11 Tdo 178/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném

dne 21. dubna 2004 o dovoláních podaných obviněným M. D., a obviněným F.

Z., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 6. 2003, č. j.

12 To 539/2002-1671, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního

soudu v Pardubicích pod sp. zn. 3 T 24/2002, t a k t o :

I. Dovolání obviněného M. D. s e o d m í t á podle § 265i odst. 1 písm. e)

trestního řádu.

II. Z podnětu dovolání obviněného F. Z. s e ohledně tohoto obviněného podle §

265k odst. 1 trestního řádu a ohledně obviněných M. D. a J. B. podle § 265k

odst. 2 trestního řádu s přiměřeným použitím ustanovení § 261 trestního řádu

z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 6. 2003,

č. j. 12 To 539/2002-1671, v části, v níž byla zamítnuta jako nedůvodná

odvolání obviněných F. Z., M. D. a J. B., a rozsudek Okresního soudu v

Pardubicích ze dne 21. 6. 2002, č. j. 3 T 24/2002-1543, ve výroku o trestu

propadnutí peněžních prostředků zajištěných na účtu u Expandiabanky, a. s.,

vedeném na jméno A. E.

Jinak zůstávají tato rozhodnutí nedotčena.

III. Podle § 265k odst. 2 trestního řádu s e z r u š u j í také další

rozhodnutí na zrušenou část usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a na

zrušený výrok o trestu propadnutí věci rozsudku Okresního soudu v Pardubicích

obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením,

pozbyla podkladu.

Obvinění M. D. a F. Z. byli rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 21.

6. 2002, č. j. 3 T 24/2002-1543, ve spojení s usnesením Krajského soudu v

Hradci Králové ze dne 18. 6. 2003, č. j. 12 To 539/2002-1671, uznáni vinnými

trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona,

dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu ve smyslu § 8 odst. 1 trestního zákona,

a trestným činem poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) trestního

zákona, obviněný M. D. pak i trestným činem padělání a pozměňování veřejné

listiny podle § 176 odst. 1 trestního zákona. Za to byl obviněný M. D. odsouzen

podle § 250 odst. 3 trestního zákona za použití § 35 odst. 1 trestního zákona k

úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §

39a odst. 3 trestního zákona zařazen do věznice s dozorem. Obviněnému F. Z. byl

stejným rozsudkem uložen podle § 250 odst. 3 trestního zákona za použití § 35

odst. 1 trestního zákona úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti

měsíců s tím, že pro jeho výkon byl podle § 39a odst. 3 trestního zákona

zařazen do věznice s dozorem. Vedle toho soud prvního stupně uložil oběma

obviněným tresty propadnutí věci. Obviněnému M. D. tak uložil trest propadnutí

mobilního telefonu Nokia červené barvy a mobilního telefonu Nokia zelené barvy

a jemu společně se spoluobviněnými F. Z. a J. B. jednak trest propadnutí

zajištěných balíků s obsahem papíru, mouky, dřeva, starých knih a dalšího

odpadu, jednak trest propadnutí peněžních prostředků zajištěných na

účtu u Expandiabanky a. s. vedeném na jméno A. E. Konečně

podle § 228 odst. 1 trestního řádu byli obvinění M. D., F. Z. a J. B. zavázáni

k povinnosti zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody poškozeným P. P.

částku 3.500,- Kč, L. C. částku 7.000,- Kč, M. K. částku 12.000,- Kč, P. L.

částku 6.000,- Kč, L. H. částku 6.000,- Kč, R. S. částku 12.000,- Kč, J. Š.

částku 3.500,- Kč, V. V. částku 3.500,- Kč, J. H. částku 8.500,- Kč, M. J.

částku 10.500,- Kč, V. V. částku 10.000,- Kč, M. S. částku 12.000,- Kč, J. M.

částku 3.500,- Kč, P. G. částku 9.500,- Kč, M. F. částku 6.000,- Kč, M. B.

částku 3.500,- Kč, P. Š. částku 28.000,- Kč, A. M. částku 12.000,- Kč, P. B.

částku 7.000,- Kč, P. M. částku 6.000,- Kč, J. K. částku 6.000,- Kč, J. K.

částku 7.000,- Kč, T. F. částku 3.500,- Kč, R. B. částku 3.500,- Kč, R. N.

částku 16.000,- Kč, M. H. částku 7.000,- Kč, Ing. R. K. částku 7.000,- Kč, M.

F. částku 3.500,- Kč, T. J. částku 10.500,- Kč, S. M. částku 6.000,- Kč, D. P.

částku 7.000,- Kč, P. R. částku 7.000,- Kč, E. B. částku 12.000,- Kč, R. M.

částku 7.000,- Kč, P. S. částku 5.500,- Kč, M. H. částku 28.000,- Kč, H. Š.

částku 3.500,- Kč, P. P. částku 6.000,- Kč, J. H. částku 3.500,- Kč a J. P.

částku 7.000,- Kč. Poškozený P. R. se zbytkem svého nároku na náhradu škody a

poškozený V. F. s celým svým nárokem na náhradu škody byli současně odkázáni na

řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně potvrzených odvolacím soudem se

obvinění M. D. a F. Z. uvedených trestných činů dopustili společně s J. B. tím,

že v přesně nezjištěné době v průběhu měsíce června roku 2000 si J. B. nechal

opakovaně vyhotovit na žádost M. D. fotografie ve formátu na průkazy, M. D. od

něho tyto fotografie převzal a následně obstaral J. B. padělané doklady

opatřené jeho fotografiemi, a to

- občanský průkaz a řidičský průkaz na jméno V. Ch.,

- občanský průkaz a řidičský průkaz na jméno A. E.,

- občanský průkaz a řidičský průkaz na jméno J. K.,

- občanský průkaz a řidičský průkaz na jméno D. N.,

- občanský průkaz a řidičský průkaz na jméno D. H.,

přičemž takto vyhotovené doklady použil J. B. podle pokynu M. D. jednak k

založení P. O. Boxu na jméno A. E. dne 8. 8. 2000 u České pošty v P., jednak k

založení následujících účtů:

- č. … dne 28. 7. 2000 u ČSOB, obchodní síť IPB H. K., na jméno A. E.,

- č. … dne 31. 7. 2000 v Komerční bance a. s. Ch. na jméno A. E.,

- č. … dne 1. 8. 2000 v Komerční bance a. s. v H. M. na jméno V. Ch.,

- č. … dne 1. 8. 2000 v Komerční bance a. s. v H. v Č. na jméno D. H.,

- č. … dne 1. 8. 2000 v Komerční bance a. s. v H. K. na jméno J. K.,

- č. … dne 2. 8. 2000 v Komerční bance a. s. v P. na jméno D. N. - č. … dne 4. 8. 2000 v Expandia bance v B. na jméno A. E.,

- č. … dne 23. 8. 2000 v Expandia bance v B. na jméno J. K.,

a za účelem získání finančních prostředků podali ve dnech 15. 8., 16. 8. a 21. 8. 2000 M. D., F. Z. a J. B. na poště v P. a M. D. a F. Z. na poště v Ch. a v

H. M. celkem devadesát pět balíkových zásilek na dobírku určených odběratelům,

kteří si na základě inzerátů v časopise Anonce a v inzertní rubrice internetu a

po telefonické domluvě s M. D. u nich objednali zaslání mobilních telefonů

Nokia za mimořádně výhodné ceny na dobírku, přičemž zásilky vyplnili bezcennými

předměty a za tyto zásilky jim poukázali na předem založené shora uvedené účty

níže uvedení poškození tyto finanční částky:

M. F. 6.000,- Kč, V. V. 10.000,- Kč, P. S. 5.500,- Kč, J. H. 7.000,- Kč, E. B. 12.000,- Kč, M. S. 12.000,- Kč, P. M. 6.000,- Kč, M. K. 12.000,- Kč, R. B. 3.500,- Kč, P. P. 6.000,- Kč, R. N. 16.000,- Kč, T. B. 3.500,- Kč, T. J. 10.500,- Kč, P. L. 6.000,- Kč, M. S. 12.000,- Kč, M. B. 3.500,- Kč, J. H. 3.500,- Kč, L. H. 6.000,- Kč, M. P. 3.500,- Kč, J. K. 6.000,- Kč, S. M. 6.000,-

Kč, P. G. 9.500,- Kč, F. D. 6.000,- Kč, M. F. 3.500,- Kč, H. Š. 3.500,- Kč, R. P. 7.000,- Kč, J. K. 7.000,- Kč, R. M. 7.000,- Kč, J. M. 3.500,- Kč, A. M. 12.000,- Kč, J. P. 7.000,- Kč, P. B. 7.000,- Kč, P. Š. 28.000,- Kč, M. J. 10.500,- Kč, M. H. 7.000,- Kč, M. H. 28.000,- Kč, A. K. 10.500,- Kč, P. R. 7.000,- Kč, P. H. 14.000,- Kč, D. P. 7.000,- Kč, L. C. 7.000,- Kč, T. F. 3.500,- Kč, J. Š. 3.500,- Kč, P. P. 3.500,- Kč, V. V. 3.500,- Kč, O. M. 3.500,-

Kč a M. K.7.000,- Kč,

a dalším níže uvedeným poškozeným byly stejným způsobem zaslány stejně

objednané zásilky, které měly obsahovat mobilní telefony v hodnotách:

L. K. v hodnotě 37.500,- Kč, P. B. v hodnotě 12.000,- Kč, J. K.v hodnotě

6.000,- Kč, L. H. v hodnotě 12.000,- Kč, J. J.

v hodnotě 24.000,- Kč, Z. R. v

hodnotě 55.000,- Kč, V. F. v hodnotě 9.500,- Kč, Z. S. v hodnotě 9.500,- Kč, M. S. v hodnotě 10.000,- Kč, V. K. v hodnotě 12.000,- Kč, S. H. v hodnotě 12.000,-

Kč, M. P. v hodnotě 7.000,- Kč, J. Š. v hodnotě 12.000,- Kč, L. P. v hodnotě

10.000,- Kč, J. S. v hodnotě 12.000,- Kč, J. K. v hodnotě 12.000,- Kč, L. K. v

hodnotě 10.500,- Kč, J. N. v hodnotě 60.000,- Kč, R. N. v hodnotě 9.500,- Kč,

D. Z. v hodnotě 6.000,- Kč, J. H. v hodnotě 3.500,- Kč, M. Z. v hodnotě

17.500,- Kč, M. V. v hodnotě 3.500,- Kč, L. N. v hodnotě 3.500,- Kč, E. H. v

hodnotě 6.000,- Kč, D. R.v hodnotě 12.000,- Kč, M. S. v hodnotě 6.000,- Kč, P. L. v hodnotě 6.000,- Kč, J. B. v hodnotě 3.500,- Kč, M. S. v hodnotě 3.500,-

Kč, J. J. v hodnotě 6.000,- Kč, M. B. v hodnotě 3.500,- Kč, L. H. v hodnotě

7.000,- Kč, J. M. v hodnotě 10.500,- Kč, H. Ř. v hodnotě 20.000,- Kč, D. F. v

hodnotě 7.000,- Kč, H. Č. v hodnotě 7.000,- Kč, R. B. v hodnotě 3.500,- Kč, M. K. v hodnotě 7.000,- Kč, M. V. v hodnotě 98.000,- Kč, J. Ch. v hodnotě 20.000,-

Kč, M. P. v hodnotě 19.000,- Kč, P. H. v hodnotě 13.000,- Kč, M. H. v hodnotě

23.000,- Kč, P. V. v hodnotě 7.000,- Kč, P. T. v hodnotě 7.000,- Kč, D. B. v

hodnotě 12.000,- Kč a MUDr. R. N. v hodnotě 7.000,- Kč, když tito poškození si

uvedené zásilky nepřevzali a peníze nezaplatili,

přičemž celková hodnota všech zásilek činila 1.054.000,- Kč a obvinění na nich

uváděli jméno a adresu A. E. jako odesílatele, v důsledku čehož se jejich

odběratelé domáhali na A. E. a jeho matce V. E. telefonicky i osobně v jejich

bydlišti v P. vysvětlení a náhrady škody.

Tímtéž rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto odsuzujícím výrokem

ohledně spoluobviněného J. B., jenž byl za podíl na výše uvedeném jednání uznán

vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst 3 písm. b) trestního

zákona, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu ve smyslu § 8 odst. 1 trestního

zákona, a trestným činem poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a)

trestního zákona, a za to odsouzen podle § 250 odst. 3 trestního zákona za

použití § 35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání

dvou let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) trestního zákona

zařazen do věznice s dozorem. Vedle toho mu byly uloženy výše uvedené společné

tresty propadnutí věci a samostatný trest propadnutí občanského průkazu na

jméno V. Ch., řidičského průkazu na jméno V. Ch., občanského průkazu na jméno

A. E. a řidičského průkazu na jméno A. E.

Naproti tomu obvinění M. D., F. Z. a M. B. byli postupem podle § 226 písm. c)

trestního řádu zproštěni obžaloby státního zástupce v té části, jíž jim bylo

kladeno za vinu, že společně po předchozí telefonické nabídce dne 3. 7. 2000

kolem 18.00 hod. v H. K. na parkovišti v ulici J. pod záminkou prodeje levných

mobilních telefonů a pod příslibem předání 35 kusů mobilních telefonů zn. Nokia

3210 a Nokia 7110 vylákali na V. F. finanční částku ve výši 100.000,- Kč, aniž

by mu požadované zboží předali. Jejich zproštění obžaloby pro tento skutek soud

prvního stupně opřel o závěr, že nebylo prokázáno, že jej spáchali právě oni.

Z podnětu odvolání státního zástupce, podaného v neprospěch obviněných proti

zprošťujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně, a odvolání obviněných M.

D., F. Z. a J. B., podaných proti odsuzujícímu výroku téhož rozsudku,

přezkoumal Krajský soud v Hradci Králové tento rozsudek soudu prvního stupně a

svým usnesením ze dne 18. 6. 2003, č. j. 12 To 539/2002-1671, zamítl jako

nedůvodná všechna uvedená odvolání. Opis tohoto usnesení Krajského soudu v

Hradci Králové byl obviněnému F. Z. a jeho obhájci doručen dne 25. 9. 2003,

obviněnému M. D. dne 26. 9. 2003, jeho obhájci dne 29. 9. 2003 a příslušnému

státnímu zastupitelství téhož dne.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podali obvinění M. D. a

F. Z. prostřednictvím svých obhájců dovolání. Obviněný M. D. tak učinil dne 26.

11. 2003, obviněný F. Z. dne 30. 9. 2003.

Obviněný F. Z. své dovolání opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1

písm. g) trestního řádu, tedy že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na

nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním

posouzení předmětné věci. Tento dovolací důvod obviněný spatřuje v tom, že jej

soudy obou stupňů neprávem shledaly vinným a odsoudily jej, aniž by byly k

dispozici dostatečné důkazy pro vyslovení závěru, že svým jednáním naplnil

znaky skutkových podstat trestných činů podvodu a poškozování cizích práv. Současně namítá, že provedené dokazování svědčí o tom, že se trestné činnosti

nedopustil a ani nemohl dopustit v tom rozsahu, v jakém byl uznán vinným. V

tomto kontextu zdůrazňuje, že neměl žádný podíl na padělání osobních dokladů V. Ch., A. E., J. K., D. N. a D. H., na jejichž jména byla založena falešná

bankovní konta, a sám pouze pomáhal s odesíláním již vyhotovených zásilek

adresovaných poškozeným, aniž by věděl či měl alespoň tušení co je uvnitř a že

jejich rozesíláním dochází k páchání nějaké trestné činnosti. Opačný závěr

soudů obou stupňů označuje za naprostou spekulaci neopřenou o provedené důkazy. Zároveň tvrdí, že jeho přístup k věci byl naivní a bez jakékoliv iniciativy –

ve své podstatě pouze během svých prázdnin pomohl kamarádovi. V té souvislosti

poukazuje na to, že jeho účast na předmětné činnosti byla ze všech tří aktérů

nejmenší: tuto činnost prokazatelně zahájili obvinění M. D. s J. B., přičemž D. role byla vůdčí až organizátorská a B. jako vysoce aktivní, on sám pak působil

jen okrajově jako pomocník bez hlubší angažovanosti a znalosti problému. To vše

podle jeho názoru svědčí pro závěr, že jeho jednání lze hodnotit maximálně jako

pomoc k trestnému činu podvodu, a to jen k jeho dílčím útokům, nikoliv k celku,

s tím, že s trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny nemá nic

společného a ani pro něj nebyl stíhán. Současně připomíná, že i rozsah trestné

činnosti, pro kterou byl shledán vinným, je zásadně menší než u ostatních

spoluobviněných, a že ji měl spáchat ve věku blízkém věku mladistvých. Proto se

domnívá, že uložený trest odnětí svobody je naprosto nepřiměřený, a to jak

rozsahu jeho trestné činnosti, tak i jeho osobním poměrům. V návaznosti na to

vyslovuje přesvědčení, že mu měl být uložen toliko podmíněný výchovný trest v

daleko menší výměře než ostatním spoluobviněným, a poukazuje na nediferencovaný

a rutinní přístup soudů obou stupňů, který mu fakticky brání v dostudování

vysoké školy, z jejíž lavic je posílán přímo do vězení, ačkoliv byl vždy zcela

neproblémovým žákem a nikdy v minulosti se nedostal do konfliktu se zákonem. Konečně, co se týče náhrady způsobené škody, připomíná, že veškeré peníze od

poškozených jsou na zablokovaném účtu, z něhož by měly být poškozeným vráceny,

takže nevidí důvod pro to, aby se na základě vysloveného trestu propadnutí věci

dostaly do majetku státu a aby je on i ostatní spoluobvinění museli poškozeným

hradit.

Z těchto důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky

dovoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně i usnesení odvolacího soudu

zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně,

anebo aby jej sám po zrušení napadených rozhodnutí zprostil obžaloby, příp. aby

zrušil jako nepřiměřené a v rozporu se zákonem uložené tresty odnětí svobody a

propadnutí zajištěných peněžních prostředků a znovu mu uložil toliko trest

odnětí svobody v podmíněné formě a v nižší výměře, než mu byl uložen rozsudkem

soudu prvního stupně. Zároveň ve smyslu § 265h trestního řádu žádá, aby mu byl

odložen výkon tohoto trestu, neboť nadále řádně studuje na vysoké škole a žije

spořádaným životem, takže odkladem vykonatelnosti rozhodnutí nedojde k ohrožení

účelu trestu.

Obviněný M. D. uvádí ve svém dovolání jako dovolací důvod skutečnost, že proti

němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo nepřípustné. Odkazuje přitom na

zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) trestního řádu. V odůvodnění svého

dovolání pak tvrdí, že zprošťujícím výrokem, který před soudem prvního stupně

nabyl právní moci, byla vytvořena překážka „rei iudicatae“ a odvolací soud měl

správně odsuzující rozsudek ve výroku o vině trestnými činy podvodu a

poškozování cizích práv, spáchanými v jednočinném souběhu se skutkem, pro nějž

byl zproštěn obžaloby, zrušit a zprostit ho v tomto rozsahu obžaloby. Za této

situace pak vyslovuje přesvědčení, že měl být postižen maximálně za trestný čin

padělání a pozměňování veřejné listiny, neboť jeho postihu za zbylou část

stíhané trestné činnosti bránilo ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) trestního

řádu, vyjadřující pravidlo, že nikdo nesmí být trestně stíhán opětovně pro týž

skutek. V tomto kontextu odmítá možnost aplikace § 11 odst. 2 trestního řádu a

činí tak na základě následující argumentace: Listina základních práv a svobod

ve svém článku 40 odst. 5 a evropská Úmluva o ochraně lidských práv a

základních svobod v článku 4 svého protokolu č. 7 zakotvuje právo nebýt souzen

či trestán dvakrát za tentýž čin (zásadu ne bis in idem). Až do 31. 12. 2001

byla tato zásada beze zbytku promítnuta i do českého trestního řádu, zvláště

pak do ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) trestního řádu, které nepřipouštělo

dvojí trestní stíhání pro týž skutek. Počínaje dnem 1. 1. 2002 však ustanovení

§ 11 odst. 2 trestního řádu vymezuje u pokračující trestné činnosti dosah

zásady ne bis in idem jinak, a to tak, že v porovnání se stavem před tímto

datem se neuplatní ve vztahu k pravomocným meritorním rozhodnutím, týkajícím se

některého z dílčích útoků takové trestné činnosti. Došlo tedy k jejímu zúžení. V posuzované věci je podstatné, že výše uváděná ustanovení trestního řádu

týkající se pokračování v trestném činu nemají pouze procesní účinky, nýbrž

mají i významné hmotně právní důsledky. Tato ustanovení ve spojení s § 89 odst. 3 trestního zákona totiž vymezují pojem pokračování v trestném činu. Z toho pak

obecně vyplývá, že toto je nutno vzít v úvahu při posuzování trestnosti činu, a

to i ve vztahu k aplikaci ustanovení § 16 odst. 1 trestního zákona, podle nějž

platí, že pozdější zákon lze použít pouze tehdy, jestliže je to pro pachatele

příznivější ve srovnání se zákonem, který byl účinný v době spáchání činu. Bude-li výsledek celkového srovnání trestnosti činu pro pachatele stejný nebo

dokonce ještě méně příznivý, je vyloučeno použití pozdějšího zákona. Jestliže

tedy v daném případě došlo ke spáchání všech dílčích útoků pokračujícího

trestného činu podvodu před 1. 1. 2002, pak to, zda lze v takovém případě

aplikovat zákon pozdější, včetně možnosti případného použití § 37a trestního

zákona, anebo zákon účinný v době spáchání činu, závisí od posouzení věci z

hlediska ustanovení § 16 odst. 1 trestního zákona.

To platí i tehdy, nastala-li

okolnost odůvodňující nepřípustnost trestního stíhání ohledně některého z

těchto dílčích útoků pokračujícího trestného činu ve smyslu ustanovení § 11

odst. 1 trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2002, byť ustanovení § 11

odst. 2 trestního řádu by nebránilo takovému trestnímu stíhání. Dojde-li totiž

ke kolizi mezi hmotně právními a procesními ustanoveními, je na místě dát

přednost ustanovením, která mají určité hmotně právní dopady. Stejně tak je ve

smyslu článku 10 Ústavy třeba před ustanoveními § 11 odst. 2 a § 12 odst. 12

trestního zákona omezujícími zásadu ne bis in idem upřednostnit ustanovení

článku 4 protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a

pokud jsou různá porušení zákona, jež se zakládají na jednom činu, stíhána po

sobě, jedno po konečném rozhodnutí o druhém, soud musí posoudit, zda tato

porušení mají či nemají stejnou skutkovou podstatu, a v případě, že jde o

stejnou skutkovou podstatu, důsledně uplatnit zásadu ne bis in idem. Na základě

těchto úvah vyslovuje obviněný v podaném dovolání pochybnost nad tím, zda

zúžení dopadu zásady ne bis in idem zákonem č. 265/2001 Sb. účinným od 1. 1. 2002 není v rozporu s citovanou Úmluvou o ochraně lidských práv a základních

svobod i s Listinou základních práv a svobod, a činí závěr, že od účinnosti

uvedeného zákona nelze otázku časové působnosti trestního řádu a trestního

zákona striktně posuzovat stejně jako předtím. I nadále nepochybně obecně

platí, že trestní řád se zásadně používá ve znění účinném ke dni rozhodování,

zatímco trestní zákon ve znění účinném ke dni spáchání trestného činu, jestliže

pozdější znění není pro pachatele příznivější. Zásada použití procesního

předpisu účinného ke dni rozhodování je i nyní zásadou zcela legitimní, avšak

český trestní řád je normou, která vedle procesních postupů upravuje též hmotně

právní otázky, aniž by jakkoliv bylo pamatováno na případné dopady této

skutečnosti vzhledem k odlišné časové působnosti trestního řádu od trestního

zákona. Tuto okolnost nicméně nelze podle názoru obviněného pominout a v

důsledku toho není možné trvat na výlučné preferenci procesního předpisu

účinného ke dni rozhodování. Naopak obviněný vyslovuje přesvědčení, že otázku

časové působnosti je za této situace nezbytné posuzovat na základě komplexního

porovnání aplikace obou trestních kodexů, trestního zákona a trestního řádu. Jestliže je pak výsledkem tohoto porovnání v posuzovaném případě závěr, že

použití ustanovení obou kodexů nyní účinných je pro obviněného méně příznivé

než použití ustanovení účinných v době páchání stíhané trestné činnosti, je

namístě použít ustanovení účinných v době páchání této trestné činnosti. Opačný

názor by podle mínění obviněného znamenal porušení zásady ne bis in idem, a to

bez ohledu na to, že novelizované znění § 11 odst. 2 trestního řádu počínaje

dnem 1. 1.

2002 již nebrání tomu, aby se konalo trestní stíhání ohledně zbylé

části pokračujícího trestného činu i v případě, že ohledně některého jiného

dílčího útoku téhož pokračujícího trestného činu skončilo trestní stíhání

pravomocným zprošťujícím rozsudkem, který by jinak ve smyslu § 11 odst. 1

trestního řádu zakládal nepřípustnost trestního stíhání. Vzhledem k tomu, že v

posuzované trestní věci podle názoru obviněného skončilo jeho trestní stíhání

pro jeden dílčí útok pokračující trestné činnosti pravomocným zprošťujícím

výrokem soudu prvního stupně a nadále trvá překážka věci rozsouzené ve vztahu

ke zbylým dílčím útokům téže pokračující trestné činnosti, navrhuje, aby

Nejvyšší soud České republiky rozhodl o přípustnosti dovolání z uplatněného

dovolacího důvodu a následně postupem podle § 265k odst. 1 trestního řádu

zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové v části, jíž bylo

zamítnuto jeho odvolání, a aby tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a

rozhodnutí. Současně žádá o odložení výkonu uloženého trestu.

Nejvyšší státní zástupkyně se k oběma podaným dovoláním vyjádřila

prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.

Ve vztahu k dovolání podanému M. D. státní zástupce v odůvodnění tohoto

vyjádření poukazuje na to, že se na podkladě podaných odvolání jeho námitkami

týkajícími se aplikace § 11 odst. 1 a odst. 2 trestního zákona velice důsledně

zabýval již Krajský soud v Hradci Králové. Státní zástupce má přitom ve shodě s

ním za to, že obviněným nabízený výklad zákona je nesprávný především v tom, že

směšuje význam a účinky ustanovení § 16 odst. 1 trestního zákona a ustanovení §

11 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu. V tomto kontextu státní zástupce

připomíná, že ustanovení § 16 odst. 1 trestního zákona řeší časovou působnost

trestního zákona a poukaz na něj je v dané věci bezpředmětný. Stejně tak podle

jeho názoru obviněný nesprávně vykládá aktuální znění ustanovení § 11 odst. 1

písm. f), odst. 2 trestního řádu, neboť opomíjí skutečnost, že trestněprávní

pravidla nejsou nadána retroaktivními účinky, pokud to není výslovně stanoveno,

a že soud je povinen postupovat podle těch ustanovení trestního řádu, jež jsou

v době jeho rozhodování v platnosti, což také v posuzované věci učinil. S

ohledem na to státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky

dovolání podané obviněným M. D. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního

řádu jako zjevně neopodstatněné.

K dovolání podanému obviněným F. Z. státní zástupce zdůrazňuje, že argumentace

v něm uplatněná neodpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu, neboť napadá

skutková zjištění a způsob hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy.

Rovněž výhrady obviněného k přiměřenosti soudního postihu v porovnání se

spoluobviněnými jsou podle názoru státního zástupce zcela bezpředmětné. Konečně

nesouhlas vyslovuje i s výhradami obviněného vůči právnímu hodnocení daného

skutku a s jeho požadavkem na posouzení dílčí části tohoto skutku pouze jako

pomoci k trestnému činu podvodu. V této souvislosti připomíná, že postavení

pomocníka odlišuje od spolupachatele skutečnost, že se účastní protiprávního

činu nepřímo, jednáním, jež samo o sobě nezakládá skutkovou podstatu žádného

trestného činu, a proto také trestní odpovědnost pomocníka v zásadě odvisí od

trestnosti hlavního pachatele, nicméně jinak je i co do trestnosti postavení

pomocníka rovnocenné s postavením přímého pachatele. Ze zjištěných skutkových

okolností přitom podle názoru státního zástupce nalézací soud správně dovodil,

že účast obviněného F. Z. na společném trestném jednání s dalšími obviněnými

nese všechny znaky spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 trestního zákona. S

ohledem na to navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání podané obviněným F. Z.

rovněž odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud

dovolací především zkoumal, zda mají podaná dovolání všechny obsahové a

formální náležitosti, zda byla podána včas a oprávněnými osobami a zda

poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou

důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím

závěrům:

Podle § 265a odst. 1 trestního řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné

rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon

to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Krajského

soudu v Hradci Králové jako odvolacího soudu, jímž byla zamítnuta odvolání

státního zástupce i obviněných podaná proti rozsudku soudu prvního stupně,

kterým byli obvinění uznáni vinnými stíhanými činy a byly jim uloženy tresty [§

265a odst. 2 písm. h) trestního řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je

dovolání obecně přípustné. Dovolání podali obvinění prostřednictvím obhájců

JUDr. Milana Staňka a JUDr. Pavla Jelínka PhD., byla proto podána osobami

oprávněnými podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 trestního řádu. K podání

dovolání došlo v místě a ve lhůtě podle § 265e trestního řádu.

V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to

s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) trestního řádu

nebo 265b odst. 2 trestního řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1

trestního řádu). Zatímco obviněný M. D. ve svém dovolání výslovně poukazuje na

dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. e) trestního řádu a výlučně k

němu také vztahuje namítané vady napadeného rozhodnutí a řízení mu

předcházejícího, v dovolání podaném obviněným F. Z. je výslovně citováno

ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, avšak uplatněné dovolací

námitky zásadně překračují zákonný rámec dovolacích důvodů vymezených tímto

ustanovením.

Podstatou námitek obviněného M. D. je tvrzení, že jeho trestní stíhání v

posuzovaném případě skončilo jeho odsouzením za devadesát pět dílčích útoků

pokračujícího trestného činu podvodu v rozporu se zákonem, neboť soudy obou

stupňů proti němu vedly řízení i v době, kdy tomu ve smyslu § 11 odst. 1 písm.

f) trestního řádu bránila překážka věci rozsouzené vytvořená jeho pravomocným

zproštěním obžaloby pro jeden z dílčích útoků téhož pokračujícího trestného

činu. Z toho pak obviněný dovozuje naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §

265b odst. 1 písm. e) trestního řádu.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) trestního řádu se vztahuje na

případy, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona

bylo nepřípustné a proto nebyly splněny ani zákonné podmínky pro to, aby soud

učinil některé z rozhodnutí uvedených v ustanoveních § 265a odst. 2 písm. a),

b), d), f), g) trestního řádu. Mezi tato rozhodnutí patří i rozsudek, jímž byl

obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Jeden z možných důvodů nepřípustnosti

vedení trestního stíhání bránících vynesení takového rozhodnutí je přitom

vymezen v ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) trestního řádu, jímž argumentuje

dovolání podané v posuzované trestní věci obviněným M. D. Skutečnosti, o které

obviněný podané dovolání opírá, jsou tedy z hlediska uplatněného dovolacího

důvodu právně relevantní. Nejvyšší soud se proto soustředil na posouzení

opodstatněnosti takto uplatněného dovolacího důvodu. Přitom učinil následující

zjištění a závěry:

Podle § 11 odst. 1 písm. f) trestního řádu trestní stíhání nelze zahájit, a

bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu,

proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem

soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně

zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno.

Podle § 11 odst. 2 trestního řádu ve znění zákona č. 265/2001 Sb. účinného od

1. 1. 2002, týká-li se důvod nepřípustnosti trestního stíhání uvedený v § 11

odst. 1 trestního řádu jen některého z dílčích útoků pokračujícího trestného

činu, nebrání to, aby se ohledně zbylé části takového činu konalo trestní

stíhání. Podle § 12 odst. 12 trestního řádu ve znění novely provedené zákonem

č. 265/2001 Sb. se skutkem podle trestního řádu rozumí též dílčí útok

pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak.

V posuzovaném případě dovozuje obviněný ve svém dovolání právní

závěr o nepřípustnosti svého trestního stíhání [§ 11 odst. 1

písm. f) trestního řádu] o tu skutečnost, že jej Okresní soud v Pardubicích

rozsudkem ze dne 21. 6. 2002, č. j. 3 T 24/2002-1543, zprostil obžaloby pro

jeden dílčí útok téhož skutku kvalifikovaného jako trestný čin podvodu podle §

250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona, pro který (ohledně dalších

dílčích útoků) ho stejným rozsudkem ve spojení s usnesením Krajského soudu v

Hradci Králové ze dne 18. 6. 2003, č. j. 12 To 539/2002-1671, uznal vinným.

Poněvadž předmětný skutek byl v celém rozsahu spáchán před 1. 1. 2002, tj. před

účinností novely trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., míní

obviněný, že je třeba věc posuzovat podle tehdy účinné právní úpravy, neboť je

to pro něho příznivější. Podle jeho názoru nelze totiž v dané souvislosti

přehlédnout hmotně právní účinky novelizovaného trestního řádu (zejména pak

jeho ustanovení § 11 odst. 2) ve vztahu k trestnosti činu podle § 16 odst. 1

trestního zákona, což znamená, jak dovozuje obviněný, že při kolizi norem

hmotného a procesního práva je třeba aplikovat právní úpravu pro něho jako

celek příznivější, tzn. úpravu, podle níž pravomocný zprošťující výrok o vině

rozsudku soudu prvního stupně založil ve vztahu k obžalobou stíhanému skutku

překážku věci rozhodnuté (rei iudicatae).

Tato argumentace obviněného M. D. však nemůže obstát.

Z hmotně právního ustanovení § 16 odst. 1 trestního zákona vyplývá, že

trestnost činu se zásadně posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin

spáchán a podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, je-li to pro pachatele

příznivější. Citované ustanovení tedy upravuje časovou působnost trestního

zákona jako hmotně právního předpisu, který vymezuje pojem trestného činu,

stanoví znaky jednotlivých trestných činů a trestní sankci. Z tohoto hlediska

zůstala trestnost trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b)

trestního zákona, pro který byl obviněný M. D. postaven před soud, pozdější

právní úpravou nedotčena. Oproti stavu v době páchání trestného činu se

nezměnilo ani hmotně právní ustanovení § 89 odst. 3 trestního zákona o

pokračování v trestném činu, jímž se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé

dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu

trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou

souvislostí časovou a v předmětu útoku.

Za této situace posouzení otázky trestnosti činu podle uvedených (základních)

hledisek v daném případě nevyvolává potřebu aplikovat § 16 odst. 1 trestního

zákona. Zbývá tedy posoudit, zda na trestnost činu nemohou mít za těchto

okolností vliv hmotně právní důsledky některých (novelizovaných) procesních

ustanovení a jak v takovém případě postupovat.

Nejdříve je ovšem zapotřebí uvést, že od trestnosti činu ve smyslu jeho hmotně

právního posouzení podle trestního zákona, je třeba odlišovat procesní

stihatelnost činu, tj. možnost konat o trestném činu řízení podle trestního

řádu. Při aplikaci tohoto procesního předpisu zásadně platí, že orgány činné v

trestním řízení postupují podle trestního řádu účinného v době provádění úkonu

(lex fori). V projednávaném případě soud prvního stupně rozhodoval o uznání

viny obviněného a o jeho zproštění obžaloby z různých dílčích útoků jednoho

pokračujícího trestného činu již za účinnosti novely trestního řádu provedené

zákonem č. 265/2001 Sb. Vzhledem k obsahu ustanovení § 11 odst. 2 trestního

řádu a § 12 odst. 12 trestního řádu bylo oproti předchozí právní úpravě již

vyloučeno, aby toto pravomocné procesní rozhodnutí učiněné po novele mohlo ve

vztahu k části dílčích útoků daného pokračujícího trestného činu vyvolat účinek

spočívající v překážce rei iudicatae jako důvodu nepřípustnosti trestního

stíhání podle § 11 odst. 1 písm. f) trestního řádu.

Poněvadž projednávaná věc je specifická tím, že celé stíhané jednání mělo být

spácháno před nabytím účinnosti citované novely trestního řádu, tj. před 1. 1.

2002, bylo dále třeba vyřešit otázku, zda procesní ustanovení § 11 odst. 2

trestního řádu a § 12 odst. 12 trestního řádu ve znění zákona č. 265/2001 Sb.

zde mohla mít a měla kromě procesních účinků i případné hmotně právní důsledky,

které po zproštění obviněného obžaloby z jednoho dílčího útoku daného

pokračujícího trestného činu bránily jeho trestnímu stíhání a postihu za zbylé

dílčí útoky téhož pokračujícího trestného činu. Citovaná ustanovení (podle

nichž se skutkem v procesně právní rovině rozumí i dílčí útok pokračujícího

trestného činu) totiž podle názoru obviněného M. D. nově vymezují pokračování v

trestném činu, a protože je dána jejich spojitost s hmotně právním ustanovením

§ 89 odst. 3 trestního zákona, nelze uvedenou skutečnost pominout při

posuzovaní trestnosti činu (§ 16 odst. 1 trestního zákona). Z toho pak obviněný

dovozuje, že v takovém případě je třeba vycházet z komplexního porovnání

trestnosti činu podle úpravy v době spáchání činu a úpravy provedené pozdějším

zákonem.

Shora naznačené otázky však nejsou nikterak nové. Z větší části totiž již byly

řešeny v judikatuře. Nejvyšší soud v rozhodnutí publikovaném pod č. 49/2002 Sb.

rozh. tr. dospěl k závěru, že účinky ustanovení § 11 odst. 2 trestního řádu ve

znění zákona č. 265/2001 Sb. se vztahují jen na taková meritorní rozhodnutí o

některém dílčím útoku pokračujícího trestného činu, která nabyla či nabudou

právní moci až po dni účinnosti citovaného zákona, tj. po 1. 1. 2002. S ohledem

na princip právní jistoty a ústavní vymezení principu ne bis in idem, jemuž

odpovídala i zákonná úprava pokračujícího trestného činu v trestně právních

normách ve znění účinném do 31. 12. 2001, proto nelze novelizované znění § 11

odst. 2 trestního řádu aplikovat zpětně. To znamená, že je nelze použít na

rozhodnutí zakládající překážku trestního stíhání spočívající v překážce věci

rozsouzené ohledně některého z dílčích útoků pokračujícího trestného činu,

která vznikla před 1. 1. 2002.

Z rozhodnutí publikovaného pod č. 49/2002 Sb. rozh. tr. tedy vyplývá, že

meritorní rozhodnutí o dílčích útocích pokračujícího trestného činu, jež byla

učiněna před 1. 1. 2002, založila překážku rei iudicatae i do budoucna. To

znamená, že ohledně dalších dílčích útoků nelze uplatnit novou právní úpravu

podle § 11 odst. 2 trestního řádu a § 12 odst. 12 trestního řádu ve znění

zákona č. 265/2001 Sb., neboť by tím došlo k porušení zásady ne bis in idem, že

nikdo nesmí být trestně stíhán za čin, pro který byl již pravomocně odsouzen

nebo zproštěn obžaloby (nebo pro který bylo pravomocně zastaveno trestní

stíhání). Na základě uvedeného závěru lze současně stanovit okruhy případů, kde

by jiný postup orgánů činných v trestním řízení nutně znamenal porušení článku

40 odst. 5 ústavní Listiny základních práv a svobod a článku 4 odst. 1

Protokolu č. 7 k evropské Úmluvě o ochraně základních práv a lidských svobod.

Ve vztahu k nyní posuzované trestní věci je v tomto kontextu podstatné, že soud

prvního stupně nerozhodoval o zproštění obviněného obžaloby ohledně jednoho

dílčího útoku pokračujícího trestného činu rozsudkem před 1. 1. 2002, avšak až

po tomto datu za účinnosti nové právní úpravy. Šlo tedy o úplně jinou procesní

situaci. Soudy prvního i druhého stupně totiž musely svá rozhodnutí učinit

podle trestního řádu účinného v době svého rozhodování (lex fori), kdy

meritorní (pravomocné) rozhodnutí ohledně dílčích útoků pokračujícího trestného

činu již nebránilo tomu, aby se ohledně zbylé části činu mohlo konat trestní

stíhání. Právě naopak, na rozdíl od předchozí právní úpravy, bylo nezbytné

samostatně rozhodnout o každém jednotlivém dílčím útoku téhož pokračujícího

trestného činu, ať už odsuzujícím nebo zprošťujícím výrokem, případně jinak,

neboť právě takovýto postup vyžaduje § 12 odst. 12 trestního zákona v jeho

novelizovaném znění. To také znamená, že v době svého rozhodování (21. 6. 2002)

nemohl soud prvního stupně do budoucna vytvořit překážku věci pravomocně

rozhodnuté (rei iudicatae), jak by tomu bylo, pokud by předmětné rozhodnutí

vydal před 1. 1. 2002, a to ani za stavu, kdy byl celý skutek spáchán před 1.

1. 2002 (srov. § 11 odst. 2 trestního zákona v jeho novelizovaném znění).

Zásada ne bis in idem samozřejmě platí i v rámci nové právní úpravy, neboť

dvojí postih pachatele za konkrétní dílčí útok, jenž nyní představuje v

procesní rovině samostatný skutek, je v případě, že o něm již bylo pravomocně

rozhodnuto, vyloučen. Nelze proto za této situace namítat rozpor s článkem 40

odst. 5 ústavní Listiny základních práv a svobod ani s článkem 4 odst. 1

Protokolu č. 7 k evropské Úmluvě o ochraně základních práv a lidských svobod.

K citovanému ustanovení Úmluvy o ochraně základních práv a lidských svobod,

které vylučuje dvojí trestní postih pachatele za tentýž čin, je na místě

připomenout, že samo nijak nevymezuje pojem tohoto trestněprávně postižitelného

činu, tedy ani – terminologií českého trestního práva řečeno – pojem trestného

činu či pokračování v trestném činu. Je proto nezbytné tyto otázky řešit v

korelaci s příslušnou vnitrostátní právní úpravou. Podle právní úpravy účinné v

České republice před 1. 1. 2002 pravomocné rozhodnutí ohledně jednoho dílčího

útoku pokračujícího trestného činu zakládalo překážku věci rozsouzené ohledně

všech útoků pokračujícího trestného činu bez ohledu na jejich počet a závažnost

a bez ohledu na to, zda rozhodující orgán činný v trestním řízení mohl o těchto

útocích vědět. Pokud je právní úpravou účinnou od 1. 1. 2002 zásada ne bis in

idem ve vztahu k pokračujícím trestným činům nově vymezena tak, že je vyloučen

dvojí postih pachatele za tentýž dílčí útok pokračujícího trestného činu, nejde

o žádný rozpor s ustanovením článku 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně

základních práv a lidských svobod. Je totiž plně v kompetenci každého ze států,

zda ve své právní úpravě vůbec zavede pojem pokračujícího trestného činu nebo

zda bude každý pachatelův útok proti zájmům chráněným trestním zákonem bez

ohledu na jeho objektivní a subjektivní souvislost s dalšími útoky považovat za

samostatný trestný čin.

Lze tedy uzavřít, že ve vztahu k rozhodnutí ohledně ostatních (zbývajících)

dílčích útoků téhož pokračujícího trestného činu nemůže být v případě zproštění

obviněného obžaloby pro jeho jiné dílčí útoky dán důvod nepřípustnosti

trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. f) trestního řádu. Jinými slovy

řečeno, rozhodnutí o zproštění obviněného obžaloby pro jeden nebo více útoků

pokračujícího trestného činu učiněné po 1.1.2002 nezakládá účinky rei iudicatae

jako důvodu nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. f)

trestního řádu pro další útoky tohoto pokračujícího trestného činu, a to ani v

případě, kdy všechny jeho útoky byly spáchány před 1. 1. 2002. Uvedené otázky

posuzoval Nejvyšší soud shodně též v usneseních ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 7

Tdo 1105/2003 a ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 3 Tdo 905/2003. Veden těmito

úvahami dospěl v nyní posuzované trestní věci k závěru, že rozsudku Okresního

soudu v Pardubicích ze dne 21. 6. 2002, č j. 3 T 24/2002-1543, v jeho

zprošťující části nelze přiznat účinek rei iudicatae. Uvedené rozhodnutí o

zproštění obviněných M. D., F. Z. a M. B. obžaloby státního zástupce pro jeden

z devadesáti šesti stíhaných dílčích útoků pokračujícího trestného činu podvodu

proto nebránilo tomu, aby obvinění M. D. a F. Z. mohli být tímtéž rozsudkem

uznáni vinnými ostatními dílčími útoky téhož pokračujícího trestného činu a aby

Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací svým usnesením ze dne 18. 6.

2003, č. j. 12 To 539/2002-1671, zamítl v průběhu dalšího řízení odvolání

podaná oběma obviněnými.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti shledal tedy Nejvyšší soud dovolání

podané obviněným M. D. zjevně neopodstatněným [§ 265i odst. 1 písm. e)

trestního řádu].

V této souvislosti je pro úplnost namístě poukázat na to, že dovolání

obviněného M. D. není přesné ani v tvrzení o tom, že zprošťující výrok rozsudku

Okresního soudu v Pardubicích nabyl právní moci vzápětí po vyhlášení. Ve vztahu

k tomuto výroku si totiž státní zástupce ponechal lhůtu pro podání opravného

prostředku a v této lhůtě také skutečně podal odvolání v neprospěch obviněných.

Ti pak svými odvoláními napadli ostatní výroky tohoto rozsudku. Celý rozsudek

soudu prvního stupně tedy nabyl právní moc až vynesením usnesení Krajského

soudu v Hradci Králové, jímž byla zamítnuta všechna podaná odvolání. Ve své

podstatě je však tato okolnost z hlediska výše rozvedených úvah týkajících se

právních otázek nerozhodná, proto nebyl důvod věnovat jí zvláštní pozornost.

Tolik k dovolání obviněného M. D.

Obviněný F. Z. své dovolací námitky soustřeďuje do tří oblastí: zpochybňuje

skutková zjištění soudů obou stupňů vztahující se k jeho podílu na stíhané

trestné činnosti, napadá výrok o uloženém nepodmíněném trestu odnětí svobody a

brojí proti výroku o náhradě škody a ve spojitosti s ním i proti výroku o

uloženém trestu propadnutí věci spočívajícím v propadnutí peněžních prostředků

zajištěných v průběhu řízení na účtu u Expandiabanky a. s. Svůj podíl na dané

trestné činnosti označuje obviněný za pouhou pomoc spoluobviněným bez znalosti

skutečností charakterizujících podvodný charakter jejich jednání a v tomto

ohledu zcela jednoznačně vylučuje správnost skutkových zjištění, k nimž dospěly

soudy obou stupňů na základě vyhodnocení provedených důkazů. Současně vyslovuje

přesvědčení, že soudy vůbec nedbaly na zachování potřebné proporce mezi povahou

jeho jednání a ukládaným trestem odnětí svobody. Ten je podle jeho názoru

nepřiměřený míře jeho účasti na realizaci celé operace, závažnosti jeho činu i

jeho osobním poměrům. Konečně, co se týče náhrady způsobené škody, poukazuje

obviněný na to, že veškeré finanční prostředky vylákané od poškozených skončily

na zablokovaném bankovním účtu zřízeném spoluobviněnými M. D. a J. B., takže by

měly být jejich majitelům, tedy poškozeným, z tohoto účtu vráceny. Vyslovení

jejich propadnutí ve prospěch státu proto označuje za věcně nesprávné. S

ohledem na to se domáhá zrušení uloženého společného trestu jejich propadnutí.

Dovolává se přitom dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g)

trestního řádu.

Pokud jde o první okruh námitek uplatněných obviněným F. Z., jejich podstatou

je tvrzení, že se nedopustil žádného trestného činu, tedy ani trestného činu

podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona a trestného

činu poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) trestního zákona,

které je mu kladeno za vinu, neboť vůbec nevěděl co je obsahem zásilek, jejichž

prostřednictvím spoluobvinění M. D. a J. B. podvodně získávali od poškozených

finanční prostředky a nechávali je poukazovat na bankovní účet zřízený na jméno

A. E. V rámci konkretizace takto uplatněného dovolacího důvodu pak namítá, že v

inkriminované době prázdnin roku 2000 pouze spoluobviněným pomáhal s odesíláním

již zabalených zásilek poškozeným a o té skutečnosti, že v nich není

deklarované zboží, neměl vůbec tušení. Opačný skutkový závěr soudů obou stupňů

přitom označuje za zcela spekulativní, bez jakékoliv opory v provedených

důkazech. Z těchto důkazů jmenuje vedle své vlastní výpovědi především záznamy

odposlechů telefonických hovorů, výsledky srovnání zajištěných

daktyloskopických stop, svědectví slyšených svědků a výpovědi spoluobviněných.

O své vlastní vyhodnocení těchto důkazů pak opírá tvrzení, že neměl být uznán

vinným žádným trestným činem, nýbrž v plném rozsahu zproštěn obžaloby, nebo v

krajním případě odsouzen toliko za pomoc k některým dílčím útokům pokračujícího

trestného činu podvodu spáchaného spoluobviněnými M. D. a J. B. Tento názor

obviněného je sice v obecné rovině právním závěrem, avšak obviněný ho dovozuje

z odlišného hodnocení provedených důkazů a následně z odlišných skutkových

tvrzení, než jsou skutková zjištění, k jakým dospěly soudy prvního a druhého

stupně. Podstatu tvrzeného dovolacího důvodu tak obviněný shledává primárně ve

svých tvrzeních o nesprávnosti skutkových zjištění, ze kterých vycházely soudy

obou stupňů, resp. v jimi provedeném hodnocení důkazů. Podmínku pro jiné právní

posouzení svého jednání tedy dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutku

obsaženého ve výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Pardubicích, ale z

odlišných skutečností, než jaké soud vzal v úvahu.

Jak ovšem vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 trestního řádu, důvodem dovolání

nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde

zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným

prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních

vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu

jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových

zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání jimi

provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem

prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě

korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§

259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Dovolací soud není obecnou třetí

instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně.

Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s

právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací

soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené

důkazy, protože – na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu – nemá

možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy

sám provádět, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení

podle § 265r odst. 7 trestního řádu.

Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který uplatnil

obviněný F. Z., je přitom po právní stránce vymezen tak, že předpokladem jeho

existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní

posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti.

Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z

důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního,

zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl. a § 207 a násl. trestního

řádu. Jestliže tedy obviněný F. Z. namítá nesprávnost právního posouzení

skutku, ale tento svůj názor dovozuje z odlišné verze skutkového stavu, resp. z

toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, pak jim nevytýká vady

při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení

určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli

však podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale jen v případě výslovně

stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a),

b), c), d), e), f) a l) trestního řádu], které obviněný neuplatnil.

Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu

uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dovolací soud vždy vázán

konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého

stupně. V trestní věci obviněného F. Z. to pak znamená, že pro dovolací soud je

rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný spáchal stíhaný skutek

(spolu s M. D. a J. B.) tak, jak je uvedeno ve výroku rozsudku soudu prvního

stupně a rozvedeno v jeho odůvodnění a v odůvodnění usnesení soudu druhého

stupně. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v

jeho posouzení jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm.

b) trestního zákona a trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 odst.

1 písm. a) trestního zákona, obou spáchaných ve spolupachatelství ve smyslu §

9 odst. 2 trestního zákona.

V rozporu s tímto právním závěrem a se skutkovými zjištěními soudů obou

stupňů obviněný F. Z. vylučuje, že by v posuzovaném případě jednal ve

spolupachatelství s M. D. a J. B. a připouští toliko určitou formu pomoci oběma

hlavním pachatelům, ovšem za okolností vylučujících jeho trestní odpovědnost.

Tvrdí totiž, že jim pomáhal bez znalosti skutečné povahy jejich podvodného

jednání a že spolu s nimi provedl pouze některé dílčí úkony při odesílání

zásilek poškozeným nenaplňující znaky žádného trestného činu.

S ohledem na dovolací argumentaci použitou obviněným F. Z. – specificky pak ve

vztahu k možnosti posouzení jeho jednání jako pomoci k trestnému činu podvodu -

je na místě připomenout, že postavení pomocníka ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c)

trestního zákona odlišuje od spolupachatele ve smyslu § 9 odst. 2 trestního

zákona skutečnost, že se účastní protiprávního činu nepřímo, jednáním, jež samo

o sobě nezakládá skutkovou podstatu žádného trestného činu, a proto také

trestní odpovědnost pomocníka v zásadě odvisí od trestnosti hlavního pachatele

(akcesorita účastenství). Oproti tomu spolupachatelé se dopouští trestného činu

společným jednáním, aniž by ovšem bylo nutné, aby se každý z nich zúčastnil

trestné činnosti ve stejném či obdobném rozsahu. O společné jednání ve smyslu §

9 odst. 2 trestního zákona přitom jde nejen tehdy, jestliže jednání každého ze

spolupachatelů zakládá všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, ale i v

případě, že každý z nich svým jednáním naplní jen některý ze znaků skutkové

podstaty trestného činu, jež je pak naplněna pouze souhrnem těchto jednání,

stejně jako pokud jednání každého z nich je alespoň článkem řetězu na sebe

navazujících aktivit, jejichž dílčí části – jednotlivé činnosti – směřují k

přímému spáchání trestného činu a jen ve svém celku naplňují jeho skutkovou

podstatu a působí současně. Úmysl při spolupachatelství musí směřovat ke

spáchání trestného činu některou z těchto forem společného jednání.

V posuzovaném případě skutkový stav, tak jak je popsán ve výroku o vině

rozsudku soudu prvního stupně a jak je rozveden v odůvodněních rozhodnutí soudů

obou stupňů, poskytuje dostatečný podklad pro závěr, že se všichni tři obvinění

– M. D., F. Z. a J. B. – dopustili trestných činů podvodu a poškozování cizích

práv na základě předchozí domluvy jako spolupachatelé ve výše uvedeném smyslu

společným jednáním, v jehož rámci obviněný M. D. zajistil inzerci nabídky

mobilních telefonů značky Nokia za mimořádně nízkou cenu v časopise Anonce a na

síti internetu a všichni tři pak v reakci na objednávky zájemců o tyto

mobilní telefony vyplnili devadesát pět balíkových zásilek bezcennými předměty

a rozeslali je poštou zájemcům o nabízené mobilní telefony, přičemž platby od

nich si nechali zasílat na bankovní účet, který zřídil obviněný J. B. podle

pokynů obviněného M. D. s využitím padělaných osobních dokladů znějících na

jméno A. E., které mu obviněný M. D. opatřil. Tím všichni poškodili nejen

jednotlivé podvedené osoby, ale i skutečného A. E., jehož podvedení omylem

považovali za strůjce celé operace a požadovali na něm náhradu škody. Jak již

bylo řečeno, takto zjištěný skutkový stav, zachycený v rozhodnutích soudů

prvního a druhého stupně, není Nejvyšší soud oprávněn přehodnocovat, proto

dovolací argumentace obviněného F. Z. založená na jeho zpochybňování nemůže

obstát.

Stran této části dovolání obviněného F. Z. lze tedy konstatovat, že napadené

rozhodnutí nespočívá na tvrzeném nesprávném právním posouzení stíhaného skutku

ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, tudíž není naplněn dovolací

důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný totiž zmíněnou

dovolací argumentací nezpochybňuje právní závěry učiněné v napadeném

rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřuje proti správnosti skutkových

zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, resp.

proti hodnocení provedených důkazů. To platí, jak již bylo řečeno, i o jeho

úvaze o případné možnosti alternativně posoudit jeho čin jako pomoc k trestnému

činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona k § 250 odst. 1,

odst. 3 písm. b) trestního zákona. Pokud totiž tuto úvahu odvíjí od tvrzení o

spekulativnosti závěrů soudů obou stupňů ohledně jeho vědomosti o obsahu

zásilek rozesílaných poškozeným a celkově o podstatě podvodného jednání

spoluobviněných, jimž měl pomáhat, nejde o nic jiného, než o polemiku se

skutkovými zjištěními soudů obou stupňů. Tak je tomu proto, že součástí těchto

jejich zjištění je i to, že jednal po domluvě s nimi a přímo se podílel nejen

na podávání předmětných zásilek k odeslání na poštu, ale i na jejich vyplňování

bezcennými předměty. Soudy obou stupňů učinily shodně rovněž skutkový závěr, že

takto jednal s plným vědomím toho, že poškozeným bylo přislíbeno zaslání

mobilních telefonů Nokia za mimořádně výhodné ceny a že právě tyto telefony si

objednali, ale neobdrželi, ačkoliv právě za ně zaplatili nebo byli připraveni

zaplatit. To vše svědčí o správnosti závěru, že se společně s ostatními

spoluobviněnými spolupodílel na uvádění poškozených v omyl o obsahu objednaných

zásilek a na vylákání finančních prostředků od nich bez poskytnutí přislíbeného

plnění. Jestliže proti této skutkové verzi – rámcově zachycené v tzv. skutkové

větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a blíže rozvedené v jeho

odůvodnění - obviněný staví tvrzení, že mu lze klást za vinu maximálně pomoc

při odesílání předmětných zásilek bez znalosti jejich obsahu, a tudíž – z blíže

nespecifikovaného důvodu – i pomoc k trestnému činu podvodu, je to zjevně v

rozporu s uvedenými skutkovými zjištěními soudů obou stupňů. Z hlediska

posouzení opodstatněnosti uplatněného dovolacího důvodu je přitom v tomto

kontextu zásadní to, že samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na

právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, nemůže Nejvyšší

soud v dovolacím řízení přezkoumávat ani se od nich odchýlit, jak bylo výše

zdůrazněno. Právě jejich přezkumu a přehodnocení se však obviněný F. Z.

dovolává. Ve svém dovolání sice cituje zákonný důvod podmiňující podání tohoto

mimořádného opravného prostředku, avšak konkrétní argumenty týkající se zvolené

právní kvalifikace obsažené v tomto dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v

zákoně jako dovolací důvody uvedeny nejsou.

Namítané nedostatky ve skutkových zjištěních je totiž možno řešit jinými

opravnými prostředky, a to stížností pro porušení zákona (§ 266 a násl.

trestního řádu) nebo obnovou řízení (§ 277 a násl. trestního řádu). Oproti

tomu při rozhodování o dovolání může Nejvyšší soud hodnotit skutkový stav pouze

z toho hlediska, zda skutkové okolnosti zjištěné nalézacím a odvolacím soudem

byly po právní stránce posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného

práva či nikoliv. Jestliže se obviněný F. Z. přes to všechno dovolává jiných

skutkových okolností a o ně opírá svou právní argumentaci, ocitá se mimo

dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního zákona i mimo všechny

ostatní dovolací důvody uvedené v § 265b trestního zákona. Lze proto uzavřít,

že v tomto směru podal své dovolání z jiného důvodu, než jaký činí dovolání

přípustným.

Obdobně je tomu s dovolacími námitkami obviněného napadajícími správnost výroku

o trestu odnětí svobody rozsudku soudu prvního stupně s argumentem, že tento

výrok spočívá na nesprávném posouzení druhu a výše tohoto trestu. Tyto námitky

obviněný vztahuje k zákonnému ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního

řádu, podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném

právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V tomto kontextu je předně namístě uvést, že z charakteru argumentace uplatněné

obviněným lze jednoznačně dovodit, že jeho námitky týkající se uloženého trestu

odnětí svobody nesměřují proti právnímu posouzení skutku. Právním posouzením

skutku se totiž rozumí jeho kvalifikace podle příslušných ustanovení hmotného

práva. To má význam pro úvahu o vině či nevině obviněného stíhaným skutkem a

jen zprostředkovaně pro rozhodnutí o trestu.

Oproti tomu jiným hmotně právním posouzením než posouzením skutku, spadajícím

rovněž do rámce dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) trestního

řádu, je právní zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci

skutku, ale jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a

to jak hmotného práva trestního tak i jiných právních odvětví. Teoreticky pak

(jiné) hmotně právní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu.

Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle § 265b

odst. 1 písm. g) trestního řádu je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k

ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení § 265b

odst. 1 trestního řádu. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k

ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu a jeho důsledky. Podle tohoto

ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový

druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo

trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán

vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení

soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích,

kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či jeho výměra mimo trestní

sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.

Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dojít k závěru, že v něm

uvedený dovolací důvod je pokud jde o hmotně právní posouzení týkající se druhu

a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 trestního

řádu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm.

g) trestního řádu. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání

námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci

tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného

důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 trestního řádu. Aby pak došlo k jeho

naplnění, musí být v textu dovolání namítána a následně reálně zjištěna

existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného

druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní

sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §

265b odst. 1 trestního řádu namítat jiná pochybení soudu spočívající v

nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení

kritérií pro ukládání trestů uvedených v § 31 až § 34 trestního zákona a v

ustanoveních vymezujících právní rámec pro uplatnění jednotlivých druhů

trestů).

Výklad opačný [tj. že jiná pochybení soudu vztahující se k druhu a k výměře

uloženého trestu je možno namítat prostřednictvím jiných dovolacích důvodů

ustanovení § 265b odst. 1 trestního řádu, zejména důvodu uvedeného v písmenu

g)] by nezbytně vedl k závěru o nadbytečnosti zákonné úpravy dovolacího důvodu

v § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, což jistě nebylo legislativním

záměrem zákonodárce. Pokud by zákonodárce měl v úmyslu umožnit dovolatelům

podat dovolání i z jiných důvodů vztahujících se k druhu a k výměře trestů, je

zřejmé, že by tak učinil právě rozšířením vymezení zmíněného písmene h). Navíc

je třeba připomenout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem sloužícím

k napravení skutečně zásadních a podstatných vad, pro které nemůže napadené

rozhodnutí obstát a kdy na právní moci není možno trvat, neboť by to bylo

ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování, přičemž v tomto smyslu je

koncipován i předmětný dovolací důvod.

To nicméně neznamená, že lze výrok o trestu napadnout pouze z důvodů uvedených

v § 265b odst. 1 písm h) trestního řádu. Tento dovolací důvod se totiž vztahuje

toliko k druhu a k výměře uloženého trestu. Vedle toho však může dovolatel

namítnout nesprávné hmotně právní posouzení ve vztahu k některým specifickým

podmínkám ukládání trestů, tj. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu,

úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu, a to s

odkazem na zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.

V posuzovaném případě však obviněný brojí proti uloženému nepodmíněnému trestu

odnětí svobody výlučně z hlediska jeho druhu a výměry. V úvahu tedy v této

souvislosti potenciálně přicházela pouze aplikace § 265b odst. 1 písm. h)

trestního řádu, na nějž ovšem obviněný neodkazuje. Jeho argumentace obsažená v

textu jeho dovolání navíc směřuje pouze proti nepřiměřené tvrdosti uloženého

trestu odnětí svobody, spatřované v jeho nepodmíněné formě a vysoké výměře

neodpovídající hlediskům § 31 odst. 1 trestního řádu, aniž by z ní současně

bylo možné dovodit námitky ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1

písm. h) trestního řádu. Uložený druh trestu (nepodmíněný trest odnětí svobody)

přitom mohl Okresní soud v Pardubicích užít a jeho výměra (dva a půl roku)

nevybočuje z mezí zákonné trestní sazby stanovené v § 250 odst. 3 trestního

zákona, podle nějž byl uložen (ta činí dvě léta až osm let). Dovolacími

námitkami uplatněnými obviněným vůči výroku o trestu odnětí svobody tedy není

naplněn žádný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 trestního řádu a s ohledem

na uložený trest ani podle § 265b odst. 2 trestního řádu. Platí totiž, že obsah

konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání

opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat

zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b trestního řádu,

nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z

dovolacích důvodů. Jinými slovy řečeno, z jiného důvodu, než je uveden v § 265b

trestního řádu, je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno

některé z ustanovení § 265b trestního řádu – v daném případě ustanovení § 265b

odst. 1 písm. g) trestního řádu - ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které

zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu i v posuzovaném případě.

Zbývající dovolací námitky obviněného F. Z., rovněž opřené o dovolací důvod

uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního zákona, se týkají rozhodnutí o

náhradě škody a o uložení trestů propadnutí věci. Ve vztahu k oběma těmto

rozhodnutím lze nepochybně namítat pochybení v hmotně právním posouzení

určitých podstatných okolností, jak to má na mysli § 265b odst. 1 písm. g)

trestního řádu. Námitky proti rozhodnutí o náhradě škody mohou mít povahu

výtek nesprávného hmotně právního posouzení skutkových okolností,

charakterizujících vznik škody a od ní se odvíjejícího nároku na její náhradu.

Vůči rozhodnutí o trestu – tedy i o trestu propadnutí věci – lze za výše

zmíněných okolností brojit jak argumentací spadající pod dovolací důvod podle §

265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (tedy uplatněním námitek pochybení při

posouzení určitých specifických hmotně právních podmínek pro uložení daného

trestu), tak argumentací podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1

písm. h) trestního řádu (tedy zpochybněním zákonnosti uloženého trestu co do

jeho druhu a výměry).

Co se týče námitek proti samotnému výroku o náhradě škody, obviněný F. Z. svou

dovolací argumentací nikterak nezpochybňuje nárok poškozených na náhradu škody

ani výši jim přiznaných částek a svou povinnost je uhradit. Namítá toliko

nelogičnost řešení zvoleného soudem prvního stupně v tom smyslu, že vyslovil

propadnutí finančních prostředků vylákaných od poškozených ve prospěch státu

místo toho, aby učinil kroky vedoucí k jejich vrácení poškozeným. Takto

uplatněné dovolací námitky jsou však mimo rámec tvrzeného dovolacího důvodu

podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nikterak totiž nenapadají

opodstatněnost nároků poškozených ani rozsah jim přiznané náhrady škody z

hlediska aplikace příslušných hmotně právních ustanovení občanského zákoníku.

Žádnou právní vadu obviněný v tomto směru ani netvrdí, vyslovuje pouze

přesvědčení, že věcně opodstatněnější by bylo uspokojit nároky poškozených z

jiných zdrojů, totiž z prostředků zajištěných na jednom z bankovních účtů

zřízených obviněnými, ohledně nichž bylo vysloveno jejich propadnutí ve

prospěch státu. Onu nelogičnost tedy obviněný spatřuje v upřednostnění

fiskálních zájmů státu na úkor možnosti rychle uspokojit poškozené, neboť v

nynějších možnostech obviněných to vzhledem k jejich majetkovým poměrům není.

Z podnětu takto uplatněných námitek proti výroku o náhradě škody,

nenaplňujících žádný zákonný dovolací důvod, tedy nebylo možné napadené

rozhodnutí ani řízení mu předcházející přezkoumat.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu stejně tak

nenaplňují ani námitky obviněného zpochybňující věcnou opodstatněnost výroků o

uložených trestech propadnutí věci, byť jim rozhodně nelze upřít racionální

jádro. Nepochybně totiž všude tam, kde je to možné, by měl soud v trestním

řízení postupovat tak, aby vytvořil podmínky pro co nejrychlejší uspokojení

nároků poškozených. Jejich zájmy by přitom měl zohlednit i při úvaze o trestech

s určitými majetkovými dopady, zvláště tedy o peněžitých trestech a o trestech

propadnutí majetku a propadnutí věci. Při volbě mezi odčerpáním určitých

majetkových hodnot z dispozice obviněného ve prospěch státu a jejich použitím k

vyrovnání způsobené škody by měl dát přednost druhé z těchto možností. Z

hlediska aplikace § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu však nemůže sama o

sobě obstát námitka porušení tohoto pravidla. Podstatné je, zda jeho dodržením

podmiňuje trestní zákon uložení uvedených trestů, resp. zda jako specifickou

podmínku jejich uplatnění stanoví přednostní uspokojení nároků poškozených. V

tomto kontextu je nutno konstatovat, že nic takového trestní zákon v žádném ze

svých ustanovení nečiní. Za této situace nezbývá než dovodit, že i kdyby se

soud prvního stupně zachoval v posuzovaném případě v rozporu s uvedeným

pravidlem – a bez ohledu na splnění všech zákonných podmínek pro uspokojení

nároků poškozených na náhradu škody ze zajištěných peněžních prostředků by

upřednostnil jejich propadnutí státu – nebylo by možné takové řešení označit za

hmotně právní vadu naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)

trestního řádu.

Obviněný F. Z. však ve spojitosti s namítanou věcnou nelogičností uvedeného

řešení svým dovoláním brojí též proti druhu uložených trestů a výslovně se

domáhá zrušení výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo vysloveno

propadnutí zajištěných peněžních prostředků označených za společný majetek

patřící vedle něho též spoluobviněným M. D. a J. B. Takto vymezené dovolací

námitky věcně spadají pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h)

trestního řádu, neboť, jak již bylo výše podrobně rozvedeno, právě

prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu a jen v jeho rámci je možné

zpochybňovat druh a výši uložených trestů. Na toto ustanovení sice obviněný ve

svém dovolání výslovně neodkazuje, což nepochybně představuje jeho formální

vadu, avšak ta sama o sobě neodůvodňuje jeho odmítnutí bez přezkumu napadeného

rozhodnutí a řízení mu předcházejícího z hlediska takto uplatněného

dovolacího důvodu. Podstatné v tomto směru je, že obviněný napadl uložený

společný trest propadnutí zajištěných peněžních prostředků jako trest

nepřípustný co do jeho druhu. Za této situace bylo na Nejvyšším soudu, aby

posoudil, zda k tvrzenému pochybení při jeho ukládání skutečně došlo a zda

dovolací argumentace obviněného reálně naplňuje daný dovolací důvod. Nejvyšší

soud se proto uvedenými námitkami zabýval a shledal je opodstatněnými. Přitom

učinil následující zjištění a závěry:

Trest propadnutí věci spočívající v propadnutí peněžních prostředků zajištěných

na účtu u Expandiabanky a. s. vedeném na jméno A. E. byl obviněným F. Z., M. D.

a J. B. uložen jako trest společný. Platný trestní zákon však vyžaduje

jednoznačnou individualizaci ukládaných trestů a neumožňuje uložit jeden trest

společně několika osobám. Učinil-li tak i přesto v posuzovaném případě soud

prvního stupně, postupoval zjevně v rozporu se zákonem. Za situace, kdy zákon

nezná žádný společný trest, je přitom třeba mít za to, že takto uložený trest –

v daném případě trest propadnutí věci – je nepřípustným druhem trestu. V

souvislosti s jeho ukládáním pochybil nejen soud prvního stupně, jenž jej svým

výrokem vynesl, ale i soud druhého stupně, který jeho rozhodnutí shledal

správným a jako nedůvodná zamítl odvolání všech obviněných.

Z tohoto hlediska byl naplněn dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h)

trestního řádu a bylo na místě zrušit jak příslušnou část napadeného rozhodnutí

soudu druhého stupně, tak i výrok o uloženém společném trestu propadnutí

zajištěných peněžních prostředků z rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší

soud tak učinil ohledně obviněného F. Z. postupem podle § 265k odst. 1

trestního řádu. Z podnětu jeho dovolání současně za splnění podmínek

stanovených v § 265k odst. 2 věta třetí trestního řádu ve spojení s § 261

trestního řádu se stejně zachoval i ve vztahu k obviněným M. D. a J. B., jimž

byl napadený trest propadnutí věci uložen společně s F. Z. Důvody, které

prospívaly jemu a vedly k částečnému zrušení napadeného usnesení soudu druhého

stupně a k zrušení výroku o uložení uvedeného trestu rozsudku soudu prvního

stupně totiž prospívaly i jim. V napadeném usnesení Krajského soudu v Hradci

Králové tedy zůstal nedotčen výrok o zamítnutí odvolání podaného státním

zástupcem a v rozsudku Okresního soudu v Pardubicích výroky o vině obviněných

F. Z., M. D. a J. B., výroky o jim uložených trestech odnětí svobody a trestu

propadnutí zajištěných balíků s obsahem papíru, mouky, dřeva, starých knih a

dalšího odpadu, výrok o trestu propadnutí mobilního telefonu Nokia červené

barvy a mobilního telefonu Nokia zelené barvy uloženém obviněnému M. D., výrok

o trestu propadnutí občanského průkazu na jméno V. Ch., řidičského průkazu na

jméno V. Ch., občanského průkazu na jméno A. E. a řidičského průkazu na jméno

A. E. uloženém obviněnému J. B., výroky o náhradě škody a zprošťující výrok

tohoto rozsudku.

Zároveň Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ve věci není třeba učinit žádné nové

meritorní rozhodnutí. Uvedený společný trest propadnutí věci tedy zrušil bez

náhrady. Potenciálně sice v úvahu přicházelo opětovné uložení tohoto trestu za

dodržení požadavků na jeho náležitou individualizaci ve vztahu k jednotlivým

obviněným, avšak pro toto řešení nebyly v posuzované věci splněny zákonné

podmínky.

Předně soudy prvního a druhého stupně pochybily, pokud peněžní prostředky

uložené na bankovním účtu zřízeném na jméno A. E. obviněnými u Expandiabanky a.

s. považovaly za věci. Tyto prostředky totiž byly poškozenými poukázány na daný

účet vesměs bezhotovostními převody z jiných účtů a poté, co je obvinění takto

podvodně vylákali, nenabyly materializovanou podobu skutečných peněz, neboť

obvinění s nimi nijak nedisponovali a ponechali je bez jakéhokoliv zásahu na

uvedeném účtu. Na něm pak měly formu standardního vkladu, nikoliv věci. Věcmi

se totiž ve smyslu trestního zákona rozumí pouze movité a nemovité věci,

ovladatelné přírodní síly a cenné papíry (§ 89 odst. 13 trestního zákona).

Takovými věcmi mohou být i peníze na hotovosti. Na druhé straně však jimi

nejsou peněžní prostředky vložené na účtech a vkladních knížkách, neboť tyto

přecházejí do majetku banky. Mezi majitelem účtu nebo vkladní knížky na jedné

straně a bankou na straně druhé za této situace vzniká závazkový právní vztah,

na jehož základě má majitel účtu nebo vkladní knížky vůči bance pohledávku. Ta

je součástí jeho majetku. Představuje totiž specifické majetkové právo, které

má určitou hodnotu. Nelze ji však považovat za věc. S ohledem na to ji není

možné nejen odcizit ve smyslu § 247 trestního zákona a zpronevěřit ve smyslu §

248 trestního zákona, ale ani zabrat postupem podle § 73 trestního zákona ani

vyslovit její propadnutí podle § 55 trestního zákona. Může s ní však být ve

smyslu § 250 trestního zákona podvodně manipulováno. S odkazem na § 51

trestního zákona lze též vyslovit její propadnutí. Trestem propadnutí majetku

podle tohoto ustanovení může být totiž postižen buď veškerý majetek pachatele

trestného činu nebo jeho část, a tou mohou být i jeho pohledávky.

Předpokladem toho je, že jej soud odsuzuje k nepodmíněnému trestu odnětí

svobody za závažný úmyslný trestný čin, jímž získal nebo se snažil získat

majetkový prospěch. Výrok o propadnutí majetku však může dopadat jen na jeho

vlastní majetek (§ 52 trestního zákona). Do něj přitom nepatří ty majetkové

hodnoty, které získal trestnou činností, protože vlastnické právo ani žádné

jiné majetkové právo nelze nabýt trestným činem. V tomto ohledu se právní

režim ukládání trestu propadnutí majetku liší od právního režimu ukládání

trestu propadnutí věci. Tak je tomu proto, že zákon umožňuje vyslovit též

propadnutí věci získané trestným činem [srovnej § 55 odst. 1 písm. c)

trestního zákona], byť jinak obecně také stanoví požadavek, aby šlo o majetek

obviněného (srovnej § 55 odst. 2 trestního zákona).

To, co bylo dosud řečeno o vkladech na bankovních účtech a na vkladních

knížkách beze zbytku platí v případech, kdy na ně jsou převáděny peněžní

prostředky pocházející z trestné činnosti bezhotovostně. Nelze to však

mechanicky vztáhnout na všechny vklady složené na bankovní účty ve spojitosti

se stíhanou trestnou činností a s probíhajícím trestním řízením. Neplatí to ve

vztahu k peněžním prostředkům zajištěným orgány činnými v trestním řízení v

materializované podobě hotových peněz a jimi složených na bankovní účty. Od

výše popsaných případů je totiž třeba lišit situace, kdy se do moci těchto

orgánů dostanou peníze v hotovosti držené pachateli trestných činů nebo jinými

osobami – ať už jim je vydají dobrovolně nebo je jejich držitelům odejmou jako

věc důležitou pro trestní řízení - a následně je uloží na svůj účet. Tak je

tomu proto, že tímto způsobem je zajištěna toliko jejich úschova. Samotná

skutečnost, že v době meritorního rozhodnutí jsou složeny na bankovním účtu,

ačkoliv původně měly materializovanou podobu peněz v hotovosti, tedy nebrání

vyslovení jejich propadnutí nebo zabrání jakožto věcí.

Takováto situace však v posuzované trestní věci nenastala. Obvinění peněžními

prostředky složenými na účtu u Expandiabanky a. s., znějícím na jméno A. E.,

nikdy nedisponovali v hotovosti. Na tento účet byly poukázány bezhotovostními

převody a obvinění se nedostali k tomu, aby je jakkoliv užili. Samotní

poškození měli za to, že je převádí na A. E., ten však o existenci daného účtu

nic nevěděl a rovněž s nimi nijak nenakládal. V inkriminovanou dobu proto

nenabyly povahu věci a s ohledem na to nepřicházelo v řízení před soudy prvního

a druhého stupně ani v dovolacím řízení v úvahu vyslovit ve vztahu k nim trest

propadnutí věci ani je nechat zabrat. Jejich propadnutí podle § 51 trestního

zákona pak bylo vyloučeno proto, že nešlo o součást majetku obviněných.

Nejvyšší soud přitom neshledal, jak již bylo řečeno, ani podmínky pro uložení

žádných jiných trestů. Doplnění škály již uložených a zrušujícím dovolacím

rozhodnutím nedotčených trestů o tresty propadnutí majetku obviněných nebo o

peněžité tresty, jejichž uložení potenciálně přicházelo v úvahu, by bylo

nepřípustným zpřísněním postihu obviněných a porušením zásady zákazu

reformationis in peius. Tato řešení navíc nebyla od počátku v posuzované věci

vhodná již proto, že by majetkové hodnoty, z nichž bylo možné uspokojit

poškozené, byly odčerpány ve prospěch státu.

Po zjištění, že dovolání obviněného F. Z. je ve výše uvedených směrech

opodstatněné a po zrušení výše specifikovaných částí rozhodnutí soudů prvního a

druhého stupně, bylo nicméně na Nejvyšším soudu, aby podle § 265k odst. 2

trestního řádu zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově

navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Z

nich nejpodstatnější bylo rozhodnutí o nařízení výkonu zrušeného trestu

propadnutí věci, na jehož základě byl realizován převod předmětných zajištěných

peněžních prostředků do majetku státu. Zrušením tohoto rozhodnutí pozbyly

účinnost i veškeré kroky na něj navazující, takže na uvedené peněžní prostředky

ve výši 345.459,59 Kč je třeba nadále pohlížet jako na majetek poškozených,

kteří je v důsledku podvodného jednání obviněných na daný účet u Expandiabanky

a. s. poukázaly.

S ohledem na to bylo namístě zvážit, jak naložit s těmito původně zajištěnými a

následně ve prospěch státu propadlými peněžními prostředky. Na posouzení této

otázky se proto Nejvyšší soud soustředil. Základním východiskem jeho úvah

přitom byl požadavek zvolit řešení přispívající k naplnění účelu trestního

práva. Tím je především spravedlivé potrestání pachatelů trestných činů. Za

jeho součást je namístě považovat i nepřipuštění toho, aby jim v dispozici

zůstaly majetkové hodnoty získané trestnou činností, a učinění kroků vedoucích

k co nejefektivnějšímu uspokojení nároků osob poškozených jejich trestnou

činností.

V trestní věci obviněného F. Z. se v průběhu trestního řízení potenciálně

nabízely čtyři způsoby užití peněžních prostředků zajištěných na účtu u

Expandiabanky a. s. ve prospěch osob poškozených stíhanou trestnou činností.

Prvním bylo jejich vydání soudem analogicky postupem podle § 80 odst. 1

trestního řádu přímo jednotlivým poškozeným, a to každému z nich ve výši

částky, kterou na něm obvinění podvodně vylákali. Druhým bylo ponechání jejich

zajištění v platnosti i po rozhodnutí ve věci samé o vině, o trestech a o

náhradách způsobených škod, vyčkání nařízení výkonu rozhodnutí o náhradách

těchto škod a odčerpání příslušných částek zajištěných na daném účtu ve

prospěch jednotlivých poškozených v rámci výkonu rozhodnutí postupem podle §

79a odst. 2 trestního řádu. Třetím byla cesta zajištění nároku poškozených na

náhradu způsobené škody na majetku obviněných postupem podle § 47 trestního

řádu s možností následně čerpat z tohoto majetku příslušné částky v rámci

výkonu rozhodnutí o náhradách způsobených škod. Čtvrtým bylo rozhodnutí podle

§ 442 odst. 3 občanského zákoníku o možnosti uspokojit právo na náhradu škody

poškozených z věcí, které obvinění nabyli z majetkového prospěchu získaného

stíhaným činem. Zatímco první z uvedených alternativ bylo možné využít za

splnění všech zákonných předpokladů prakticky kdykoliv v průběhu trestního

řízení po zajištění předmětných peněžních prostředků, využití ostatních

přicházelo potenciálně v úvahu jen ve stadiu řízení po právní moci rozhodnutí o

náhradách způsobených škod, tedy v posuzovaném případě až po zamítnutí odvolání

obviněných, podaných proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Pro

uplatnění těchto možností však nebyly v dané trestní věci vytvořeny potřebné

podmínky. Jestliže totiž peněžní prostředky vylákané obviněnými od poškozených

byly na účtu u Expandiabanky a. s. zajištěny již v přípravném řízení, k

zajištění nároku poškozených na náhradu způsobené škody postupem podle § 47

trestního řádu ani k rozhodnutí o možnosti uspokojit právo na náhradu škody

poškozených z věcí nabytých obviněnými z majetkového prospěchu získaného

stíhaným činem postupem podle § 442 odst. 3 občanského zákoníku orgány činné v

trestním řízení nepřistoupily.

Co se týče posledně uvedené možnosti – rozhodnutí podle § 442 odst. 3

občanského zákoníku – toto je uplatnitelné pouze v případě, že úmyslným

trestným činem, z něhož měl pachatel majetkový prospěch, byla způsobena škoda a

pachatel ze získaného majetkového prospěchu nabyl určité věci. Tyto věci – na

rozdíl od majetkových hodnot představujících samotný majetkový prospěch

pachatele – jsou součástí jeho majetku a nepřichází v úvahu jejich

bezprostřední vydání poškozeným. Za této situace lze rozhodnout, že právo

poškozeného na náhradu škody je možno uspokojit z takto nabytých věcí, a to i

tehdy, jestliže jinak podle ustanovení občanského soudního řádu nepodléhají

výkonu rozhodnutí. Zvolí-li soud – ať už v rámci občanského soudního řízení

nebo v adhezním trestním řízení – toto řešení, zakáže pachateli s takovými

věcmi v rozhodnutí uvedenými jakkoliv nakládat. Tento zákaz pak trvá až do

chvíle, kdy dojde k uspokojení pohledávky poškozeného. Takovéto rozhodnutí však

lze vydat pouze na návrh oprávněné osoby, tedy poškozeného, neboť je ponecháno

na jeho úvaze, jaký prostředek pro uspokojení své pohledávky zvolí. V

posuzované trestní věci přitom vydání tohoto rozhodnutí vylučovalo nejen to, že

žádný takovýto návrh nebyl podán, ale i to, že ani jeden z obviněných ze

získaného majetkového prospěchu – z peněžních prostředků vylákaných od

poškozených podvodným jednáním – neopatřil žádnou věc, z níž by bylo možno

postupem podle § 442 odst. 3 občanského zákoníku uspokojit právo poškozených na

náhradu škody. Dané peněžní prostředky byly všemi poškozenými poukázány přímo

na bankovní účet, na němž byly zajištěny předtím, než s nimi mohli obvinění

jakkoliv naložit.

Základní zákonnou podmínkou pro uplatnění druhé z potenciálně možných variant –

zajištění nároku poškozeného na náhradu škody způsobené trestným činem postupem

podle § 47 trestního řádu – je důvodná obava, že uspokojení tohoto nároku bude

mařeno nebo ztěžováno. V takovém případě lze nárok poškozeného na náhradu škody

zajistit na majetku obviněného, s nímž se zakáže obviněnému nakládat. Majetkem

obviněného je přitom nutno rozumět souhrn všech majetkových hodnot, to je věcí,

pohledávek a jiných práv a penězi ocenitelných hodnot, které mu náleží. Majetkem obviněného, jimž by mohl být zajištěn nárok poškozeného, ovšem nejsou

věci jím odcizené nebo zpronevěřené, stejně jako majetkové hodnoty, jichž se

zmocnil podvodným jednáním. Jde-li o věci, je třeba je jako věci důležité pro

trestní řízení obviněnému nebo jiné osobě, které je obviněný svěřil, odejmout

postupem podle § 78 nebo § 79 trestního řádu a vrátit je, jakmile jich již není

třeba pro účely trestního řízení, poškozenému podle zásad uvedených v § 80

odst. 1 trestního řádu. Ve vztahu k některým jiným majetkovým hodnotám –

peněžním prostředkům na bankovním účtu a zaknihovaným cenným papírům – kterých

se zmocnil obviněný trestnou činností, ale nadále patří poškozenému, je za

těchto okolností namístě postupovat podle § 79a trestního řádu nebo § 79b

trestního řádu, příp. analogicky podle § 80 odst. 1 trestního řádu. Aplikace

tohoto ustanovení ve vztahu k majetkovým hodnotám patřícím obviněnému, na nichž

byl zajištěn nárok poškozeného, je naopak z logiky věci vyloučena. To je

důsledkem toho, že nárok poškozeného na náhradu škody lze postupem podle § 47

trestního řádu zajistit pouze na majetku obviněného a ten nemohou orgány činné

v trestním řízení vydat přímo poškozenému, jak to umožňuje ustanovení § 80

trestního řádu ohledně věcí náležejících poškozenému. Soud by však měl k té

skutečnosti, že nárok poškozeného je zajištěn na majetku obviněného,

přihlédnout při rozhodování o propadnutí majetku nebo věci, aby nezmařil

uspokojení takto zajištěného nároku. Ten může být ze zajištěného majetku

obviněného uspokojen jen cestou realizace výkonu rozhodnutí, jímž byl

poškozenému přiznán. Poškozený totiž nemůže ani v případě, že mu nárok na

náhradu škody byl přiznán rozhodnutím v rámci adhezního řízení, uspokojit tento

svůj nárok ze zajištěného majetku prostřednictvím orgánů činných v trestním

řízení (srov. § 47 a 48 trestního řádu ve spojení s § 251 a násl. občanského

soudního řádu). V posuzované trestní věci pak byla aplikace § 47 trestního řádu

ve vztahu k předmětným peněžním prostředkům na účtu u Expandiabanky a. s. vyloučena předně tím, že nešlo o součást majetku obviněných, neboť tito se jich

zmocnili podvodem na poškozených. V souvislosti s postupem v této věci je navíc

podstatné to, že soud nerozhoduje o zajištění nároku poškozeného na majetku

obviněného nikdy z úřední povinnosti. Ve smyslu § 47 odst. 4 trestního řádu zde

totiž vždy musí být návrh buď státního zástupce nebo poškozeného. Přitom v

trestní věci obviněného F. Z. ani jeden z poškozených takovýto návrh neučinil a

stejně tak jej neučinil ani státní zástupce.

Zbývalo tedy posoudit, zda bylo a je možné peněžní prostředky zajištěné na

daném účtu u Expandiabanky a. s. postupem podle § 79a trestního řádu vydat

přímo poškozeným, kteří na ně uplatnili nárok.

V tomto kontextu je namístě připomenout, že podstatou zajištění peněžních

prostředků na účtu u banky podle § 79a trestního řádu je omezení dispozičního

práva majitele účtu k těmto prostředkům, nikoliv jejich odejmutí majiteli účtu.

Jestliže jsou jeho majetkem, v důsledku tohoto úkonu nepřestává být jejich

majitelem, je mu však zakázána jakákoliv dispozice s nimi, s výjimkou výkonu

rozhodnutí. Předpokladem zajištění peněžních prostředků na účtu u banky je to,

že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že peněžní prostředky na účtu u banky

jsou určeny ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byly užity anebo

jsou výnosem z trestné činnosti. Právní titul nabytí těchto peněžních

prostředků přitom není rozhodný. Po zrušení zajištění majitel účtu znovu nabývá

právo v plném rozsahu disponovat s prostředky na něm. Majitelem účtu přitom

nemusí být nezbytně obviněný.

Peněžní prostředky zajištěné na účtu u banky lze v průběhu jejich zajištění

použít pouze na úhradu pohledávek, které jsou předmětem výkonu soudního nebo

správního rozhodnutí. Výkon rozhodnutí však nepředstavuje automaticky výjimku

ze zákazu nakládání se zajištěnými peněžními prostředky, neboť nejde-li o výkon

rozhodnutí prováděný k uspokojení pohledávky státu, musí k němu dát podle § 79a

odst. 2 trestního řádu předchozí souhlas předseda senátu. Z logiky věci

vyplývá, že v případě uspokojování nároků na náhradu škody způsobené trestným

činem, tento postup přichází v úvahu pouze pokud peněžní prostředky zajištěné

na daném bankovním účtu jsou majetkem obviněného, jenž škodu svým trestným

činem způsobil. Pouze z jeho majetku totiž lze tento nárok uspokojit.

Zákon přitom výslovně nepamatuje na řešení situací, kdy nejde o majetek

obviněného, nýbrž samotného poškozeného. Neobsahuje totiž žádné ustanovení o

vydání tohoto majetku tomu, o jehož právu na něj není pochyb, tedy určitou

obdobu toho, co ve vztahu k vydaným a odňatým věcem upravuje § 80 odst. 1

trestního řádu. Právě z toho a z té skutečnosti, že peněžní prostředky na účtu

u banky nemají povahu věci, dovodil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí

publikovaném pod č. 60/1999 Sb. rozh. tr., že tyto peněžní prostředky nelze

vrátit postupem podle § 80 trestního řádu. Tento závěr nepochybně plně odpovídá

skutkovým okolnostem dané trestní věci, nelze ho však chápat tak, že platí

bezvýjimečně. Jeho mechanické uplatnění totiž může vést právě k těm věcným

nelogičnostem, které ve svém dovolání namítá obviněný F. Z. Umožňuje totiž

pouze volbu mezi obnovením dispozičního práva majitele účtu k těmto

prostředkům, jejich odčerpáním ve prospěch osoby, která má vykonatelné

rozhodnutí o přiznání nároku na peněžní plnění vůči majiteli účtu, a vyslovením

jejich propadnutí ve prospěch státu. Současně vylučuje vrácení těchto

prostředků přímo jejich majiteli, pokud je tento odlišný od majitele účtu.

Jestliže je při tomto výkladu z určitého důvodu vyloučeno uplatnění druhé a

třetí možnosti – takovým důvodem, současně vylučujícím obě tyto možnosti, může

být právě to, že jde o majetek poškozeného, ohledně něhož na jedné straně není

možné vyslovit obviněnému trest propadnutí majetku a z něhož na druhé straně

nelze přímo uspokojit vlastní nárok poškozeného na náhradu škody vůči

obviněnému – pak zbývá pouze uplatnění první možnosti, tedy obnovení

dispozičního práva majitele účtu k peněžním prostředkům na něm složeným, byť by

šlo o obviněného a dané peněžní prostředky by získal stíhanou trestnou

činností. To je ovšem zjevně v rozporu se smyslem zákona, jenž obecně vychází z

toho, že majetkové hodnoty pocházející z trestné činnosti by neměly zůstat v

dispozici jejího pachatele [srov. § 51 odst. 1, § 55 odst. 1 písm. c) a d) a §

73 odst. 1 pís. c) trestního zákona a § 80 a § 81 trestního řádu].

Teoreticky přichází v úvahu též určité odložení definitivního řešení dané

otázky až na dobu po právní moci rozhodnutí ve věci samé. Ponechání zajištění

peněžních prostředků v platnosti i v této době totiž nelze apriori vyloučit,

neboť zákon jeho zrušení neváže na skončení trestního stíhání. Právě o to opřel

svou argumentaci Krajský soud v Plzni v rozhodnutí publikovaném pod č. 35/2003

Sb. rozh. tr. Učinil tak ve snaze otevřít co nejširší časový prostor pro

uplatnění nároku poškozených na náhradu škody z těchto peněžních prostředků. V

tomto kontextu je však namístě zdůraznit, že trestní zákon umožňuje trvání

zajištění peněžních prostředků na bankovním účtu jen po dobu, kdy je to třeba

pro účely trestního řízení. Jeho součástí ovšem není samotný výkon rozhodnutí o

náhradě škody, a to ani v případě, že takové rozhodnutí bylo učiněno v rámci

adhezního trestního řízení. Odklad zrušení zajištění peněžních prostředků na

účtu proto není možné odůvodnit pouze potřebou dořešit otázku náhrady škody

způsobené trestným činem. Navíc v žádném případě nelze s naprostou jistotou

předvídat jakou cestu k uplatnění svého práva na tuto náhradu zvolí poškozený,

tedy ani to, zda podá návrh na výkon rozhodnutí, jímž mu toto právo bylo

přiznáno. Právě on je přitom předpokladem zahájení příslušného civilního řízení

i předpokladem uvolnění zajištěných peněžních prostředků ve prospěch

poškozeného postupem podle § 79a odst. 2 trestního řádu. To ve svých důsledcích

musí vést k upřednostnění jiných řešení bránících tomu, aby nakonec zajištěné

peněžní prostředky nezůstaly pachateli, pokud takováto řešení – například

vyslovení propadnutí tohoto majetku ve prospěch státu – vůbec přichází v úvahu.

Vyloučeno to může být za výše popsaných okolností například tím, že nepůjde o

majetek pachatele, nýbrž poškozeného, jenž o svá práva k němu nepřišel v

důsledku trestného činu pachatele. Za této situace by navíc nepřicházelo v

úvahu ani odčerpání zajištěných peněžních prostředků k uspokojení vykonatelného

rozhodnutí, jímž byl poškozenému vůči obviněnému přiznán nárok na náhradu škody

v penězích, neboť takový nárok je možné uspokojit jen z majetku obviněného.

Tento nárok však nepochybně zanikne též vrácením majetkových hodnot, jichž se

obviněný zmocnil trestným činem.

Za této situace, pokud jde prokazatelně o peněžní prostředky náležející

poškozenému, s nimiž případně pachatel trestného činu vůbec nedisponoval – jak

je tomu právě v posuzovaném případě – není racionální důvod je nevrátit jejich

majiteli, tedy poškozenému, a tak mnohem rychleji a efektivněji než jakýmkoliv

jiným způsobem uspokojit jeho právo. V rámci trestního řízení tak lze učinit

analogickou aplikací § 80 odst. 1 trestního řádu. Toto ustanovení (obdobně jako

§ 81 trestního řádu) sice mluví výslovně toliko o vrácení vydané nebo odňaté

věci, jíž peněžní prostředky na bankovním účtu nejsou, nicméně jde o procesně

právní normu, u níž není vyloučeno její analogické užití v situacích obdobných

těm, na něž dopadá a na jejichž řešení trestní řád výslovně nepamatuje. Právě

za takovou situaci, obdobnou vrácení odňaté věci jejímu majiteli, lze považovat

vrácení peněžních prostředků, zajištěných na bankovním účtu, jejich oprávněnému

majiteli. Předpokladem aplikace ustanovení § 80 odst. 1 trestního zákona, které

to umožňuje, je vedle toho, že o právu určité osoby (v daném případě

poškozeného) na daný majetek není pochyb, též úkon této osoby, jímž právo na

něj uplatnila (srov. § 80 odst. 1 věta druhá trestního řádu). Za takový úkon

přitom lze považovat i řádně uplatněný nárok na náhradu způsobené škody, pokud

je z okolností, za nichž byl uplatněn, zřejmé, že se takto poškozený domáhá

vrácení majetkových hodnot poskytnutých obviněnému v důsledku jeho trestného

jednání.

V posuzovaném případě obvinění v průběhu trestního řízení nikterak

nezpochybňovali, že prostředky od poškozených skončily právě na účtu u

Expandiabanky a. s., na němž byly zajištěny. Z jejich výpovědí i z ostatních

provedených důkazů navíc vyplývá, že na tomto účtu zůstaly v zásadě nedotčeny,

aniž by došlo k jejich smísení s majetkem obviněných. Ani jeden z nich pak

nikterak nebrojil proti jejich vrácení jednotlivým poškozeným. Stejně tak si na

ně nečinil nárok A. E., na jehož jméno daný účet zněl. Ne všichni poškození

však uplatnili nárok na jejich vydání, resp. na náhradu způsobené škody. Součet

pohledávek těch, kteří se se svým nárokem řádně připojili k trestnímu řízení,

činí 326.520 Kč, zatímco zůstatek na uvedeném účtu ke dni vynesení meritorního

rozhodnutí soudu prvního stupně i ke dni zrušení tohoto účtu v rámci výkonu

tohoto rozhodnutí činil 345.459,59 Kč. Ve srovnání s požadavky poškozených tedy

na něm byl přebytek 18.939,59 Kč. I v případě tohoto přebytku šlo nepochybně o

peněžní prostředky podvodně vylákané obviněnými od poškozených, ti však v rámci

trestního řízení neuplatnili svůj nárok na ně, proto jim příslušnou částku

nebylo možné ani s odkazem na analogické užití § 80 odst. 1 trestního řádu

vyplatit. Vzhledem k tomu však, že nevznikly žádné pochybnosti o tom, že nejde

o majetek obviněných, bylo možné jej realizovat analogicky postupem

předpokládaným ustanovením § 81 trestního řádu. Jestliže nyní Nejvyšší soud

svým rozhodnutím z podnětu dovolání obviněného F. Z. zrušil z výše rozvedených

důvodů výrok rozsudku soudu prvního stupně o propadnutí peněžních prostředků

zajištěných na daném účtu ve prospěch státu i všechna rozhodnutí na něj

navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla

podkladu, vytvořil znovu podmínky pro aplikaci § 80 odst. 1 trestního řádu per

analogiam ve vztahu k těm poškozeným, kteří uvedený nárok řádně uplatnili.

Proto je nyní na soudu prvního stupně, aby o vydání peněžních prostředků

původně zajištěných na předmětném účtu u Expandiabanky a. s., které jim náleží,

rozhodl. Nejvyšší soud tak sám nemohl učinit, neboť nejde o součást rozhodnutí

ve věci samé. V návaznosti na vydání tohoto rozhodnutí pak bude na soudu

prvního stupně, aby zajistil jeho výkon a analogicky podle § 81 trestního řádu

realizoval zbývající peněžní prostředky původně zajištěné na předmětném

bankovním účtu a poté převedené na stát. Před tím bude nezbytné dané peněžní

prostředky od státu, resp. jej zastupující České národní banky, s poukazem na

toto rozhodnutí Nejvyššího soudu vyžádat zpět. Následným poukázáním příslušných

částek jednotlivým poškozeným tito ztratí nárok na náhradu škody vůči

obviněným, který jim byl přiznán rozsudkem soudu prvního stupně. Případné

souběžné plnění ze strany obviněných z titulu náhrady této škody by vedlo k

neoprávněnému obohacení na straně poškozených, kteří by jej přijali, a

obviněným by v důsledku toho vznikl nárok na jeho vrácení.

Lze tedy shrnout, že v té části podaného dovolání, v níž obviněný F. Z. napadl

výrok o náhradě škody a ve spojení s ním i výrok o propadnutí věci rozsudku

soudu prvního stupně, aniž by ovšem tomuto soudu a soudu druhého stupně v

tomto kontextu vytýkal jakékoliv konkrétní pochybení v právním posouzení otázek

spojených s vynesením těchto výroků, nenaplnil svými dovolacími námitkami

tvrzený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Dovolací

argumentací napadající uložený společný trest propadnutí zajištěných peněžních

prostředků coby specifický druh trestu však naplnil dovolací důvod podle § 265b

odst. 1 písm. h) trestního řádu. S ohledem na výše rozvedené skutečnosti tedy

Nejvyšší soud shledal jeho dovolání v této části opodstatněným, vyhověl mu a

svým vlastním rozhodnutím zrušil postupem podle § 265k odst. 1 trestního řádu

příslušnou část napadeného usnesení odvolacího soudu i trest propadnutí

zajištěných peněžních prostředků uložený rozsudkem soudu prvního stupně. Toto

svou povahou kasační rozhodnutí v meritu věci nemohl sám doplnit výrokem podle

§ 80 odst. 1 trestního řádu per analogiam o vrácení zajištěných peněžních

prostředků poškozeným, kteří na ně uplatnili nárok, neboť k tomu nebyl

příslušný. Proto tak musí v navazujícím řízení učinit samostatným rozhodnutím

soud prvního stupně. Zbylé peněžní prostředky bude třeba následně realizovat

analogickým postupem podle § 81 trestního řádu.

Co se týče ostatních dovolacích námitek obviněného F. Z., směřujících proti

výrokům o vině a o trestu odnětí svobody rozsudku soudu prvního stupně, tyto

neodpovídaly žádnému z připuštěných dovolacích důvodů, proto z jejich podnětu

nebylo možné věcně přezkoumat napadené rozhodnutí ani řízení mu předcházející

[§ 265i odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního řádu].

Souběžně podané dovolání obviněného M. D. oproti tomu shledal Nejvyšší soud na

základě výše rozvedených skutečností zjevně neopodstatněným. Odmítl jej proto

postupem podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Rovněž ve vztahu k

tomuto obviněnému však platí všechny výše uvedené výhrady Nejvyššího soudu,

pokud jde o nepřípustnost uloženého společného trestu propadnutí věci

spočívajícího v propadnutí zajištěných peněžních prostředků náležejících

poškozeným. S ohledem na to ani ve vztahu k němu a ke spoluobviněnému J. B.

nemohlo obstát napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a rozsudek

Okresního soudu v Pardubicích vydaný v předchozím stadiu řízení. Důvody, pro

něž byla v dané trestní věci zrušena část usnesení odvolacího soudu a část

výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně ohledně obviněného F. Z.,

prospívaly i obviněným M. D. a J. B. Proto Nejvyšší soud uplatnil pravidlo

beneficium cohaesionis a podle § 265k odst. 2 trestního řádu s přiměřeným

použitím ustanovení § 261 trestního řádu zrušil též stran těchto dvou

obviněných napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a výrok o

trestu propadnutí peněžních prostředků zajištěných na účtu u Expandiabanky a.

s. rozsudku Okresního soudu v Pardubicích.

Podle § 265s odst. 1 trestního řádu jsou soudy prvního i druhého stupně v

dalším řízení, v němž je třeba mimo jiné rozhodnout o zajištěných peněžních

prostředcích, vázány právními názory Nejvyššího soudu vyslovenými v tomto

dovolacím rozhodnutí.

Uvedené rozhodnutí mohl Nejvyšší soud učinit podle § 265r odst. 1 písm. a)

trestního řádu v neveřejném zasedání.

Vzhledem k tomu, že obviněnými F. Z. a M. D. namítané skutečnosti nezaložily

žádný ze zákonem předpokládaných dovolacích důvodů odůvodňujících změnu

rozhodnutí o uložených trestech odnětí svobody, neshledal předseda senátu

Nejvyššího soudu důvody k postupu podle § 265o odst. 1 trestního řádu, tj. k

odložení výkonu uložených trestů odnětí svobody, jak se toho obvinění ve svých

dovoláních domáhali, neboť nenastaly žádné skutečnosti, které by u nich byly

neslučitelné s výkonem těchto trestů. Ostatně ani předseda senátu soudu prvního

stupně neučinil v tomto směru návrh na odložení nebo přerušení výkonu trestu

podle § 265h odst. 3 trestního řádu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení

opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 21. dubna 2004

Předseda

senátu:

JUDr. Stanislav Rizman

Vyhotovil:

JUDr. Alexander

Sotolář