U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 16. ledna 2013 v Brně
dovolání obviněné I. H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 7.
2012, sp. zn. 7 To 55/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci
Králové pod sp. zn. 9 T 3/2012, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné I. H. o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 2012, sp. zn. 9 T
3/2012, byla obviněná I. H. (dále jen: „obviněná“) uznána vinnou pokusem
zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 1 tr. zákoníku a
za tento zločin byla odsouzena podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 58
odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků. Podle § 56
odst. 3 tr. zákoníku byla pro výkon trestu zařazena do věznice s ostrahou.
Podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněné uloženo
ochranné ústavní protialkoholní léčení. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla
obviněné uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené Všeobecné
zdravotní pojišťovně Hradec Králové částku 29.337,- Kč. Podle § 229 odst. 1 tr.
ř. byla poškozená Okresní správa sociálního zabezpečení v Pardubicích odkázána
s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání směřující proti výroku o vině a
výroku o uložení ochranného protialkoholního léčení. Vrchní soud v Praze
usnesením ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. 7 To 55/2012, odvolání obviněné podle §
256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Podle skutkových zjištění soudů obviněná spáchala pokus zločinu vraždy podle §
21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 1 tr. zákoníku tím, že dne 8. 11. 2011 v
době okolo 23.00 hod. v suterénním bytě o velikosti 1+1 v domě v T. p. O., H.
nám. č. p. ..., Královéhradecký kraj, s nepřímým úmyslem usmrtit, po předchozí
slovní roztržce a pod vlivem alkoholu fyzicky napadla poškozeného A. K., a to
tak, že jej nejprve vícekrát udeřila celokovovou baterkou délky 18 cm, průměru
držadla 2 cm, do oblasti hlavy, horní části těla a přes ruce, kterými se
bránil, čímž mu způsobila minimálně jednu tržnou ránu ve vlasové části hlavy a
dále zhmoždění vlasové části hlavy a dalších míst horní části těla a rukou, a
poté jej jedenkrát bodla kuchyňským nožem s dřevěnou rukojetí o celkové délce
31,5 cm, délky čepele 18 cm, do levé strany krku v oblasti karotického
trojúhelníku, čímž mu způsobila bodnou ránu pronikající měkkými tkáněmi krku a
zadní stěnou hltanu do polykacích cest s tepenným a žilním krvácením, když bez
poskytnutí včasné odborné lékařské pomoci by došlo ke smrti poškozeného,
zejména v důsledku vykrvácení. Zranění poškozeného si vyžádalo urgentní
operační zákrok ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové a následnou
hospitalizaci v období od 9. 11. 2011 do 21. 11. 2011, přičemž po způsobení
zranění poškozenému obviněná odmítla mu přivolat pomoc, poškozený z místa
jednání utekl a pomoc mu byla přivolána náhodným svědkem.
Obviněná podala prostřednictvím svého obhájce včas dovolání proti usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. 7 To 55/2012, opírající se o
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání především
namítla, že skutek, jak jej zjistily soudy, neposkytuje dostatečný podklad pro
právní závěr o tom, že spáchala pokus zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr.
zákoníku k § 140 odst. 1 tr. zákoníku. Soudy obou stupňů dovodily, že obviněná
jednala v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, přičemž
soud prvního stupně zdůraznil, že obviněná si byla vědoma toho, že v oblasti
krku jsou životně důležité orgány a že proto svým jednáním může způsobit smrt
poškozeného. Obviněná dále namítla, že nepřímý úmysl nelze jen předpokládat,
ale je nutné jej také prokázat, k čemuž dosud zjištěné skutečnosti nepostačují.
Podle názoru obviněné soudy nezjistily pohnutku činu, ač je to jejich
povinností. K napadení poškozeného mělo dojít po předchozí slovní rozepři a pod
vlivem alkoholu, a proto měla být také právně zhodnocena zmíněná roztržka.
Obviněná dodala, že byla stejně jako poškozený pod vlivem alkoholu a jediné
bodnutí nelze považovat za cílené a provedené s úmyslem vraždit. Vzhledem k
tomu, že u ní byla zjištěna nižší odolnost vůči jednání poškozeného, mohly její
útok vyvolat zklamání, rozrušení nebo jiné omluvitelné hnutí mysli, což by
mohlo vést k posouzení činu jako zločinu zabití ve stádiu pokusu podle § 21
odst. 1 tr. zákoníku k § 141 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněná také poukázala na
závěry znalců, pokud jde o její ovlivnění alkoholem a dovozuje, že ve
znaleckých posudcích jsou rozpory, které měly být odstraněny, čímž by mohl
vzniknout podklad pro aplikaci § 26 tr. zákoníku a § 360 odst. 1 tr. zákoníku.
Obviněná také poukázala na možnost použití § 27 tr. zákoníku.
Obviněná vzhledem k těmto námitkám navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k
odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze i
předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, a to včetně rozhodnutí
na ně obsahově navazujících, a aby poté postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř.
a přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce v písemném vyjádření k dovolání obviněné považuje
právní kvalifikaci skutku jako pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr.
zákoníku k § 140 odst. 1 tr. zákoníku za správnou. Z hlediska objektivní
stránky skutkové podstaty tohoto zločinu je podle něj zcela nepochybné, že
obviněná zaútočila na poškozeného a způsobila mu zranění, které mohlo vést k
jeho smrti, přičemž tento následek nenastal pouze v důsledku rychlé lékařské
pomoci. Také subjektivní stránka zločinu byla posouzena správně podle § 15
odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Je zřejmé, že u obviněné nebyly její ovládací
schopnosti vymizelé a schopnosti rozpoznávací byly zachovány, když nejprve
poměrně dlouho bila poškozeného mimo jiné do hlavy baterkou a následně si
přinesla větší nůž dlouhý 31,5 cm, kterým poškozeného bodla do krku. Nejvyšší
státní zástupce dovodil, že pokud poškozená jednala takovým výrazně aktivním a
gradujícím způsobem, musela být srozuměna i s jeho pravidelným a očekávaným
následkem. Poukázal také na to, že obviněná po útoku bránila v přivolání
lékařské pomoci. Pokud jde o pohnutku k činu, je zjevné neadekvátní rozčilení
obviněné v okamžiku činu, ačkoliv z výpovědi obviněné i poškozeného nevyplývá
nic, co by mohlo vyvolat takovou reakci obviněné.
Podle názoru nejvyššího státní zástupce učiněná skutková zjištění vylučují
kvalifikaci skutku jako pokusu zločinu zabití podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k
§ 141 odst. 1 tr. zákoníku, neboť u obviněné nebylo zjištěno žádné silné
rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli, ani
její jednání nebylo důsledkem předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.
Nejvyšší státní zástupce nepřisvědčil vzhledem k závěrům znalců ani možnosti
posouzení jednání obviněné jako trestného činu opilství podle § 360 odst. 1 tr.
zákoníku, jehož výchozí podmínkou je stav nepříčetnosti, který byl u obviněné
vyloučen. Z tohoto důvodu nepřicházela v úvahu aplikace § 26 tr. zákoníku. K
namítanému eventuálnímu použití § 27 tr. zákoníku uvedl, že obviněná sice měla
zřetelně omezenou schopnost ovládat své jednání, s čímž trestní zákoník do
jisté míry spojuje jisté důsledky při rozhodování o trestu, avšak posouzení
podle § 27 tr. zákoníku je vázáno na podmínku, že si pachatel stav zmenšené
příčetnosti nepřivodil, a to ani z nedbalosti vlivem návykové látky. Protože
napadeným rozhodnutím ani v řízení, které mu předcházelo nedošlo k pochybením,
která obviněná namítá, nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby dovolání obviněné bylo podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné a aby Nejvyšší
soud o něm rozhodl v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné.
Dovolání je přípustné jen z výslovně stanovených a taxativně vypočtených
důvodů, které jsou zakotveny v § 265b tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu
je proto vyloučeno.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat dovolání, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Obviněná uplatnila právní námitky především proti právní kvalifikaci skutku a
domáhala se mírnější kvalifikace skutku. Nejvyšší soud zjistil, že obdobné
námitky uplatnila již v řízení o odvolání. Obviněná v dovolání namítá, že podle
znaleckého posudku se nacházela ve stavu středně těžké až těžké opilosti, její
schopnost ovládat jednání byla snížena podstatným způsobem, který odpovídá
střednímu pásmu mezi oběma krajními stavy, blíže vymizení těchto schopností.
Obviněná dovozuje, že za předpokladu, že by byly důsledně odstraněny rozpory ve
znaleckých posudcích, bylo by možno její jednání posoudit jako jednání v
nepříčetnosti podle § 26 tr. zákoníku a poté by bylo možné posoudit skutek jako
zločin opilství podle § 360 tr. zákoníku. Vrchní soud v Praze se v odůvodnění
rozhodnutí, které bylo napadeno dovoláním, s obdobnými námitkami obviněné
dostatečně vypořádal, když především uvedl, že je nutno vyloučit kvalifikaci
skutku jako zločinu opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku, protože se
obviněná protiprávního jednání proti poškozenému nedopustila ve stavu
nepříčetnosti. Nejvyšší soud přisvědčil tomuto právnímu posouzení skutku a pro
stručnost odkazuje na správný závěr odvolacího soudu.
Správnému hmotně právnímu posouzení skutku odpovídá podle obviněné závěr o
tom, že jednala ve stavu zmenšené příčetnosti podle § 27 tr. zákoníku. U této
námitky nelze přehlédnout, že primárně vychází z jiného hodnocení důkazů, než
jak je provedl soud.
Obviněná v dovolání namítá, že nebyla objasněna pohnutka činu, včetně toho, co
činu předcházelo, což je podle ní nezbytné pro právní posouzení skutku, a zda
proto skutek neměl být posouzen podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 141 odst. 1
tr. zákoníku, tedy jako pokus zločinu zabití. Ze skutkových zjištění soudů však
nevyplývá nic, co by odůvodňovalo tuto kvalifikaci, která předpokládá, že
pachatel jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku
nebo jiného omluvitelného hnutí mysli a nebo v důsledku předchozího
zavrženíhodného jednání poškozeného. Soudy obou stupňů správně poukázaly na to,
že útok obviněné vůči poškozenému trval delší dobu a že se stupňoval až po útok
nožem. Z učiněných skutkových zjištění nevyplývá, že by se poškozený A. K. před
jejími útoky choval zavrženíhodně vůči obviněné, zejména, že by ji fyzicky
napadal, jak obviněná tvrdí v dovolání. Jsou proto zcela vyloučeny strach
obviněné, zmatek, úlek a další znaky skutkové podstaty zločinu zabití podle §
141 odst. 1 tr. zákoníku.
Pohnutka patří mezi okolnosti určující povahu a závažnost trestného činu. Podle
§ 39 odst. 2 tr. zákoníku povaha a závažnost trestného činu jsou určovány
zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení
činu a jeho následky, okolnostmi za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele,
mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. Pohnutkou (motivem)
trestného činu je vnitřní podnět, který vedl pachatele k rozhodnutí spáchat
trestný čin. Při hodnocení povahy a závažnosti trestného činu je třeba se
zabývat pohnutkou i z hlediska její intenzity, tedy do jaké míry byla např.
zavrženíhodná nebo naopak pochopitelná nebo omluvitelná (srov. Šámal, P. a kol.
Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s.
446). Pohnutka úzce souvisí se záměrem nebo cílem trestného činu.
Pohnutka (motiv), cíl a záměr jednání pachatele patří mezi fakultativní znaky
subjektivní stránky trestného činu, pokud jsou znakem příslušné skutkové
podstaty. Pohnutka není fakultativním znakem subjektivní stránky zločinu vraždy
podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku. Nezjištění pohnutky zločinu vraždy podle §
140 odst. 1 tr. zákoníku nevylučuje, aby zavinění pachatele bylo posouzeno
podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Podle § 89 odst. 1 písm. b) tr. ř. je
v trestním stíhání potřeba dokazovat v nezbytném rozsahu zejména, zda skutek
spáchal obviněný, případně z jakých pohnutek. Protože pohnutka není
fakultativním znakem skutkové podstaty zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr.
zákoníku, neměl soud ani povinnost dokazovat, z jaké pohnutky obviněná spáchala
zmíněný zločin. Soud prvního stupně se přesto při výslechu obviněné i
poškozeného A. K. dotazoval na důvod útoku obviněné proti poškozenému. Obviněná
vypověděla, že neví, že byla pod vlivem alkoholu a z ničeho nic by nůž nevzala.
Dodala, že ji poškozený asi nějak vyprovokoval (č. l. 374 spisu). Poškozený A.
K. téhož dne u hlavního líčení uvedl, že si nepamatuje, jak to ten den bylo, že
byli pod vlivem alkoholu a stalo se to, co se stalo, totiž že ho I. bodla do
krku. Dodal, že mezi nimi docházelo ke vzájemným fyzickým konfliktům (č. l. 375
až 376 spisu). Nelze proto přisvědčit námitce obviněné týkající se pohnutky
zločinu, kterým byla uznána vinnou.
Judikatura Nejvyššího soudu vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání v
podstatě opakuje jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně
a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně
vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002,
sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Z porovnání podstatných námitek obviněné, které
uplatnila v odvolání, a jejími dovolacími námitkami, je zřejmé, že obviněná jen
opakuje odvolací námitky.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, které
konal za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný.
V Brně dne 16. ledna 2013
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek