U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 22. února
2012 v Brně dovolání obviněného Mgr. Z. S. proti rozsudku Krajského soudu v
Plzni ze dne 4. 4. 2011, sp. zn. 8 To 58/2011, který rozhodl jako soud odvolací
v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 1 T 171/2009, a
rozhodl takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. Z. S. odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 8. 10. 2010, č. j. 1 T
171/2009-437, byl obviněný Mgr. Z. S. (dále jen: „obviněný“) uznán vinným
trestným činem pomluvy podle § 206 odst. 1, 2 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009
(dále jen: „tr. zák.“), který podle skutkových zjištění soudu spáchal tím, že
jako redaktor uveřejnil pod svým jménem dne 3. 12. 2008 na straně 4-5 deníku
Blesk společnosti Ringier Česká republika, a. s., šířeného tiskem na celém
území České republiky článek, týkající se násilného úmrtí J. Š., R. Š. ml. a M.
Š. ze dne 1. 12. 2008, ve kterém bylo uvedeno: „Podle zdroje Blesku ženu zabil
při divokém sexu. Když oba byli v nejlepším, začal malý R. brečet, J. chtěla
vstát a jít k dítěti. Vrah ho strčil do úložného prostoru rozkládacího gauče.
To ještě žil. Podle vyšetřování Š. milenku praštil takovou silou, že ji
zabil.“; přičemž do článku obviněný uvedl jména a příjmení zemřelých J. Š.,
nezletilého R. Š. a R. Š. st., i s uvedením jejich místa bydliště, ačkoliv
obviněný věděl, že údaje o tom, že nezletilý R. Š. měl vyrušit J. Š. a M. Š.
při dobrovolném intimním styku, a že J. Š. byla milenkou M. Š., jsou nepravdivé
a svým obsahem hrubě urážlivé, a tím poškodil čest, lidskou důstojnost a dobré
jméno zemřelých poškozených J. Š., R. Š., a jejich rodinných příslušníků R. Š.,
manžela zemřelé poškozené, V. K., bratra zemřelé poškozené, a J. K., otce
zemřelé poškozené. Obviněný byl za tento trestný čin odsouzen podle § 206 odst.
2 tr. zák. za použití § 53 odst. 2 písm. b) tr. zák. k peněžitému trestu
80.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že by ve stanovené
lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v
trvání tří měsíců.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. 4. 2011, sp. zn. 8 To 58/2011,
k odvolání obviněného Mgr. Z. S. podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil
rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 8. 10. 2010, č. j. 1 T 171/2009-437,
a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal
obviněného Mgr. Z. S. vinným trestným činem pomluvy podle § 206 odst. 1, odst.
2 tr. zák. a za tento trestný čin jej odsoudil podle § 206 odst. 2 tr. zák. za
použití § 53 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. k peněžitému trestu 80.000,-
Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. obviněnému stanovil pro případ, že by ve
stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, náhradní trest odnětí svobody v
trvání osmi týdnů.
Podle rozsudku Krajského soudu v Plzni obviněný spáchal trestný čin
pomluvy podle § 206 odst. 1, odst. 2 tr. zák. tím, že dne 2. prosince 2008 mezi
Z. a H. napsal jako redaktor novin Blesk šířených tiskem na území celé České
republiky podklad pro článek, ve kterém uvedl, že předchozího dne M. Š.
zavraždil J. Š. při milování, a tento text ihned zaslal pražské redakci
uvedeného deníku, ve kterém byl uveřejněn dne 3. prosince 2008 v pozměněné
formě znějící tak, že se vražda odehrála při divokém sexu, a učinil tak
vycházeje z informací od zdroje, o němž věděl, že nebyl vraždě přítomen a že se
nemůže vyjádřit k údajnému intimnímu styku vdané matky J. Š. a M. Š., a také
přesto, že tehdy bylo zřejmé pouze tolik, že vražda mohla mít sexuální motiv,
poněvadž pro takové jednání byl M. Š. v minulosti odsouzen a jelikož J. Š. byla
na místě činu nalezena nahá a měla sperma na zádech, musel být srozuměn s tím,
že jím uvedený údaj je neověřitelný a může být smyšlený, což je zřejmé i z
toho, že ani následné policejní vyšetřování neprokázalo, že by J. Š. měla s M.
Š. dobrovolný pohlavní styk, a zároveň si musel být vědom, že s ohledem na
svoji povahu může takový údaj vážně poškodit vztahy v rodině jmenované zemřelé
a hrubě zasáhnout do její cti i do cti jejích pozůstalých, jimiž jsou manžel R.
Š., bratr V. K., a otec J. K.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím
svého obhájce včas dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., které má obsahové náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 trestního řádu. V
dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Krajského
soudu v Plzni ze dne 4. 4. 2011, sp. zn. 8 To 58/2011, a aby poté přikázal
Krajskému soudu v Plzni, aby ve věci znovu rozhodl, popřípadě aby Nejvyšší soud
České republiky napadený rozsudek zrušil a ve věci sám rozhodl. V mimořádně
obsáhlém dovolání obviněný namítl, že:
a) soudy obou stupňů nesprávně posoudily zákonný znak trestného činu
spočívající v „nepravdivosti“ sděleného údaje,
b) dopustily se nepřípustného rozšíření trestní odpovědnosti,
c) dopustily se deformace důkazu
d) nesprávně posoudily subjektivní stránku trestného činu pomluvy ve
vztahu k nepravdivosti či neověřitelnosti údaje.
K bodu a) námitek obviněný s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České
republiky ve věci sp. zn. 7 Tdo 726/2004 namítl, že k tomu, aby byl údaj
nepravdivý, musí jít o údaj ověřitelný. Zdůrazňuje, že zavinění obviněného musí
zahrnovat i skutečnost, že sdělený údaj je nepravdivý. Jestliže byla informace
o pohlavním styku mezi J. Š. a M. Š. neověřitelná, nelze podle obviněného
shledat trestní odpovědnost za sdělení takové informace, neboť pravdivostní
hodnota takového údaje je vyloučena ze zkoumání. Dále obviněný tvrdí, že „nic
neuveřejnil“.
Ve vztahu k bodu b) námitek obviněný uvádí, že závěr o nepravdivosti údaje musí
být závěrem absolutním. S ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe nelze
podle obviněného uplatňovat trestní postih za sdělení údaje neověřitelného,
který může být nepravdivý.
Pod bodem c) námitek obviněný obsáhle rozvádí, na základě jakých argumentů
považoval pohlavní styk mezi M. Š. a J. Š. za dobrovolný. Dovozuje, že jím
poskytnuté informace do podkladu článku jsou stále alespoň velmi pravděpodobnou
verzí toho, jak se celá věc odehrála. Všichni svědci a policisté, kteří se
alespoň částečně podíleli na vyšetřování, potvrdili, že jednou z verzí mohla
být sexuálně motivovaná vražda. Obviněný obsáhle rozebírá skutečnosti zjištěné
na místě nálezu těla poškozené J. Š. a poznatky týkající M. Š. a jeho dřívější
trestné činnosti. Současně dovozuje, že k sepsání podkladu měl závažné a
ověřené informace, které byly v danou dobu a na daném místě spolehlivé.
Opakuje, že, i kdyby se dovolací soud s jeho argumentací neztotožnil, není
možné, aby byl odsouzen pro sepsání podkladu k článku, když je sdělený údaj
neověřitelný. Dále dovolatel tvrdí, že celou událost šetřil na místě dva dny a
že jeho informace pocházely od důvěryhodných zdrojů, tj. od policistů na místě
činu. Současně zpochybňuje výpovědi svědků, kteří nepotvrdili, že by mu nějaké
informace poskytli, a tvrdí, že údaje obsažené o zdroji jeho informací ve
výroku rozsudku jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Pokud svědkové-
policisté a další svědci potvrdili, že v místě, kde byl spáchán zločin,
existovaly informace o mileneckém poměru a sexuálním podtextu vraždy, nemůže
odvolací soud deformovat hodnocení tohoto důkazu tak, že dovolatel při
zpracování podkladu vyšel z ojedinělého telefonátu.
V bodu d) dovolání obviněný namítl, že v článku nebylo uvedeno nic o tom, že je
v něm popisována pouze jedna, byť pravděpodobnější verze události. V této
souvislosti cituje formulace použité v článku: ,,... Podle prvních výsledků
vyšetřování... Podle zdroje Blesku....“. Obviněný se podivuje nad tím, jak může
být odsouzen za zpracování podkladu k článku, který se nedochoval, a o kterém
nikdo neví, co v něm přesně bylo. Dále uvádí, že vědění o tom, že informace
„nemusí být pravdivá“ není totéž jako vědění o tom, že „informace může být
nepravdivá“. Dovozuje, že za situace, kdy má důvodné a závažné informace a
důkazy, může o nich psát a vyvozovat z nich závěry, přičemž jde o jinou
situaci, než kdyby vůbec nevěděl, co se na tom kterém místě odehrálo. Uvedl, že
nikdy nemůže mít kompletní informace, může však poukázat na vysokou míru
pravděpodobnosti svého úsudku. Odmítá také závěr odvolacího soudu, podle
kterého si informace od policejního zdroje dostatečně neověřoval. I odvolací
soud připustil, že je velmi ztížená možnost obviněného ověřovat informace do té
míry, aby ještě mohly být publikovány jako novinky, a zároveň tak, aby skoro
hraničily s jistotou. Především však nemohl mít informace o tom, jakým způsobem
M. Š. jako mladistvý spáchal dřívější vraždu. Jeho zdroj věděl pouze to, že šlo
o sexuálně motivovanou vraždu, což vedlo obviněného k tomu, že obě vraždy
srovnal. Obviněný dále namítl, že k tomu, aby mohl být čin spáchán v nepřímém
úmyslu, musí pachatel vědět, že svým jednáním může způsobit následek předvídaný
příslušným ustanovením trestního zákona. Ke spáchání trestného činu pomluvy by
dovolatel musel vědět, že informace, kterou předává do podkladu článku, je
nepravdivá. Dovolatel však byl přesvědčen, že informace je pravdivá, takže není
možné, aby byl srozuměn s tím, že může způsobit následek předvídaný trestním
zákonem. Zdůraznil, že článek byl možná pravdivý, neboť „to, že to tak nebylo“,
se nepodařilo prokázat. Obviněný dovodil, že za situace, kdy není najisto
postavena nepravdivost informací, nelze na obviněného přenášet trestní
odpovědnost. Podle obviněného by se mohlo jednat jen o skutkový omyl vylučující
úmyslné zavinění.
Nejvyšší státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněného především
připomněl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu
slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v
nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo
neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§ 2
odst. 5, 6 tr. ř.).
Námitky týkající se existence zákonného znaku „nepravdivý údaj“ a námitky
týkající se nepřípustně extenzívního výkladu ustanovení § 206 tr. zák., i
námitky týkající se subjektivní stránky trestného činu lze podřadit pod
deklarovaný dovolací důvod. Při posuzování jejich důvodnosti je ovšem nutno
důsledně vycházet ze skutkového stavu, jak je vylíčen v napadeném soudním
rozhodnutí. Pokud jde o věrohodnost zdrojů, pak přímo z dovolání vyplývá, že
dovolatel neměl k dispozici nějaké „oficiální“ informace od orgánů činných v
trestním řízení (např. vyjádření policejního mluvčího), ale že pracoval s
neformálními sděleními „policistů a dalších svědků“, kteří tyto informace
poskytovali, aniž by nesli jakoukoli odpovědnost za jejich pravdivost. Tvrzení,
že by obviněný čerpal informace pouze z jediného telefonátu, nevyplývá ze
skutkové věty rozsudku ani z jeho odůvodnění. K námitce, že podklad článku, tj.
původní text zpracovaný obviněným se nedochoval, nejvyšší státní zástupce
uvedl, že ze skutkového zjištění odvolacího soudu vyplývá, že text článku mohl
být jinými osobami obohacen o některé expresivní výrazy, avšak podstata článku,
zejména pokud jde o informaci o dobrovolném pohlavním styku, odpovídá podkladu,
který obviněný zpracoval. V trestní věci obviněného nedošlo k namítané
deformaci důkazů, která by současně zakládala extrémní rozpor mezi vykonanými
skutkovými zjištěními a právním posouzením věci.
Nepravdivost sděleného údaje spočívala v tom, že údaj o zavraždění J. Š. při
dobrovolném pohlavním styku byl v článku prezentován jako tzv. „hotová věc“,
jako kategorický závěr a jediná v úvahu přicházející verze celé tragické
události. Ve skutečnosti při tom existovala celá řada verzí dalších, které
odvolací soud rozvádí na str. 20 svého rozhodnutí. Žádnou informaci o tom, že
vražda při dobrovolném pohlavním styku je pouze jednou z vyšetřovacích verzí
okolností násilné smrti poškozené J. Š., přitom předmětný článek neobsahoval.
Za upozornění na existenci i jiných verzí nelze v žádném případě považovat
formulace ,,... Podle prvních výsledků vyšetřování... Podle zdroje Blesku....“.
Jestliže jsou údaje o jedné z několika v úvahu přicházejících verzí průběhu
určité události prezentovány tak, že jde o verzi jedinou, pak jde o údaje
nepravdivé ve smyslu ustanovení § 206 odst. 1 tr. zák. Uplatnění trestní
odpovědnosti za sdělení takových údajů současně nelze považovat za nepřípustné
rozšiřování trestní odpovědnosti.
Nejvyšší státní zástupce dodal, že na předmětnou trestní věc nedopadá rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 7 Tdo 726/2004. Ze zmíněného
rozhodnutí vyplývá, že za „nepravdivý údaj“ nelze považovat taková tvrzení,
která jsou hodnotící povahy. Poukázal na to, že v uvedené věci obviněný zasílal
podání, ve kterých subjektivně hodnotil způsobilost soudce pro výkon jeho
funkce. Závěry uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze vztáhnout na trestní
věc obviněného, v níž obviněný sděloval nikoli svoje hodnocení, ale konkrétní
údaje o skutkových okolnostech smrti poškozené J. Š., neboť šlo o takové údaje,
které byly ověřitelné.
K naplnění subjektivní stránky trestného činu pomluvy postačuje úmysl
eventuální podle § 4 písm. b) tr. zák. Ze skutkových zjištění soudu a do
určité míry i z textu dovolání vyplývá, že obviněný měl v době sepsání podkladů
k článku k dispozici informace opravňující k závěru, že vražda poškozené J. Š.
měla sexuální motivaci, nikoli však k závěru, že byla spáchána při dobrovolném
pohlavním styku. Obviněný např. sám uvedl, že neměl a nemohl mít k dispozici
informace o okolnostech dřívější sexuálně motivované vraždy spáchané M. Š.
Jakkoli by se obviněnému verze o vraždě spáchané při dobrovolném pohlavním
styku jevila jako věrohodná, musel vědět o tom, že existují i verze další.
Pokud přesto prezentoval verzi o dobrovolném pohlavním styku v podkladu pro
článek jako verzi jedinou, pak musel být srozuměn s nepravdivostí takového
údaje.
Nejvyšší státní zástupce považuje za bezpředmětné srovnávání formulací
„informace nemusí být pravdivá“ a „informace může být nepravdivá“, když z obou
formulací vyplývá srozumění s tím, že informace není pravdivá. Pokud měl
dovolatel omezenou možnost ověřit pravdivost určitých údajů, pak je neměl
sdělovat nebo měl alespoň výslovně upozornit na to, že jde o údaje dubiosní. S
ohledem na charakter předmětného údaje, tj. že poškozená J. Š. jako vdaná matka
dítěte vykonala v době nepřítomnosti manžela dobrovolný pohlavní styk s jiným
mužem, musel být obviněný současně srozuměn s tím, že jde o údaj způsobilý
ohrozit její vážnost u spoluobčanů i u pozůstalých rodinných příslušníků. V
případě nepřímého úmyslu není nutné, aby způsobení trestněprávně relevantního
následku bylo přímým cílem pachatele, když tento cíl může být z hlediska
trestního práva irelevantní; postačuje, že pachatel byl srozuměn s tím, že
realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní
právo. Závěru o existenci nepřímého úmyslu ve smyslu ustanovení § 4 písm. b)
tr. zák. tedy nebrání skutečnost, že obviněný svým jednáním zřejmě primárně
sledoval zpracování atraktivního novinového článku, nikoli dehonestaci
poškozené. Pokud obviněný zpracovával údaje pro novinový článek, pak samozřejmě
musel být srozuměn s tím, že tyto údaje budou ve smyslu ustanovení § 206 odst.
2 tr. zák. sděleny tiskem; na tom nic nemění skutečnost, že definitivní
rozhodnutí o uveřejnění článku příslušelo jiným osobám. Bezpředmětná je tudíž
námitka dovolatele, že „nic neuveřejnil“. Námitky obviněného, které obsahově
odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., považuje za
zjevně nedůvodné.
Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky
dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání
zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu učinil rozhodnutí o dovolání
v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro
případ jiného než výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu (§ 265r odst. 1
písm. c) tr. ř.).
Nejvyšší soud České republiky shledal, že dovolání obviněného je zjevně
neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností:
Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní
posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního
je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, resp. trestního zákoníku, na
skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je,
že se jedná o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak
se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání podaném proti odsuzujícímu
rozhodnutí je možné namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy,
nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy
namítat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného
soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou námitky s k u t k o v é povahy, tj.
takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů
oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních
soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu věci. Dovolání
se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy,
jaká skutková zjištění dovodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů,
v jakém rozsahu provedly dokazování, proč nevyhověly návrhům na provedení
dalších důkazů apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k
nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby
skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí
soudní instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b
odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení
skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy
prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám směřujícím proti skutkovým
zjištěním soudů.
Nejvyšší soud může s ohledem na zásady vyplývající z ústavně garantovaného
práva na spravedlivý proces zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí
napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor
mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Extrémní rozpor mezi
skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, jestliže
skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, jestliže
skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných
způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co
je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Nejvyšší soud jako soud dovolací je při rozhodování o dovolání vázán tím, které
výroky rozhodnutí, v jakém rozsahu a z jakých důvodů dovolatel napadá a čeho se
domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na
zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nebo § 265b odst. 2 tr.
ř., o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Takto podané dovolání
vymezuje obsah přezkumné povinnosti dovolacího soudu. Východiskem pro existenci
důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívajícího na
nesprávném právním posouzení skutku je popis skutku obsažený v příslušném
výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé. Nejvyšší soud proto přezkoumává
napadený rozsudek ve vztahu k těm skutkovým zjištěním, která jsou uvedena v
tzv. skutkové větě výroku o vině. S poukazem na důvod dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na
nichž je založeno rozhodnutí napadené dovoláním. Skutkový stav je v případě
rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná
okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě
tohoto dovolacího důvodu tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost
skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost
provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů podle § 2
odst. 6 tr. ř. (srov. Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád.
Komentář. II. díl 4. vydání Praha: C. H. Beck 2002, s. 1642). Protože důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení, dovolacímu soudu nepřísluší posuzovat správnost a
zákonnost provádění dokazování. Postup soudu, jímž provádí dokazování v hlavním
líčení (veřejném zasedání) je totiž upraven trestním řádem, tedy procesním
předpisem, a není součástí hmotněprávního posuzování.
Podle judikatury Nejvyššího soudu pokud obviněný opakuje v dovolání v podstatě
jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení,
se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla
o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
Trestný čin pomluvy podle § 206 odst. 1, 2 tr. zák. spáchá ten, kdo o jiném
sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u
spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy
nebo způsobit mu jinou vážnou újmu a čin spáchá tiskem, filmem, rozhlasem,
televizí nebo jiným obdobně účinným způsobem.
Trestní zákon ustanovením § 206 tr. zák. poskytuje ochranu cti a dobré pověsti
člověka před pomluvou, která může vážným způsobem narušit jeho rodinný a
společenský život. Lidská důstojnost, osobní čest a dobrá pověst požívají
ochrany i podle článku 10 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má
každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá
pověst a chráněno jeho jméno. Každý má právo na ochranu před neoprávněným
zasahováním do soukromého a rodinného života. Ochrana se poskytuje i osobám
zemřelým, přičemž se nevyžaduje, aby došlo skutečně k ohrožení vážnosti u
spoluobčanů, a postačí, že nepravdivý údaj je k tomu způsobilý. Předmětem útoku
může být pouze fyzická osoba. Zákonným znakem trestného činu pomluvy podle §
206 tr. zák. je sdělení nepravdivého údaje, tj. takové informace, která je v
rozporu se skutečností. Nepravdivý údaj musí být způsobilý značnou měrou
ohrozit vážnost pomlouvané osoby u spoluobčanů, přičemž tuto okolnost je třeba
hodnotit vzhledem ke konkrétnímu případu s přihlédnutím k postavení osoby
dotčené pomluvou, jejími charakterovými a mravními vlastnostmi, i povahou
sdělovaného údaje, okolnostmi sdělení a rozšíření takové informace.
Po subjektivní stránce jde o trestný čin úmyslný, u něhož však postačí úmysl
eventuální. To znamená, že k trestnímu postihu pachatele stačí pouhé srozumění
pachatele s tím, že údaj, který o jiném sděluje, je nepravdivý, a že tento údaj
je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů. Zavinění
pachatele trestného činu pomluvy tedy podle § 206 tr. zák. musí zahrnovat i
okolnost, že sdělený údaj je nepravdivý a současně způsobilý značnou měrou
ohrozit vážnost osoby dotčené pomluvou u spoluobčanů, přičemž vzhledem k
ustanovení § 3 odst. 3 tr. zák. se vyžaduje zavinění ve formě úmyslu, byť i
nepřímého [§ 4 písm. b) tr. zák.]. Právní závěr o zavinění musí mít dostatečný
podklad v příslušných skutkových zjištěních. Skutečnost, že určité údaje
rozšiřované obviněným byly hanlivé, neověřené a nepravdivé a současně způsobilé
přivodit značné ohrožení vážnosti napadených osob, charakterizuje objektivní
stránku trestného činu pomluvy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11.
2002, sp. zn. 5 Tdo 873/2002). Tento trestný čin je spáchán tiskem tehdy,
jestliže text je vyhotoven ve formě tiskoviny, kterou se rozumí vyhotovení
textu, znaku nebo obrazu za pomoci mechanické nebo chemické cesty, tedy
vyhotovení tiskařským strojem nebo jiným obdobným způsobem. K tomu, aby byly
naplněny znaky objektivní stránky trestného činu pomluvy podle § 206 tr. zák.
musí být sdělení nepravdivého údaje schopno ohrozit poškozeného ve značné míře.
Nepostačuje tedy jakékoli ohrožení, tj. i v nízké či obvyklé intenzitě, ale
musí se jednat o ohrožení zásadnějšího charakteru. Protože jde o trestný čin
ohrožovací, je třeba hodnotit též další hrozící následky a s nimi související
okolnosti, nikoli jen následky skutečně vzniklé (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 83/2003).
Nejvyšší soud zjistil, že obviněný uplatnil v dovolání převážně námitky, které
uplatňoval již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se
odvolací soud dostatečně a správně vypořádal, jak je patrno z přesvědčivého a
obsáhlého odůvodnění jeho rozsudku. Takový postup Krajského soudu v Plzni jako
soudu odvolacího dovoluje Nejvyššímu soudu, aby při respektování ustanovení §
265i odst. 2 tr. ř. pro stručnost odkázal na správné právní závěry odvolacího
soudu, které se vztahují k jednotlivým námitkám dovolání.
Obviněný namítl sub a) dovolání, že soudy obou stupňů posoudily nesprávně znak
trestného činu pomluvy podle § 206 odst. 1 tr. zák. spočívající v nepravdivosti
sděleného údaje. S touto námitkou, která se prolíná i dalšími námitkami
obviněného, se odvolací soud podrobně zabýval a učinil správné závěry, které
odpovídají zákonu. K námitce uvedl následující:
,,K tomu, aby se mohlo jednat o údaj, jehož nepravdivostí (tj.
rozporem se skutečností) je podmíněná trestní odpovědnost za trestný čin
pomluvy, musí být jeho pravdivost ověřitelná. Nebylo by možné za něj považovat
takové tvrzení, které je hodnotící povahy či komentář a je prezentováno jako
subjektivní úsudek autora, nikoliv jako faktický údaj. Podle Nejvyššího soudu
je nutno akcentovat, že při posuzování otázky naplnění znaku skutkové podstaty
trestného činu pomluvy je vždy nutno hodnotit inkriminované výroky v jejich
doslovném znění a současně přihlížet ke kontextu, v němž jsou uváděny (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 7 Tdo
726/2004). V případě obviněného nešlo o pouhé konstatování objektivní
skutečnosti, a to vzhledem k absenci důkazů umožňujících kategorický závěr o
tom, že ze strany zemřelé poškozené J. Š. se jednalo o dobrovolný pohlavní
styk. Závěr o nepravdivosti údaje není závěrem absolutním, ale je třeba jej
vykládat v kontextu a dovozovat jej i z výslovného znění údaje uvedeného v
předmětném článku. Navíc takový závěr nelze učinit izolovaně bez ohledu na
další znaky skutkové podstaty projednávaného trestného činu, a to i ve vztahu k
zavinění, jímž je kryt i nepřímý úmysl ve formě srozumění pachatele, že jím
uváděný údaj je neověřitelný, může být nepravdivý, a přesto jej obviněný
poskytl jako podklad ke článku, jehož obsah je hanlivý k zemřelé poškozené J.
Š. a jejím pozůstalým. Jestliže obviněnému základní informace umožňovaly více
alternativních závěrů a jeho hlavní informační zdroj poukazoval na identický
způsob spáchání činu M. Š. s jeho dřívější sexuálně motivovanou vraždou, měl si
obžalovaný opatřit více informací o tom, jaký byl tento způsob.“ Odvolací
připomněl, že lze důvodně předpokládat, že pokud by obviněný zjistil, že se
jednalo o sexuálního devianta, který v minulosti již vykonal pohlavní styk na
oběti jím spáchané vraždy, bylo by celkové vyznění článku jiné. Za pravdivý
údaj by bylo možno považovat tvrzení, že vražda měla sexuální podtext či
sexuální motiv, nebo byla spáchána za takových okolností. Sexuální motiv je
však daleko širší výraz, který zahrnuje i to, že případný pohlavní styk nemusel
být dobrovolný, eventuelně, že ke spojení pohlavních orgánů M. Š. a poškozené
J. Š. došlo až po smrti zemřelé poškozené. Proto odvolací soud považuje údaj
sdělený obviněným za nepravdivý. S tímto právním názorem se dovolací soud
ztotožnil.
V bodu b) dovolání obviněný namítl, že se soudy dopustily
nepřípustného rozšíření trestní odpovědnosti. Argumentoval tím, že odvolací
soud tak učinil tím, že ze zákonného znaku údaje „nepravdivého“ vytváří zákonný
znak údaje „nepravdivého nebo neověřitelného nebo nepodloženého nebo
neprokázaného.“ Obviněný namítl, že závěr o nepravdivosti údaje je a musí být
vždy závěrem absolutním. Poukázal na to, že z důvodu pomocné úlohy trestní
represe a subsidiarity trestního práva je třeba odmítnout extenzívní výklad
trestního práva hmotného v tom smyslu, jak to učinil odvolací soud s tím, že
zásadě pomocné úlohy trestní represe odpovídá použití restriktivního výkladu.
Těmto nedůvodným námitkám Nejvyšší soud nepřisvědčil.
V bodu c) dovolání obviněný namítl, že se soudy dopustily deformace důkazu.
Odvolací soud se vypořádal s obdobnou námitkou obviněného v odůvodnění rozsudku
tak, že shledal obviněného vinným výhradně tím, že jako redaktor napsal podklad
pro zmíněný článek, v němž uvedl, že předchozího dne M. Š. zavraždil J. Š. při
milování a učinil tak vycházeje z informací od zdroje, o němž věděl, že nebyl
vraždě přítomen a že se nemůže vyjádřit k údajnému intimnímu styku M. Š. a
poškozené J. Š. (skutečnost, že šlo o matku dítěte a vdanou ženu má význam z
hlediska dopadů nepravdivé informace na pozůstalé a její jméno), že tehdy bylo
zřejmé pouze to, že vražda mohla mít sexuální motiv, poněvadž za jednání s
takovým motivem byl M. Š. v minulosti odsouzen, a protože poškozená J. Š. byla
na místě činu nalezena nahá a měla sperma na zádech. Podle názoru odvolacího
soudu tak obviněný musel být srozuměn s tím, že údaj, který uvedl, je
neověřitelný a může být smyšlený, což je zřejmé i z toho, že ani následné
policejní vyšetřování neprokázalo, že by poškozená J. Š. měla s M. Š.
dobrovolný pohlavní styk. Obviněný si zároveň musel být vědom toho, že údaj o
dobrovolnosti pohlavního styku může s ohledem na jeho povahu vážně poškodit
vztahy v rodině zemřelé poškozené a hrubě zasáhnout nejen do její cti, ale i do
cti jejích pozůstalých, a to manžela, bratra a otce.
Odvolací soud shledal obviněného vinným výhradně jen pro publikovaný
údaj o dobrovolnosti pohlavního styku zemřelé poškozené J. Š. s M. Š., jejím
předpokládaným zemřelým vrahem (srov. str. 16 až 17 odůvodnění rozsudku).
Nejvyšší soud jako soud dovolací v řízení o dovolání přezkoumává jen skutek,
jímž byl obviněný uznán vinným, a to z hlediska, zda jeho právní posouzení
odpovídá trestnímu právu hmotnému. V této věci shledal právní posouzení skutku
jako trestného činu pomluvy podle § 206 odst. 1, 2 tr. zák. zcela správným.
Nezjistil přitom žádnou deformaci důkazů, tedy vyvozování skutkových zjištění,
která v žádném smyslu nevyplývají z provedených důkazů (srov. např. rozhodnutí
Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05).
V bodu d) dovolání obviněný namítl, že soudy posoudily nesprávně subjektivní
stránku trestného činu pomluvy ve vztahu k nepravdivosti či neověřitelnosti
sděleného údaje. Odvolací soud uvedl, že obviněný věděl, že jím předkládaná
informace určená k publikaci v denním tisku a posléze uveřejněná nemusí být
pravdivá, a že tak může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem,
jímž je ochrana cti a dobré pověsti člověka před pomluvou, která může vážným
způsobem narušit jeho rodinný a společenský život. Podle názoru odvolacího
soudu ze strany obviněného nešlo o spoléhání se bez přiměřených důvodů na to,
že svým článkem nezpůsobí takové ohrožení nebo porušení zájmu chráněného
trestním zákonem. Poukázal na to, že obviněný sdělil nepravdivý údaj jako
reportér, byť fotoreportér s určitou praxí, který běžně popisoval páchání
trestné činnosti. Odvolací soud dodal, že měl spíše předvídat možnost způsobení
poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem při výkonu svého
povolání. Přitom se nejednalo o komentář nebo subjektivní názor obviněného, ale
o prezentování faktu, a tedy zpravodajství. Závěr o tom, že obviněný spáchal
trestný čin v úmyslu nepřímém podle § 4 písm. b) tr. zák. shledal dovolací soud
správným.
Nejvyšší soud při přezkoumání dovolání zjistil, že odvolací soud se v souladu
se zákonem vypořádal se všemi námitkami obviněného, které se týkaly povahy
sděleného údaje, subjektivní i objektivní stránky trestného činu pomluvy podle
§ 206 odst. 1, 2 tr. zák. Vzhledem k obšírnému odůvodnění napadeného rozhodnutí
i právních názorů, z nichž odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel, Nejvyšší
soud pro stručnost na obsah tohoto odůvodnění odkazuje, neboť je povinen
respektovat ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud v
odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání jen stručně uvede důvod odmítnutí s
poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. Právní
kvalifikace skutku jako trestného činu pomluvy podle § 206 odst. 1, 2 tr. zák.
je správná.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, a
proto je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání rozhodl v
neveřejném zasedání, které konal za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný.
V Brně dne 22. února 2012
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek