovolatel namítl, že soudy obou
stupňů sice aplikovaly správný právní předpis i ustanovení § 252a tr. zák., ale
nesprávně ho vyložily. Podle obviněného se jedná o speciální ustanovení k
trestnému činu podílnictví podle § 252 tr. zák., jehož objektem (chráněným
zájmem) je cizí majetek, a to ve vztahu k věcem nebo jiným majetkovým hodnotám
získaným trestným činem nebo jako odměna za něj, což konstatovaly soudy obou
stupňů. Tento právní názor vyplývá z jazykového výkladu, systematického
zařazení ustanovení v trestním zákoně a je podložen i doktrinálním výkladem.
Podle názoru obviněného soudy obou stupňů věnovaly pečlivou pozornost způsobu
nabytí vlastnictví k předmětnému obrazu na základě kupní smlouvy uzavřené mezi
galeristou J. A. a obviněným Ing. J. B. a zabývaly se i dalším způsobem nabytí
vlastnického práva k věci podle § 134 občanského zákoníku. Obviněný připomněl,
že v právním státě tvoří právní řád jeden celek, což vylučuje, aby bylo určité
jednání aprobované jedním odvětvím práva (zde občanským zákoníkem) a druhým
odvětvím práva zakazováno nebo dokonce sankcionováno (trestním zákonem).
Obviněný dovozuje, že projednávaná trestní věc je dokladem porušení zásady
trestního práva ultima ratio. Soukromoprávní zájem původního vlastníka obrazu
byl povýšen na zájem veřejný a proti obviněným bylo zneužito prostředků
trestního řízení.
Obviněný P. F. proto navrhl, aby Nejvyšší soud odvolání (správně: dovolání)
odmítl. Souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Obviněný Mgr. P. Š. v úvodu vyjádření k dovolání uvedl, že v dovolání je
uvedena celá řada zavádějících, ale i nepravdivých tvrzení, které nejvyšší
státní zástupce zřejmě vydává za skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně.
Podle obviněného jsou však tato tvrzení, která nemají oporu v provedeném
dokazování ani v hodnocení důkazů, ve skutečnosti kritikou skutkových zjištění
učiněných v předcházejícím řízení, což činí dovolání částečně nepřípustným.
Obviněný především napadá námitku dovolatele, že vzhledem ke všem okolnostem
obviněný Ing. J. B. nebyl v dobré víře, že mu patří předmětný obraz. Obviněný
tvrdí, že spoluobviněný Ing. J. B. splnil všechny podmínky pro vydržení, jimiž
jsou oprávněná držba, a uplynutí vydržecí doby, po kterou trvá oprávněná držba.
Polemizuje s názorem dovolatele a dospívá k závěru, že soudy obou stupňů
vybudovaly svá rozhodnutí při aplikaci zásady in dubio pro reo na tom, že se
neprokázalo, že k vydržení nedošlo.
Dalším důvodem je podle obviněného nesouhlas nejvyššího státního zástupce se
závěrem soudů obou stupňů, že objektem žalovaného trestného činu je cizí
majetek a předmětem útoku je cizí věc. Názor dovolatele je podle obviněného ve
flagrantním rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Obviněný
poukazuje na to, že nesprávným právním posouzením skutku je rozpor právního
posouzení skutku se zákonem, přičemž dovolatel tento rozpor demonstruje mimo
jiné tím, že cituje obsah skutkové podstaty trestného činu podle § 252a tr.
zák., avšak ve znění do 30. 6. 2008, které však v rozhodné době neplatilo.
Obviněný považuje za absurdní závěr dovolatele, že lze spáchat trestný čin na
věci, která není cizí věcí. Vydržením přestává mít věc povahu věci získané
trestným činem. Obviněný k tomuto dodává, že vlastník věci není povinen uvádět
„původ věci“, tj. že byla odcizená. Proto nemůže ani zastírat její nelegální
původ, neboť ve skutečnosti neodvozuje vlastnické právo od nelegálního nabytí
věci některým z právních předchůdců, ale od právní skutečnosti, s nímž právo
spojuje vznik vlastnictví originárním způsobem, tedy vydržení. Obviněný
považuje za správný názor soudů obou stupňů, že žalovaný trestný čin je ve
vztahu speciality k trestnému činu podílnictví a že věc vlastní nemůže být
„věcí získanou trestným činem“.
Obviněný zpochybňuje také motivy jednání, které uvádí dovolatel v dovolání.
Uvedl, že skutečným motivem jednání obviněných bylo odstranit pomocí práva
obavu obviněných, že obraz bude zabaven policií, protože je dosud evidován v
databázi odcizených uměleckých děl. Obvinění usilovali o ,,výmaz“ z této
databáze, aby mohli bez problémů nakládat s obrazem. Dalším motivem jednání
obviněných bylo poskytnutí určité morální a finanční satisfakce poškozené M. F.
Proto také usilovali o uzavření dohody o narovnání, kterou měla být odstraněna
spornost práva. Obviněný proto nesouhlasí s názorem dovolatele, že dohodou o
narovnání podle § 585 odst. 1 občanského zákoníku nelze odstranit spornost
vlastnictví. Považuje za nepravdivé tvrzení dovolatele, že se obvinění pokusili
sjednat tuto dohodu z důvodu, že si byli vědomi pochybností o účincích držby
obviněného Ing. J. B. a jednali tak, jako by zmíněná držba nezaložila vydržení,
tedy ve skutkovém pozitivním omylu.
Obviněný v závěru dovolání zdůraznil, že jediným přípustným dovolacím důvodem
je řešení otázky, zda se lze dopustit trestného činu podle § 252a tr. zák.
pouze na věci cizí. Tuto otázku posuzuje nejvyšší státní zástupce nesprávně. S
odkazem na obsah vyjádření obviněný navrhuje, aby dovolání nejvyššího státního
zástupce bylo zamítnuto. Nesouhlasí s projednáním dovolání v neveřejném
zasedání a trvá na tom, aby dovolání bylo projednáno ve veřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zjistil, že dovolání je
přípustné [(§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. ř.)], bylo podáno nejvyšším
státním zástupcem jako osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.).
Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat dovolání, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl
v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Nejvyšší soud neodmítl dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a proto podle §
265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí,
proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání,
jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že podané
dovolání je důvodné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 252a odst. 1, odst. 3
písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších
předpisů, spáchá ten, kdo zastírá původ nebo jinak usiluje, aby bylo podstatně
ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci nebo jiné majetkové hodnoty
získané trestnou činností, s cílem vzbudit zdání, že taková věc nebo hodnota
byly nabyty v souladu se zákonem, nebo kdo jinému spáchání takového činu
umožní, získá-li činem uvedeným v odstavci 1 prospěch velkého rozsahu.
Pokusem trestného činu podle § 8 odst. 1 tr. zák. je jednání pro společnost
nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se
pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného
činu nedošlo. Podle § 8 odst. 2 tr. zák. pokus trestného činu je trestný podle
trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin. Podle § 9 odst. 2 tr. zák.
byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá
každá z nich, jakoby trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
Nejvyšší soud zjistil z připojeného spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 2 T
24/93, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5. 1994, sp. zn. 1 To
29/94, byl z podnětu odvolání obviněných L. N. a L. P. a odvolání krajského
státního zástupce v Praze podaného v neprospěch obviněného L. N. zrušen ve
výroku o vině a výrocích s ním souvisejících rozsudek Krajského soudu v Praze
ze dne 11. 10. 1993, sp. zn. 2 T 24/93, zůstal nedotčen zprošťující výrok
tohoto rozsudku a Vrchní soud znovu rozhodl tak, že uznal obviněné L. N. a L.
P. mimo jiné vinnými tím, že dne 2. 6. 1992 v době kolem 12,00 hodin po
předchozí dohodě odcizili z domu čp. … v obci J., okres B. ke škodě M. F. obraz
malířky Marie Čermínové – Toyen s názvem „Severní krajina“ v hodnotě nejméně
600.000 Kč tak, že obviněný L. N. hovorem odlákal pozornost obyvatelky domu
RNDr. H. a obviněný L. P. vešel do domu a z místnosti v prvním patře odnesl
obraz, který poté oba obvinění uschovali v nedalekém mlýně. Za tento trestný
čin a další trestné činy byl obviněný L. N. odsouzen podle § 247 odst. 3 tr.
zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
pěti roků a podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen
do věznice s ostrahou. Obviněný L. P. byl odsouzen podle § 247 odst. 3 tr.
zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
tří roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do
věznice s ostrahou. Soud dále podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil oběma
obviněným, aby společně a nerozdílně uhradili škodu, a to pod bodem 2) M. F.,
bytem J. čp. …, okres B., ve výši 601.000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla
poškozená M. F. odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních. Z výpovědi obviněného L. N. vyplývá, že odcizený obraz
uschovali v opuštěném mlýně nedaleko J. dne 2. 6. 1992 tak, že jej opřeli o zeď
pod jedním oknem. Když byl dne 11. 6. 1992 v mlýně již tam obraz nenalezl a
obraz byl zřejmě odcizen.
Krajský soud v Praze v odůvodnění usnesení ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 13 To
24/2013, kterým podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání státního
zástupce Okresního státního zastupitelství v Benešově proti rozsudku Okresního
soudu v Benešově ze dne 22. 10. 2012, sp. zn. 2 T 6/2014, uvedl, že nebyla
vyvrácena obhajoba obviněného Ing. J. B., že obraz „Severní krajina“ získal v
roce 1996 a až do června 2007 jej držel v dobré víře, že obraz řádně zakoupil a
stal se jeho vlastníkem a že byl i po informaci v červnu 2007 o odcizení obrazu
v roce 1992 přesvědčen, že nabyl vlastnické právo k obrazu vydržením podle §
134 odst. 1, 2 občanského zákoníku. Dále zmínil, že s tímto vědomím jednali
také spoluobvinění P. F. a Mgr. P. Š. s původní vlastnicí M. F. a jejím synem
P. F. a snažili se s nimi vyřešit situaci dohodou o narovnání podle § 585 odst.
1 občanského zákoníku jako jednou z možností řešení sporného vlastnického práva.
Vzhledem k tomuto názoru odvolacího soudu, námitkám nejvyššího státního
zástupce, obhajobě všech obviněných i jejich vyjádřením k dovolání nejvyššího
státního zástupce, je třeba se nejprve zabývat námitkami nejvyššího státního
zástupce proti závěru odvolacího soudu o tom, že obviněný Ing. J. B. se stal
vlastníkem obrazu vydržením podle § 134 odst. 1, 2 občanského zákoníku.
Podle § 129 odst. 1 občanského zákoníku držitelem je ten, kdo s věcí nakládá
jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. Podle § 129 odst. 2 občanského
zákoníku lze držet věci, jakož i práva, která připouštějí trvalý nebo opětovný
výkon.
Držba předpokládá držební vůli (animus possidendi) a faktické ovládání věci
(corpus possessionis). Držby se nabývá animo et corpore, tedy držitelskou vůlí
realizovanou nakládáním s věcí. Podle § 130 odst. 1 občanského zákoníku je
oprávněným držitelem ten, kdo je se zřetelem ke všem okolnostem v době víře o
tom, že mu věc nebo právo patří. V pochybnostech se má za to, že držba je
oprávněná. Pojem „oprávněná držba“ zavedl do našeho práva občanský zákoník č.
141/1950 Sb. Oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc
nebo právo patří a že je v této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem.
Uvedené podmínky musí být splněny současně. Dobrá víra držitele se musí
vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k
právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva (srov.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci 2 Cdon 1178/1996 uveřejněné v časopisu
Právní rozhledy č. 11/1997). Zde je uvedeno také následující: „Posouzení toho,
zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo
právo náleží (§ 130 odst. 1 občanského zákoníku) nemůže vycházet jen z
posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra musí být podložena
konkrétními okolnostmi, z nichž lze soudit, že toto přesvědčení držitele je
opodstatněné. Okolnosti, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry
jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o
poctivosti nabytí, tedy tzv. titul uchopení se držby (objektivně oprávněný
důvod nabytí držby, např. existence smlouvy, která je pro určitou vadu
neplatná). Povinnost tvrdit a prokázat tyto okolnosti přitom tíží toho, kdo
tvrdí, že došlo k nabytí vlastnického práva vydržením. (srov. Sbírka soudních
rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 7, č. C 573).
Konstantní judikatura vychází z názoru, že dobrá víra oprávněného držitele,
která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k
titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem
neznamená, že je tu takový titul. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či
nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního
hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka (srov. Soubor rozhodnutí
Nejvyššího soudu, sv. 25, č. C 1067). Při hodnocení dobré víry je vždy třeba
brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem
na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl
mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo
patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi,
které objektivně musely vyvolat pochybnosti o tom, že mu věc po právu patří a
že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (srov. Soubor rozhodnutí Nejvyššího
soudu, sv. 15, č. C 1176, Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J. a
kol. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 516 –
519, 525 – 526). Veškerá judikatura (za všechna rozhodnutí např. č. 45/1986 Sb.
rozh. občanskoprávních) vychází z názoru, že ten, kdo se dovolává oprávněné
držby, má důkazní břemeno. Nejde proto jen o dobrou víru v okamžiku nabytí věci
nebo práva, ale po celou dobu nutnou k vydržení.
Jestliže proto soudy obou stupňů uvádějí, že obhajoba týkající se vydržení
nebyla vyvrácena, jde o názor nesprávný. Vlastnické právo nabyté vydržením musí
být podle našeho právního řádu bezpečně prokázáno. Jestliže odvolací soud
učinil závěr, že obviněný Ing. J. B. držel věc v dobré víře, je třeba
zdůraznit, že nejde o to, zda byla zjištěna nějaká skutečnost, která může
zpochybnit dobrou víru, ale o to, zda dobrá víra je při nabytí a po celou
vydržení dobu podložena takovými skutkovými okolnostmi, z nichž vyplývá, že
dobrá víra (tj. vnitřní přesvědčení držitele), je oprávněná. Soudy obou stupňů
však vycházejí z toho, zda obviněný Ing. J. B. i spoluobvinění P. F. a Mgr. P.
Š. věděli nebo kdy zjistili, že obraz byl odcizený. Otázka dobré víry držitele
se posuzuje z hlediska objektivního, tj. podle toho, zda držitel při normální
opatrnosti, kterou lze na něm požadovat, neměl a nemohl mít pochybnosti o tom,
že mu právo vzniklo a že mu náleží. U vydržení však nejde jen o prostou dobrou
víru, ale o víru kvalifikovanou. Pro nedostatek dobré víry stačí, že držitel
vzhledem k okolnostem, za nichž získal nebo držel věc, měl mít o svém právu k
věci objektivně pochybnosti (srov. rozh. Nejvyššího soudu ve věci 22 Cdo
445/2007).
Běžná opatrnost se vztahuje ke konkrétním okolnostem případu. Obviněný Ing. J.
B. koupil obraz od galeristy J. A., který jej měl zakoupit na Slovensku za
200.000 Kč. V kupní smlouvě z r. 1996, kterou s ním uzavřel obviněný Ing. J.
B., nebyla uvedena kupní cena, obviněný Ing. J. B. v trestní věci nevypovídal a
teprve v písemném podání tvrdí, že kupní cena činila 3.500.000 Kč. Pokud by to
bylo prokázáno (což dosud nebylo), svědčilo by to námitce dovolatele, že tomuto
obviněnému byla známa vysoká cena obrazu. Obraz byl tajně restaurován v Národní
galerii. Vyvstává proto otázka, proč se tak stalo, z jakého důvodu nebylo dílo
restaurováno veřejným způsobem. Už tyto okolnosti nasvědčují tomu, že obviněný
Ing. J. B. objektivně měl o svém vlastnickém právu pochybnosti. I když nebylo
zjištěno, jakým způsobem byl obraz převezen na Slovensko, je nepochybné, že i
tam by kupní smlouva o převodu obrazu byla neplatná, neboť se jednalo o
odcizenou věc. Jako takovou ji získal koupí i galerista J. A. z P. Bod III.
kupní smlouvy ze dne 8. 1. 1996 je bez právního významu ve vztahu k třetím
osobám, když původ obrazu zůstal utajen. Jestliže odvolací soud uvádí, že
obviněný neměl možnost si ověřit legální původ díla, je tento názor nesprávný.
Napadené rozhodnutí poukazuje na to, že od r. 1992 měla informace o odcizení
obrazu Policie České republiky, obraz byl od r. 1992 v databázi odcizených
uměleckých děl. Neobstojí ani obhajoba týkající se rozměrů díla. Navíc je
notoricky známo a poznatky ze soudní praxe to potvrzují, že občané, kteří jsou
sběrateli nebo prodejci uměleckých děl, historikové umění, umělci i další
zájemci o umělecká díla, ale i zločinci jsou velmi dobře informováni o
uměleckých dílech, jejich výstavách, cenách, převodech, poškození, zničení,
krádežích atd. Nebylo dosud zjištěno, proč obviněný Ing. J. B. zakoupil obraz
„Severní krajina", avšak již zjištěné skutečnosti svědčí pro závěr, že měl
pochybnosti o původu díla, když i v době, kdy již měl jistotu, že jde o
odcizené dílo, se snažil prostřednictvím spoluobviněných uzavřít dohodu o
narovnání podle § 585 odst. 1 občanského zákoníku a nabízel poškozené M. F. a
jejímu synovi P. F. částku až 2.000.000 Kč.
Nejvyšší soud přisvědčil námitkám dovolatele, že soudy obou stupňů nesprávně
posoudily v tomto případě nabytí vlastnického práva vydržením podle § 134 odst.
1, 2 tr. zákoníku. Nesprávně posoudily také z výše uvedených důvodů právní
pojem rozsahu a míry opatrnosti.
Z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu legalizace výnosů z
trestné činnosti podle § 252a odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. je významné,
že pachatelem je ten, kdo zastírá původ nebo jinak usiluje, aby bylo podstatně
ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci nebo jiného majetkového prostředku
získaného trestnou činností, s cílem vzbudil znání, že taková věc nebo prospěch
byly nabyty v souladu se zákonem nebo kdo jinému spáchání takového činu umožní.
Skutková podstata tohoto trestného činu předpokládá, že jednání pachatelů
směřuje k zastření úvodu věci nebo jiného majetkového prospěchu získaného
trestnou činností. V dosavadním řízení byl tento znak prokázán, skutková
podstata žalovaného trestného činu byla jednáním všech obviněných naplněna.
Převážná část dokazování byla zaměřena na otázku vydržení a nabytí vlastnického
práva vydržením. Shora bylo zmíněno, proč názor odvolacího soudu neobstojí.
Nelze ani přehlédnout, že obviněný Ing. J. B. nejprve uplatňuje obhajobu, že
obraz řádně nabyl kupní smlouvou v roce 1996 a poté po r. 2007 namítá, že obraz
nabyl vlastně podruhé vydržením v r. 1999, což se vzájemně vylučuje z hlediska
způsobů nabytí vlastnického práva.
Krajský soud v Praze v napadeném usnesení uvedl, že pokud obviněný Ing. J. B.,
vědom si určitých (minimálně morálních) práv původního vlastníka, souhlasil s
tím, aby obvinění P. F. a Mgr. P. Š. vedli jednání o ,,kompenzaci“, nelze
vyloučit, že toto jednání bylo vedeno právě snahou odstranit spornost
vlastnictví, resp. možnost nabytí obrazu od nevlastníka mezi právními
předchůdci obviněného Ing. J. B., jak má na mysli ustanovení o narovnání podle
občanského zákoníku. Jestliže bylo navíc prokázáno, že obviněný Ing. J. B. od
počátku vystupoval jako vlastník obrazu, který ho nabyl koupí a o němž byl a je
přesvědčen, že jde o věc v jeho vlastnictví, a obvinění P. F. a Mgr. P. Š. vůči
poškozené vystupovali jako zástupci vlastníka, kteří se snažili uzavřením
dohody o narovnání odstranit zmíněné pochybnosti proto, aby mohlo být s obrazem
dále nakládáno bez nebezpečí vzniku pochybnosti o legálnosti nabytí a držení
obrazu, přičemž nijak netajili vlastní identitu ani původ obrazu, pak odvolací
soud sdílí závěr soudu prvého, že nemůže být jednání obviněných chápáno ani
jako zastírání původu věci, ani jako jiné úsilí směřující k podstatnému ztížení
nebo znemožnění zjištění původu věci, a to ani za situace, když obvinění P. F.
a Mgr. P. Š. odmítli poškozené při schůzkách odtajnit vlastníka obrazu a
nechtěli jim obraz ukázat před podepsáním dohody. Snaha o ochranu soukromí při
spornosti vztahů – do jejich vyřešení – nemůže být sama o sobě a priori vnímána
jako srozumění s tím, že se jedná o protiprávní jednání, navíc za situace, když
obvinění P. F., akademický sochař, a obviněný Mgr. P. Š., publikující historik
umění, svou identitu nikterak neskrývali a navzájem spolu nepřerušili styky.
Tyto úvahy odvolacího soudu jsou naprosto nesprávné a odporují zákonu z
následujících důvodů. V ustanovení § 585 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen: „občanský zákoník“) je
upraveno narovnání. Narovnání (transactio) je dohoda účastníků závazkového
vztahu, kterou účastníci odstraňují spornost nebo pochybnost vzájemných práv a
povinností tím, že je ruší a nahrazují je novými. Dosavadní závazek vzniká jen
v tom rozsahu, v jakém je nahrazen novým závazkem, který vyplývá z narovnání.
Narovnáním mohou být upravena mezi účastníky jakákoliv sporná práva, kterými
mohou dispononovat, včetně práv promlčených. Účelem narovnání není zjistit, jak
se věci ve skutečnosti mají, ale předejít dalším nesrovnatelnostem nebo sporům
tím, že původní závazek, v němž se vyskytlo sporné právo, se zruší a nahradí se
závazkem novým. To znamená, že po uzavření dohody o narovnání se již věřitel
nemůže domáhat plnění z původního závazku, např. k náhradě škody, ale jen
plnění z nového závazku ze smlouvy, která je právním důvodem jeho vzniku. Podle
§ 585 odst. 1 občanského zákoníku dohodou o narovnání mohou účastníci upravit
práva mezi nimi sporná nebo pochybná. Dohoda, kterou mají být mezi účastníky
upravena veškerá práva, netýká se práv, na něž účastník nemohl pomýšlet.
Dohoda o narovnání je samostatným zavazovacím důvodem - právním důvodem vzniku
závazku. Podle § 585 odst. 3 občanského zákoníku platí, že dosavadní závazek je
nahrazen závazkem, který vyplývá z narovnání. Dosavadní závazek, který zanikl,
je tedy nahrazen nově sjednaným závazkem, který je obsažen v dohodě o
narovnání. Narovnání podle § 585 občanského zákoníku je současně smlouvou
soluční i obligační (srov. Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil. J. a
kol. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 1044
až 1046).
Při aplikaci ustanovení § 585 občanského zákoníku na zjištěný skutkový stav je
zřejmé, že tato zákonná úprava na něj vůbec nedopadá a nelze ji proto použít.
Ze zákonné právní úpravy především vyplývá, že musí jít o závazkový právní
vztah mezi nejméně dvěma subjekty, tedy relativní práva a nikoliv právo
vlastnické, které je právem absolutním. Mezi všemi obviněnými na jedné straně a
M. F. a jejím synem na straně druhé neexistoval žádný obligační vztah. Bylo již
zmíněno, že k narovnání je třeba, aby některé z dosavadních práv nebo
povinností, které existují mezi účastníky (stranami) závazkového právního
vztahu, bylo sporné nebo pochybné. Žádný takový vztah zde mezi nimi nebyl, a
proto by narovnáním nemohl zaniknout a být nahrazen novým závazkovým právním
vztahem. Ve skutečnosti šlo o návrh smlouvy, kterým teprve měl být založen, měl
vzniknout právní vztah, z něhož by jedna strana byla zavázána k určitému
jednání, oproti závazku druhé strany za to zaplatit. Jednání obviněných
vykazuje znaky pokusu korupčního jednání, přičemž částka 2.000.000 Kč (ev.
1.800.000 Kč) představuje v podstatě úplatek za to, že poškození M. F. a její
syn by v rozporu se skutečností navenek i ve vztahu k příslušným orgánům
uváděli nepravdivé informace. Nejednalo se tedy o žádnou kompenzaci, jak mylně
dovodil odvolací soud a nešlo ani o dohodu o narovnání podle § 585 občanského
zákoníku, kterou se obvinění měli pokusit o odstranění pochybností o legálnosti
nabytí a držení obrazu, jak se odvolací soud nesprávně domnívá.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) aliena druhá tr. ř. je
naplněn tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g) tr. ř. a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání
uvedený v písmenech a) až k). Dovolatel namítá, že v trestní věci obviněných
byl dán v předcházejícím řízení důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., který spočívá v nesprávném právním posouzení skutku. Východiskem pro
existenci tohoto dovolacího důvodu je popis skutku obsažený v příslušném výroku
napadeného rozhodnutí ve věci samé. Nejvyšší soud je v řízení o dovolání vázán
uplatněnými důvody dovolání a jejich odůvodněním a není povolán z vlastní
iniciativy k revizi rozhodnutí, která jsou napadena dovoláním.
Obvinění Ing. J. B., P. F. a Mgr. P. Š. měli podle obžaloby spáchat skutek v
době „nejméně od 3. 7. 2007 do 6. 6. 2008“. Podle skutkových zjištění soudů
obou stupňů věděli nejméně od června 2007, že obraz s názvem „Severní krajina“
malířky Toyen byl odcizený. Skutková postata trestného činu legalizace výnosů z
trestné činnosti podle § 252a odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. vyžaduje
naplnění znaku „věc získaná trestným činem“. Z hlediska zavinění je třeba
alespoň úmyslné zavinění podle § 4 písm. b) tr. zák. Pro samotné naplnění
skutkové podstaty uvedeného trestného činu není přímo právně relevantní, zda se
ve vztahu k pachateli trestného činu jedná o věc cizí či nikoliv.
Protože jak obviněný Ing. J. B., tak spoluobvinění P. F. a Mgr. P. Š. od června
2007 věděli, a žádný z nich to nepopírá, že obraz byl odcizen, je zřejmé, že
jsou všichni trestně odpovědní ze spáchání žalovaného skutku. Neobstojí odkaz
na nabytí vlastnického práva vydržením obviněným Ing. J. B., neboť vzhledem k
vědomosti tohoto obviněného, ale i spoluobviněných o krádeži obrazu, k níž
došlo v r. 1992, pozbývá na důležitosti, zda skutečně došlo či nikoliv k
vydržení věci podle občanského zákoníku. K námitce obviněných o pozitivním
skutkovém omylu je třeba pro úplnost dodat, že pokud byla držba obviněného Ing.
J. B. subjektivně neoprávněná, protože věděl o kriminálním původu věci a držba
trvala i v době spáchání zastíracího jednání, jednalo by se o pokus
nezpůsobilými prostředky na základě pozitivního skutkového omylu pachatele. K
dalším otázkám vydržení vlastnického práva Nejvyšší soud odkazuje na výklad
uvedený shora. Nepřisvědčil ani námitkám obviněných, že na trestní věc se
vztahuje tzv. ultima ratio.
Nejvyšší soud shledal, že je naplněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm.
l) alinea druhá tr. ř., proto z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce
podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26.
3. 2013, sp. zn. 13 To 24/2013, a zrušil i rozsudek Okresního soudu v Benešově
ze dne 22. 10. 2012, sp. zn. 2 T 6/2010. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně
zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1
tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Benešově, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Soud prvního stupně, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí,
je podle § 265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který Nejvyšší soud
vyslovil v tomto rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí napadené dovoláním, bylo zrušeno z podnětu
dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch všech obviněných,
nemohou soudy nižších stupňů aplikovat ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř., podle
něhož nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch (tzv.
zákaz změny k horšímu). Tzv. zákaz reformace in peius se proto v novém řízení
neuplatní.
Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o dovolání podle § 265r odst. 1 písm. b) tř. ř.
v neveřejném zasedání, protože rozhodnutí o zrušení napadeného rozhodnutí podle
§ 265k tr. ř. může učinit v neveřejném zasedání a je zřejmé, že vadu rozhodnutí
nelze odstranit ve veřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. dubna 2014
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek