U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 19. 10. 2016 o dovolání
obviněného J. E., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 6.
2016, sp. zn. 1 To 29/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod
sp. zn. 46 T 9/2014 takto :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. E.
odmítá .
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2016, sp. zn. 46 T
9/2014, byl obviněný J. E. uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219
odst. 1 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších
předpisů) a odsouzen podle § 219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na
třináct roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen
do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr.
zákoníku bylo obviněnému uloženo sexuologické ústavní ochranné léčení. Výrokem
podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o
náhradě škody.
Skutek spočíval podle zjištění Krajského soudu v Brně v podstatě v tom,
že obviněný v době od 20,50 hodin dne 21. 10. 2009 do 06,45 hodin dne 22. 10.
2009 v B., H., v rodinném domě usmrtil poškozenou H. K., opakovaným násilím
velké intenzity směřujícím na její hlavu, a to nejméně dvakrát za užití tupého
nástroje nebo údery hlavou o podložku a jednou za užití sečného nástroje, a
následně ji škrtil šňůrou ze psího vodítka, přičemž poškozená na místě zemřela
na následky zhmoždění a otoku mozku při mnohočetných zlomeninách klenby a
spodiny lební a krvácení do mozkových obalů a komor. Ze zjištění uvedených ve
výroku o vině vyplývá, že obviněný takto jednal v důsledku poruchy sexuální
preference s patologicky sexuálně agresivním až sadistickým obsahem a že
poškozenou usmrtil popsaným způsobem poté, co jí svázal horní a dolní končetiny
svazujícím předmětem, který jí vedl i přes ústa. Z dalších zjištění, která jsou
obsahem výroku o vině, je patrno, že poškozená v domě, kde byl čin spáchán,
provozovala prostituci.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a dalším výrokům, bylo
usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 1 To 29/2016,
podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti
usnesení Vrchního soudu v Olomouci. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem
na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Námitky
obviněného se odvíjely od jeho obhajoby, že není osobou totožnou s pachatelem
činu, a byly uplatněny v tom smyslu, že provedenými důkazy nebyl ze spáchání
činu usvědčen. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil
rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Krajskému soudu v Brně věc v potřebném
rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření uvedl,
že uplatněné námitky neodpovídají dovolacím důvodům, a navrhl, aby dovolání
bylo podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je
uveden v § 265b tr. ř.
Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není běžný
opravný prostředek a že neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný
opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli
důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1
písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Konkrétní
uplatněné námitky mají relevanci dovolacího důvodu za předpokladu, že mu
odpovídají svým obsahem. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým
zjištěním a k hodnocení důkazů. Uváží-li se povaha dovolacích důvodů, jak jsou
v zákoně taxativně vymezeny, je zřejmé, že dovolání je jako mimořádný opravný
prostředek určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a
nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla
přezkoumávána ještě třetí instancí. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na
námitkách zaměřených proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem
rozhodnutí.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto
dovolacímu důvodu odpovídají jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový
stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nenaplňuje znaky trestného
činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je
skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho
zjištění dožaduje dovolatel.
Obviněný v dovolání neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by
skutek, jímž byl uznán vinným, nenaplňoval znaky trestného činu vraždy podle §
219 odst. 1 tr. zák. Pouze takto koncipované námitky by obsahově odpovídaly
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný založil
dovolání v celém rozsahu jen na polemice se zjištěním soudů, že je osobou
totožnou s pachatelem skutku, přičemž soudům vytýkal vadné hodnocení důkazů, z
nichž toto zjištění vyvodily. Uvedené námitky pro svou vyloženě skutkovou
povahu stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný sice formálně deklaroval tento dovolací důvod, ale jinak uplatnil
námitky, které mu svým obsahem neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné.
Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně zasahuje Nejvyšší
soud jen zcela výjimečně, pokud to vyžaduje ochrana některého ústavně
garantovaného základního práva, zejména práva obviněného na spravedlivý proces,
a pokud bylo takové právo dotčeno postupem nižších soudů. V posuzované věci se
o nic takového nejedná.
Soudy rozhodly ve věci znovu poté, co jejich předcházející odsuzující
rozhodnutí byla zrušena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 7
Tdo 1454/2015, s tím, že Krajskému soudu v Brně bylo přikázáno, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Důvodem zrušení bylo to, že
původní odsuzující výrok o vině byl založen na zjištěné shodě pachových stop
nalezených na místě činu s pachovým vzorkem osoby obviněného, tedy na důkazu,
který by sám o sobě nestačil k prokázání viny obviněného a jehož nedostatečnost
byla překlenuta výpovědí svědka, před kterým se měl obviněný k činu doznat a
jehož totožnost byla utajena. Nejvyšší soud v citovaném usnesení konstatoval,
že utajení totožnosti svědka s ohledem na povahu a rozsah ostatních důkazů
významně omezilo možnosti uplatnění práva obhajoby, což zároveň znamenalo vážné
porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Jednalo se o to, že ve vztahu
k ověření pravdivosti usvědčujících tvrzení utajeného svědka vystupujícího pod
jménem J. N. nemohl obviněný v plném rozsahu využít svého práva vyslýchat
nebo dát vyslýchat usvědčujícího svědka, jak mu toto právo garantuje ustanovení
čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Nejvyšší soud z toho vyvodil, že za popsaného stavu, kdy obviněný popíral
spáchání činu, byl důkaz usvědčující výpovědí utajeného svědka poznamenán
výrazným deficitem záruk spravedlivého procesu, a zrušil rozhodnutí obou soudů,
i když jinak z pozice dovolacího soudu zásadně nezasahuje do skutkových
zjištění soudů prvního a druhého stupně.
V novém řízení Krajský soud v Brně odstranil vadu vytknutou citovaným
usnesením Nejvyššího soudu, znovu vyslechl usvědčujícího svědka, tj. svědka F.
K., jehož totožnost již nebyla utajena, umožnil obviněnému a jeho obhájcům
klást tomuto svědku otázky a tím s maximální mírou kontradiktornosti řízení při
provádění tohoto důkazu získal dostatečně široký podklad pro náležité hodnocení
věrohodnosti jeho výpovědi. Nejvyšší soud usnesením, jímž zrušil předcházející
rozhodnutí soudů a jímž přikázal nové projednání a rozhodnutí věci, nesledoval
to, aby soudům dal nějakou směrnici, k tomu, jak mají hodnotit výpověď svědka,
jehož totožnost byla původně utajena, resp. jaká skutková zjištění mají či
nemají z jeho výpovědi vyvodit, nýbrž to, aby soudy provedly důkaz výslechem
svědka způsobem, jemuž nebude možné vytknout nedostatek záruk spravedlivého
procesu, zejména nedostatek plného uplatnění zásady kontradiktornosti řízení.
Tomuto požadavku Krajský soud v Brně vyhověl a provedl důkaz výslechem svědka
způsobem umožňujícím vybudovat na jeho výpovědi skutková zjištění potřebná pro
rozhodnutí ve věci.
Výrok o vině, tak jak vzešel z nového řízení, je založen na skutkových
zjištěních, která nejsou v žádném extrémním rozporu s důkazy, a to ani pokud
jde o otázku totožnosti obviněného s osobou pachatele skutku. V tomto ohledu
byl obviněný usvědčen kombinací pachových stop, které zanechal na místě činu, s
výpovědí svědka F. K., který popsal, jak se před ním obviněný sám označil za
pachatele.
Význam pachových stop je v posuzované věci zesilován tím, že se
nejednalo o ojedinělou stopu, nýbrž o soubor celkem sedmi pachových stop
nalezených jednak na různých místech a předmětech zařízení místnosti, kde došlo
k činu, a jednak na těle poškozené a na vodítku použitém ke škrcení poškozené.
Uvedené množství pachových stop vylučuje, že by se pach obviněného na místě
ocitl náhodně, např. nějakým přenosem, nebo jinak bez skutečné přítomnosti
obviněného na místě. Svědek F. K. uvedl, že obviněný se před ním označil za
pachatele, takže výpověď tohoto svědka je důkazem, který potvrzuje spojení
osoby obviněného se skutkem. K tomu přistupuje zjištění, že obviněný znal
poškozenou jako osobu provozující prostituci, že byl v minulosti jejím
klientem, že poškozená o něho jako klienta dále již nestála, že byl k spáchání
násilného činu se sexuálním motivem predisponován diagnostikovanou poruchou své
osobnosti a že je osobou se sklonem k sexuálně motivovanému násilí, neboť v
minulosti se již dopustil takového, byť méně závažného činu spočívajícího v
útocích zaměřených postupně proti sedmi ženám, na nichž se dožadoval pohlavního
styku. K předcházejícím kontaktům obviněného s poškozenou je třeba dodat, že k
nim došlo naposledy v červenci 2009, tedy v době s tak výrazným časovým
odstupem od doby spáchání posuzovaného činu, že je vyloučeno, aby pachové stopy
obviněného zanechané na místě činu pocházely z dřívějších kontaktů.
Námitky obviněného týkající se pachových stop nelze uznat, neboť byly
vyvráceny náležitým objasněním okolností nálezu pachových stop, odebráním
pachového vzorku osoby obviněného a jejich vzájemného ztotožnění. K vyvrácení
zmíněných námitek přispěl také znalecký posudek z oboru kriminalistiky, odvětví
kriminalistické odorologie. Nejvyšší soud ostatně již v usnesení ze dne 6. 1.
2016, sp. zn. 7 Tdo 1454/2015, uzavřel, že není žádný reálný důvod k tomu, aby
výsledek použité metody pachové identifikace nebyl akceptován jako usvědčující
důkaz, a pouze konstatoval, že není přijatelné, aby byl jediným usvědčujícím
důkazem.
Těžištěm dovolání byly námitky, jimiž se obviněný snažil zpochybnit
výpověď svědka F. K., avšak ani těmto námitkám nemohl Nejvyšší soud
přisvědčit. Svědek byl v hlavním líčení vyslechnut dvakrát, poprvé jako svědek
s utajenou totožností a podruhé jako svědek pod svou skutečnou totožností.
Jedná se o svědka, který byl po určitou dobu společně s obviněným ve vazbě.
Svědek popsal, jak se před ním obviněný sám označil za pachatele činu, a to za
okolností, kdy si vzájemně sdělovali, proč jsou stíháni. Zatímco v první
výpovědi se svědek zmínil jen o tom sdělení, v němž se obviněný označil za
pachatele, v druhé výpovědi svědek popsal různá nejednoznačná sdělení
obviněného, která sám chápal tak, že jednou směřují k tomu, že obviněný je
pachatelem, a jindy naopak směřují k tomu, že obviněný není pachatelem. Jinak
svědek při druhém výslechu odkázal na to, že si celou věc lépe pamatoval při
prvním výslechu, přičemž v této spojitosti potvrdil pravdivost dřívější
výpovědi, a zároveň potvrdil také správnost obsahu úředního záznamu, který
sepsali policisté o tom, jak se před nimi vyjádřil při neformálním rozhovoru
během převozu k identifikačním úkonům ve své trestní věci. Podle úředního
záznamu policistů svědek před policisty reprodukoval slova obviněného tak, že
je nevinen a že „toho na něj moc nemaj“ (míněny usvědčující důkazy v dispozici
orgánů činných v trestním řízení), a zároveň svědek citoval jiné vyjádření
obviněného, podle kterého „bylo super, když tu prostitutku škrtil“. To, že
vyjádření svědka F. K., jak bylo zachyceno v úředním záznamu, odpovídá tomu, co
jim tento svědek skutečně sdělil, potvrdili svědkové Mgr. R. P. a Mgr. T. Š.,
policisté, před kterými se svědek F. K. vyjádřil a kteří sepsali úřední záznam.
Pokud soudy hodnotily výpověď svědka F. K. tak, že jako celek, tj. při
obou výsleších v hlavním líčení, je ve spojení s pachovými stopami nalezenými
na místě činu dalším důkazem usvědčujícím obviněného jako pachatele činu, měly
pro takové hodnocení důvod v obsahu výpovědi svědka. Krajský soud v Brně
zevrubným výslechem svědka F. K. v hlavním líčení, v němž vystupoval pod svou
skutečnou totožností, objasnil také to, jakým způsobem a za jakých okolností se
poznatek, který měl svědek o vyjádření obviněného, dostal do dispozice policie,
za jakých okolností byl svědek předvolán k hlavnímu líčení a dostavil se k
němu, apod. Zjištění, která v tomto ohledu učinil Krajský soud v Brně,
vylučují, že by výpověď svědka F. K. byla zmanipulovaná, uměle vykonstruovaná
nebo z jiného důvodu nepodložená tím, co svědek skutečně vnímal. V rámci
hodnocení výpovědi svědka F. K. nebylo ani o osobě svědka zjištěno, nic co by
ukazovalo na nepravdivost jeho výpovědi. Pokud byla výpověď svědka jako celek
nakonec nejednoznačná v tom, jak se před ním obviněný k posuzovanému činu
vyjadřoval, bylo to především výrazem toho, že vyjádření samotného obviněného
nebyla jednoznačná. Zůstává ovšem skutečností, že tato nejednoznačnost různých
vyjádření obviněného zahrnuje i takové vyjádření, jímž obviněný připouštěl, že
čin spáchal, uváděl o okolnostech jeho spáchání významné podrobnosti,
porovnával svůj čin s činem svědka a v tomto kontextu před svědkem zdůrazňoval,
že byl na rozdíl od svědka úspěšný, protože čin dokonal, zatímco svědek nikoli.
Soudům tedy nelze vytýkat, že po provedení výslechu svědka pod jeho skutečnou
totožností považovaly jeho výpověď jako celek za důkaz, který ve spojení s
výsledky pachové identifikace prokazuje pachatelství obviněného.
Jestliže soudy do okruhu usvědčujících důkazů zahrnuly i výpovědi
svědků Mgr. R. P. a Mgr. T. Š., bylo to přípustné, protože tito policisté
získali poznatky sdělené svědkem F. K. při náhodném neformálním rozhovoru,
který nebyl úkonem trestního řízení ve věci vraždy poškozené H. K., nesměřoval
k jejímu objasnění a neměl ani povahu vysvětlení vyžádaného podle § 158 odst. 1
písm. a) tr. ř. K rozhovoru policistů se svědkem F. K. došlo při jeho
transportu k úkonům ve věci jeho trestního řízení a rozhovor byl ze strany
policistů motivován uvolněním napjaté atmosféry ve vozidle během transportu.
Pokud svědkové Mgr. R. P. a Mgr. T. Š. vypovídali o obsahu rozhovoru se
svědkem F. K., popisovali událost vnímanou vlastními smysly (sdělení svědka F.
K.), a nikoli obsah služebního úkonu či dokonce úkonu trestního řízení ve věci
obviněného J. E.
Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé
důkazy znovu do podrobností reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval
a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a
druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily
žádné deformace důkazů ani jiného excesu z mezí volného hodnocení důkazů podle
§ 2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky
přijatelně vysvětlily. Skutková zjištění soudů jsou výsledkem postupu, při
kterém nebylo nijak dotčeno právo obviněného na spravedlivý proces a při kterém
bylo dbáno zejména na dodržení zásady kontradiktornosti řízení. Za této situace
nemá Nejvyšší soud žádný přesvědčivý důvod k tomu, aby do skutkových zjištění
soudů jakkoli zasahoval. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními
soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není
dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl v posuzované
věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo
rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v
řízení předcházejícím takovému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v
písmenech a) až k). V této variantě je dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř. vázán na některý z dalších dovolacích důvodů podle § 265b odst.
1 písm. a) až k) tr. ř., v dané věci na dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud uplatněné námitky nejsou
dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak nejsou ani
dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl
dovolání obviněného jako dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího
důvodu.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. října 2016
JUDr. Petr Hrachovec předseda senátu