7 Tdo 1337/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 19. prosince 2007 v Brně v neveřejném
zasedání o dovoláních obviněných Ing. K. P. a Ing. A. M. proti usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 5 To 31/2007, který
rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 1 T 10/2006, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání Ing. A. M. i Ing. K. P. o d m
í t a j í .
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2007, sp. zn. 1 T 10/2006, byli
obvinění Ing. K. P. a Ing. A. M. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §
250 odst. 1, 4 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a byli
odsouzeni shodně podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání
sedmi let. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byli pro výkon trestu zařazeni do
věznice s dozorem. Podle § 53 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a § 54 odst. 1
tr. zák. jim byl každému uložen peněžitý trest ve výměře 1.000.000,- Kč. Podle
§ 54 odst. 3 tr. zák. jim byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl
peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho
roku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o
nárocích poškozené na náhradu škody.
Obvinění se trestného činu dopustili tím, že (zkráceně) po předchozí vzájemné
dohodě v úmyslu obohatit společnost A. I. B., S. R. L., se sídlem v B. a
způsobit škodu Č. r., zamlčeli Ing. L. Z., náměstkovi ministra financí České
republiky podstatné skutečnosti o stavu úhrady dluhu P. r. vůči Č. r. a uvedli
ho v omyl tím, že obviněný Ing. A. M. předstíral činnost společnosti A. I. B.,
S. R. L., směřující ke konečnému řešení pohledávky Č. r. za P. r., kterou měla
tato společnost vykonávat podle mandátní smlouvy ze dne 12. 9. 2001, kterou
uzavřela s Ministerstvem financí České republiky zastoupeným Ing. Z., dle níž
mandatář, tedy společnost A. I. B., S. R. L., měla obdržet za svoji činnost
odměnu z inkasa uskutečněného do 30% z nominální hodnoty dlužné částky ve výši
15% provedené platby a z inkasa nad 30% nominální hodnoty dlužné částky 50%
provedené platby, následně obviněný Ing. K. P. jako ředitel odboru Ministerstva
financí ČR dohodl dne 15. 1. 2002 se zástupci Č., a. s., s JUDr. A. P., Ing. M.
K. a M. S. vypořádání zbytku pohledávky Č. r. z finančních prostředků
pocházejících z inkasa ze zbožových deblokací z P. r., které již byly řadu let
uloženy na vnitřním účtu Č., a. s., o čemž oba obvinění věděli, následně Ing.
M. inicioval uzavření dodatku č. 1 k mandátní smlouvě z 12. 9. 2001, když
náměstkovi ministra financí Ing. Z. tvrdil, že vymožení nějaké větší částky z
republiky P. je nereálné, přičemž dle tohoto dodatku podepsaného za
Ministerstvo financí ČR Ing. Z. dne 6. 2. 2002 byla upravena odměna mandatáře
tak, že mandatáři, tedy firmě A. I. B., S. R. L., přísluší jakákoliv částka
převedená na svěřenecký účet, která bude vyšší než 5% nominální hodnoty
pohledávky, současně tímto dodatkem bylo upraveno i zmocnění mandatáře
dohodnout urovnání dluhu do výše 5% nominální hodnoty pohledávek evidovaných
Ministerstvem financí ČR, ale nepotvrzených dlužníkem, přičemž 12. 7. 2002 pak
došlo k uzavření smlouvy mezi H. C. R., a. s., společností A., s. r. o., a
Ministerstvem financí České republiky o podmínkách vypořádání finančních
prostředků vložených na účet u H. C. R., a. s., a následně dne 18. 7. 2002
obviněný Ing. P. vydal pokyn k převodu částky ve výši 1.532.256,96 USD z tohoto
vnitřního účtu Č., a. s., na shora uvedený jistotní (eskrow) účet u H. C. R.,
a. s., z něhož byla po odečtu bankovních poplatků ve výši 4.596,77 USD
převedena v souladu s dodatkem č. 1 mandátní smlouvy ze dne 6. 2. 2002, na
jehož uzavření se oba obvinění aktivně podíleli, na účet firmy A., s. r. o.,
založený obviněným Ing. M., částka ve výši 1.451.047,34 USD, která
představovala odměnu společnosti A. I. B., S. R. L., dle dodatku č. 1 mandátní
smlouvy, ačkoli ze strany této firmy nebyla žádná odpovídající činnost
vykonána, přičemž obviněný Ing. M. tuto finanční částku částečně vybral v
hotovosti, částečně převedl na jiné účty v zahraničí, čimž způsobili Č. r.
zastoupené Ministerstvem financí České republiky škodu v celkové výši
1.455.644,11 USD představující částku 43.039.029,40 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podali oba obvinění odvolání proti výroku o vině i
trestu. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 5 To 31/2007
odvolání obviněných podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podali oba obvinění prostřednictvím
obhájců dovolání. Obviněný Ing. A. M. v něm uplatnil dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněný Ing. K. P. formálně uplatnil dovolací
důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), písm. g) tr. ř.
Obviněný Ing. A. M. namítá, že skutkový stav zjištěný Vrchním soudem v Praze
nenaplňuje zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Dále pak cituje čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 39 Listiny,
čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále § 3
odst. 1, 3, § 4 tr. zák., reprodukuje dále některé obecné zásady týkající se
vymezení pojmu trestného činu a zásady odpovědnosti za zavinění. Obviněný
cituje některé části výroku o vině a odůvodnění soudních rozhodnutí a tvrdí, že
nikdy nespáchal trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., neboť
nedošlo k naplnění subjektivní stánky trestného činu a nikdy nedošlo k naplnění
objektivního znaku skutkové podstaty spočívající v uvedení někoho v omyl. K
závěru, že nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu,
je podle obviněného nutno dospět ze soudem zjištěného skutkového stavu, zejména
z výpovědi Ing. L. Z. Z této výpovědi obviněný obsáhle cituje některé pasáže a
uvádí, že to byl právě Z., kdo se na něj obrátil a trval na tom, že chce
pohledávku ověřit ještě předtím, než ji podepíše, neboť aparát ministerstva
financí chtěl pohledávku odepsat bez dalšího. Z dalších výpovědí Ing. Z. pak
podle obviněného vyplývá, že je vyloučeno, aby obviněný spáchal trestný čin
tím, že Ing. Z. uvedl v omyl po předchozí domluvě s Ing. P., neboť si Ing. Z. ani v roce 2006 nebyl vědom toho, že by ho někdo někdy v minulosti uvedl v
souvislosti s celou záležitostí v omyl, navíc veškerá iniciativa vycházela od
Ing. Z., který přivedl Ing. P. na Ministerstvo financí a poté ho pověřil
uzavřením smlouvy s obviněným. I kdyby byl Ing. Z. uveden v omyl jejich
jednáním, chybí podle obviněného příčinná souvislost mezi tímto jednáním a
majetkovou dispozicí učiněnou Č., a. s., na jejímž podkladě došlo k převodu
finančních prostředků. Obviněný zdůrazňuje, že skutková podstata tohoto
trestného činu předpokládá, že majetkovou dispozici, v jejímž důsledku dojde ke
škodě na cizím majetku a obohacení pachatele, učiní osoba jednající v omylu. Podle obviněného tak musí existovat příčinná souvislost mezi omylem určité
osoby a majetkovou dispozicí provedenou touto nebo jinou osobou, učiněnou v
omylu a dále příčinná souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou
na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Jestliže byl Ing. Z. uveden v omyl a v důsledku tohoto omylu uzavřel mandátní
smlouvu a její dodatek, není možné dovodit, že na základě tohoto uvedení v omyl
vyplatila Č. předmětnou částku na svěřenecký účet. Z výpovědi zástupce Č., a. s. JUDr. P. ani z žádného jiného důkazu nelze dovodit, že by JUDr. P. jednal v
omylu. JUDr. P. vypověděl, že Č. byla povinna na příkaz ministerstva financí
kdykoliv po obdržení příkazu uhradit dluh za republikou P. Takový příkaz
obdržel od zaměstnance ministerstva financí Ing. P. a na základě toho
uskutečnil platbu. Z výpovědi P. ani z výpovědi jiných svědků podle obviněného
nevyplývá, že by JUDr. P. jednal v omylu. Jestliže nedošlo k uvedení v omyl
JUDr. P.
Obviněný M. proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí,
popř. aby Nejvyšší soud po zrušení napadeného usnesení sám ve věci rozhodl tak,
že se obviněný zprošťuje obžaloby.
Obviněný Ing. K. P. v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr.
ř. namítá, že nebyly splněny formální ani věcné podmínky ustanovení § 302 až §
306a tr. ř. k tomu, aby proti němu mohlo být vedeno řízení proti uprchlému. Na
tyto podmínky je podle něj nutno pohlížet jako na výjimku z jinak mezinárodním
právem i českým ústavním pořádkem uznávaného práva osoby, vůči níž se vede
trestní řízení, osobně a aktivně se tohoto řízení účastnit a uplatňovat tak
právo na spravedlivý proces. V této souvislosti obviněný cituje ustanovení čl.
14 odst. 3 písm. d) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl.
6 odst. 3 písm. b), c), d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a
čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Poukazuje na § 304 a § 306
odst. 1 tr. ř., podle kterých musí mít obviněný v řízení proti uprchlému
obhájce, přičemž veškeré písemnosti se doručují toliko obhájci. Poukazuje dále
na § 63 odst. 3 tr. ř., podle kterého doručují-li se v řízení proti uprchlému
obhájci písemnosti určené pro obviněného, postupuje se způsobem platným pro
doručování obviněnému. Současně namítá, že v jeho věci nebyl tento požadavek
ani v jednom případě respektován, neboť všechny písemnosti bez ohledu na jejich
charakter byly doručovány pouze způsobem platným pro doručování advokátovi. V
této souvislosti pak obviněný cituje obsah rozhodnutí R 71/1980 - II., z něhož
vyplývá, že podle § 64 odst.1, 4 písm. a) tr. ř. je třeba uvedené písemnosti
obhájci doručit do vlastních rukou. Dále obviněný vytýká, že soudy obou stupňů
přistoupily formálně ke zkoumání existence věcných podmínek pro konání řízení
proti uprchlému. Údajně nehodnotily, za jakých okolností po ukončení pracovního
poměru vycestoval do zahraničí a z jakých pohnutek a zcela pominuly, že se tak
stalo bezmála rok před zahájením trestního stíhání. Obviněný popisuje své
údajné zdravotní potíže a uvádí, že do zahraničí odcestoval v červnu 2005 ze
zdravotních důvodů a že jeho léčebná rekonvalescence stále probíhá. Obviněný
tvrdí, že o probíhajícím šetření neměl žádné tušení a až po ukončení
přípravného řízení, měl možnost předat některé své poznatky svému obhájci, to
již bylo rozhodnuto o podání obžaloby. Orgány činné v trestním řízení včetně
soudů obou stupňů podle obviněného rezignovaly na možnost pokusit se jej
kontaktovat a pouze mechanicky opakovaly, že obviněný „uprchl do ciziny“. Svůj
pobyt v cizině obviněný prezentuje jako výkon práva uvedeného v čl. 14 odst. 2
Listiny základních práv a svobod a namítá, že v důsledku postupu orgánů činných
v trestním řízení se nemohl plnohodnotně hájit. Jemu ustanovený a ani zvolený
obhájce nemohli reagovat při obhajobě ohledně složitých a profesně náročných
dějů, jež byly předmětem vyšetřování a on sám se nemohl seznamovat s obsahem
vyšetřovacího spisu. Obviněný je přesvědčen, že mu tímto způsobem byla
podstatným způsobem omezena práva na spravedlivý proces, tím, že byla porušena
ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení a ve veřejném zasedání.
Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje
obviněný v nedostatečném posouzení předběžné otázky vlastnictví k finančním
prostředkům uloženým na vnitřním účtu Č., když soudy obou stupňů přes návrhy
obhajoby nezjistily, kterému subjektu svědčilo vlastnictví finančních
prostředků uložených na tzv. vnitřním účtu Č., ze kterého byla odepisována
majetková dispozice. Zůstalo nezodpovězeno, zda tyto prostředky náležely Č. r.,
Č., a. s. nebo jiným subjektům. Zodpovězení této otázky má přitom podstatnou
návaznost na posouzení identity poškozeného subjektu a posouzení, zda vůbec
některému subjektu vznikla škoda. Dále obviněný vytýká, že soud nesprávně
posoudil otázku posouzení povahy dvou různých finančně – ekonomických dějů v
rámci Č., které nalézací soud podle obviněného evidentně zaměňuje. Nalézací
soud údajně zaměnil skutečnost, že Č. vedla jednak evidenční účty, na kterých
byly evidovány pohledávky za P. a nebyly zde uloženy žádné finanční prostředky,
a vnitřní účty, na které byly naopak umisťovány finanční prostředky došlé v
rámci úhrady části peruánského dluhu. Nalézací soud opakovaně použil v různých
věcných významech pojmu „rezerva“, a to ohledně funkcí obou typů účtů, ačkoliv
je správné hovořit o rezervě toliko v případě evidenčních účtů. Na základě této
vícečetné záměny nemohl soud dospět ke skutkově bezvadným závěrům. Nesprávné
bylo podle obviněného rovněž posouzení otázky existence příčinného vztahu mezi
uvedením v omyl a majetkovou dispozicí učiněnou JUDr. P. z Č., údajně na
základě pokynu Ing. P. Obviněný je přesvědčen, že žádná příčinná souvislost
existovat nemohla. JUDr. P. jednal na základě vlastního rozhodnutí, o to více v
případě, když podle jeho vlastní výpovědi měla Č. hradit svůj vlastní závazek
vůči Č. r. reprezentované Ministerstvem financí, který byl nezávislý na
činnosti Ing. M. a společnosti A. Soudy nezkoumaly, zda byla Č. k majetkovému
převodu, jímž si řešila svůj vlastní závazek, oprávněna. Příčinná souvislost
dána zřejmě nebyla, protože k majetkové dispozici nedošlo proto, že by byl Ing. Z. uveden v omyl, ale proto, že se Č. k takovémuto řešení vůči Ministerstvu
financí sama rozhodla. Obviněný také namítá nesprávné posouzení otázky
skutkového a právního základu majetkové dispozice. Soudy si údajně nevyjasnily,
především otázku vlastnictví k finančním prostředkům ležícím na vnitřním účtu
Č. Podle obviněného není ani jasné, který subjekt je ve věci poškozeným, tedy
kterému subjektu vznikla škoda. Pro posouzení této otázky si soudy podle
obviněného nevytvořily základ ve skutkových zjištěních, především v tom směru,
jaký byl skutečný majetkově právní základ majetkové dispozice učiněné JUDr. P. Po správném posouzení těchto otázek bylo podle obviněného třeba posoudit, zda
byly jednáním obviněných naplněny po subjektivní a objektivní stránce znaky
skutkové podstaty uvedeného trestného činu. Obviněný se domnívá, že na základě
skutku popsaného v odsuzujícím rozsudku nemohla být naplněna ani základní
skutková podstata trestného činu podvodu podle § 250 trestního zákona.
Odvolací
soud evidentně vychází z toho, že již uzavření prvé mandátní smlouvy je
naplněním podvodného úmyslu. Přitom záměr vzniku mandátní smlouvy však
evidentně předcházel okamžiku, kdy byl Ing. P. osloven Ing. Z., aby začal vůbec
pracovat na MF ČR.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadenou část
rozhodnutí soudu druhého stupně a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl nebo aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl
rozsudkem. Obviněný současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu
odložil výkon rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním
obviněných uvedl, že v případě obviněného Ing. M. nelze přihlížet k té části
dovolacích námitek, ve které cituje části výpovědi svědka Ing. Z. a činí z nich
vlastní závěry. Další námitky týkající se existence objektivních a
subjektivních znaků trestného činu podvodu lze pod deklarovaný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, státní zástupce je však
nepovažuje za důvodné. Podle skutkových zjištění rozvedených v tzv. skutkové
větě, kterými je dovolací soud vázán, zamlčeli oba obvinění Ing. L. Z.,
náměstkovi ministra financí České republiky, podstatné skutečnosti o stavu
úhrady dluhu P. r. vůči Č. r. (tj. okolnost, že na účtu u Č. existují finanční
prostředky, které byly v minulosti získány částečnou úhradou dluhu za pomoci
zbožových deblokací) a uvedli ho v omyl tím, že obviněný Ing. A. M. předstíral
činnost společnosti A. I. směřující ke konečnému řešení pohledávky. Tyto
skutkové okolnosti nepochybně podle státního zástupce odpovídají jak zákonným
znakům „uvedení někoho v omyl“, tak i znaku „zamlčení podstatné skutečnosti“.
Podotkl, že skutečnost, že trestný čin podvodu může být spáchán i zamlčením
podstatných okolností, obviněný při své argumentaci zcela pomíjí. Pokud se týká
omylu na straně Ing. Z., pak jeho představy o řešení pohledávky za P. r.
zajisté nezahrnovaly okolnost, že společnost A. I. nebude žádnou činnost k
řešení pohledávek vyvíjet a že odměna mandatáře bude této společnosti za nikdy
neposkytnuté služby vyplacena z prostředků, které se podařilo od dlužníka
vymoci již před řadou let. Státní zástupce dodal, že ze slovního znění
ustanovení § 250 odst. 1 tr. zák. by bylo možno dovodit, že v případě zamlčení
podstatných okolností ani není třeba prokazovat, že druhá strana jednala v
omylu. Je však nepochybné, že Ing. Z. v omylu jednal. Za majetkovou dispozici
provedenou Ing. Z. v omylu je podle státního zástupce třeba považovat uzavření
mandátní smlouvy ze dne 12. 9. 2001 a zejména jejího dodatku, kterými bylo
stanoveno, že podstatná část finančních prostředků z pohledávek za P. r.
připadne společnosti A. I. Další dispozice popsané v tzv. skutkové větě byly
již důsledkem této prvotní v omylu provedené majetkové dispozice a nepochybně s
ní byly v příčinné souvislosti. Námitku, podle které nelze dovodit existenci
omylu na straně zástupce Č., a. s. JUDr. P., považuje státní zástupce za
bezpředmětnou, protože není třeba dokazovat existenci omylu na straně
bankovních zaměstnanců, kteří příslušnou operaci pouze technicky prováděli.
Pokud se týká subjektivní stránky trestného činu, pak ze samotného charakteru
jednání obviněných vylíčeného v tzv. skutkové větě vyplývá, že z jejich strany
šlo o celou řadu sofistikovaných úkonů cíleně směřujících k tomu, aby finanční
prostředky z majetku státu byly vyvedeny ve prospěch soukromého subjektu.
Státní zástupce uzavřel, že jednání obviněného Ing. M. v podobě vymezené v tzv.
skutkové větě vykazuje všechny znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst.
1, 4 trestního zákona.
Pokud jde o dovolání obviněného Ing. P., státní zástupce uvedl, že pod
dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze namítat nesplnění
podmínek pro konání řízení proti uprchlému, ale problematika doručování
písemností obhájci uprchlého obviněného se podle něj tomuto dovolacímu důvodu
zcela vymyká a námitky tohoto druhu by nebylo možno vznášet ani v rámci žádného
jiného dovolacího důvodu. Další námitky formálně deklarovanému dovolacímu
důvodu obsahově odpovídají, státní zástupce je však nepovažuje za důvodné.
Podle § 302 tr. ř. lze řízení proti uprchlému konat proti tomu, kdo se vyhýbá
trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá. Ze skutkových
zjištění obsažených v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že
poté, kdy celá záležitost začala být šetřena Inspekcí Ministerstva financí na
podkladě anonymního oznámení a obviněný Ing. P. byl náměstkem ministra financí
Ing. Z. vyzván k vysvětlení celé záležitosti, zareagoval obviněný Ing. P.
emocionálně a vzápětí vycestoval do zahraničí. („... když požádal o vysvětlení
Ing. P., ten se rozplakal, z pracoviště odešel, bezprostředně poté z Č. r.
odcestoval přes K. do K., kde se zdržuje i v současné době.“- str. 5 rozsudku).
Již z tohoto zjištění vyplývá, že odchod obviněného Ing. P. do zahraničí byl
motivován snahou vyhnout se trestnímu stíhání, když obviněnému muselo být
zřejmé, že záležitost tohoto druhu nemůže být uzavřena v rámci nějakého
interního šetření v rámci Ministerstva financí ČR. Úkony trestního řízení
ostatně byly zahájeny již dne 22. 6. 2005. Navíc ze znění § 265b odst. 1 písm.
d) tr. ř. lze dovodit, že námitky týkající se nesplnění podmínek pro konání
řízení proti uprchlému lze v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňovat toliko
ve vztahu k řízení před soudem. Přímo z textu dovolání při tom vyplývá, že
nejpozději po ukončení přípravného řízení obviněný o trestním stíhání
informován byl a dokonce byl v kontaktu s obhájcem. Pokud za této situace
setrval v cizině, vyhýbal se tak trestnímu stíhání zcela evidentně. Navíc
obviněný orgánům činným v trestním řízení ani nesdělil adresu svého pobytu v
cizině, což ostatně nečiní ani ve svém dovolání.
Za nedůvodné považuje státní zástupce i námitky uplatněné v rámci dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Částka 1.455.644,11 USD byla
formálně vyplacena na základě mandátní smlouvy mandatáři A. I. a logicky tedy
byla vyplacena ke škodě majetku zastoupeného, tj. Č. r. zastoupené
Ministerstvem financí ČR. Pro úplnost dodal, že poškozeným v případě trestného
činu podvodu podle § 250 tr. zák. může být kdokoli a že skutková podstata
trestného činu podvodu by byla naplněna i v případě, že poškozeným by byl jiný
subjekt. Otázka charakteru účtů vedených u Č., a. s. je podle státního zástupce
z hlediska právní kvalifikace skutku zcela irelevantní. K námitkám týkajícím se
příčinné souvislosti odkázal na to, co již uvedl k obdobným námitkám obviněného
Ing. M. Navíc tyto námitky částečně nevycházejí ze soudy učiněných skutkových
zjištění obsažených v tzv. skutkové větě, neboť obviněný Ing. P. v tomto směru
zcela ignoruje tu jejich část, podle které on sám dal dne 18. 7. 2002 pokyn k
převodu finančních prostředků z účtu Č., a. s. na účet H. C. R., a. s. Podle
státního zástupce neobstojí ani ta část námitek, podle které obviněnému nelze
přičítat účast na uzavření mandátní smlouvy ze dne 12. 9. 2001. V obecné rovině
lze uvést, že v případě spolupachatelství není nutné, aby se všichni
spolupachatelé podíleli na trestném činu stejným dílem a není ani nutné, aby
všichni spolupachatelé naplnili všechny stránky skutkové podstaty tohoto
trestného činu. Není ani nutné, aby se všichni spolupachatelé na jeho páchání
podíleli od samého počátku; postačuje, aby spolupachatel přistoupil k jednání
dalších pachatelů v době před dokonáním trestného činu. Jednání obviněného Ing. P. by tedy bylo možno posoudit jako spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. i v případě, že by uzavření dohody ze dne 12. 9. 2001 bylo pouze věcí
obviněného Ing. M. a že by se obviněný Ing. P. do celé věci zapojil až
dodatečně. Obviněný ovšem i v tomto směru pomíjí část skutkových zjištění
obsažených v tzv. skutkové větě, podle kterých oba obvinění jednali po
předchozí vzájemné dohodě a podle kterých se na uzavření dodatku mandátní
smlouvy podíleli oba obvinění (... v souladu s dodatkem č. 1 mandátní smlouvy
ze dne 6. 2. 2002, na jehož uzavření se oba obvinění aktivně podíleli.). Zejména pak tvrzení obviněného odporují skutkovým zjištěním rozvedeným na str. 4 rozsudku soudu prvního stupně, podle kterých obviněný Ing. M. předmětnou
smlouvu připravil až po nástupu obviněného Ing. P. do funkce ředitele odboru
Ministerstva financí a za spolupráce Ing. P. Státní zástupce proto konstatoval,
že jednání obviněného Ing. P. v podobě vymezené v tzv. skutkové větě vykazuje
všechny znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák.,
spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Státní zástupce
uzavřel, že ty námitky obou obviněných, které lze obsahově podřadit pod
deklarované dovolací důvody, jsou zjevně nedůvodné.
Na okraj podotkl, že žádný
z obviněných se ve své argumentaci ani náznakem nesnaží vysvětlit, jaké
existovaly právní nebo ekonomické důvody k tomu, aby částka cca 1,5 milionu
dolarů skončila ve faktické dispozici obviněného Ing. M.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky obě podaná dovolání podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně
neopodstatněná. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí o obou dovoláních v neveřejném
zasedání.
Nejvyšší soud zjistil, že obviněný Ing. A. M. v dovolání uplatnil dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněný Ing. K. P. dovolací
důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), písm. g) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti
skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b
tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního,
event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj
východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy
musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního
řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je
povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu
jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný
skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy
namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin,
než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.
Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci
skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem
namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve
smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost
soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo
jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7
tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené
důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat
dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného
soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně
právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Pokud jde o dovolání obviněného Ing. M., Nejvyšší soud se vzhledem ke shora
uvedenému nezabýval námitkami, kterými obviněný obsáhle rozebíral výpovědi Ing.
Z. a činil z nich vlastní závěry, nabízel tak vlastní verzi skutkového děje,
odlišnou od závěrů soudů obou stupňů. Je zřejmé, že takovými námitkami obviněný
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil. Dovolací soud
při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových
zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z
konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.
Za právně relevantní námitky odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu lze
považovat námitky obviněného, že jeho jednáním nedošlo k naplnění subjektivní
stránky uvedeného trestného činu ani k naplnění objektivní stránky, zejména
pokud jde o znak uvedení někoho v omyl, že chybí příčinná souvislost mezi
omylem Ing. Z. a majetkovou dispozicí učiněnou Č., jakož i příčinná souvislost
mezi omylem určité osoby, majetkovou dispozicí a škodou na cizím majetku a
obohacením pachatele. Nejvyšší soud se těmito námitkami zabýval, avšak shledal
je zjevně neopodstatněnými.
Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke
škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl,
využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné okolnosti a způsobí tak na cizím
majetku škodu velkého rozsahu. Podle právní věty výroku o vině rozsudku soudu
prvního stupně obvinění spáchali trestný čin tím, že společným jednáním ke
škodě cizího majetku obohatili jiného tím, že uvedli někoho v omyl a zamlčeli
podstatné skutečnosti, a způsobili tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
Pokud jde o objektivní stránku uvedeného trestného činu, je charakterizována
způsobem spáchání trestného činu a jeho následky a zahrnuje především tzv.
obligatorní znaky jako jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a
následkem. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti,
které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Podstatné skutečnosti pak
zamlčí ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli
skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí poškozeného
popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by
byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci, popř. k jinému plnění ze
strany poškozeného popř. jiné podváděné osoby, by nedošlo, nebo by sice došlo,
ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto
skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny. Důležité je zamlčení
podstatných skutečností pachatelem, a proto zde není třeba prokazovat, že druhá
strana jednala v omylu, tedy, že uvedené podstatné skutečnosti jí nebyly známé,
resp. že pokud by je znala, nejednala by tím způsobem, kterým v posuzovaném
případě jednala. Podvodné jednání směřuje k obohacení pachatele nebo někoho
jiného. Mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede
oklamaný, škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí
být příčinná souvislost. Pokud jde o subjektivní stránku, jde o úmyslný trestný
čin.
Podle skutkových zjištění popsaných v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku
soudu prvního stupně oba obvinění po předchozí vzájemné dohodě zamlčeli Ing. L.
Z., náměstkovi ministra financí České republiky, podstatné skutečnosti o stavu
úhrady dluhu P. r. vůči Č. r. a uvedli ho v omyl tím, že obviněný Ing. M.
předstíral činnost společnosti A. I. B. směřující ke konečnému řešení
pohledávky Č. r. za P. r., kterou měla tato společnost vykonávat podle mandátní
smlouvy ze dne 12. 9. 2001. Obvinění tedy uvedli náměstka ministra financí Ing.
Z. v omyl předstíráním, že pohledávka vůči P. je nedobytná, ačkoliv žádnou
činnost k tomuto zjištění nevyvíjeli a zamlčeli Ing. Z., jak samotnou existenci
účtu u Č., tak také to, že částka uložená na vnitřním účtu Č. převyšuje výši
pohledávky Č. r. vůči P., když tato skutečnost byla obviněným známa. Je zřejmé,
že na základě tohoto podvodného jednání, kdy Ing. Z. vycházel z nepravdivých
informací o nedobytnosti dluhu, došlo k uzavření mandátní smlouvy a posléze k
uzavření dodatku č. 1 k mandátní smlouvě. Na základě tohoto dodatku, podle
kterého došlo k výraznému zvýšení odměny mandatáře, pak oba obvinění dosáhli
převodu finanční částky z vnitřního účtu Č. na účet u H. C. R. Ke škodě cizího
majetku, tedy majetku Č. r. se tak obohatili o částku 1.451.047,34 USD a H. C.
R. obohatili o částku 4.596,77 USD.
Pokud jde o příčinnou souvislost mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou
dispozicí, kterou provede oklamaný, škodou u poškozeného a obohacením
pachatele, popř. jiné osoby, je nutné uvést, že za nezbytný předpoklad pro
obviněné výhodné majetkové dispozice je třeba považovat již uzavření mandátní
smlouvy a jejího dodatku Ing. Z., který takto jednal v omylu a vycházeje z
nepravdivých informací. Ze skutkových zjištění dále vyplývá, že Č. byla na
příkaz Ministerstva financí České republiky povinna kdykoliv po obdržení
příkazu státu uhradit částku odpovídající dluhu P. vůči Č. r. Následně takový
příkaz od Ministerstva financí obdržela, podepsaný obviněným Ing. P. a tento
také realizovala. JUDr. P. sice vyplnil příkaz k úhradě na jistotní účet
založený u H., neučinil tak z vlastního rozhodnutí, ale proto, že byl povinen
řídit se pokynem pracovníka Ministerstva financí České republiky. Nejvyšší soud
souhlasí se závěry soudů obou stupňů, že jednáním obviněných byly naplněny
všechny znaky objektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4
tr. zák. a námitku obviněného považuje za zjevně neopodstatněnou.
Nejvyšší soud konstatuje, že se neztotožnil ani s námitkou obviněného ohledně
absence úmyslu. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel buďto chtěl
porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem /úmysl přímý podle § 4
písm. a) tr. zák./, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo
ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn /úmysl
nepřímý podle § 4 písm. b) tr. zák./.
Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je
závěrem právním. Tento závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí
zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování.
Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z
okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení
usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných
trestním zákonem.
Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně je
zřejmé, že se soudy podrobně zabývaly otázkou subjektivní stránky uvedeného
trestného činu a správně shledaly na straně obviněných zavinění ve formě
přímého úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák. Ze skutkových zjištění soudů obou
stupňů a z charakteru jednání obviněných je zřejmé, že šlo o celou řadu na sebe
navazujících promyšlených úkonů, které cíleně směřovaly k tomu, aby finanční
prostředky z majetku státu převedli na svůj účet a použili pro vlastní potřebu.
Obvinění tedy věděli, že svým jednáním mohou porušit zájem chráněný trestním
zákonem, a chtěli takové porušení způsobit. Námitka obviněného ohledně
nenaplnění znaků subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst.
1, 4 tr. zák. je tedy zjevně neopodstatněná.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud odmítne dovolání, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti,
kdy Nejvyšší soud shledal, že soudy dospěly u jednání popsaného ve výroku o
vině rozsudku soudu prvního stupně ke správnému závěru o naplnění zákonných
znaků trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., dovolání
obviněného Ing. A. M. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné.
Pokud jde o dovolání obviněného Ing. P., Nejvyšší soud zjistil, že obviněný
uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uplatnil s tím, že podle jeho názoru
nebyly splněny formální ani věcné podmínky ustanovení § 302 až § 306a tr. ř. k
tomu, aby proti němu mohlo být vedeno řízení proti uprchlému. Dále namítal
porušení ustanovení o doručování advokátovi uprchlého obviněného, s tím, že
nesprávně byly všechny písemnosti bez ohledu na jejich charakter doručovány
pouze způsobem platným pro doručování advokátovi. Touto námitkou ohledně
doručování se Nejvyšší soud nezabýval, protože je mimo uplatněný důvod
dovolání.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy
byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve
veřejném zasedání. Existence tohoto dovolacího důvodu tedy předpokládá situaci,
kdy bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného,
ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tím by byl obviněný
zkrácen na svém právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a bylo mu tak
umožněno vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Zmíněný dovolací důvod
nedopadá na jakýkoli případ, kdy je hlavní líčení nebo veřejné zasedání konáno
v nepřítomnosti obviněného. Může být uplatněn za situace, kdy soudy konají
hlavní líčení či veřejné zasedání v nepřítomnosti a činí tak v rozporu s
konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat
hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného (viz
rozhodnutí č. T 621/2004 publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.
H. BECK, svazek 26).
Z obsahu trestního spisu (č. l. 1877) vyplývá, že Městský soud v Praze
usnesením ze dne 13. 11. 2006, sp. zn. 1 T 10/2006, rozhodl, že proti
obviněnému Ing. K. P. bude podle § 305 tr. ř. konáno řízení proti uprchlému.
Důvodem tohoto rozhodnutí bylo, že proti obviněnému bylo od počátku vedeno
řízení podle § 302 tr. ř. a násl., neboť obviněný po odhalení trestné činnosti
uprchl z České republiky a skrývá se v některé z latinskoamerických zemí,
přičemž si je vědom, že je proti němu trestní řízení vedeno. Městský soud v
Praze tedy dovodil, že se z obavy před trestním stíháním i hrozícím trestem
skrývá. K zajištění přítomnosti obviněného u hlavního líčení nevedl ani příkaz
k zatčení vydaný dne 13. 11. 2006. Předvolání obviněného Ing. P. k hlavnímu
líčení bylo tedy vyvěšeno na desce soudu. Z obsahu spisu také vyplývá, že soud
prvního stupně průběžně zjišťoval případný pobyt obviněného. Všechny pokusy
byly neúspěšné, a tak se hlavní líčení dne 24. 11. 2006 konalo v nepřítomnosti
tohoto obviněného za situace, kdy řádně probíhalo řízení proti uprchlému. Za
stejných podmínek se pak konalo i veřejné zasedání odvolacího soudu dne 20. 6.
2007, když v souladu s ustanovením § 306 odst. 2 tr. ř. bylo uveřejněno na
úřední desce vyrozumění obviněného o konání veřejného zasedání. Nejvyšší soud
konstatuje, že za situace řádného řízení proti uprchlému, nelze dospět k
závěru, že by došlo k porušení ustanovení o přítomnosti obviněného nejen v
hlavním líčení, ale ani ve veřejném zasedání. Obviněný si byl přitom velmi
dobře vědom probíhajícího trestního stíhání, věděl o podání obžaloby a je také
na něm, aby využíval a střežil svá práva. Nejvyšší soud proto považuje námitky
obviněného v tomto směru za zjevně neopodstatněné a důvod dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. d) tr. ř. nebyl jimi naplněn, když podmínky konání řízení proti
uprchlému trvaly v průběhu celého trestního stíhání.
Pokud jde o námitky obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud konstatuje, že se z velké části shodují s
námitkami uplatněnými obviněným již v rámci řízení o odvolání. Nejvyšší soud se
zabýval námitkami, které bylo možno pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. podřadit, avšak shledal je zjevně neopodstatněnými.
Podle skutkových zjištění popsaných v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku
soudu prvního stupně (shodně jako u obviněného Ing. M.) oba obvinění po
předchozí vzájemné dohodě zamlčeli Ing. L. Z., náměstkovi ministra financí
České republiky, podstatné skutečnosti o stavu úhrady dluhu P. r. vůči Č. r. a
uvedli ho v omyl tím, že obviněný Ing. M. předstíral činnost společnosti A. I.
B. směřující ke konečnému řešení pohledávky Č. r. za P. r., kterou měla tato
společnost vykonávat podle mandátní smlouvy ze dne 12. 9. 2001. Obvinění tedy
uvedli náměstka ministra financí Ing. Z. v omyl předstíráním, že pohledávka
vůči P. je nedobytná, ačkoliv žádnou činnost k tomuto zjištění nevyvíjeli a
zamlčeli Ing. Z., že odměna mandatáře bude vyplacena z prostředků, které se od
dlužníka podařilo vymoci již před řadou let, a že tato částka uložená na
vnitřním účtu Č. převyšuje výši pohledávky Č. r. vůči P., přičemž tato
skutečnost byla obviněným známa. Je zřejmé, že na základě tohoto podvodného
jednání, kdy Ing. Z. vycházel z nepravdivých informací, došlo k uzavření
mandátní smlouvy a posléze k uzavření dodatku č. 1 k mandátní smlouvě. Na
základě tohoto dodatku, podle kterého došlo k výraznému zvýšení odměny
mandatáře, pak oba obvinění dosáhli převodu finanční částky z vnitřního účtu Č.
na Ing. M. ovládaný účet u H. C. R. Ke škodě cizího majetku, tedy majetku Č. r.
se tak obohatili.
Z obsahu spisu a z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že
obvinění zamlčeli Ing. Z. okolnost, že na účtu u Č. existují finanční
prostředky, které byly v minulosti získány částečnou úhradou dluhu za pomoci
zbožových deblokací. Pokud jde o tuto částku na vnitřním účtu Č. je ze
skutkových zjištění zřejmé, že mimo jiných věřitelů patřila Č. r. a byla na
účtu banky jen uložena, s tím, že na pokyn Ministerstva financí České republiky
je Č. povinna uhradit dluh vůči Č. r. Částka 1.455.644,11 USD byla obviněným
vyplacena na příkaz Ing. P. a na základě dodatku k mandátní smlouvě ze dne 12.
9. 2001, byla vyplacena z tohoto účtu a tedy ke škodě majetku Č. r. zastoupené
Ministerstvem financí České republiky. Zcela nedůvodná je proto námitka Ing.
P., že Č. hradila svůj vlastní závazek, nezávislý na činnosti Ing. M. a nebyla
tak dána příčinná souvislost. Pokud jde o vlastnictví finančních prostředků na
účtu v bance, tyto obecně nejsou ve vlastnictví např. vkladatele, ale takováto
osoba má pohledávku vůči bance ve výši na účet složených peněžních prostředků,
které se vyplacením stávají vlastnictvím oprávněné osoby. Pohledávka oprávněné
osoby je ale součástí jejího majetku představující danou hodnotu, s kterou může
být podvodně manipulováno ve smyslu § 250 tr. zák. (viz 11 Tdo 178/2004 –
usnesení NS ČR z 21. 4. 2004). Tím, že předmětná finanční částka nebyla v
důsledku podvodného jednání obviněných převedena na účet v dispozici
příslušného státního orgánu ale na účet Ing. M. v H. C. R., kde tyto zčásti
vybral v hotovosti a zčásti převedl na jiné účty v zahraničí, došlo k majetkové
újmě na straně Č. r. zmenšením jejího majetku o tuto částku.
Obviněný Ing. P. jako pracovník Č. a. s. v letech 1992-2001, měl přitom v
náplni práce mj. také právě záležitosti týkající se dluhu P. r. vůči obchodním
subjektům v ČR a velmi dobře byl o celé situaci informován. Po přechodu na
vysokou funkci na Ministerstvo financí ČR pak toho bezostyšně zneužil ve svůj
prospěch. Věděl také, že v souvislosti s odstátněním Č. a. s. přešla vlastnická
práva k zahraničním pohledávkám na stát, když pohledávka vůči P. byla Č. r. ze
státního rozpočtu plně uhrazena Č., a. s., přičemž část finančních prostředků,
které Č. a. s. obdržela v rámci úhrady peruánského dluhu, zůstala na tzv.
vnitřním účtu této banky (již od roku 1987), a to ve výši 2.600.000,- USD.
Přímo Ing. P. přitom dal Č. a. s. také pokyn, aby z této částky byly vypořádány
pohledávky i jiných věřitelů, přičemž Č. r. náležela částka ve výši
1.532.256,96,- USD, která na jeho příkaz ze dne 18. 7. 2002 byla převedena na
účet v H. C. R. Do státního rozpočtu se z této částky v důsledku jednání
obviněných dostala pouze částka 76.612,85 USD (podle mandátní smlouvy poukázaná
MF ČR). Pokud i za této situace obviněný Ing. P. považuje za nezodpovězenou
otázku zda vůbec a komu vznikla škoda, Nejvyšší soud tento jeho názor nesdílí.
Obviněný Ing. P., stejně jako obviněný Ing. M., vznesl námitku, že nebyla dána
příčinná souvislost mezi omylem oklamané osoby a majetkovou dispozicí, když
uvedl, že k majetkové dispozici došlo nikoliv proto, že by byl Ing. Z. uveden v
omyl, ale proto, že se Č. k takovému řešení svého závazku vůči Č. r. sama
rozhodla. V tomto směru je možné odkázat na část odůvodnění týkající se
dovolání Ing. M. (viz výše). Ze skutkových zjištění vyplývá, že Č. byla na
příkaz Ministerstva financí České republiky povinna kdykoliv po obdržení
příkazu státu uhradit částku odpovídající dluhu P. vůči Č. r. Následně takový
příkaz od Ministerstva financí obdržela, podepsaný obviněným Ing. P. a tento
také realizovala. JUDr. P. sice vyplnil příkaz k úhradě na jistotní účet
založený u H., neučinil tak z vlastního rozhodnutí, ale proto, že byl povinen
řídit se pokynem pracovníka Ministerstva financí České republiky. Jak správně
poukázal státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, obviněný zcela
pomíjí tu skutečnost, že to byl právě on, kdo dal dne 18. 7. 2002 pokyn k
převodu finančních prostředků z účtu Č. na zřízený účet H. C. R. Nejvyšší soud
tedy opakuje, že v tomto případě byla nepochybně dána příčinná souvislost mezi
omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný, škodou
u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby.
Nejvyšší soud se neztotožnil ani s námitkou obviněného Ing. P., že nebyly
naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250
odst. 1, 4 tr. zák., neboť mu nelze přičítat účast na vzniku mandátní smlouvy
ze dne 12. 9. 2001, když záměr uzavřít tuto dohodu vznikl dříve, než byl
obviněný Ing. Z. osloven, aby začal pracovat na Ministerstvu financí České
republiky. V teorii a praxi trestního práva se za společné jednání dvou nebo
více osob, které je jednou z podmínek spolupachatelství, považuje jednání, při
kterém každá z těchto osob naplnila všechny znaky trestného činu, dále jednání,
při kterém každá z osob naplnila jen některý nebo některé ze znaků trestného
činu a skutková podstata trestného činu pak je naplněna souhrnem těchto dílčích
jednání, a konečně i jednání, které sice samo o osobě není naplněním žádného ze
znaků trestného činu, avšak je dílčí částí či dílčím článkem takové činnosti,
která teprve ve svém celku znamená naplnění skutkové podstaty trestného činu.
Jednání obviněného bylo tedy možno posoudit jako spolupachatelství na uvedeném
trestném činu ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák., když navíc obviněný zcela pomíjí
skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů, tedy, že obvinění jednali po
předchozí vzájemné dohodě, kdy mandátní smlouvu připravil Ing. M. za spolupráce
s obviněným Ing. P. a také na uzavření dodatku č. 1 k mandátní smlouvě se oba
aktivně podíleli.
Nejvyšší soud souhlasí se závěry soudů obou stupňů a stejně jako u obviněného
Ing. M. také u obviněného Ing. K. P. konstatuje, že obviněný svým jednáním
naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250
odst. 1, 4 tr. zák.
Na základě uvedených důvodů bylo také dovolání Ing. K. P. odmítnuto podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Pro úplnost je třeba dodat, že Nejvyšší soud o návrhu obviněného Ing. P. na
odložení výkonu rozhodnutí nerozhodoval. Předseda senátu soudu prvního stupně
takový návrh podle § 265h odst. 3 tr. ř. neučinil, proto bylo možno návrh
obviněného považovat pouze za podnět k případnému postupu podle § 265o odst. 1
tr. ř. Pro takový postup však předseda senátu Nejvyššího soudu důvody
neshledal.
Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil
toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. prosince 2007
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš