7 Tdo 1307/2019-171
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. 11. 2019 o dovolání
obviněného A. H., nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 15 To 7/2019, v trestní
věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 4 T 30/2018 takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. H. odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 19. 11. 2018, č. j. 4 T
30/2018-107, byl obviněný A. H. uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování
podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, za který mu byl uložen podmíněný trest odnětí
svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební
dobu v trvání dvou roků za současného vyslovení dohledu probačního úředníka.
Uvedeného trestného činu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil
obviněný tím, že dne 13. 3. 2018 kolem 10:00 hodin před domem č. p. XY v obci
XY, když procházel okolo J. Ch., jí ze vzdálenosti přibližně tří metrů řekl:
„jdu si pro nůž, aby už od tebe byl pokoj, ty svině“, přičemž toto jednání u
poškozené vyvolalo obavu o její život s ohledem na předchozí fyzické napadení
dne 22. 10. 2016, za které byl obviněný odsouzen rozsudkem Okresního soudu v
Příbrami ze dne 21. 9. 2017, č. j. 3 T 117/2017-179, který nabyl právní moci
dne 1. 2. 2018.
K odvolání obviněného (kterým napadl rozsudek soudu prvního stupně v celém
rozsahu) Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 2. 2019, č. j. 15 To
7/2019-131, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř.
zrušil ve výroku o trestu a nově obviněnému uložil podmíněný trest odnětí
svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu
dvou let za současného vyslovení dohledu.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný dovolání, kterým je napadl v celém
rozsahu, a odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Uvedl, že jeho vina nebyla prokázána. Soudy přecenily výpověď R. Š., který
ošetřoval poškozenou. Ten uvedl, že provedl vyšetření, která byla nutná podle
subjektivních pocitů, jež mu sdělila poškozená. Subjektivní pocity poškozené
přitom nelze přezkoumat a lékař nemohl postupovat jinak. Další vyšetření ani
hospitalizace nebyly nutné, postačil lék na úzkost. Na druhou stranu soudy měly
hodnotit obdobným způsobem výpověď svědka J. S., který uvedl, že mu to celé
nesedělo, že poškozená vypovídala v pohodě a najednou během výslechu jí došlo,
že by se jí mohlo udělat špatně, a pokud se pletl a opravdu jí něco bylo,
nepřišlo mu to úplně věrohodné, protože byla po dobu několika hodin bez
zdravotních problémů. Obviněný zdůraznil, že ve věci jde o vzájemné obviňování
dvou rodin a nebezpečné vyhrožování je nutno odlišit od projevů, při kterých
bylo užito tzv. silných slov, ale o nic vážného nešlo. Je otázkou, zda nemělo
být dokazování doplněno znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, který by
posoudil věrohodnost a celkový zdravotní stav poškozené, tedy zda např. nemá ve
zdravotní dokumentaci zaznamenané podobné zdravotní problémy spočívající v
psychickém zvládání stresových reakcí. Podle obviněného je jeho odsouzení
založeno na jediném usvědčujícím důkazu, proto s odkazem na judikaturu
Ústavního soudu zdůraznil, že by mělo být postupováno mimořádně pečlivě.
Postupem orgánů činných v trestním řízení bylo podle něj porušeno jeho právo na
spravedlivý proces a skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými
důkazy. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil k novému projednání a
rozhodnutí soudu druhého nebo prvního stupně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je
přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou k
tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm.
b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.)
a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).
Jak Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, dovolání
není běžný opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je
mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z
jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z některého z důvodů uvedených v § 265b tr. ř.
Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení
důkazů ani k postupu soudu při provádění důkazů. Zákonný dovolací důvod je
přitom relevantně uplatněn, jestliže konkrétní námitky mu skutečně odpovídají
svým obsahem.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných
právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění
soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. S tím
souvisí, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je
při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek
nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Ačkoli obviněný poukazuje na některá ustanovení trestního zákoníku i své
ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, je jeho dovolání založeno
výhradně na námitkách směřujících proti skutkovým zjištěním, resp. hodnocení a
rozsahu provedeného dokazování, a uplatněnému (ani žádnému jinému) dovolacímu
důvodu neodpovídá. Navíc obviněný v podstatě znovu uplatňuje skutkové námitky,
které uplatnil už v řízení o odvolání a s nimiž se odvolací soud vypořádal, a
fakticky se tak dožaduje skutkového přezkumu rozhodnutí ještě ve třetí
instanci. Tou však Nejvyšší soud není.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů
činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit
tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi
skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah
Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému
základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy).
Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v zásadě tři skupiny vad
důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý
proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést
důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu
věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého
rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz,
respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový
neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje
případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí
nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a
svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
Námitky obviněného se týkají třetí z uvedených oblastí. Mělo-li by však
porušení práva na spravedlivé řízení spočívat ve zmíněné deformaci důkazů či
svévoli při jejich hodnocení, respektive v extrémním rozporu mezi provedeným
dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním, muselo by se skutečně jednat o
případ zjevně svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv
racionálního logického základu. Jak plyne z judikatury Ústavního soudu, důvodem
pro zrušení soudního rozhodnutí je zde jedině skutečně extrémní porušení zásady
volného hodnocení důkazů, tedy takové porušení, které má za následek, že se
výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný,
neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním
nesouladu s vykonanými důkazy (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7.
2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Takovýto závažný rozpor je dán zejména tehdy,
jestliže skutková zjištění soudů například nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu
na provedené důkazy, nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich
hodnocení, jsou pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna
apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo
1494/2011).
O žádný z těchto případů v projednávané věci nejde. Porušení práva na
spravedlivý proces nelze dovozovat z toho, že soudy se přiklonily k verzi
poškozeného a nikoli k verzi obviněného, a to ani když jde do značné míry o
situaci „tvrzení proti tvrzení“. V českém trestním právu neplatí zásada „unus
testis nullus testis“ (jeden svědek žádný svědek). V takové situaci musí soudy
pečlivě hodnotit důkazy a využít přitom plně i zásady bezprostřednosti, zejména
toho jejího aspektu, že soud osobně vyslýchá obviněného a svědky a může tak
činit bezprostřední závěry o jejich věrohodnosti.
Kromě toho nejde v posuzované věci o situaci, že by odsouzení spočívalo
výhradně na výpovědi poškozené. Její výpověď je sice jediným přímým důkazem,
nicméně je podpořena zejména výpovědí ošetřujícího lékaře. V podrobnostech lze
odkázat na odůvodnění rozsudků soudů prvního a druhého stupně. V bodě 8
odůvodnění napadeného rozsudku se odvolací soud vyjádřil i ke svědecké výpovědi
zasahujícího policisty J. S. K tomu lze dodat, že reakce organismu na prožitou
stresovou událost může samozřejmě nastat až s časovým odstupem a tato
skutečnost by policistovi, který se v praxi s obětmi násilné trestné činnosti
setkává, měla být známa. Odvolací soud se v bodě 9 odůvodnění vypořádal také s
námitkou údajné nesrovnalosti ve výpovědi poškozené týkající se její mdloby
během výslechu.
Obviněný nenamítl, že by se v případě znaleckého posudku na věrohodnost a
zdravotní stav poškozené mělo jednat o opomenutý důkazní návrh. Jestliže jeho
provedení požaduje nyní v dovolacím řízení, není vzhledem k vymezení
uplatněného dovolacího důvodu nutné, aby se takovou námitkou Nejvyšší soud
zabýval. Lze nicméně konstatovat, že posouzení věrohodnosti svědecké výpovědi
je vždy především na samotném soudu, není pravidlem za tímto účelem opatřovat
znalecký posudek. V posuzované věci byla výpověď svědkyně konzistentní a
podporována dalšími důkazy. Pokud jde o její zdravotní stav a otázku, zda u ní
dochází k obdobným potížím v důsledku stresu častěji, není zřejmé, co by tím
mělo být prokázáno. Újma poškozené na zdraví není znakem skutkové podstaty
daného trestného činu a její zdravotní potíže během výslechu na policii se
staly předmětem zkoumání pouze z důvodu posouzení její věrohodnosti. I kdyby
tak poškozená reagovala na jiné stresové situace podobně, na skutkových
závěrech by to nemohlo nic změnit.
Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud dovolání obviněného A. H.
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je
uveden v § 265b tr. ř. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst.
1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 11. 2019
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu