7 Tdo 1421/2013-37
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 8. 1. 2014 dovolání
nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného J. N., proti
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 4 To 276/2013, v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 313/2011 a
rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Krajského soudu v
Brně ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 4 To 276/2013, a rozsudek Okresního soudu v
Prostějově ze dne 19. 4. 2013, sp. zn. 1 T 313/2011, ve výroku, jímž byl
obviněný J. N. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro trestný čin
úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., a ve výroku, jímž
byla Hypoteční banka, a. s., se sídlem Praha 5, Radlická 333/150, s nárokem na
náhradu škody podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 2651 odst. l tr. ř. se Okresnímu soudu v Prostějově p ř i k a z u j e
, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 19. 4. 2013, sp. zn. 1 T
313/2011, byl obviněný J. N. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro
trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. (zákon
č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů), jehož se měl
dopustit v podstatě tím, že dne 18. 5. 2009 v O. docílil uzavření smlouvy o
poskytnutí hypotečního úvěru a jeho následného poskytnutí ve výši 4 500 000 Kč
Hypoteční bankou, a. s., neboť při sjednávání smlouvy dne 21. 4. 2009 čestně
prohlásil, že má dostatečné příjmy k placení měsíčních splátek k úhradě úvěru v
předpokládané výši 4 695 860 Kč, příslušných poplatků a také všech svých
ostatních závazků a nákladů své domácnosti, v návrhu na uzavření smlouvy ze dne
11. 5. 2009 klamavě prohlásil, že na jeho majetek není nařízena exekuce a že ke
dni podání návrhu nemá vůči státu a finančnímu úřadu žádné neuhrazené závazky
po lhůtě splatnosti, ačkoli věděl, že nemá dostatek finančních prostředků na
úhradu splátek, není schopen hradit ani své dříve splatné závazky a na jeho
majetek byly nařízeny nejméně dvě exekuce k uspokojení pohledávek ve výši
přesahující 1 500 000 Kč, a způsobil tak Hypoteční bance, a. s., škodu ve výši
nejméně 4 500 000 Kč, neboť uhradil osm splátek a dále úvěr nesplácel. V
návaznosti na to byla Hypoteční banka, a. s., s nárokem na náhradu škody podle
§ 229 odst. 3 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Kromě toho
byl obviněný rozsudkem Okresního soudu v Prostějově uznán vinným trestným činem
zvýhodnění věřitele podle § 223 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzen k trestu
odnětí svobody na osmnáct měsíců s tím, že výkon trestu byl podmíněně odložen a
zkušební doba byla stanovena na dvě léta. Na odsuzující výrok o vině navazoval
výrok o náhradě škody podle § 228 odst. l tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř.
Odvolání, které podal státní zástupce v neprospěch obviněného proti
zprošťujícímu výroku, bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2013,
sp. zn. 4 To 276/2013, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
Soudy odůvodnily zprošťující výrok v podstatě tím, že skutek nevykazuje z
hlediska ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. potřebný stupeň nebezpečnosti pro
společnost. Konstatovaly, že nepravdivé údaje obviněného nebyly způsobilé
ovlivnit úvahu poskytovatele úvěru o jeho poskytnutí. Zdůraznily, že prohlášení
obviněného o dostatečných příjmech bylo podloženo zakázkami, z nichž měl takové
příjmy od obchodní společnosti České dráhy, a. s., jejichž celková výše
pokrývala výši úvěru. Odkázaly na to, že úvěr byl zajištěn zástavou, kterou
byla nemovitost oceněná na částku více než 9 000 000 Kč jedním znaleckým
posudkem, resp. na částku 7 200 000 Kč druhým znaleckým posudkem, a kterou
obviněný vlastnil z jedné poloviny. Z tohoto zajištění úvěru soudy vyvozovaly
také to, že obviněný nezpůsobil činem značnou škodu.
Nejvyšší státní zástupce podal v neprospěch obviněného v zákonné lhůtě dovolání
proti usnesení Krajského soudu v Brně. Výrok o zamítnutí odvolání státního
zástupce napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. l písm. g),
1) tr. ř. Namítl, že ze skutkových zjištění, ke kterým došly oba soudy, vyplývá
naplnění zákonných znaků úvěrového podvodu podle § 265b odst. 1, 4 písm. b) tr.
zák. a že pro toto posouzení byla splněna i materiální podmínka spočívající v
odpovídajícím stupni nebezpečnosti činu pro společnost. Vytkl, že soudy
náležitě nedocenily význam okolností, ohledně nichž obviněný uvedl bance
nepravdivé údaje, resp. které bance zamlčel. Nejvyšší státní zástupce zevrubně
rozebral tyto okolnosti z hlediska jejich významu pro rozhodnutí banky, zda
uzavře smlouvu o úvěru a zda poskytne úvěr. Přitom vyjádřil názor, že pokud by
banka měla od obviněného pravdivé údaje, nemohla by úvěr poskytnout. Ohledně
škody a jejího rozsahu nejvyšší státní zástupce trval na tom, že obviněný
způsobil škodu ve výši 4 423 304 Kč, což je částka poskytnutého úvěru snížená o
řádně zaplacené splátky. Podle nejvyššího státního zástupce zástava nebyla
způsobilá k tzv. efektivnímu prodeji a nemohlo se k ní přihlížet. Dovoláním se
nejvyšší státní zástupce domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené
usnesení Krajského soudu v Brně, tak zprošťující část rozsudku Okresního soudu
v Prostějově, aby zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí a
aby přikázal Okresnímu soudu v Prostějově věc v potřebném rozsahu znovu
projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i
předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Rozhodnutí Okresního soudu v Prostějově a Krajského soudu v Brně nemohl
Nejvyšší soud akceptovat a až na jedinou výjimku musel přisvědčit námitkám,
které proti těmto rozhodnutím uplatnil nejvyšší státní zástupce v podaném
dovolání.
Nepravdivé údaje obviněný uvedl především ohledně toho, že na jeho majetek
nebyla nařízena exekuce. To bylo v rozporu se skutečností, neboť Okresní soud v
Prostějově nařídil proti obviněnému jako povinnému dvě exekuce, a to ve věci 24
Nc 3843/2008 k vymožení dluhu ve výši 1 562 598 Kč s příslušenstvím a ve věci
16 Nc 3332/2008 k vymožení dluhu ve výši 9 276 Kč s příslušenstvím, a řízení v
těchto věcech nebyla ukončena. Při hodnocení významu této okolnosti soudy
vycházely ze zjištění, že v době, kdy obviněný sjednával smlouvu o úvěru, byly
již uhrazeny dluhy, k jejichž vymožení směřovaly obě exekuce. Podle soudů tedy
šlo o pouze o to, že exekuční řízení nebyla formálně ukončena rozhodnutími
soudu o zastavení exekuce. Z toho však nelze vyvozovat bezvýznamnost
nepravdivého údaje obviněného. Obviněný se totiž nevyjadřoval k otázce, zda má
nebo nemá nějaké nesplněné dluhy, ale k otázce, zda je proti němu vedeno
exekuční řízení. Aby údaj obviněného byl pravdivý, musel by obsahovat sdělení,
že exekuční řízení sice jsou proti němu vedena, ale vymáhané dluhy již byly v
průběhu těchto řízení splněny. Bance, se kterou obviněný sjednával smlouvu o
úvěru, by se tak dostalo informace, která by nutně musela zvýšit její
obezřetnost při sjednávání smlouvy, neboť okolnost, že dřívější dluhy žadatele
o úvěr byly vymáhány cestou exekuce, již sama o sobě ukazuje na možnost, že
takový žadatel nebude řádně platit ani splátky sjednávaného úvěru.
Další nepravdivé údaje obviněný uvedl v tom směru, že nemá žádné neuhrazené
závazky po lhůtě splatnosti vůči finančnímu úřadu. To bylo rovněž v rozporu se
skutečností, neboť v době tohoto prohlášení obviněný měl vůči finančnímu úřadu
dluh vyplývající z toho, že neodvedl měsíční zálohy na daň z příjmů fyzických
osob ze závislé činnosti a funkčních požitků za zdaňovací období roku 2009, tj.
za měsíce leden až duben 2009. Soudy vycházely ze zjištění, že celou daň za
zdaňovací období roku 2009 obviněný zaplatil poté, co mu to finanční úřad na
základě jeho daňového přiznání předepsal výměrem ze dne 7. 4. 2010, a
nepřikládaly žádný význam tomu, že obviněný neplatil měsíční zálohy na daň.
Neplacení měsíčních záloh na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a
funkčních požitků ale nebylo žádnou bezvýznamnou okolností, protože povinnost
platit tyto zálohy byla stanovena zákonem a nesplnění této povinnosti bylo
podle zákona také penalizováno. Tato povaha záloh vyplývá z ustanovení § 38a
odst. l zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších
předpisů, resp. z ustanovení § 1 odst. l, § 67 odst. l, § 73 odst. 4 písm. c)
zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů
(míněno u obou zákonů ve znění účinném v době posuzovaného činu). Obviněný tedy
měl vůči finančnímu úřadu neuhrazené závazky po lhůtě splatnosti, avšak bance,
se kterou sjednával smlouvu o úvěru, uvedl ve svém prohlášení opak. Bance se
tudíž nedostalo informace, která by nutně musela být dalším důvodem její
zvýšené obezřetnosti při sjednávání smlouvy, neboť okolnost, že žadatel o úvěr
řádně neplní povinnost k platbám vůči finančnímu úřadu stanovenou zákonem, již
sama o sobě vzbuzuje obavu, že takový žadatel nebude řádně plnit ani povinnost
k platbám přijatou smluvně.
Prohlášení obviněného, že má dostatečné příjmy, soudy považovaly za podložené,
ačkoli ve skutečnosti k tomu nebyly přesvědčivé důvody. Soudy spatřovaly tyto
důvody v tom, že obviněný uzavřel s obchodní společností České dráhy, a. s.,
dne 10. 8. 2009 dvě smlouvy o dílo, na jejichž podkladě obdržel jako zhotovitel
díla v době od 15. 9. 2009 do 22. 2. 2010 postupně šest plateb v celkové výši 5
320 355 Kč. Byť dne 21. 4. 2009, kdy obviněný učinil posuzované prohlášení,
nebyly smlouvy o dílo ještě uzavřeny, lze připustit, že již případně proběhla
alespoň nějaká úvodní jednání směřující k jejich uzavření, takže obviněný mohl
mít určitý podklad k tomu, aby s příjmy z těchto smluv počítal. Podstatou
pochybení soudů při hodnocení posuzovaného prohlášení obviněného je ale to, že
se nesprávně omezily jen na porovnání nominálních částek vyjadřujících jednak
výši dluhu obviněného ze smlouvy o úvěru a jednak výši příjmů ze smluv o dílo. Při tomto omezeném hodnocení se příjmy obviněného jevily jako dostatečné k
tomu, aby z nich byl uhrazen celý dluh ze smlouvy o úvěru. Obviněný však v
posuzovaném prohlášení deklaroval, že má dostatečné příjmy nejen k úhradě
pravidelných měsíčních plátek úvěru, ale také k úhradě všech svých ostatních
závazků a nákladů své domácnosti, a právě v tomto ohledu bylo jeho prohlášení v
příkrém rozporu se skutečností. Jasně o tom svědčí zjištění, která soudy
učinily na podkladě znaleckého posudku z oboru ekonomiky, odvětví účetní
evidence, zpracovaného znalkyní Ing. Václavou Šedlbauerovou. Z těchto zjištění
je zřejmé, že obviněný již od roku 2007 měl problémy s peněžní likviditou a
nebyl schopen řádně hradit své splatné závazky a že v době posuzovaného
prohlášení evidoval závazky po lhůtě splatnosti z roku 2008. S tím ostatně
koresponduje odsuzující část rozsudku Okresního soudu v Prostějově, ze které je
zřejmé, že obviněný nesplnil své závazky vůči širšímu okruhu věřitelů v celkové
výši několika milionů korun. Pokud by si soudy ujasnily celkovou výši těchto
závazků, dobu jejich vzniku a dobu jejich splatnosti a konfrontovaly to s tím,
že dne 21. 4. 2009 obviněný učinil vůči bance prohlášení, že má dostatečné
příjmy k úhradě v š e c h svých závazků, pak by nemohly dojít k úsudku, že
prohlášení obviněného mělo reálný podklad. Příjmy obviněného od obchodní
společnosti České dráhy, a. s., se jevily jako dostatečné pouze potud, pokud
byly izolovaně porovnávány jen se samotnou výší závazku, který obviněný přijal
uzavřením smlouvy o úvěru. Schopnost obviněného splnit tento závazek
pravidelnými měsíčními splátkami však byla podstatným způsobem ovlivněna také
tím, že obviněný byl povinen plnit i ostatní své splatné závazky. Veškeré
závazky obviněného nabyly takového rozsahu, že jeho příjmy od obchodní
společnosti České dráhy, a. s., nakonec nestačily k tomu, aby z nich obviněný
mohl trvale hradit měsíční splátky zaručující splnění celého závazku ze smlouvy
o úvěru, a umožnily obviněnému uhradit jen osm splátek v celkové výši 76 696
Kč.
Ohledně schopnosti obviněného řádně platit pravidelné měsíční splátky byla
banka uvedena v omyl jeho nepodloženým prohlášením, že má dostatečné příjmy k
úhradě také všech svých ostatních závazků. Pokud by obviněný pravdivě uvedl
relaci svých příjmů ke všem svým závazkům, nutně by vyvstaly o dostatečnosti
jeho příjmů takové pochybnosti, které by banku musely vést k výrazně vyšší
obezřetnosti při sjednávání smlouvy o úvěru a případně až k tomu, že by smlouvu
vůbec neuzavřela. Závazek obviněného ze smlouvy o úvěru byl zajištěn zástavním právem banky
zřízeným ke spoluvlastnickému podílu obviněného na nemovitosti, jejíž cena byla
posudkem znalce předloženým bankou stanovena na 9 234 550 Kč a jejíž obvyklá
cena byla posudkem znalce opatřeným v insolventním řízení stanovena na 7 200
000 Kč. Z toho soudy vyvodily, že polovina každé z obou uvedených cen s
přihlédnutím k osmi uskutečněným splátkám ve výši 76 696 Kč pokrývala
neuhrazený zbytek závazku obviněného, resp. jeho podstatnou část. Hodnotu
zástavy proto soudy pokládaly za další důvod, pro který neposoudily skutek jako
trestný čin.
Okresní soud v Prostějově a Krajský soud v Brně odkázaly ve svých rozhodnutích
na nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 631/05, a ze dne
17. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 1748/08, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
5. 2010, sp. zn. 3 Tdo 460/2010. Citovaná rozhodnutí však mají oproti
posuzovanému případu podstatně odlišný skutkový základ.
Nález Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 631/05, se týká skutku
spočívajícího v podstatě v tom, že obviněný při sjednávání smlouvy o úvěru
uvedl nepravdivé údaje, které se nevztahovaly k výši jeho příjmů, ale k tomu, z
jakého zdroje pocházely, přičemž majetkové zájmy banky jako poskytovatele úvěru
nebyly fakticky nijak dotčeny, protože úvěrový vztah jinak měl běžný průběh
vyznačující se splácením úvěru. V tomto nálezu bylo vyloženo, že obecné soudy
chybně zhodnotily materiální podmínku trestnosti činu a že odsuzující výrok
obecných soudů byl v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe. Okresní
soud v Prostějově a Krajský soud v Brně mohly sotva opřít své závěry o citovaný
nález, protože v trestní věci obviněného J. N. šlo o širší okruh nepravdivých
údajů, jimiž byly výrazně zkresleny okolnosti podmiňující řádné splácení úvěru,
který nadto řádně splácen ani nebyl.
Nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 1748/08, se týká
skutku spočívajícího v podstatě v tom, že obviněná při sjednávání smlouvy o
úvěru uvedla nepravdivé údaje, v nichž téměř dvojnásobně nadsadila svůj
průměrný měsíční příjem, prohlásila, že je zdráva a není ve stavu pracovní
neschopnosti, ačkoli ve skutečnosti byla práce neschopná již po dobu čtrnácti
měsíců, a po zaplacení několika splátek přestala úvěr splácet. Tento nález
ostatně vůbec nevyznívá jako argument podporující závěry Okresního soudu v
Prostějově a Krajského soudu v Brně v trestní věci obviněného J. N., protože
jím byla ústavní stížnost podaná proti odsuzujícím rozhodnutím obecných soudů
zamítnuta.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 3 Tdo 460/2010, se týká
kauzy, v níž byl úvěr zajištěn zástavním právem věřitele k nemovitosti, a
Nejvyšší soud vytkl nižším soudům to, že učinily odsuzující výrok, aniž k této
okolnosti zaujaly nějaké stanovisko, a že považovaly celou výši poskytnutého
úvěru za škodu způsobenou trestným činem, aniž přihlédly k několika řádným
splátkám, které obviněná dodržela. V citovaném usnesení vyslovil Nejvyšší soud
názor, že pokud „zástava postačuje k okamžitému uspokojení poskytovatele úvěru
jen zčásti, není důvodu, aby způsobená škoda nebyla o tuto částku snížena“.
Toto rozhodnutí nijak nepodporuje závěry Okresního soudu v Prostějově a
Krajského soudu v Brně v trestní věci obviněného J. N., protože z hlediska
výroku o vině úvěrovým podvodem zdůrazňuje relevanci zástavy jen potud, pokud
umožňuje o k a m ž i t é uspokojení věřitele.
Podmínky, při jejichž splnění lze zástavu považovat za důvod vylučují trestnost
činu, se vztahují k otázce, zda zástava je způsobilá efektivně splnit svůj
účel. Účelem zástavy je její zpeněžení a tím pádem i získání takové peněžní
částky, která když se dostane do dispozice věřitele jako poskytovatele úvěru,
nahradí nedostatek peněžního plnění ve formě pravidelných splátek ze strany
dlužníka. Zástava ovšem musí být způsobilá splnit tento účel efektivně, to
znamená, že musí být zpeněžitelná relativně snadno a rychle. Pouze tehdy může
zástava nastolit stav, který je z hlediska poskytovatele úvěru srovnatelný s
předpokládaným a očekávaným průběhem úvěrového vztahu, jehož dominantním znakem
je řádné a včasné placení splátek. Zástava, která nevyhovuje těmto podmínkám,
nemůže odůvodnit beztrestnost činu. Uvedené podmínky nejsou nijak vázány na
cenu zástavy stanovenou podle § 89 odst. 12 tr. zák., nyní podle § 137 tr.
zákoníku, neboť nejde o stanovení ceny věci, která byla předmětem útoku (tím
byly v posuzované kauze peněžní prostředky ve formě úvěru). Podmínky
efektivního splnění účelu zástavy nejsou vázány na cenu, za kterou se věc
představující zástavu v daném místě a čase obvykle prodává, nýbrž na cenu,
která je „neodolatelná pro prvního kupce“ (vyjádřeno terminologií obchodníků s
nemovitostmi). Je logické, že tato cena je zpravidla nižší než tzv. obvyklá
cena ve smyslu citovaných ustanovení, neboť právě snížení ceny činí zástavu
natolik atraktivní, že je způsobilá efektivně splnit svůj účel. Aplikují-li se
uvedené zásady na posuzovaný případ, je jasné, že závěry soudů nemohou obstát.
Pochybením soudů je již to, že se zástavou zabývaly omezeně jen z hlediska její
nominální ceny stanovené znaleckými posudky. Je ale zjevné, že znalecké posudky
nebyly zpracovány podle kritérií vyjadřujících podmínky, za nichž je zástava
schopná splnit svůj účel efektivně v tom smyslu, jak bylo vyloženo v
předcházející části tohoto usnesení Nejvyššího soudu. V dané věci byla zástavou
nemovitost, kterou obviněný vlastní z jedné poloviny. Již tím - a zvláště pak
ve spojení s obecně nesnadnou prodejností nemovitostí vysoké hodnoty - byla
výrazně nepříznivě ovlivněna možnost efektivního prodeje, jak o tom ostatně
svědčí okolnost, že nemovitost, resp. spoluvlastnický podíl obviněného se ještě
v době rozhodování soudů nepodařilo prodat vůbec, natož za částku odpovídající
některému ze znaleckých posudků.
Promítnou-li se zásady vyložené v předcházejícím odstavci tohoto usnesení do
způsobu stanovení výše škody jako následku úvěrového podvodu, pak z nich
vyplývá, že hodnotu zástavy lze od částky poskytnutého úvěru odečíst jen ve
výši reprezentované cenou, za kterou lze zástavu prodat, tak aby relativně
snadno a rychle byla obnovena skutečná dispozice věřitele s peněžní částkou,
která je ekvivalentem částky poskytnuté na základě smlouvy o úvěru. Dojde-li k
prodeji zástavy s odstupem mimo rámec tohoto tzv. efektivního prodeje,
představuje dodatečný prodej zástavy jen náhradu škody způsobené trestným
činem. Nedojde-li k prodeji zástavy vůbec, protože zástavu se nepodaří prodat
(míněno i přes snahu věřitele a součinnost dlužníka), nelze brát na její
hodnotu žádný ohled. V tomto světle jsou nepřijatelné úvahy, v jejichž rámci
soudy při posuzování výše způsobené škody odečetly od částky poskytnutého úvěru
4 500 000 Kč nejen řádně uhrazené splátky v celkové výši 76 696 Kč, ale
evidentně nesprávně také další částku nejméně 3 500 000 Kč vyjadřující zhruba
polovinu tzv. obvyklé ceny nemovitosti.
Povaha a význam okolností, ohledně nichž obviněný při sjednávání úvěrové
smlouvy uvedl bance nepravdivé údaje, a nedostatek důvodů, pro které by
přicházelo v úvahu při stanovení výše škody odečíst od výše úvěru i jiné částky
než jen výši řádně uhrazených splátek, v souhrnu očividně ukazují na to, že je
chybný závěr soudů, podle kterého nebyla naplněna materiální podmínka
trestnosti činu stanovená v § 3 odst. 2 tr. zák., tedy že čin nevykazoval vyšší
než nepatrný stupeň nebezpečnosti pro společnost.
Pokud se Nejvyšší soud neztotožnil s podaným dovoláním, bylo tomu tak jen v tom
směru, v němž nejvyšší státní zástupce soudům vytýkal, že mezi nepravdivé údaje
obviněného nezahrnuly také zatajení okolnosti, že dluh vůči orgánu správy
sociálního zabezpečení uhradil až ve dnech 15. 4. 2009 a 20. 4. 2009. Je sice
pravda, že obviněný splnil tento dluh opožděně a musel proto zaplatit i penále,
ale pokud v návrhu na uzavření úvěrové smlouvy dne 11. 5. 2009 prohlásil, že ke
dni podání návrhu nemá vůči státu žádné neuhrazené závazky po lhůtě splatnosti,
nebylo toto prohlášení nepravdivé tím, že v něm neuvedl opožděné splnění dluhu
vůči správě sociálního zabezpečení z doby bezprostředně před podáním návrhu.
Tento odlišný názor Nejvyššího soudu na uvedenou dílčí otázku nemá vliv na
celkovou důvodnost dovolání nejvyššího státního zástupce.
Nejvyšší soud se blíže nezabýval tou částí dovolání, v níž nejvyšší státní
zástupce vytýkal na adresu odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Prostějově
nepřiléhavé používání pojmů úpadek, předlužení a platební neschopnost.
Meritorní nesprávnost rozsudku a napadeného usnesení a opodstatněnost dovolání
nejvyššího státního zástupce vyplývaly z jiných důvodů, které byly vysvětleny v
předcházejících částech tohoto usnesení Nejvyššího soudu a které primárně
nespočívaly v nepřiléhavé terminologii.
Z toho, co bylo uvedeno v předcházejících částech tohoto usnesení, je zřejmé,
že rozsudek Okresního soudu v Prostějově je rozhodnutím, které ve zprošťující
části spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího
důvodu podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., a že napadené usnesení Krajského
soudu v Brně je rozhodnutím, které je vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle §
265b odst. l písm. l) tr. ř., jak tyto důvody uplatnil nevyšší státní zástupce.
Nejvyšší soud proto zrušil jak napadené usnesení, tak zprošťující část rozsudku
včetně výroku, jímž byl poškozený s nárokem na náhradu škody podle § 229 odst.
3 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, zrušil také všechna
další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal
Okresnímu soudu v Prostějově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl. Odsuzující část rozsudku Okresního soudu v Prostějově včetně výroku o
trestu zůstala nedotčena. Pokud Okresní soud v Prostějově v dalším řízení uzná
obviněného vinným skutkem, v němž je obžalobou spatřován trestný čin úvěrového
podvodu podle § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., rozhodne o trestu s použitím
ustanovení o souhrnném trestu.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. ledna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec